Povinné hvízdání ve škole

Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá jen těžko uvěřit.

To je pravda. Alespoň u nás v Evropě tomu tak není a asi ani nikdy nebude. Ale představte si, že existují školy, které hvízdání vyučují. A nejen to. Dokonce se hvízdání stalo povinným vyučovacím předmětem na základních školách do věku 14 let a volitelným předmětem ve vyšších školských zařízeních. Já vím, zní to fakt neuvěřitelně, ale je to přesto všechno skutečnost.

a tak kde že se to vlastně děje: Na malém ostrově Gomera, který patří ke Kanárským, ostrovům ležícím v Atlantickém oceánu u západního pobřeží Afriky. Kanárské ostrovy patří administrativně ke Španělsku. A teď vás jistě napadla otázka: proč se tam ale žáci učí hvízdat? Hned vysvětlím.

Kdybyste se podívali na mapu ostrovy Gomera, zjistili byste, že je od svého středu rozbrázděný hlubokými údolími a strmými roklinami. Silnice, které se šplhají těmito roklinami, se neuvěřitelně kroutí a jsou nebezpečné a obtížně sjízdné. A když si člověk představí, že místní obyvatelé se tady museli před jejich výstavbou plahočit pěšky, musí konstatovat, že to byl obdivuhodný výkon. Aby si tedy ulehčili komunikací přes nekonečná úzká údolí a strmé propasti, vymysleli dávní Gomeřané jazyk, kterým se nemluví, ale kterým se píská.

Tento jazyk se nazývá El Silbo Gomero a vyvinul se pravděpodobně z pozdravu nebo bezpečnostního signálu. Jeho vyjadřování se stále vyvíjelo a dnes je to jazyk, který má čtyři samohlásky a čtyři souhlásky a i když chvílemi připomíná ptačí zpěv víc než lidskou mluvu, je to dobře propracovaný jazykový systém. Dá se s ním domluvit na velkou vzdálenost – je srozumitelný podle terénu do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.

Ostrované s ním dokázali vyjadřovat i své myšlenky a názory, ale samozřejmě byl hlavně využíván pro krátké a jednoduché vzkazy. V případech nouze bylo možné vzkázat pro lékaře i pro kněze. Posíláním hvízdavých zpráv od souseda k sousedovi bylo možné vzkaz doručit na velkou vzdálenost. Místní lidé byli vlastně stále v dění události na ostrově aniž by k tomu potřebovali denní tisk. V době, kdy neexistovaly telefony, faxe, Internet ani mobily a kdy asfaltové silnice nespojily ostrov, to byl neuvěřitelně funkční jazyk.

A jak vlastně takové pískání vypadá? Je založeno na zvukovém ztvárnění jazyka, ale není spojeno s žádnou jazykovou skupinou nebo typem jazyka. Zvuk vytváří jazyk v ústech, jehož špička je opřena o zuby a pomocí malíčku jsou rty různě roztahovány. Druhá ruka slouží jako malý megafon, který usměrňuje zvuk. Intenzita zvuku se tvoří také čelistmi a pohybem rtů. I když to vypadá jednoduše, napodobit místní hvízdavý jazyk je téměř nemožné.

V polovině 20. století se hvízdavý jazyk na Gomeře téměř vytratil. Po Občanské válce ve Španělsku jej nejprve zakázal generál Franco a moderní telekomunikační technologie jej téměř vymýtily. Nyní představitelé Gomery vyvíjí obrovské úsilí na poli vzdělávání za záchranu tohoto unikátního jazyka. Od roku 1999 je na základních školách povinný a ve vyšších ročnících je volitelný. I když mají žáci relativně málo času na výuku – pouze 25 minut za týden, odborníci říkají, že je to dost, aby se naučily základům tohoto obdivuhodného jazyka, a jsou přesvědčeni, že pískací jazyk není pro budoucí generace ztracen a jisté je, že se gomerským učitelům Silba musíme obdivovat, protože jsou jen tři a vyučují 3 000 dětí po celém ostrově Gomera. A jejich obrovské úsilí za přežití jazyka Silbo je korunováno úspěchem už nyní. Stále více je prý slyše, jak na sebe děti hvízdají různé vzkazy. I když je konkurence mobilních telefonů velká, za odhvízdané zprávy se na rozdíl od mobilních nic neplatí.

Do současné doby bylo vytvořeno jen několik málo studií o tomto jazyku, jeho původu a historii, ale i tak o něj začíná být ve světě zájem. Že se věci daly už do pohybu, ukazuje i skutečnost, že v roce 2003 se na Gomeře konal První mezinárodní kongres o hvízdavých jazycích a další se uskutečnil v roce 2005. Na kongresu se sešlo mnoho odborníků z různých částí světa, aby informovali o svých studiích těchto jazyků. Podobné jazyky se totiž vyskytují na mnoha místech západní Afriky a také v Mexiku. Vyskytují se vlastně na všech kontinentech, i když někde jen v malých oblastech – v Nepálu, Barmě, Bolívii, Řecku, Turecku a dokonce i ve Francii. Žádný z těchto hvízdacích jazyků ovšem není tak výborně propracovaný jako el Silbo Gomero.

Je proto určitě na místě vyjádřit velkou poklonu těm třem učitelům i jejich žákům, kteří se tak usilovně snaží, aby se takováto unikátní věc jako je hvízdací jazyk Silbo, neztratila z našeho světa a aby byla naopak zachována i příštím generacím, které možné existenci Silba budou umět ocenit víc než my.