0
0

Obtloustlá prodavačka map a průvodců v nejlepších letech si jistě pomyslela cosi o výstřední recesi, když jsem ji slušně požádal o turistickou mapu tureckého pohoří Kaçkar Dagi, nejlépe s vrstevnicemi. Byl to můj první obchůdek, první marný pokus. Následovalo jich ještě mnoho, další a další marné pokusy, než jsem já zabedněnec konečně pochopil, že takovouto mapu si již nesmírně dlouho nikdo nekoupil, a tak se přestala prodávat. Po vzoru pavouka poutníka jsem prochodil celou stověžatou Prahu, což byla jistě kvalitní příprava pro výpravu do nebezpečného vysokohorského terénu . Navštívil jsem též smetiště všech informací, kde můžete nalézt cokoli chcete, jen ne to, co právě potřebujete – internet. Přece jsem však měl štěstí a prosurfoval (?) se až k jakémusi nákresu hřebenů pohoří Kaçkar. Á čtyřkový, nedůvěryhodně působící černobílý náčrtek pochybného původu a buzola – dvě věcičky, na které jsme měli být po čtyři dny odkázáni. (Mapa1, Mapa2) My – čtyři blázni, kterým nestačí šedivé ulice rodných velkoměst, pahýly továren romanticky zahalené těžkým smogem, výkladní skříně přetékající pozlátkovou komercí, asfaltová moře, nad nimiž se tetelí horký zatuchlý vzduch, panelové osady s porýpanými výtahy a apatickými bandami výrostků bez života, trosky dřevin alias lesy, davy lidí v kempech, co s lahví lihu v ruce touží po romantice, plastikové náhražky čehokoli, bezohledná anonymita prázdného v šedního dne, my – David Kunát, Martin Bureš, Radim Hubený, Martin Čadík.

5.7.

… Radim se v noci dost naběhal, jeho tělo si nejspíš v očekávání budoucího fyzického strádání řeklo, že jednou za čas totální vyprázdnění útrob nemůže být na škodu, takže jsme tři spali a jeden seděl. Teď tu ležíme na postelích v kumbálu, kterému zde v Yusufeli místní důvěrně říkají hotel a relaxujeme. Je vedro, bagáž připravena, program dom luven (s autobusem se sejdeme 8.7. v 10:00 resp. v 18:00 u cedule městečka Çamlihemşin), kompletně v pohotovosti, tak trochu nuda – všichni se těšíme nahoru, ale nikdo nemluví.

Je 14:30, konečně odjíždíme – zánovním červeným Fordem Tranzit, který již má navzdory své evidentní novotě prasklé přední sklo (padající kam eny – jak jsme zjistili později), směr Yaylalar. Prašná cesta vrytá do stráně stoupá údolím řeky Barhal. Slunce vůkol zlatí krásné přírodní scenérie, již se nemůžeme dočkat. Cesta je však dlouhá, delší, než jsme očekávali – počasí se mění, začíná bouřit. Asi v 17:00 jsme v Yaylalaru, jedeme ještě dál – do Olgunlaru. Už tolik neprší, a tak se můžeme v klidu hádat s řidičem o to, kdo TO bude platit atd.. – peníze již znají i tady, v dřevěné osadě pod ho rami, kde je k nebi blíž, než do banky.

Před šestou vyrážíme po svých nahoru údolím – mokrou, za slunce jistě nádherně rozkvetlou loukou, podél zpěněného potůčku. Cesta je nenáročná, dovoluje nám poprvé pohledem prozkoumat bíle pocukrované vrcholky před námi, očima polaskat nitky malých šumících bystřin zaříznutých do skal. Po osmé hodině před sebou spatříme stany holandské placené expedice. Příliš s nimi nediskutujeme, protože chceme dojít dále, pokračujeme až do Dilberdüzü (t ravnatý, rovný plácek vedle potoka – luxusní tábořiště). Přicházím první a s inteligencí mně vlastní rozehrávám světový dialog: „Hello.“ „Hello!“ „Do you speak English?“ „Yes!“ „Where are you from?“ „Czech Republic.“ „Aha, tak nazdar!“ „?..“. Vítají nás čtyři Češi, kteří se dnes pokoušeli vylézt na Kaçkar (pozn. Kaçkar je nejvyšší horou tohoto pohoří, měří 3937 m), ale počasí je donutilo sestoupit. Ráno to zkusíme společně znovu. Je skoro tma a řádná zima nás zahání do spacák ů. Při čelovce vaříme instantní polívku, lup – a je po světle – žárovka v čudu, no to brzo..

6.7.

Vstáváme v 6:00, počasí nám nepřeje: všude kolem mraky, Kaçkar jsme ještě neviděli. Češi nám přejí šťastnou cestu, v tomhle počasu nikam nejdou, posílají nás (jak později zjistíme) úplně jinam, než potřebujeme. Před polednem konečně (!) dorážíme velkým obloukem k jezeru Denis Gölü, kde se opět střetáváme s Holanďany. Bavíme se s jejich průvodcem, do Çamlihemşinu je to prý dva a půl dne, my tam ale máme být pozítří ráno..

Přesto se chceme pokusit o Kaçkar, mozek velí pokračovat dál, ale hora je výzva, tak blízko, na dosah ruky (výstup + sestup údajně 5 hodin), působí jako droga, silná, nepostradatelná, zahalená do mraků, ale co chvíli se nám cudn ě odhalující, musíme to zkusit, proto zanecháváme bagáž u jezera a snažíme se rychle „vyběhnout“ nahoru. Stoupáme lámavým skalním terénem, pád na strmém ledovém platě nechceme riskovat. Počasí se zhoršilo, padají kroupy a bouří – asi 200 m pod vrcholem to s těžkým srdcem balíme. V 16:00 jsme zpět u jezera, pohled na neporušené batohy je povzbudivý – ano, tady se snad opravdu nekrade!

Davida bolí hlava, zkouší paralen, ale je to zlý. Víme houby co mu je, co kde dole ve městě vypil, před námi je dlouhá štreka.. Nejrozumnější variantou se nám jeví rozdělit se – máme dvě na sobě nezávislé dvojice – dva stany, dvě dávky jídla. David s Martinem se pokusí vrátit zpět do Yusufeli a já s Radimem půjdeme dál. Jedné dvojici se snad podaří dorazit včas. Kvapný pohled na zamrzlé jezero, pár fotek, trochu jídla – a již opět klopýtáme všudypřítomnou kamennou sutí, směr severozápad.

20:15, pro dnešek stačilo, jsme na kopci porostlém trávou, všude tečou potůčky, jsme v mracích. Máme toho dost, vaříme rizoto, ešus pro jistotu necháváme medvídkům daleko od stanu a kvapně jdeme spát.

7.7.

Vstáváme v 5:30, noc byla v rámci možností, stan stál z kopce a bylo mokro. Pohled ze stanu je negativní – vítá nás hutná mlha, neko mpromisně sytá neproniknutelná smetana, bílé nedefinovatelné plno, ticho rve uši. Jdu na záchod, ztrácím však cestu zpět a musím hledat stan. Navíc se ještě rozpoutává divoký dešťový koncert. Vaříme čaj, polévku a vydáváme se hledat cestu do Çamlihemşinu. Sestupujeme ze sedla po suti z obrovských kluzkých balvanů, chumelí a je pěkná kosa – půjčujeme si navzájem rukavice a hůlky (2 rukavice + 2 hůlky, to se dobře dělí dvěma, takže to máme 1 rukavice + 1 hůlka na osobu). Pokračujeme p o ledovci, narážíme na zárodek potůčku, ještě z něj ani nejde nabrat voda do lahve, ale víme, že jdeme správně, buzola ukazuje neomylně SSZ.

Cesta je nyní výborná, vede po mokré louce dolů podél potoka. Míjíme kamenné pastevecké osady Apivanak a Polovit. Nízké kamenné příbytky bez elektřiny, internetu, kanalizace, kriminality, vodovodu a televize, stěny oplácané kravskými, či kdoví koho lejny, nízké ohrady pro dobytek, vše na louce vysoko v horách – pohádka pro civilizov ané uši. Pokračujeme mlžným lesem, nekonečnými zástupy zdravých, statných stromů, propletených chuchvalci laskavé mlhy – snad tu nejsou medvědi?! Někde uprostřed lesa však scházíme ze správné cesty a po dvouhodinovém stoupání se ocitáme v neobydlené dřevěné osadě na jakémsi kopci. Stále lije jak blázen, jsme promoklí na kost, Radim vytahuje pláštěnku?!

Nalézáme cestičku, kterou už určitě velmi dlouho nikdo nešel, vede však dolů a jiné cesty nevidno. Máme tedy opět problém: motáme se lesem, cesta se ztrácí v neproniknutelném rododendronovém plevelu, kluzké kořeny přes samou zeleň ani nevidíme, každou vteřinu hrozí pád.

Konečně jsme došli na jakousi cestu pro těžkou lesní techniku, jdeme po ní. Déšť stále sílí, z lesa se na cestu valí vodopády různě nechutně barevných tekutin. Potůčky přes cestu se mění v rozvodněné říčky, brodíme. Voda teče do bot vrchem, beztak jsou již kompletně promočeny. Potkáváme pochybnou zarostlou existenci s malým klu kem, kterak se s dvouhlavňovou bambitkou ohřívají u ohně pod skálou. Dokonalou znakovou řečí se s nimi domlouváme – do Çamlihemşinu ostrou chůzí pět hodin. To by mohlo jít, došli bychom ale za tmy.

Chodidla už vypovídají službu, ale musíme pokračovat. Přestává pršet, přespat však v promoklém lese není kde. Krajina je stále více uhlazenější a civilizovanější. Po šesté potkáváme první auto, které okamžitě ochotně zastavuje… …a před sedmou jsme v Çamlihemşinu!

V civilizaci se plac na spaní hledá hůře, bereme tedy zavděk loukou pod silnicí. Nevíme, co dříve ždímat. Vaříme a mokří, ale šťastní a spokojeně utahaní zalézáme do čvachtajících spacáků.

8.7.

Ranní slunce a meloun přišly netušeně vhod, naši (dle očekávání) přijeli pozdě, ale přesto jsme je móc rádi viděli. Vítali jsme je s dobrým pocitem, s radostí, že jsme přežili pár dní v nedotknutě panenské přírodě, odkázáni sami na sebe, navzdory vrtochům počasí, že jsme pronikli pod kůži neúprosně krásným tureckým horám a odhalili kousek jejich tajemného závoje, abychom byli fascinováni pohledem, který nevidí každý, že jsme pobyli tam, kde rčení „jeden za fšechny, fšichni za jednoho“ není jen prázdné plácnutí do vody, kde odhodlání, rozhodnost a vůle byly, jso u a věříme, že nadále zůstanou mnohem více, než peníze, sláva a moc.

PS: V roce 1998 byla v oblasti Kaçkaru situace následující: počátkem července (kdy jsme tam byli my) leželo v horách ještě poměrně velké množství sněhu, jezera byla zamrzlá. To se během měsíce změnilo, neb‘ vše houfně roztálo do povodní. V srpnu již Kaçkar vypadal úplně jinak (skoro bez sněhu, zalitý sluncem), takže jsem jej málem nepoznal.

Má skromná zkušenost je taková: k výstupu se hodí období začátku srpna, kdy jsou problémy spíše s nedostatkem tekutin, než s počasím. Zasněžené pohoří dokáže však vnímavému srdci dát někdy mnohem víc..

http://cs.felk.cvut.cz/~cadikm/kackar.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .