0
0

2.-16.7.2006

2.7. Neděle Praha – Rostock – trajekt do Trelleborgu

Scházíme se brzo ráno 6.15 u školy. Autobus už je tady, řidiči jsou letos dva, Milan a Luboš. Na vlek věšíme za sedla kola. 36 kol ve třech řadách. Nad nimi navazujeme pět kajaků. V dolní bedně vleku jsou dva rafty, pádla, vařiče a plynové bomby, vše zakryté plachtou. Do uličky autobusu nakládáme bedničky a do nich potraviny na 14 dní. Bednička je nám malá. Nakládání nám trvá tři hodiny.

Z Prahy jedeme po D8 na Teplice, přes Cínovec do Německa, kolem Drážďan a Berlína. Ale z dálnice vidíme jen v dálce televizní věž. Potkáváme auta s německými vlajkami, Němci slaví postup do semifinále fotbalu. Dálnici lemují stovky kilometrů borových lesů, do kterých řídkými větvemi svítí slunce. Je horko 30°C. Všude tam, kde není les, točí se vrtule větrných elektráren. Stovky vrtulí. Se značnou časovou rezervou přijíždíme do Rostocku k trajektu. Nakládání obří lodi Scandlines trvá asi 1 a půl hodiny. Na noc se ukládáme pod širákem na horní palubě. Je krásná teplá noc.

3.7. Pondělí Trelleborg – Oslo

Ráno přistáváme v Trelleborgu a asi po hodině konečně vyjíždíme autobusem z lodi. Jedeme pak dálnicí podél švédského pobřeží na severozápad rovinatou upravenou krajinou. Je tu hodně zdravých smíšených lesů. Potom se krajina začíná vlnit, hornatět. Blížíme se k Oslu, ale nenalézáme správnou cestu. Oslo máme dokonce několikrát na dohled, ale silnice nás vedou jinam. Místo plánovaných půl čtvrté nalézáme parkoviště u muzea Fram až před šestou. Muzea zavírají, vlastivěda nebude. Volíme kola. Šlapeme z města nahoru na Holmenkollen, zimní lyžařské středisko s obřím můstkem, ale hlavně s krásným výhledem na město a celý Oslofjord. Pak jedem dolů a prohlížíme si městský hřbitov. Nemají tu navršené hroby, z trávníčku trčí jen kamenné desky. Pak obdivujeme velký park s fontánami a zdobený skulpturami stovek nahých lidských těl, propletených v nejnemožnějších pozicích. Je jich tu opravdu neuvěřitelně mnoho. Po návratu k autobusu vaříme večeři. Je dost času, řidiči musejí mít pauzu až do půl druhé v noci. Slunce už dávno zapadlo, pořád se šeří, ale tma nepřichází ani uprosřed noci. A je i překvapivě teplo, i moře je teplé, tak se můžeme vykoupat.

4.7. Úterý Oslo – Hjerkin, kemp, výlet na Snoheim

Cestu trávíme spánkem, ale je to škoda. Jedeme dlouho podél krásných jezer údolím řeky, kolem vesniček mezi horami, na jejichž vrcholcích jsou zbytky sněhu. Na nejvyšších horách se lesknou velké plochy ledovce. Tábořiště Hjerkin nás vítá v širokém plochém údolí nad velikým mělkým jezerem. Stavíme stany a vaříme oběd. Pak se vydáváme na výlet na kole směrem k hoře Snohetta s ledovcem. Kvalitní ujetá horská cesta nás vede širokou plání proti proudu říčky a je pořád víc do kopce. Na kolech se dostáváme až k chatě Snoheim a dál jdeme pěšky nahoru k ledovci. Po balvanech musíme překonat tok říčky a za chvíli jsme u jezera, odkud vytéká. Je široké, mělké, jako všechna jezera tady, a zrcadlí se v něm slunce. Ze svahu protější hory sahá až k hladině a leskne se velká plocha sněhu. Slunce svítí stále vysoko na obloze, ale je už šest hodin a musíme se vrátit. Dlouhý sjezd na kolech od chaty je nám odměnou za dlouhý výstup. Ale cestou zastavujeme, protože kousek od cesty je stádečko vzácných pižmoňů. Snažíme se je fotit, ale nemají moc pochopení a mizí nám za kopcem. V kempu pak vaříme vydatnou večeři a protože se výrazně ochladilo, házíme pro zahřátí frisbee. Jsme ještě severněji, o půlnoci je jen trochu šero, asi jako u nás krátce po západu slunce. Lampy, osvětlující cesty v kempu, však svítí, asi ze zvyku.

5.7 Středa Hjerkin, výlet autobusem: Stěna Trollů, Cesta Trollů

Jedeme autobusem přes město Dombas. Tady stačí několik dřevěných domů a prodejna potravin a je to město. Kupujeme si první norský chleba. Pak jedem dlouho údolím podél nádherné divoké řeky Rauma. Řeka občas padá kaskádami peřejí a vodopádů a z autobusu to nestačíme fotit. Zastavujeme až na parkovišti u Stěny Trollů, ale ta už tak zajímavá na pohled není. Vysoká černá horská stěna a tabule kdo kdy první ji zdolal kterou cestou. Je vedro. Teploměr tady ukazuje 24°C. Na tuto zeměpisnou šířku je to unikátní. Potom jedeme do přístavního města Allesund. Jeden pán z našeho zájezdu si včera udělal bouli na koleně a chce si z ní dát vytáhnout vodu. Shání tu doktora a my zatím prohlížíme město. Nic k prohlížení tu není, snad jen souprava historických vagonů na nádraží a vagon upravený jako pojízdná modlitebna. Pak jedeme nahoru Cestou Trollů. Silnice tu na šestnásti kilometrech stoupá o devětset metrů do výšky. Poslední kilometry je vyloženě vytesaná do žulové skály. Protijedoucí auta se tu vyhnou jen na rozšířených místech. A z té stěny stékají vodopády. Největší vodopád padá středem stěny a silnice ho kamennými mosty třikrát překračuje. Kdyby řidič naší dlouhé karosy znal fyziku, věděl by, že se těch 13 vraceček vytočit nedá. Ale Milan to neví a tak to projede. Navíc nám u mostu před vodopádem krátce zastaví na focení. Vodní prach tu stále skrápí silnici a je příjemným osvěžením. Kolem padající vody vede i turistická cesta zajištěná řetězy, z té bychom si ten výstup určitě vychutnali víc. Nahoře je sedlo s chatou Trollstigheimen a parkoviště se stánky. Zde si jako suvenýr můžeme koupit troly všech velikostí, ovčí a sobí kůže či sobí parohy. Koukáme na vodopád a silnici ještě zeshora z vyhlídky. Jsme blízko k vrcholům hor a na blízké sněhové pláni vidíme klikatou stopu lyžaře. Musel tam jet právě v uplynulých dnech, protože předtím sněžilo. Pak se vrací náš autobus stejnou cestou trolími serpentinami dolů. Dole řidiče odměňujeme potleskem. Teploměr na parkovišti Trolí stěny teď už ukazuje 27°C! Ale brzy od východu táhnou černé mraky a ještě před Hjerkinem už je bouřka. Potom naše stany prověří ještě prudká bouřka a vichřice v tábořišti. Když je po dešti a nad jezerem duha, pozorujeme zvláštní jev: Venku všem vstávají vlasy na hlavě. Mimořádně silné elektrické pole. Než jdeme spát, ještě si povídáme a zpíváme s kytarou v autobusu. Venku se ochladilo. Taky čekáme na Zdendu, který jel část cesty zpátky místo autobusem na kole. Zastihla ho bouřka a taky zřejmě bloudil a dorazil ráno v půl páté.

6.7. Čtvrtek Hjerkin, kemp, odpočinkový den, jezero, kostelíček, nádraží

Jdeme se podívat k jezeru. Je to blízko, dva kajaky neseme sebou. Voda je studená, ale s větší vůlí by se dalo i koupat. Vůle není. Jen Martin a Marek si cvičí eskymáky. Po hodině začíná sílit vítr a je nám zima. Vracíme se ke stanům a pak jdeme navštívit moderní kostelíček z roku 1969. Tady nás vítá milý pan farář. Je tady, jen když je na chatě, a povídá nám o historii tohoto poutního místa. Pak se ještě dojdeme podívat na nádraží – i to má čistě upravený, seversky dřevěný vzhled, jiný než ta naše. Večeři vaříme vydatnou, vepřo-knedlo-zelo a pivo.

7.7. Pátek Přejezd: Hjerkin – Otta – Bismo, kemp Bispen, Donfoss

Cestou se na hodinu zastavujeme v městě Otta, nakupujeme, s ohledem na kurz norské koruny jen nejnutnější – chleba a česnek. Pak jedeme podél neskutečně dlouhého jezera s jasně zelenou průzračnou vodou a přes město Lom, stále proti proudu řeky Otta. Kemp v Bismo je v borovém lesíku, travnaté rovné loučky pro stany – jedna z nich je pro nás. Stavíme stany a je neskutečně horko. Spíš to připomíná, i těmi řídkými borovicemi, že táboříme někde na Jadranu. Kolem klidně teče velká řeka Otta a u ní je připravené ohniště na táborák s lavičkami, grily i kuchyňské potřeby a koření a taky velký stan teepee, kde by se dal udělat ohýnek za špatného počasí. Pro průzkum okolí jedeme na kolech dál proti proudu řeky. Teče rychle, pravidelně, ale občas se zblázní a na krátkém úseku vytvoří kaskádu šílených peřejí. Voda víří a padá mezi skalami obrovskou silou a voní mlha stoupá vysoko nad skalnatý břeh. To je Donfoss. Blízko něj objevujeme elektrárnu s museem, bohužel teď zavřeným. Škoda, exkurze by byla jistě zajímavá.

8.7. Sobota (Bismo) Výlet autobusem Geiranger, lodí po Geirangerfjordu

V noci a ráno prší, ale pak už je hezky. Jedeme autobusem dál proti proudu Otty. Řeka tu divočí ještě víc a kaskády se střídají s klidnými jezery, je tu i přehrada. Cesta stále stoupá do hor, na dosah jsou hory s ledovci na úbočích. Nad chatou Grotli je dlouhé jezero a jsme už vysoko nad pásmem lesů, jen kamenité stráně s keříky bříz a jeřábů. A na těch stráních jsou rovnoměrně rozeseté nízké dřevěné chaty, mnohé s trávníkem místo střešní krytiny. A silnice jde ještě výš, kde z divoké řeky je už jen potůček, který si cestou plní zelená jezírka. Dostáváme se až do výšky 1030m, tady je jen kamení, mech a lišejník a velké jezero s překvapivě modrou vodou. To vše si bohužel prohlížímejen z jedoucího autobusu. Vysazujeme u chaty Djupvashyta čtyři cyklisty a několik pěších turistů, ti si to vychutnají. Závidím jim. Náš cíl je jinde. Silnicí na druhé straně klesáme prudce dolů v serpentinách, zářivě zelenými stráněmi a kolem skal a vodopádů a vodopádků. Dole je Geiranger, městečko na konci Geirangerského fjordu. Kotví tu obří zaoceánská loď, přijíždějí sem trajekty z Alesundu a my jedeme na výlet malým parníčkem po fjordu. Jedem kolem vodopádů, které z vysokých hor stékají rovnou do moře. Sedm sester, Nevěstin závoj, Nápadník, tak se jmenují a každý má svou pověst, jak vznikl. Na lodi to pro všechny hlásí hlasitý rozhlas ve všech potřebných jazycích, i v češtině. A ten český hlas je nám povědomý, protože to pro nás čte do mikrofonu Tonda Fuhrmann. Fjord je 16km dlouhý, ale na konci se spojuje s jiným fjordem a museli bychom jet ještě dalších 85km, abychom viděli oceán. Náš parníček se vrací. Autobusem nazpátek jedeme stejnou cestou přes hory, ale ze sedla 1030m ještě odbočíme doleva a vyjedeme placenou horskou silnicí (15Nok/os) na vyhlídku Dalsnibba v 1500m. Tady nás však bičuje ledový vítr a mrznoucí déšť. Jinak by odsud zřejmě byla krásná vyhlídka na okolní hory a Geirangerský fjord. Cestou domů ještě zastavujeme u krásné kaskády na řece Astre, levém přítoku Otty.

9.7. Neděle (Bismo) Voda – Otta

Na kolech nejdřív projíždíme úsek od tábora dolů. Po 2km je hrozná peřej, tu je dobré radši přenést. Pak už to jsou zřejmě jen občasné peřeje s houpavými vlnami. Jedou dva rafty a pět kajaků. Peřej u mlýna se přenáší, ale kus dál před mostem ty pravidelné vlny jsou zatraceně vysoké a rychlé. Ale zvládají je všichni a autobus nás veze zpátky. Je čas splutí ještě jednou zopakovat, jen s částečnou výměnou posádek v raftech.

10.7. Pondělí (Bismo) Voda, kola, pěšáci.

Ráno nás autobus vyváží s loděmi a koly až ke kaskádě na řece Astre. Kajakáři si opatrně prohlížejí po kouskách řeku a pak splouvají asi 3km této nádherné obtížné řeky. Bohužel od rána protivně prší a je zima a vítr. Vyrážíme na kolech po hlavní silnici nahoru k chatě Grotli. Proti větru a dešti to jde pomalu. V restauraci chaty Grotli trávíme asi hodinu nejhoršího nečasu. Na stole jsou tu jako dekorace vyřezávané dřevěné kachny. Pak odbočujeme z hlavní silnice vlevo ledovcovým údolím a počasí se náhle zlepšuje. Mraky jdou výš, už neprší a pevná makadamová cesta mírně stoupá širokým údolím s mělkými jezírky. Na svazích hor okolo údolí jsou ledovce. I nízký porost brzy mizí a je tu jen sobí lišejník, mech a suchá horská tráva. Už svítí i sluníčko, jen ostrý protivítr nám ztěžuje cestu. Jezera jsou jedno hezčí než druhé a tak u jednoho svačíme a těšíme se na cestu dolů. Dolu se nám jede nádnerně, po větru a tak si krajinu krásně vychutnáváme. Zastavujeme u kaskády Pollfoss na Ottě a obdivujeme její sílu. Večer sedíme pak dlouho do bílé noci při kytaře u ohníčku.

11.7. Úterý Přejezd Bismo – Lom – Skjolden

V Lomu kupujeme potřebné potraviny, chleba a vajíčka. Pak autobus zas šplhá po úzké horské silničce kolem jezer a pod vodopády, prostě je jich tu tolik, že jejich krásu nestačíme přijímat. Bohužel nebe se mračí a prší. Jedeme náhorním terénem, jen kamení a mech se sněhovými poli a jezírky. Je to neuvěřitelné, ale i zde je kvalitní asfaltka. V terénu, za kterým bychom v alpách šlapali v pohorkách celý den a o 1000m výš. Tady jsme překonali výšku 1400m. Pak zas dolů do 0 m. Kemp ve Skjoldenu je na břehu velkého jezera. Stany stavíme na trávníku a hledíme na jezero. Ostatní břehy tvoří vysoké hory, spadající svými svahy až k hladině. A z úbočí hor – jak jinak – tečou dolů bílé vodopády. Z jezera vytéká řeka, teče asi půl kilometru peřejemi a pak se klidně vlévá do moře. Vlastně do fjordu, protože k otevřenému oceánu je to tady ještě asi 60km.

12.7 Středa (Skjolden) Turistika a voda

Abychom stihli obojí, vybíráme krátký výlet. Jedeme kousek na kole kolem jezera, potom odbočujeme po lesní cestě doleva přes řeku a stoupáme lesem. Tady kola necháme a strmou cestou stoupáme až k opuštěné horské usedlosti. Vyhlídka na vodopády naproti je nám odměnou. Prší a tráva je vysoká, ani se nesnažíme jít dál. Rychle dolu. Cestou nacházíme houby – kozáky březové – na večer do míchanice s topinkami. Odpoledne dáme na vodu raft a kajaky a několikrát se svezeme peřejemi od jezera do moře. Ale radostné vodácké dovádění přeruší nehoda. Marek Žižka si při nastupování do kajaku nečekaně lehce vykloubí levé rameno. Krátce potom, cestou autobusem k doktorovi mu zase kloub šťastně skočí nazpátek. Štěstí v neštěstí.

13.7. Čtvrtek (Skjolden) Výlet autobusem – Ledovec Nigarsbreen

Autobus s přívěsem s koly nás veze nejdřív tunely pole fjordu a pak do hor u muzea ledovce. Pohled na ledovec odsud je impozantní, jeho splaz se klikatí z hor dolů a ačkoli počasí je zamračené s přeháňkami, horní část ledovce je jakoby zázračně stále osvícena sluncem. Od muzea k jezeru pod ledovcem je to 3km, po silnici se tam může dojet za poplatek autem nebo na motorce. Kola zadarmo. Kdo může, jede tam na kole. My jdeme pěšky. Přes jezero převáží turisty motorová loď, ale je tu i pěší cesta. Překonáváme několik potoků a za chvíli jsme u ledovce. Je tu zima, shora fouká studený vítr. Lano na sloupcích drží turisty v uctivé vzdálenosti. Ale na konci už to nevydržíme, chceme si na ledovec sáhnout. Je slepen z kousků ledu a bublin, ale drží pohromadě, že se kousek nepodaří vydloubnout. Široké pukliny a prostor pod ledem mají modrou barvu, od bleděmodré až po sytou nebeskou tmavomodrou. Nalézáme dutiny, do kterých lze vstoupit nebo projít skrz. Pak ale ustupujeme zpátky do bezpečné vzdálenosti a ještě se jdeme podívat, jak vůdci vodí turisty na laně po ledovci. Zpátky přes jezero jedeme lodí a nikdo po nás nic platit nechce. Na silnici od jezera už je zase citelně tepleji. Ale ještě roce 1937 sahal ledovec až sem a před 200 lety až ke 3km vzdálenému muzeu. Autobus nás pak veze zpátky hezkou cestou podél fjordu ozářeného sluncem a několik cyklistů se vrací na kolech. Na vrcholcích hor však špatné počasí zůstává. Jsou tu velké místní rozdíly, poznali jsme místa, kde prší skoro pořád, a někde je spíš hezky. Těšíme už se těšíme na večeři. Ráno jsme se nestačili dobře připravit, zapomněli jsme svačinu, foťák, sedlo na kolo … Ale ten ledovec byl nádherný.

14.7. Pátek Odjezd ze Skjoldenu, pohoří Jotunheimen, výstup na Galdhopiggen 2463m

Ráno definitivně balíme. Těžce naložený autobus se šplhá po horské placené silnici až do 1800m k chatě Juvvasshytta. Táhneme sem i plně naložený přívěs a tak zařazená jednička je nejvíc používaný stupeň. Máme štěstí na počasí. Narozdíl od předchozích dnů jsou teď mraky vysoko a svítí slunce. Blízko chaty je velké jezero, nad ním ledovec, který spadá do jezera a po hladině plují odlomené kusy ledu. Na ledovci je a lyžařský vlek. Fronta žádná, jezdí prázdné kotvy. Lyžaři sjíždějí po čerstvém sněhu. Náš cíl je ale jiný – nejvyšší hora Norska Galdhopiggen. Vycházíme v poledne. Cesta je bez značek, nenáročná, ale vede přes ledovec. Ten přecházíme navázaní na dvou 45m lanech, aby nám někdo nezmizel v díře. Kde ledovec končí, položíme lano na zem a jdeme nahoru po kamení. Za dvě a půl hodiny jsme na vrcholu. Vrchol je v mlze. Je, mráz, občas i trochu sněží, ale není vítr. Je tu chatička a kovové kolo se zaměřovačem na okolní vrcholy, kdyby byly vidět. Fotíme vrcholové fotky, pak spěcháme po kamenech a přes ledovec k jezeru k autobusu. V 17h odjíždíme dolů. Krásný norský sen pomalu končí. „Měli by nám pustit nějaký film“, slyším hlas přes uličku. Vůbec po tom netoužím. Ohlížím se dozadu, k horám . . .

Na nocleh zastavujeme blízko Osla v lese u studentských kolejí. Rozestýláme si spacáky. Ráno si chtě-nechtě musíme přiznat, že místo pod stromem nebylo nejlepší. Na stromě zjevně nocovali ptáci.

15.-16.7. Sobota+Neděle Oslo – Trelleborg – trajekt – Rostock – Praha

Vracíme se do oblasti horkého letního počasí. Od rána je úplně jasno a dlouhá cesta po silnicích a dálnicích se vleče. Po vysokém zavěšeném mostě přes nádherný fjord překračujeme hranici do Švédska. Pak jedem stále rovnější krajinou, vidíme i dlouhý most přes moře z Kodaně do Malmö. Z Trelleborgu jedeme stejnou lodí jako minule. Je zase teplá noc a na horní palubě se spí krásně. Dál vede naše cesta po dobrých dálnicích na Berlín, Drážďany a do Čech. Všude předtím jsme překračovali hranice, aniž bychom to tušili, až na Cínovci stojíme dlouho v koloně na slunci kvůli kontrole pasů. A u první české benzinky je rozbitý splachovač na záchodě, u jednoho umývadla neteče voda a u druhého neodtéká odpad. Není mýdlo. Zkrátka jsme si rychle zvykli, že takové samozřejmosti by měly fungovat.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .