Rušnou ulicí v centru Phnompenhu (Phnum Pénh) projedou tři luxusní obří hummery bez poznávacích značek a zvíří prach, ve kterém se na chvíli schovají všudypřítomní pouliční prodavači, zevlující řidiči motorek i otrhané žebračky s ušmudlanými dětmi v náručí. Větší kontrast mezi bohatstvím a chudobou snad ani neexistuje. Kambodža, země, kde radikální režim Rudých Khmerů v 70. letech aplikoval své představy o marxismu-leninismu tak důsledně, že vyhladil téměř dva miliony lidí, se probouzí do kapitalismu.
Politická realita v současné Kambodži by se dala vyučovat na univerzitách politologie. Je to modelový příklad postkonfliktní ekonomiky – moc je tu v rukou několika desítek nedotknutelných a jejich rodin a klanů. Mnozí z nejmocnějších dneška se k funkcím dostali během války a chaosu, které nastaly po porážce Rudých Khmerů na konci sedmdesátých let. Další se vrátili z exilu a díky penězům a konexím se přihlásili zpět ke svému váženému původu z doby předkomunistické.
Dnes brázdí ulice v autech za miliony, navštěvují luxusní hotely a restaurace, jsou pro ně pořádány uzavřené VIP večírky v drahých nočních podnicích. Jejich moc je neomezená a na červenou na křižovatkách opravdu nezastavují. Také je rozhodně lepší se s nimi nedostat do křížku: noviny jsou plné zpráv o zastřelených motocyklistech, kteří si šli vyříkat nedání přednosti v jízdě.
Vše je dovoleno
Ale Kambodžu netvoří jen kasta všemocných. I přes obrovskou míru korupce a politický chaos je to země prostě fascinující a má nepopsatelné charisma. Možná právě tohle v kombinaci s pocitem, že „vše je dovoleno“, který zde panuje i deset let od konce války, zvyšuje kambodžskou přitažlivost pro cestovatele toužící po vzrušení, ale i pro početnou enklávu cizinců, kteří v zemi žijí a podnikají. Vzhledem ke koloniální minulosti tvoří nejpočetnější skupinu Francouzi.
V centru Phnompenhu si skutečně můžete připadat jako kousek od Champs Elysées. V typicky francouzských bistrech a kavárnách spolu diskutují nad sklenkou pastisu a stránkami Le Figaro padesátníci o světové (samozřejmě především francouzské politice) a Sarkozym.
Většinou mají půvabné khmerské manželky a jejich děti chodí do jedné z mnoha mezinárodních škol. „Přijel jsem v roce 1997 za kamarádem na dovolenou. Na dva týdny. A prostě jsem nemohl odjet,“ říká Frederick, zhruba padesátiletý majitel baru Eclipse, v samém srdci Phnompenhu. „Země nabízela tolik příležitostí, a kdo se nebál, mohl si zde zařídit opravdu příjemný život.“ Jeho příběh je typický.
Mnoho Evropanů, unavených byrokracií, pořádkem, systémy a drahotou starého kontinentu, okouzlily zmatek a dynamika země, která se začala vzpamatovávat z válek. Po porážce Rudých Khmerů se země nacházela v podstatě v roce nula – bylo nutné znovu zavést zcela základní věci, jako peníze a obchod, školy a školní docházku, nemocnice a zdravotnictví a mnoho dalšího.
To všechno, společně s většinou představitelů inteligence, Rudí Khmerové odstranili. Naprosto vylidnili města a vyhnali jejich obyvatele do polí. Produkce rýže se stala hlavním tématem. Režim také sám sebe požíral. Ve věznici Tuol Slang, známé též jako S-21, skončilo kromě skutečných odpůrců režimu také mnoho jeho věrných členů, které dal vůdce Pol Pot odstranit, aby předešel kontrarevoluci. Přiznání vymožená elektrošoky, strháváním nehtů a topením vězňů ve výkalech v septiku plnila regály velitele vězení a „kontrarevolucionáři“ mizeli beze stopy.
Kambodžská demokracie
Rudé Khmery vyhnala v roce 1979 z Phnompenhu vyprovokovaná invaze vietnamské armády. Od té doby byla Kambodža vydána napospas hrátkám regionálních a globálních mocností, v čele s Thajskem, Vietnamem, Čínou a USA. Po letech zmatku byla při volbách pod patronací OSN v roce 1998 „hlasem lidu“ potvrzena vládnoucí Kambodžská lidová strana, která rok předtím krvavým pučem svrhla zvolenou vládu předchozí.
Prostě demokracie po kambodžsku. K moci se dostali generálové a politici s krví na rukou, ovšem v ulicích se už nestřílelo a nová vláda zaručovala mír. Kambodža nastoupila proklatě dlouhou a trnitou cestu k rozvoji. Například zdravotnictví, jakkoli je dnes zdravotní péče v Phnompenhu dostupná na celkem slušné úrovni, je opravdovou bolestí. Vesnická zdravotnická střediska disponují většinou vybavením ze sedmdesátých let, nemají elektřinu ani čistou, natož pitnou vodu. Úmrtnost dětí, novorozenců a žen při porodu je jedna z nejvyšších v Asii i na světě.
„Za zdravotní péči musí lidé platit a systémy zdravotního pojištění fungují jenom málokde. Často tak vesničané raději jdou za místním léčitelem nebo si k porodu přivolají nekvalifikovanou porodní bábu, aby ušetřili,“ říká Ivana Poliačiková ze společnosti Člověk v tísni, která v okrese Takeo pomáhá stav tamního zdravotnictví zlepšit.
Rozvojové projekty však často opět bojují s korupcí, nekompetentností a mnohde apatií zodpovědných úředníků. Ti jsou často na vlivná -a na místní poměry slušně placená – místa v okresech dosazováni na rok či na dva spřízněnou vládnoucí politickou elitou, aniž mají k vykonávání svěřené funkce jakékoli kompetence. Jejich hlavním úkolem je beztak zajistit potřebné hlasy pro bezproblémové zvolení představitele strany v příštích volbách.
Kambodžu trápí mnoho neduhů, ale kdo nechce, ten je zřejmě neuvidí. Místo toho může obdivovat nádherné khmerské stavby, v čele s fascinujícím chrámovým komplexem Angkor Wat z 12. století na severozápadě země.
Pláže na jihu okolo města Preah Seihanu sice nejsou tak nádherné jako v sousedním Thajsku, mají ovšem svou autentickou atmosféru, nezatíženou tolik masovým turismem, který dělá z cestovatele v očích místních otevřenou peněženku či kreditní kartu. Možná se Khmerové na cizince tolik neusmívají. Jenže khmerský úsměv není prázdný jako jinde. Člověk si ho musí zasloužit.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.