Pohoří Picos de Europa

Přišlo ráno a my v osm hodin vstáváme. V klidu balíme věci a snídáme. V půl desáté odcházíme z nocležiště ve vesnici Buelles. Na zádech máme každý svůj „malý“ dvacetikilový batůžek. Potřebujeme se dostat do městečka Panes. Chvíli zkoušíme čekat na autobus, čas jeho odjezdu však neznáme. Zastávka zde sice je, ale jako všechny ostatní ve Španělsku, ani tato není vybavena jízdním řádem. Asi čtvrt hodiny stopujeme, ale také to nevypadá na úspěch. A tak se v 9 hodin 40 minut vydáváme pěšky po silnici. Je hezky, okolní příroda je krásná a tak se kocháme. Blížíme se pomalu do krajiny vysokých hor a příkrých skal, do pohoří Picos de Europa. Vrcholky těchto hor byly zpravidla také prvním a s napětím vyhlíženým symbolem vzdálených evropským břehů, který spatřili námořníci při návratech ze strastiplných zaoceánských cest do Ameriky. Když měli námořníci štěstí a bylo pěkné počasí, zahlédli v dálce, na obzoru, bílé horské štíty. Také my máme dnes štěstí na hezké počasí, což ve zdejším kraji nebývá zvykem. Pohoří Picos de Europa je místem s nejvyšším srážkovým úhrnem na celém Pyrenejském poloostrově. Vlhký oceánský vzduch, přicházející od Biskajského zálivu, kondenzuje na návětrných vápencových svazích v těžké dešťové mraky. Počasí je zde srovnávané s počasím v Británii nebo Irsku. Není chladné, ale hodně deštivé a navíc rychle proměnlivé. Zdejší hory se umějí chovat jako žena. Jeden den se usmívají a zahrnují člověka láskyplnými slunečními paprsky a vzápětí se zamračí a začnou pouštět hrůzu.

Picos de Europa, vápencový blok rozměru asi 40 * 25 km, je součástí Kantabrijského pohoří, které se táhne severem Španělska, od západu k východu, kde přechází do menších horských masivů navazujících na Pyreneje. Celé Picos de Europa bývají členěny na západní, střední a východní část. V nejvyšší centrální části leží i nejvyšší hora Torre de Cerredo (2648 m). Jedinečné prostředí zajímavě tvarovaných skalních štítů, propastných kaňonů, řek a bohaté vegetace vedlo již v roce 1918 k vyhlášení prvního španělského národního parku Montana de Covadonga. Teprve v roce 1995 bylo celé pohoří prohlášeno za Národní park Picos de Europe. Roku 2003 získalo navíc statut světové biosférické rezervace. Svou výměrou 65 000 ha se jedná o největší chráněné území Španělska. Nalézá se na území tří provincií Asturie, Santander a León. Kromě běžných turistů toto pohoří rádi navštěvují horolezci a jeskyňáři. Ze zástupců živočišné říše jsou největší chloubou národního parku především medvědi hnědí, jejichž populace se odhaduje na padesát kusů. Symbolem parku se však stal kamzík. Prohání se jich zde údajně na patnáct tisíc kusů, což je v rámci Pyrenejského poloostrova nejvyšší koncentrace vůbec.

Název „Picos de Europe“ je možno najít na starých mapách a kronikách už asi od 16. století. Nejstarším doloženým dokladem je spis profesora Lucia Marinea Sicula z roku 1530, kde jsou tyto hory nazvány jako „Rupes Europae“. Ve vzdálenější historii se však vyskytují odlišné názvy. Nejstarším pojmenování „Idoubeda“ pochází od Římanů, s příchodem muslimů se hory mění na „La Pena de Pelayo“. Dnešní výraz „Evropské štíty“ je však používán teprve až od 19. století. Podle oficiálního výkladu byli původci tohoto názvu pohoří námořníci vracející se ze zámořských plaveb. Existují však ještě jiné varianty. Například podle starých řeckých pověstí ukrýval mocný Zeus v tomto divokém koutě země princeznu Európé, kterou unesl fénickému králi Atenorovi.

Pozorujeme krajinu zvedajících se hor, která je stále krásnější. A jak se tak kocháme, ani nám nepřijde, že už máme za sebou šest kilometrů. V 10 hodin 30 minut přicházíme k ceduli, která již zdáli dává tušit název Panes. Moc jsem tomu však nevěřil. O to větší jsem měl radost, že se z toho městečka skutečně Panes vyklubalo. Chvíli ještě rozebíráme možnosti našeho dalšího putování. Panes leží na křižovatce dvou silnic a tudíž dvou možností přístupu do národního parku. Západním směrem je možno se dostat po silnici AS-114 do Las Arenas a Cangas, na jih vede silnice N-621 do Potes. Po chvíli je rozhodnuto. Hledáme autobusovou zastávku a současně si prohlížíme městečko. Lidé nám ukazují místo na hlavní silnici před jedním barem, kde by měl autobus zastavovat. Označení však žádné, jízdní řád tady nevisí ani omylem. Pročítám výpisky a poznámky pořízené už doma a nacházím informaci, že by měl autobus přijet asi okolo poledne. Čekáme tudíž na místě, které se nám jeví jako ideální. Když je člověk odkázán při poznávání tohoto krásného kraje na prostředky hromadné dopravy, tak musí mít především dost času, velkou trpělivost a přiměřené pátračské schopnosti. Do hor jezdí totiž jenom několik autobusů a většinou pouze v letních měsících. Picos de Europa se rozkládají na území třech oblastí a regionální doprava napříč pohořím tudíž moc nefunguje. Moderní cestovatel by si samozřejmě v telefonu zjistil aktuální informace nebo našel nejbližší místo s internetem. Tam by se dozvěděl čas a místo odjezdu autobusu a pomocí GPS navigace by určil skutečnou polohu zastávky. Ale tato závislost na elektronických vymoženostech se nás netýká. Souhlasím sice, že v některých situacích to může být skvělá pomůcka, ale při trvalém používání člověk ztrácí schopnost vyznat se v mapě, orientovat se v terénu a pamatovat si cestu a možná i zážitky z putování.