0
0

Ahoj všichni.

Dovolte abychom se Vám představili. Jsme dva malí Sobíci a patříme Zdence a Jirkovi, kteří nás na podzim roku 2007 vzali na náš první velký výlet. Prý se jedeme podívat na naše příbuzné, kteří žijí tam někde kousek na severu. 😉 Zde se můžete dozvědět, co všechno jsme na výletě zažili.

DEN 1 – 14. 09. 2007

Plni očekávání nasedáme v 9:00 do vozu Daewoo Nexia a míříme na sever. Před odjezdem ještě Jirka něco vyřizuje ve městě, takže parkujeme v jednosměrce. Zdenka čeká v autě, když tu slyší kvílení brzd a těsně vedle dveří řidiče se ocitá přední část jiného vozidla a naráží do našeho levého zpětného zrcátka, jež otáčí do protisměru. Naštěstí se ale nic nestalo. Jirka po chvíli přichází a vyrážíme. Před námi daleká předaleká cesta. Do přístavu v německém Rostocku přijíždíme kolem 20:00 a těsně před půlnocí se naloďujeme na trajekt směřující do finských Helsinek.

DEN 2 – 15. 09. 2007

Plavba začíná v 5:00 a trvá rovných 24 hodin. Přes den trávíme mnoho času na palubě lodi kochajíce se nádherami Baltského moře a Zdenka s Jirkou tak trochu blbnou a hrají si s větrem. V noci to s námi poněkud houpe, je slyšet docela silné rány od narážejících vln, avšak usínáme a probouzíme se až u finské půdy.

DEN 3 – 16. 09. 2007

Po výjezdu z lodi musí abstinent Jirka foukat, aby prokázal, že na finské silnice vyjíždí střízliv a schopen jízdy. Jízda je heslo celého dnešního dne. Po 800 ujetých kilometrech sjíždíme večer z hlavní silnice E75 a hledáme první lesní ubytování. Jako na potvoru je zde objížďka a my se tak trochu ztrácíme, ale už se dost šeří, tak zastavujeme kdesi ve Finsku, uprostřed lesů, a ukládáme se ke spánku.

DEN 4 – 17. 09. 2007

Ráno jsme se s pomocí kompasu a mapy celkem rychle zorientovali – včerejší objížďka nás zavedla asi 2 km z cesty. Využíváme toho, že jsme sjeli z hlavní silnice a pokračujeme k naší první (nepočítáme-li čerpací stanice a nocležiště) finské zastávce v místě zvaném Hiidenkirnut, kde se nacházejí obří kotle, jež vznikaly kdysi dávno před 10 000 lety jako důsledek erodujícího mohutného proudu vody z tajících ledovců. Vodní víry roztočily omleté kameny a ty pak do popraskaných skal vybrousily ony obří kotle – některé menších, jiné větších rozměrů. Od silnice vede k Hiidenkirnut asi 2 kilometry dlouhá trochu děravá, ale s opatrností sjízdná lesní cesta. Obří hrnce jsou rozmístěné na skále, na níž je vstup na vlastní nebezpečí, orientaci usnadňuje podrobná mapka.

Po pár kilometrech se ocitáme ve finském městečku Rovaniemi, jímž prochází proslulý Napapiiri, tedy Polární kruh. Na rozdíl od norského protějšku zde panuje čilý ruch i v mimosezónním období. Ve vesnici zasvěcené panu Santu Clausovi naleznete spoustu obchůdků se suvenýry, restauraci a poštu. Během celého roku můžete vhazovat své vánoční pozdravy do specielní schránky, jejíž obsah je rozesílán do celého světa v čase předvánočním. Na sklonku roku je zde možné potkat samotného Santa Clause a své přání mu předat osobně, popřípadě se s ním alespoň vyfotografovat či pozdravit. Santa Claus zde má i svůj vlastní park, avšak ten je otevřený pouze v čase vánočním. Zdenka s Jirkou si zde koupili krásné ponožky se sobíky, s těmi opravdovými.;-)

Dle finského měřítka „nedaleko“ leží městečko Sodankylä, kde je k vidění přes 300 let starý dřevěný kostelík. Jedná se o jeden z vůbec nejstarších finských dřevěných kostelů. V dávných dobách se sem na církevní svátky zdaleka sjížděli Sámové a noví osadníci, aby se mohli účastnit bohoslužeb. V zimě cestovali na saních tažených soby a v létě na lodích. Od roku 1970 stojí v městečku socha „Sob a Laponec“, jež reprezentuje chov sobů, dodnes důležitou součást života obyvatel Sodankylä.

Ve zdejší oblasti se nachází jediný stále otevřený ametystový důl Evropy. Naleziště, objevené roku 1985, se považuje za geologicky velmi vzácné, navíc zde došlo k nálezu celosvětově největšího ametystu vážícího 650 kg.

Na cestě ze Sodankylä do Ivalo jsme poprvé ve svém životě viděli živého sobíka. Pásl se u silnice a Zdenka s Jirkou si ho chtěli vyfotit. Bohužel utekl. Stejně měl na krku zvoneček, což značí, že byl součástí chovaného stáda. Snad se nám někdy poštěstí vidět ty pravé, divoce žijící, za těmi totiž jedeme.

Pak si s námi mírně zalaškoval náš automobil. Při pokusu o nastartování nastalo hluboké ticho. a následovala chvilka přemýšlení, co asi tak může být příčinou tohoto ticha. Poté Jirku napadlo, že jako důsledek zapnutého měniče napětí z 12 na 230 V mohla vyhořet některá z pojistek. Avšak kontrola pojistek problém neodhalila. Tak co baterka? Jirka s ní nejprve trochu zakvedlal a ejhle, při startování se ozval ten krásný zvuk motoru. 😉 Po podrobnějším ohledání motoru bylo zjištěno, že startovací kabely vedoucí k baterce jsou volné a občas vyskakují, což znamená, že auto ani neškrtne. Po krátké úsměvné historce směřují kola našeho vozu tedy dál na sever.

Nacházíme se v oblasti, kde je hustota osídlení 0,5 obyvatele na km2 a naše přítomnost způsobuje velmi zajímavý efekt. Všude, kde nocujeme, zvyšujeme v daný moment místní hustotu osídlení na km2 o celých 400 procent. 😉

DEN 5 – 18. 09. 2007

Po deštivé noci se Zdence a Jirkovi podařilo využít okamžiku, kdy přestalo pršet a sbalit stan. Na hranice s Norskem zbývá urazit pár kilometrů a tak v 9:45 opouštíme Finsko. Po tamních Finsko. Po tamních silnicích byla radost jezdit. Jsou široké, téměř bez zatáček, a člověk jede naprosto konstantní rychlostí. Při výjezdu z Helsinek nastavíte tempomat na 100 km/hod a přibrzdíte až na norských hranicích. 😉

Po přejezdu finsko-norských hranic získáváme hodinu k dobru, neboť Finsko se nachází v odlišném časovém pásmu (UTC+2 hod.). A právě díky rozdělení světa na časová pásma se dostáváme na vcelku ojedinělé místo. Norsko-Rusko-Finská hranice je totiž zároveň hranicí tří časových pásem a díky vklíněnému Norsku zde dochází k tak trochu zvláštní a nelogické situaci. Za normálních okolností, postupujeme-li z východu na západ, a přecházíme-li časová pásma, posouváme své hodinky vždy o hodinu dozadu. Norský klín však do tohoto místa vnáší poněkud zmatek. Cestujeme-li z Ruska na západ do Norska, musíme své hodinky na hranicích posunout hned o dvě hodiny zpět. Po několika krocích dále směrem na západ se ocitáme ve Finsku a hodinová rafička se posouvá o hodinu, avšak dopředu. Kdybychom pak dojeli až do Švédska, směrem dále na západ, posouváme se opět o hodinu zpět… A tak se naši průvodci již dávno před odjezdem z Čech rozhodli ukázat nám, dvěma Sobíkům, toto prapodivné místo. Z Kirkenes se vydáváme po silnici č. 885 směrem Nyrud po 100 km dlouhé asfaltové silnici. Je znát, že se blížíme k ruské hranici, neboť silnice ztrácí svou typickou kvalitu, objevují se na ní nerovnosti a díry. U Nyrudu je silnice ukončená značkou konec hlavní silnice a my odbočujeme na dvacetikilometrovou cestu pro vojenské automobily. Ručička tachometru po celou dobu nepřekračuje 20 km v hodině, nejvyšší zařazený stupeň je dva. Trvá celou hodinu než zahlížíme parkoviště. Nacházíme se v jednom z největších národních parků Norska Ovre Pasvik, jenž je z 25% pokryt vodou. Na jeho jižním okraji, cca 5 km od parkoviště, za mnoha jezery a rovinatým jehličnatým lesem, v němž údajně není problém zabloudit i s mapou a kompasem, se nachází trojmezní mohyla. Mezi stromy se do výše tyčí ruské a norské pohraniční strážní věže, které – jakožto vojenské objekty – je přísně zakázáno fotografovat. V oblasti žije cca 20ti členná medvědí rodinka, pohybující se, navzdory veškerým lidským zákazům, volně přes rusko-norské hranice. Jirka se Zdenkou si berou turistické hůlky, nás ukládají do kapsy, a vyrážejí vstříc prvním norským zážitkům.

Zpočátku je stezka velmi dobře schůdná, avšak pomalu a nenápadně mění svůj povrch. Nejprve jsou to svázané kůly, pak bahno a nakonec zatopené kůly. Díky hůlkám je však chůze snadnější, neboť kůly jimi lze snadno nahmatat a pak na ně došlápnout. Nebylo to však jediné překvapení, které nás cestou potkalo.

Asi po kilometru chůze spatřujeme za jednou zatáčkou dva ozbrojené norské vojáky. Prý kam máme namířeno, zda k trojmezí. V té chvíli jsme si ještě mysleli, že se jedná o zcela náhodné setkání. Nicméně pohybujíce se v bezprostřední blízkosti ruského území musíme být prý pečlivě sledováni a doprovázeni – a to eskortou dvou po zuby ozbrojených vojáků. Vojenská eskorta jde napřed a my sledujeme její stopy.

Pět kilometrů se zdá jako celá věčnost. Nekončící vodní stezka obklopená naprosto neschůdným močálem nás vede až k odbočce směřující přímo do močálu. Hmmm, že by se tudy skutečně dalo jít? Jakkoliv nemožně to vypadá, lze v něm poskakovat po trsech trávy. Zdenka s Jirkou se již přesvědčili, že svým botám mohou naprosto důvěřovat, neboť se cestou brodili po kotníky ve vodě a boty v kombinaci s nepromokavými kalhotami drží a nepropustí ani kapičku. a tak není důvod proč se stylem „Jóóóžin z bažin“ nevydat do mokřiny. Hop sem, hop tam, poskakují obklopeni norskou tajgou, avšak s neklidem sledují směr a délku této trasy. Po cca 30 minutách se rozhodují pro návrat k odbočce. Chudáci vojáci už si musejí myslet, že prchli daleko za ruské hranice. 😉 Cesta pokračuje dál do lesa a vede podél drátěného plotu do kopce, až k místu, kde se spojují hranice tří států – Ruska, Norska a Finska. Vojáci čekají za plotem u rozdělaného ohýnku. Otevíráme závoru a po několika krocích se ocitáme u trojmezní kamenné mohyly. Běda nám a našim průvodcům, kdyby udělali jeden jediný krůček za tento pohraniční kámen. a už vůbec nemyslet na obejití mohyly kolem dokola. Obejít ji mohou, samozřejmě, avšak pouze v případě, mají-li v kapse přebytečných 5 000 NOK. Kocháme se pohledem na nás obklopující les a průseky v místě státních hranic. Norští vojáci se zvědavě Zdenky a Jirky vyptávají, odkud jsou a kam všude mají namířeno. Pak jim dávají návštěvní knihu, kam mohou zapsat své dojmy z tohoto byť pustého, avšak zajímavého místa.

Čas kvapí a tak se přátelsky loučíme a vydáváme na zpáteční cestu. Zdenka s Jirkou zkušeně procházejí všemi bažinami a stezkou se brodí, jako kdyby tu chodili každý den. Člověk se učí rychle. Ani zpáteční jízda autem po děravé cestě nám nepřipadá nijak hrozná. Naši průvodci se snaží dostat co nejblíže civilizaci než se začne stmívat. Stále musí myslet na zde žijící medvědy. 😉 Po cca 30 kilometrech zastavujeme. Jirka staví stan a Zdenka připravuje jídlo. a pak už se ukládáme ke spánku.

DEN 6 – 19. 09. 2007

Dnes se probouzíme brzy a již v 6 hodin vyjíždíme směrem Kirkenes. Po několika kilometrech jízdy zahlížíme stádo sobů a konečně se nám daří jednoho z nich vyfotit. Kirkenes je městečkem ležícím 400 km severně od polárního kruhu na březích Barentsova moře. Během 2. světové války bylo druhým nejvíce bombardovaným městem světa, v říjnu roku 1944 zde zbylo pouhých 13 stavení. Dnes je z Kirkenes malebné přístavní městečko se 3 300 obyvateli. Cestou do nedalekého Varangerbotnu potkáváme několik sobích stád a začínáme si zvykat nejen na jejich všudypřítomnost, ale také na mlaskající zvuky jejich kopýtek, když procházejí okolními bažinami. Počasí nám přeje, duje pravý severák, avšak temně modrá barva fjordu snoubící se s podzimními barvami vytváří až kýčovitá „panoramata“.

Projíždíme podél nejvýchodnějšího norského fjordu Varangerfjorden a zastavujeme v osadě Nesseby, kde stojí jediný dřevěný kostelík oblasti Ostfinnmark, který neshořel za 2. sv. války. Další zastávku máme v Mortensnes, kde se nacházejí zbytky starodávných osdílení a pak pokračujeme do nedalekého Vadso, které je považované za centrum kvenské kultury. Kvenové jsou obyvatelé Švédska a Finska pocházející z oblasti Baltského moře a první písemné zmínky o jejich kultuře se datují do 8. století. My však máme ve Vadso jiný cíl. Naši průvodci Zdenka s Jirkou nám chtějí ukázat kotevní stožár vzducholodí tyčící se za městem. Avšak žádná bohužel zrovna nepřistávala 😉 a tak jsme se pokochali pohledem a vydali se dál, směrem do Vardo. Na toto městečko se těšíme již dlouhou dobu, neboť je v mnoha směrech výjimečné. Leží na ostrově, jenž byl jako vůbec první v Norsku propojen s pevninou tunelem. Tento téměř 3 km dlouhý tunel je prokopán 88 metrů pod hladinou moře a cesta jím vede nejprve z kopce pod mořskou hladinu a poté stoupá zpět na pevninu.

První, co nás na ostrově upoutá, je velká bílá kopule amerického radaru určeného údajně na monitorování kosmického odpadu. Opravdová zajímavost se před námi však skrývá. Je jí jediný strom ostrova – červený jeřáb. Aby tento strom ustál nepřízeň drsného arktického podnebí, stavějí mu místní obyvatelé na zimu přístřešek. Avšak kde jej nalezneme?

Bloumáme městem sem a tam, stíhá připlout i výletní loď Midnatsol, kterou jsme předtím již hodnou chvíli sledovali jedouce po pobřeží Varangerfjordu, aniž jsme tušili, že má stejný cíl jako my. Vyskakuje z ní spousta turistů a všichni kvapným krokem kamsi mizí. Ať hledáme jak hledáme, strom nevidíme a tak nezbývá, než se zeptat místních. Paní nás posílá do pevnosti nacházející se opodál a dodává, že stromu se před nedávnem cosi přihodilo a tak museli vysadit nový, malý. Avšak ani ten malý nemůžeme nalézt. Navíc zjišťujeme, že za vstup do zadní části pevnosti se platí vstupné. Po chvíli rozmýšlení se Zdenka s Jirkou rozhodnou, že za fotku stromu nějakou tu korunu obětují. Jenže ouha – kapsy prázdné a peněženka k nenalezení, neboť zůstala v autě (v Norsku jsme si luxus nechávat v autě notebook i peníze mohli dovolit). Zdenka s Jirkou museli působit vskutku zoufale a přesvědčivě zároveň, protože voják stojící u vstupu je vpustil dovnitř bez placení a ještě je k onomu stromu dovedl. Sami by ho totiž zcela jistě nenašli. Tak byl malý …

Za zmínku také stojí, že dne 3. června 1769 zde astronom Maximilian Hell pozoroval tranzit Venuše a úspěšně z něj vypočítal vzdálenost mezi Zemí a Sluncem. Byl však obviněn za zfalšování těchto údajů, neboť je zveřejnil s velkým zpožděním. V roce 1970 se objevil na československé známce oblečen v laponském obleku. Narodil se v Schemnitz, což tenkrát bylo na území Maďarska, od roku 1918 však město patřilo Slovensku.

V letech 1893–1896 odsud podnikal své polární expedice Fridtjof Nansen. Dne 21. července 1893 odplouval z Vardo na své lodi Fram, když chtěl dosáhnout Severního pólu. Nikdy tam však nedorazil. Nicméně doplul nejseverněji, kam se kdy dostal člověk. Vardo je zkrátka malým městečkem s mnoha zajímavostmi.

Poněkud jsme se zde zdrželi a odjíždíme až v šest hodin večer. Zastavujeme na parkovišti za městem a stavíme stan. Skýtá se nám nádherný výhled na ostrov zahalený tmou. V noci nám vítr poněkud cuchá stan a tak Jirka musí v jednu ráno vstávat a připevnit další kolíky a provázky, abychom se nevznesli a nemuseli přistávat ve Vadso u včera navštíveného stožáru. 😉

DEN 7 – 20. 09. 2007

Lije jako z konve a tak Zdenka s Jirkou ráno rychle balí a snaží se dešti ujet. Daří se jim to až v odpoledních hodinách a tak na chvíli zastavují a ve větru suší stan. Jirka opět musí dávat veliký pozor, aby se ze stanu nestal paraglide, který by ho vynesl nad pusté norské pláně. Po usušení stanu se vydávají dál směrem k Berlevagu. Silnice vede naprosto úchvatnou krajinou podél Severního ledového oceánu a kolem malebné pláže, na níž se chvíli vyhříváme, Jirka si tu dokonce po vzoru amerických seriálů zaběhal. 😉 Vítr duje takovou silou, že nám dokonce shodil foťák i se stativem, naštěstí do měkoučkého písku. V Berlevagu jej tedy musíme vyčistit a až pak se můžeme vydat na kratičký výstup k místní televizní věži. Skýtá se nám odsud výhled na městečko se dvěma vlnolamy, Svartoks a Revnes, sestavenými z tisíců betonových desek. a opět je čas odjet, do 135 km vzdáleného Tanabru. Městem protéká Tana, světově nejznámější řeka v lovu lososů a třetí nejdelší řeka Norska tvořící 256 km finsko-norskou hranici. Přes řeku vede nejdelší závěsný most Norska, 195 m dlouhý. U něj je 12 metrů dlouhý rybářský prut vyrobený ze železa, které bylo součástí původního mostu. Ten byl v průběhu 2 sv. války zbořen.

Mezi Tanabru a Ifjordem stavějí Jirka se Zdenkou stan a poprvé se pokoušejí o rybolov. Být to jejich jediná obživa, nejspíše by zhynuli, neboť nic nechytili. Tak snad příště. 😉

DEN 8 – 21. 09. 2007

Probuzení bylo do mírného mrazíku, venku -1°C a v kotlíku přes noc zamrzla voda. Mráz nevadí, avšak počasí sledují Jirka se Zdenkou velmi pozorně a tak trochu s napětím. Nadešel velký den. Po široké silnici pustého severu směřujeme všichni do městečka Mehamn. Po obloze se honí mraky, avšak na déšť to nevypadá. Parkujeme u nejsevernějšího letiště pevninské Evropy a naši průvodci se pouští do příprav. Všechno sbalit, hlavně nic nezapomenout, naimpregnovat boty, trochu se posilnit a vydat se na dlouhou pouť. Tam jsou prý ti naši příbuzní. Už se na ně moc těšíme. 😉

Jirka se Zdenkou zrovna sedí v autě a pojídají polévku, když v tom někdo klepe na zamlžené okýnko: „Dobrý den, chystáte se na Kinnarodden? Já jsem expert na tuto trasu.“, představuje se pán. Ano, ano, chystáme, samozřejmě, chceme to zkusit a dojít až tam, kde končí Evropská pevnina a rozprostírá se širý Severní ledový oceán. Chtěli bychom stanout na samé špici Evropy a zamávat Severnímu pólu. Jsme zde, abychom došli na 24 km vzdálený Kinnarodden (rovněž nazývaný Cape Nordkinn), nejsevernější bod pevninské Evropy. Víme pouze, že jde o náročný terén, kam se nevyplácí chodit bez mapy a kompasu. Jirka se Zdenkou mapu mají, ale zapomněli si jí vytisknout. 😉 a notebook s sebou opravdu nepotáhnou. Proto jí Jirka obkresluje na kousek papírku. Zjevivší se pán vede Zdenku do letištní haly, kde mapka visí na zdi, aby si jí mohla vyfotit. Zároveň jí radí, že u kamene číslo 24 se dá dobře postavit stan a je tam i řeka, tedy tekoucí voda. Vody bude cestou dostatek, o to se prý strachovat nemusíme. Někde budeme brodit řeku a pro tento případ nese Jirka také holínky.

Takže? Je půl čtvrté, nejvyšší čas vyrazit. Procházíme bránou a pomalu stoupáme do kopečka za město, které se nám krok za krokem vzdaluje. Jirka se Zdenkou počítají tzv. kameny, jichž by cestou mělo být 29. Avšak u pátého kamene, kde údajně teče řeka, je pouze malinký potůček. Zdence se nezdá, že by kvůli téhle stroužce táhli holínky? To snad ani ne. Začíná se vkrádat podezření, že kamenů je ve skutečnosti víc než na mapě. Domněnka se potvrzuje, když se kolem páté hodiny zjeví mezi kopečky skutečná řeka. Počet kamenů zkrátka nesouhlasí. Zdenička, vědoma si faktu, že se kdesi kousek před námi nachází se kamenné moře, rozhoduje postavit stan již nyní, před řekou. a zítra bychom mohli dorazit k vytouženému cíli.

DEN 9 – 22. 09. 2007

Krátce po sedmé hodině ranní naši průvodci vylézají ze spacáků a upírají své pohledy k obloze. Vypadá to na hezký den, akorát stvořený na vycházku. Je příjemně, polojasno, 7°C a bezvětří. Schází dolů k řece a hopkají z kamene na kámen. Zátěž na zádech pomáhají vyrovnávat teleskopické hůlky, díky nímž se dá zjistit, jak je kde hluboko a který kámen se hýbe. Po chvíli chůze se ve vodě cosi mihne. Jsou to dva pstruzi. Jirkovi se podařilo jednoho chytit do ruky, avšak pouští ho zpátky. Během krátké přestávky pozorujeme dva bílé soby, naše příbuzné, na které jsme se tak těšili ;-). Kamení je stále víc a víc, travnatých míst pozvolna ubývá. Krajina se nenápadně proměňuje v kamenné moře, jaké si jen stěží lze představit. Každý krok je třeba vážit a pečlivě se soustředit na každičký pohyb. Očima hledat kamenné mužíky a držet správný směr. Sebemenší zacházka z vytyčené cesty zbytečně ubírá mnoho sil. Chceme-li se rozhlédnout po krajině a pokochat se pohledem na nás obklopující moře kamenů, je třeba zastavit na stabilním, předem vybraném, kameni a pak teprve zvednout hlavu. Zdenka s Jirkou se pomalu učí novému způsobu chůze. Tu a tam je možné vidět nízké kamenné zídky, důkaz toho, že i zde je někdy třeba přenocovat. Snad nebude potřeba něco podobného využít. 😉

Není tu žádná vyšlapaná cesta. Jak by také v hoře balvanů mohla být. a tak prostě naši průvodci jdou. Jdou a jdou, celé hodiny. Nahoru a dolů do údolí k jezírkům. jen již zmíněné kamenné pyramidy a místy je trasa značená tyčkami. Některé značkovací kameny jsou vidět na vzdálených vrcholcích kopců. Zřejmě to jsou jistě značky, které tu vytvořili jiní návštěvníci, aby se pochlubili, kam až se dostali. To, že to jsou ty skutečné kameny, se zjistí až se k nim po delším čase dojde. V místech kde je kamení méně a prosvítá hlinitý podklad se dají využít úzké cestičky vyšlapané sobíky. Ovšem pozor, některé se po chvíli odkloní od ideálního směru, takže není radno se jimi nechat unášet příliš dlouho bez kontroly. Po několika hodinách chůze se Zdenka s Jirkou dostávají na místo, kde je potřeba, podle mapy, trochu změnit směr. V jednu chvíli jsou zmateni faktem, že se značkovací tyčky nacházejí výrazně vlevo od předpokládaného směru a značkovací hromádku kamení není v okolním kamení vidět. Nakonec jí zahlédnou a vyrazí směrem k ní. Avšak když k ní dorazí, další značku vidět není. Rozhodnou se kousek popojít, vylézt na kopec a rozhlédnout se. Každé odbočení z trasy je stojí jak čas tak i síly. Moc se jim tedy nechce každou chvíli z trasy uhýbat, „jen“ aby se rozhlédli, jelikož už je dost hodin a pokud jsou ve skutečnosti tam, co na mapě, tak to vypadá, že dnes do cíle ještě nedojdou.

Na „rozhledně“, podle mapy, kterou si ofotili na letišti, identifikují malé jezírko vpravo vepředu, další jezírko v dáli vlevo a vylučovací metodou odhadnou, že malý cípek jezírka vepředu je část onoho dlouhého jezera, ke kterému by se mělo podle plánku dojít. Po chvíli chůze se skutečně tato domněnka potvrzuje. Je to ono protáhlé (asi 1 km dlouhé) jezero. Naši průvodci si oddechnou, jelikož se jim podařilo sladit skutečnost s mapou a oni zase vědí kde jsou. Už hodnou chvíli se musejí spoléhat na mapu ve foťáku, jelikož v jednom místě Jirka na kamení upadl a při klopýtání, kdy se snažil pádu zabránit, ztratil ručně malovanou mapku. Je však nutno přidat do kroku, jelikož je v okolí stále víc kamení než místa na přespání a čas neúprosně letí. Obejít jezírko trvá skoro hodinu. Z jezírka vytéká říčka, která je čím dál širší. Už se začíná šeřit, takže je potřeba začít hledat místo k přespání. Bohužel se dostávají na špatnou stranu říčky, kde je sice krásná sobí cestička, ale ta se čím dál více vzdaluje od řeky a navíc stoupá zbytečně moc do kopce. Je tedy potřeba se vrátit a na vhodném místě řeku přebrodit na druhou stranu. To se nakonec po větším úsilí podaří. Po chvíli hledání Zdenka rozhodne, že tady bude stát stan. Podle mapy je to přibližně v místech, kde radil onen expert na letišti. Před spaním se jdou Zdenka s Jirkou, už bez zátěže, podívat kudy povede jejich zítřejší cesta. V dáli je vidět cosi, co Zdenka identifikuje jako něco co připomíná obrázek z internetu s názvem „Kinnarodden“. Oba doufají, že je to skutečně ono. 😉 Štěstí se začíná opět usmívat. Důkazem toho byl také nález dříve „ztracené“ mapky. Jirka jí totiž v inkriminovanou dobu pádu nedržel v ruce, ale měl ji zastrčenou v kapse, do které ji běžně neschovával, proto byla k nenalezení. 😉

DEN 10 – 23. 09. 2007

Ráno prší a vypadá to, že bude pršet celý den. Zdenka s Jirkou dumají, co podniknou dále. Vracet se rozhodně nechtějí a tak dají dohromady plán. Stan a krosny sbalí a nechají na místě schované pod plachtou zatěžkanou kamením, dojdou k cíli a na zpáteční cestě vyzvednou uložené věci a budou pokračovat co nejdále to půjde, aby ještě mohli postavit stan. I když mají celkem voděvzdorné oblečení, přeci jen není 100% nepromokavé. Oblékají tedy skutečně nepromokavé, ale také neprodyšné oblečky. Ty mají pro případ nejvyšší dešťové nouze. Však už jeden přišel ke slovu, když Jirka ve Vardo balil stan.

A tak jen s fotobatohem (který má vlastní nepromokavý obal a pro jistotu je zabalen ještě do obalu od krosen) a malým batohem s proviantem se dávají na pochod dále na sever. V dáli na kopci je vidět další hromádku kamení. Bez zátěže se už jde lehčeji. Ale i tak cesta trvá dost dlouho. Kamení už není tolik, ale stále se musí jít velice opatrně. Sice už neprší, ale kameny jsou stále mokré.

Když vylezou na kopec, na kterém, jak se zdálky zdálo stojí ona hromádka kamení, zjišťují, že tato je vskutku velikou umně poskládanou hromadou kamenů a stojí ještě na jakémsi kopečku, který se tyčí nad nekonečnou plání. Po chvíli chůze po pláni vidíme další naše příbuzné. Je jich celé stádo asi 8 kusů. Zastavujeme a Zdenka připravuje foťák. Jirka jí asistuje. Snaží se je fotit. Ve chvíli, kdy nás zaregistrují se stádečko začíná vzdalovat, ale po pár krocích se z něj oddělují dva velké kusy a vydají se směrem k nám. Zdenka fotí ostošest. Ti dva nejodvážnější přicházejí asi na poloviční vzdálenost než při jaké se od nás vzdalovali. Chvíli si nás prohlížejí a pak se zase připojují ke stádu. V jednu chvíli jeden z nich hodí hlavou dozadu, kopne zadníma nohama až mu nadskočí zadek a rozběhne se. Všichni ostatní ho následují. My pokračujeme naším směrem dále. Za menším pahorkem v dáli vidíme další, tentokrát asi 30ti členné stádo. Je v něm i jeden velký bílý sob. Stádo stojí přímo na naší trase a tak se k němu krok za krokem blížíme. Zdenka má opět foťák v pohotovosti. Situace se vyvíjí podobně jako v předchozím případě. Stádo se trochu vzdálí a tentokrát 3 navlas stejní velcí sobi se nám vydají naproti. Vypadá to jako by proti nám poslali uniformovanou hlídku průzkumníků. Opět se zastavují asi v polovině vzdálenosti mezi námi a stádem a prohlížejí si nás. Zdenka nepřetržitě fotí. Pak se opět vrátí ke stádu a jeden z nich opět hodí hlavou, nadhodí zadek a rozběhne se. Stádo nás obloukem míjí zleva. Když probíhají kolem tak se pár zvědavců zastaví, chvíli nás pozoruje a pak se dá opět do klusu. Zdenka balí foťák a jde se dál.

Cesta končí na konci planiny kde už je jen strmý asi několik desítek metrů vysoký sráz dolů k moři. Podle mapy má však cesta ještě kus pokračovat podél pobřeží. Zdenka s Jirkou tedy pokračují po okraji srázu a docházejí k místu kde je trochu méně strmý, zato však velkými kameny posetý sráz do jakéhosi údolí. Za tímto údolím je opět kopec a na tomto kopci je vidět hromadu kamení, která by měla označovat cíl cesty. Po hodně dlouhém rozvažování zda se vydat dolů po kamení nebo se vrátit pokusit se najít lepší cestu, nakonec padne rozhodnutí vydat se po kamení dolů. Místy se musí jít skoro počtyřech. Je to namáhavé a únavné. Ale kousíček před námi, téměř na dosah ruky, leží nejsevernější bod pevninské Evropy.

Dole se pase další menší stádečko sobíků. Když odbíhají, je až nahoru slyšet jejich dusot. Z údolí je potřeba dostat se opět nahoru na další kopec. Protilehlý svah je ale dost strmý. O kousek dále se Jirkovi zdá, že je svah mírnější a že bude snadnější se tam tudy dostat nahoru. Povrch je tvořen místy lišejníky a místy holými kameny, nikoli však hromadami kamení, jako je tomu na protějším straně údolí. Jelikož je cíl už na dosah, jde se daleko snadněji. Ještě pár posledních krůčku a jsme v cíli. a nakonec je to tady. Stanuli jsme na nejsevernějším bodě pevninské Evropy. Tímto směrem, 2 100 km (po moři), leží Severního pól a tímto směrem, 4 100 km (po silnici), leží České Budějovice. Počasí se mezitím vyjasnilo a jen s menšími přestávkami svítí sluníčko. Zdenka vytahuje mobil a ke svému naprostému údivu zjišťuje, že má plný signál. Není divu. V dálce vidíme věž, která se tyčí nad Mehamnem. Z ní do telefonu proudí vlny, které v nejbližších okamžicích odesílají Zdenčin a Jirkův hlas jejich maminkám, aby jim sdělili, že jsou živi a zdrávi. Jirkova mamka byla právě také na výletě, ale v Benátkách (nad Jizerou). Zdenčini rodiče se právě vrátili z lesa, kde našli plno hříbků. Zdenka je udivena, jak to že nejsou v práci. Byla upozorněna na to, že je neděle. No, už je to tak. Čas na severu běží trochu jinak. 😉

Po svačině a sběru kamenných suvenýrů končí exkurze v téměř bezprostřední blízkosti nejsevernějšího bodu a začíná cesta zpět ke krosnám. Z mapy je vidět, že zpět se nemusí jít po stejné cestě a vzhledem k předchozímu sestupu po strmém svahu s hromadami kamení se Zdenka s Jirkou rozhodují vydat se touto druhou cestou. Ta vede podél severního ledového oceánu. Slézají opět do údolí, a pak ještě níže k pláži. Pláž je tvořena jak jinak než obrovskými balvany. Jen v dáli je vidět, že je i kousek písečná. Na balvanech leží ohromná spousta zlámaných dřevěných kůlů, starých bójek, bot, umělohmotných lahví od všeličeho, lan, síti a dalšího smetí. Jeden si připadá jako na pustém ostrově, kde každou chvíli ztroskotá nějaká loď.

Asi v polovině cesty k písčité pláži stojí schovaná dřevěná bouda vybavená postelí, stolem a kredencí. Po kratší prohlídce Jirka ještě ochutnává mořskou vodu, zda je dost slaná. Cesta dále pokračuje po kamenitém pobřeží. Jirka se Zdenkou už si na kamení zvykli, takže se jim jde daleko lépe než včera. Díky tomu má Jirka čas koukat kolem sebe a mezi kamením zahlíží obyčejnou malou PET láhev, ve které vidí cosi jako tlusté brčko. Nedá mu to a prohlíží co je to za podivnost. Zjišťuje, že to není tlusté bílé brčko, ale právě našel vzkaz v láhvi. Ukazuje ho Zdence a pak ho společně dobře schovávají na pozdější prozkoumání. Papír je totiž srolovaný do ruličky a jednotlivé vrstvy jsou na krajích slepené dohromady, takže nechtějí riskovat, že by zbytečně chvatným otvíráním dopis poničili.

Po příchodu na písčitou část pláže je Zdenička unešená otisky sobích kopýtek v písku. Také se naši průvodci radí, zda by se neměli vykoupat. Voda vypadala moc hezky a byly jen mírné vlny. Jenže už není moc času, slunce se blíží k západu a ani nevědí, jak přesně daleko nechali svoje krosny a ani jak náročná cesta k nim ještě vede.

Hned z kraje, kdy bylo potřeba se od pláže dostat po dost prudkém svahu na menší návrší jim místní krajina dala najevo, že to ještě nebude tak jednoduché. Cestou také narážejí na onu řeku, u které nechali krosny a musejí ji několikrát přebrodit. Vždy to už už vypadá, že jsou na místě, ale po chvíli se ukáže, že ještě ne. Nakonec ale přeci jen dorazí do známých míst. Teď jen zbývá najít krosny. 😉 I to se podaří a tak stavějí stan na stejném místě jako včera, protože se zase stmívá a tak není čas pokračovat dále. Teď je stejně čeká jen „známá“ cesta a tak ani nevadí, že si dnes neudělají žádný náskok. Navíc je toto místo už osvědčené z předchozí noci.

Ačkoli od rána nepršelo, je Jirka stejně promočený, jako by lilo. Na vině je nepromokavý obleček a Jirkova lenost. Nechtělo se mu ho svlékat, zvláště pak kalhoty. Výsledkem je to, že kalhoty co byly pod nepromokavými kalhotami jsou úplně promočené. Mapka v kapse také. Stejně tak tričko a spodní prádlo. Je tedy zase co sušit 😉

DEN 11 – 24. 09. 2007

Ačkoliv máme budíka na půl pátou, vstáváme až o hodinu později. V osm hodin vyrážíme na zpáteční cestu. Ta je již o poznání snazší, neboť cestu známe, víme přesně, co nás čeká a jak se nám půjde. Více si vychutnáváme okolní krajinu a kocháme se pohledy na nekonečné kamenné moře. Je to až k neuvěření, ocitli jsme se zcela sami, uprostřed divukrásného kraje, nikde ani živáčka, jen v dálce se pase stádo sobů. Panuje zde naprostý klid a pohoda. Čas jako by se zastavil. Na jednom kopci, uprostřed kamenného moře, našel Jirka sobí parůžek. Je malinko okousaný, ale to nevadí. Právě drží v ruce náš nejcennější suvenýr. Tolik jsme se těšili, že nějaký najdeme. a naše přání se nám zde, na severní špici Evropy, vyplnilo. Cesta utíká velmi rychle a znenadání jsme u našeho prvního nocležiště, u řeky na kopci za Mehamnem. Stavíme stan a ukolébavku nám hrají dešťové kapky.

DEN 12 – 25. 09. 2007

Zbývá urazit poslední kousek cesty. a počasí, které nám v posledních dnech velmi přálo, nyní ukazuje svou zamračenou tvář. Leje jako z konve. Ale zbývají poslední dvě hodiny chůze. Kolem poledne již míříme do místního kempu a každý se za 50 NOK sprchujeme. V umyvadle pereme spoďáry, ponožky a trička. Krásní, umytí a voňaví opouštíme Mehamn a míříme zpět do Ifjordu. Oblast mezi Kunes a Olderfjordem se vyznačuje výrazným vichrem. Ani se neodvažujeme vylézt z auta. Jedeme dál a doufáme, že v noci nás takovýto vichr nepotká.

DEN 13 – 26. 09. 2007

Kola našeho vozu směřují do Havoysundu. Zde vylézáme na kopec a chceme se podívat na větrníky místní elektrárny. Avšak vršek kopce je zahalen do nízkého mraku a tak se kocháme pohledem na přístavní městečko dole pod námi. Zrovna do něj vplouvá obří výletní loď. Ve městě hledáme turistické informace, aby nám poradili, kde se nachází jeskyně, v níž se za 2. sv. války ukrývali Němci. Nenašli jsme však ani informace, ani jeskyni. a tak pokračujeme zpět do Olderfjordu a dál do Alty. Alta je dlouhé, předlouhé město. Je v ní asi 10 benzínek, ale jeho cena je u všech stejná. Déšť zesiluje a mraky se zdají být nekonečné. O půl šesté zastavujeme na jednom odpočívadle a máme štěstí – je tu stříška a tak pod ní stavíme stan. K večeři si vaříme pudink s brusinkami. MŇAM!

DEN 14 – 27. 09. 2007

Ráno zjišťujeme, že v noci nejen lilo, ale i chumelilo. Všude kolem je bílo. Okolní hory jsou zasněžené a nad nimi se válejí husté mraky. Když krátce po sedmé hodině ranní balíme stan, přijíždějí zaměstnanci Mesty a vyznačují okraj silnice oranžovými tyčemi. Zima je zřejmě nablízku. Libujeme si, že jsme na odpočívadle pod malou dřevěnou střechou. Stan je i přes smíšené dešťové a sněhové přeháňky naprosto suchý a dobře se balí. Cestou do Narviku často míjíme závory, tzv. Vegbom a Sperbom. Před dvěma roky nám tyto silniční závory byly naprostou záhadou. Nacházejí se na místě, kde cestu nekříží žádné železniční koleje. Prostě jen tak, uprostřed ničeho. Občas stojí u závor cedule s vypsanými časy, jakoby jízdním řádem. Pro našince nepochopitelný úkaz. Avšak po chvilce zamyšlení to celé dává smysl. Zde na severu, kdy je silnice z obou stran obklopena nekonečnou planinou a vítr nemá naprosto žádných zábran, je v zimě velký problém silnice udržovat. A tak jsou po napadnutí sněhu šraňky spuštěny a vozidla se po svém příjezdu řadí na odpočívadle (to sestává z vždy vytápěné chatky vybavené koupelnou, toaletou a televizorem). Po příjezdu pluhu se kolona vozidel rozjíždí a sněhový pluh je bezpečně prováží na druhou stranu zasněžené planiny. Ale dnes ještě tolik sněhu není, venku svítí sluníčko a husté mraky leží nad čerstvě pocukrovanými vrcholky hor. Je to náš letošní první sníh. Nenechali jsme si to ujít, zastavili a trochu se skoulovali. 😉 Sněhu postupně ubývá, úměrně tomu, jak sjíždíme dolů do údolí. V Narviku není po sněhu ani památky. Od předminulého roku se toho zde mnoho změnilo. Nemůžeme najít ani informace, kde jsme si onehdy vyzvedávali mapy, ani obchod se suvenýry. Turistů očividně ubývá. A tak pokračujeme dál, směrem k národní hoře Stetind. Blížíme se do oblasti skalisek a hor a to s sebou přináší zvýšený počet tunelů. Všechny si poctivě zapisujeme včetně jejich délky. Uvidíme, jaký součet nám přinese jejich celková délka. Počasí nám přeje a tak si vrchol zvaný Stetind, který obyvatelé Norska roku xxx zvolili za svou národní horu, pečlivě prohlížíme z obou stran (foto1, foto2). Tunel vedoucí pod skálou vypadá jako malinká myší díra.

K trajektu Skarberget-Bognes přijíždíme právě včas a stíháme odjezd v 17:45. Přeprava stojí 111 NOK se vším všudy a platba kartou probíhá nesmírně rychle a hladce. Začínáme mít pocit, že tady člověk nepotřebuje ani korunu. 😉 Stačí mít v kapse kousek plastu. V 18:10 jsme na druhém břehu, ještě kousek popojíždíme a zastavujeme v lese u města Drag. Je tu vysoké borůvčí a vřesy, tak máme nádherně měkoučkou postel.

DEN 15 – 28. 9. 2007

První dnešní zastávku máme u řeky v Innhavetu. Cestou se nám naskýtají pohledy na překrásně podzimně zbarvené stráně. Cesta do Fauske je téměř prokopaná tunely, celkem jich bylo 14. Benzín se nám zde zdá dosti drahý a tak pokračujeme dál dle plánu do Saltstraumen (http://en.wikipedia.org/wiki/Saltstraumen) Času máme dost, protože příliv je až ve 12:53. Kolem jedenácté hodiny parkujeme u mostu a obhlížíme si situaci. Příliv se již hrne do zálivu, ale ještě nenabyl na své typické síle. Míříme k místnímu obchodu, kde si kupujeme 2 rajčata, 1 pomeranč, chleba a krevetový salát jako lahůdku. Přes hodinu stojíme na mostě, kocháme se vodními víry a fotíme (foto1, foto2). Cca 200 fotek. 😉 Přesto, že bylo zataženo, osvědčil se nám polarizační filtr. Ke konci víru se jdeme podívat pod most. Člověk zde má silnější zážitek z té masy vody hrnoucí se ze zálivu. Ale na focení je asi lepší most. Cestou ze Saltstraumen tankujeme benzín na platební kartu. Jelikož ale u našeho automatu nefunguje tiskárna na účtenky, jdeme si účtenku vyzvednout k jinému stojanu. I tohle funguje. Pak se pouštíme do jídla. Snědli jsme půlku chleba a asi polovinu naprosto vynikajícího krevetového salátu.Ve Fauske Jirka kontroluje, zda máme dostatečně nahuštěné pneumatiky. Žádnou není třeba dofukovat a tak se vydáváme směrem Lønsdal. Je krásně, obloha blankytně modrá bez jediného mráčku. Ale zároveň nám připadá, že je tu nějak moc lidí. Že by to znamenalo příznivou předpověď počasí na víkend? Rozhlížíme se po okolí a vylézáme na malý kopeček. Jsou tu značené trasy a tak přemýšlíme, co zítra. Stan stavíme na témže místě jako před dvěma lety.

DEN 16 – 29. 09. 2007

Ráno se probouzíme a cítíme, že je docela kosa. 😉 Teploměr je na nule. Vylézáme ze stanu a naše oči nevěřícně zírají. Jinovatka. Drobná, ale zato všude kolem (foto1, foto2, foto3). Vstáváme do stále ještě neprobuzeného kraje a prcháme odsud k polárnímu kruhu. Snad tam nebude tolika lidí. Zastavujeme před samotným polárním kruhem na malém odpočívadle. Před námi se po pravé straně tyčí zasněžený kopec. Jdeme! Po několika krocích svlékáme bundu i mikinu. Přijde nám to poněkud úsměvné. Jsme na polárním kruhu, procházíme se pusto pustou planinou jen tak v tričku, a mít s sebou kraťasy, rozhodně by přišly k duhu. Ale ty jsou v autě a vracet se nám nechce. Cestou stále slyšíme pištění lumíků. Pobíhají všude kolem a nebýt jejich hlasitého pištění a všudypřítomných hovínek, ani bychom o nich nevěděli.

Sníh. Poprvé letos kráčíme po opravdovém sněhu! Ani se moc neboří, dalo by se na něm krásně pytlovat nebo jezdit na sáňkách, tak zvaných šuperkách. Vylézáme asi do třetiny kopce, sníh je ufoukaný a tvrdý a hodně klouže. Jirka staví malého sněhuláka a Zdenka fotí malebné okolí (foto1, foto2). Je tu výhled na zamrzlá jezírka, na nichž se odráží modrá obloha. Tady nahoře fičí, ale dole je určitě stále stejné horko. Jsme tu uprostřed kraje nikoho zcela sami. Nikde ani živáčka. Kam oko pohlédne, všude se rozprostírá pusto pustá krajina. Je to naprosto úžasný pocit.

Zdravě unavení a obohaceni sněhovými dojmy usedáme do auta a zastavujeme až na samotném polárním kruhu u zavřeného polárního centra. Vydáváme se hledat mužíka, kterého jsme tu před dvěma roky postavili, ale nepodařilo se nám ho najít. Tak si na kopečku stavíme nového. I dnešní noc trávíme na známém místě – v malém lesíku u řeky. Tentokrát jsme však úspěšnější a oheň se nám podařilo rozdělat. Začerňujeme náš zánovní kotlík a vaříme rýži s pórkovou polévkou.

DEN 17 – 30. 09. 2007

Ráno opět vstáváme brzy a míříme k ledovci Svartisen. Po 20 km od odbočky z E6 dojíždíme k závoře z řetězu a třem značkám zákaz vjezdu. Na ceduli je napsáno, že sezóna končí 31.8. a v tento den se zavírá i silnice. Podle cedule prý můžeme jít 10+10 km. Chvíli váháme, zda jít či nejít. Z anglického textu není jasné, zda těch 10+10 km znamená i zpáteční cestu, či zda je míněno 10 km po silnici a 10 km po nějaké cestě. Konečné rozhodnutí zní: Zkusíme to. Po asfaltové cestě se jde dobře a rychle. Po cca dvou kilometrech přicházíme na její konec k zavřené chatě a k ledovcovému jezeru. Nikde opět ani noha. 😉 Celý Svartisen máme jen a jen pro sebe. V létě zde očividně jezdí loďka, ale my musím pěšky podél odhadem 2 km dlouhého jezera. Chvílemi jdeme lesíkem, chvílemi po kamení. Místy je velmi těžké najít značky. Na konci jezera se orientujeme podle praporků na skále. Ta je očividně střílená, aby tudy turisté mohli chodit. Pro řeku byl ve skále zřízen otvor. Moc by se sem hodila písnička: Dynamit, dynamit, udělá bum. 😉

Po skále se jde celkem blbě, ale Jirka, ten poskakuje jako kamzík. Záhy stojíme před blankytně modrým, ale taky pěkně špinavým, ledovcem. Je popraskaný a chvilkami odpadávají malé kousky. Do jeho bezprostřední blízkosti se raději neodvažujeme (foto1, foto2). Před takovýmto monstrem má člověk přirozený respekt. Cesta sem nám trvala dvě hodiny, plus hodina, kterou jsme strávili u samotného splazu. Dá se však předpokládat, že cesta zpět bude rychlejší. Na konci jezera si v jeho ledové vodě osvěžujeme své unavené a smradlavé nohy. Když přicházíme k autu, zjišťujeme, že řetězová závora byla několikrát zvedaná majiteli chat. Nechápeme tedy důvod, proč tu ta závora je. Nabíráme ledovcovou vodu a vydáváme se na zpáteční cestu k E6. Cestou nacházíme odbočku u lesíka, kde je již ohniště. A tak opět můžeme šetřit plynovou bombičku a vařit na ohni. Děláme si těstoviny se sušeným masem. Venku je až podezřelé teplo.

DEN 18 – 01. 10. 2007

I ráno se budíme do nezvyklého tepla, je 11°C. Balíme stan a využíváme místního potůčku k umytí bot, abychom je čisté mohli před výletem na Snøhettu impregnovat. V Mo i Raně si kupujeme kečup, banány a zmrzlinu a také posíláme nějaké pohledy. Pak už jedeme a jedeme směrem na Trondheim. Jediná zastávka, kterou dnes máme, je poblíž osady Valøy. Jmenuje se to zde Bøla. Před 5 – 6 000 lety tu kdosi vyryl do skály soba Sezóna i zde končí v půli srpna, avšak dle návštěvní knihy sem jezdí relativně hodně lidí. Včera jich tu bylo asi 20. Dnes nepotkáváme nikoho. A tak si v klidu prohlížíme soba a další kamenné rytiny, medvěda a lyžařku. Pak pokračujeme směrem Steinkjer. Za Steinkjerem platíme mýto – nejprve 10 a pak 20 NOK. Měla by to být jediná zpoplatněná silnice na naší trase. Mají tu i celkem drahý benzín, nejlevnější stál 12,85 NOK. Hrůza.

Za Trondheimem se velmi špatně hledá místo na nocleh, protože silnice z jedné strany vede podél řeky a z druhé strany jsou kopce. Navíc je tu celkem hustý provoz. Za šera zastavujeme kdesi před Oppdalem, na kraji lesíka.

DEN 19 – 02. 10. 2007

Ráno se budíme tradičně před sedmou hodinou a balíme stan. Je relativně teplo a obloha typicky polojasná. Do Hjerkinnu dorážíme kolem desáté hodiny. Podle očekávání je silnice do Snøheimu od včerejšího dne uzavřená a tak budeme muset oněch 13 km po silnici pěšky. Zdejších vojáků se ptáme na podrobnosti. Zjišťujeme, že na Snøhettu je to pak dalších 7 km po značené cestě. Auto parkujeme dle pokynu vojáků u jakési červené budovy, cca 150 m od závory. Zatímco se připravujeme, balíme a impregnujeme, dojíždí k závoře několik aut. Až na jedno se všechna vracejí. O půl dvanácté jsme připraveni a vyrážíme. Vojáci si tu zvesela jezdí auty a tak nám přijde podivné, proč je silnice uzavřená jen pro někoho. Zpočátku se jde relativně po rovině, ale po 9 km se silnice začíná zvedat do kopce. Cestou vidíme spousty brusinek a tak se při zpáteční cestě chystáme je nasbírat. Na silnici jsou k vidění stopy pižmoňů, neboli muskoků, jak jim důvěrné říkáme.;-) Kolem páté hodiny dorážíme do Snøheimu. Počasí je přímo nádherné a naskýtá se nám výborný výhled na Snøhettu i se zamrzlým jezerem před chatou. Potkáváme tu pána s paní, kteří také šli od závory pěšky. Trochu se s nimi dáváme do řeči. Cestou nahoru viděli pižmoně, ty jsme my ale bohužel nezahlédli. Prý mají v Dombåsu pronajatou chatu a ještě dnes se tam vracejí. My se vydáváme na průzkum chatek a Jirka hledá místo na postavení stanu. Nalézáme jakousi otevřenou chatrč. Ukazuje se, že se jedná o tzv. „emergency room“ zřízený místními vojáky pro případ nouze ve špatném počasí. Jsou tu tři vojenské postele, stůl, kamna, rychlovarná konvice(!) a podle všeho i podlahové topení(!!). Samozřejmě světlo svítí a rychlovarná konvice funguje. To je neuvěřitelné. Je tedy jasné, že dneska ve stanu nespíme. 😉 Sice nejsme ve stavu nouze, ale zkrátka se rozhodujeme, že přespíme v této „chatce“. K večeři máme kuskus a polévku. Spát jdeme brzy, ještě před sedmou hodinou. Zítra nás čeká další náročný den.

DEN 20 – 03. 10. 2007

I přesto, že máme budíka na půl šestou, vstáváme až v sedm. Rychle balíme, snídáme, krosny necháváme v chajdě a míříme k Velkému (Stor) vrcholu Snøhetty (2.286 m.n.m.). Trochu nás tu zaujala široká neasfaltová cesta, zaházená obrovskými šutráky. Pod nimi vede jedna jediná stopa nějakého těžkého vozidla. Zajímavý úkaz.

Přebrodit řeku nebyl sebemenší problém, neboť byla v místě brození téměř vydlážděná kamením. Zpočátku se jde lehce, po chvíli přicházejí typické šutráky a trochu větší stoupání. A přibývá sněhu, na němž je chůze daleko snazší. Vrchol Snøhetty se halí do mraků. Začíná foukat a hodily se i rukavice. Vrcholu dosahujeme po necelých čtyřech hodinách chůze, v 11:50 (foto1, foto2). Vidíme pouze vrcholovou tyčku a obří omrzlou a zabedněnou chatu. Po chvilce objevujeme návštěvní knihu, do níž nás Zdenička samozřejmě zapisuje.

Přes mraky není vidět nic, teploměr ukazuje 0°C. Neuvěřitelné, ale i zde, na zasněženém vrcholu Snøhetty, jsme spatřili lumíky, běhající po sněhu.

S prokřehlými prsty se vydáváme na zpáteční cestu. Po sněhu se jde velmi dobře a relativně rychle, ale často se zastavujeme a malými dírami v mracích hledíme do dáli. Avšak po chvíli za sebou zahlížíme hrůzostrašný mrak, který však, k naší radosti, nemíří na nás. A tak došlo i na kratičkou koulovačku.

Kolem třetí hodiny dorážíme do Snøheimu a v rychlovarné konvici si vaříme vodu na čokoládu. Mňam! Zapisujeme se do armádní knihy a opět s krosnami na zádech vyrážíme na poslední úsek. Pod nohy příliš nekoukáme, neboť ostříme svými zraky v širém okolí, zda přeci jenom nezahlédneme pižmoně. Pro jistotu fotíme alespoň jeho čerstvé stopy, kterak si to štrádoval přímo po cestě. Na vyhlédnutém místě sundáváme krosny a do kotlíku sbíráme brusinky. Po pár minutách Jirka ochutnává a jaké je jeho překvapení – nejsou to brusinky, ale klikvy. Ach jo. Smiřujeme se s tím, že brusinky již v Norsku nenatrháme. A tolik jsme se na ně těšili. Blížíme se k cíli a pomalu se smiřujeme i se skutečností, že ani pižmoně neuvidíme. Jdeme dál, sluníčko pomalu zapadá a my v dálce zahlížíme jakousi malou chajdu. Tady? Ve vojenském pásmu? Nu, proč ne. Jdeme a jdeme, nohy nás bolí z chůze po tvrdé silnici, Zdenka už má na patě puchýře. Najednou zjišťujeme, že ta chatka v dálce se přesunula. Rychle. Krosny dolů. Vyndat foťák, vyměnit objektivy, sundat stativ. Pižmoň. Vykračuje si to na druhém břehu říčky Drivy přímo proti nám. U cesty se občas zastaví a pase se (foto1, foto2). Jirka ho pozoruje dalekohledem, Zdenka přes dlouhý objektiv. Bohužel se mírně šeří a je třeba fotit na delší časy. Zvolna se pohybující pižmoň (tak trochu v nás budí dojem postarší robustní dámy v Rumburakově kožichu ;-)) se nedá vyfotit tak, aby byl ostrý. Notnou chvíli jsme ho pozorovali, až se stalo, že se počalo stmívat. K závoře zbývá ujít 4 km, ale s puchýři na nohou to jde velice špatně. Avšak radost z pižmoně je obrovská.

K autu dorážíme za tmy, krátce po sedmé hodině. Rychle vybalujeme krosny a frčíme k odpočívadlu, o kterém víme z minula. Sice tu stojí karavan, ale my bleskurychle stavíme stan, vaříme čaj a uleháme do hajan.

DEN 21 – 04. 10. 2007

Ráno je jasno a náš stan opět pokrývá jinovatka. Nevadí. Vše balíme a vyrážíme směrem Dombås. V turistickém centru zjišťujeme, že Trolské stezky (foto1, foto2) budou dnes otevřené. Takže jedeme. V každé zatáčce živě vzpomínáme, jak jsme tudy před dvěma roky šli pěšky, s krosnama na zádech. Obdivuhodný výkon. 😉 Avšak projet všechny zákruty autem je taky celkem zážitek. Na vrcholu Troských stezek zastavujeme a jdeme se podívat na nedalekou vyhlídku (foto1, foto2). Při startování máme opět problémy s kabely od baterky a tak je Jirka, pod dohledem jednoho místního trola, lépe připevňuje. Kabely v poslední době vyskakují stále častěji a hrozí riziko, že se nerozjedeme v koloně na trajekt. Za pár minut je hotovo a můžeme tedy pokračovat v cestě do Geirangeru (foto1, foto2) a pak opět hadovitými zatáčkami na Dalsnibu. V kopci vzpomínáme na naše přátele z Dánska, se kterými jsme se zde před dvěma lety seznámili. Cestou z Dalsniby se silnice prodírá kolem krásných jezírek. Kocháme se pohledy kolem a pomalu přemýšlíme, kde budeme dnes nocovat. Zastavujeme poblíž Grotli, Jirka rozdělává oheň a Zdenka mezitím objevuje obří naleziště brusinek. Tak přeci! Sbírá téměř plnou třílitrovou láhev. K večeři Jirka vaří kolínka s kečupem a jako bonus pudink s brusinkami. Obloha je opět jasná, plná hvězd a mlhovin.

DEN 22 – 05. 10. 2007

Ráno náš stan opět pevně drží v důsledku jinovatky svůj tvar. Snídáme chleba se sýrem a pomalu balíme polozmrzlé tropiko. Do Lomu nás provází neprůhledná mlha. V Lomu si jdeme koupit pohledy, abychom poslali nějaké pozdravy do domoviny. Za jeden pohled a dvě známky platíme 50ti korunovou bankovkou. Paní se ptá, zda nemáme menší. Protože si drobné chceme nechat na mýta, odpovídáme jí, že ne. Chvíli cosi počítá na kalkulačce (to je takový problém odečíst cca dvacet od padesáti?), pak jde kamsi pro peníze a dává Zdence 350 NOKů. A moc šťastně se u toho netváří. Zmatení vycházíme ven z obchodu. Pak to Zdence dochází – zaměnila si v peněžence NOKy za EURa… 😉 Hmm, takže teď namísto u samoobslužných stojanů chodíme platit v hotovosti. Také jsme zjistili, že jsme zřejmě v Hjerkinnu opět ztratili teploměr i s obalem a mapou Snøhetty.

Chtěli jsme se jet podívat pod nejvyšší horu Norska Galdhoppigen, ale protože se na výstup nechystáme, připadá nám zbytečné platit mýto ve výši 50 NOK. A tak se jedeme podívat k Juvashyttě. Patnáctikilometrová silnice je v celkem bídném stavu, navíc po 15ti kilometrech stejně dojíždíme k závoře a dál už vede jen placená cesta. Parkujeme auto a jdeme se podívat na vyhlídku na kopeček. S sebou bereme čokoládu a čajík na malý piknik. Je odsud krásný rozhled po okolí a při pohledu na zasněžené hory člověku není ani takové horko. 😉 Je kolem deseti stupňů Celsia a nebe bez jediného mráčku. Kocháme se pohledem na zdejší členitou krajinu s nejvyššími vrcholky Norska a po chvíli se opět vydáváme o kus dál, k výběžku Sognefjordu.

Zastavujeme u odbočky na Jostedal a rozděláváme ohýnek. Našli jsme tu tři suchohřiby a tak k večeři vaříme houbovou polévku a pak si ještě pochutnáváme na krevetovém salátu s chlebem.

DEN 23 – 06. 10. 2007

Silnice se stáčí podél modrozelené ledovcové řeky. Projíždíme čtyři krátké tunely a ocitáme se před závorou, od níž vede zpoplatněný úsek. Za auto se platí 25 NOK a tak je vkládáme do obálky, zvedáme si závoru a jedeme cca 5 km k parkovišti. Ledovec vidíme již zdálky, jedná se o splaz Nigardsbre.

Z parkoviště vede značená cesta podél ledovcového jezera, avšak značení se nám špatně hledá a občas musíme přelézat velké šutráky. Tento splaz nevypadá tak nebezpečně jako Svartisen, a tak se jdeme ledovce dotknout. Má temně modrou barvu a nádherně chladí.

Ale je na čase se opět vydat o kus dál, do Sogndalu. Tam po dlouhé době tankujeme benzín levnější než 12 NOK za litr. Mírně měníme plán cesty a pokračujeme směrem k Laersdaltunelu, nejdelšímu silničnímu tunelu světa. Čeká nás trajekt, o němž nemáme žádných informací, a jenž se posléze ukazuje jako dosti drahý. Nu což, někdy je holt třeba nějakou tu korunu obětovat. 😉 Laersaltunnel, vybudovaný v roce 2000 je 24,5 km dlouhý a bezplatný. V každé čtvrtině tunelu je velký prostor pro případné otáčení vozidel. Na místě se nachází značka zákaz stání. Ale my tu chceme jenom zastavit a porozhlédnout se. Vylézáme z auta a fotíme se přímo uprostřed tunelu. Zvuk přijíždějících aut je až hrůzostrašný. 😉 Je to celkem zvláštní (avšak nikoliv nepříjemný) pocit, projíždět tak dlouhatánským tunelem. Následují tunely další – jeden vede do kopečka, druhý z kopce a další se točí do spirály. Dojíždíme až do Bruraviku a na malém odpočívadle stavíme stan. Zdenka vaří čaj a rýži, Jirka se snaží chytat ryby. Opět nic nechytil a tak se musíme spokojit se samotnou rýží. 😉

DEN 24 – 07. 10. 2007

Ráno je opět nezvyklé teplo. Odhadujeme to tak na 7°C. Balíme stan a trajektem pokračujeme do Brimnes. Na trajektu jedeme my a jedno auto. Pak ještě auto druhé, které zde je zaparkované. Zřejmě nový mercedes pana kapitána. 😉 Po příjezdu do Eidfjordu hledáme vodopád Voringsfoss, ale nějak ho nemůžeme najít. Jedeme dál a dál, cestičkou sotva na šířku auta. Po chvíli jízdy se asfaltová silnice mění na zpevněnou cestu a vede až ke skále. Zde cesta končí. Je tu chata a vodopád padající z výšky 300 m – Skykkjedalsfossen. Vracíme se zpět do Eidfjordu a pokračujeme po E7 na Fossli. Cestou se ptáme na informacích, kde najdeme Voringsfoss. Paní nám ochotně vysvětluje, že musíme pokračovat dál po E7, dojet do Fossli k hotelovému parkovišti. Tam najdeme vodopád. Trochu hůř se fotí, ale i to nakonec zvládáme. A pak už jenom jedeme a jedeme, zatočenými serpentinami, pomalu a šílenou spoustou kratičkých tunelů. O půl čtvrté dorážíme do Nesviku k trajektu. Ten právě odjíždí, ale asi o pět aut se do něj nevejdeme a tak půl hodinky čekáme na další. Následuje opět cesta po serpentinách, tentokrát v asi 15ti členné koloně z trajektu. U Jorpelandu odbočujeme na Preikestolen. Cesta vede úzkou silničkou, na níž jsou v několikametrových odstupech značky zákaz stání a také zde platí zákaz zastavení. Sjíždíme tedy zpět k silnici a na konci lesní cesty stavíme stan.

DEN 25 – 08. 10. 2007

Před sebou máme jednu z posledních norských atrakcí. Na parkovišti platíme v automatu 60 NOK kreditní kartou a těšíme se, jak budeme při pondělku na Preikestolen sami. Trošku nás mate, že od silnice slyšíme hlasy, dokonce přijíždí i autobus, ale je prázdný. Cesta nahoru je téměř dlážděná, žádné kamení jako na Kinnaroddenu, žádné bláto jako u Nyrudu. Po chvíli chůze před sebou vidíme paní, která už očividně nemůže. Vedle ní poletuje zřejmě její manžel a žene jí kupředu. Z řeči i vizáže je zřejmé, že jsou to Španělé. V dálce zahlížíme další skupinky. Začíná to být jasné. Prázdný autobus patří španělské výpravě, která je celá před námi, po chvíli téměř za námi. 😉

Vyjít nahoru nám trvalo hodinu a půl. Čekáme, až se španělská výprava vykřičí, vyfotí a odebere na zpáteční cestu. Pak přichází naše chvilka. Nikým nerušeni si vychutnáváme výhled na malebný fjord, jsa obklopeni absolutním tichem. Stojíme na vysoké skále a fotíme fotky tak typické pro toto místo. Nejprve nastavujeme samospoušť a Jirka po stisku dálkového ovládání dobíhá několik desítek metrů do záběru fotky. Pak si Zdenka sedá na hranu skály a nohy spouští do nekonečné propasti. Je to zvláštní pocit, stát na samotné hraně skály a dívat se na vzdálenou vodní hladinu.

Chvíli pozorujeme krkavce, který předvádí své letecké akrobacie nad fjordem. Při střemhlavém letu předvádí postupné obraty podél osy a vesele u toho kráká. Jako by majestátním způsobem ukazoval své schopnosti a hrál si jako malé dítě.

Z idylky nás vytrhávají další hlasy. Jeden Angličan si přinesl prut, sedá si na skálu a nechá se fotit v pozici, jako by odsud chytal ryby. Vydáváme se tedy na cestu zpět. A v pravý čas. Potkáváme snad polovinu německého národa. Parkoviště je zcela zaplněno. Jirka napočítal 33 aut. 😉

A tak rychle odtud, zase o kus dál, po silnici č. 45 směrem Kjerag. V Byrkjedalu se před námi nečekaně objevují cedule s nápisem Toll road. U mýtné brány zjišťujeme, že vjezd k další přírodní turistické atrakci stojí celých 40 NOK. Otáčíme se na na plácku plném koz vyhřívajících se na teplém asfaltu. Zatímco zastavujeme a přemýšlíme o dalším plánu, žužlají nám stěrače a zpětné zrcátko 😉

Z Byrkjedalu jedeme tedy do Egersundu. Chytat ryby. Nejprve však zastavujeme v obchodě, kupujeme 2 banány, chleba, krevetový salát a kotel zmrzliny. Velmi brzy nacházíme příhodné místo na nocleh i rybaření. Na samém břehu fjordu. Je to jakési parkoviště pro karavany. Jirka navazuje návnady a pokouší své štěstí. Protože na jeden typ návnady nic nechytá, navazuje pětiháčky na heringy. Na první hod chytá malou rybku, kterou však hážeme zpátky do vody. Je příliš malá. Háčky mají problém. Zasekávají se do chaluh a nejdou vytáhnout. V jednu chvíli jsou zaseknuté nenávratně. A tak Jirka nazouvá holinky a vysvobozuje je. Pak chytá další pidirybu. Po chvíli jsou všechny naše návnady utopeny v chaluhách a tak musíme vyhlásit konec rybaření v Norsku. K večeři si dáváme chleba a krevetový salát.

DEN 26 – 09. 10. 2007

Ráno vstáváme až o půl osmé. Ve chvíli, kdy vylézáme z vyhřátého stanu, zjišťujeme, že stan je opět obalen jinovatkou. Už si na ní nějak zvykáme. 😉 Sušíme tropiko, Jirka myje okna, Zdenka vaří čaj a hrachovou polévku. V 10:15 vyjíždíme k trajektu se zeptat na podrobnosti. Loď do Dánska jede až v 1:00 ráno a cesta stojí 1 750 NOK. To se nám zdá hodně a navíc se nám nechce tak dlouho čekat. A tak kupujeme benzín, chleba, blumy a vyrážíme směrem Kristiansand.

Cestou nás napadá, že bychom mohli využít situace a zastavit se na nejjižnějším bodě Norska – Lindesnes Fyr. Vyčetli jsme ho z mapy. Silnice lemuje pobřeží a je vidět, že se s největší pravděpodobností nacházíme v rekreační oblasti Norska. Jsou tu dokonce i pláže. Dorážíme na parkoviště a zjišťujeme, že k majáku se platí 50 NOK. S úsměvem na tváři lezeme na nejbližší skálu a po pěšince-nepěšince se vydáváme směrem k moři. Musíme dávat pozor, aby nám divoké růže neroztrhaly kalho

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .