Poznávání Kuby 2013

27.3.2013 Přílet

Hurá do jednoho z posledních skanzenů komunismu – za Fidelem a Raúlem na Kubu. Ve dvě ráno nepříjemná vstávačka, ve čtyři už jsme v Praze na Vaškovým letišti, snídáme, odbavujem krosny a v šest lezeme do Fokkeru 100 a letíme se Swissem směr Curych. Další snídaně a kafe v letadle, těsně před přistáním ještě malá čokoládička a po slabý hodince už dosedáme v Curychu. Čtyři hodiny na transfer jsou tak akorát na přesun mezi terminálama, prolezení shopů, dojezení posledních zásob z domu a krátkej spánek. Kolem poledne už stojíme frontu do drobka A330-300, kde nás díky včasnýmu check-inu čeká hafo místa na nohy v podobě sedadel u nouzovýho východu. Po celou dobu do nás letušky perou jídlo a hlavně pití horem spodem, i když třeba pííívo je nezvykle za příplatek. Venku je celkem oblačnost, takže cestou je prd vidět, mraky se trhají až nad východním pobřežím USA, kde je celkem dobře vidět Cape Cod, východní cíp Long Islandu, Atlantic City a dole pak Everglades a Florida Keys. Po 11 hodinách letu konečně vylejzáme na varaderským letišti. První dojem – nějaká zima! Rychle do cadecy (směnárna) vyměnit pár éček za ty jejich konvertibilní pesa (kurz 1 : 1,23), následně odchytáváme taxikáře a už tohle první setkání s domorodcem nám naznačuje, jakým stylem tady všechno (ne)funguje. Taxikář (asi to tady jen řídí) chvilku rozhazuje rukama, pak hvízdá na jinýho, ten na něj očividně kašle a jde si po svejch, tak volá dalšího. Vysvětluje mu cestu, nasedáme a jedem – směr provinční hlavní město Matanzas. Celkem taková schátralá a špinavá díra. Ulice s naším prvním ubytkem – Casa Marylin – je rozkopaná, takže taxikář nás vysazuje o něco dřív a zbytek už musíme pěšky. Místní na nás čumí jak na ufony. Chvilka motání a konečně jsme tu. Paní domu moc angličtinou nevládne, ale rukama nohama jsme to nakonec zvládli. Testujeme místní specifikum – sprchu s elektromasážní funkcí 🙂 – a po víc jak 24 hodinách jdeme konečně spát. Během noci jsme se postupně navlíkli do mikin a přihodili si pár dek, páč je tady fakt celkem zima.

28.3. Matanzas, Río Canímar

Odpoledne nás čeká cesta legendárním a na Kubě jediným elektrickým vlakem Hershey do Havany, takže je potřeba se po zbytek dne nějak zabavit v Matanzasu. Ráno proto vyrážíme pěškobusem směr Río Canímar, řeku, která má prej připomínat Amazonku. Cestou postupně poznáváme kubánskej styl života a různá místní specifika. Na první pohled je tady strašnej chaoz a zmatek, v ulicích se válí odpadky, domky jsou neudržovaný a oprejskaný, všade jezdí starý auta, ze kterejch lítají oblaka sazí a černomodrýho kouře, dále koňský povozy, trojkolky, všichni troubí, Kubánci všech generací různě posedávají, klábosí, nic nedělají, ale hlavně – furt a strašně okatě po nás čumí a čumí – dost nepříjemný. Po cca půlhodince chůze jsme dorazili k pobřeží. Nějaký místo vhodný na koupačku nenacházíme a tak jdeme dál a kocháme se koloniálníma domkama:) Po další půlhodince objevujeme šipku označující pláž, kde byl zároveň i menší bar, takže se osvěžujeme piviskem. Pláž je však mizerná a zasypaná bordelem, pokračujeme, v nohách už těch kilometrů máme celkem dost, ale na řeku (dle průvodce jen 4 km vzdálenou) to furt nevypadá. Další dobrá víc jak hodina chůze a konečně se před náma objevuje most, pod nímž teče řeka Canímar a kde se nachází půjčovna loděk. Žádnej motorovej člun na oddech, pěkně na hodinu a půl šlapadlo a valíme proti proudu řeky do vnitrozemí. Je tady celkem pěkně, pohoda a klídek, kterej však občas přeruší průvody motorovejch člunů a větších lodí plnejch turistů, co se kolem nás proženou. Podle jejich pohledů jsme celkem atrakce, přecejen šlapadla byly na výběr jen dvě, motorovejch člunů spousta, je jasný co je v kurzu. Občerstvujeme se, prohlížíme si zdánlivě neprostupnou bujnou vegetaci kolem břehů a šlapeme zpět. Půl druhý odpoledne, slunko nějak začíná péct, pěšky zpátky do Matanzasu už se nám moc nechce. Hned u silnice je autobusová zastávka plná místních, ale poučeni o kubánský veřejný dopravě, která si jezdí, jak se jí zachce, někdy dokonce vůbec, radši pokračujeme dál po svejch. Mezitím koukáme, že se nějak začínáme červenat – jak bylo celej den tak nějak střídavě oblačno a do toho foukal vítr, tak nás nenapadlo se namazat. Máme půlhodinu do odjezdu vlaku, ještě nás čekají tak dva kilometry do casy pro krosny a cesta na vlakáč, ale jak naschvál z toho milionu taxiků, co kolem nás celej den jezdili, teď široko daleko žádnej není. Záchrana přichází až s jedním neoficiálním. Sedáme do starý a dost klaustrofobický ameriky a jedem. Děda honil fofrklacek s volantem div ne po celým autě, dveře neměly kliky, k otevření do nich stačilo drbnout, šílenej povoz. Rychle vyzvednout zavazadla, ublinknout si (asi úpal) a honem na vlak. Zdá se, že přijíždíme na poslední chvíli, ale po usednutí do vlaku koukáme, že ten se rozjíždí, až když v širokým okolí není vidět žádnýho dobíhajícího Kubánce nebo někdo z cestujícíh nepořvává, že se má ještě počkat na toho nebo onoho. Španělský vagóny z 19. století moc velkým komfortem neoplývají, ale v nohách máme skoro 20 km, takže jsme rádi, že sedíme, navíc tady příjemně profukuje. Cesta vede malebným údolím Yumurí, plným kopců, zeleně a palem. Vlak po cestě zastavuje v každý díře, často je to jenom shluk pár chatrčí, kde se život zasekl doslova ve středověku. Prašný cesty, koňský a kravský povozy a ty jejich obydlí…Většina osazenstva našeho vagonu se buď zná z každodenních cest, nebo jsou hrozně družní, ale baví se tady fakt každej s každým. Že jsme tady jako jediný turisti opět středem zvídavejch pohledů asi nemá cenu dodávat. I ten průvodčí naše lístky nedůvěřivě, asi na třikrát zkontroloval, než je procvakl. První delší zastávka je až v Santa Cruz del Norte. Většina na chvilku vystupuje a jde se nadlábnout a pokecat do stánku umístěnýho přímo na zastávce. Po asi půlhodině se vlak rozjíždí směrem zpět do Matanzasu, trošku v nás hrklo. Hlahol ale nastal i mezi místníma, takže zůstáváme v klidu. Vlak se nakonec nějak smotal a už to vypadá, že razíme správným směrem. S přibližující se Havanou údolí ztrácí na malebnosti, přibývá cestujících (pobavil jeden, kterýmu v příručním zavazadle kdákala slepice) a vlak míjí opravdu na těsno ke kolejím přilepená různá humusácká stavení a chatrče, kdy je lidem vidět tu do obýváku, tamhle do koupelny. Po 3,5 hodinách konečně dorážíme v osm večer a totálně vyčerpaní na nádraží Casablanca v Havaně. Jsme na východní straně havanský zátoky, na druhou stranu vede cesta jakýmsi vorem, na kterej se dostáváme až po důkladný kontrole, zda u sebe náhodou nemáme nůž. Chybělo málo a asi bysme ty naše narvaný krosny museli celý vyskládat. Kdo ví, jak se nožem potápí vor, ať se ozve :D. Konečně na druhým konci zátoky, do casy Eugenio Barral García to máme cca 300 metrů. Kýčovitě zařízená, přeplněná soškama, pokoj s divokým nábytkem a asi čtyřmetrovým stropem, ale hlavně, že je kde složit hlavu. Hned první den jsme trošku přestřelili.

29.3. Havana – Habana Vieja

Po snídani na střeše našeho baráku, kde je celkem dobrej výhled na havanskou zátoku vyrážíme do ulic. Díky spálení z předchozího dne a dnešnímu použití značný vrstvy opalovacího krému jsme růžový jak prasátka, což ještě zvýrazňují vypálená trika. I díky tomu jsme středem pozornosti a vtipnejch poznámek místních. Procházíme přes Plaza Vieja na Plaza del Armas, kde se konají trhy se starejma knížkama o Fidelovi, Che Guevarovy apod. Marně se snažíme dostat do Castillo de la Real Fuerza, jedné z pevností kdysi střežící havanskou zátoku. Dneska je bohužel zavřeno a tak se vydáváme podél zátoky do muzea rumu Havana Club. Průvodkyně sice mluví celkem pěkně anglicky, ale lidí ve skupině je až moc a akustika tady taky není nic extra, takže po popise, jaký druhy rumu se zde vyrábějí, už vůbec nevnímáme a jen koukáme. Na konci prohlídky ještě ochutnáváme 7 letej rum a následně se vydáváme ulicí Obisipo plnou restaurací a obchodů se suvenýrama směrem k Parque Central a Capitoliu. Tady se naplno setkáváme s po celou dobu otravnejma dohazovačema a podobnou svoločí známou pod jednotným názvem jineteros. Kdokoliv se s náma kdy zakecal, tak nám dřív nebo později začal nabízet ubytování, hospodu, doutníky, nebo z nás jiným přímým či nepřímým způsobem tahal prachy. Stejně jsme ale málokdy pořádně rozuměli, protože tihle dohazovači angličtinou moc nevládnou a skoro po celou dobu na nás melou španělsky. Obecně při procházce Havanou to vypadá, že místní otravové dokonale zvládají akorát tři základní anglický fráze: „Taxi, taxi?“, „Cohiba cigar, sir?“ a „Happy holiday!“. K upoutání pozornosti navíc používají různý pohvízdávání, mlaskání a další posunky, patřící spíše do říše zvířat, takže si člověk může snadno utvořit dojem, že Kubánci jsou dost primitivní národ. Minimálně ti jineteros určitě! Konečně jsme tu, Capitolio je hodně podobný tomu washingtonskýmu, akorát jeho okolí je trošku více zanedbaný. Po venkovní obhlídce (probíhaly opravy a dovnitř se nedalo jít) se vydáváme o ulici dál směrem za Capitolio, kde má být náš další cíl – fabrika na tabáky. Bohužel je kamsi přesunutá a tak to vzdáváme s tím, že bude třeba příležitost v dalším městě. Hned za rohem jsme ještě nakoukly do Barrio Chino, čínský čtvrti, kde však po šikmookejch není ani stopa – už se dávno smísili a rozprchli mezi místní. Vracíme se ke Capitoliu a skáčeme do stylovýho ´52 Žebroletu Bel Air v kábriu, kterým se necháváme vézt přes celou Paseo del Prado až k La Punta, kde se nám otvírá pěknej výhled na nábřežní promenádu Malecón a přilehlou čtvrť Vedado, která nás čeká další den. Něco málo fotíme, zbavujem se dalších místních otravů a celkem znavení míříme přes Cadecu zpět směr casa. Chvíli odpočinek a já se ještě vydávám do jihozápadní části Habana Vieja, kde to obývají spíše místní a turisti sem moc nechodí. I přes ten bordel a oprejskaný domky to tady má nezaměnitelnej styl a atmosféru. Starci posedávaj před těma svejma zbořeninama, dveře rozvalený, všem je vidět do obýváku, kde bábičky sledují v televizi místní telenovely, malý děcka hrajou po ulicích baseball s kusem klacku a míček nahrazují čímkoliv (zahlídl jsem i víčko od pet flašky), náctiletí se snaží nabízet odvoz na svejch trojkolkách a koňskejch povozech nebo doutníky. Mezi tím vším pobíhají hladový pohublý psiska a jezděj starý americký koráby z padesátejch let, který drží po kupě jen silou vůle. Ani ty osmiválcový smallblocky už v tom dávno netlučou, ba co víc, občas mi připadá, že se z toho ozývá nějakej dvoutakt. Procházím kolem rodnýho domu jednoho z bojovníků za nezávislost José Martího, ještě jednou ke Capitoliu vychutnat si západ slunka a pak hurá zpět do casy, večeře opět na střeše a spánek.

30.3. Havana – Vedado

Dnešek bude trošku náročnější, v plánu je projít celkem velkou a pro nás poměrně z ruky čtvrť Vedado, koupit lístky na poslední den na autobus z Havany do Varadera, domluvit si spaní poblíž autobusáku a na konci dne pak vyzvednout auto. Ráno se tedy ještě plni energie vydáváme k Plaza de la Revolución (mimochodem takhle se jmenuje snad každý velký náměstí v každým kubánským městě, dále pak všechny větší parky jsou Parque Martí a každý město musí mít aspoň jednu ulici pojmenovanou po nějakým bojovníkovi za nezávislost – nejčastěji jsme viděli po Antoniu Maceovi). Po cca 45 minutách svižný chůze jsme tu. Na jedný straně 140 metrovej monument José Martího, uprostřed obrovský betonový náměstí a na druhý straně se na nás směje z vládních paneláků Fidel s Ernestem. Pod památníkem Martího jsou ještě sedačky, ze kterejch zřejmě Fidel dřív přednášel svý moudra k lidu shromážděnýmu pod ním na náměstí. Vydáváme se na autobusový nádraží Víazul koupit lístky, ale nějak jsme se zamotali na místním sídlišti – mimochodem to tady vypadá jak v česku před cca 20 lety – oprejskaný paneláky, kolem nich zaparkovaný moskviče, žiguly a lady, jediná místní prodejna potravin vydává jídlo na příděl za lístečky a tvoří se před ní obrovská fronta. Člověka zamrazí, když si představí, že to takhle mohlo u nás vypadat pořád. Busák jsme nenašli, mezitím se dočítáme v průvodci, že lístky jdou stejně koupit ve všech kancelářích cestovek Cubatur, Transtur a spol., takže zkusíme štěstí jinde. Jdeme směr obří hřbitov Nekrópolis de Colón, kde se po menším občerstvení chystáme na prohlídku. Vcházíme mezi hroby, po chvilce jsme však zadrženi místní ochrankou, která požaduje 5 CUC za osobu, což se nám zdá celkem dost a tak se necháváme vykázat. Náhrobků už jsme stejně stihli vidět dost. Poblíž hřbitova jsme si domluvili casu na poslední den a následně se vydáváme celkem pěknou, ale dost rušnou ulicí La Rampa k hotelu Nacional. Po cestě jsme se ještě chtěli stavit na havanskou univerzitu, kde má bejt k vidění moudrá sova poskládaná ze střepin granátů, bohužel se ale nezadařilo. Konečně dorážíme na Malecón, chvilku posedáváme u oceánu a necháváme se chladit příjemným vánkem. Po pár minutách nás solidně osprchovala jedna vlna a tak radši jdeme do hotelu Nacional. Tenhle hotel je známý tím, že se v něm často ubytovávají světový celebrity a smetánka, ale hlavně stojí na přírodní skále, která jednak v minulosti několikrát posloužila při obraně města a druhak se pod ní nachází labyrint přírodních chodeb, ve kterým Fidel během kubánský krize skovával před amíkama rakety. V nohách už máme zase skoro 15 kilometrů a tak sedáme na hotelovou zahrádku a vychutnáváme si Ron Collins a Daiquirí. Je odsud pěknej výhled na rušnej Malecón plnej klábosících Kubánců a oceán. V hotelu mají i kancelář Cubaturu, takže se pokoušíme koupit lístky na autobus, ale ženská tvrdí, že zrovna trasu Havana – letiště Varadero je potřeba koupit osobně na autobusáku. Domluva probíhala rukama a nohama, takže se nám tomu nechce moc věřit, ale odcházíme s nepořízenou. Po cca hoďce se zvedáme a přes památník obětem lodi Maine míříme po Malecónu směr hotel Parque Central, kde máme zamluvený auto. Velká část domů na Malecónu se opravuje, takže za pár let to tady získá svou krásnou původní koloniální tvář. S chlápkem z půjčovny jdeme omrknout auto – světle modrá, ze všech stran ometená Kia Picanto v automatu, s klimou, ale bez airbagů a jak jsme později zjistili i bez ABS – aneb bezpečnost především. Čekali jsme sice o něco většího sedana Geely CK ale do Kie se snad taky naskládáme, navíc jihokorejec bude určitě o dost spolehlivější než číňan. Vzhledem k tomu, že je díky režimu na Kubě nedostupný téměř vše, auto má kvůli místním nenechavcům odmontovananej zadní stěrač a anténu, přičemž přední stěrače jsou skovaný vevnitř a mají se nasazovat jen v případě deště. Auto je sice pojištěný, ale jak se dozvídáme, pojistka se nevztahuje na kola a rádio, který se tady prej taky dost často kradou. Ještě jsme si vyřvali výměnu zadního pravýho kola, který bylo trošku ufouklý, ale hlavně totálně slítaný a s jiným vzorkem, takže se nám proces půjčování auta trošku protáhl. V hotelu byla navíc pobočka Havanaturu, kde se dozvídáme stejnou informaci ohledně lístků na autobus jak u Cubaturu. Takže po vyřízení paperworku ohledně auta honem rychle do naší casy vyzvednout bagáž a ještě se pokusit znova najít autobusové nádraží Víazul. Nakonec se daří, ale kdo by koukal po nějakým mega terminálu s kupou autobusů, hledal by marně. Uvnitř všechno opět (ne)funguje v klasickým kubánským stylu, tzn. x lidí, kteří si dělají svou práci a nějakýho blba, co si chce koupit lístky si vůbec nevšímají, takže to tady stojí dost nervů. Konečně hurá z Havany, po všech těch průtazích se nám ale rozplývá možnost dojet ještě ten den až do 180 kilometrů vzdálenýho Viňales, takže z dálnice sjíždíme v Las Terrazas, kde přespáváme v case Villa Juanita.

31.3. Las Terrazas, Viňales

Las Terrazas jsme nicméně měli taky v plánu, takže ráno jedem rovnou tam. První návštěva – bejvalá kávová plantáž. Pěkná příroda, klídek, výhled, spousta zeleně. Další cíl, Baňos de Bayante, bohužel díky špatnýmu značení míjíme a přijíždíme až do vesnice Soroa. Odusud po dálnici rovnou do Viňales – údolí plnýho kopců zvaných mogotes. Dálnice Autopista Nacionala je na kubánský poměry celkem kvalitní, má v každým směru tři pruhy a hustota provozu jsou tak 3 auta na kilometr. Kromě aut se tady běžně vyskytují cyklisti, koňský a volský povozy, stopaři a nabízeči různejch pokrmů. Místo středovejch svodidel je tady pouze pruh trávy a tak si každej může sjet i najet do kterýhokoliv směru kdykoliv se mu zachce. Kolem oběda konečně dorážíme do Viňales, kde zastavujeme u návštěvnickýho centra nabízejícího krásnej panoramatickej výhled na celý údolí. Kdo by ale v turisticky dost profláklým místě, který mimo jiné patří i do UNESCa, čekal aspoň mapku s hiking traily, bezpočet informací a anglicky mluvící průvodce, byl by asi zklamanej. Postává tady jeden člověk, spíš vypadá jak nějakej údržbář a jinak než španělsky mluvit nezvládá. Navíc se zdá, že na mogoty ani žádný oficiální cesty nevedou. Sjíždíme dolů do údolí a jedem se ubytovat do kempu, ležícího mezi dvouma nejznámějšíma mogotama Dos Hermanas. Následně projíždíme údolím severním směrem a kocháme se, u jeskyně Cueva de San Miguel obědváme mňamku – lečo z konzervy – a následně jedem na prohlídku Cueva del Indio, kde i valíme na loďce podobně jak v Macoše na Punkvě. Je to ale o dost kratší a o něco míň zajímavý. Tři hodiny odpoledne, přesouváme se do kempu a jdeme si užít trošku klidu, jelikož předchozí dny byly poněkud hektický. Kempy bejvají na Kubě spíš pro místní, ale v některých se můžou ubytovat i turisti, což byl případ toho našeho, nicméně jsme tady jediní a tak jsme u místního bazénu zase za exoty. Celkem by to chtělo sprchu, ale jak se později dozvídáme u správce kempu, voda teče až od půl šestý večer, což v kubánštině znamená v sedm a to ještě s neslyšným dodatkem, že maximálně tak do půlnoci. O tom, že bude studená jsme dopředu věděli, ale o tom pramínku, kterej sotva stačí na umytí ne. Hajzl se navíc musí splachovat kyblíkem, kterej se tím čůrkem ze sprchy napouští tak pět minut. Před západem slunka se ještě jdeme projít po údolí na nepříliš vzdálenou vyhlídku a kolem skalní malby Mural de la Prehistoria, která byla vytvořena na přání Fidela. Co přesně to má znamenat a jaký měl pohnutky si něco takovýho nechat vytvořit, však už dneska nikdo neví. Po okolí je roztroušeno několik stavení, pobíhají tady všude prasata, slepice, krávy, psi, v jedný z umělých nádrží borec umejvá nejdřív koně a pak i sebe. Opět naprostej středověk, ale je tady krásně a klídek. Noc v kempu nic moc, místní se jinak než hooodně hlučně bavit neumějí a to až do rána. V koupelně jsou s náma celej večer dvě žáby a po stropě v místnosti, kde spíme, si lítá ještěrka. Za peníze srovnatelný s casou je jediným plusem kempu akorát jeho poloha v údolí a možná ten bazén.

1.4. Cayo Jutías

Po ranní procházce po údolí razíme z kempu honem pryč směrem Cayo Jutías, kde nás konečně čeká koupačka. Počasí tomu ale dneska moc nenapovídá, páč je zataženo. Mraky se však naštěstí po příjezdu k oceánu trhají. Vjíždíme na hráz, platíme poplatek za silnici spojující ostrov s pevninou, fotíme supa a jednou nenápadnou odbočkou se dostáváme na pompézní osamocenou plážičku s krásně bílým písečkem a tyrkysovým mořem, který je navíc dobrejch 150 metrů od břehu pořád hluboký tak max po kolena. Bohužel nás asi po dvou hodinách vyhání bouřka a tak nám nezbejvá, než se odebrat někam jinám. Míříme do hlavního města stejnojmenné provincie – Pinar del Río. Prdelovejma cestama vymetáme kdejakou ves a projíždíme opravdu středověkem – mimochodem celá provincie je v očích Kubánců považována za jakousi výspu vidláků a buranů. Není divu, že to tady vypadá tak zasekle v čase, když jediný, co místní celej den dělají je, že sedí před těma svejma chatrčema a čumí a čumí. Kamkoliv se blížíme autem, místní čumí, projíždíme jim před ksichtama, čumí, mizíme v dáli – ohlížejí se a čumí a čumí, dokud nezmizíme za horizontem – skvělá náplň dne:). Dojíždíme do Pinaru a vydáváme se do místní výrobny doutníků méně známé, ale prej oblíbené značky Vegueros. Bohužel je tady zákaz focení. Průvodkyně nám vysvětluje proces výroby a po chvíli už nás nechává o samotě, ať si tady chodíme, jak je nám libo. V největší místnosti sedí dobrá třicítka Kubánců a Kubánek a ze tří různejch listů (chuť, hoření, aroma) balí základ doutníku, ten se následně dává do lisu a po chvíli posílá na zkoušku vzduchové propustnosti. Takhle jich každej sroluje 100 – 130 za den. Pokud doutník projde zkouškou propustnosti, tak ho ti zkušenější obalí finálním listem a posílá se do další místnosti, kde se třídí podle barvy, délky a tloušťky. V týhle místnosti nám chyběl předčítač, kterej čte novinový články a baliče doutníku tím vzdělává. Sice je prej většinou nahradily audio kazety, ale v některejch továrnách údajně stále jsou. O místnost dál se už doutníky balí do krabic a dávají se na ně stužky a pečetě. Ještě je tady jedna místnost, kde sedí tři babky, z pytlů tahají listy sesbíraný z plantáží a podle barev je třídí a rovnají. Po prohlídce jsme ještě vyměnili pár pesos a mrkli po městě, ale vesměs nebylo o co stát. Mezitím nám nějací dva houmlesáci umyli auto a pak žebrali nějaký prachy. Dostali 25 centů a ještě držkovali, smetáci. Odjíždíme po Autopistě zase zpět, směr Soroa. Na dálnici pozorujeme další místní specifikum. Hromadu stopařů, kteří vždy postávají u sjezdů k městům a jakmile vidí, že jim nehodláme zastavit, tak zběsile gestikulují rukama a nadávají. A že jim nezastavuje skoro nikdo, ani místní, i přesto, že někteří z nich mávají papírovejma pesos. Zajímalo by nás, jak to vypadá někde na kubánským pracovišti, pokud tam tímhle stylem všichni dojíždí. Jinak prostředkem hromadný dopravy jsou tady krom rozpadajících se autobusů, jezdících nejčastěji s otevřenýma dveřma, ještě kamióny, na jejichž více či méně upravených korbách se vozí místní. U sjezdu na Sorou tankujeme. Kubánci mají litr benzínu za 0,99 – 1,20 CUC, turisti (auta s červenou registračkou), platí vždy 1,40 CUC a tankují na místní poměry vysokooktanovej (94 oct) benzín. Mimochodem je tohle jediná benzínka nacházející se na víc jak 150 km úseku dálnice z Havany do Pinar del Rio. V Soroa se drápem na zdejší vyhlídku El Mirador, která nabízí pompézní 360˚ výhled do širýho okolí, vidět je až ke Karibiku. Cestu jsme si zpříjemnili zakoupením kokosu pitím jeho obsahu. Dneska chceme spát ve stejný case jak předevčírem a tak jedeme opět přes Las Terrazas a znovu se neúspěšně snažíme najít přírodní jezírka Baňos de Bayante. Na chvilku se ještě zastavujeme u hotelu Moka, ale jelikož slunko už zapadá, moc se nezdržujeme. Na zahradě u casy stojí cizí auto, takže se zdá, že máme smůlu. K naší radosti však zjišťujeme, že majitel casy má ještě další dva pokoje a tak dnes spíme ve stejný case jak předevčírem, ale v jiným pokoji. Noc probíhá bohužel stejně jak minule, místní dementní kohout pravidelně kokrhá asi od dvou ráno, takže spaní nic moc.

2.4. Península de Zappata

Čeká nás dlouhej přesun a tak vstáváme už v 6, protože na 6:30 jsme si domluvili naši první caso-snídani. Krom ovoce jsme dostali v podstatě to, co jsme vyčteno – míchaný vajíčka, pečivo, máslo, anananasovej džus (poctivej 100%), jakýsi kakao a kafe. Celkem nacpaní se ještě za tmy vydáváme na cestu. Ideální trasa vede celou dobu po dálnici, ale se zajížďkou přes Havanu, takže jsme se rozhodli jet „delší, ale zato horší cestou“ přes venkov. Na vesnicích opět středověk, cesty sice jakž takž, ale značení nulový. Naštěstí se snad u každýho rozcestí někdo potuluje a tak se pokaždý ptáme na cestu a příliš nebloudíme. Kolem oběda konečně dorážíme ke sjezdu na poloostrov Zappata a hned zastavujeme v místní mini zoo, kde se občerstvujeme šťávou vymačkanou přímo před náma z klacků cukrový třtiny. Říkají tady tomu guarapo a je to celkem dost sladký, takže jsme si to nechali doředit pár kapkama bílýho rumu. Přesouváme se o kus dál na krokodýlí farmu, kde po prohlídce zkoušíme krokodýlí maso – buď je celkově nic extra, nebo ho Kubánci neumí připravit, faktem ale je, že nám moc nechutnalo. Mimochodem, farma zde byla původně vybudouvána za účelem chování a rozmnožování ohrožených krokodýlů kubánských, takže je trošku paradox, že jich tady každoročně hladoví turisti pár sežerou. Čas na koupačku – Playa Larga v Zátoce sviní, kde Fidel nakopal amíkům v šedesátejch letech prdele je celkem o ničem a tak raději směřujeme podél zátoky dál na jih. Přístup do moře je tady spíš nic moc, pláže vesměs kamenitý, celkově jižní část Kuby je vyhlášená spíš šnorchlovacíma, než koupacíma lokacema. Zastavujeme až v Playa Girón, což je hotelovej komplex, kam mají přístup i neubytovaní. Není to tady nic moc, v zátoce je sice navezenej písek, ale daní za to, aby ho vlny postupně neodnesli, je opravdu nepěknej betonovej hrázo-most na horizontu. Po cca dvouhodinový koupačce-opalovačce popojíždíme zase o kus dál do Caleta Buena – moc pěknej šnorchlovací spot plnej korálů a barevnejch rybiček. Po šestý odjíždíme a čeká nás asi 100 km přesun do Cienfuegos, kde budeme spát. Po chvilce se na nás přihnal docela monstrózní slejvák a místy musíme jet skoro krokem. Kvůli bouřce se slunko skovává celkem brzo za mraky a poslední kilometry do Cienfuegos už jedeme za tmy, což je na Kubě opravdu síla. Všechny ty koňský povozy a trojkolky, co se celej den motají po cestách, samozřejmě jezdí i večer, jak jinak než neosvětlený. Sem tam má někdo snahu si na tu svou vlečku připlácnout zezadu cédéčko coby odrazku, což je ale stejně k ničemu. Nejhorší je to ve vesnicích podél hlavních silnic, kde se jejich koncentrace zvyšuje ale pouliční osvětlení tady rozhodně není standardem, takže je potřeba obezřetnost a jízda krokem. Dále má každý druhý auto buď špatně seřízený světla, nebo jezdí tak naložený, že svítí kamsi do nebe a nepříjemně oslňují. Anebo si prostě spousta z nich jezdí vesele s dálkovejma celou dobu, asi aby nepřehlídly často dost děravý silnice. O expertech, jezdících totálně po tmě, nebo pouze s různě barevnejma a blikajícíma parkovačkama nemluvě. Konečně jsme ve městě, zajíždíme do jedné z bočních uliček a hledáme nějakou casu. První je sice plná, ale ochotná majitelka nás vede po ulici dál ke svýmu známýmu, kde se za dvacku ubytováváme a usínáme.

04. 03. Cienfuegos, Sierra del Escambray

Ráno vyrážíme na obhlídku města. Cienfuegos je takový jiný, než všechny města, který jsme doposud viděli. V ulicích je poměrně čisto, vypadá to tady udržovaně, na náměstí vede pěší zóna, kde lze občas zahlídnout i značkovej obchod a celkově tady lidi vypadají o něco civilizovaněji. Navíc je město trošku stranou od turistickej tras a tím pádem je tady poměrně levno. Chtěli jsme si dát mojito nebo cuba libre za pěknej 1 CUC, ale po ránu místní zřejmě ještě nechlastají, takže nám to obsluha odmítá namíchat. Po necelém týdnu už nám došly knacker-broty, takže sháníme pečivo, což se tady, a potažmo na celý Kubě, později ukazuje jako téměř nadlidský výkon. Zahlédli jsme dědu nesoucího obrovskou veku, takže tady pekárna někde musí bejt. Po půlhodince neúspěšnýho hledání se ptáme místních, přičemž používáme slovo „pan“, což by podle slovníku mělo znamenat pečivo. Vždycky ale končíme u stánků rychlýho občerstvení, párkaři nám ale odmítají prodat rohlíky samostatně. Už jsme byli dost nevrlý, když jsme konečně zahlídli ženskou nesoucí si několik housek. Vysvětlujeme jí, že bysme je chtěli taky a tentokrát už nás posílá na správný místo. Kdo by čekal pekárnu s výběrem jak třeba u nás, byl by asi zklamanej. Tady se vždycky jedná o takový výdejní okýnko či místnost na rohu, kde na vozíku bývá dopředu napečenejch vždy tak maximálně deset kusů buď dlouhý veky, nebo větších housek. A mimochodem se tyhle pekárenský obchůdky jmenují Empressa Cubana del PAN, takže nechápeme, co bylo na tom našem „pan“ tak nepochopitelnýho. Poprvé se setkáváme s místní měnou, to když platíme za 5 housek 50 centama konvertibilních psů a zpět dostáváme 1 peso národní. Konečně máme co jíst, to je radosti. Po cestě k autu ještě utrácíme to 1 národní peso a 10 konvertibilních centů za ananas, kterej tím pádem vyšel na asi 6 CZK. Odjíždíme z města směrem Playa Rancho Luna, po cestě ještě zastavujeme u jednoho baru s tím, že tady už snad koktejly míchat budou. Bohužel jim ale zrovna neteče voda, takže máme opět smůlu. Na pláži svačíme ananas a asi po 3 hodinách koupání a slunění se odebíráme do pohoří Sierra del Escambray k vodopádům El Nicho. Cestou ještě kupujeme u stánkaře všudypřítomné pidi banány, který ale na rozdíl od místního ananasu chutnají o něco hůř, než ty prodávaný v česku. Před vejšlapem jsme si chtěli udělat piknik, kterej nám však přerušil nenasytnej krocan, když nám sežral skoro jednu celou housku. Trošku nás zaskočila cena za vstup, která měla být podle knížky asi 5 CUC, u vstupu po nás však paní požadovala 9 CUC za osobu + 2 CUC za parkování. Tolik se nám dávat nechtělo, a tak jsme ji řekli, že na to dlabem a chtěli jsme odejít. Nakonec však pro nás vykouzlila polovičních čtyřipadesát, což zní o dost líp a tak vstupujeme. Vydáváme se na pěknou vyhlídku a potom hurá do přírodních jezírek pod vodopádama. Luxusní osvěžující koupačka. Odjíždíme směr Trinidad, ale cesta horama se pořád zhoršuje, díry jsou čím dál větší, kopce strmější a asfaltu ubývá. Když už jsme váhali, zda silnice někde neskončí, a zda to neotočit, povrch se vždycky na chvíli zlepšil, aby nás pak zase překvapil dvoumterovej kráter přes celou silnicu. Koukáme, že v Guia de Carreteras, což je taková celkem použitelná mapa kubánskejch silnic, tahle silnice vůbec není nakreslená a to v ní jsou i prašné polňačky. Tak snad někam dojedeme, na otáčení už je pozdě a díky kopcům utíká benzín z nádrže doslova před očima. Naše Kia žere tak 25 litrů a automat si s tím pseudomotorem není schopnej poradit. Do civilizace se dostáváme až ve vesnici jménem Cuatro Vientos. Přes pěknou vyhlídku na poloostrov Ancón, koktejly a pokus o lov prasat se dostáváme do Trinidadu. Místní dohazovači bydlení (za který si berou provize, o kterou se pak cena ubytování navyšuje) jsou tady hodně aktivní a už u vjezdu do města se snaží zastavovat auta a přesvědčovat je, že centrum je zavřený a že mají nějakou svou casu, kam nás zavedou a ble ble, nasrat! Našli jsme si sami celkem rychle jedno moc pěkný ubytování i se dvorkem na zaparkování auta a tak po vybalení ještě vyrážíme na prohlídku Trinidadu. Další z kubánskejch památek, která patří do UNESCA, takže po projití klasickejch špinavejch ulic s posedávajícíma a čumějícíma smetákama se dostáváme do krásnýho historickýho jádra. Mezitím už se ale setmělo, ve městě to moc nežije a tak se odebíráme zpět do casy s tím, že si to tady projdeme hlavně zítra.

04. 04. Trinidad, Playa Ancón, Manaca-Iznaga

Ráno procházíme Trinidad, cestou vedoucí kolem trosek kostela lezeme na kopec s vyhlídkou, ale už v půli to vypadá, že výhled nebude nic extra, takže to u zdejší jeskynní diskošky obracíme a vracíme se zpět do centra. U hladovýho okna se osvěžujeme guarapem a lezem do věžičky jednoho z místních muzeií, kde je výhled na celý město, potažmo okolí daleko hezčí. Pár fotek, lezeme dolů, po cestě do casy objevujeme pekárnu, kupujeme veku a mizíme směr Playa Ancón. Jak je na Kubě zvykem, kdekoliv zaparkujou turisti, hned se z keřu vyhrabe nějakej místní domorodec, na košili připlou vybledlou nečitelnou kartičku a povídá, že jsme na oficiálním parkovišti a musíme zaplatit 1 CUC. Co se dá dělat, na druhou stranu je snad záruka, že nám z auta nic nezmizí. Ne, že by to tady na pláži vypadalo jak na fotkách v průvodci, ale nějakou dobu tady na hotelovejch lehátkách vydržíme. Po dostatečným vykoupání a vyslunění se vracíme přes zátoku s párem ztroskotanejch lodí zpět do Trinidadu. Snažíme se natankovat na benzínce kubánský značkový sítě Cupet-Cimex, kde obvykle tankujeme, ale i přesto, že tady mají 94 oktanový benzín naceněnej na turistickejch 1.40 CUC, tak nás odmítají obsloužit, protože prostě tohle prej není benzínka pro turisty, takže musíme najít jinou. Při onom hledání se nám stala velice zajímavá příhoda. Jedeme po silnici, před náma koňský povoz jedoucí rychlostí tak 5 km/h, vedle nás plná čára, v dálce na horizontu policajt. Asi 5 vteřin jsme se za ním táhli, než jsem se ho rozhodl předjet za předpokladu, že polda snad bude mít nějakej selskej rozum. Očividně neměl a nemilosrdně nás zastavil. Komunikace jako vždy probíhala rukama a nohama a tak, když jsme konečně pochopili, že si máme oba vystoupit, se z druhý strany přihnal další člen hlídky. Oblečenej byl v montérkách, na puse měl roušku a v ruce držel podivnej stroj, podobnej tomu na odfoukávání listí. Jaký bylo naše překvapení, když nám otevřel zadní dveře a za použití tý svý mašiny nám auto vyfoukal výfukovými plyny. Nechápavě jsme čuměli, polda mezitím otevřel všechny ostatní dveře, auto nechal vyvětrat a pak nás poslal dál. Zdálo se nám to celý divný, ale až do konce pobytu jsme si to vysvětlovali jako trest za předjíždění na plný čáře. Nakonec se z toho vyklubala rutinní dezinfekce proti hmyzu. Po cestě z Trinidadu údolím Valle de los Ingenios koukáme, jak v okolních kopcích řádí lesní požáry, který ale, zdá se, nikoho nevzrušují. Ať si příroda poradí sama. Ještě zastavujeme u bejvalý cukrový plantáže v Manaca-Iznaga a očumujem místní věž. Než se setmělo, tak jsme se stihli přesunout o asi 150 kilometrů dál do městečka Morón v provincii Ciego de Ávila, abysme se co nejvíc přiblížili našemu zítřejšímu cíli – severním ostrůvkům Cayo Romano a Cayo Coco. Spíme v celkem pěkný case, auto je zaparkovaný v garáži u sousedů přes ulici.

04. 05. Cayo Paredón Grande, Cayo Coco

Ráno navštěvujeme pekárnu a následně se vydáváme na sever k ostrůvkům Cayo Paredón Grande a Cayo Coco spojené s pevninou 30 km dlouhou silnicí, na kterou je prej Fidel náležitě hrdej. U vjezdu na hráz probíhá důkladná kontrola našich pasů, platíme 2 CUC a vjíždíme na hráz. Hned nás vítá jeden pěknej budovatelskej billboard s Fidelem a dělníkama, jak sypou z tatrovky do vody hromadu kamení. Silnice je celkem pěkná, povrch se o něco zhoršuje až u odbočky na Cayo Paredón Grande, kam máme namířeno, jelikož to tady ještě nebylo zasaženo výstavbou hotelů a zdejší pláže by měly bejt úplně opuštěné, což se nám hned po příjezdu potvrzuje. Nikde ani živáčka, celej víc jak kilometr pláže sdílíme pouze s partičkou pelikánů. Moře je opět pompézní, tyrkysový, čistý a klidný. Dá se jít snad 200 metrů a vody je pořád po kolena. K naší smůle nás zase kolem poledne odhání déšť a tak sedáme do auta a jedem směr Cayo Coco, kde déšť naštěstí ustává. Zastavujeme se v Sitio La Guira, což má být kopie kubánské vesnice z počátku století, ale moc zajímavýho tady k vidění není a tak jsme se aspoň chtěli osvěžit v místním baru. Protivné obsluze se ale očividně vůbec nechtělo do přípravy něčeho složitějšího než mojita a cuba libre a tak raději odcházíme. Další zastávka měla být přírodní rezervace El Bagá. Na poprvý odbočku míjíme, následně se vracíme a už z dálky to tady vypadá šíleně pustě, což nejdříve přisuzujeme předchozímu lijáku. Po nakouknutí do vstupní haly však zjišťujeme, že je tady asi nadobro zavřeno. Vypadá to tady totiž jak v Jurským parku po tom, co utekli dinosauři. Všude se válí popadaný větvě od palem, bordel, voda, atd… Chvíli se tady motáme, když tu se odněkud zjevuje asi místní správce a naše domněnky potvrzuje. Jedem se tedy opět válet na pláž, tentokrát Los Flamencos, kterou jsme měli celkem problém najít, protože hotelová výstavba tady probíhá opravdu ve velkém. Rok, dva a celý Cayo Coco bude souvislá lajna hotelů. V místním baru toho opět moc není, z koktejlů zase jen cuba libre a mojito, takže si dáváme nakonec zmrzku. Slunko už pomale zapadá a tak se vydáváme z ostrovů pryč a zase o něco dál na východ. Ještě přizastavujeme na benzínce natankovat a protože jsme už celkem hladoví, testujeme místní fast-foodový řetězec El Rápido. Nevypadá to, že by se tady něco připravovalo až na místě a čerstvý. V chlaďáku před náma leží různé polotovary pizzy, hamburgerů a rohlíků a co si vybereme, putuje na chvilku do trouby a pak rovnou na náš talíř. Zkoušíme sýrovou pizzu, na zaplácnutí žaludku se to celkem dá, ale žádná sláva to taky není. Stíháme se přesunout 160 km jihovýchodně, kde se ubytováváme ve městě Florida. Auto parkujeme stejně jak předchozí večer u souseda přes ulici vedle jeho trojkolky. Podivná kubánská sprcha je tady dotažena do absurdna, protože má dvě hlavice a dva kohoutky – jeden pro teplou a druhej pro studenou vodu. Ředit si to musíme dle svý libosti nad hlavou. Na to je potřeba se napít – bílýho Havana Clubu s kubánskou TuKolou – a usnout.

04. 06. Holguín a deštivej den

Čeká nás zase o něco delší přesun, a proto vstáváme tak, abysme stihli snídani domluvenou na sedmou ráno. Je to teprve naše druhá casa-snídaně, ale dostáváme v podstatě to stejný co minule, ovoce opět chybí. Už od rána leje jako z konve, paní domácí je nervozní a nadává, páč jí teče do kuchyně. Její manžel, očividně dost flegmouš jen postává a kouká, jak jim zatíká do domu a protože stará furt lamentuje, tak leze na střechu, tam se zřejmě jen prošel a zase s nepořízenou zalezl dom, kroutí hlavou a odchází. Žena stále nadává. Tahle rodinka si žila asi trošku víc na úrovni, protože jsme doma zahlídly krom sbírky nástěnnejch hodin i kopírku s faxem. Po snídani dostáváme deštník, abysme mohli přeběhnout k sousedovi pro auto, balíme se a jedem směr 250 km vzdálené město Holguín. Počasí se sice za chvilku zlepšuje, ale oblačnost přetrvává. Okolní krajina nic moc, střed Kuby je spíš pro zemědělce, než turisty. Po pár zastávkách konečně dojíždíme do Holguínu a hledáme cestu na místní asi jedinou atrakci stojící za návštěvu – kopec La Loma de La Cruz. Po čichu dojíždíme k asi 450 schodům vedoucím nahoru. Okolí s parkem místních pobudů sice nepůsobí pro naše auto nejbezpečněji, ale balíme věci na piknik a pomalu se vydáváme nahoru pěškobusem. Poblíž stojí policejní auto a tak se ještě pro jistotu ptám, jestli tam auto můžeme nechat a jestli je v bezpečí. Polda rukama nohama naznačuje, že dokud je tady on tak jo, ale že možná za chvilku odjede a pak neručí za to, jestli někdo neodnese třeba zrcátka a že bude bezpečnější vyjet autem až nahoru. Raději ho posloucháme a proplítáme se opět po čuchu místním slumem. Na to, že je tenhle kopec jedna z větších atrakcí, tak k němu vede cesta, u který bysme rozhodně nečekali, že nás tam zavede. Mimochodem horší dopravu než v Holguínu jsme zatím neviděli. Hlavní silnice protínající město je pouze úzká dvouproudovka, kdy jeden pruh často využívají místní k parkování, koncentrace trojkolek, koňů a cyklistů je tady obrovská a každej si jezdí naprosto svévolně. To, co nám připadalo ze začátku jako bezstarostné cestování patřící ke kubánské povaze, už po víc jak tisícovce kilometrů v provozu začíná lézt pěkně na nervy. Na druhou stranu, za celou dobu jsme tady nezahlídli jedinou nehodu či ťukanec, ale zároveň by asi nebylo od věci, aby si Kubánci uvědomili, jak vypadají následky střetu auta nebo náklaďáku s cyklistou nebo koňským povozem. Jsme na kopcu, parádní výhled na město, občerstvujeme se a přemejšlíme co dál. Ze všech stran se totiž opět ženou olověný mraky a nejhůře to vypadá na severu, kam jsme měli namířeno do vesnice Gibara a na koupačku na Playa Guardalavaca. Sjíždíme ještě do centra Holguínu a snažíme se marně najít pekárnu. S nepořízenou odjíždíme směrem na východ a musíme doufat, že se mraky protrhají a my se budeme moct vykoupat aspoň u Cayo Saetía, což měl bejt další z našich dnešních cílů. Bohužel, déšť se spíše zhoršuje a tak pořád jen jedem a jedem. Ve městě Moa nastává taková průtrž, že ulice jsou zaplaveny dobrou 30 cm vrstvou vody obarvenou do hněda – zřejmě z místních niklových dolů. Snažíme se najít ubytování a zakončit tak tenhle prašivej den, ale nedaří se. Aspoň, že máme štěstí na pekárnu. Vody na silnicích stále přibývá a místy to vypadá, že naše Kia odněkud nasaje vodu a vzdá to, ale naštěstí hrdinně bojuje a dere se dál. Ve východní části města projíždíme měsíční krajinou zničenou těžbou niklu a jedem po pobřežní silnici do Baracoa, kde už to snad konečně zapíchneme. Nedá se moc mluvit o silnici, ale spíš o nefalšovaným tankodromu plným obrovských děr, občas se jede po nezpěvněných a občas zase po ledabyle zpevněných úsecích. Aspoň, že ta okolní krajina začíná vypadat krásně tropicky a zelenat se čím dál víc – možná právě kvůli tomu, že tady furt prší. Už je skoro tma a tak přizastavujeme v parku Alexandra Humbolta, kde je krajina opravdu skvostná a probudit se tady druhej den ráno za pěknýho počasí by bylo jak bejt v ráji. K naší smůle tady nic na přenocování není a tak musíme pokračovat ještě asi 35 km do Baracoy. Mysleli jsme, že silnice už nemůže být horší, ale byla, takže naše průměrná rychlost klesá tak na 20 – 30 km/h a tenhle poslední úsek nám trvá víc jak hodinu. S vypětím všech nervů a sil dojíždíme kolem devátý večer do Baracoy a zastavujeme hned u prvního baráku s modrou kotvou. Náladu nám aspoň trošku zlepšuje věčně vysmátej a vtipně vypadající pan domácí. Dnes ujeto přes 500 km a viděno totální hovno:(

04. 07. Cesta Baracoa – Santiago de Cuba

Ráno vypadá počasí podobně marně, jak předchozí den. Tak aspoň, že dostáváme doposud asi nejlepší caso-snídani, ve který nechybí dokonce ani salám a párky a konečně jsme se dočkali toho ovoce. Krom ananasu dostáváme i guavu, která je sama o sobě nic moc, ale ten 100% džus z ní je pompézní. Dojídáme a balíme se, v dálce na moři se sice mraky trošku trhají, ale ve městě stále prší. Na prohlídku Baracoy není moc nálada, výprava do okolních zalesněných kopců by byla po předchozím propršeným dnů nesmysl a tak bohužel musíme chtě nechtě pokračovat dál. Cesta vede malebnou horskou silnicí La Farola táhnoucí se pohořím Sierra del Purial, která spojila Baracou se zbytkem Kuby teprve za vlády Fidela. Do té doby se sem dalo dostat pouze lodí. Po cestě se nám naskýtají moc pěkný pohledy do okolních zalesněných a zelených kopců a zároveň tady postávají ženský nabízející různý domácí výrobky a cetky. Těžko říct, kde se tady v těch kopcích vzaly a kolik toho tak můžou prodat. Jakmile sjíždíme k jižnímu pobřeží Kuby, krajina se najednou přestává zelenat a působí dost uschle. I přes obtížnější přístup do Karibiku se nám nakonec daří najít pěknou, velkou a opuštěnou pláž, a protože veškerá oblačnost z rána zůstala za kopcama, neváháme a jdeme do vln. Po chvíli relaxu se posouváme o něco dál podél pobřeží do jedné ze zátok, kde je výjimečně písečná pláž, která je však spíše pro místní, takže všechno působí tak nějak zchátrale a moře není moc čistý. Opět se posouváme podél pobřeží a blížíme se směrem ke Guantanámu – námořní základně a americkýmu výsměchu kubánskýmu režimu, kapitalistické dýce zapíchlé do zad socialismu. Byl jsem sice smířený s tím, že z těch asi 10 km, odkud je na ni vyhlídka, zahlédneme možná tak nějaké obrysy budov a dle předchozích doporučení z Tripadvisoru to vůbec nestojí za to, ale když už jedem kolem, byl by hřích to aspoň nezkusit. Bohužel, hned u odbočky z hlavní na silnici vedoucí k vyhlídce je závora a vojáci, kteří jak panáci na baterky opakují „closed permanent“, případně „si, si, closed permanent“, když se ptáme na druhou vyhlídku u vesnice Cainamera z druhé strany zálivu. Se slzou v oku bereme za vděk aspoň stejnojmenným městem, který však stejně nestojí za zastávku a tak dojíždíme kolem šesté večer až do Santiaga de Cuba. Celkem snadno nacházíme ubytování a po chvíli už se vrháme vstříc santiagským ulicím. Buď je v Santiagu i na kubánský poměry až moc těch otravných jineteros, nebo nás po 10 dnech pobytu serou čím dál víc, faktem ale je, že toulat se zdejšíma ulicema je hodně o nervy. Korunku tomu nasadil prašivej houmlesák, co se k nám přisral v El Rápidu, kde jsme dlabali pizzu a začal žebrat prachy a po chvíli si vyskládávat svou sbírku pet flašek na náš stůl. Jinak Santiago naplňuje svou pověst města hudby, která se line z mnoha koutů. Před setměním si vychutnáváme Piňa Coladu a Rona Collinse na střeše hotelu Casa Granda, kde je krom nepříjemný obsluhy aspoň pěkná vyhlídka na město. Ještě jsme si pak šli z blízka poslechnout orchestr hrající celou tu dobu v Parque Cespédes hned pod náma a pak se vydali zpět na pokoj. Vzhledem k tomu, že jsme měli okno do ulice, která sloužila coby výpadovka z náměstí Plaza de Marte a byl na ní téměř celonoční provoz, noc byla bezesná.

04. 08. Santiago de Cuba, La Gran Piedra

Po probděný noci a vydatný snídani vyrážíme na prohlídku zbytku zajímavostí v Santiagu. Jdeme severním směrem od naší casy, nejdříve ke kasárnám Moncada, kde Fidel v roce 1953 neúspěšně zahájil svoje revoluční tažení. Kasárna se mezitím přeměnila na školu a tak nás hned u východu žene ochranka pryč. Tak aspoň, že jsme viděli zeď, kde padly první revoluční výstřely. Pokračujeme dál k memoriálu Antonia Macea. Cesta je delší, než se zdálo, slunko pálí a leje z nás jak z prasat. Všímáme si, že v Santiagu nahradily trojkolky a koňský povozy ve velkým kamióny přestavěný na převozy lidí, takzvaný dobytčáky. Z toho, co pouští do ovzduší by měl Bursík se svou stranou zelenejch infarkt. Konečně jsme tady, obrovskej hrůzu nahánějící socialisticko-budovatelskej památník Macea, jak na koni skáče přes stádo mečů. Fotíme se, cestou zpět ještě do Cadecy vyměnit poslední peníze a pak hurá na nejvyšší kopec v okolí – 1 243 metrů vysokej La Gran Piedra – na kterej se dá vyjet autem. Až úplně na vrcholek se ale musí člověk vysápat po svejch a jak je na Kubě zvykem, i za takovouhle věc se tady musí platit. Přístup ke schodům vedoucí na vrcholek vede vychcaně přes restauraci, kde protivná barmanka požaduje 2 CUC. Co už. Konečně na kopcu, výhled celkem pěkněj (v noci jsou prej odsud vidět světla až z Haiti). Jedeme dolů, a protože se blíží konec vejletu, hledáme ještě poslední možnost, jak se ošplouchnout. Nejblíž to máme k Playa Siboney, ale ta se nakonec ukazuje jako maličká zavšivená vesnická pláž a navíc se opět kdesi z keřu vyhrabala místní špinavka, která požadovala 1 CUC za dohlídnutí na naše auto. Je fakt, že by jí asi nic neuniklo, páč koukala každým vokem jinám. Klid nacházíme až na druhý straně Santiagský zátoky v Playa de Mar Verde v klidným, ale dost sešlým plážovým středisku. Moře je navíc plný ježků, ale už fakt nemáme náladu hledat dál, takže tady asi hodinu a půl odpočíváme a cachtáme se aspoň na kraji. Čtyři hodiny odpoledne, v dáli se ženou mraky a navíc nás čeká nekonečnej 900 km přesun do Havany, takže je čas zvednout kotvy. Před Santiagem nás ještě kontrolujou čerti, ale zplynování auta se tentokrát nekoná. Najíždíme na Autopistu, 3 pruhy a téměř žádnej provoz, takže cesta celkem ubíhá. Po chvilce se však tři pruhy v každým směru mění na 3 pruhy pro oba směry, což je místama docela divočina, ale i tak se dá jet docela svižně. Dálnice však zdaleka není hotová a tak je po dalších pár kilometrech konec a my se dostáváme na Carretera Central, silnici protínající středem celou Kubu, kde se obzvlášť kolem vesnic motá spousta koňů a trojkolek, navíc se přihnala typická odpolední průtrž mračen, táhneme se za náklaďákem a značně tak zpomalujeme. Hned za Bayamem se ale silnice skládá z množství zdánlivě nekonečnejch rovinek, takže odsud cesta ubíhá zase skoro jako po dálnici. V Las Tunas si dáváme na benzínce fast foodový pochoutky z El Rápida a pokračujeme dál s cílem dorazit až do Camaguey, což se nám nakonec kolem devátý večer, po víc jak 350 km a další policejní kontrole, daří. Tentokrát přespáváme u nějaký hodně zámožný starý babizny s mramorovým obyvákem, který jakoby to nestačilo a požadovala – na to v jaký díře spíme – 25 CUC bez snídaně a nechtěla ustoupit. Když jsme hodili zpátečku, tak nakonec svolila na dvacku, ale zrovna příjemná nebyla. Opět typická sprcha s elektromasáží, tentokrát se však musely před a po sprchování zapínat a vypínat pojistky – super pocit, makat tam mokrejma rukama.

9.4. Santa Clara, Havana

Babizna nás ještě ráno pumpla o 1 CUC za parkování na pozemku jejího domku a přes El Rápido a opět velice „chutný“ jídlo vyrážíme na naše last journey. Po 150 kilometrech se konečně Carretera Central mění na Autopistu, kde jsou sice skoro až do Santa Clary zase jen ty tři pruhy pro oba směry, ale i tak cesta ubíhá o dost rychleji. Každou chvilku tady vyleze z keřa nějakej prodejce česneku nebo sýrů, kterej si vždycky stoupne do pruhu, nejbližšího tomu, ve kterým jedeme a mává na nás tím svým produktem, abysme si ho všimli, zastavili si v klidu uprostřed dálnice a něco od něj nakoupili. Vjíždíme do Santa Clary a chvilku se motáme místníma jednosměrkama, než konečně dojíždíme k našemu cíli – vykolejenejm vagonům, díky kterejm Che Guevara s Fidelem zasadili finální ránu diktátorskýmu režimu a zvítězili. Údájně se to tady válí přesně tak, jak tady vlak v roce 1958 vykolejil, nicméně působí to na nás dost aranžovaně a třeba mašinka tady není vůbec. Strejda Gůgl napoví, že to je opravdu jen nastrojené. Aspoň, že je tady původní bagr, kterým Ernest vonehdá ty kolejnice zvedl. Ještě jsme se domotali k Che Guevarovýmu památníku na druhým konci města a pak už najíždíme zase zpět na dálnici, která má konečně dva tříproudé směry až do Havany. Benzínky jsou ale vždycky jen v jednom směru, takže se nemůžeme divit, když si to najednou z protějšího směru namíří kousek od nás přes středovej pás na benzínku kamión. Taky se tady setkáváme s věcí, o který jsme kdysi jenom slyšeli ve stylu jedna paní povídala. Údajně tady různě u silnic postávají úředníci zajišťující efektivnější dopravu a zastavují ne plně obsazená auta a ládují do nich stopaře. Zdá se, že to tak fakt je, protože nás zastavil panáček ve žlutým stejnokroji, v ruce držel notýsek a ptal se nás, zda-li bysme nemohli vzít jednu osobu do Havany. Pochopitelně jsme nesouhlasili a tak poděkoval a poslal nás dál. Místní to ale možná mají příkazem, těžko říct. Protože jsme měli vracet auto s prázdnou nádrží, natankovali jsme při poslední návštěvě benzínky tak akorát na dojezd do Havany. Palubní počítač celou dobu ukazoval, že nám i tak po příjezdu do Havany ještě zbyde v nádrži benzín na ujetí cca 70 km. Těsně před Havanou však už dávno svítilo hladový oko a ručička nemohla spadnout níž, takže jsem trošku znejistěl, navíc benzínka široko daleko žádná. Že se korejským keplu nedá věřit, se záhy potvrdilo, když palubní počítač z těch asi 65 km najednou přeblikl na nulu. Se staženou prdelí jsme úplnou náhodou našli v Havaně benzínku, kde i přesto, že nebyl turistickej benzín, nikdo nic nenamítal a Kia tak za trest dostala 90 oktanovou sračku za 1.20 CUC. Dojeli jsme do naší předem zamluvený casy poblíž hřbitova de Colón, vyskládali bagáž a jeli vrátit auto. Všechno proběhlo v pořádku, akorát jsme si pak zpětně podle tankování spočítali, že optimistickýmu průměru 4,4 l / 100 km, kterejma nás celou dobu krmil palubní počítač, jsme se ani náhodou nepřiblížili. Ten nicotnej motůrek s dynamikou cihly jezdil v režimu eco za 6,6 l / 100 km, takže korejca nikdy víc! Ještě mrknout na neoficiální vyhlídku z Edifico Bacardí, nakoupit suvenýry a jít se konečně najést jak lidi do nějaký restaurace. Motali jsme se po La Rampa, když se k nám náhodou přifařil mladej Kubánec se svou holkou a prej že nás dovede do paladaru (soukromí restaurace) svýho známýho. Po cestě se asi třikrát zeptal, jak se jmenujeme a odkud jsme a že von je student a bude doktorem a taky blekotal jak se v ostatních hospodách furt za všechno připlácí a že jsou tam malý porce atd. Trošku jsme znejistěli, když nás zatáhl do potemnělý uličky, na někoho tam hulákal a zvonil, načež pak z vokna vykoukl černoch, ale naštěstí pro nás už měl zavřeno. Pak nás táhl o kus dál, přičemž asi milionkrát zopakoval „estudantes“ což asi mělo znamenat, že to bude nějaká hospoda pro studenty. Hnusnej zakouřenej pajzl, kuře s rejžou za šest CUC a ještě si k nám chtěl přisednout, abysme ho i jeho starou pozvali na guarapo. To víš, že jo! Pryč odsud. Nakonec jsme našli celkem pěknou hospodu s rozumnejma cenama. Vyzkoušeli jsme kuřecí a hovězí maso, s čím jiným než rejží a fazolema. Ne že by to bylo něco extra, ale po dvou tejdnech konzervování a paštikaření to celkem šlo. K tomu ještě asi 4 různý koktejly a dezert a dohromady to nestálo ani 25 CUCků.

10.4. Odlet

Po probuzení a sbalení nás čekala snídaně, a protože byla o něco dražší (4 CUC na osobu místo obvyklých 2,50), čekali jsme něco extra, což se nakonec nekonalo. I tak ale byla opět výborná a pupky jsme si nacpali do syta. Pochválili jsme bábě její 100% guavovej džus a tak nám na cestu jako bonus dala ještě dva kousky samotný guavy. Stejně nás ale pak při platbě natáhla o padoš a navíc guava samotná nám stejně jak v Baracoe zase tolik nejela a skončila v košu. Sedáme do taxíku a jedem na autobusový nádraží Víazul. Funguje to tady po kubánsku, tudíž spousta zmatků a nejistoty, ale v deset konečně sedáme do busu a razíme si to směr varaderský letiště. Při zastávce u jedný turistický pasti dokupujeme poslední suvenýry s tím, že na letišti určitě budou dražší – nebyly, naopak třeba doutníky tam byly o polovinu levnější:( Na letišti se ještě převlíct, vyházet ze zavazadel poslední přebytečnosti na úkor suvenýrů (uklízečky synek zřejmě doteď nosí moje totálně roztrhaný adidasky) a stoupnout si do klasicky kubánsky zmatený odbavovací fronty. Platíme odletovou taxu, lezem do duty free zóny a za poslední CUCky kupujeme sendviče. Letadlo je tady, opět jak na schvál před náma i za náma malý uřavaní smradi – to bude let. Hodinka ještě do Mexika natankovat a následně zpět 10 hodin do Curychu. Teprve u letadlový večeře poznáváme, jak má chutnat hovězí maso, který se s tou včerejší gumou nedá srovnávat. Jak ten let rychle utekl, tak 7 hodin v Curychu se táhlo, jak smrad z vola. Protože bylo škaredě a pršelo, do města jsme nakonec nejeli a onen vychvalovanej observation deck za 5 franků nám přišel jako vychcanost, když z odletovejch hal je na letadla taky výhled i když z o 100 metrů větší vzdálenosti. Konečně půl šestý večer,z gatu autobusem do podivnýho stroje Avroliner RJ100 a za necelou hodinu a půl jsme zpět v naší, oproti Kubě sice o něco míň, ale pořád taky dost banánový republice.