Přehrady Gran Canaria : Díl první - Soría

Na Gran Canaria je celkem 60 vodních nádrží, ale jen 13 z nich má kapacitu vyšší než jeden Hm3. Jedná se o tyto nádrže :

Soria: (32,30 Hm³), Chira: (5,70 Hm³), Cueva de las Niñas: (5,20 Hm³), Parralillo: (4,59 Hm³), Siberio: ( 4,51 Hm³), Tirajana: (3,11 Hm³), Caidero de la Niña: (2,03 Hm³), Ayagaures: ( 2,00 Hm³), Lugarejos: ( 1,77 Hm³), Los Pérez: (1,49 Hm³), Chamoriscán: (1,44 Hm³), Gambuesa: (1,40 Hm³), Las Hoyas: (1,06 Hm³).

Všechny významné nádrže jsou v úplném vnitrozemí ostrova, některé z nich i těžko přístupné a zájemci o jejich zhlédnutí musí podniknout většinou daleké cesty vedoucí po klikatých a někdy i nebezpečných silničkách. Není tedy v silách jedince během jedné nebo i více dovolených většinu přehrad shlédnout. Vynasnažím se proto těm, které přehrady zajímají, ve třináctidílném seriálu ta hlavní vodní díla přiblížit.

Díl první – Soría

Myslím si, že není zapotřebí troškařit a tak začneme seriál s přehradou nejvyšší a také největší, nazvanou podle usedlosti, pod kterou v barranco Arguineguín vznikla : Soría.

Soria je na ostrově nejen největší, co se týká možného zadržovaného objemu vody, ale i dílo s nejvyšší přehradní hrází. Ta je z vibrovaného betonu, dvakrát zalomená a má do výšky 132 metrů, z toho je viditelných metrů 120. Její koruna měří 148,5 metrů a je 3,05 metru široká, pochozí.

Přehrada má teoretickou kapacitu 32Hm3, ale maximálně byla zatím naplněna jen objemem vody 15Hm3.

Stavba začala v roce 1962 a byla dokončena v roce 1972, otevření se zúčastnil i generál Franco. První plány na výstavbu přehrady se však již objevily v roce 1935, tehdy se přehrada měla nazývat Bóveda.

Přehrada je vodou zásobena z nádrže Presa de Chira a z údolí Barranco de Arguineguín. Je to jediná přehrada na Gran Canaria, která dosud nikdy nepřetekla, její maximum 15hm3 je z roku 1991, většinou je však na 30-40% kapacity. Pokud by přehrada přetékala, maximum přelivu je 120,2 m3 / s. Myslím, že vesnice pod ní při takovém možném odtoku mohou hovořit o štěstí, že je přehrada spíše poloprázdná.

Ale dost suchých faktů a vydejme se na cestu. Již samotné barranco de Arguineguín je nádherné a pokud nespěcháte, je dobré si cestu po GC-505 užívat, občas zastavit a pokochat se nejen pohledy na boky barrancy, nyní plné zimní zeleně, ale i na krásné domy, fincy, třeba na kempink, ale především na palmy a vitamínové stromy, jak jim rád říkám. Jen se natáhnout a utrhnout, co myslíte?

Pomalu projíždím obce El Sao, Los Peňones, míjím El Horno a Cercados de Espinos.

Jak se tak šplhám serpentinami po skalách výš a výš, dno barrancy se mi stále vzdaluje a já vidím, že najednou končí a přechází do hluboké a úzké rokle. Zastavím se na jednom odpočívadle a už vidím to místo, kde se lidský duch rozhodl pokořit přírodu, která zde na jeho dospělost čekala miliony let. Z přehrady je zatím vidět jen koruna, ale i tak se dá tušit její impozantní výše.

Po několika dalších serpentinách je už pohled ucelenější.

Po průjezdu obcí Las Fillipinas pak začíná prudké stoupání a serpentiny. Až k rozcestníku před vesnicí Baranquillo Andres se musí jet velmi opatrně a také pomalu. Jako řidič mám ale smůlu, z okolní scenérie nic nemám.

Andres je vesnice, kterou tvoří, tak jako v jiných lokalitách na ostrově, pár domů a polí seskupených kolem kostela.

Před kostelem stín z košatého stromu, nedaleko hospůdka, malá společnost mladých lidí slavících na zahradě u nedalekého domku. Příjemných 20 stupňů. I když trochu pálí sluníčko, ale to je dané nadmořskou výškou kolem tisíce metrů.

Moje cesta vede ale dál, až do obce Soría, ležící těsně nad přehradní hrází. Centrum obce tvoří supermercado se sortimentem několika druhů kosmetiky denní potřeby, pár konzerv se zeleninou, dvou regálů s vínem, pivem i něčím tvrdším a především čerstvě natrhanými pomeranči. A přitom člověk by si řekl, že pomeranče tady má každý na vlastní zahrádce habaděj.

Centrem života vesnice je ale bezpochyby hned vedle se nacházející Casa Fernando, krásná restaurace s ještě hezčí vyhlídkou do údolí. Příjemné posezení na zahrádce venku, nebo ve stínu malého přístřešku. Ceny v kontextu s nadmořskou výškou opravdu lidové, půlka kuřete 5 euro, nealko po dvou a pivo jen o něco dražší. Hojně využívaná jako odpočinková zastávka cyklistů, jichž je v této lokalitě skutečně až moc, berouc pohledem řidiče auta.

Z restaurace je hezký výhled do údolí plného zeleně. V údolí se daří ale nejen pomerančovníkům, ale jak vidno, místní zde pěstují i vinnou révu.

Někdy si říkám, že zde, kilometr nad mořem a pouhých 20 kilometrů od turistických středisek, se čas trochu zastavil. Malá políčka, pomerančovníky na malých zahradách, tady pár olivovníků, mandlovníků, jinde zase háj palem. Příroda lákající k zastavení, posezení a odpočinku.

Úžasné jsou i pohledy na strmé skály a z nich se do nebes šplhající borovice.

Několik set metrů za Casa Fernando směrem dál do vnitrozemí se mi postupně začíná představovat Presa Soría.

Zpočátku se naskýtá pohled jen na hráz a část vodní plochy, později se však údolí otevírá stále více a více.

Jedu kolem přehrady uzounkou silnicí a bohužel se nemohu věnovat krásným pohledům do údolí. Usilovně si musím hlídat krajnici a před každou zatáčkou raději troubím.

Netrvá to ani dva tři kilometry a silnice se rozšiřuje, přechází vlevo do parkoviště a ….končí.

Tedy nekončí, dá se po ní pokračovat, ale rozumný člověk použije terénní auto, někteří turisti (nebudu sprostý) pak auto z půjčovny.

Hned na konci parkoviště je strmá skála, kde je za deště mohutný vodopád, o tom nepochybuji, usuzuji tak ze zbarvení skály a z louží pod samotnou skálou.

Stačí pár kroků a pohled na suchý vodopád je skutečně ohromující. Již teď je mi jasné, že v lednu, jen co začne pršet, povedou mé první kroky sem. Btw, pláštěnku vozím preventivně v autě již od léta 🙂

Objem padající vody musí být při deštích ohromný, soudím tak i podle toho, že podél parkoviště vede dál mohutný kanál dolů do přehrady.

Tam na konci světa jsem sice nebyl sám, ale ostatní buď přicházeli z hor, přezouvali se, nasedali a odjížděli, nebo se naopak obouvali a odcházeli a mě si vůbec nevšímali. Totiž okolní kopce plné borovic k túře přímo lákají.

Já neměl ani potřebné boty, ani dostatek sil a tak jsem vzal zavděk lavičkou nad údolím, zaposlouchal se do ticha a jenom se díval a díval.