0
0

12. 3. 2012

8.3.2012

Po 15ti hodinách jsem konečně v Ho Chi Minh City (Saigon). Druhou část letu už si víceméně nepamatuju, vzhledem k tomu, že jak jsem dosedla v Singapuru na sedačku, tak jsem usnula. Ani vzlétání mě nevzbudilo J. Vystupuju v HCMC kolem 9h večer (nicméně můj vnitřní NZ čas mi říká, že jsou 3h ráno a tak mám dost a doufám, že se dostanu co nejdřív do postele J

Ještě mě čeká zdlouhavá kontrola a přidělení víz. Jedno malé okénko, kde prostrčíte okýnkem neusmívajícímu se pracovníku papír, který vás opravňuje vůbec přiletět na letiště (takové předvízum, za které si řeknou 19 dolarů a pak za samotné vízum dalších 25 a to dostanete až na letišti. Vyplníte další papíry, jako kdyby jste to už vše předtím nevyplňovali na internetu a čekáte až vás zavolají. Datum odjezdu ze země se už naštěstí vyplňovat nemusí jak tomu bylo dřív a tak v rámci jednoho měsíce můžete zemi kdykoliv opustit (díky bohu za to).

Při čekání si krátím chvíli kecáním s klukama z Kanady, kteří studují v Singapuru a do HCMC si vyjeli jen na 2 dny. Vzhledem k tomu, že taky vlastní Lonely Planet, je jasné, že spíme všichni v Yellow House – což je hned první nabídka na ubytko 😀

Projdeme další kontrolou s kamennou tváří (dokonce pochybuji o tom, že umí aspoň slovo Anglicky), chvilku hledám můj už osamocený batoh a přidávám se ke klukům, kteří na mě čekají a vydáváme se ven hledat taxík.

Hned jak se otevřou dvěře letiště pofackuje mě vedro, džíny se mi přilepí na nohy, no a od té doby je to víceméně už pořád to samé 😀

Míříme si to přímo k taxíkům (Lonely máme načtenou – nebo aspoň já, takže vím co mám čekat). Přesně v polovině nás odchytne chlápek jestli chceme taxi, tak se hned ptám za kolik a on, že za 25dolarů. Trochu znejistím, protože instrukce sice byly, že taxi by nemělo stát víc jak 7dolarů, jenže už se tam jaksi nezmiňovalo, zda-li je to za jednoho nebo za auto. Kluci mu na to kývnou a tak jdeme… Vede nás přes parkoviště k neoznačenému autu, už se nadechuju, že klukům řeknu, že tohle ne, protože to smrdí pěknou boudou, naštěstí kluci nejsou včerejší a tak když zjistí, že majáček s nápisem TAXI by jen těžko hledali na autě, chtějí vidět licenci, načež je nám podstrčena jakási kartička, celá pochopitelně ve Vietnamštině, takže i kdyby tam měl napsaný recept na babiččin jablečný závin, my to rozhodně nepoznáme. A tak slušně poděkujem a kráčíme si to zpět k taxíkům co čekaj před vchodem. Vyberem první velké auto, znova se ptám na cenu a tentokrát je mi odpovědí 10dolarů J Tím dostávám zároveň odpověd na svojí otázku, zda je cena za auto nebo za jednotlivce. Je to sice pořád o trochu víc než by jsme měli zaplatit, ale děleno 4 nás to vychází na 2,5dolaru a já se vážně v půl 5 ráno (NZ času) nechci dohadovat o 3dolary. Klukům je to u …. a tak kývu a sáčkujem se do auta. Hlavně ať už jsme tam a ať je to rychle říkám si, zatím co zívám, div si nevyvrátím panty. Nicméně následný pohled mě v okamžiku probere z letargie.

Pro ty co už někdy v Asii byli, to není nic nového, já jsem v šoku. Všude tisíce motorek, permanentně troubících, přejíždějících bez blinkrů, všemi možnými směry. Platí zde jediné pravidlo a to, že žádné neplatí. A ačkoliv je to naprosto nepřehledný chumel, zdá se, že to nějakým záhadným způsobem funguje. Všechno je plynulé. Nikdo nezastavuje, všichni troubí a jedou, cpou se, kličkují, předjíždějí a to jak se jim zachce…někdy i po chodníku, někdy i po přechodu, ale stále to jede. Přemístit tohle do Prahy na magistrálu tak jsme svědky naprostého dopravního kolapsu 😀 Auta jsou moc drahá a většina místních si je nemůže dovolit, proto tolik motorek. Legálně na motorce (a mluvím o skůtru), můžete přepravovat 2 dospělé a 2 děti. Pokud jste krásná ženská, můžete i 4 děti, jak mi bylo vysvětleno 😀 My vozíme děti zabezpečené v autosedačkách, oni, na klíně – do toho ještě zvládají kojit, popřípadě vyřizovat telefony i esemesky 😀 Už sem viděla i dítě, které sedělo v takové té klasické komunistické vysoké jídelní židličce, která byla napresovaná do prostoru na nohy za volantem ( a to mi přišlo, ještě jako nejbezpečnější varianta), ale není výjimkou, že děti kolikrát i na sedačce stojí mezi tátou a mámou, to pokud není dostatek místa a vezou třeba ještě nákup na týden 😀

Do hotelu se dostáváme v pořádku, chvilku nám trvá, než nacházíme postraní uličku (kdybych nevěděla, že tam má nějaký hotel být, ani by mě nenapadlo tam vlézt) a jsme konečně tu NGA HOANG Backpackers bývalí YELLOW HOUSE. Vytahuju potvrzení o bookingu na jednolužák (po poslední zkušenosti dorm roomu z Aucklandu jsem si řekla, že už jen v nouzi :-D), načež jsem ubytována v 5ti lužkáči, protože paní volnej jednolužák nemá 😀 Nicméně je m slíbeno, že tam budu sama. Vyšlapu si to do 4tého patra a dostanu se do obrovského pokoje, s klimatizací, telkou a sociálkou na pokoji. Jednoznačně ten největší, nejhezčí a nejlevnější pokoj v kterým jsem kdy bydlela za celou dobu co jezdím do ciziny.

Rychle zapínám klimošku, protože v pokoji je na chcípnutí (bodeť by ne, když někdo nechal otevřené okno ven a venku je 28 i když už je 11 večer), rychlá sprcha (teče jen studená voda) a padám do postele na hubu. Ráno se vzbudím v krásných 5 ráno 😀 (11 dopol. NZ času) bóóže co jááá budu dělat říkám si 😀 A tak čekám aspoň do 7mi a pak se jdu zeptat dolu na recepci, jestli bych ještě stihla nějaký z celodenních výletů co má v nabídce. Vybírám si Cu Chi Tunnels a návštěvu The Great Cao Dai Temple na celý den a rychle snídám (snídaně je v ceně ubytka, což nikde nebylo psané, nicméně je to moc milé :-D) protože odjezd je za 15min. Jenže ono je to spíš „za 15min“, takže pak ještě 45min sedím venku až si pro mě přijede ten správný autobus. Načež jsou mi asi 6x nabízeny brýle a náramky ke koupi a já se jen usmívám a říkám s díky ne – no zatím to stačí, tak doufám, že to vydrží 😀 Autobus je konečně tu, rozhrkaná karosa s rádoby klimatizací…no ale hlavně, že to jede. Hlavně ať se moc nikde nezastavuje, to kdyby se mu jí už nepodařilo náhodou rozjet 😀

Šinem si to rovnou do Cao Dai (město Tay Ninh), které je asi 90km za HCMC.Celou tu cestu máte možnost pozorovat dost šílené výjevy – polorozpadlé domky, kde si v prachu hrají děti, rádoby les, plný odpadků. Do toho všeho se občas naskytne nějaký hezčí barák, ale jinak je to celkem bída. Po 3h po rozhrkané silnici (podle průvodce je tahle ještě dobrá) přijíždíme k Cao Dai Temple.Vystupuju z busu a zůstávám stát s otevřenou pusou. Obrovský nádherně barevný chrám a kolem spousta lidí v bílém. Za chvíli začíná bohoslužba, a tak dělám ještě pár fotek z venku a mažem dovnitř, kde nás nasměrují do prvního patra, abychom se tam nepletli až ten cirkus začne. Vevnitř je to, ještě krásnější než venku a tak s napětím čekám. Cao Daism je v podstatě trojí náboženství. Jako první přichází zástupci buddhismu (v červeném), taoismu (v žlutém) a confuciaismu (v modrém) a za nimi všichni ostatní v bílém. Za hudby se v šiku sunou templem, všechno má svůj řád, nikdo nevyčuhuje z řady, mají to pěkně nacvičené (bodeť by ne, když se modlí, každých 6h), hromadně si sedají na zem a za zvuku polofalešné hudby se modlí.

Odjíždíme, dáváme rychlé jídlo v restauraci (cena v přepočtu 3dolary), a jedeme směr tunely.

Nejdřív zkoukneme video, pak je nám na obrázku ukázáno jak vypadali tunely a vysvětleno pozadí VC (Viet Cong)odboje. Tunely jsou pod místní vesnicí, která dodávala jídlo pro VC a zároveň většina vesničanů byla součástí VC.Tunely byly postavené ve 3 levelech, ve 3ech, 6ti a 9ti metrech. Jednotlivá patra oddělovali šachty, které byly ukryté, takže pokud se někdo z Američanů dostal po prvního patra bylo mu to k ničemu, protože všichni byli poschováváni v patrech nižších. S největší pravděpodobností se ani nedostal ven, protože spadnul do nějaké z bambusových pastí. Tunely jsou široké přesně na šířku těla, já jsem se sice do původního vchodu tunelu dostala, nicméně už bych se nevsoukala dovnitř, protože jsem moc vysoká 😀

Tunely byly později pro turisty rozšířeny, aby se tam mohli dostat prý i tlustí Amíci 😀 Plazíme se asi 300m dlouhým tunelem, jestli nám bylo do té doby vedro, tak teď je to nesnesitelné, navíc se tam špatně dejchá. Po 10ti min. jsem ráda, že to máme za sebou, leje ze mě (nejsem jediná) a dýchám o 106 J Jsme rádi, že se vracíme do autobusu a můžeme se napít J

Večer mám sraz s Karolínou, což je bývalá spolužačka ze základky, která v HCMC žije a my jsme se neviděly dobrýc 16 let. Nicméně poznaly jsme se, takže se asi zas tak moc nezměnilo 😀 Přidávají se k nám i Michal s Martou, kteří už dorazili z Malajsie. Vyrážíme společně na pivko a nějakou tu večeři a dostáváme spoustu užitečných tipů kam se jet podívat J

V 1 ráno to balíme, ale město stále žije a předpokládám, že spousta hospod vydrží být otevřených až do rána J

Jaké je mé překvapení, když se do mého „single“ 5ti lůžáku v půl 2 ráno dobývá banda 5ti lidí 😀 No nic pouštím je dovnitř, vysvětluju, že tohle je „MŮJ“ jednolůžák,ale budu tak hodná, že je tu nechám přespat 😀 Načež je mi odpovězeno, že jich, ale přesně 5. S ledovým klidem odvětím, že to mají fakt blbý a budou si muset nějak poradit a že to vše vyřešíme s paní recepční ráno a padám zpátky do postele 😀

Ráno si prodlužuju pobyt ještě o jednu noc a žádám, zda-li bych už vážně mohla single room, že se mi včera v noci do pokoje nastěhovalo 5 trpaslíků 😀 Paní se mě zmateně ptá, kde spal ten pátý J a po vysvětlení, že spali 2 na jedné posteli, ale že já bych vážně ráda už ten single room, mi oznamuje že má jen double. Tak jí odvětím, že pokud mi ho dá za cenu single roomu tak s tím nemám vůbec žádný problém :-D. No kouká na mě jak čerstvě narozené tele, ale po vysvětlení, že mi slíbila single room, který se mi v noci změnil na 6ti lůžák, mi ho ještě ráda a s úsměvem dává J

Otvírám dvěře do malého kamrlíku – jo po tom 5ti lůžáku je to dost šok :-D, ještě větší šok, ovšem je, když zjistím, že sprcha visí nad záchodovou mísou :-DDDD Jo tak to bude dobrý, říkám si 😀 Dnes bych se chtěla jít podívat do obchodu, kde mají Crumpler batůžky za 20dolarů JJ Ale je to trošku dál a těžko říct, jak zafunguje spojení mě a mapy, vzhledem k tomu, že se mi povedlo se den předtím podařilo ztratit a to jsem byla ulici za hotelem 😀

A odpol jdeme objevovat taje a krásy Saigonu.

http://www.yabber.estranky.cz/clanky/denik—vietnam-brezen-2012/poprve-v-asii


vietnam.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .