0
0

Vzbudili jsme se ještě za tmy. Dnes nás čekal opravdu dlouhý den. Dobalili jsme poslední drobnosti a naposledy nasedli na kola. Plně naloženi, s batohy na zádech a na břichu, tři osoby na dvě kola, jsme se vydali na cestu do půjčovny kol, kde jsme naše jízdní prostředky vrátili, a pak pokračovali metrem na amsterdamské letiště Shiphol. Přijeli jsme příliš brzy. Po téměř automatickém odbavení velkých batohů jsme ještě stále měli více než hodinu do odletu. Rozloučily jsme se s Honzou, a pak následovala letištní kontrola a skenování našich věcí.

Některé věci se asi nikdy nezmění. Přestože mám v rameni několikacentimetrový drát, s mojí kontrolou nebyl žádný problém. No jo, jenže to bych nemohla letět s Andy, aby nebyl nějaký problém. Andy totiž pískala o sto šest, a tak si ji do parády vzala jedna z místních kontrolorek, která jí opravdu, ale opravdu důkladně osahala. Jak jinak, kontrola nic nenašla. Po malém zdržení jsme nasedly do letadla a odletěly „zpět“ do Milána. Naše cesta pokračovala autobusem z milánského letiště Linate na Malpensu, kde jsme potkaly pána, který letěl po půl roce z Malajsie domů do Itálie. Protože mu chybělo pár euro na autobusovou jízdenku, daly jsme mu nějaká svá eura. Lidé si přeci musí pomáhat. Když nám pak dal nějaké malajské peníze, začali jsme žertovat, že je to dobrý důvod vyrazit třeba příště do Malajsie J .

Na letišti v Malpense jsme kupodivu neměly žádný problém, a tak nám už nic nebránilo v odletu do téměř 10 000 km vzdáleného Tokia. Jedenáctihodinový let, během kterého jsme si pochutnávaly na italském víně, šunce, sýrech, těstovinách a dokonce i zmrzlině, byl nad naše očekávání velmi příjemný. Na letiště Narita jsme přiletěly podle plánu v 9:40. Moc jsme toho v letadle nenaspaly. Každé sedadlo bylo totiž vybaveno obrazovkou, kde jsme si mohly vybrat z nabídky nejmodernějších filmů. Navíc je v Japonsku o sedm hodin dopředu posunutý čas, takže v Čechách bylo vlastně jen 2:40 ráno – příliš brzy na to, abychom byly schopné vstát a řešit potřebné náležitosti.

Po emigrační kontrole jsme se postavily do řady turistů v kanceláři Japonských drah. Zde jsme si zhruba po hodině čekání vyměnily poukázky na vlakové pasy, kterými jsme se mohly volně pohybovat po Japonsku příštích 21 dní.

Japonské dráhy jsme vyzkoušely hned při cestě z Narity do Tokia. Místnímu klimatizovanému rychlovlaku cesta trvala cca 40 minut. A pak jsme udělaly jednu ze začátečnických turistických chyb. Uložily jsme si totiž batohy do skříněk na největším vlakovém terminálu v Japonsku. Abyste správně pochopili: v centrálním tokijském nádraží je celkem osm pater, a v každém z těchto pater je spoustu nástupišť a kolejí. Denně tu projede přes 3000 vlaků a tak se toto nádraží řadí na pátou příčku nejrušnějších nádraží Asie. Kolik se tu kříží linek tokijského metra, vlakových linek a k tomu linek shinkanzenů (japonských rychlovlaků), to si není jist skoro žádný Japonec. Jedním slovem je to chaos, ze kterého vám bude trvat několik desítek minut se vymotat. Teda alespoň my jsme se ztratily téměř okamžitě. Když jsme se pak na nádraží po několika hodinách vrátily, abychom našly naše batohy, trvalo nám jejich hledání déle než půl hodinu. Naší jedinou záchranou byl klíček od skříňky – naštěstí měl číslo, podle kterého nám jeden ze zaměstnanců poradil, kde hledat.

Dnešní den se dále táhl v tempu dlouhých front, čekání a neustálého hledání. Z centrálního nádraží jsme se vydaly do obchodní čtvrti Ginza, která nám svým humidním klimatem a moderními budovami připomínala centrum havajského Honolulu s tím rozdílem, že zde bylo vše popsané znaky, kterým ani jedna z nás nerozuměla. Výsledkem bylo, že hledání centrálních tokijských turistických informací nám zabralo další půlhodinu. (A to jsme je měly zaznačeny v mapě.) V informacích nám zase ochotně poradili, kde koupit lístek na trajekt jedoucí na ostrov Yakušima. V klimatizované pobočce japonské cestovní agentury jsme strávily další hodinku a pak nám nezbyl čas a energie na nic jiného, než se podívat do jedné z místních zahrad, o které Japonci tvrdí, že je vytvořena v západním stylu. Nám, středoevropanům, přišla tato zahrada typicky japonská.

A pak už bylo pět hodin. Za hodinu jsme měly sraz s prvním couchsurfrem a přesto, že to k němu bylo pouze pár zastávek metrem, rozhodly jsme se na cestu vydat už nyní. Cesta, která normálně trvá ne více než 15 minut, nám s naším orientačním smyslem trvala celých 45 minut. Celé nervózní jsme pak bedlivě vyhlížely nějakého Japonce, o kterém jsme byly přesvědčeny, že bychom ho mezi místním davem jen těžko identifikovaly. Přišel v 6:15. Společně jsme pak za necelých 5 minut došli k němu do bytu. Již od dveří jsme obhlédly celý byt, nebo spíše jednu místnost, kterou jsme měly v průběhu dalších třech dní okupovat ve třech lidech. Nedokázaly jsme si představit, jak se v takovém bytě dá žít a už vůbec jsme nechápaly, jak se v něm dá hostit ještě další dva lidi. Náš couchsurfer nám pak nabídl typicky japonskou večeři, kterou jsme samozřejmě nemohly odmítnout. Naše první japonské jídlo se skládalo z nudlové polévky, kuřete, rýže a bůh ví čeho ještě. Přestože o mnohých ingrediencích jsem raději nechtěla být informovaná, jídlo bylo výborné. Po krátké konverzaci, jsme už úplně mrtvé odstranily stůl a židle a místo nich nainstalovaly matrace na spaní.

Po dlouhém, zmatečném a vyčerpávajícím dni jsme hned usnuly.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .