0
0

Pouť k hrobu svatého apoštola Jakuba Staršího patří už od středověku k význačným poutním cestám, stejně významným jako byly poutní cesty do Říma či Jeruzaléma. Hrob se nachází v městě Santiago de Compostela ležícím na severozápadním cípu Španělska a s CK Veligradtour se k němu můžete vypravit i Vy.

Podle legendy bylo tělo sv. Jakuba uloženo do loďky bez posádky, andělé pak řídili loďku, která doplula k břehům Galicie. Tam bylo tělo také pohřbeno, ale místo pohřbu bylo zapomenuto. Roku 813 poustevník Pelagius spatřil na hoře Liberedón světla hvězd, proto bylo pohřebiště nazváno Compostela, z latinského campus stellae, což znamená “hvězdné pole“. Poutní cesty do tohoto místa pak byly zvány “hvězdné“ a vedly po severní pobřežní straně velmi nebezpečných a piráty ohrožovaných Kantábrijských hor.

Podle legendy se zjevil sv. Jakub i v čele křesťanských vojsk bojujících proti muslimským Maurům, stal se duchovní oporou obyvatel Španělska a byl nazýván Maurobijec. Během reconquisty, kdy byl Iberský poloostrov dobýván zpět z rukou muslimů, začali první poutníci putovat do Santiaga de Compostela, ale tentokrát už méně nebezpečným osvobozeným vnitrozemím. Poutní cesty byly zpevňovány, označovány symbolem hvězdy a hřebenatky, stavěly se hospice, nemocnice pro poutníky, katedrály, kostely, kaple a mosty.

Ve středověku putovalo do Santiaga de Compostela každým rokem půl milionu poutníků, nejčastěji přes Pyreneje průsmykem Roncesvalles do Pamplony, přes Puente la Reina, Burgos a León. Poutníci byli oblečeni v dlouhém plášti, na hlavě měli plstěný klobouk zdobený lasturami, opírali se o dlouhou hůl a po zpravidla tříměsíční pouti doputovali do cíle cesty, k hrobu sv. Jakuba v katedrále. Vyvrcholením poutě byla poutnická mše svatá a motlitby nad hrobem světce za vůně kadidla z obří kadidelnice – z botafumeira.

Ze středověku se ale vraťme zpět do dnešní doby. Dnešní poutě do Santiaga de Compostela vypadají poněkud jinak. Na celou cestu nemáme půl roku ani tři měsíce, abychom se dostali do startovního místa naší pěší poutě, ujedeme nejdříve autobusem 3 200 km. Posledních více jak 120 km však musíme ujít pěšky. Každý poutník musí posledních 100 km ujít po svých nebo může 200 km zdolat na kole či v sedle koně.

Začínáme naši pěší pouť- přivítalo nás Camino de Santiago, tzv. francouzská cesta. Ubytujeme se ve starém benediktýnském klášteře Samos, kde vyřizujeme poutnický průkaz – Credencial del Peregrino, do něhož budeme dostávat razítka během putování. Ta obdržíme v kostelích, ubytovacích zařízeních, dokonce i v hospodách a na radnici. Putujeme deštivou galicijskou krajinou, kolem čistých potůčků, malebnými vesnicemi s kamennými domy i eukalyptovými háji. Cesta je skvěle značená patníky se symboly cesty a počtem kilometrů, které zbývají do cíle. Potkáváme poutníky, jsou také na cestě – tedy na “camino“. Všichni se srdečně zdraví jásavým španělským “Hola“ (čti ola). Místní obyvatelé i poutníci, které míjíme, nám přejí “Buen camino“ – dobrou cestu či pouť.

Na cestě jsou s námi i ti, kteří jdou až z Pyrenejí vzdálených 800 km. Obdivujeme jejich výdrž. Musí si nést celou výbavu s sebou. My máme doprovodným autobus a jdeme polehku. Velkou vymožeností jsou turistické hůlky “nordicwalks“ – báječný výmysl. Jde to s nimi tak nějak lehčeji. I když řada z nás se puchýřům neubránila, ti šťastnější blahořečí dobře prošlápnutým botám. Pláštěnka ve tvaru ponča, kterou jsme zakoupili, je nezbytností. I 20 x za den přijde sprška, blízkost Atlantiku je zde více než patrná. Večer uleháme v Albergue, poutnické ubytovně v Portomarin, skvěle vybavené všemi moderními vymoženostmi, jako je pračka, sušička, mikrovlnka, lednička a keramická plotna, která je pro některé starší poutníky novinkou.

Nocuje zde spousta Američanů, angličtinu je tak slyšet na každém kroku, je to zkrátka světový jazyk. Dále jsou zde Japonci, Kanaďané, Dánové a my, Češi, Slováci a Moravané z jednoho zájezdu. Sešli jsme se tu lidé různého věku, nejstaršímu je 79 let, různých povolání a dokonce i různé víry. Někteří jsou věřící, jiní ateisté, kteří jsou tu jednoduše pro turistický zážitek z cesty. Potkáváme se pak na cestě i další dny, už se známe, zdravíme se v café barech při občerstvení, v kostelech při mších, v dalších ubytovnách na trase.

Naše pouť pokračuje přes kouzelná městečka s nádhernými jmény – Palas de Rei a Melide. Míjí nás cyklisté, skupina jezdců na koních z jihoamerické Kolumbie, s nimiž vyměníme nezbytné pozdravy, milé úsměvy a několik vět. Kéž by ta atmosféra šla přenést do běžného života. Tak nějak mám pocit, že na té cestě jsou lidé šťastnější a mají k sobě blíž.

Blížíme se ke konci cesty, čeká nás poslední den pěší pouti. Ve dvanáct začíná poutnická mše v Santiagu de Compostela, proto tam spěcháme. Velká většina poutníků vychází ještě za tmy, jelikož jsme hodně na západě, rozednívá se pozdě. Zbývá nám posledních cca 25 km do katedrály. Pohled z Monte do Goza na věže Santiaga de Compostela je úchvatný, ale před námi je ještě 8 km. Po pěti dnech chůze už těžknou nohy, ty poslední kilometry průmyslovým předměstím dávají zabrat. Jakoby z nás ale všechna ta únava spadla hned po příchodu na náměstí Praza do Obradoiro. Je opravdu velkolepé a patří k nejkrásnějším na světě. Dominuje mu barokní průčelí katedrály.

Je pravé poledne, zvoní zvony, a my vcházíme do katedrály, kde začíná mše. Na mši nechybí čeští kněží, kteří celou trasu šli společně s námi poutníky. Z botafumeira, největší kadidelnice na světě, se line vůně kadidla a z kostela je slyšet nádherný zpěv a modlitby. Ohromuje nás gotická výzdoba, dotýkáme se sochy nad hrobem s ostatky sv. Jakuba, což je pro nás nepopsatelný zážitek. Po mši a posledním razítku z katedrály obdrží poutníci, kteří pouť absolvovali, ručně psaný certifikát se svým jménem.

Santiago de Compostela je okouzlující město, proto si užíváme procházku po historickém centru, ztrácíme se v malebných uličkách a ochutnáváme typickou galicijskou kuchyni, tedy vynikající ryby i svatojakubské mušle. K oceánu míříme už následující den, někteří putují pěšky, my autobusem. Až na konec poutě, až na “konec světa“ do Finisterre je to ještě 100 km. Atlantik je rozbouřený a nespoutaný, o pobřeží se tříští obrovské vlny. Ve středověku právě zde končila cesta, končil zde celý svět. My už víme, že na druhém břehu je Nová země, tak zamáváme směrem na západ, kam už zamířili někteří naši spoluputovníci z pouti – Američané, kteří se s námi včera v Santiagu loučili a dnes letěli zpět do Kalifornie.

My se však obracíme zpátky k východu. Vracíme se domů, ale v srdci a v hlavě nám zůstanou zážitky z pouti. Jelikož tu jedinečnou atmosféru přenést nedokážeme, tak se nejen pro ni, ale také pro úsměvy, za milými lidmi, krásnou zemí a pro všechny ty pozdravy, toužíme vrátit zase napřesrok.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .