Povídání o Norsku (2010)

Norsko. Pro mě snad nejnádhernější a zároveň nejdrsnější země jakou znám. Počasí, které tam občas panovalo mi dávalo poznat, jak nepatrným střípkem vesmíru jsem já. Zároveň jsem prožívala nezměrnou radost, když navzdory počasí – větru, zimě, dešti, jsem zdolávala jednu horu za druhou. I navzdory tomu, že jsem měla po prvním treku omlácené palce u nohou, podebrala se mi nehtová lůžka a pohory byly jak španělské boty. Vždy jsem je znovu nazula vzala si dva brufeny a vyrazila vzhůru. To ještě šlo. Horší to bylo dolů. Palce narážely (často do úplně promáčených) bot, nohy i hůlky, pokud s nimi šlo jít, (pokud svah nebyl tak prudký, že byly potřeba obě ruce) se smekaly po lišejnících a pode mnou mě strašila často v mlze mizící hlubina.

Nebylo pro mě až tak těžké uběhnout maraton, nebylo nic hrozného běžet 50km, šestihodinovka byla vyloženě pohoda. Ale výstup na Rondslottet a hlavně pak sestup z něj ve vichru, lijáku a mlze, kdy se už tak špatně viditelná téčka téměř ztratila a musela se občas po čtyřech hledat, kdy jsem se musela občas přitisknout k mokrému kameni, abych v poryvu větru neztratila rovnováhu a někam nezahučela, kdy mě bolelo koleno a každý krok dolů jsem musela zvažovat, kam a jak položím nohu, kdy jsem si natloukla prsty tak, že teď jsem na antibiotikách, to byl pro mě výkon roku. Tady jsem šla až na dno sil fyzických i psychických. Vydržela jsem to v klidu jen díky předchozímu roku a půl. Zatla zuby a šla, voda ze mě crčela jak z vodníka, prochladnutí a nepohodlí jsem si snažila nepřipouštět…

Občas mraky zmizely a byla vidět nezměrná dálka hor a jezer. U jezera Gjende bylo hezky celý den, při raftování na divoké řece Sjoa taky.

Pár dní střídavě oblačno, zataženo déšť. Každý den jsem si psala do notesu deník a podle GPS zaznamenávala pozice. Některé zážitky možná přepíšu sem, budu-li mít čas a morál.