0
0

16.9.2005

Brno, 25°C, ráno jasno, odpoledne déšť

Náš čas nadešel. Dvoupatrový autobus Student Agency dorazil 15 minut před odjezdem, tedy v 13:45, my se nalodili a čekali na Zdenčinu sestru Jarušku. Ta nás vyfotila na svůj zánovní digitál, my jí zamávali a autobus se odpoutal od zastávky směrem na švédský Göteborg. Nedojeli jsme však daleko…naše další zastávka byla na nedalekém nástupišti, kde jsme čekali na spoj z Ostravy, který dorazil se 45-minutovým zpožděním. V 15:15 nám Jaruška podruhé a naposledy před naším odjezdem zamávala. Další zastávka byla v Praze a pak ve 20:30 na hraničním přechodu Cínovec, kde jsme museli řešit první „zradu“. Z umyvadla na WC nešlo napustit do naší 1,5 litrové PET lahve vodu, protože se tam láhev jednoduše nevešla. Nezbylo nám tedy, než zakoupit malou Aquilu za 10 Kč. Tato malá Aquilla se ukázala býti naší věrnou přítelkyní, především při tankování vody v umyvadlech benzínových pump.

18.9.2005

Göteborg, 19°C, polojasno

Přes noc jsme po důsledné kontrole německých celníků projeli jejich zemi, Zdenka víceméně všelijak pokroucená spala, Jirka sledoval cestu. 😉 Ve 4:15 jsme dorazili na první trajekt směřující do dánského Rodbyhavenu. Celou cestu jsme strávili na palubě venku v tričku s krátkým rukávem. V 6:05 už jsme opět měli pevnou půdu pod nohama a uháněli po dánské dálnici. Tato země je neskutečně placatá. V 8:15 autobus dorazil do dánského Helsingoru, odkud pokračujeme trajektem do švédského Helsingborgu. Je naprosté jasno, obloha bez jediného obláčku a slunce v této placaté krajině opravdu září. Loď, která nás veze, se jmenuje Tycho Brahe a strávili jsme na ní 20 minut. V 8:45 jsme se vylodili ve švédském Helsingborgu. Celnice zde bohužel nefunguje a tak nemáme v pase razítka. Do Göteborgu dorážíme s předstihem – namísto plánovaných 13:00 vystupujeme ve 12:15. Hlavní vlakové nádraží se nachází v těsné blízkosti od autobusového, což je případ celého Švédska i Norska. Zamířili jsme k prodejně jízdenek a bez problémů během několika okamžiků obdrželi jízdenky do Narviku za 691 SEK (kurz byl v té době kolem 3,20 Kč za 1 SEK). Čtyři hodiny čekání na vlak jsme si krátili na pohodlné lavičce v hlavní hale pozorováním lidí. Naše Tatonky jsou jednoznačně největšími zavazadly a nevejdou se v úschovně ani do boxů za 30 SEK.;-) Na záchod si Zdenka došla za 5 SEK a dokonce zjistila, že v ceně je i použití sprchy. Tu jsme ale zatím nepotřebovali. V hale je mimo jiné k dispozici také použití internetu za 19 SEK za hodinu. Vlak společnosti Connex nám odjížděl ze 7. nástupiště a rozjel se na vteřinu přesně. Byl poloprázdný, ale ve 21:20 zastavil ve Stockholmu a přistoupila spousta lidí, která celý vlak zaplnila.

18.9.2005

Boden, 17°C, polojasno

Dnes nás čeká celý den ve vlaku. Jsme zvědaví, jak se bude směrem na sever měnit krajina. Ráno se nacházíme tak na úrovni norského Trondheimu. Zmizela pole, lesy jsou složené z borovic a bříz, čas od času je k vidění malé jezírko. Všude kolem je spousta červených baráčků, přesně dle popisu Karla Čapka. V 7:42 dorážíme do městečka Umea, kde je přestávka na přepřažení lokomotivy. Přestávku jsme využili k tomu, abychom se venku trochu protáhli. Venku jsme naměřili celých 13°C. Dopoledne se vyskytovaly mírné přeháňky a my měli možnost vidět první švédskou duhu. Nevydržela dlouho, stejně jako déšť. Kolem poledne se mírně mění krajina. Vysoké stromy občas střídají podstatně nižší a řidší. Do Bodenu, kde přestupujeme, jsme přijeli asi s 2minutovým zpožděním. Přestup jsme zvládli bez nejmenšího zaváhání, protože vlak do Narviku stál na témže nástupišti asi pět metrů od místa, kde jsme vystupovali. Ve 13:29 jsme spolu s vlakem překročili polární kruh, což vlak oznámil krátkým zatroubením. Kousek před Kirunou se podstatně změnil vzhled krajiny. Téměř vymizely jehličnaté stromy a kam oko dohlédne je bříza, bříza a samá bříza. Nic než bříza, tráva a nizounké keříčky. A malinkatá jezírka. Vše oděno do neuvěřitelně krásných podzimních barev. V dálce se zvedají kopce, které dávají tušit hory. Vše toto v kontrastu s modrou oblohou posetou tu a tam malinkými obláčky. Na tuhle krásu by člověk vydržel hledět celou věčnost. V 15:55 vidíme první zasněžené vrcholky hor. Najednou jsme v horách. V Laktatjakka se ocitáme nad hranicí sněhu. Místy jsou tu kousky zmrzlého sněhu a nějakých 20 m nad námi je již souvislá sněhová pokrývka. V 17:25 náš vlak doráží do Riksgränsen. Taje tu sníh a je odsud krásný výhled na krajinu. Že jsme již pravděpodobně v Norsku jsme poznali při pohledu z okna vlaku, když na stěně tunelu byla nakreslená šipka v norských barvách, která ukazovala naším směrem. Opačným směrem ukazovala šipka ve švédských barvách. Ach jo, nedobrovolně se vzdáváme razítek v pase… A zvýšili jsme na 513,7 mnm. Pak už to šlo šupem dolů až do přístavu Narvik. Cesta byla protkaná tunely a protisněhovými zátarasy. Výhled na okolní hory a Rombakfjord byl naprosto fascinující. Seděli jsme nalepení na okýnku a málem i zapomněli vystoupit.;-) Jediné hlášení v angličtině za celou cestu bylo upozornění, že Narvik je konečná stanice. Na nádraží jsme se vyfotili a vyrazili po cestě do kopečka hledat naše první nocležiště. Přešli jsme hlavní silnici E6 vedoucí Narvikem, dali se doprava na pahorek do parku, tam prozkoumali terén a za mírného deště postavili stan. Bylo 10°C. Napsali jsme SMSku domů oznamující šťastný příjezd, vybalili krosny, sepli spacáky a kolem půl deváté šli spinkat.

19.9.2005

Narvik, 10°C, dopoledne jasno, odpoledne déšť

Ráno jsme se probudili ve 3:00 a naměřili 8°C. Hned nato jsme opět usnuli a znovu se probudili až před sedmou hodinou. Spalo se nám moc hezky, v propnutém spacáku bylo krásně teploučko. V noci chvilkama docela lilo a chvilkama nepršelo vůbec. Před půl osmou jsme začali balit. Světlo je tu překvapivě stejně jako u nás, v šest už svítá. Ale sluníčku docela dlouho trvá, než se vyhoupne nad hory a začne hřát. Než jsme sbalili stan, vyšli jsme na vrcholek pahorku na vyhlídku. Krásně svítilo sluníčko a nám se naskytl pohled na město obklopené zasněženými vrcholky hor. Sbalili jsme stan a v cca 10:15 vyrazili dolů do města. Infocentrum se nachází na samém konci hlavní ulice. Pokračovali jsme do jednoho obchodu s pohledy a šli se vyfotit k rozcestníku. Zjistili jsme, že do Vídně je to 3 159 km – dál než na severní pól (2 407 km).;-) Na lavičce jsme napsali pohledy a odnesli je na poštu. Známka do Evropy stojí 9,50 NOK. Pohled stál 6,60 NOK. Pak už naše kroky směřovaly na E6. Chvílema jsme šli, chvílema stáli na četných autobusových zastávkách a stopovali na místě. Výsledkem bylo, že nám na jednom z „odpočívadel“ zastavil autobus do Tromso.;-) Po několikahodinovém pochodu jsme zastavili před mostem vedoucím přes Rombakfjord a zkusili ještě chvíli stopovat. Najednou z ničeho nic zaskřípaly brzdy a vystoupil chlápek s brokovnicí.;-) Měl jí na zadní sedačce a jel lovit ptáky, neboť právě začala lovecká sezóna. Krosny, které se mu zdály neuvěřitelně těžké, s naší pomocí hodil do auta a už jsme frčeli do Bjerkviku, kam jel za svými rodiči. Převezl nás přes most a v Bjerkviku zastavil u benzínky. Na WC jsme načepovali vodu a s těžkými krosnami se vydali hledat místo k přespání. Zdenka čekala u autobusové čekárny, kde nám zastavil další autobus. Jirka hledal nocležiště a nakonec našel takový „lesík“ z bříz a vysoké trávy, kterou jsme vytrhali. Docela pršelo, tak jsme stavěli stan dešťovou variantou (prvně tropiko a poté pod ním stan). Když se nám podařilo postavit stan, Jirka vyndaval obsah Tatonek a Zdenka vařila těstoviny a čaj k večeři. Spát jsme šli ve 22:00.

20. 9. 2005

Bjerkvik, 10°C, polojasno, větrno

Zdenka celou noc spala jako dřevo, Jirka se chvilkama budil. Ráno v 6:30 nás probudil šílený vichr a déšť. Ve stanu máme 11°C. Teploměr ve spacáku naměřil neuvěřitelných 30°C.;-) V předsíňce je malinko mokro, jak skapává sražená pára z tropika, ale to není nic významného. Vstali jsme v 7:15 a začali balit. K snídani jsou ovesné vločky s medem. Zjistili jsme, že ten déšť je „jen“ ze stromů, a že venku neprší a vysvítá sluníčko. Než jsme vyšli, hodili jsme si norským desetníkem, který Jirka včera našel. Vyšlo nám, že máme jít a stopovat do Harstadu. Vylezli jsme na kopeček za Bjerkvik, stáli tam do 14 hodin a nikdo nám nezastavil, i přestože v autech lidi jezdili většinou po jednom. Vypozorovali jsme, že zelená SPZka znamená, že auto má většinou jen dvě sedadla a za nimi mřížku. Na kopci jsme viděli krásnou duhu a to hnedle několikrát. Střídavě totiž pršelo a svítilo sluníčko. Ve 14:05 jsme se tedy otočili a sešli zpátky dolů do Bjerkviku. Fičelo jak na pravém severu, v dešti byly i stopy sněhu. Šli jsme směrem na Narvik a stopovali. Během chvilky nám zastavilo obytné auto a v něm rodina z Anglie. V práci dali výpověď a už od července takto cestovali Evropou. Zrovna se vraceli z Lofot. Moc hezky jsme si s nimi popovídali. Paní byla učitelka a její manžel Steve vášnivý fotograf. Jejich šestiletý syn nechodil po dobu výletu do školy a tak ho paní učila na cestách sama. Vysadili nás v Narviku kousek od rozcestníku a jeli svým směrem. My pokračovali dál pěšky po E6 a objevili první vážnou překážku – tunel. Bohužel ani zde se nenašel jediný dobrodinec, který by nás jím provezl. Nakonec jsme zjistili, že kolem tunelu vede cesta pro pěší, a že nám nezbude nic jiného než ji použít. Trvalo nám to necelou hodinu. Za tunelem jsme na benzínce vzali vodu do našich PET lahví a procházeli vesnicí Ankenes, za kterou jsme se chtěli ubytovat. To jsme ale netušili, jak je tato vesnice dlouhá. Asi dvě hodiny jsme capkali a řada domečků podél pobřeží nebrala konce. Baráky na sobě byly nalepené a nikde ani kousek místa na postavení stanu. Už jsme mleli opravdu z posledního, Tatonky obtěžkané „nádržemi“ s vodou byly každým krokem těžší a těžší. Z pudu sebezáchovy jsme zatočili do místa, kde nad malou skalní stěnou rostly břízy. Na nějakých 150 metrů od obydlí jsme ani nepomysleli.;-) A měli jsme štěstí. Před břízami byl takový hezký plácek porostlý brusinkami. Na stan nebylo ani moc vidět. Když jsme ho stavěli, zrovna chvíli nepršelo, stihli jsme i uvařit těstoviny a čaj a krásně najedení usnuli jako špačci.;-) Dnes Jirka poprvé použil „kožku“.;-) 😉 😉 (Kožka je náš název pro kožešinový ledvinový pás, který Zdenka našla ve skříni po babičce a dědovi a do Tatonek jsme ho přibalili na úplně poslední chvíli.)

21. 9. 2005

E6, 5 – 7°C, vytrvalý déšť

Probudili jsme se v 6:30 a ve teploměr ve stanu ukazoval 7°C, ale bylo příjemně teplo. Ze včerejška nás celkem všechno bolí. O půl jedenácté bylo „už“ sbaleno a mohli jsme vyrazit šlapat další kilometry. Vždycky jsme zastavili na autobusové zastávce, rozhlédli se, zda zrovna nejede nějaký autobus, stopovali tam 5 minut a pokračovali k další zastávce. Asi za 45 minut nám nečekaně zastavila jedna paní, která jela do Ballangen. Zjistili jsme, že norské slovo „VIK“ znamená „záliv“. Za Ballangen, zrovna, když Zdenka trhala brusinky, nám zastavil chlapík, co jel střílet zvěř a ptáky. Měl půjčené auto z Europcaru. Za cca 30 km jsme odbočili z E6 do Kjopsviku po silnici č. 827 a projížděli naprosto úžasnou krajinou. Po pravé straně jsme měli národní horu Norska. Není nejvyšší, ale prý nejhezčí. Je to takové skoro kolmé skalisko porostlé lišejníkem a po něm dolů crčí proudy vody. Tady bychom byli schopni vyfotit zbytek zásob filmů.;-) Projížděli jsme asi 4 tunely, nejdelší měl 3,6 km. Pán nás zavezl přímo k trajektu, tam jsme nastoupili, zaplatili každý 34 NOK a během chvilky se vezli po moři. Na palubě fičelo jako o závod, celý den totiž lije a je mlha. Z trajektu jsme v dešti pokračovali pěšky. Za chvilku nám zastavil zaměstnanec trajektu ve velké dodávce – dneska už druhý kuřák. Ten nás dovezl na E6 a pak pokračoval směrem na sever. Tak trochu se podivoval nad velikostí našich zavazadel i nad naším záměrem projet Norsko stopem. Vydali jsme se tedy pěšky po E6 směrem Fauske. Teď to již opravdu byla ta pravá severská Země nikoho. Z obou stran les, automobilů podstatně ubylo. Auta jezdila jaksi ve skupinách, zřejmě jak dojížděly trajekty. Chvíli jsme šli, chvíli fotili. Krajina je tu naprosto úžasná. Kolem cest je obrovská spousta hub – hlavně březáci a taky muchomůrky. Cesta je lemovaná čímsi, co vypadá jako ryzec nebo syrovinka, ale je to šíleně hořké (ano, ochutnávali jsme bez zábran téměř všechno). Protože ale neustále a nepřetržitě prší, houby jsou nacucané vodou. Po asi hodině chůze nám zastavil chlápek se zapráskaným autem od bahna, kufr plný, anglicky nemluvil, ale Tatonky mlčky nacpal do auta na zadní sedačku, vedle nich posadil Jirku, Zdenka si sedla na přední sedadlo a auto se rozjelo. Pán nás dovezl do nejbližšího městečka Innhavet, kam jel nejspíš do tamní restaurace. Pěšky jsme pokračovali dál, směrem Fauske, ve vytrvalém dešti. Pomalu jsme začali přemýšlet, kde nabereme vodu a postavíme stan. Taky nás trochu trápily tunely, které dle mapy měly přijít za několik desítek kilometrů. Za Innhavetem kolem nás projeli dva mladíci v autě a jeden z nich na nás zběsile mával. Projeli a asi za 5 minut se pro nás vrátili. Řidič anglicky nemluvil, jeho spolujezdec jakž takž. Mladíci byli celkem při těle. Seděli jsme vzadu, Tatonky měli v kufru i spolu s jejich objemnými zavazadly a sledovali opět nádhernou krajinu – fjordy, skály, kopce a hory. Taky jsme si náležitě užívali dlouhých tunelů. Ten nejdelší měl odhadem 5 km. Při nástupu do auta jsme zjistili velice potěšující informaci – pánové jedou přes Fauske až do Bodø. Jirka dneska ráno tak zasněně prohlásil, že by měl přání dostat se dnes do Fauske. A přání bylo vyslyšeno. Řidič jel celkem svižně, 110 km/hod, předjížděl i v tunelech, ale nebyla to nijak nebezpečná jízda. Ve Fauske jsme byli kolem půl sedmé večer. Poprosili jsme je, zda by nám mohli zastavit těsně před Fauske, poněvadž spíme ve stanu a potřebujeme najít neobydlené místo. Nějak to nepochopili a zastavili nám u benzínky. Tak jsme jim znovu podrobně vysvětlili, jaký je náš záměr a kde chceme zastavit. Opět naše výzvy zůstaly nepochopeny a tak jsme si museli říct o zastávku už za Fauske, těsně před začátkem další vesnice. Oni by snad byli schopní nás dovézt až do Bodø.;-) Šli jsme tedy zpátky pěšky rozhlížeje se po vhodném místě na spaní. To se ukázalo býti vcelku velkým problémem. Nakonec Jirka „vyhrabal“ místo v jedné křovině mezi silnicí a baráky. Neměli jsme vodu a možná jsme opravdu měli raději vystoupit na té benzínce. Jenže to nás nenapadalo. Teď jsme museli tam v křovině nechat Tatonky a vydat se zpět na benzínku. Bylo to docela daleko a hlavně úplně neskutečně lilo. Voda z oblohy crčela proudem. Kalhoty a bunda i takovémuto dešti odolaly, takže si zaslouží pochvalu. Boty Garmisch nejsou na takto intenzivní déšť zřejmě stavěné. Byly nové a všichni nám radili prozatím neimpregnovat. Možná jsme neměli dávat na rady profesionálů, možná by boty promokly za každých okolností. Těžko říct. Byli jsme mokří a prokřehlí, trochu jsme udělali chybu, že jsme do stanu lezli v mokrém oblečení a spoustu věcí tak zbytečně namočili. Usnuli jsme kolem půl jedenácté a v noci poslouchali, jak chvílemi lije a chvílemi jen prší.;-)

22. 9. 2005

Fauske, 10°C, déšť

Ráno jsme se probudili sice v suchu a teple, ale neúnavný déšť bubnoval na tropiko našeho stanu. Objevují se i kratičké chvilky, kdy neprší vůbec. Ale těch zatím není mnoho. Krosny jsou mokré, promokly i skrze nepromokavé originální fusaky na Tatonky. Norský déšť je zkrátka norský déšť. Tropiko místy propouští vodu, ale spíš je to pára, která skapává zpátky dolů. Hlavně přemýšlíme, jak a kde usušíme promoklé boty. Sice máme druhé náhradní, ale raději bychom vždy měli v zásobě jedny boty suché. Trošičku jsme si „přileželi“ a začali vstávat až v 8:30. Nebylo kam spěchat a navíc v této době přestávalo pršet. Jenže jistota, že opět nezačne, nebyla. Jirka balil krosny uvnitř a Zdenka ověšela ztrouchnivělou břízu zmoklými věcmi, protože se stalo neskutečné a začalo vylézat sluníčko. Foukal i mírný větřík, takže některé věci se malinko osušily. Mezi usušené části výbavy rozhodně nepatřily boty. Zdenka včera mohla ponožky MOIRA ždímat. Mokré boty jsme pověsili na Tatonky zvenku a doufali, že alespoň trošku přes den oschnou. Když jsme měli sbaleno, zatáhlo se a opět to vypadalo na další déšť. Vydali jsme se směrem do centra k benzínkám. Všimli jsme si mramorového sloupu, který údajně stojí na náměstí. Náměstím tu zřejmě nazývají kruhový objezd mezi benzínkami. Na internetu psali, že tímtéž mramorem je obloženo sídlo OSN v New Yorku i zdejší vlakové nádraží. Prošli jsme dvě rovnoběžné ulice a místo infocentra našli alespoň poštu a koupili si na památku pohled. Po Infocentru ani vidu ani slechu. Cestou na vlakové nádraží jsme jedno viděli, ale to bylo červené, což znamená, že je otevřené jen v sezóně. Dorazili jsme na nádraží a zjistili, že pokladna je otevřená pouze od 11:15 do 13:45 a pak až od 20:30 do 21:45. Mimo tuto dobu se musí jízdenky kupovat přímo ve vlaku. To nám moc nepomohlo, neboť jsme potřebovali zjistit cenu jízdenky. Bylo kraťoučce před 14tou, ale nikde už ani noha. Zdenka tam našla jednoho nádražáka, který jí řekl, že cesta do Lonsdal stojí kolem 100 NOK. V jízdním řádu a po konzultaci s mapou jsme se rozhodli vystoupit právě v Lonsdalu, neboť se nacházel ze všech zastávek nejblíže polárnímu kruhu. Navíc byl ještě před ním, takže se nebudeme muset vracet. Na řadu pak tedy přišel podruhé náš nalezený desetník. „V“ znamenalo vlak a druhá strana mince, že jdeme na stopa. Padlo „V“, takže jedeme vlakem. Stejně opět začalo pršet a my musíme někde uschnout. Toto nádraží se zdá býti dobrou sušárnou. Na topení jsme rozložili smradlavé ponožky a pod topení zasunuli smradlavé boty. A sušíme. Několikahodinové čekání na vlak si zpříjemňujeme požíváním sušeného masa a sušenek. A jsme rádi, že desetník nám přisoudil zůstat v suchu. Toho deště si jistojistě užijeme ještě dost. Člověk by ani nevěřil, co všechno se dá pořídit za jeden NOK.;-) Přesně tolik stál totiž vstup na místní WC. Tam si Zdenka v miniaturním umyvadle umyla hlavu, nohy a ještě napustila 5 litrů vody. A navíc si došla i na záchod.;-) Jirka její příklad nenásledoval, protože pod to umyvadlo se nedá téměř ani strčit hlava. Jsou to takové hodně bojové podmínky. Nás však něco takového nemůže rozházet. Ani to, že venku neustále lije jako z konve. My jsme dneska totiž až do 19:10 v suchu. Pak vystupujeme v Lonsdalu. Jedná se o nějaký rychlovlak. neboť oněch 130 km ujede za necelou hodinu. Prvně jsme málem nastoupili špatně, protože přijel vlak a měl na sobě ceduli Trondheim. Pan průvodčí nám ale řekl, že tenhle jede do Bodø a náš přijede za několik minut. Nezbylo než mu věřit a čekat na příjezd vlaku, který skutečně za 5 minut zaskřípal brzdami a bylo na něm napsáno Mosjøen. Průvodčí tohoto vlaku nám původně tvrdil, že ani tenhle vlak nejede do Lønsdalu. Asi jsme to nějak špatně vyslovovali, protože z pana průvodčího nakonec vypadlo, že on v Lønsdalu také vystupuje.;-) Je to zastávka na znamení, ale když je někdo ve vlaku, kdo tam jede, vlak tam zastaví automaticky. Za jízdenku jsme vyplázli celých 121 NOK na osobu. Krajina se jako jedním skokem změnila. Prvně tu byly louky, pole a ovce a pak najednou jen skály porostlé lišejníkem a břízkami. Vlak zastavil v Lønsdalu přesně na čas a před námi se objevila malá nádražní budova a asi dvě chatky. Jinak to byla pustopustá krajina. Ta nás však naprosto uchvátila. Zmožení, unavení a plni čerstvých vzpomínek na deštivé Fauske, stanuli jsme tváří v tvář něčemu naprosto neopakovatelnému. Přímo před námi se až do nekonečna rozprostírala krajina jako namalovaná z pohádky. V dálce je slyšet řeka, všude kolem rostou brusinky, v podstatě budeme spát na skále s překrásným rozhledem na celé údolí. Zítra to tu musíme všechno prozkoumat a vyfotit. Snad nám bude přát počasí. K snídani jsme si naplánovali pudink s brusinkami. Malinko sice poprchá, ale není to nic významného, takže stan můžeme stavět normálně. Ve stanu bylo večer 8°C a krásně teploučko.

23. 9. 2005

Lønsdal, polární kruh, 10°C, ráno jasno, odpoledne déšť a vichr

Když jsme se před šestou hodinou ranní probouzeli, venku právě vycházelo sluníčko zpoza mraků za horou. Zdenka se bleskurychle převlíkla a šla fotit. Naštěstí jsme spali v okolí obrovských šutrů, které se daly použít namísto stativu. Nasbírala brusinky a udělali jsme si s nimi k snídani pudink. Mňam.;-) Moc se nám tu líbilo, toto místo možná už nic ve své kráse nepředčí. Taky jsme se šli projít k nedalekým chatkám. Než jsme těsně před desátou zvedli kotvy, poslali jsme domů SMSku. Venku bylo celou dobu nádherně, a tak nám konečně po týdnu vyschlo tropiko. A taky boty, které jsme si pro dnešek nechali viset venku na Tatonkách. Už večer jsme pojali „podezření“, že spíme v blízkosti řeky a tak jsme se k ní šli podívat. Stejně se ozývala směrem od E6. Bylo teplo, skoro by šlo vysvléct se do trička a kraťasů (které jsme ovšem s sebou neměli). Aut jezdilo pramálo, s kolonami vozidel kolem Narviku se to vůbec nedá srovnávat. Tady je to již skutečná pravá polární pustina. Ale moc krásná pustina. Asi po hodině a půl chůze jsme konečně dorazili k „naší“ řece. Tekla divokým proudem kousek od silnice, tak jsme na odpočívadle odložili Tatonky a vydali se k ní dolů. Bylo naprosto šílené a neskutečné vedro. Náš teploměr ukazoval 20°C ve stínu. A my neměli ty kraťasy…;-) Ale z horka nás brzy vyvezli dva chlápci v dodávce. Jeli někam k Trondheimu, ale my se nechali vysadit u stanice na Polárním kruhu (foto1, foto2). Tady jsme prostě zastavit museli. Zavezli nás navíc přímo přede dveře turistického centra, přes celé parkoviště, ignorovali i zákaz vjezdu. Turistické centrum cedulkou na dveřích hlásilo, že bude otevřeno opět až v květnu, kdy začíná turistická sezóna. To jsou mi tedy Polárníci… Tak jsme se alespoň porozhlédli po nádherné polární krajině. Bylo tu úplně pusto, fičel pravý polární vichr a drobně pršelo. Jako spousta dalších návštěvníků jsme si postavili z kamení malou mohylu. Uvidíme, jestli tu bude stát, až se sem jednoho dne vrátíme. Po cca jedné hodině jsme se vydali pustou krajinou po E6 dál na jih. Aut moc nejezdilo a tak, která právě jela, nám nezastavila. Trošku jsme zalitovali, že zde nemáme čas přespat. Šli jsme tedy a kochali se pohledem na tuto naprosto úžasnou polární krajinu a také trochu fotili. Po chvíli chůze jsme dorazili k prazvláštnímu úkazu – stály tu závory, ovšem bez známek železničního přejezdu. Závory byly proti sobě, byla tam červená světla připravená k výkonu signalizace a také kamery. Pro nás neznalé místních poměrů naprosto nepochopitelné. U závor byla odpočívací chatka, kde jsme se na chvilku zastavili a odpočinuli si. V chatce jsme našli prostorný záchod, uzamčenou sprchu a místnost s křesly a rozehřátým topením. Po přibližně půlhodině jsme se vydali dál po E6 na jih. Capkali jsme dál a dál, obklopeni naší vysněnou přírodou. Jak jsme z vyšší horské polohy scházeli dolů, přibývalo břízy a ubývalo lišejníku. Tu a tam kolem nás prolétl nějaký hmyz podobný komáru. A opět bylo teplo. Došli jsme až za železniční zastávku, která není na mapě, ale podle jízdního řádu tam staví vlak. Zastávka se jmenuje Bolna. Tam jsme se utábořili zase u jiné řeky než včera, jen několik málo metrů od naší E6. Vodu jsme bez potíží načepovali z horského potůčku a Jirka si umyl hlavu ohřátou vodou. Za tímto účelem jsme měli připravené proděravěné víčko od PET lahve, takže malé potůčky vody tvořily sprchu. K večeři jsme měli těstoviny s posledním zbytkem lovečáku. Od rána už vaříme na nové větší bombičce, protože malá došla a leží v popelnici na polárním kruhu. Teď večer jsme se pokusili rozdělat oheň. Hodně lidí nám říkalo, že bříza hoří, i když je mokrá. No možná u nás. Ale po místních deštích nemá ani bříza šanci. Zdá se, že by opět nemuselo pršet. Už několik lidí nám říkalo, že tu prší přes měsíc (ze šedesáti minulých dní jich propršelo celých padesát a to je i na deštivé Norsko příliš).

24. 9. 2005

Mo i Rana, 10°C, déšt

Ráno jsme se opět probudili kolem šesté a vstali asi v 6:15. Na déšť to moc nevypadalo. Uvařili jsme si hrachovou polévku s česnekem. Začali jsme balit stan a čím dál více to vypadalo opět na déšť, který nakonec přišel. Ale čas na sbalení nám ponechal. Krosny jsme nechali na místě přikryté promokavým nepromokavým fusakem 😉 a šli se podívat dolů k řece. To už celkem vydatně pršelo a foukal i vítr. Po deváté jsme se opět vydali na cestu. Hodně pršelo a Zdenka asi po 15ti minutách začala cítit vlhko ve svých před cestou doma důkladně naimpregnovaných Gore-Texových botech, vodu celkem úspěšně nasákly i moirové ponožky. Jirka měl od včerejška menší puchýře. Šli jsme a šli a šli. Aut opět příliš mnoho nejezdilo. Krajina měla ještě polární nádech, ale přibývalo borovic. Chvílema pršelo, chvílema svítilo sluníčko a foukal vítr, takže jsme střídavě mokli a zase znovu usychali. Kalhoty jsou naprosto super, bunda celkem taky – až na Zdenčinu nášivku na rameni, která není podlepená a propouští vodu. Ale není to nic, co by jí vadilo. Kolem půl dvanácté se nám podařilo stopnout již třetího lovce. Začala sezóna a tak jich hodně vyráží do hor. Pán jel v autě se psem, kterého měl v kufru, takže obě Tatonky musely s Jirkou na zadní sedadlo. Ale vešli se. Byl to první člověk, který než jsme nastoupili, zeptal se, odkud jsme. Pak se docela rozpovídal. Opět opakoval, že letošní podzim je výjimečně deštivý, a že příště máme přijet v srpnu. V té době tu prý turisté již nejsou a komárů minimum. To bychom ale neviděli vše v takovýchto nádherných podzimních barvách. Dozvěděli jsme se také, že je to bývalý poslanec norského parlamentu, a že se profesionálně věnuje střelbě. Cestou nás upozorňoval na různé zajímavosti a hodně se podivoval, že už je známe. Tak jsme se přiznali, že před odjezdem jsme si hodně věcí našli na internetu a jen tak něco nás už nepřekvapí.;-) V řece u Mo i Rany se prý výborně chytají lososi. Vystoupili jsme u Infocentra, které bylo, jak jsme později zjistili, v sobotu zavřené. A tak jsme se vydali zpět na naší starou známou E6. Určil tak opět desetník, protože jsme se nějak nemohli rozhodnout, zda se jít podívat do města nebo se vydat rovnou ven z města. Zase jsme kus popošli, proměnlivé počasí se nezměnilo, a tak jsme několikrát mohli spatřit duhu. Těsně za Mo i Ranou nám zastavili dva mladí lidé, kluk s holkou. Zrovna, když jsme žvýkali sušené maso. Řidič říkal, že byl v létě v Praze, a pochvaloval si, jak je tam levno a že prý máme moc dobré pivo. Provezl nás asi třemi tunely do Hauknes a my pak pokračovali pěšky na 1 km vzdálené odpočívadlo s WC, kde jsme si naplánovali přestávku. Cestou byla všude svodidla, tak jsme ani nepředpokládali, že nám někdo zastaví. Nicméně Jirka symbolicky stopoval dál. V jednu chvíli projelo nevelké auto a jeho řidič se po nás významně ohlížel. To už jsme viděli, že za odpočívadlem je tunel a byli jsme rozhodnuti ho zdolat pěšky. V některých tunelech jsme si totiž všimli jakéhosi pokusu o chodník. Také jsme se několika lidí ptali, zda je v tunelu zakázáno chodit pěšky. Nikdo nám nebyl schopen dát jednoznačnou odpověď. Auto, jehož řidič se po nás otáčel, nečekaně zastavilo na odpočívadle a řidič zůstal sedět v autě. Tak jsme si říkali, že by na nás třeba mohl čekat. A měli jsme správné tušení. Když jsme se blížili, vystoupil mladík v bílém tričku a černém kulichu a do svého třídveřového vozítka naložil nás i Tatonky. Dozvěděli jsme se, že neměl co dělat a tak si jen tak vyrazil na projížďku. Svezl nás i 8,6 km dlouhým tunelem, který otevřeli 16.9.2005. Když jel sem, objížděl tunel po serpentinách, ale zdálo se mu to moc dlouhé, tak se na zpáteční cestě rozhodl pro nový tunel. Jeho přítelkyně dělá u firmy, která tunel stavěla. Zase nám potvrdil, že v Norsku opravdu takto moc normálně neprší. Zavezl nás do městečka Mosjoen, dokonce nás provezl starým městem u fjordu a vysadil nás zpátky u E6. Už když jsme stopovali za Mo i Ranou projel kolem nás chlápek s velmi naloženým přívěsem. Když jsme byli u Hauknes, znovu nás míjel a teď za Mosjoen jsme ho potkali znovu.;-) A navíc jsme potkali i naše staré známé Angličany s obytným přívěsem. V tu chvíli jsme zrovna nestopovali, tak na nás jen zatroubili a svištěli dál. My se vydali pěšky za Mosjoen hledat nocležiště. Opět začalo pršet. Po několika minutách chůze se před námi objevil nedlouhý tunel. Ani jsme se nesnažili nějak více stopovat a asi 200 m dlouhý tunel jsme chladnokrevně prošli pěšky. Ani to nebolelo.;-) Za tunelem jsme načepovali přírodní vodu tekoucí ze skály a asi o 1/2 km dál se usadili na jakési nepoužívané lesní cestě. Uvařili jsme si v předsíňce rýži a šli spinkat. Máme podezření, že náš teploměr neumí ukázat nic jiného než 10°C.;-)

25. 9. 2005

Trondheim, 16°C, jasno

Poněvadž je neděle, nevědomky jsme si dovolili přispat. Nemáme budíka a tak vstáváme, kdy se probudíme. No a Zdenka se dneska probudila ve čtvrt na osm, Jirka o čtvrt hodiny později. Jsme kousíček od E6 a moc aut stejně nejezdí. Tak jsme vstali až po osmé. V noci byl slyšet déšť, ale ten již ustal. Tropiko je mokré a taky pěkně zadýchané, tak jsme ho rozprostřeli u silnice, kde na něj trošku svítilo sluníčko. Teploměr tentokrát ukázal 7°C. Jsme trochu rozlámaní, ale to nás nemůže odradit od další chůze. Jirkovy puchýře jsou propíchané a nic nenasvědčuje tomu, že by mu nějak měly bránit v chůzi. Dnes si dáme trošičku oddychový den, protože aut jezdí opravdu málo. Oba měníme boty a jdeme v Garmischích. K snídani jsme si ve vodě rozmočili ovesné vločky a přidali všelijaké sušené ovoce, sušené maso a javorový sirup. K tomu jsme si uvařili kakao a moc si pošmákli. Na sluníčku jsme sbalili stan a vydali se na cestu. Akorát bylo 13 hodin.;-) Při skládání stanu jsme cítili pronikavý smrad. Posléze jsme zjistili, že to jsou nedaleké krávy. Když jsme procházeli kolem nich, bučely na nás a cinkaly zvonkama. Aut pořád moc nejezdilo, tak jsme si říkali, že kousek popojdeme a budeme opět stanovat. Navíc jsme šli kolem svodidel a nikde nebylo moc prostoru na zastavení. Po půl hodině pěší chůze nám nečekaně zastavilo auto. Řidič měl v kufru golfové hole, ale Jirkova Tatonka se tam vešla. Na skoro celé zadní sedačce seděla psí klec. Byla prázdná a tak jsme tam umístili Zdenky Tatonku. Jirka si sedl dozadu vedle klece, Zdenka tradičně na přední sedadlo a vyrazili jsme. Ani jsme se nezeptali, kam pán jede a tak jsme čekali, kdy zastaví. Když jsme nastupovali, řekli jsme mu jen, že jedeme kamkoliv po E6. Povídali jsme si a z jeho slov vyplynulo, že každý týden jezdí za prací z Mosjoen do Trondheimu. Při zastávce u vodopádu se nás ptal, jestli s ním chceme jet až do Trondheimu. No aby ne.;-) V něco takového jsme nedoufali ani ve snu. Krajina se opět začala měnit, a to dost výrazně. Přibylo luk a polí, někde právě probíhaly žně a rapidně se začalo oteplovat. V jednu chvíli teploměr na palubní desce automobilu ukazoval až 16°C. Jeli jsme a jeli a jeli. Cesta trvala pět hodin. Do Trondheimu jsme dorazili před sedmou hodinou a vystupovali přímo v centru města. Pán nám poradil, že máme jít spát přímo do parku ke katedrále, tam prý nikomu vadit nebudeme. Když jsme stavěli stan, začal hodně foukat vítr. Ale bylo pořád teplo.

26. 9. 2005

Trondheim, 15°C, jasno

V zámeckém parku jsme se probudili v 6:30. Kousek od nás stojí další stan, podstatně menší než ten náš.;-) Bylo nám úžasně teplo, ani už nešel chlad od země. Teploměr uvnitř stanu položený na zemi ukazuje 12°C. Obloha je z půlky modrá a z půlky zatažená. V rychlosti jsme sbalili, posnídali sušenku s předvčerejším čajem 😉 a po osmé hodině vyrazili do města. V Infocentru na náměstí jsme nakoupili pohledy a psali je na lavičce na náměstí až do 3/4 na jedenáct. Ráno bylo hezké pozorovat, jak se město probouzí, na náměstí trhovci stavěli stánky a prodávali jahody, různé další ovoce a květiny. Prošli jsme se městem, na vlakovém nádraží zjistili, že tam nemají jako v Göteborgu sprchy. Hledali jsme údajně slavný rybí trh a našli jen menší prodejnu s mořskými produkty, většinou mraženými. Pak jsme si vedle všimli malého plácku, kde zřejmě ty trhy probíhají, dle našeho soudu asi o víkendu. Pak jsme se po „naší“ E6, která vede přímo městem, vydali ven. Sluníčko pálilo jako v parném létě, tak jsme šli jen v tričku a po kolena vyhrnutých protidešťových kalhotách. Prošli jsme celý Trondheim a E6 nám nadjezdy a podjezdy odbočovala kamsi pryč. Nechtěli jsme po ní jít hned za městem, protože je stejně víceproudá. Došli jsme tedy po cyklostezce až do Heimdal, což bylo pořád do kopce. Tam jsme předpokládali, že se silnice spojí, ale opak byl pravdou. Šli jsme po klikaté silnici, kde se nedalo stopovat, asi 3 km. Teprve pak jsme konečně spatřili naši E6. Sundali jsme krosny, protože jsme při celodenním pochodu ušli nějakých 15 km. Netrvalo ani pět minut a zleva se objevili naši Angličané. Zabrzdili, my naložili Tatonky a jeli jsme. Po pár metrech jsme ale zjistili, že z E6 odbočují na E39 do Kristiansundu. Tak jsme po kratším váhání rozhodli, aby nás dovezli zpátky. Na E6 se nám bude stopovat, dle našeho mínění, lépe. Také jsme si potvrdili, že v Mosjøen to opravdu byli oni. Napsali jsme jim naší adresu, pro případ, že by se rozhodli vydat do ČR – toto byl zřejmě také důvod, proč jsme je znovu potkali. Kousek za kruhovým objezdem, kde nás opět vyložili, nám po chvíli zastavil jeden pán, co jel promítat film do nedalekého kina. Měl ještě trošku času nazbyt a tak nás popovezl o vesnici dál. Když odjížděl, nechtěně nám přejel naší malou flašku, do které napouštíme vodu na benzínkách v umyvadlech. Museli jsme tedy koupit novou za 6,50 NOK – nějaký sladký Partybrus. Byla to už dnešní druhá útrata, protože ráno v Trondheimu jsme se rozšoupli a za 7 NOK si koupili dva banány a dvě broskve. Po chvilce stopování jsme se rozhodli, že půjdeme bydlet, najdeme řeku a vypereme. Obojí se nám podařilo celkem rychle. Postavili jsme stan a prádlo navěsili na šňůru nataženou mezi břízkami. Trochu začal foukat vítr, tak snad nebude v noci pršet a prádlo uschne. K večeři jsme si uvařili těstoviny s pemicanem. Mňam mňam.

27. 9. 2005

Oppdal, 16°C, jasno

V jednu hodinu ráno nás probudilo slaboučké kapání deště na stan. Jirka duchapřítomně okamžitě vystartoval a šel sebrat prádlo. Když se vrátil, už docela slušně pršelo. A naším stanem lomcoval silný vichr. Některé spoďáry byly suché, ponožky nedoschly. Vlhké bylo i tričko a Zdenčiny spodky na spaní. Ale aspoň že tak. Dneska v noci nám bylo ve spacáku docela horko. Znovu jsme se probudili až v sedm a to již nepršelo. Posnídali jsme vločky s ovocem a začali balit. Také jsme dali dosušit vlhké prádlo, které vyjma ponožek MOIRA nakonec uschlo. Venku bylo takhle poránu celých 14°C. Z nezoraného pole kousek od silnice E6 jsme vyrazili kolem deváté. Hned v obci Melhus jsme začali stopovat. Po 3/4 na 11 nám zastavilo dnešní první auto. Řídil ho téměř nemluvící mladík, který měl u předního skla tu samou čelovku, jakou má Zdenka. V kufru měl jakési zeměměřičské potřeby, tak se tam vešla jen jedna Tatonka. Druhou měl Jirka tradičně na klíně. Vždy jsme se snažili dát tu jeho do kufru, protože je přeci jenom větší a těžší a tu Zdenčinu na zadní sedadlo. Ujeli jsme cca 30 km do města Storen. Zastavili jsme na benzínce, došli pro malou láhev vody a použili WC (čepovat vodu chodila většinou Zdenka, aby si při té příležitosti mohla dojít na záchod). Pak jsme pokračovali znovu po E6. Ta byla na značce vyznačená modře a ne tradičně žlutě, takže jsme tušili nějakou zradu. A také že jo. Žlutě jsou označeny klasické jednoproudé silnice, modrá znamená sice také jednoproudou, nicméně se zřejmě jedná o silnici s vyšší povolenou rychlostí. Navíc asfalt nebyl tradičně černý, ale červený. Auta tu svištěla jako o závod. U malého „vodopádu“ ze skály jsme si udělali přestávku, Zdenka došla pro vodu a také vodopád vyfotila. Jirka mezitím stopoval. Krátce nato nám zastavila dodávka, kterou řídil černoch z Alžíru. Mluvil takovou zvláštní lámanou angličtinou, také toho moc nenamluvil a pouštěl nám nějaké své národní písně, při kterých si zpíval. Dovezl nás až do Oppdalu, což je horské středisko. V zimě tu musí být šílený blázinec. Teď tu však panoval naprostý klid. Město je obklopeno horami, nyní beze sněhu, zato zbarvenými krásně do červena. Foukal silný, prudký, ale teplý vítr. Na teploměru bylo chvílemi i přes 15°C. Udělali jsme pár fotek a odpočívali na čerpací stanici Shell, která v tuto dobu měla nějakou akci a řidičům dávala kávu zdarma. Upozornil nás na to hned náš první řidič, který nás vezl do Bjerkviku. My ale kafe nepijeme, takže jsme služeb stanice Shell nevyužívali. Najednou, kde se vzalo tu se vzalo, přijelo úplně plné auto s českou SPZ. A nejen to, bylo dokonce Jihočeské. Tak jsme se s posádkou pozdravili a vykročili směrem na Dombås. Stopovali jsme bez ustání, ale nikdo nezastavoval. K večeru jsme našli řeku i místo na přespání. Naproti našemu dnešnímu bydlišti je odpočívadlo, tak jsme tam ještě to půl šesté zkoušeli štěstí, avšak marně. S bydlením tady začíná být malinko problém, protože všude je spousta kravích a ovčích pastvin, které jsou oplocené. A jinde se špatně hledá kousek rovného místa na postavení stanu. My potřebujeme cca 3×2 metry. Pod stane rozprostíráme ještě plachtu. Díky ní máme „podlahu“ i v předsíňkách a Tatonky tak neleží na zemi, která místy díky období dešťů bývá i zabahněná. Ale zase na druhou stranu se nám stalo jednou jedinkrát, že jsme skoro nemohli najít místo na přespání. Nějaká ta rovinka se nakonec vždycky někde najde. Pravda, zatím jsme ve stanu neklouzali jen v Trondheimu.;-) Někdy se stávalo, že jsme se probudili s hlavou uprostřed stanu a nohama zkroucenýma kdesi dole. Ale nikdy to nebylo nic, co by se nedalo vydržet, nebo kvůli čemu bychom se budili. Navíc nechodíme daleko od silnice E6 a stanujeme v její bezprostřední blízkosti, která se dá většinou měřit na metry, popř. desítky metrů. Dnes jsme ani nedodrželi vzdálenost 150 m od baráku, protože tam jeden stál. Ale byli jsme schovaní a kdo by tam hledal lidi, co stanujou.;-) K večeři jsme si dali rýži s kakaem a šli spinkat.

28. 9. 2005

Hjerkinn, Dovrefjel, 5°C, jasno, odpoledne přeháňka

Probudili jsme se téměř tradičně v sedm hodin. Venku bylo podstatně chladněji než v předchozích dnech. Teploměr ukazoval 6°C. K snídani jsme si pro zahřátí uvařili hovězí polévku ze sáčku. Když jsme skládali stan, Jirkovi luplo v zádech, že se sotva mohl hnout. Po chvíli to naštěstí trošku přešlo. Minimálně aspoň tak, že se to dalo vydržet. Možná trochu prochladl, tak dostal na dnešní noc naordinovanou kožku. Z lesíka jsme se vyhrabali ve čtvrt na deset a stopovali na tom plácku, co včera. Byla tam ale docela zima, protože sluníčko bylo schované za kopcem a my tak stáli ve stínu. Po asi hodině jsme se rozhodli popojít. Byl to dobrý nápad, protože jsme se alespoň trošku zahřáli a navíc jsme se dostali na sluníčko. Prošli jsme vesnicí Driva a téměř na jejím samém konci nám zastavil nějaký chovatel psů. V autě vezl v klecích tři psy. Neuměl moc anglicky, tak jsme si opět moc nepopovídali. Projížděli jsme tak úžasnou krajinou, že jsme si tak trochu tajně přáli, aby už zastavil a někam odbočil.;-) Byly zde nádherně zbarvené kopce, pod nimiž tekla řeka. Za kopci se najednou vyloupla krajina, která nápadně připomínala tu od polárního kruhu. Tam už pán naštěstí zastavil a zatáčel do vesnice. Takže jsme zase chvíli mohli jít pěšky, kochat se a fotit okolní krajinu (foto1, foto2). Po naší pravici byla hora Snøhetta a kousek od ní vojenská základna, od níž se neustále ozývala střelba. Tady jsme se chvíli zastavili a prošli se kousek mimo silnici. Do Dombåsu nám zbývalo 30 km a zdálo se nemožné někoho stopnout. Ale alespoň jsme měli čas na focení. Pak se od hor přihnal déšť a chvíli padaly i ledové krupky. Bylo zajímavé sledovat, jak se mrak s deštěm přibližuje. Nalevo od nás bylo černo a pršelo, napravo zářila modrá obloha. Ještě než začalo pršet, zastavila nám jedna postarší dáma se psem v autě. Auto měla malé a naprosto nacpané. Jela z Lofot a teď zastavila, aby se zeptala, jestli nechceme dát někomu ve městě nějakou zprávu nebo zavolat taxíka. Další osoba, která zřejmě nebyla schopná pochopit náš styl cestování. Vysvětlili jsme jí tedy, že tento pochod absolvujeme naprosto dobrovolně a taxíka opravdu nepotřebujeme. Asi po dalších pěti kilometrech nám zastavili dva vojáci a dovezli nás do zakletého Dombåsu. Řidič vyprávěl, že byl před 14ti dny v Praze a že se zná s nějakou dívčinou z Ostravy. V Dombåsu bylo podstatně tepleji než v oblasti Dovrefjell, téměř o 10°C. Ale příčina je jasná. Klesli jsme z hor opět do nížiny. U benzínky jsme tradičně načepovali vodu. Poprvé jsme se výrazně vzdálili od E6 a vydali se po E136 směrem na Geiranger a Trolí stezku. Směrová cedule ukazovala Ålesund a Åndalsnes. Tady nám zase nikdo nezastavil a tak jsme až do 18ti hodin pochodovali pěšky s vodou na zádech. Zdenka si na chvíli musela sundat bundu, jaké bylo teplo. Stan jsme nakonec postavili kousíček od silnice, a protože už neprší, poprvé jsme rozdělali oheň. Na něm jsme si uvařili rýži a čaj. Rýži jsme si dali opět s kakaem a sádlem. Slušně jsme začernili kotlík, tak jsme ho museli řádně umýt. Na řadu přišla houbička a písek na umývání Toro. Houbička dostala pořádně zabrat, ale kotlík se Jirkovi podařilo vyčistit, jako by byl nový. Hezky jsme se napapali a šli spinkat. Jak už jsme se zmínili, Jirka má na dnešní noc naordinovanou kožku. Večer je ve stanu 7°C.

29. 9. 2005

Lesja, 5°C, jasno, větrno

Ráno jsme si malinko přispali a vstávali v 7:30. Opět bylo docela chladno a větrno. K snídani jsme měli ovesné vločky s javorovým sirupem a sušeným ovocem. V deset hodin jsme vyrazili a stopovali. Zjistili jsme, že jsme včera z Dombåsu ušli 8 km. Připadalo nám to, že tady lidi nikdy neviděli nikoho stopovat. Pokračovali jsme v cestě, vítr nám dnes snad poprvé foukal do zad, ale ani jedno auto nezastavilo. Došli jsme až do 9 km vzdálené vesnice Lesja. Jezdí tudy vlak, tak se Zdenka šla podívat, kdy eventuelně jede. Z jízdního řádu vypátrala, že jsme na zastávce na znamení a vlak odjíždí v 15:12. Rozhodli jsme se tedy do té doby stopovat. Sem a tam neustále jezdil smradlavý traktor, který odkudsi vyvážel neskutečné množství močůvky. Smrdělo to tam jako u tchořů. Bylo celkem chladno, a tak jsme na chvíli uložili Tatonky do křoví a šli se podívat na místní kostelík, který patří mezi tzv. Stavkirke. Kostelík vypadal hezky, ale to bylo jediné, co je v celém okolí hezké.;-) Dole v údolí fičel vichr, že nás to málem odneslo. A všude ten smrad. Hezká je tu tedy i krajina. Louky a pastviny se zvedají v hory porostlé lišejníkem. Ale lidé k nám příliš přívětiví nebyli a po třech hodinách stopování jsme byli nuceni využít služeb předraženého norského vlaku. Neměli jsme se koho dotázat na cenu jízdenky do Åndalsnes a tak jsme jen odhadovali dle počtu kilometrů při cestě z Fauske. V odhadu jsme se docela spletli, neboť vlak nás stál celkem 318 NOK, což je skoro 160 NOK na osobu. Pravda, vlaky jsou rychlé, hezké a hlavně velmi pohodlné. Ale i tak. My tu nejsme kvůli pohodlí, ale kvůli překonání vzdálenosti. Alespoň nás vlak opět provezl nádhernou krajinou, která se u cíle naší cesty začala měnit na naprosto strmé skály, pod kterými tekla řeka. Jakmile jsme vystoupili z vlaku, byla znát další teplotní změna – bylo celých 12°C. Chtěli jsme zajít do Infocentra a vzít si nějakou mapku okolí, ale to bylo již od 15:30 zavřené. Všiml si nás jeden pán v autě a ptal se, co sháníme a jestli nám nějak může pomoci. My chtěli jenom tu mapu a nenapadlo nás se ho zeptat, kudy přesně na silnici č. 63 vedoucí ke Geirangeru. Silnici E136 jsme našli, po ní došli k benzínce a natankovali vodu. Pak jsme po E136 pokračovali směrem zpět na Dombås. U značky byla i cedule s čtyřlístkem na Trollstigen. Asi po dvou kilometrech jsme si přestali být jistí, že jdeme správně a navíc začalo pršet. Na druhé straně zálivu také vedla silnice. A my začali váhat, zda jsme náhodou neměli jít po ní. A rozhodně jsme se nechtěli někam štrachat zbytečně, abychom se pak museli vracet. Na druhou stranu jsme se nechtěli příliš zdržovat, protože dnes bychom rádi došli na odbočku silnice 63. Zastavili jsme u jediné chalupy, která stála poblíž a chtěli se zeptat. Asi 10 minut jim Zdenka běhala po dvoře, zvonila, bouchala na dveře, ale nikdo si jí nevšiml. Doma se svítilo, venku byly dětské a dospělácké boty a navíc tu bylo i auto. Ale nikde ani živáčka. Začali jsme se rozhodovat, že by se Jirka bez Tatonky ten „kousek“ k benzínce vrátil a pořádně se podíval, kam vedou jaké cedule. Zdenka ještě jednou obešla barák, znovu zvonila, došla i dolů do kolny, kde stál traktor, ale nikoho neviděla ani neslyšela – a hlavně, nikdo neviděl ani neslyšel jí. V kravíně asi někdo byl, ale tam Zdenka nechtěla lézt, protože to už jí připadalo jako příliš velká drzost. Už vycházela ven ze dvora, když tu Jirka zaslechl traktor. Uvnitř seděl pán se sluchátky na uších. Šla k němu, a on jí potvrdil, že jdeme správně. Správné jsou totiž obě cesty. Řekl, že za 2 km přejdeme most přes řeku a za další kousek se obě cesty spojí. A skutečně to bylo přesně podle jeho slov. Těsně za mostem byl kemp, očividně zavřený. Jen cedulka na pokladně upozorňovala, že noc ve stanu stojí 65 NOK. Nikdo tu nebyl, tak jsme zašili stan dozadu ke stromům. Stál těsně vedle řeky s neskutečně modro-zelenou barvou. Původně jsme si chtěli zarybařit, ale zase pršelo, tak jsme to již po několikáté vzdali. Jirka stavěl dešťovou variantu. Vařič jsme měli venku a obsluhovali ho zevnitř stanu. To byl možná také ten hlavní důvod, proč Zdenka rýži docela brutálně připálila. Ale i tak byla dobrá. Dali jsme si jí tentokráte s pemicanem. Ten má totiž stejnou barvu jako to připálené.;-) Spát jsme šli po deváté.

30.9.2005

Trollstigen, 5°C, jasno

Ráno jsme si v kempu přivstali a začali vstávat o půl sedmé. Venku už nepršelo, jen nám ze stromu kapalo na stan. Při bližším prozkoumání oblohy jsme zjistili, že nad mlhovým oparem je naprosté jasno. Sluníčko jsme sice ještě dlouho neviděli, neboť mu stály v cestě vysoké strmé skály. Z kempu jsme vycházeli těsně před devátou. Bylo celkem chladno, 5°C a foukal vítr. Všechno bylo mokré a jak jsme balili stan, začali nás trochu zábst ruce. K snídani jsme si uvařili francouzskou polévku a do termosky připravili čaj. Hodně práce dalo mytí připáleného kotlíku, ale naštěstí voda byla nablízku. Zdenka ho domyla v řece. Podle značky byl Trollstigen vzdálený 15 km. Prošli jsme vesničku a pomalu začali stoupat. Cesta byla mírně klikatá a tak jsme si mysleli, že toto je ono. Cestou jsme na silnici potkali krávy. Auto, které nás předjíždělo, kolem nich na silnici projelo, jako by se vůbec nic nedělo. Krávy se ani nehnuly. Stopovat v této bohem zapomenuté končině bylo těžké, protože nebylo co stopovat.;-) Tak jsme se rozhodli dojít to pěšky. To jsme ale ještě zdaleka netušili, co přijde vzápětí. Co nás doopravdy dnes čeká, jsme zjistili až o půl dvanácté. To Zdenka Jirku fotila u cedule označující začátek Trollstigen a stoupání 10%. Na dohled byly i serpentiny, kterých jsme však v tu chvíli viděli necelou polovinu a k cíli zbývalo 7 km. Krajina byla opět úchvatná, a tak jsme si jí mohli dosyta vychutnat. Obzvláště když jsme stoupali výš a výš a ve finále dohlédli až do Åndalsnes a na hory za městem. Zpočátku si Zdenka fotila jednu strmou skálu, která nás docela zaujala. Jirka říkal, že ten vrcholek vypadá jako Trosky. Co jsme opět nevěděli byla skutečnost, že právě tato skála je ona známá Trolí stěna a že nás čeká výstup až na samý vrcholek… Šlo se pomalu, neustále do nekončícího kopce, ale počasí bylo ideální. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Bylo jasno s celkem dalekým dohledem. Nebylo horko, sluníčko nepražilo, protože bylo schované za skalami. Obloha byla vymetená, až odpoledne přišlo pár menších mráčků. Ráno jsme dokonce viděli, jak takový mrak vzniká. Obláček těsně nad stromy začal stoupat výš a výš podél hory. K tomu ještě ráno byla k vidění úžasná hustá mlha linoucí se od vody. Na vrchol Trollstigen jsme docela vyčerpaní dorazili o 1/2 třetí. Ale cestou jsme se posilnili borůvkami, kterých kolem asfaltové silnice rosta neuvěřitelná spousta. Byly tam i brusinky a dokonce se nám podařilo vyfotit snad jediný netřesk, který v celém okolí Trollstigen kvetl. Měl krásný bílý květ. Obchod se suvenýry byl samozřejmě zavřený, protože zde se těží pouze z masové turistiky. Navíc se tato silnice v říjnu zavírá. Prvně jsme si mysleli, že hned 1.10. ale pak nám někdo řekl, že je to podle počasí. Na vrcholu fičel tradičně vichr, že se sotva dalo jít. Dali jsme si čokoládu a pokračovali v cestě – opět do kopce další 2 – 3 km. Skutečný vrchol byl tedy o kousek dál.;-) Když jsme dorazili nahoru, začali jsme se těšit, že konečně půjdeme z kopce. Udělali jsme si krátkou pauzu, Jirka si zul boty a jen tak nezávazně mávl na právě projíždějící auto s holandskou SPZ. Stejně bylo plné. Auto však nečekaně zastavilo a paní nám sdělila, že nás svezou, ale jestli prý nám nebude vadit, že budeme sedět vzadu na zemi. Všechny sedačky jsou totiž obsazené. A tak jsme se znenadání vezli. Po chvilce jízdy auto zastavilo a paní prohlásila – picture stop. Všichni vyběhli z auta a vyfotili pár fotek. Pan řidič nás vyfotil s Jirkou dohromady. Vezli jsme se až k trajektu Linge – Eidsdal, který právě přijížděl. Tam se s námi holanďané rozloučili, my zaplatili dohromady 40 NOK a vezli se asi 15 minut přes fjord. Vyhlídli jsme si jednoho pána s větším autem, ale bohužel nejel směrem na Geiranger. Další auta se nám zastavit nepodařilo, tak jsme vyrazili pěšky s tím, že za vesnicí najdeme místo k přenocování. Znenadání nám opět zastavilo auto. Mladík v huňatém svetru v přetopeném autě nás opět klikatou cestou dovezl do další vesnice Eide. Vyhodil nás u pumpy, kde zastavoval, my nandali Tatonky a chystali se přejít silnici na druhou stranu. Akorát projíždělo auto, tak Zdenka čekala, až přejede. Jirka na auto tak trochu mávnul a auto zastavilo samo.;-) Manželská dvojice, která pravděpodobně jela na trajektu, prvně odklidila ze zadní sedačky věci včetně kufru, abychom se vůbec vešli. Nakonec nás dovezli až do Geirangeru, kde je naše vytoužená vyhlídka. Nikdo v prospektech se však nezmínil, že aby se k ní člověk dostal, musí zdolat další sérii serpentin po hlavní silnici. Vyhlídka je od slova vyhlížet a dobře vyhlížet se dá jedině z vysokého kopce. Pochopitelně. Když jsme se tam dobelhali, bylo po sedmé večer a my opravdu neměli sílu jít někam dál. Na duši jsme však unavení nebyli a těšili se, jak přenocujeme na místě, kde zcela jistě ještě nikdo nespal. Nic jsme neřešili a stan postavili přímo na vyhlídce, kousek od konce skalního útesu. Špatně se nám zapíchávaly kolíky, protože to tam bylo samý kámen. Našli jsme takový menší ďolík, jediné místo, kde byla tráva. Stan jsme stihli postavit akorát než začalo opět pršet. K večeři jsme měli těstoviny s pemicanem vařené v předsíňce. Ve 22:10 jsme se za deště uložili ke spánku.

1. 10. 2005

Geiranger, Dalsniba, 10°C, jasno

Po včerejší zátěži jsme se rozhodli malinko si přispat a vstávali jsme až v 7:45. Zdenčina Tatonka je uvnitř stanu, protože do předsíňky se včera nevešla. Jsou tu trochu stísněné podmínky. Nad městečkem ráno plují nádherné mráčky. Zdenka se snažila je vyfotit, foťák si místo na stativ položila na skálu, ale vždycky, když už měla vše nastaveno, začalo pršet. I tak mráčky vyfotila, tak uvidíme. Ve stanu máme 10°C, ale když prší, je vždy malinko tepleji. Po bližším ohledání stanu jsme zjistili, že až tak vůbec nejsme v suchu.;-) Dnes jsme spali na doslova a dopísmene plovoucí podlaze. Ze skály, která samo sebou nevsakuje vodu, voda stekla do ďolíku pod stan a tam už zůstala. A my tak spali na obří kaluži.;-) Stan malinko propustil, ale kromě mírně zvlhčených karimatek je vše opravdu v suchu. V 9:30 se obloha změnila na blankytně modrou a v 10:00 vylezlo nad horou sluníčko. Tak jsme toho využili a dali trochu osušit tropiko a podlahu stanu. Mezitím jsme se kochali pohledem ze skály. Pak jsme vše sbalili a vyrazili o pár metrů výš na druhou vyhlídku, která byla patřičně oplocená. Z ní jsme pak viděli tu první, která byla kousíček od našeho nocležiště, a ta je již také oplocená. Asi ve 1/4 na 12 jsme se vydali směrem Dalsniba. Na mapě byla vyznačená mírná klikatice, ale už to nebyly takové „buřty“ jako na Trollstigen. Realita však byla podstatně drsnější. Kliček bylo určitě víc než na Trollstigen. Auta opět nereagovala na naše výzvy o zastavení a tak nezbylo nic, než se vydat vstříc dalšímu výstupu. Po několika metrech jsme potkali dvojici vracející se pěšky dolů zřejmě z krátké ranní procházky. Prý je to nahoru už jenom jednu míli. Kolik však měří taková jedna norská míle je nám opravdu záhadou, protože to, co vidíme před námi, rozhodně není 1 míle měřící 1,6 km. Po několika předchozích zkušenostech to odhadujeme minimálně na 5 km. Asi v polovině výstupu nahoru jsme dole spatřili červené auto, o kterém Zdenka prohlásila, že to je „to naše“. Vypadalo totiž dost veliké na to, abychom se do něj vešli. Posádka auta zastavila a po průzkumu dalekohledem jsme zjistili, že fotí na stativ. Napadlo nás, že je to nějaký fotograf a pořizuje snímky do nového katalogu. Auto kousek popojelo a opět stavělo na focení. A my se dál šnečím tempem posunovali směrem k vrcholu. Mezitím nás předjelo několik aut, která nezastavila. Naše červené auto opět mělo přestávku na focení. Když Jirka nabíral vodu od skály, auto kolem nás akorát projíždělo a Zdenka na něj zkusila mávnout. Nemávala ale dlouho, protože během zlomku vteřiny bylo jasné, že sem se tedy rozhodně nevejdeme. Vepředu na sedačkách seděli dva lidé, zřejmě manželský pár a zadní část byla napěchovaná věcmi. Řidič však nepochopitelně zastavil a rázným hlasem prohlásil, že tam se teda vejdeme. Tak trochu nedůvěřivě jsme se podívali na narvanou zadní část auta a pokrčili rameny. Proč ne. Nutno ještě poznamenat, že už asi půl kilometru platil zákaz zastavení kvůli padajícímu kamení. Řidič musel malinko popojet, aby nepřekážel projíždějícím vozidlům. Než jsme k autu došli, bylo to pár kroků, byl už vzadu prostor pro Tatonky i pro nás. Neuvěřitelné. Manželé byli z Dánska. V Dánsku je prý zakázané takto vzadu vozit lidi, ale tady v Norsku to prý nevadí. Už 15x byli v Norsku v létě a tentokrát se rozhodli pro podzim. Chodili po horách a fotili. Nyní jim končí dovolená a oni se vracejí domů do Dánska, oba jsou zřejmě učitelé. Rozjeli jsme se a my částečně s hrůzou a částečně s úlevou sedíc v autě sledovali, jak zatáčky pokračují dál a dál, do míst, kde už jsme si mysleli, že jim je dávno konec. Jít to pěšky, spíme dneska v noci na vrcholu. Krajina byla opět velice podobná té od Polárního kruhu. Zastavili jsme se na vrcholu a domluvili se, že budeme v autě pokračovat dál. Oni jedou až do městečka Lom a tam odbočují na jinou silnici do hor. Cestou jsme udělali zastávku na focení a prý bude následovat ještě jedna na kávu a čokoládu. Během té jsme si hezky popovídali a vypili moc dobrou čokoládu. Vařili na jakési záhadné kapalině, kterou nazývali gasoline. Nevíme, co to je, ale dá se to převážet v letadle a hodně se to používá v Grónsku. Navíc stačí na jeden den opravdu jen troška. Obsahuje to prý nějaký alkohol, tak přemýšlím, jestli to nemůže být líh. Dozvěděli jsme se i upřesňující informaci o systému horských chatek. Dopili jsme čokoládu a vyrazili do Lomu. Tam jsme zastavili na parkovišti před bankou. Pán nám nabídl, že si v autě můžeme nechat krosny a jít si prohlédnout město. Koukli jsme ke kostelíku, který také patří mezi Stavkirke. Dokonce jsme zjistili, že tento kostelík v Lomu máme na našem seznamu zajímavostí poznamenaný jako jeden z nejzajímavějších Stavkirken v celém Norsku. Ve městě Lom je údajně nejčistší voda celého Norska. Minimálně to tvrdí informační tabule na náměstí. Proto tu také stojí památník vodě. Spadne tu sice jen tolik srážek jako na Sahaře, ale okolí je dobře napájeno řekami. Po návštěvě Lomu jsme pokračovali dál. U odbočky k nejvyšším norským horám jsme se s našimi dánskými hostiteli definitivně rozloučili a vyměnili si e-mailové adresy. Protože to byl pro nás moc hezky strávený den, vlastně dva dny, rozhodli jsme se nikam už dneska nejezdit a zastavit hned u jezera. Popošli jsme asi 1/2 km a cestou stačili splašit malé stádo pasoucích se ovcí. Auta jim absolutně nevadila, ale pěší turisté je očividně vyvedli z konceptu. Běželi před námi po silnici asi 100 m a protijedoucí auta občas měla problémy je objet, neboť řidičům svítilo do očí sluníčko. Zastavili jsme na autobusové zastávce, přelezli svodidla a zašili se mezi břízky u vody. Přítomnost vody a slunečného počasí jsme využili k vyprání špinavého prádla. Původně jsme naplánovali i mytí, voda měla 7°C to se nám zdálo snesitelné. Během chvilky však teplota vzduchu klesla velmi rychle z 11°C na 4°C. A tak z mytí opět sešlo. Pověsili jsme prádlo a k večeři uvařili rýži s pemicanem a sušeným masem. Na ráno jsme si uvařili kakao. Spát jsme šli o půl desáté. V plánu jsme původně měli i chytání ryb, ale na to taktéž nedošlo. Jsme prostě moc leniví.;-)

2. 10. 2005

Kvam, 14°C, jasno

Ráno jsme se probudili a ve stanu bylo mírně chladno. Není divu, jsme u vody a teploměr ukazoval 1°C. V noci tedy zcela jistě mrzlo. Nad řekou je hustý opar, který se jen líně zvedá. V 8:00 jsme začali vstávat. Prádlo vůbec neuschlo, spíš ještě nasálo více vody. Tak ho budeme muset usušit jindy a jinde. K snídani jsme si dali dršťkovou polévku s česnekem a kakao a do termosky jsme uvařili čaj. Kolem 1/2 11té jsme vyrazili a asi po dvou kilometrech nám zastavily házenkářky s Lomu v minibusu. Bylo tam ještě místo akorát pro nás. Holky vzadu se pochechtávaly a očividně měly zážitek z toho, že vezou dva stopaře. Popovezly nás do Otty a tam nás vysadily na benzínce. Z Otty jsme po proudu řeky vyšli po chodníku ven z města a asi po 1 km nám zastavila paní, která vezla dceru na festival do Otty a teď se vracela domů. Zavezla nás k motelu Sinclairs ve vesnici Kvam. Prý tam staví hodně kamióny a tak bychom tam mohli nějaký „stopnout“. To bylo před půl druhou. Kamiony tam opravdu stavěly, to měla paní naprostou pravdu, ale žádný z nich nás nechtěl svézt. Svítilo sluníčko a bylo pěkně teplo, tak jsme si dali norskou zmrzlinu posypanou kakaem. Jedna stála 23 NOK. A byla opravdu vynikající. Aut jezdily mraky, ale většina jich byla plná, nebo prostě nechtěla zastavit. Jak už víme, vejdeme se snad všude. Kolem šesté jsme do vzdali a šli hledat místo na spaní. Našli jsme ho relativně brzy za vesnicí v malém lesíku. Hned vedle E6 a železniční trati. Ta železniční trať nám tak trochu vadila, protože kvůli ní byla podél silnice svodidla a u těch se nedá zastavit. Večeři dneska vařil Jirka – měli jsme rýži s kakaem a javorovým sirupem. A čajík. Také jsme rozvěsili prádlo v naději, že v noci nebude pršet a něco nám uschne. Večer bylo docela teplo, 10°C. Jenže nefoukal vítr a tudíž prádlo nemělo moc velkou šanci. Již dva dny začínáme celkem intenzivně plánovat náš příští výlet do Norska. Pojedeme autem do hor. Cena benzínu není tak šílená, ve srovnání s vlakem. Benzín se tu pohybuje od 10,20 do 1

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .