0
0

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.

Pouť do Santiaga na vozíku

S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.

A tohle je úryvek z našeho deníku:

Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.

Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.

Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.

Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.

Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .