0
0

O prazdninach 2001 jsme zavítali do Španělských Pyrenejí. Šli jsme národním parkem Sant Maurici a zdolali nevyšší vrchol Pyrenejí Pico de Aneto.

Den D neboli sraz den 1., 2.8.2001

Já (Lucie) a Kajman spíme pod elektrárnou v Cabdella Centre. Máme stan na úzkém pruhu mezi mezi silnicí říčkou. Dorazili jsme se včera večer a stan stavěli za tmy, takže nikomu moc nevadilo že jsme na dohled (100 m) od místního hotelu a na dosah (3 m) od místní a jediné silnice. Dneska už to strážcům parku vadilo. No, nevadí stejně se večer šoupneme do vyšších poloh kam za námi nemůžou.

Kolem jedenácté u nás zastavuje dodávka, která tu rozváží chleba a jedinou zásobárnou vesničky Cabdella. První obchod je až v Torre de cabdella, asi 10 km dal do civilizace. Chlebik maj drobet přeceněnej, ale nic se nadá dělat a tak kupujem 2 kilové bochníky každý po 300 pes. Kajman si zašívá svoje rozedrané Bushmenky a oba jsme provedli očistu v ledové říčce.

Sraz je naplanovanej na 14.00 vzhledem k prdeli ve které se nacházíme ani moc nepředpokládáme že se tu potkáme na čas. Ale, v poledne kde se vzali tu se vzali Gazda a Voloďa, kteří strávili svoji noc poblíž. Přesně na druhou dorazili Dolejš a Hrušín, kteří park zvládli přejít z druhé strany (naše trasa 4 dni – oni 2 dni). Takže teď byly bez věcí, které nechali nahoře v horách u jezera. Čekáme teda jen na Bleska a Martinu. Zatím to je velmi úspěšné, sraz 2000 km od maticky Prahy a jenom dva zpožděnci.

Absence chleba a zásobovacích zařízeních zde, donutila Gazdu, Voloďu a Hrujdu vydat se na pout‘ do Torre de Cabdelly. Clapíci jsou už dvě hod‘ky na cestě, když konečně doráží Blesk a Martina. Následuje všeobecné veselí ze shledání, pojídání zásob, které donesli vrátivší se zásobovači. Jsme tedy kompletní a k večeru nás 8 tvrdých horalů vyráží vzhůru do drsných a vysokých hor.

Náš první postupový tábor je u jezera asi 2 hod‘ky nad Cabdellou. Je tu prima pramen ve skále a dobrý lesík kam se pohodlně vejdem. Po večeři popíjíme levné víno a českej rum až do druhé hodiny ranní. Kajman si musel lehce ulevit horní cestou a tvrdě usnul, čímž se vyhnul ranní kocovině ( na rozdíl od některých jiných, hehehe…).

Estany de Cabdella – ref. Colomina – Col de Pequiere den 2., 3.8.2001

Za občasného trhání malin jsme dosáhli chaty u Estany de Gento. Vede sem lanovka a je tuhromada turistů.

Po kratší pauze vyrážíme na refugio de Colomina, kde obědváme. A potom to přišlo: „ které sedlo je asi to naše ? Nevíme, nevadí střihneme to třeba přes to zelené.“ Zkratka nás dovedla sice na naši původní trasu, ale mírně prověřila naše fyzické schopnosti a obdařila nás pohledem do jiného údolí. Dorážíme do sedla Col de Pequire, něco kolem 2700 m.m.m. Pohled na druhou stranu sedla je impozantní, sněhové pole mixnuté s šutrákovejma. Docela chuťovka. Normálně bych netipoval že tu vede značená trasa. Sestup nás docela odrovnal, hlavně holky na konci měli pocit že kolena už dosloužila, ale zvládli to skvěle.

Údolí je parádní táboříme u říčky, pod náma travička kolem dost dřeva na topení, nad náma štíty a nad nima vychází měsíc. Tábořit je v parku sice oficiálně zakázané, ale děje se dost často. Uondaní vaříme a tentokrát už bez kalby, uleháme k slastnému odpočinku.

Estany de Sant maurici – E. de Ratera – Port de Ratera den 3., 4.8.2001

Ráno se nemůžeme vykopat ze spacáků, a tak vyrážíme v ostudnou hodinu – 13.00.

Ve 14.00 se ocitáme u Estany de Sant Maurici, velikého jezera dobudovaného betonem. Prý je nejkrásnější v oblasti. I národní park se podle něj jmenuje, ale asi to je spíše tím že ho zná nejvíce lidí protože sem vede silnice po které místní taxi-jeepy vozí turisty. Těch je tu opravdu hodně. Jsme totální lemra a tak poleháváme na břehu, obědváme a znovu poleháváme. Máme tak trošku časovej posun, takže kolem 16.30, kdy se ostatní z tůry vracejí, my na ní vyrážíme.

U E. de Ratera Předbíháme skupinku obézních skautů, který mají problémy i na rovince. Probíhají pro nás tak typické debaty o konzumaci nejedlých hub ( červená je dobrá, ne ), na které Martina reaguje usilovným sběrem klouzků. Tak po dvou hodinkách dokopecného pohybu se ocitáme před Port de Ratera, a ejhle mlha. A to jako mlíko není vidět na 5 metrů. Člověk by zabloudil i kdyby šel na záchod, což někteří z nás řeší tak že močí v sedě na našem stanovišti, první příležitost pro „pornofotografa“ Volodˇu. Jelikož se mlha dá defakto krájet, tak nevíme jestli už jsme v sedle respektive která cesta do něj vede. Takhle zpětně se mi to sice zdá divné, ale fakt sme to nevěděli. Nakonec namátkou jednu zvolíme a naštěstí je to ta správná.

Spíme asi hoďku za port de Ratérou, u jezera. Zase je tu krásná travička, ale není tady moc dřeva. Tak zkoušíme topit sušeným kravím trusem kterého je tu habakuk. Jako alivo nic moc a tak se uchylujem k suché kosodřevině, která hoří o poznání lépe. Dnešní večeře je zpestřena o smaženici, z docela jedlých hub.

Refugio de Colomers – téměř Refugio de Restanca den 4., 5.8.2001

Ráno jsou všude kolem nás krávy. Některé mají i telata a ochutnávají naše stany. Dan se neúspěšně snaží o důrazné „huš“, ale krávy jako by byli hluché.

Vyrážíme k Refugio de Colomers ( mobilisté zajásají, je tu signál ) a odtud směr Restanca. Dík dobré radě bodrého turisty jsme blbě odbočili a došli do úplně jiného sedla. Naskytli se nám ti 3 možné varianty další trasy :

1 – vrátit se ZAMÍTÁ SE

2 – sejít k parkovišti tam se odpoutají Dolejš s Hrušínem a zbytek nastoupá 800 m k Restance. ZAMÍTÁ SE

3 – střihnout to přes některé sedlo a doufat že nás to hodí na správnou trasu.. Po živé debatě tato varianta VYHRÁVÁ

Drápeme se přes butráky k neznámému jezeru před neznámým hřebenem, kde objěědvame Dnes si dáváme na oběd jen hodinu a dokonce ji dodržíme, úspěch. Pokračujeme v drápání a na vrcholku hřebenu nás omračují dvě věci. A to je zaprvé nádherný výhled a za druhé to že jsme trefili a naše původní trasa se vine před námi.

Pokračujeme tedy dál do sedla port de Caldes (2 550 m.m.m.). Cestou probíhá brutální šmírování svišťů ve snaze pořídit jeho fotografii, na to kolik lidí se o to pokoušelo (6) to dopadlo docela neúspěšné. Byť pár snímků máme..

Přes další údolí kde se pasou koně a krávy, lezeme do sedla Guellcrestada (2 475 m.m.mm), ze kterého to je už jen kousek k jezeru E. cap de Port na Restancou. To je naše poslední společné kempoviště. Zítra se budeme muset rozloučit s Dolejšem a Hrujdou kteří mizej dom. Oheň se dnes nekoná a tak se sytíme jumkama.

Refugio de Restanca – Port de Rius – l‘ Hospital de Vielha – Udolí Vielhy den 5., 6.8.2001

Ráno vstáváme v 8 ,ale stejně odcházíme v 11. Za hodinu jsme dole na Restance. Je to pěkná chata, ale jídlo je tu drahé ( ostatně jako jinde, kam nevede cesta). Gazda kupuje suchary za 300 pts a pak nadává, protože jsou dost nahouby. Ale touha po chlebu je silnější než on. Ani ostatní už nedisponují chlebem. Aranžujeme skupinové foto a chlapíci píšou pohled paní učitelce ze střední. Posléze se od nás oddělují Dolejš a Hrujda a jdou směr Čechy přes městečko Vielha.

My ostatní pokračujeme přes port de Rius a jezero E. de Rius které je na úplném vršku sedla, do údolí Vielhy.

Jak byl výstup od Restanky sem příjemnej a pozvlovnej tak je sestup naprosto brutální, dlouhej a strmej. Dole u l‘ Hospital de Vielha jsme kolem 19.00. Je tu parkoviště a ústí tu tunel de Vielha mířící do stejnojmenného městečka, takže jsme čekali že tu bude možnost koupit chleba.

To skutečně šlo, ale za prvé stál 400 pts a za druhé měli jen jeden bochník. Na 6 lidí a tři dny nic moc. Vůbec jídlo nám dělá trochu vrásky. Blesk a Martina mají dost jídla a to zejména instantního ale málo plynu. Voloďa má benzinovej vařič, ale málo benzínu, Kajman a Lucie maj dost plynu zato málo jídla….atd. Jumky se pomalu stávají noční můrou. Po kratší procházce podél hlavní silnici v údolí Vielha odbočujem doprava směr refugio de Anglos.

Stmívá se a proto hledáme místo ke spaní.Žádné ale v dohledu není tak musíme násilně překonat dravou řeku po vlastoručně instalovaných kládách. Voloďa si při tom namáčí nohu až po koleno a pak celej večer běduje že ho děsně bolí prst u nohy. Vzhledem k tomu že po návratu zjistil že ho má nalomenej usuzuji že voda má na jeho ohnilé končetiny silně destruktivní účinek.

Spíme jak se dá, ale 100% ne na rovný zemi noc je spíš takovej boj s drnama. Kdo vydrží dýl.

Refugio de Anglos – Estany de ???? pod Pico de Aneto den 6., 7.8.2001

Vstáváme sice v osm ale kafíčko, kafovací skupiny zase náš odchod pozdrželo. Za odporného vedra se plazíme vzhůru k refugiu de Anglos. Občas pauza na maliny a borůvky – rostou tu vynikající a zase nahoru, vedro je brutální. Těsně pod refugiem se zastavujeme a obědváme u príma plesa. Dokonce se tu někteří i koupou, fuj voda je tu pěkně studená. Opět se potkáváme se dvěma němkama, které nás neustále pronásledují. Litovali holky, že je moc ženem. Ale to není pravda.

Následuje pochod přes tři sedla, což je docela síla ale už se nám nedaří zbloudit takže to zvládáme docela rychle. Pouze poslední sedlo vypadá z dálky jako stěna, ale nakonec je to docela v pohodě. Spíme ve 2 500 na břehu jezera, těsně pod Anetem. Máme slušnou vejšku na zejtřejší výstup na nejvyšší horu Pyrenejí, takže se ani nemusíme ráno moc brzo budit. Tady už opravdu dřevo na oheň není a tak zase hurá na jum-jumky.

Pico de Aneto – Refugio de Pescadores – refugio NoName den 7., 8.8.2001

Vstáváme v 8 a o půl desáté vyrážíme směr Aneto. Stany necháváme postavené a jdeme na lehko. Naše trasa je ta nejméně používaná a opravdu až do doby co jsme se nepřipojili na glacier de Coronas k cestě od ref. De Pescadores jsme nikoho nepotkali.

Od našeho campu jdem po holém svahu až do sedelek na glacier de Coronas ve výšce 3 056 m.n.m, cesta je sporadicky značena mužíky, ale není to při jasném počasí potřeba protože sedla jsou dobrej orientační bod. V mlze by to asi šlo dost blbě.

V prvém sedýlku jsme trochu překvapeni horolezeckou smycí a drsným srázem dolu na ledovec ( bez jištění bych to ze zhora opravdu nedoporučoval) a tak se posunujem i s vypůjčenou smycí k druhému sedlu, tam to jde a tak slézáme na ledovec de Coronas a traverzujem po něm až ke srázu pod Collado de Coronas, do kterého vystoupíme mírně ohrožováni španěláky kteří jsou v duplexech na skále jako sloni v porcelánu a neustále na nás valej kamení, je to tu dost lámavý a každýmu tu a tam něco povolí pod rukou, za chvilku tu nebude po čem chodit protože se všechno odvalí do údolí.

Trochu se zhoršilo počasí a tak není přes mlhu moc vidět je asi 13.00 takže jsme zase za plánem, neva. Potkáváme tu skupinku Čechů, kteří debužírujou, svině maj salám nejspíš vysočinu a my jen slintáme. Nemůžem se na to koukat (maso,maso,maso!!!) a tak vyrážíme. Tady se k nám připojuje trasa od severu masivně používaná turisty. Škrábeme se dál po ledovci podél lanovejch družstev s mačkama, skeletama, cepínama, přilbama a horskejma vůdcema jen tak v pohorách ( pouze Honza má nesmeky) a sledujeme jejich vytřeštěný pohledy. Španěláci sou docela brutální lezci, mačky nemačky hurá na skálu jen jiskry odletujou.

Nic nás už nezdržovalo a tak stojíme za půl hodiny před Passo de Mahoma ( Mohamedův krok ). Pár exponovanejch kroků nad macatym srázem (pád by asi určitě byl smrtelnej) a tak to většina lidí balí tady a na úplnej vršek nelezou. Ne tak my, jen co se přesune přes krok pár lídrovanejch turistů, kteří jsou radši jištěný. Se na to vrháme i my.

Krok má tu nevýhodu že se na něm může pohybovat jen jeden člověk a to jen jedním směrem (plusmínus), takže snadno dojde k ucpání. Napadá mě příměr k cimrmanově dolu kde se hromadily horníci.

Pak to je už jen pár kroků ke kříži na vrcholku. A ve 13.30 jsme na Pico de Aneto 3 304 m.n.m., je dobyto. Skupinová fotka a následné syčení vrcholových piv a cigár je třešnička na dortu. Martina a blesk se s náma dělí o poslední zbytky lovečáku, hurá maso. Sedíme v závětří na vršku a užíváme si mlhu kolem. Jakmile se dostavuje pocit ztuhlosti vyrážíme na cestu zpět.

Jde to rychle, po sněhu se prima drandí. Akorát Lucie a Matina nejezdí po nohou a zadku zbytek elegantním stylem předjíždí ostatní turisty a rychle se jim vzdaluje pod kopcem. Nazpátek ke stanům dorážíme bez problému kolem 16.30.

Obědváme a balíme věci.

V 18.50 se vydáváme na cestu do údolí. Za další hoďku jsme u refugia de Pescadores, ale je tu plno a tak se za lehkého poprchávání vydáváme níž. Asi za hodinu to zalomíme v refugiu při cestě. Vypadá jako něco mezi kaplí a chlívkem. Dá se tu udělat oheň a voda je nedaleko.

Střídavě prší a fouká vítr a my se při vaření střídavě dusíme, ale konečně něco normálního k jídlu (poslední tři dni jen jumky). Uvnitř je míst přesně na 6 lidí. Takže příchozí Francouz má smůlu a staví stan vedle. Jedinej problém to má, že oheň nekouří pouze když plameny šlehaj do metru a půl a to znamená že někdo by musel přikládat celou noc. Takže obětováváme poslední zásoby vody a hasíme téměř neuhasitelné.

Benasque den 8., 9.8.2001

Vstáváme pozdě, protože stejně děsně leje. Celkem klika první déšť v Pyrenejích a zrovna jsme pod střechou. Něco vaříme (jumky hahaha,jumky já nejsem blázen já sem letadlo,hahaha) Kolem poledne to už Blesk, Voloďa a Martina balí a přes nepřízeň počasí se vydávají do údolí. Pospíchaj do Figueres pro Voloďku a pak maj v plánu ještě Picos de Europa.

Kajman, Lucie a Gazda čekáme asi do tří a také vyrážíme. Kolem 16.30 dorážíme do Benasque, nakupujem brutálne žerem a vyrážíme na stopa do vnitrozemí. Takže tohle je asi konec cesty po pyrenejích.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .