0
0

Letošní volba kam na dovolenou padla na poloostrov Salento v jižní Itálii. Vyjeli jsme ve čtvrtek 10.7.2008 ve 13 hod. Cestou v noci již na italském území míjíme dva nabourané kamiony. Co mě však zaujalo je, jak zde mají efektně svedený provoz do jednoho pruhu a to hořícímí pochodněmi položenými na silnici. V pátek 6 hod. ráno jsme přijeli na pláž v Italském městečku Senigallia, kde jsme odpočívali a užívali si moře. V 17 hod. jsme pokračovali v cestě až do soboty 1 hod. v noci, kdy jsme udělali noční prohlídku hradu Castel del Monte. Potom jsme zaparkovali a přespali v nedalekém olivovém háji. V 7 hod. sobotu ráno jsme vyjeli do cíle naší cesty města Gallipoli (Baia Verde) kam jsme přijeli v 11 hod. dopoledne. Po chvíli čekání jsme se domluvili s italským zástupcem CK a ten nás zavedl do našeho apartmánu.

V úterý po dnech povalování se u moře, jedeme na výlet do Lecce a Ótranta. Nedaleko centra Lecce parkujeme a jdeme do historické části města. Snažíme se držet cesty podle plánku, ale občas se v nespočetných uličkách ztrácíme a uhýbáme z vytyčené trasy, abychom se za chvíli na ni zase vrátili. Kdo miluje baroko tak si tu opravdu přijde na své. Ať už jde o patricijské paláce či katedráli, měšťanské domy nebo kostely, v malém i ve velkém se zde nepřehlédnutelným způsobem zvěčnili nejlepší kameníci své doby. Na mě nejvíc zapůsobila Basilica di Santa Croce, zvláště působivé je průčelí ozdobené ve střední a horní části neskutečným počtem dekorativních prvků. Cestou na zmrzlinu jsme svědky hasičského zásahu, naštěstí mimo historické centrum. Z jednoho bytu ve třetim patře staršího činžáku se valí hustý dým. Okolo přihlíží davy zvědavců na chvíli se k nim přidáme, ale potom oddychujem v nedaleké cukrárně a bavíme se sledováním policistů, kteří odklánějí dopravu do už tak přecpaných ulic. Každý kolemjedoucí zastavuje a ptá se policistů co se tam děje a ti každého informují jako kdyby všichni byli jejich dobří kámoši. Děti zase můžou oči nechat na blikajících policejních autech (Alfa Romeo). Po příchodu k autu se marně snažím v mapě najít kudy se z Lecce vymotáme směrem na Ótranto, které je naším dalším cílem dnešního dne. Mapa není tak podrobná tak se jdu zeptat. Hned první pokus je úspěšný. Muž středního věku mluví anglicky a velice ochotně vysvětluje. Po chvíli vysvětlování prohlásí, že je to moc komplikované a určitě by jsme stejně zabloudili, a že prý mám jet za ním on nás vyvede. Na konci města si ještě zamáváme na rozloučenou a jedeme už sami na San Cataldo a potom po pobřeží s výhledem na Jaderské moře směr Ótranto. Cestou se chceme vykoupat, ale fouká silný vítr a vlny jsou taky veliké. Navíc pobřeží je skalnaté a s dětmi to nechci riskovat.

Ótranto nejvýchodnější město Itálie, jen 80 km od břehů Albánie. Procházíme historické centrum a vcházíme do katedrály Santa Maria Annunziata, kde na mě nejvíc působí podlaha na které jsou z drobné mozaiky poskládány scény ze Starého zákona dílo kněze Pantaleona (12. století). Nejvíc mi však běhá mráz po zádech při pohledu na obrovskou skleněnou stěnu, za kterou jsou poskládány pozůstatky 800 obyvatel města, kteří v roce 1480 hledali spásu v kostele, přesto byli Turky pobiti. Při procházce po hradbách, které byly vybudovány po vpádu Turků si užíváme výhled na malebný přístav, který byl v dávné době výchozím bodem křižáckých výprav a významnou obchodní zastávkou na cestě mezi Benátkami a Malou Asií.

Na městské pláži se vrháme do vln. Vrháme je silné slovo díky silnému větru není takové teplo i když zátoka je chráněná molem proti vlnám a větru. Z vody pozorujeme omladinu která hraje voleybal ve vyschlém řečišti místní řeky, pobíhající psy a děti no prostě místní mumraj. Po koupeli je čas na nějakou dobrotu a tak si kupujeme palačinky v jednom místním stánku. Prodavač se nechá i natočit při výrobě palačinek, ale pouze pod podmínkou, že to pošlu do televize, aby měl reklamu.

Ve středu jdeme na trhy v Gallipoli, kde se dá sehnat snad všechno přes oblečení, obuv, kosmetiku, bižuterii, pití, jídlo, hračky atd. Po 2.hod proplétání v davu jsme úplně grogy.

Po obědě a šlofíku v apartmánu, jdeme zase na pláž v Baia Verde. Od CK máme určenou se slunečníkem a dvěma lehátky. Po pláži mezi slunečníky za hudby Italiano disco, která řve z reproduktorů pobíhá místní svalovec v oranžových tangách se svojí kolegyní, na které mi ty tanga sedí mnohem víc a přemlouvají lidi, aby s nimi šli cvičit do vody nebo na pláž. Naštěstí mě vždycky vynechají asi na ně dělám dojem, že nejsem schopen jakéhokoli pohybu. Bohužel přístup do vody u této pláže je samý kámen a pokud v těch vlnách ještě nesu děti tak jsem pěkně dobitý. Další dny už jdeme na jednu z veřejných pláží, kde je krásný přístup do vody v červenci pár lidí a slyšíme i šumot moře. Šnorchlování zde není nic moc, jelikož tu je jenom písek. Pokud je, ale člověk trpělivý může vidět zajímavé ryby které leží maskované na boku na dně v písku a jsou vidět až když se zvednou. Jak jsme si na jiných dovolených stýskali, že nejsou žádné vlny tak tady si jich užíváme do sytosti. Moře bylo bez vln za celých 14 dní tak třikrát.

Ve čtvrtek jedeme autobusem na výlet od CK na „konec světa“ Capo Santa Maria di Léuca. Špička poloostrova, více než 50 m vysoká vápencová skála s téměř stejně vysokým majákem, tvoří předěl mezi Jaderským a Jónským mořem. Navštěvujeme poutní kostel, kde je kromě jiného vyvěšen i obraz na kterém je namalován Karlův most s Janem Nepomuckým. Po prohlídce kostela scházíme do přístavu odkud máme vyplout na plavbu podél pobřeží s prohlídkami jeskyní, koupáním v jeskyni s modrým jezírkem a na závěr ochutnávkou místních specialit a vín. Nejvíce nás zaujala jeskyně s občasným gejzírem vody, který vypadal jak když je u skály potopená velryba a odfukuje. Zajímavé byly i krápníky ve výšce na útesech. Bohužel v jeskyňce s modrým jezírkem plavali medůzy, takže se zde koupání z lodi nekonalo, ale až cestou zpět těsně před přístavem. Potom jsme dostali dvě sušenky a 1dcl vína a bylo po ochutnávce místních specialit. To nás teda dostali, abych se přiznal tak jsem to čekal, takže jsem na rozdíl od jiných byl v klidu. Na prohlídku městečka Leuca již prý není čas a odjíždíme zpět.

V pátek jdeme na prohlídku historické části Gallipoli, které bylo v minulosti mnohokrát rozbořeno, ale díky vysokým hradbám si zachovalo nedotčené centrum. To se rozkládá na daleko do moře vybíhajícím jazyku. Cestou do centra míjíme kašnu, která byla sice postavena v roce 1560, ale je ozdobena třemi reliéfy z helénského období. V centru vcházíme do katedráli Sant´Agata s barokním průčelím a bohatou obrazovou výzdobou interiéru, kde probíhá večerní mše. Spletitých uliček v kterých není problém se ztratit je tu mnoho. Neustále jedním okem kontrolujeme děti. Potom si dáváme jak jinak zmrzlinu, po které by bylo nejlepší děti osprchovat, protože nestíhají lízat úměrně tomu jak zmrzlina taje. Co mě vždycky dostane je noční kýčovité osvětlení některých kostelů, které jsme viděli např. i na Gargánu, dětem vysvětluju, že tu nebudou mít vánoce. Cestou zpět kupujeme na rybím trhu dvě ryby na zítřejší oběd. Myslem jsem, že ryby u moře budou lacinější než v Čechách. Opak je pravdou, za takové dvě malé obyčejné rybky platíme 8 euro mají dohromady sotva 1kg. No nic bude to taková chuťovka.

V neděli se šla rodinka cachtat a já ač jsem nekuchař (pokud nepočítám vajíčka na měko) jsem se rozhodl, že naše pidi kapříky připravím k obědu sám. Původní plán upéct je v troubě nevyšel. Bohužel nejsem schopný přijít na to jak se italská plynová trouba „nastartuje“. Takže ryby hážu na pánev s olejem a trochou česneku. Je neuvěřitelné jak se kapřící ještě po upěčení smrskli a rozpadli, takže je snad budem muset jíst lžící. Ani je neouchutnávám, abych si nesnědl přidělenou porci masa. Vysílačkou (ty se nám osvědčily) svolávám rodinku na oběd. Ač bylo masa méně, byla ryba výborná. Brambory a zeleninu tu mají taky dobré a všichni jsme si pošmákli.

V pondělí vyjíždíme na výlet přes Lecce, Brindisi do Ostuni, safari u Fasana a Alberobella. Ostuni (bílá pohádka) třicet pět kilometrů západně od Brindisi se na třech pahorcích rozkládá řekl bych jedno z nejhezčích měst Apulie, jehož domy svítí už z dálky pohádkově orientální bělostí. Do Ostuni přijíždíme brzy ráno parkoviště je úplně prázdné. Procházíme úzkými uličkami po strmých schodech a nakukujeme zvědavě do chladných vnitřních dvorů. Hned naproti místní pozdně gotické katedrále otevírají kavárnu a tak neváháme a dáváme si ranní kávu se zmrzlinou. Procházíme centrem města sem a tam. Na okrajích se kocháme výhledy směrem k pobřeží Jadranu a na druhé straně do vnitrozemí a je nám nádherně. V centru města kde vede místní hlavní silnice pozorujeme policejní kadetky pod dozorem starší policistky při pokutování za špatné parkování a jiné prohřešky. Řidiči když vidí ženské tak se s nimi snaží dohadovat, je to docela legrace je pozorovat. Děti se mezi tím stačili vyblbnout u místní kašny, která je opravdu hezká a přišla vhod, protože se dělá pěkné vedro. Více se zde nezdržujeme chceme dnes ještě stihnout safari u Fasana a Alberobello.

Cestou do Fasana se zastavujeme v Locorotondu (kolem pahorku založené centrum proto ten název). O místní katedrále a kostelu se rozepisovat už nebudu i když také stojí za shlédnutí. Co nám se nejvíc líbilo byl místní park a z něho úchvatný rozhled do okolí na tzv. Zemi trulli. Před odjezdem z Locorotonda jsem našel pod kolem našeho auta dvoje nepoškozené starší pánské hodinky, rozhlížím se jestli někomu v okolí nevypadly, ale vidím jenom staříka na lavičce, který nás se zájmem pozoruje. Kývám na něj, ale neví taky a že jeho nejsou. Jedny mu dávám a druhé dětem nahraní. Při couvání se musim lehce opřít o auto za námi, které tam někdo postavil tak skvěle, že bych jinak nevyjel. Budiž mi to odpuštěnu nohu mám, na plynu lehkou jako vánek a stařík nás snad nenapráší, když dostal „úplatek“.

Safari u Fasana jedeme rovnou k první bráně se závorou. Dle informací lidí, s kterými jsme mluvili na výletě od CK, tak platili 16 euro za celou rodinu. Po nás, ale chtějí 80 euro po chvíli vysvětlování zjišťuji, že tu je ještě ZOO a lunapark a můžeme si vybrat jestli chceme jenom tam nebo i safari. Po poradě s rodinkou, která se rozhodla že závěrečnou večeři v restauraci v Gallipoli vynecháme a peníze dáme radši na safari. Vjíždíme rovnou mezi zvířata různé kozy, jeleny atd., kteří se procházejí přímo po cestě kolem auta a čekají od nás nějakou mňamku. Bohužel nic nemáme a pomalu pokračujeme k další bráně. U bran (velká železná vrata, aby šelmy nemohli mezi jiné druhy zvířat a naopak) vždy sedí znuděný dozorce, který otevírá bránu a kontroluje jestli máme zavřené okénka u auta. Dále pak projíždíme kolem lvů, tygrů, medvědů, slonů, žiraf, opic atd. (viz video na http://www.lomet.net). Po výjezdu ze safari jdeme do zoo, které se projíždí takovou dalo by se říct horskou dráhou. V půlce ZOO nás vysadí a procházíme se po další části, kde jsou např. lední medvědi, lachtani, hroši, želvy a těm všem závidíme jak se válí ve vodě, protože je dnes opravdu pěkný pařák. Dále pokračujeme zase horskou dráhou. Přejíždíme přes veliké gheto paviánů, kteří lezli i po vagónku který jel před námi. Vykodrcaní jdeme směrem k lunaparku kolem klece Lemurů, kteří si z ní nic nedělají a šikovně z klece vylézají ven k lidem pro dobroty. Dále se zastavujeme v pavilóně tropů kde jsou krokodýli, velké vodní želvy, chameleoni, různí pavouci, malý žraloci atd. Pavilon ptactva už vynecháváme. Škoda, že zde letos nebylo v provozu delfinárium, ale příští rok ho prý zase mají znovu otevřít. V lunaparku si kupujeme zvýhodněnou vstupenku na 6 atrakcí a jdeme se nejdříve všichni společně svézt na kládě, která projíždí z výšky různě vodou tzv. Africká řeka. Po dojezdu jsem doufal, že budeme mokrý více, v tom vedru by mi to vůbec nevadilo. Tady jsme si taky koupili za 4eura naši společnou fotku na kládě, kterou dělají každému při sjezdu do vody. Manželka mezi tím stačila zapůsobit na nějakého angličana a ten jí věnoval vstupenku na další atrakce v hodnotě 8euro. Detaily transakce jsem radši nezkoumal. Děti tedy dále navštěvují různé atrakce jako např. strašidelný dům, otáčecí perníkovou chalupu, horskou dráhu atd.. Nakonec nám to nedá a jdeme ještě na klasická elektrická auta. Cena je o dost vyšší než v čechách tak doufám, že tu mají aspoň delší čas na ježdění, bohužel nemají. Na parkovišti u našeho auta ještě doplňujeme tekutiny a vyjíždíme směrem do Alberobella.

Alberobello je malé mestečko z domečků se špičatými čepičkami tzv trulli. Na 1070 trulli se tu tísní ve dvou částech, přičemž nejstarší stavba je datována rokem 1559. Stěny domků jsou vysoké asi 1,5 m. Přechod ke klenbě umožňuje napříč přeložený kamenný trám, na němž pak spočívá navrstvený kužel z kamenů. Údajně dříve ty kameny ze střechy na léto sundali, aby nemuseli platit daň za dům, když to němělo střechu nebyl to dům. Na zimu je zase naskládali zpátky. Po procházce mezi trulli se ještě kocháme pohledem na městečko z druhé strany od kostela, kde je novější část Alberobella. Potom už si dáváme jenom zmrzlinu a jedeme zpátky do Gallipoli.

Ve středu jedeme na výlet směr městečko Leuca kde jsme sice už byli, ale hlavní plán je jet dále po pobřeží Jadranu směrem na Ótranto s tím, že se někde budem koupat. Nejdříve projíždíme kolem Leucy a rovnou jedeme po pobřeží a neustále zastavujeme a kocháme se výhledy. Cestou hledáme i vhodnou pláž. Jedeme až do městečka Castro. Tam se otáčíme a jedeme zpět na některou z vytipovaných pláží. Na konec to vyhrála pláž v městečku Tricase Porto, která je schovaná za jakýmsi zámečkem hned v přístavu. Po koupání a i dokonce šnorchlování se vracíme do Leucy. Cestou zpět za odbočkou do Gagliano del Capo, ale ještě zastavujeme u mostu, na kterém stojí hodně lidí a na něco hledí do vody. Přidáváme se a pozorujeme několik odvážlivců, kteří skáčou ze skály do moře. Po každém skoku bez ohledu na to jestli se ještě dotyčný někdy vynoří, jsou odměněni potleskem přihlížejících. Po procházce Leucy, kde mě zaujala převlékárna pro šlechtičny na pláži a hlavně dřevěné pláže postavené nad útesy, se vracíme zpět.

Ve čtvrtek jsme měli v plánu strávit se válením u moře, ale počasí nás zradilo fouká silný vítr a mraky se honí po obloze asi bude pršet. Využíváme toho a jedeme po pobřeží směrem na Taranto s tím, že pokud by se počasí zlepšilo tak se někde plácnem k vodě. Cestou neustále zastavujeme v pobřežních městečkách a necháváme na sebe dýchnout jejich atmosféru. Pozorujeme rozbouřené moře a kocháme se vlnami z kterých voda cáká do pěkné výšky. Černé mraky na obloze vytvářejí nádherné pozadí, dnes se nejeden fotograf vydovádí. Dále projíždíme kolem Castello di Portoselvaggio, který tvoří čtyři polorozpadlé věže a přes Santa Caterinu až k Torre dell’Alto.Tady se po krátké procházce otáčíme a jedeme zpět. Těsně před Gallipoli zjišťujeme, že tu je i veliký aquapark, ale počasí se neumoudřilo tak snad někdy příště. Cestou do apartmánu si objednáváme v malé místní pizzerii tři velké pizzi. Všichni máme co dělat, abychom se nezačali chechtat při pohledu na kuchaře, který ty pizzy dělá. Poskakuje kolem stolu jako indáni na válečné stezce při tanci kolem indiánského ohně a buší přitom do těsta potom ho zase oplácává a tak stále dokola. Kuchaři dáváme díško za předvedenou show a jdeme si vychutnat pizzu do apartmánu.

Sobota poslední italské ráno. Vstáváme v 6hod. a balíme co jsme večer nestihli. Po předání apartmánu vyjíždíme v 9hod. přes Brindisi a odtud po dálnici přes Bari, Ancona, Bologna, Verona, Innsbruck, Mnichov až do Čech. Cesta proběhla v klidu bez kolon, takže přijíždíme domů v neděli 7hod ráno.

Cestou domů jsme se všichni bavili o tom co se nám nejvíce líbilo. Vyhrál to pro všechny výlet do safari u Fasana, dále pro rodiče bílá pohádka Ostuni a pro děti nejvíce blbnutí v mořských vlnách. Taranto jsme vynechali zcela záměrně i když je pouze cca 100km od Gallipoli. Průvodkyně, ale i lidi co nedali na dobře míněné rady od ní a jeli tam na výlet do něho ani nedojeli. Hrozné cesty samá díra a to jsme z čech zvyklí na ledacos, cestou uklepali výfuk u nového auta. Potom jsem i zalistoval v průvodci a tam jsem se dočetl cituji: Dnes otravují vzduch ve městě a okolí obrovité ocelárny a rafinérie. Extrémě vysoká nezaměstnanost má vinu na děsivé kriminalitě. Staré město, ležící na ostrově, dávno zchátralo a přeměnilo se doslova na slum nejhoršího druhu, takže procházku jím rozhodně nedoporučujeme, konec citátu. Jediná věc, která nás na dovolené zklamala byl výlet od CK s „degustací“ to byl za ty peníze pěkně odbytý výlet. Na závěr jsme se shodli na tom, že se do jižní Itálie někdy zase znovu rádi podíváme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .