Posada de Valdeón

Toto městečko se nachází v pohoří Picos de Europa a představuje jeho jižní vstupní bránu. Pohoří Picos de Europa je vápencový blok rozměru asi 40 * 25 km, který je součástí Kantabrijského pohoří, jež se táhne severem Španělska, od západu k východu, kde přechází do menších horských masivů navazujících na Pyreneje. Celé Picos de Europa bývají členěny na západní, střední a východní část. V nejvyšší centrální části leží i nejvyšší hora Torre de Cerredo (2648 m). Jedinečné prostředí zajímavě tvarovaných skalních štítů, propastných kaňonů, řek a bohaté vegetace vedlo již v roce 1918 k vyhlášení prvního španělského národního parku Montana de Covadonga. Teprve v roce 1995 bylo celé pohoří prohlášeno za Národní park Picos de Europe. Roku 2003 získalo navíc statut světové biosférické rezervace. Svou výměrou 65 000 ha se jedná o největší chráněné území Španělska. Nalézá se na území tří provincií Asturie, Santander a León. Kromě běžných turistů toto pohoří rádi navštěvují horolezci a jeskyňáři. Ze zástupců živočišné říše jsou největší chloubou národního parku především medvědi hnědí, jejichž populace se odhaduje na padesát kusů. Symbolem parku se však stal kamzík. Prohání se jich zde údajně na patnáct tisíc kusů, což je v rámci Pyrenejského poloostrova nejvyšší koncentrace vůbec.

Název „Picos de Europe“ je možno najít na starých mapách a kronikách už asi od 16. století. Nejstarším doloženým dokladem je spis profesora Lucia Marinea Sicula z roku 1530, kde jsou tyto hory nazvány jako „Rupes Europae“. Ve vzdálenější historii se však vyskytují odlišné názvy. Nejstarším pojmenování „Idoubeda“ pochází od Římanů, s příchodem muslimů se hory mění na „La Pena de Pelayo“. Dnešní výraz „Evropské štíty“ je však používán teprve až od 19. století. Podle oficiálního výkladu byli původci tohoto názvu pohoří námořníci vracející se ze zámořských plaveb. Existují však ještě jiné varianty. Například podle starých řeckých pověstí ukrýval mocný Zeus v tomto divokém koutě země princeznu Európé, kterou unesl fénickému králi Atenorovi.

Do tohoto města se většina lidí dostane, když přijíždí do hor nebo je opouští. Jsou zde restaurace, kde je možnost se dobře najíst i napít nebo se ubytovat. Kromě toho tady lze také nakoupit zásoby do hor a doplnit vybavení. Co by se však nemělo určitě opomenout nakoupit, je sýr. Blízko náměstí se nachází objekt s nápisem Fabrica de Quesos y Mantequilla. Za jeho zdmi se vyrábí španělský modrý sýr Queso de Valdeón, jehož produkcí je zdejší obec proslavena. Sýr byl uznán jako originální národní druh v rámci Evropské unie.

V případě, že člověk opouští hory, nemusí se složitě zajímat o autobusové spojení, jelikož zde funguje zajímavý systém objednání jízdenky. Alespoň takto jsme to my zažili. V jedné restauraci jsme se u piva zeptali na odjezd autobusu a místo odpovědi chtěli slyšet naše jméno a řekli, že vše zařídí. Ani ve zdejším kraji (asi jako ve většině Španělska) nemají totiž ve zvyku vybudování autobusové zastávky a vyvěšení jízdního řádu. Nejprve nám tento postup nebyl jasný, ale obsluha byla sympatická a tak jsme se rozhodli svěřit náš odjezd do jejich péče.

Ve stanovenou dobu opravdu slibovaný spoj přijíždí. Mikrobus se nám sice zdá malý na to, aby jel takovou dálku (až do Leónu), ale dle pokynů řidiče nastupujeme. Také odjezd jiným směrem, než jsme očekávali, nás trochu zarazil, ale posléze jsme pochopili zdejší dopravní systém. Malý autobus s námi projel okolní vesnice a nabral ještě několik lidí, kteří buď jezdí pravidelně, nebo je do vozu objednali jako nás. Po půlhodině přijíždíme do vesnice Portilla de la Reina. Zde byl zaparkovaný normální velký autobus, do kterého jsme přesedli. Řidič odstavil mikrobus a ujal se řízení autobusu. Zajímavý způsob. Pracovní síla je zde asi drahá nebo autobusů mají dost a řidičů málo. Taktéž by asi byl problém vytočit se nebo projet na některých místech v horách s velkým autobusem. Obec Portilla de la Reina se již nachází na hlavní silnici, spojující severní pobřeží s jižní částí území.