0
0

Tak, povídej, jaká byla letošní dovolená?

Výborná, fakt. Všechno se nám vydařilo. Letadlo nespadlo, pasy jsme neztratili, peníze nám nedošly, Řekové byli přívětiví jako vždy a moře k nám bylo laskavé.

A kde jste to vlastně byli?

Vidíš, to nejdůležitější. Od pátého září na dvanáct dní na severním pobřeží řeckého Lesbosu, v letovisku Anaxos.

Zvláštní jméno i na Řecko…

Možná, ale byla to hned na první pohled sympatická vesnička, představ si, dokonce i bez diskoték a řeckých večerů…

Aspoň, že jste si trochu odpočinuli. Tak, ale nejdřív mi řekni, jaká byla cesta.

Jasně, začneme od začátku. Odlet byl plánovaný na páteční devatenáctou hodinu a tak jsme museli s mojí ženou vymyslet plán, jak se dostat i s kufry na ruzyňské letiště. Svoz na letiště se od cestovní kanceláře nerealizoval a vláčet se hromadnou dopravou se čtyřicetikilovou bagáží se nám příliš nechtělo. Takže jsme nakonec nasedli do auta, zaparkovali v jednom městečku za Prahou u známých a nechali se dovézt až k letištnímu terminálu.

A to jsi musel mít hodně silné nervy projíždět Prahou v pátek odpoledne.

Já se Praze chytře vyhnul, objeli jsme ji po středočeských okreskách a všechno bylo v pořádku. Ještě jsme si udělali okružní jízdu po okolí Prahy, dokonce i Říp jsme viděli.

Ale odletěli jste bez problémů?

Celkem ano, pokud bych za problém nebral skoro dvouhodinové zpoždění.Jeden docela vtipný problém mne čekal u bezpečnostního rámu, kde jsem jim neustále houkal a procházel se tam a zpět. Nevěřili mi, když jsem jim povídal o zlatém srdci a železném zdraví. Posléze nade mnou mávli rukou, ale vychutnali si můj cestovní batůžek, který mi obrátili skoro naruby.Opravdu, dělají to dobře, terorista se může skrývat i v letadle na Lesbos… Nakonec jsme odlétali skoro v devět. Celkem nám to nevadilo, protože už bylo jedno, jestli doletíme o půlnoci nebo v jednu. Místo u okénka, které jsem dostal, se ukázalo jako celkem zbytečné, kromě krásného pohledu na osvětlenou Prahu. Pak už jsme se vřítili do mraků a byla vidět jen neustálá černá tma. Ale jinak se letělo skvěle, ani s námi pan kapitán moc nehoupal, takže jsme vychutnávali příjemný pocit z toho, že všední starosti zůstaly někde za námi pod těmi mraky a dovolená před námi.

A co přistání na Lesbosu? Říkalo se něco o krátké dráze…

Nádhera. Vlastně jsme přeletěli celý ostrov od severozápadu na jihovýchod a viděli pár osvětlených městeček s šňůrami světel na nábřeží. Letiště v Mytilini bylo sice takové kapesní, ale pro naše letadlo stačilo. Sice jsme na internetu vedli diskusi o tom, jestli to tam pan kapitán ubrzdí, nicméně podařilo se mu to skvěle. Zavazadla byla vyložena hodně rychle, přece jen, byli jsme poslední letadlo toho dne a už asi chtěli zamknout a jít domů. Pak už jsme jen prošli okolo opuštěných celních budek.

Přece jen má ta Evropská unie něco do sebe.

To máš pravdu, člověk si hned připadá trochu na úrovni, když ho neobtěžuje nějaký člověk, co kontroluje pas a pak má velké problémy napsat si do počítače každé jméno. Zažili jsme to kdysi, když s námi jela paní jménem Jiřina Třešňáková a policista na letišti v Soluni byl z ní upřímně nešťastný. Takhle jsme se za chvíli objevili u čekajícího delegáta cestovní kanceláře, který nám označil kufry číslem šest a nasměroval k autobusům venku před budovou.

Co měla ta šestka znamenat?

To byl zárodek akce Kulový blesk. Ale zatím jsme nic netušili a autobusem přejeli napříč ostrovem asi půldruhé hodiny opuštěnými silnicemi. Proč tam byla ta šestka, jsme pochopili až tehdy, když náš autobus zastavil na temné křižovatce a my všechny svoje kufry přestěhovali do bílé dodávky, která tam na nás čekala. Bylo to tak rafinované proto, že v letoviscích jsou tak úzké uličky, kterými projede jen ta dodávka a už ne autobus. Takže ten náš zastavil na hlavní silnici v Anaxosu a my šli k našemu bydlení pěšky.

V kolik to bylo?

Tak asi dvě v noci a vypadali jsme jak při branné noční hře. Tak daleko to zase nebylo, prošli jsme okolo hromad kufrů u jiných ubytovacích domů, kudy dodávka projížděla, až jsme našli hromadu svou, před studii Nikos. Bylo asi půl třetí a to už jsme měli jen jedinou starost, osprchovat, vyčistit zuby a lehnout. Spalo se mi jak v bavlnce, i když před usnutím jsem věnoval tichou vzpomínku stovkám lidí, kteří tu leželi přede mnou a notně ji proleželi.

A jaké bylo to první ráno?

Neřekl bych zrovna ráno, protože jsem otevřel oči ve čtvrt na jedenáct. Ale sluníčko svítilo, teplo bylo příjemné. S mojí ženou jsme provedli první rekognoskaci terénu, obhlédli ceny v tavernách a v supermarketech. Zjistili jsme, kde se otáčí gyrosy a hned jsme vyzkoušeli Egejské moře.

A bylo určitě hezky vyhřáté…

Spíš bych tedy použil termín našeho delegáta. Bylo osvěžující. Naštěstí Nikos, naše přechodné bydliště, má tak šťastnou polohu, že bylo možné opalovat se na lehátkách u bazénu a chodit se ochladit přes ulici do moře.

Tak a teď mi pověz, jaké je to ubytování. Slyšel jsem na to různé názory.

Myslím, že pro nás, nenáročné cestovatele, naprosto dostačující. Nakonec, co člověk na dovolené potřebuje. Měli jsme třílůžkový pokoj, takže má žena měla pro sebe dvojlůžko. Vybavení bylo už postarší, zavírání skříně na háček jako u králíkárny, kapající kohoutky, vodovodní sifon, opravený lepící páskou. Kuchyňské vybavení minimální, jako už tradičně všude v Řecku. Ale zase sympatický balkónek nebo teráska na severní stranu, takže pohoda i v parnu. Nikos má i docela luxusní bazén s opravdu teplou vodou, lehátky a slunečníky. Od bazénu je moře tak třicet metrů přes ulici a pláž.

Ta pláž se ti líbila?

Ale, docela ano, oproti těm okolním byla jednička, dokonce nad ní vlála i modrá vlajka. Říkali, že je dlouhá 850 metrů a já bych to taky tak odhadnul. Vstup do vody byl docela strmý, takže pár metrů do vody, a už to bylo na plavání.

A byla písčitá, nebo oblázková?

Taková míchaná, ale hlavně písek, příjemně vyhřátý a občas i kamínek. Vezli jsme si boty do vody, ale ani jsme je nerozbalili, nebylo potřeba.

A to místo, Anaxos jsi říkal, že? Jak se ti tam líbilo?

Dobrá, sice někdo tvrdil, že Anaxos je až příliš klidná vesnice, ale nezdálo se mi to. Spíš jsem měl pocit, že co do taveren a supermarketů je tam až předimenzováno. Tabule Supermarket je ale i tady nutno brát s velikou rezervou. Ale restaurace se opravdu předháněly v nabídce. Protože tam byla většina turistů z Čech, docela běžně tam existovaly i do naší řeči přeložené jídelní lístky a místní číšníci to zkoušeli i s češtinou.

Když porovnáš ceny, je tam nějak draho?

Tak to nás docela překvapilo, protože jsme nějaký propastný rozdíl mezi cenami u nás a tady ani neviděli. Jestli chceš příklad, dobrá. Tak třeba káva frappé se zmrzlinou za tři eura, velký talíř zeleninového salátu za čtyři a ten nám vystačil k obědu. Moje žena se jednou rozšoupla a dala si mečouna, a stál osm euro. To už nejsou ceny, na které by krajánci z Čech nedosáhli.

Aha, tak vy jste měli zájezd bez stravování.

Vidím, že jsi jako spousta ostatních. Každý si myslí, že za ty peníze, co jsme dali za zájezd, nás budou ještě i krmit. Ano, bylo to bez stravování. Do Řecka tak jezdíme pořád a nikdy jsme nelitovali. On takový řecký salát v řecké taverně má něco do sebe. A já snad za celý rok nesním tolik zeleniny.

Je přece zdravá, ne? Ale můžeme se ještě vrátit k Anaxosu?

Samozřejmě. Znovu opakuji, bylo to tam fajn. A nad celým zálivem je jakýsi asi třicet metrů vysoký kopeček s nefunkčním větrným mlýnem a zajímavě řešeným komplexem apartmánových domků, nazvaných hrdě Anaxos Hill. Kromě toho je tam fotografický bod pro západ slunce, který jsem pochopitelně do sytosti využil. Tady na tom vršku jsem zažil skoro neskutečný pocit, když jsme se jedné noci vyšplhali nahoru nad lehce svítící Anaxos a objevilo se před námi gigantické hvězdné nebe. Nikdy před tím jsem tolik hvězd neviděl. Bylo úplně ticho, i moře bylo klidné. To pak má člověk opravdu pocit vlastní malosti a pociťuje úctu nad něčím neuchopitelným. Ale nic, to jsem se jen trochu zasnil… Okolo toho kopečku vede pěší stezka podél moře do Petry pro dobrodružněji založené poutníky, kteří pohrdnou chůzí po silnici.

Koukal jsem na mapu, podle ní je Petra nedaleko. A šli jste tam? Snad tam má jezdit i autobus.

Petru jsme si přece nemohli nechat ujít. Autobus tam sice jezdí, ale zdálo se nám docela zvrhlé, platit 1.40€ za ani ne pětiminutovou jízdu, Jinak ale místní doprava jezdí na řecké poměry až neskutečně přesně podle jízdního řádu. Autobus by se vyplatil až při návštěvě dalšího většího města na severním pobřeží, Molyvosu, ale tam jsme si zajeli autem.

A ta Petra…

Už jsem zpátky u ní. Šli jsme tam jednou ráno, po mořském břehu. Abych řekl s klasikem, cesta byla suchá, místy mokrá. Začátek je trochu náročnější, přeskakuje se mezi kameny a mořskou trávou. Při troše šikovnosti se ale dá vše absolvovat i suchou nohou. Jen bych nedoporučoval tu přímořskou trasu ve tmě, tím spíš po nějakém veselém večeru v Petře. Po silnici je to večer rozhodně bezpečnější. Celá ta cesta trvá asi čtyřicet minut a jsi tam. Petra na obzoru.

V každém případě se mi to jméno docela líbí.

A nám bylo sympatické i celé městečko. Svůj název pochopitelně nemá podle nějaké slečny, ale podle skály, která je právě uprostřed něj a níž je vystavěn kostel Panny Marie Sladcelíbající. A už ten název nás inspiroval k výstupu po stočtrnácti schodech a důkladné prohlídce. Kromě toho je tam i nádherný rozhled po okolí. Sama Petra má pár obchodních uliček se zajímavým loubím ze zelených keřů, takže i v poledním vedru tam byl příjemný chládek. Taky tam bylo víc nákupních možností. V podstatě to byl takový příjemný půldenní výlet.

Dobrá. Ale určitě jste se zajímali i o auto, jak tě znám, tak dovolená jen u bazénu a na pláži není nic pro vás.

To byl náš plán už v době, kdy jsme si ten zájezd objednávali. Přece, pokud někam jedu, chci poznat i něco víc než jen nejbližší okolí. A když jsme se pak dozvěděli, že celodenní autobusový výlet by nás přišel skoro na osmdesát €, obrátili jsme svou pozornost k anaxoským autopůjčovnám. Původně by jsme jeli ve dvou, ale narazili jsme na fajn parťáky, Jirku s Hankou, a shodli jsme se, že chceme navštívit stejná místa. V půjčovně jsme sice chvíli smlouvali jak v arabské tržnici, ale výsledek byl oboustranně uspokojivý. Dostali jsme Fiata Pandu na tři dny za devadesát euro i s plným pojištěním. A protože řecký benzín je o cosi levnější než náš, najezdili jsme za třicet euro přes čtyřista kilometrů.

A na to jsem zvědav. Povídej, kam že jste tedy na Lesbosu zavítali.

Opravdu, auto jsme tedy využili dokonale. Demokraticky jsme se střídali za volantem, i když na řecké poměry jsou zdejší silnice přímo exkluzivní. Ale je to jízda nahoru, dolů, levá zatáčka, pravá zatáčka, řazení tak do trojky a když se mi jednou na rovince podařilo zařadit pětku, sklidil jsem potlesk.

Koupili jsme si hodně podrobnou mapu. Stála pět euro a byla v měřítku 1:70000. To byl jasný základ a velice potřebná věc, protože navigátor na místě spolujezdce měl plné ruce práce.

Náš první výlet byl víc odpočinkový a zamířili jsme k plážím východního pobřeží Lesbosu. Vyrazili jsme směrem na Molyvos a po návštěvě sympatického malého přístavu Skala Sykaminias a několika fotografických zastaveních v zajímavé krajině přišel náš první průběžný cíl. Klášter Taxiarchos.

Vidíš, zapomněl jsem na tvou vášeň pro chrámy, kostely a kláštery.

Bylo fajn, že naši spolujezdci Jirka s Hankou se taky zajímali o to, prohlédnout si ty klášterní areály. Tady nás nejvíc zaujalo docela velké množství lidí, model vojenské stíhačky v klášterní zahradě a pak ještě veřejné turecké záchody.

Ale čisté, ne?

Jako sklo. Vždycky jsem si myslel, že kulturnost národa se pozná podle veřejných záchodů. Na tomto místě obstáli na výbornou.

A jeli jste dál?

Ano, už jen kousek, do městečka Mandamados. Na jakési místní návsi jsme si dali skvělé frappé. Tady jsem si přidal další dvě zkušenosti s řeckými reáliemi. Ať totiž přijedeš třeba i jen do malé vesničky a motáš se uličkami tak úzkými, že raději sklopíš boční zrcátka, abys je neutrhnul, všude najdeš šipky, které tě dovedou k plácku, kde není problém zdarma zaparkovat. V klidu si prohlédneš okolí a pokračuješ dál. V duchu jsem vzpomněl tuzemských botičkářů, nekompromisních výběrčích pokut a předražených parkovacích míst. A druhá věc. Pokud si chceš dát něco v restauraci, nesmíš se vyděsit, když místo číšníka se u tebe zastaví pobuda, obrostlý vlasem i vousem, oděný v zašlém tričku s nápisem Legal Cannabis, šortkách a pantoflích. To totiž JE číšník, bude naprosto zdvořilý, úslužný, usměvavý a samozřejmě i poctivý. Nicméně pan Abrhám jako falešný vrchní by tu měl žně.

Našli jste vůbec nějaké místo, aby jste se mohli vykoupat?

Hned za Mandamadosem silnice pomalu klesá k pobřeží a my začali vyhlížet nějaké pláže. Byly tam! Agios Stefanos, Aspropotamos a Pedi. Skončili jsme na té prostřední, která se nám zdála nejsympatičtější a taky byla úplně prázdná. To bylo relaxační odpoledne! Tam jsme nakonec skončili svůj první výlet a stejnou cestou se vrátili zpět do Anaxosu.

A druhý den se taky vydařil?

Ano, to jsme s mým kopilotem Jirkou určili trasu na západní pobřeží. Tam jsme vyrazili dřív. Projeli jsme městečky Skalochori a Vatussou a dostali se pomalu do úplně jiné, vyprahlejší krajiny západního Lesbosu. Čekala nás zajímavá návštěva kláštera Ipsilou.

Opět tvá vášeň…

Ale tentokrát to stálo za to. Představ si z dálky viditelnou osamělou horu, výšky asi tak 200 metrů v opuštěné krajině poněkud divočejšího rázu a jednosměrnou silnicí nahoru po jedné straně a dolů po straně opačné. Úzká vozovka , po jedné straně skála, po druhé sráz. Ale vyjeli jsme až nahoru na opuštěné parkoviště před klášterem. Při prvních snímcích té zvláštní krajiny z ochozu parkoviště jsme zjistili, že se nám podařilo zamířit objektivy na blízkou vojenskou radarovou stanici. Ale všechno dobře dopadlo, nezatkli nás a neobvinili ze špionáže, takže jsme si šli v klidu obhlédnout klášter.

Bylo to poklidné místo, jako stvořené pro rozjímání o Bohu. Potkali jsme tam tři mnichy, z nichž jeden v zacákané kutně míchal jakousi barvu. Jen kvůli nám odemkli místní muzeum a nechali nás zadarmo potulovat se bez dozoru mezi zlatými řetězy, ornáty a ikonami.

Asi jste vypadali důvěryhodně…

Nevím, ale pořád si nemůžu zvyknout na tu obrovskou důvěru místních obyvatel k nám. Spíš mám strach, že si brzo tu naši stále ještě dobrou pověst zkazíme. Ten klášter Ipsilou byl opravdu nádherný, nikdo nás odtamtud nevyháněl, kdybychom tam snad chtěli přespat, klidně by nás asi nechali a ještě by nám uvařili kakao k snídani…

Potom jsme sjeli druhou stranou hory dolů k hlavní silnici a po pár kilometrech narazili na šotolinovou odbočku ke Zkamenělému lesu. Tam jsme jenom nakoukli přes plot, protože bylo dost teplo a nám se nechtělo skoro v poledne procházet asi tříkilometrovou trasu na vyprahlé pláni. Obrovské zkamenělé kmeny jsme potom viděli v zahradě muzea v Sigri.

Aha, takže další postupný cíl, Sigri? Co bylo tam?

Bylo to takové malé přístavní městečko s kostelíky, už zmíněným Muzeem kamenných stromů, obytným větrným mlýnem a rozlehlou pevností nad zálivem a městskou pláží s teplou a křišťálově čistou vodou. Samozřejmě jsme ji vyzkoušeli a smyli prach cest.

Počkej, chceš říci Muzeum ? To je docela rarita, ne?

Hlavně byl docela problém ho v Sigri vůbec najít. Nakonec jsme po určitém pátrání objevili moderní nízkou budovu na vršku nad městem. Trochu jsme to uvnitř okukovali, až místním dozorcům došla trpělivost a za vstup po nás chtěli pět euro. Takže jsme jim poděkovali, vyšli zpět na slunce a vyrazili na tu pláž…

Ale tam jste snad neskončili?

Ani to nebylo v cestovním plánu, který jsme si vytvořili. Vrátili jsme se stejnou cestou zpátky a asi po dvaceti kilometrech uhnuli vpravo na Eressos a před námi byl cíl druhého dne, Skala Eressou.

Tak tohle jméno je mi jaksi povědomé.

Aby ne. Básnířka Sapfó, lesbická komunita… Ale je to krásná, tichá vesnička těsně u pobřeží, kde byla opravdu větší frekvence dvojic stejného pohlaví. Zvláštní, že přímo na tom místě nám to připadalo úplně normální. Kromě toho tam je spousta restaurací přímo na břehu moře a rozlehlá, odhadnul bych tak tříkilometrová pláž, kde se kromě nás koupalo asi pět lidí Tam jsme si vychutnali konec druhého výletu a v lehkém tempu jsme se zase vrátili na naši základnu v Anaxosu.

Díval jsem se do té vaší mapy, to byla hezká cesta. A co poslední den vašeho cestování? Vyšlo to?

Samozřejmě, byli jsme přece sehraná čtveřice a autíčko se překonávalo. Takže ten poslední den jsme zamířili na jih. Znovu přes Petru do hor, objevili jsme trochu ztracený, tentokrát ženský klášter Myrsniotissa. Zvláštní místo, stranou od běžného života. Našimi průvodci uvnitř byly jen zvědavé oči za okénky klášterních cel…

Projeli jsme městečkem Skala Kalloni, v jehož okolí jsou rozsáhlé odpařovací nádrže pro získávání mořské soli a na nich hejna volavek a plameňáků. Nádrže tam byly, plameňáci také, jen neměli chuť na to, být portrétováni. Takže kdykoli jsme se přiblížili víc, na fotografický dostřel, neodletěli, ale jen otráveně odkráčeli z dosahu našich objektivů na bezpečnější místo. Plameňáky jsme tedy nezdokumentovali.

Pokračovali jsme cestou okolo Kallonského zálivu, do míst, kde náš parťák básnil o vodopádu, skrytém kdesi v lesích. Objevili jsme informační tabuli, našli i krásnou cestu k vodopádu, která jako by vedla někde po Českém ráji. Jen ten vodopád sám měl jaksi jen kapavku. Bylo sucho a jaksi nevodopadal… Objeli jsme celý záliv, zastavili se na nádherných liduprázdných plážích, plných mušlí a přes několik vnitrozemských městeček dorazili až na jižní pláž Vatera.

A to jste jeli kvůli vykoupání přes celý Lesbos?

Prosím, tě, to byla vyhlášená osmikilometrová pláž a malinká vesnička s několika tavernami. V jedné z nich jsme si dali báječnou baštu, mé ženě tam přinesli tu největší porci kalamárů v Řecku. Pak jsme autíčko zaparkovali o pár set metrů dál a užili si liduprázdné Vatery a klidného teplého moře. Pro sběratele zvláštních oblázků a kamínků ideální místo.

Tam jsme se rozloučili s cestováním po ostrově, navečer se v poklidu vrátili do Anaxosu, odevzdali naše autíčko a oddali se opět lenošení před odjezdem domů.

Tak, a pak začalo balení. To není zrovna zábavná činnost.

Dokonce jsme se snažili přemluvit našeho delegáta, aby nás tam nechal ještě o pár dní přesčas, ale uklidnil nás, že se blíží studená fronta a brzo bude pršet. Ale i poslední den proběhl v klidu, jako vlastně celý pobyt. Do druhé hodiny odpoledne jsme uvolnili pokoje, kufry složili u bazénu a nabírali síly až do půl osmé, kdy nás na stejném místě, jako před dvanácti dny naložil autobus. Akce Kulový blesk s kufry se opakovala i nyní a už potmě jsme zas dorazili na letiště v Mytilini. Byli jsme i toho dne poslední letadlo, takže všechny obchůdky tam byly otevřeny jen kvůli nám. Samozřejmě, že letadlo z Prahy mělo opět zpoždění. Takže jsme opustili Lesbos zas skoro o dvě hodiny později.

To jste museli být v Praze pěkně po ránu, ne?

Přistáli jsme přesně ve dvě hodiny v noci. Ale pak už to šlo rychle. Vyzvedli jsme si zas své auto, projeli noční Prahou a právě, když se dělnická třída chystala postavit se k soustruhům, jsme usínali doma.

Tak to jsi trochu přehnal,, někdy v pět hodin ráno spí i dělnická třída… Ale, mohl bys všechno na závěr nějak shrnout? Doporučíš Lesbos?

S čistým svědomím ano. Každému se sice nemusí líbit ta zvláštní krajina, naprostá absence hotelových komplexů a městečka v horách, kde se zastavil čas a kde nestačíte odpovídat na pozdravy domorodců. Ale pokud chce někdo vidět to pravé Řecko, ať zamíří právě tam. Klidně bych se otočil a našel si první letadlo na Lesbos. Nakonec, můžu ti ukázat i pár fotografií…

Otevřel jsem oči. Vida, s kým jsem to vlastně mluvil, přece jsem tady sám…Můj virtuální přítel zmizel kdesi v jiném rozměru. Inu, dobrá, tak alespoň najdu ty fotografie… Jen mne trochu zarazilo, že přede mnou na stolku stojí dvě nedopité skleničky s ouzem, ve kterých se rozpouští poslední zbytky ledu…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .