0
0

Poslední léta jsem opakovaně zjišťoval, že plánovat cesty je sice celkem důležité, ale asi ještě důležitější je improvizovat a konstruktivně reagovat na nenadálé zvraty ve vývoji událostí. Začalo to cestou s koly do Švédska, kdy nás v Kodani nevzali s Pedrem do autobusu a do Švédska jsme museli dojet sami.

Plánovanou cestu s Piccardem a Lídou do západní Francie jsme den před odjezdem zavrhli kvůli hroznému počasí a radši odjeli na Korsiku. Týden před odletem do Mexika tam vypukla prasečí chřipka, a tak jsme si s Barčou a Luckou připlatili a odletěli místo toho do Ekvádoru. Tentokrát byla plánem Afrika. Pedro, Zuzka z madridské ambasády, její španělská kamarádka a já jsme měli vyrazit na týden do Maroka. Pedro byl ale tak zavalený prací, že ani nestíhal reagovat na mé zprávy přes skype, jak to vypadá s tím Marokem, až mi ve volné chvíli napsal, že nemůže. Zbývající spolucestovatelky to měly také komplikované. S už koupenou letenkou do Madridu jsem se rozhodl, že si Maroko nechám na později a místo toho si radši projedu Andalusii, navíc v říjnu, tj. v době, kdy se tam člověk neupeče. Ještě jsem si aktivoval kreditku, kterou mi před pár měsíci vnutili v centru Chodov, a zarezervoval si hostel One centro u náměstí Sol v Madridu.

Madrid – 5.-7.10.

Let do Madridu s Wizzair (zpáteční 2700,-) trval dvě a tři čtvrtě hodiny, během kterých mi trochu vyhládlo, tak jsem si koupil bagetu a zděsil se její cenou – 110,-, ale měl jsem to aspoň s vyhlídkou na Mont Blanc. V příletové hale jsem míjel lidi s cedulemi a mířil si to rovnou na metro, když najednou mi zastoupil cestu mistr překvapení Pedro. Utrhl se z práce a přijel mě na letiště vyzvednout. Díky 🙂 Jeli jsme nejdříve do Pedrova bytu na severu Madridu a naplánovali na večer obchůzku barů se Zuzkou.

Pedrův byt by si zasloužil bezesporu celou kapitolu, trochu to zestručním. Ten byt boří snad všechny mýty, které může mít středoevropan o bydlení ve slunném Španělsku. Je ve druhém patře a, vzhledem ke své vysuté poloze do dvora, není pod ním nic než volný prostor. Podobně jako v severní stěně Eigeru sem nikdy nesvítí slunce. Velká skleněná neizolovaná okna pak pustí ven všechno teplo, které náhodou vevnitř zůstalo. Právě v říjnu je situace nejkritičtější – venku je už celkem zima a ještě se netopí. Pedro sice má radiátory, ale ty nejsou dostatečně výkonné. Hodně času proto tráví buď u horkovzdušné trouby, v koupelně pod teplou sprchou, v práci nebo v barech. Vůbec se mu nedivím. Do večerního srazu jsem koukal v obýváku na televizi zachumlán do všeho teplého, co jsem si s sebou vzal, a přitom popíjel litry čaje. Jakžtakž příjemně je tu prý během července a srpna, kdy většina lidí prchá z Madridu pryč před nesnesitelným vedrem.

Večer jsme se stavili v muzeu šunky a zašli se Zuzkou do baru na vermut a tapas. Chodit po barech je zvlášť v Madridu zábava.

Následující den jsem se jen tak toulal po Madridu, zašel se podívat na železniční nádraží Atocha, které je známé mimo jiné svou botanickou zahradou. A jak mi poradila Zuzka, místo muzea Thyssen jsem zašel do Reina Sofia (6€), které je jen pár kroků od Atochi. Je tu především moderní umění – z mně známých malířů např. Dalí, Picasso, Miró,..

Ještě pár slov o hostelu One centro. Hostel má skvělou polohu, není drahý, ale vyspal jsem se tu nejhůř za celou dobu pobytu na poloostrově. Celou noc nebyl klid. Skupina Italů třeba přišla ve 3 ráno, povídali si, vtipkovali a svým vtipům se hlasitě smáli.

Córdoba – 7.-10.10.

Do 400 km vzdálené Córdoby je možné jet z Madridu vlakem, rychlovlakem AVE (1h 50min) nebo třeba autobusem (5h). Rozhodl jsem se pro nejlevnější autobusovou variantu (15€) a zamířil na autobusové nádraží Estación Sur (metro – linka Circular, stanice Méndez Álvaro). Cesta rychle uběhla, zvlášť když vedle mě seděla největší kočka z autobusu. Potrénoval jsem španělštinu a trochu litoval, že jsem ji víc neoprášil.

V Córdobě jsem měl vytipovaný hostel Seneca, ale bez rezervace jsem i teď v říjnu neměl šanci. Nasměrovali mě tam na Albergue juvenil (Plaza de Judá Leví), což je mládežnická ubytovna, výhodná pro studenty ale dražší pro ty ostatní (cca 25€ včetně snídaně). Těšil jsem se do levného hostelu ve staré čtvrti a teď přijdu do drahé monstrózní moderní opuštěné budovy, kde navíc nefunguje karta do pokoje a blbne internet.

Naštěstí se ukázalo, že v tom nejsem úplně sám. Na pokoji byl ještě další cestovatel – Paul z Austrálie, student strojírenství. Tak jsme se dohodli, že zajdeme večer do města.

Odpoledne jsem obešel starou čtvrť, přešel po Puente Romano, který vzdáleně připomíná náš Karlův most, na druhou stranu zarostlé řeky Guadalquivir a přes další most se vracel podél hradních zdí Alcázaru zpátky do centra. Najednou jsem otevřenými vraty viděl krásnou zahradu. Přeškrtnutého panáčka na vratech jsem ignoroval a vešel jsem dovnitř. Kolem fontán, živých plotů, cypřišů a pomerančovníků jsem prošel až do hradu a uvědomil si, že jsem tu na černo.

Ale co, byl čtvrtek a v Lonely planet píšou, že v pátek to je stejně zadarmo. Večer jsme s Paulem zašli na náměstí na večeři. Vyzkoušel jsem salmorejo, což je studená polévka něco jako gazpacho.

Další den dopoledne jsme zašli do mešity (8€), rozlehlé čtvercové stavby z 8. století. Je to jedna z nejvýznamnějších budov muslimské architektury na jihu Španělska, ale vzhledem ke svému půdorysu tu člověk moc času nestráví. Škoda, že se nedá vylézt na místní věž. Kromě mešity jsem zašel do muzea mučení (3€). Narodil jsem se do dobrého místa a doby, ještěže tak!

Večer jsme zašli na tapas do jedné z postranních ulic u mešity. Každý vybral 2 tapas po 2€ (chorizo, smažené lilky, krevety, brambory v česnekové omáčce). S pivem vynikající a celkem levná večeře! A to ještě nebylo všechno. Hned u albergue se v jedné hospodě konalo flamenco show. Paul už šel spát, ale já vydržel a nelitoval! Čtyři muzikanti a jedna tanečnice to tam rozparádili, my přihlížející k tomu tleskali do rytmu. O přestávkách jsem se s muzikanty koukal na kvalifikační zápas Španělsko-Litva (3:1).

V Córdobě jsem plánoval jen 2 noci, ale v Seville nebyl žádný volný hostel na další noc k dispozici. Stejný problém měl i Paul, a tak jsme se dohodli, že tu zůstaneme déle, na další den si půjčíme kolo a zajedeme do Mediny Azahary, která leží několik kilometrů za městem. Bohužel selhalo počasí. Skoro celodenní déšť nám nedovolil nic víc než pospávat a lelkovat po ubytovně. Den jsme aspoň zachránili v muslimské hospodě, kde jsem si dal vynikající rybí polívku.

Sevilla – 10.-12.10.

Na autobusovém nádraží v Córdobě jsem sice na autobus do Sevilly čekat vůbec nemusel, spíš jsem musel máknout, abych ho stihl. Kromě mé blbosti možná i to byl důvod, proč jsem přišel o 10€. Koupil jsem si totiž nevědomky lístky 2. Vyšší cena mě sice zarazila, nicméně jsem si to vysvětlil jinou autobusovou společností. Chlápek za kasou moc přemýšlel, a když viděl 2 baťůžkáře, prodal mi dva lístky, aniž bych se ho o to prosil. Příště už jsem si dával pozor a vyplatilo se.

Škoda, že jsem si líp nezaznamenal, kde je hostel Sevilla Backackers Inn, protože po příjezdu do Sevilly jsem trochu bloudil. A když jsem se dostal už skoro do cíle a zeptal se místních, kde je calle Angeles, řekli mi, že nemají potuchy, přitom jsem stál odtamtud 10 metrů! Hostel byl ok – levný se snídaní, blízko katedrály. Hned po příjezdu mi nabídli free city tour od 6 večer. Do té doby jsem si prohlídl Plaza de Toros (6€) a katedrálu s giraldou (8€). Prohlídka Plaza de Toros je s průvodcem v angličtině i španělštině a určitě za to stojí. Katedrála měla být podle Lonely planet v neděli od půl třetí zdarma, ale skutek utek. Nicméně je to určitě nejpompéznější z katedrál, které jsem kdy viděl! Věž giralda je přístupná skoro pro všechny – nevedou na ni schody, ale nakloněná rovina.

V šest hodin večer začínala od našeho hostelu free city tour. Pro samostatné cestovatele je to dobrá možnost, jak poznat nové lidi a projít si město s někým, kdo to tu zná. Naším průvodcem byl Ital žijící v Seville už šestý rok a evidentně si to tu oblíbil. K dobru dával spoustu historek o minulosti Sevilly více či méně pravdivých, ale určitě dobře zpopularizovaných. Samozřejmě free tahle city tour nebyla ale 5€ jsem rád dal. Večer se ještě šlo na flamenco show (15€) (viděl jsem už v Córdobě), ale to jsem vynechal a s hrdým Kataláncem Geradem z Barcelony zašel radši na pivo a po flamencu s ostatními do baru.

Ráno jsem se šel nasnídat a při návratu do pokoje vyrušil dva gaye (já to tipoval), kteří si asi mysleli, že už se tam nikdo neobjeví. Ve městě jsem zase nachodil spoustu kilometrů, až jsem došel k Alcázaru (8€) a konstatoval, že společně s katedrálou je to to nejlepší ze Sevilly! Na obojím je vidět, jakým byla Sevilla významným a bohatým městem v minulosti. Alcázar je – aspoň podle mě – určitě srovnatelný s granadskou Alhambrou. Nejlepší je ta ohromná a detailní štuková výzdoba hradních sálů a kromě toho park.

Večer jsme si dohodli s Gerardem a Šelou z Filipín obchůzku barů a po delším bloudění jsme zapadli do klasického studentského baru Patio San Eloy, kde se sedělo u jídla na vykachlíkovaných velkých schodech, které mají větší kapacitu, než nějaké stoly. Musel jsem si dát akorát pozor, abych někoho přede mnou nekopl do zad, nebo aby mě někdo jiný nekopl do hlavy.

Málaga – 12.-13.10.

Lístky do Malagy jsem si koupil obezřetně – už jen jeden a za 15€ (prodávali i za 20€ autobusem vyjíždějícím v poledne, takže je lepší si přivstat na autobus na osmou).

Středomořské Malaze jsem věnoval jen jednu noc, nicméně pěkně jsem si tu zasportoval. Už po příjezdu jsem asi hodinu a půl hledal Melting Pot Hostel, který leží na opačné straně města. A večer jsem se pod vlivem mnoha rekreačních běžců oblékl do sportovního a dal si taky nějakých 12 km. A když jsme u toho sportu, dalo se tu i plavat. Říjnová teplota 25C přilákala do moře dobrých pár desítek otužilců.

Pokud jde o pamětihodnosti, pak je asi nejlepší vyrazit rovnou na hrad Castillo de Gibralfaro, který leží na kopci a z jehož hradeb je pěkně vidět celé město včetně slavné nedostavěné katedrály, Plaza de Toros a přístavu. Při návratu do hostelu jsem se ještě stavil ve velkém stanu, kde zrovna probíhal Malaga Oktoberfest, a dal si pivo Paulaner.

Granada – 13.-16.10

Na Granadu jsem si chtěl určitě nechat víc času – jeden celý den věnovat Alhambře a městu vůbec a druhý den si půjčit kolo a vyšlápnout si kopce Sierry Nevady. Uznal jsem ale, že některé mé plány jsou občas přitažené za vlasy a myšlenku horské etapy nechal plavat. Zábavy tu bude i tak dost.

Na radu kamaráda Paula jsem si zarezervoval hostel Makuto ležící na pahorku proti Alhambře ve staré granadské muslimské čtvrti Albayzín. Trochu mě zarazily věty v Lonely planet: „Navzdory všem krásám jsou zdejší ulice rájem zlodějů a lupičů. Máme zprávy o násilných přepadeních v Albayzínu, proto do této oblasti nechoďte sami v době siesty (15 až 17 hodin) a po setmění.“ Každopádně v době siesty i po setmění jsem se tu v ohrožení necítil. Křivolaké uličky jsou dobře osvětlené a díky mnoha turistům nejsou úplně opuštěné. Hostel Makuto je příjemný i díky dvoru s mnoha hamaky. Spí se tu i na trojpalandách, takže je zapotřebí určitých akrobatických schopností, jak jsem sám poznal. V hostelu se podává i večeře, když je zájem. Ital Matteo a dvě Polky se opravdu v kuchyni smaží.

Pokud si chcete zdálky prohlédnout Alhambru i se zasněženými vrcholky Sierra Nevady, pak nejlepším místem je vyhlídka Mirador San Nicolás asi dvě minuty svižnou chůzí do kopce od hostelu. Srocuje se tu sice více lidí, ale díky muzikantům hrajícím na kytary to tu má své kouzlo. Ale ještě větší kouzlo, obzvláště v půl třetí a s kručícím břichem, má bar La Mancha Chica asi 100 metrů od vyhlídky. Tato arabská restaurace klidně mohla vypadat stejně, jako za časů chalífů. Podávají se tu klasická marocká jídla včetně mátového čaje. Nic lepšího než kuskus s jehněčím masem na medu se skořicí a hrozinkami jsem v Andalusii nejedl!

U večerních pirohů na indický a polský způsob jsem se s ostatními bavil o Alhambře. Vzhledem k velkému zájmu turistů totiž není tak jednoduché koupit lístky. Před pár dny byl ve Španělsku svátek, a tak se stalo, že prostě lístky došly a zájemce to musel zkusit jindy znova – ať už rezervací přes internet, nebo že si hodně přivstal. Dostal jsem i jednu cennou radu: V Alhambře jsou vlastně fronty dvě – v první dlouhatánské stojí lidi u přepážky, kde platí hotově, o kus dál v druhé se stojí jen pár minut a lístky se kupují z automatu kartou. Dobré je, že to většina turistů neví.

Další den jsme se ještě se dvěma Kanaďankami (Majou a Sarou) a mojí skorojmenovkyní Australankou Phoebe dostali do Alhambry bez problémů a bez zbytečného čekání ve frontě. Alhambra je vlastně takové městečko uvnitř hradeb, které svým způsobem připomíná Pražský hrad. Na první pohled mi nepřišlo nijak extra zvláštní. Hlavní skvost je ale Palacio Nazaríes, a tomu je potřeba věnovat speciální pozornost. Už proto, že při koupi je na vstupence uvedeno, v kolik hodin lze palác navštívit. Pokud tuto dobu prošvihnete, máte smůlu. Přijdete o dost, protože jde skutečně o architektonický skvost. Já bych se rád někdy do Alhambry zase podíval, a to po všech těch renovacích, které na místě aktuálně probíhají. Lví sochy v Palacio de los Leones nestojí na svém místě a v mnoha částech je lešení, které znesnadňuje focení a ruší celkový dojem. Kromě paláce jsou dalším pěkným místem zahrady Generalife. Sem a do dalších významnějších míst Alhambry se vzhledem k velkému počtu turistů dostanete jen jednou, jak na to upozorňují cedule.

Po návštěvě Alhambry jsem zašel do hospody a dal si pivo a k tomu tapas zdarma. A to samé ještě jednou. Tapas nejsou zas tak malé porce. Dostal jsem pokaždé něco jiného a docela dobře a levně jsem se najedl.

Na odpočívadle při cestě do Córdoby jsem si vzal turistický prospekt propagující Parque de las Ciencias (park vědy) v Granadě, a tak bylo jasné, že mi na to padne jeden den. Nejlepší na těchto výstavách je ten bezprostřední kontakt s vědou a technikou a množství experimentů. Celý jeden pavilón byl například věnován rizikům každodenního života. Návštěvník si mohl v maketě auta vyzkoušet, jaké to je rozjet se zapnutými pásy sedmnáctikilometrovou rychlostí proti zdi (musel jsem oželet…). V jiné části si mohla dvojice návštěvníků zahrát zajímavou psychohru – na každé straně speciálního stolu, na kterém byla drážka s míčkem, se hráč opřel čelem o elektrodu, která monitorovala činnost mozku. Čím víc člověk přemýšlel, tím víc k sobě přitahoval míček, až prohrál. Vítězem se stal ten, který se dokázal víc uvolnit. V jednom z pavilónů se houpe dvanáctimetrové Foucaultovo kyvadlo nad kruhem, po jehož obvodu jsou postaveny plechovky, a sráží je v pravidelných intervalech tím, jak se zeměkoule otáčí. Takových a jiných atrakcí je tu spousta a času bohužel málo. Ještě jsem stihl vylézt na věž a po sedmi hodinách experimentování se vrátil do hostelu, kde ten večer byla na programu živá hudba. Kapela hrála jako roboti v Machinariu. Hezký.

Madrid a okolí – 16.-19.10.

Z Granady jsem už jel přímo do Madridu, kde mě čekalo posledních pár dní pyrenejského dobrodružství. Myslel jsem si, že bych mohl zopakovat návštěvu La ligy a podívat se jak válí Atlético Madrid, ale nějak jsem se přepočítal, když místo neděle hrálo proti Getafe už v sobotu (2:0).

Kromě chození po barech jsem se podíval alespoň do námořního muzea (vstupné dobrovolné), které určitě doporučuju, protože mořeplavba je srostlá s historií Španělska (španělská národní vlajka vznikla z vlajky španělského válečného námořnictva) a pokud rozumíte trochu španělsky, pak to budete mít i s výkladem. Navštívil jsem po devatenácti letech znovu El Prado a využil vstupu zdarma každou neděli od šesti večer. A abych trochu poznal i okolí Madridu, domluvil jsem se se Zuzkou na pondělním výletu do horského městečka Puerta de Navacerrada, které leží asi 50 km severně od hlavního města.

Je pravda, že jde o hory dosahující 2300 m.n.m. a že v polovině října asi v těchto končinách nebude teplo. Sice nás Pedro před velkou zimou opakovaně varoval, ale se Zuzkou jsme se i přes hrozící nepříznivé počasí rozhodli a do místních hor se vydali. Z nádraží Chamartín vede trať přes rozlehlý příměstský park zvolna do hor. V Cercedille se přestupuje a pak vlak šplhá krajinou borových lesů strmě serpentinami až do Puerty de Navacerrada. Jak se ukázalo, katastrofické scénáře se nenaplnily.

V horách vládlo slunečné počasí, 10C nad nulou. Byl by hřích nevychutnat si toto skvělé pozdní dopoledne na terase místní restaurace u piva resp. vina de temprano. Strávili jsme tu dobré dvě hodiny, než jsme se vydali kolem sjezdovek na kratší výšlap po lesní cestě dál do údolí. Cestou nás míjela skupina čtyř cyklistů na MTB, z nichž jeden vše natáčel na video.

K držkopádům jim tedy opravdu moc nechybělo. Na zpáteční cestě jsme se stavili znova v oblíbené restauraci a k večeru nasedli na vlak do Madridu. Byl to skvělý výlet – Zuzka se po dlouhých měsících znova podívala do přírody a pro mě to po všech těch španělských městech byla taky příjemná změna.

Poslední den ve Španělsku jsem chodil trochu po obchodech, nakoupil dárky a na sebe nějaké hadry a kromě toho v muzeu šunky koupil tři bocadillos de jamón (bagety s horskou šunkou), což se celkem hodilo, protože letadlo mělo, kvůli stávkám ve Francii, asi hodinové zpoždění. Během letu do Prahy jsem ještě poklábosil s Cyrilem z Francouzské Polynésie, který pracoval společně s kamarádem Maikem a zná se se sestrou. Musel asi dost zírat, když jsem se ho zeptal: Are you Cyril? Do you know Maik Brachmann? I’ve recognized you from facebook.

Summary

I když jsem se trochu bál nudy, která může vyplývat z cestování single, tak jsem rozhodně nic takového ve Španělsku nezažil. Cestování po hostelech sice nemusí být pro někoho pohodlné, ale rozhodně je zábavné už tím, kolik různých národností se tam potkává. A ten, kdo má rád cizí jazyky, v hostelech dobře potrénuje! Nejlepší mi přišel hostel Makuto v Granadě. Cena přiměřená, prostředí ve starobylé čtvrti nemohlo být lepší.

S kreditní kartou je cestování po Španělsku brnkačka. Stačí jeden až dva dny dopředu vybrat na stránkách http://www.hostelbookers.com nebo http://www.hostelworld.com ubytování podle uživatelského hodnocení a je po starostech. Obvyklá cena je 15€ i se snídaní.

Cestování po Španělsku autobusy (např. Madrid – Córdoba: 15€) není drahé, na rozdíl od vlaku. V Madridu jedna jízda metrem stojí 1€. Při cestování z města do města si mi vyplatilo koupit si jízdenku do další destinace už při příjezdu a nemusel pak nic řešit (čekání, apod.). Pozor, hodně měst je ve Španělsku rozkopaných až hrůza! To může výrazně zkomplikovat pohyb po městě, proto byste tento faktor měli ve svých plánech zohlednit.

Památky vyjdou na 3-8€, pokud jde o něco mimořádného, jako je např. Alhambra nebo stadion Realu Madrid – Santiago Bernabéu, pak ceny mohou přesáhnout 10€.

Pokud se člověk chce levně najíst, pak doporučuju v Madridu zajít do Museo del jamón (bocadillo za 1€). Pro zpestření jídelníčku bych určitě doporučoval vyzkoušet gazpacho v tetrapaku (v samoobsluze litr za 1.5€). Jestli chcete příjemně a relativně levně posedět v restauraci, pak u tapas (a 2€). Pokud se chcete trochu rozšoupnout, ale pořád nechcete rozhazovat, pak si dejte menú del dia (cca 7-11€).

Osobně doporučuju se zas tak neomezovat, připustit fakt, že jídlo a pití budou největším cestovním výdajem, a bary a hospody si projít, protože to určitě stojí za to.

A poslední rada: V létě do Andalusie nejezděte, pokud se nechcete zaživa upéct. Nezapomeňte, že Sevilla drží evropský rekord 47C. Říjen je optimální doba, kdy je o 20C méně, takže se můžete i vykoupat.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .