0
0

Portugalsko je nejzápadnějším státem Evropy. Rozkládá se na Pyrenejském poloostrově, z něhož zabírá přibližně pětinu a jeho jediným sousedem je Španělsko. Na západě a na jihu jeho břehy omývá Atlantický oceán. Povrch Portugalska je velmi rozmanitý, roviny se střídají s horskými masivy a hlubokými údolími. Nejvyšší horou je Torre (1993 m.n.m.), ležící v pohoří Serra da Estrela. Větší portugalské řeky, např. Minho, Douro, Tejo či Guadiana, přitékají ze Španělska a ústí do Atlantického oceánu. Jezer je málo, zato je hojně umělých přehradních nádrží. Podnebí je ovlivňováno hlavně Atlantickým oceánem. Na severu je mírné a vlhké , na jihu spíše suché a subtropické. Výskyt rostlinných a živočišných druhů se poměrně značně liší podle charakteru krajiny, počtu srážek a teplot. Na severu rostou dubové, bukové a kaštanové lesy, často i oleandr, vřesovec a pinie. Ve střední a jižní části země se vyskytují korkové duby a olivovníky. Portugalsko má jediný národní park, a to Parque Nacional da Peneda-Gerês.

DLOUHÁ CESTA

Je pátek krátce po poledni a my stojíme na starém autobusovém nádraží v Brně a čekáme na autobus, který nás i s našimi koly přpepraví do dalekého Portugalska. Už dlouho předem jsme se na tento okamžik těšili a také se trochu obávali té strašné vzdálenosti, kterou budeme muset překonat, abychom si mohli užít cyklistiky v Portugalsku. Vždyť podle internetových plánovačů máme před sebou zhruba 3000km. Ve výchozím místě – městečku Gerês – nebudeme dříve než v pondělí dopoledne. Konečně se tedy vydáváme na cestu. Republiku opouštíme na hraničním přechodu v Rozvadově a uháníme přes Německo do Francie, kde po 30 hodinové nonstop jízdě plánujeme jednu noc v kempu městečka St.Thibery, abychom alespoň trochu dali do pořádku pokroucené údy a posádka autobusu si mohla před dalším dlouhým transferem pořádně odpočinout. Druhý den se probouzíme do mlhavého rána a celí rozespalí obsazujeme naše sedačky v autobuse. Vyjíždíme směr Toulouse, St.Sebastian a míříme do Španělska. Ranní opar se postupně vytrácí a sluníčko začíná do oken autobusu vysílat svoje hřejivé paprsky. Jednotvárnost jízdy vyplňujeme četbou, hudbou, videem a především spaním. V pozdním nedělním odpoledni zastavujeme v přímořském letovisku Biaritz, abychom se před další nocí, strávenou v buse trochu protáhli. Couráme se po nábřeží, pozorujeme lidské hemžení a obhlížíme obchůdky ve staré čtvrti, kavárny na promenádě, restaurace v centru. Marně sháníme prodejnu s potravinami, kde bychom si mohli koupit nějaké bagety. A tak místo baget pleníme vlastní zásoby z domova. Z Biaritzu odjíždíme ve večerních hodinách se spánkem na víčkách a s vědomím, že až zítra otevřeme oči, budeme už obhlížet výsostná území Portugalska.

PARQUE NACIONAL DA PENEDA-GERÊS

Po dlouhých a nekonečných 68 hodinách tranzitního cestování jsme konečně na místě: v malém lázeňském středisku Gerês. Vykládáme kola a chystáme je na cestu. Vybalujeme potřebné věci, mícháme iontové nápoje a oblékáme se do dresů a šortek. Počasí je nám příznivě nakloněno: sluníčko se na nás směje z modré oblohy. Než poprvé sedneme na kola a zahájíme tak naše cyklistické dobrodružství v Portugalsku, navštěvujeme ještě lázeňskou kolonádu, lázeňské budovy a informační středisko v Gerês, abychom nasáli atmosféru nejsevernější provincie Portugalska. Poté už zarážíme tretry do pedálů a rozjíždíme se za prvními dojmy. Po pěkné silnici sjíždíme z horského masivu Serra da Gerês směrem k soustavě vodních nádrží na řece Rio Cávado. Při sjezdu exponujeme první snímky do našeho fotoalba. Pohybujeme se v jediném portugalském národním parku Peneda-Gerês, který byl založen v roce 1971 za účelem ochrany vzácných druhů horské květeny a živočichů. Po mostě přejíždíme Rio Cávado a začínáme stoupat směrem na Amares. Brzy se dostáváme do zástavby, projíždíme podél výstavných haciend i chudičkých domků, aniž bychom tušili o jakou vesničku se vlastně jedná. Když konečně objevíme jakousi místopisnou ceduli, hledáme její název v naší mapě marně. Podobně je to i se směrovkami, které nás posílají do vesniček a městeček naší mapě neznámých. Vyjímkou nejsou ani křižovatky, které zcela postrádají jakékoli směrové tabule a značení. V tuto chvíli ještě netušíme, jaké orientační tápaní nám tento systém přinese v budoucnu. První větší víska, kterou potkáváme je Bouro. Zastavujeme na prohlídku mohutného kostela St.Maria, k němuž je připojen i klášter se zahradami a vyhlídkovou terasou. Velký rozhled odsud ovšem není, což je zapříčiněno hustým okolním porostem. Nevadí, alespoň trochu odpočíváme před další jízdou. Nadále sledujeme údolí řeky Rio Cávado. Míjíme kapli St.Marty a blížíme se městečku Amares. Toto historické městečko nás vítá poklidným a malebným náměstíčkem, kde se rozkládáme k polední svačince. Široko daleko není vidět živá duše, jen nemocný pes přišel okouknout situaci. Po svačině sedáme znovu na kola a vydáváme se dále směrem na Bragu a k poutnímu místu Bom Jesus do Monte. Kostel Bom Jesus, ke kterému vede mnohostupňové schodiště křížové cesty lemované kapličkami a sochami, je umístěn na 400metrů vysokém výběžku Monte Espinto. Prohlídce areálu, plného lidí, věnujeme slabou hodinku a poté už míříme ke keltskému sídlišti Citánia de Briteiros. Vzhledem k pokročilé hodině ovšem na prohlídku areálu nepomýšlíme a pokračujeme v cestě. Chceme se přes městečko Briteiros vrátit do Bragy. A právě tady narážíme na značně dezinformující značení. Chvílemi vůbec netušíme, kterým směrem to vlastně jedeme. Nakonec však správnou cestu objevíme a přes jeden výživný kopec se přehoupneme do Bragy. Braga, hlavní město provincie Minho, je nejstarším náboženským centrem Portugalska. Bohužel nemáme mnoho času na zkoumání jejích pamětihodností, a tak jen rychle prolétneme centrem, pozastavíme se u kamenné věže Torre de Menagem, kláštera Penha de França, obdivujeme krásné zahrady Jardim de St.Bárbara i kostel S.Joâo a už po rušné Avenida da Liberdade vyjíždíme z města. V pokročilou hodinu se objevujeme v Parque de Campismo Municipal da Ponte, kde stavíme stan, připravujeme večeři a probíráme se zážitky prvního dne v Portugalsku.

MĚSTEČKA GUIMARÂES A AMARANTE

Druhý den v Portugalsku. Sluníčko už od rána pálí z blankytné oblohy, a tak opalovacím krémem rozhodně nešetříme. Vyrážíme směrem na Guimarâes po poměrně frekventované silnici. Abychom se zbavili automobilového bláznění hned na první příhodné odbočce uhýbáme na opuštěnější cesty. Opět trochu tápeme ve značení, ale instinkt nás naštěstí nezklame ani tentokrát a provádí nás labyrintem křižovatek vždy správně. Tak se z Figueireda dostáváme do vesničky Escudeiros, kde odbočujeme do prudkého kopce na Famalicâo. Chceme se dostat přes Airâo do městečka Guimarâes. Stoupání z Escudeiros je výživné a jsme rádi, když konečně dosáhneme vrcholu. Následující sjezd si vychutnáváme pouze do chvíle než se asfaltový povrch promění v dlažební kostky. Rychlost jízdy jde od tohoto okamžiku prudce dolů. Tento několika kilometrový úsek je krutou zkouškou pro ruce, které musí držet třesoucí se řidítka a zároveň přibrzďovat. Vysvobozením z pekla je hladký asfalt silničky do Guimarâes. Guimarâes je nazýváno kolébkou národa. Zde se narodil první portugalský král Alfons I. Dobyvatel, který zde sídlil předtím, než se přestěhoval do Coimbry. O někdejším významu města svědčí mohutná pevnost, která má všechny typické znaky středověké obranné stavby. Za cimbuřími, připomínajícími vyceněné zuby, se nachází nádvoří chráněné sedmi věžemi a 27metrů vysoký donjon, který bylo možné odděleně bránit. Dříve zde stával také dvoupatrový hradní palác, po němž však už dnes nezbyla ani památka. Před vchodem do hradu stojí kaple Sâo Miguel a o kousek níž se rozkládá mohutný Vévodský palác Paço dos Duques, který patřil vévodům z Bragançy. Právě sem vedou naše kroky poté, co jsme v městské tržnici nakoupili nějaké ovoce a zeleninu. Kupujeme si vstupenky a společně s milou průvodkyní jdeme na prohlídku komplexu. Přestože z výkladu nerozumíme ani slovo a anglické infopanely louskáme jen horko těžko, užijeme si hodinku historie dosytosti. Poté už vyrážíme za dalšími zážitky. Opouštíme Guimarâes a po několika kilometrech odbočujeme směr Fafe. Tak trochu vinou nepozornosti, ale i díky chybným informacím, které jsme dostali, jedeme 5km po dálnici. Ve Fafe u supermarketu Lidl zastavujeme a nakupujeme potraviny. Po svačině pokračujeme dále směrem na Silvares. Z lesů vpravo i vlevo stoupají husté sloupy kouře. Opouštíme Distrito de Braga a vjíždíme do Distrito de Porto. Míříme směrem na Celorico de Basto. Pohybujeme se po opuštěné silničce v samém lůně přírody. Poprvé na nás dýchá trochu skutečné romantiky a pohody. U vesničky Castelo, jejíž dominantou je opevněný hrad, odbočujeme do údolí řeky Rio Tâmega. Klesání, které přichází, je opět poznamenáno povrchem z dlažebních kostek. Vytřásání duší trvá až ke spojce se silnicí, jež nás přivádí do městečka Amarante. Přijíždíme ke klášteru Sâo Gonçalo s kostelem z roku 1540, v němž sídlí i místní muzeum a radnice. Zastavujeme poblíž stejnojmenného starého žulového mostu a se zmrzlinou v ruce vychutnáváme poklidný podvečer. Do kempu Penedo de Rinha už máme jen pár šlápnutí, proto nikam nespěcháme. V centru ještě nakupujeme pečivo a ve spleti jednosměrných uliček hledáme cestu zpátky k řece.

ÚDOLÍ RIO DOURO

Poněvadž v kempu Penedo de Rinha zůstáváme, jsme ráno ušetřeni bourání stanů. Náš odjezd to ovšem nijak neurychlilo. Dnes chceme prozkoumat údolí řeky Rio Douro. Napřed se v samotném Amarante propleteme davy lidí a záplavou automobilů, jež se tady objevily při příležitosti trhů, přejedeme v protisměru starý kamenný most a už uháníme příjemně klesající a opuštěnou silničkou směrem na Marco de Canaveses. Kopírujeme tok řeky Rio Tâmega a kocháme se vyhlídkami. Fotíme půvabná panoramata a provádíme pleníci nájezdy na vinohrady podél cesty. Přijíždíme do rušného Marco de Canaveses, kde řadou serpentin překonáváme značné převýšení. A kopce nekončí ani při odbočení směrem na Cinfâes. Řada křižovatek s kruhovými objezdy a s typickým portugalským „neznačením“ nás svede ze správné cesty. Místo do Paredes de Viadores sjíždíme do Penha Longa. Protože ani netušíme, že jsme se objevili v Penha Longa tápeme i v určení směru, kterým se máme vydat dál. Naštěstí se nás ujímá jeden z místních starousedlíků, ukazuje nám na mapě kde jsme a navádí nás na správnou cestu. Silnice, po které nyní jedeme je ovšem v katastrofálním stavu. Uválcovaný kamenitý podklad přelitý asfaltem, který se na mnoha místech drolí a vytváří obrovské díry, není pro jízdu na kole skutečně nic extra. Je to snad ještě horší než silnice, dlážděné kostkami, které jsme poznali včera. Nezbývá nám však nic jiného, než kritický úsek překonat. Těšíme se alespoň nádhernými pohledy do údolí řeky Rio Douro. Všude v okolí jsou zde malé terasy s vinicemi, které vedle dalších slavných druhů vín produkují věhlasné portské. Takto se dostáváme až do vesničky Ribadouro, kde odbočujeme směrem na Baiâo a začínáme se úrodnému údolí vzdalovat. Povrch silnice se mění k lepšímu, její sklon přesně naopak. Začínáme stoupat: nepříliš prudce, zato dlouho a vytrvale. Až do samotného městečka Baiâo je to víceméně stále vzhůru. Nad hlavami nám čas od času přelétne vrtulník protipožární hlídky, dnes však žádný lesní požár nevidíme. V Baiâo zastavujeme u řady obchůdků, abychom si koupili něco dobrého na zub. Na dětském hřišti pak usedáme na lavičky a sledujeme okolní ruch. K návratu do Amarante nám zbývá posledních pár kilometrů, přesto se na další cestu sbíráme jen pomalu. Únava se hlásí o slovo. Dnešní kopce byly náročné a ani sjezdy nám nedopřáli příliš odpočinku. Už se těšíme do kempu, kde chceme využít místní minibazének na vodní relaxaci a uvolnění ztuhlých svalů. Abychom tak ale mohli učinit, musíme napřed dokončit etapu. Proto znovu sedáme na kola a jedeme dále. Projíždíme vísky Ervins, Chavâes a Boscras, abychom se vzápětí dostali na křižovatku s hlavním tahem, mířícím na Amarante. Odtud už silnice konečně začíná klesat. Následujících 10km je absolutní požitek. Kvalitní povrch dovoluje jízdu na maximum, takže rychlostí konkurujeme automobilům. Dojezd do Amarante je ve znamení křížení dálnice. Kličkujeme mohutnou kaskádou křižovatek a podjezdů, abychom se úspěšně prosmýkli do centra města. U kláštera Sâo Gonçalo zastavujeme a v blízké kavárně mlsáme zmrzlinové potěšení. Poté ještě několikrát otočíme pedály a etapa je u konce. Oblékáme plavky a utíkáme do bazénku, na který jsme se tolik těšili v průběhu celého dne.

PORTO

Do Porta odjíždíme bez kol. Z autobusu vylézáme nedaleko monumentálního mostu Ponte Dom Luís I., který byl roku 1886 postaven podle návrhu Gustava Eiffela. Jeho zvláštností jsou dvě vozovky nad sebou, které umožňují dostat se z jednoho břehu řeky Rio Douro na druhý, a to z horního i dolního města. My se po jeho horní plošině vydáváme vstříc spleti ulic, uliček, parků, křižovatek a náměstí tohoto druhého nejvýznamnějšího města Portugalska. Porto dalo název nejen portskému vínu, ale i celé zemi, a to díky spojení dávného římského dvojměstí Portus a Cale, z kterého se vyvinul název Portucale užívaný Maury pro oblast mezi řekami Rio Minho a Rio Douro. Město si v 13. a 14.století tradičně udržovalo úzké vztahy s Anglií, které byly roku 1386 korunovány uzavřením tzv. windsdorské smlouvy, jejímž účelem bylo posílení pozice slabšího Portugalska proti silnější Kastilii. O rok později se portugalský král Joâo I. oženil s Angličankou Philippou de Lancastre, která roku 1394 v Portu porodila syna, později proslulého jako Jindřich Mořeplavec. Vyjímečnost Porta se v historii projevila tím, že zde rozhodující postavení měli vždy měšťané a obchodníci. Šlechta se zde až do 17.století nesměla usazovat a pobyt šlechticů ve městě byl omezen délkou 3dnů, čímž lze zdůvodnit poměrně malý počet paláců a neexistenci residenčního zámku. Centrem města je náměstí Praça de Liberdade, kam směřují i naše kroky. Než se však na toto rušné a mohutné náměstí dostaneme, zastavujeme se ještě u románské katedrály Sé z 12.století, v jejímž interiéru obdivujeme malby hlavního představitele portugalské barokní architektury Niccola Nasoniho. Další zastávkou je budova nádraží Estaçâo do Sâo Bento, jež je vyzdobena krásnými azulejos. To se už ale dostáváme na Praça de Liberdade. Na 14:00 máme domluvenou návštěvu vinných sklepů firmy Sandeman ve čtvrti Vila Nova de Gaia proto se pouštíme do průzkumu města. Návštěvujeme městskou radnici Câmara Municipal do Porto, impozantní barokní kostel Igreja dos Clérigos, jehož 76metrů vysoká věž Torre dos Clérigos je nejvyšší stavbou ve městě a nejvyšší věží v celém Portugalsku. Vystoupáme jejích 225schodů, abychom se pokochali nádhernou panoramatickou vyhlídkou na starou i novější část Porta. Pak ještě trochu propátráme křivolaké uličky čtvrtí Bolsa a Barredo poblíž řeky Rio Douro a už je pomalu čas na návštěvu proslulých sklepů firmy Sandeman. Prohlídka je krátká, ale zajímavá. Je korunována ochutnávkou produktů Vinho do Porto, kterážto má zasloužený úspěch. Poté se už připravujeme na přesun do oblasti Serra da Estrela, kde hodláme pokračovat v cyklistickém poznávání Portugalska.

SERRA DA ESTRELA

Serra da Estrela je nejvyšší portugalské pohoří, ohraničené na severu a jihu údolími řek Rio Zêzere a Rio Mondego, na západě končí u oblých kopců pohoří Serra da Lousâ. Začínáme na vrcholku nejvyšší hory Portugalska Torre (1993 m.n.m.) průzkumem místních obchůdků, které nabízejí jako specialitu kozí a ovčí sýry a kukuřičný chléb. Po ochutnání sýra, který nám nabízí jeden z obchodníků, neváháme ani chvilku a nakupujeme celý bochníček. K tomu již zmiňovaný kukuřičný chléb a na mlsný jazýček zapečenou housku. Ještě že máme před sebou zhruba 30km sjezd. Oblékáme zateplené svršky a hurá dolů. Zpočátku je sjezd často přerušován zastávkami k fotografování okolní divoké přírody. Obdivujeme strmé a těžko přístupné štíty, hluboké soutěsky, vodopády a volně roztroušené obrovské žulové bloky. Je zde také množství umělých vodních nádrží, z nichž největší Lagoa Comprída nás ohromí mohutností své hráze. Vody zde moc není, ale to je zřejmě důsledek končícího léta a dovedeme si živě představit kolik vody tu bývá na jaře. Odtud už začíná opravdová sjezdařina. Famózní rozhledy jsou za námi, a tak fotoaparáty odpočívají v brašnách a my si můžeme naplno vychutnat svištění gum našich kol při rychlostech blížících se 70km/h. Všechno ale jednou skončí, a tak i tento let s větrem o závod má svůj konec ve vesničce Sabugueiro. Jak se však vzápětí, k naší velké potěše, ukazuje, je to jen krátké intermezzo a brzy už opět klesáme. Na dalším, 10 km dlohém, úseku zkoušíme překonat rychlostní rekord z vrcholových partií, ale sklon silnice už přece jen není takový, aby se nám to podařilo. I tak si to užíváme. Pomalu přibývá stromů a i příroda se proměňuje: z vyprahlé pustiny se stává úrodná nížina. Městysem Seia se pouze mihneme a dále míříme k malé vísce Torrozelo, kde chceme vytáhnout jídlonoše a dopřát si polední svačinku. Smějící se sluníčko, naprostý klid ospalého odpoledne a plné žaludky znamenají velké nucení se do další honby za cyklistickými zážitky. Odbočujeme směrem na Sandomil a začínáme opět sjíždět. Dostáváme se až k řece Rio Alva, která se stává naší průvodkyní na další cestě. Jejím malebným údolím pokračujeme směrem na Arganil, když tu se mi při přeřazení trhá ovládací lanko předního měniče. Náhradní mám v doprovodném autobusu kdesi daleko, a tak se pomocí kusu dřeva pokouším zablokovat přesmykač v poloze, umožňující jízdu na prostřední převodník. A jede se dále. Přibývá křižovatek, na nichž se orientujeme spíše pudově, protože mapa nezná vesničky, vyznačené na ukazatelích. Máme však štěstí, vždy zvolíme tu správnou z cest. Přes kouzelné Avo, na kopci trůnící Vila Cova de Alva, starobylé Coja a nevýznamný Secarias se dostáváme do Arganilu. Zajíždíme do centra, abychom nakoupili ovoce a při té příležitosti si dopřáli i zmrzlinu. Zbývá nám posledních pár kilometrů do vísky Sarzedo, kde se nachází kemp. Zatímco se má přítelkyně věnuje přípravě večeře, já se vrhám na výměnu utrženého lanka přesmykače a seřízení řazení. Potom už vychutnáváme krásný podvečer.

UNIVERZITNÍ COIMBRA

Ráno už zase místo na kola nasedáme do autobusu, abychom se přesunuli do starého univerzitního města Coimbra. Největší dominantou Coimbry není ani katedrála, ani hrad, ale univerzita. Její počátky sahají až do 13.století. Několikrát se stěhovala do Lisabonu a zpátky, než v Coimbře roku 1537 definitivně zakotvila a dala městu jeho studentský charakter. Univerzita se rozkládá uprostřed starého města na vyvýšenině nad řekou Rio Mondego. Cestou k ní procházíme někdejší hlavní městskou branou Arco de Almedina, jejíž jméno i sloh jsou pozůstatkem arabského města Mediny, které zde dříve stávalo. Pokračujeme křivolakými uličkami ke staré románské katedrále Sé Velha, kterou nechal ve 12.století postavit první portugalský král Alfons I. Dobyvatel. To už jsme na dohled bývalého biskupského paláce, kde se dnes nachází Museum Nacional de Machado de Castro s expozicemi kostelních artefaktů z celé provincie. V blízkosti biskupského paláce se na náměstí Largo da Feira tyčí barokně klasicistní katedrála Sé Nova, která byla okolo roku 1600 postavena jako kostel jezuitské koleje. Po Rua de S.Pedro se dostáváme k univerzitní dvojité vstupní bráně Porta Férrea, pocházející z roku 1634. Touto branou vstupujeme na půdu univerzity. Na vnitřním nádvoří upoutá naši pozornost socha krále Joâo III. Král, který univerzitu všemožně podporoval, jako první ustanovil stipendium pro nemajetné studenty. Socha je obrácena tváří k severnímu křídlu komplexu, který tvoří hlavní budova univerzity. V horním poschodí tohoto traktu se nachází aula Sala dos Capelos, pocházející z dob panování Filipa II. Španělského. Je vyzdobena kazetovým stropem a na jejích stěnách visí portréty portugalských králů. V rohu mezi severním a západním křídlem se tyčí barokní věž s hodinami. Západní křídlo se pak chlubí knihovnou, kterou založil král Joâo V. a která obsahuje asi 40.000 vzácných knih, 3.000 středověkých rukopisů a 200 prvotisků. Naproti hlavní budově je terasa, odkud je nádherný výhled proti proudu řeky Rio Mondego. Tímto pohledem se loučíme s univerzitou a pomalu se vracíme zpátky na nábřeží. Po Rua Visconde da Luz se dostáváme na náměstí Praça 8 de Maio, kde se nachází augustiánský klášter Mosteiro de Santa Cruz, který nechal roku 1131 vybudovat král Alfons I. Dobyvatel. Na Praça do Comércio objevujeme kuriózní trh s cibulí a v parku, táhnoucímu se podél Avenida E.Navarro, bleší trh, kde se dá koupit snad úplně všechno. Čas se však už naplňuje, a tak spěcháme zpátky k autobusu. Ten nás poté převáží 17 km jižněji do nejvýznamnějšího portugalského archeologického naleziště Conímbriga. Jdeme probádat pozůstatky budov s fontánami a barevnými mozaikami, lázní s vyhřívanými bazény a patricijské domy tohoto dávno zaniklého římského města. Navštěvujeme i místní muzeum. Poté se vracíme k autobusu, převlékáme se do cyklistického a vyrážíme za další porcí kilometrů. Jedeme po široké kvalitní silnici do Soure. Obchvatem pokračujeme okolo Soure směrem na Louriçal. Objevujeme vinohrad, který se honosí překrásnými a sladkými hrozny, a tak neváháme a cpeme se až nám šťáva teče po bradě jako malým dětem. Po této občerstvovací přestávce pokračujeme dále. Projíždíme Louriçal a Carriço. Za vesničkou Carriço se povrch silnice prudce mění k horšímu. Opět se potkáváme s kameny, které jsou nepříliš celistvě zality asfaltem. Pomalu se dostáváme do oblasti piniových lesů Pinhal do Urso. Míjíme sladkovodní jezero Lagoa de Ervedeira a přijíždíme do letoviska Pedrógâo, ležícího na břehu Atlantického oceánu.

KLÁŠTER BATALHA

V Pedrogâu jsme smočili špičky našich treter v Atlantiku a už po pobřežní silnici vyrážíme směrem na Praia da Vieira. Na neoznačených křižovatkách volíme vždy tu lepší z cest, což nás zcela přirozeně směřuje do vesničky Vieira de Leiria. Odtud se vydáváme po kvalitní silnici na Marinha Grande, na které potkáváme v protisměru řadu trénujících cyklistů. Pohybujeme se uprostřed piniových lesů Pinhal de Leiria a jedeme docela svižným tempem. Když projíždíme městysem Marinha Grande začíná se protrhávat oblačnost a zpoza mraků nesměle vykukuje sluníčko. Odkládáme zateplovací vrstvy a vydáváme se do města Leiria. Cestou zastavujeme u prodejny a současně ruční sklářské dílny, kde přes výlohu sledujeme umění sklářským mistrů. Leiria nás už zdálky vítá mohutným středověkým hradem, který pochází z dob krále Alfonse I. Dobyvatele. Dříve na jeho místě stávala maurská pevnost. Úzkými a křivolakými uličkami, mezi paláci a měšťanskými domy se proplétáme až k hlavní hradní bráně. Váháme, zda se nám chce na prohlídku hradu, nebo zda budeme pokračovat dále. Nakonec vítězí prohlídka hradu. Za 1€/osobu kupujeme vstupenky a pronikáme za hradební zdi. Na naší prohlídkové trase potkáváme zvonici, ruiny kaple Nossa Senhora da Penha, donjon i nový palác se skvostnou arkádovou galerií, odkud je překrásný pohled na město. Pomalu se loučíme s Leiriou. Na informační městské mapě vytyčujeme nejjednodušší trasu pro opuštění města námi požadovaným směrem na Barreiru a snažíme se jí ve spleti křižovatek udržet. Zřejmě jsme si už zvykli na portugalské značení, neboť orientace nám už nedělá takové problémy jako dříve a zcela hladce vyjíždíme správným směrem. Hned pár kilometrů za městem začíná stoupání. Sluníčko nám nad hlavami pálí a svými paprsky bičuje zem až je asfaltový povrch pod našimi koly měkký jako rosol. Pot se z nás valí proudem, proto na kopci u neudržovaného vinohradu zastavujeme, abychom se trochu občerstvili. Poté pokračujeme dále. Sjíždíme do Batalhy, jež se honosí nejimpozantnější a nejslavnější portugalskou stavbou: klášterem Mosteiro Santa Maria da Vitória. Komplex kláštera se skládá z klášterního kostela, dvou křížových chodeb a tzv.nedokončených kaplí. Hned v blízkosti vchodu do klášterní lodi se po pravé straně nachází kaple zakladatelů Capela do Fundator, kde na dvojitém sarkofágu spočívají král Joâo I. a jeho žena Philippa z Lancasteru. Loď kostela je 88metrů dlouhá a 32metrů vysoká a je postavena v čistě gotickém stylu. K levé postranní lodi se přimyká královský klášter s čistým manuelistickým dekorem a nádhernou renesanční studnou. Monumentální je čtvercový kapitulní sál s jedinečnou konstrukcí klenby bez opěrných pilířů. Druhý klášter, klášter Alfonse V., je mnohem jednodušší, postavený ve stylu ranné gotiky. Nejoriginálnější jsou však tzv. nedokončené kaple, které dal pro sebe a své potomky zřídit král Dinis a které nebyly nikdy stavebně dokončeny. Prohlídka tohoto stavitelského skvostu nám zabírá více než hodinu, a tak máme nejvyšší čas vydat se znovu na cestu. Proto bez velkého zdržování a zastavování jedeme směrem na Nazaré, kde se nachází kemp Orbitur.

POUTNÍ FÁTIMA A KLÁŠTER V ALÇOBACE

Abychom se dostali do Fátimy a přitom zbytečně nenatahovali dnešní etapu, využíváme služeb autobusu, který nás i s koly přepravuje do Batalhy. Odtud pak vyrážíme směr Fátima. Začínáme 3km stoupáním. Pak přichází krátký sjezd a znovu stoupáme. Toto druhé stoupání nás přivádí na náhorní plošinu, po níž jedeme až do Fátimy. Fátima je světoznámé poutní místo. Podle legendy se zde v květnu 1917 pasáčkům Lúcii, Jacintě a Franciscovi zjevila Panna s růžemi. Překrásné Panně, která byla zářivější než slunce, splýval z rukou věnec bílých růží. Hovořila o míru, který nastane na válkou sužovaném světě, a zjevovala se i dalších pět měsíců. V průběhu roku 1928 pak byla na místě zjevení vystavěna neobarokní bazilika Nossa Senhora da Fátima s půlkruhem neoklasicistních arkád a před ní obrovské betonové prostranství o rozloze 152 000m2, které se o výročních dnech zcela zaplní věřícími. Mnoho věřících putuje přes betonovou plochu po kolenou až ke kapli Zjevení, která se nachází vlevo před kostelem. My tak zbožní tedy rozhodně nejsme. Zamykáme kola na okraji svatého prostranství a jdeme si prohlédnout celý areál. Do samotné baziliky Nossa Senhora da Fátima se však nedostaneme, neboť se právě koná mše a kostel je zaplněn do posledního místa. Po průzkumu celého areálu se vracíme ke kolům a pomalu opouštíme Fátimu. Jedeme vstříc Parque Natural das Serras de Aire e Candeeiros. Obě pohoří, jak Serra de Aire tak i Serra dos Candeeiros, dosahují výšky okolo 650 m.n.m. a my doufáme, že budeme těchto výšek ušetřeni. Zatím jedeme v pohodě směrem na Minde. Nalevo necháváme masiv Serra de Aire aniž bychom potkali nějaké výraznější stoupání. Naopak, v městečku Minde výrazně ztrácíme výšku. Odbočujeme směrem na Porto de Mós. Teprve tady začínáme nabírat výškové metry. Nejedná se však o žádné extrémy, zato máme jako na dlani masiv Serra dos Candeeiros. Projíždíme Mira de Aire a zase jednou po dlouhé době máme kolem sebe opravdovou, divokou přírodu. Kocháme se rozhledy o to radostněji, že silnice pomalu přechází ze stoupavé fáze do fáze klesavé, která vydrží až do samotného Porta de Mós. Dominantou tohohle malého městečka je hrad, jako vystřižený z Disneyho filmů. Trůní na nevysokém pahrbku a do daleka září jeho brčálově zelené střechy věží. Dostáváme se spletí úzkých uliček až k hradní bráně, abychom zjistili, že dále to nepůjde. Brána je uzamčena na devět západů. Alespoň se tedy pokocháme rozhledem na městečko i okolní vrchy, které jsou doslova obsypány větrnými mlýny. Na první pohled jsou z většiny z nich dnes už jen ruiny, přesto se najdou i zrestaurované skvosty. Nicméně čas se nachyluje a my chceme ještě zvládnout mohutný klášter v Alcobaçe. Základní kámen kláštera Mosteiro de Santa Maria zde položil v roce 1178 král Alfons I. Dobyvatel. Stavba pak byla ukončena v roce 1222 a brzy se klášter stal jedním z nejbohatších v Evropě. Od roku 1930 je památkově chráněn. Pro interiér je charakteristická až asketická prostota. Komplex sestává z kostela, v němž jsou umístěny sarkofágy krále Pedra I. a jeho manželky Inez de Castro, křížové chodby krále Dinise z roku 1318 s šestiúhelníkovou gotickou studnou a ostatních klášterních prostor. Mimořádný zájem nejen náš, ale i všech ostatních návštěvníků kláštera, vzbuzuje především refektář a kuchyně. Po prohlídce opět skáčeme do sedel našich kol a vracíme se do Nazaré. Večer jdeme vyzkoušet místní kuchyni do restaurace, nacházející se přímo v areálu kempu. Ryba na grilu, brambory ve slupce, zeleninový salát a k tomu červené víno…

Z NAZARÉ DO ERICEIRY

Nejdelší etapa našeho cyklotreku Portugalskem vede z Nazaré do Ericeiry a co je smutnější: je i etapou poslední. Přes Nazeré, které se z čistě rybářského městečka postupně mění v turistické letovisko, uháníme směr Caldas da Rainha a Óbidos. Cesta ubývá rychle, a tak se ani nenadějeme a jsme v Sâo Martinho do Porto. Podél pobřeží pokračujeme dále. Postupně projíždíme letoviska Salir do Porto, Boavista a Cidade. Silnice zde má dokonce samostatný pruh pro cyklisty, věc v Portugalsku doposud neviděná. U mořského zálivu Lagoa de Óbidos se napojujeme na silnici, která nás přivádí až do lázeňského Caldas da Rainha. O jeho význam se zasloužila královna Leonora, která zde při své cestě roku 1484 objevila léčivé prameny a založila zde nemocnici s lázněmi. My zde ovšem poněkud bloudíme. Systém neoznačených kruhových křižovatek je zde natolik spletitý, že orientace se stává hrou na buď/anebo. Nakonec se ale do starého „svatebního města“ Óbidos dostáváme. Na parkovišti necháváme kola a pěšky se jdeme toulat uličkami tohoto jedinečného, hradbami obehnaného, městečka. Své přízvisko „svatební město“ získal Óbidos díky tomu, že jej portugalští králové tradičně dávali svým novomanželkám jako svatební dar. Po hlavní ulici Rua Direita se dostáváme až k mohutné pevnosti, která uzavírá pás hradeb. Uděláme pár snímků a pomalu se obracíme na zpáteční cestu ke kolům. Cestou ještě okoukáme místní krámky a stylové obchůdky. Z Óbidos jedeme příjemně rovinatou krajinou do městečka Bombarral. Zde opět trochu bloudíme, díky matoucímu značení, ale nakonec se dostáváme na silnici směr Lourinhâ. Terén už se stává kopcovitější a navíc nám do boku fouká studený, ostrý vítr, který pořádně znepříjemňuje jízdu. Dostáváme se do městečka Lourinhâ, kde se napojujeme na silnici vedoucí až do Ericeiry. Přicházejí dlouhá pozvolná stoupání, střídané parádními sjezdy. U letoviska Porto Novo se zase dostáváme do kontaktu s vlnami Atlantického oceánu. Malebná zátoka Praia do Porto Novo přímo svádí ke chvíli odpočinku, kterou si zpříjemníme zmrzlinou. Začínáme pociťovat první příznaky únavy a to do Ericeiry ještě zbývá pár desítek kilometrů. Dojet ale musíme, proto se po chvíli zvedáme a pokračujeme dále. Mineme letovisko Santa Cruz, projedeme Silveirou, překřížíme tok říčky Rio Sizandro a stoupáme do Barrilu. Máme za sebou více jak 100km a v nohách je to znát. Statečně se rveme s větrnými poryvy a rozhodně se nevzdáváme ani když se nám do cesty postaví takové stoupání, jako například ve vesničce Ribamar. Znaveni se kocháme vyhlídkami na rozeklané pobřežní útesy S.Lourenço či S.Sebastiâo. Před námi je Ericeira a my nedočkavě vyhlížíme kemp Mil Regos. Posledními šlápnutími překonáváme hranici 120km.

LISABON

Máme před sebou celodenní prohlídku hlavního města Portugalska – Lisabonu. Cestou zastavujeme na mysu Cabo da Roca, nejzápadnějším výběžku evropského kontinentu. Nad skalnatými útesy se zde tyčí maják a v informačním centru lze získat certifikát, dosvědčující dosažení tohoto zajímavého bodu. Pak už je tu Lisabon. Toto hlavní město Portugalska se rozkládá v deltě řeky Rio Tejo, která při svém ústí do moře vytváří rozlehlou zátoku, někdy nazývanou jako Mar de Palha „Slaměné moře“. Tento velký přirozený přístav poskytoval od nepaměti ideální přírodní podmínky pro osídlení. To se datuje už od dob Féničanů, kteří zde zřídili jeden ze svých nesčetných opěrných bodů. Po Féničanech a Řecích přišli Římané, aby pak celou oblast roku 715 ovládli Arabové. Arabské impérium se zde udrželo až do roku 1147, kdy město i s pevností dobyl král Alfons I. Dobyvatel. Důležitost Lisabonu vzrostla na přelomu 15. a 16.století za vlády krále Manuela I., kdy se Portugalsko stalo největší koloniální říší a Lisabon nejbohatším městem Evropy. Po obrovském rozkvětu však přišla v roce 1755 katastrofa v podobě zemětřesení. Podlehla mu velká část města a trosky budov pohřbily více jak 40 000 obyvatel. Další škody městu způsobila dobyvačná invaze napoleonských vojsk počátkem 19.století a série modernizačních zákonů z let 1832-1836. Obrat k lepšímu nastal v polovině 19.století, kdy začala moderní výstavba a plánovité rozšiřování města. S prohlídkou začínáme ve čtvrti Belém, které dominuje věž Torre de Belém. Ta sloužila jako pevnost a maják. Je nejdokonalejší lisabonskou ukázkou manuelistického stylu. Nedaleko věže stojí památník objevitelů Padrâo dos Descobrimentos, který roku 1962 vytesal Leopold de Almeida. Nejvýznamnější památkou Belému je ovšem klášter Mosteiro dos Jerónimos. Unikátní portály: jižní od Joâa de Castilho a západní od Nicolase de Chantaréne, jsou stavitelskými skvosty. V novogoticky upravených klášterních budovách se nacházejí Museu da Marinha a Museu Nacional de Arquelogia. Pokračujeme průzkumem obchodní čtvrti Baixa. Po Rua Augusta, kde nám snaživí podloudníci přímo na ulici nabízejí nejrůznější zboží, fotoaparátem počínaje a drogami konče, se dostáváme na rozlehlé náměstí Praça do Comércio. Procházíme pod vítězným obloukem Arco Monumental a vydáváme se do nejstarší městské čtvrti Alfama, jejíž dominantou je pevnost Castelo Sâo Jorge. Cestou k ní si prohlédneme katedrálu Sé, pokocháme se vyhlídkou z terasy Miradouro de Santa Lucia a nakupujeme pohledy. Po prohlídce pevnosti se vracíme zpátky do čtvrti Baixa a pokračujeme na druhou stranu uličkami čtvrti Chiado, která se pyšní svou uměleckou tradicí. Objevujeme zde líbezný obchůdek v retro stylu, kde prodávají kávu, čaj, čokoládu, bonbóny a lihoviny. Navnaděni touto návštěvou pak o kousek dál usedáme v jedné z kavárniček a objednáváme si zákusky a kávu. To se už dostáváme do centra čtvrtě Bairro Alto na náměstí Praça Luis de Camôes. Navštěvujeme minimarket, kde nakupujeme pečivo a zeleninu. Pomalu se rozhlížíme po příjemném a útulném restaurantu, kde chceme ochutnat nějakou místní specialitu. Restaurante Floresta do Calhariz přesně splňuje naše představy, a tak zasedáme k sopa calo verde, bacalhau a vinho branco. Káva a šťáva z čerstvých pomerančů ukončují naše lukulské hody a my se sbíráme, abychom se dostali z Lisabonu na Costa da Caparica a do kempu Orbitur.

CESTA DOMŮ

Začíná poslední den naší portugalské odysey. Odjezd je naplánován na 14:00, a tak si ráno dopřáváme radost pozdního vstávání. Po snídani si jdeme naposledy užít vln Atlantického oceánu na nedalekou pláž Praia de Caparica. Voda je doslova ledová a protože je ještě relativně brzo dopoledne ani písek na pláži teplem moc nehýří. Po hodince intenzivního prohřívání na sluníčku jdeme odvážně zkusit vodu. Plavat se kvůli výšce vln nedá, ale „fackovacích“ vodních hrátek si člověk užije dosytosti. V poledne jsme už zpátky v kempu. Vaříme lehký oběd a nějaké ty těstoviny na cestu. Balíme věci a bouráme stan. Mlsáme poslední zmrzlinu a v určenou hodinu se vydáváme zpátky do České republiky. Ještě zastavujeme u obrovského hypermarketu na nákupy, kterými nahradíme spotřebované zásoby a poté už míříme k portugalsko-španělské hranici. O slovo se opět hlásí na čas zapomenuté knihy a odložený walkman. Když zrovna nečteme nebo neposloucháme hudbu, pospáváme. Portugalsko opouštíme v podvečerních hodinách. Na tachometru naskakují další a další ujeté kilometry a my se noříme do osidel spánku. Jedeme podobnou trasou jakou jsme přijeli, koná se tedy i odpočinkové nocování v St.Thibery. Namísto tranzitu Německem však volíme průjezd přes Itálii a Rakousko. Blížíme se k domovu. Dlouhá cesta je pomalu u konce. Za okny autobusu je zatažený, pochmurný a deštivý den, a my nostalgicky vzpomínáme na všechna ta zajímavá místa, která jsme v uplynulých dnech v Portugalsku – nejzápadnějším státu kontinentální Evropy – poznali a projeli na kolech.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .