0
0

Nedohledné žlutohnědé plochy polí, vinice, olivovníky, městečka a vesničky, kde si připadáte, jako by se tu zastavil čas, všudypřítomné větrné mlýny… Nedá se říct, že by tento drsný kraj rozprostírající se jižně od Madridu, pomineme-li ovšem Toledo, byl nějak zvlášť velkým turistickým magnetem, přesto ho zná skoro každý. Alespoň podle jména. Právě zde se totiž odehrává děj slavného Cervantesova románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha a třeba říct, že na mnoha místech by se „rytíř smutné postavy“ i jeho věrný sluha Sancho Panza cítili ještě dnes jako doma. Letos je v tomto kraji zvlášť živo. Celý svět si totiž připomíná 400 let od prvního vydání slavného Cervantesova románu a na navštěvnosti kraje je to znát. La Mancha si takovou pozornost zaslouží.

„V jedné vsi kraje zvaného Mancha, na jejíž jméno si nechci vzpomenout, žil před nedávnem jeden z těch šlechticů, kteří mívají kopí na stojanu, štít jako zastara, hubeného koníka a loveckého chrta…“ Tak začíná první kapitola románu, která vlastně může za to, že dnes si dona Quijota přivlastňují mnohé obce. Cervantes rodnou obec svého hrdiny neprozradil, a tak je doma vlastně všude. Narazíte na něj doslova na každém kroku. „Vsadím se, že za nějakou dobu nebude krčmy, hospody, hostince a holičského krámu, kde by nebyla vymalována historie našich slavných činů,“ prohlásil Sancho Panza při návratu z poslední výpravy. A měl pravdu. Tabule podél silnic s vyobrazením dona Quijota lákají do nejrůznějších podniků, které nesou ve svém názvu jméno dona Quijota, Sancha Panzy či Dulciney.

Mnohá městečka a vesnice vypadají i dnes, jako by vypadla ze Cervantesova románu. O Tembleque se sice v knize nehovoří, ale don Quijote tudy pravděpodobně projížděl na cestě do Puerto Lápice. Jeho starobylá Plaza Mayor, ono uzavřené kouzelné čtvercové náměstí lemované pavlačovými domy o třech podlažích, z nichž spodní je zděné a horní dvě jsou dřevěná, se objevuje v mnoha knihách o Španělsku. Zatím je tu klid, jen u kašny diskutuje pár dědků a z jedné z pavlačí se ozývá hlasitý hovor. Docela dobře si lze představit našeho rytíře, jak sem vjíždí na věrném Rocinantu, buší na dveře a dožaduje se pozornosti, i to, jak se hlasitý hovor mění ve spršku nadávek jedné z holčin, kterou pocestný vyrušil z kdovíjak jistě důležité práce.

V Puerto Lápice je zcela jiná atmosféra. Městys je proslulý svými někdejšími zájezdními hostinci, které se změnily v turisticky přitažlivé cíle. Zvláště ve slavné hospodě Venta del Quijote, která byla postavena na základech původního zájezdního hostince, je rušno. Vaří se tu podle dobových receptů a šéfkuchař Antonio Baeza, který tu začínal už jako kluk a který si zakládá na tom, že připravuje jídlo jen ze surovin, které byly dostupné i v dobách Cervantesových, nám ochotně svá kuchařská tajemství prozradil. Don Quijote si tu ale nepochutnal. Nabídli mu zde jen „kus špatně vymáčené a ještě hůře připravené tresky a k tomu chléb zrovna tak černý a špinavý jako jeho zbroj“. Z hostince, který si spletl s hradem, však odjížděl spokojen. Jak by ne, když byl právě zde pasován zdejším šenkýřem na rytíře.

Větrné mlýny

Shlížejí na vás snad z každého vršku. Většinou tu pořádně profukuje, ale v době naší návštěvy byl jako naschvál klid. První neděli každého měsíce se totiž v Mota del Cuervo uvádí do provozu jeden z mlýnů, o které se stará Asociace přátel větrných mlýnů. Pokud ovšem fouká. Musela to být skvělá podívaná, když byly všechny mlýny v provozu. Ty nejzachovalejší z celého kraje stojí na vršku nad Consuegrou. Je jich jedenáct a vypadají, jako by střežily zdejší maurský hrad. Popustíte-li uzdu fantazii, neudiví vás, že si je náš potulný rytíř spletl s obry. „Jen se podívej Sancho Panzo, druhu můj milý,“ začíná snad neslavnější epizoda Cervantesova románu, „tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc. A já se s nimi hodlám utkat a všechny je pobít.“ A jak dopadl? „… vyrazil vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou koně i jezdce, který se hned válel všecek pohmožděn v širém poli.“ Cervantes pravděpodobně neměl na mysli větrné mlýny v Consuegře, ale v Campo de Criptana, kde jich stojí v současné době dvanáct, ale podle sčítání mlýnů, který provedl v roce 1752 markýz de la Ensenada, jich tu bylo celkem třicet čtyři. Za dob Cervantesových byly větrné mlýny ve Španělsku velkou raritou, která se sem dostala až v 16. století z Nizozemí, a není divu, že se jich lidé tak trochu báli.

El Toboso a Dulcinea

El Toboso je další zastávkou na cestě po stopách dona Quijota. Z tohoto městečka, které je v Donu Quijotovi zmiňováno snad nejčastěji a které Cervantes nazývá veleměstem, pocházela dáma rytířova srdce Dulcinea, které chtěl vzdát hold, než vyrazí po nuceném domácím odpočinku na svou třetí cestu za dobrodružstvím. Četné šlechtické erby prozrazují někdejší význam tohoto dnes neobyčejně příjemného, úpravného městečka s bílými domky, s kostelem svatého Antonína z 15. století, jehož věž celému Tobosu dominuje, a hlavní průjezdní silnicí s několika bary, které přímo vybízejí k tomu, abyste si venku na terase dali kafe a chvíli pozorovali cvrkot kolem. Neměli byste se ale příliš zdržovat, aby vám nezavřeli Dulcinein dům, který má sice otvírací dobu až do večera, ale nejsou-li lidi, klidně si zavřou dříve. To jsme však zjistili pozdě, a tak interiér robustního domu ze 17. století, rekonstruovaného do podoby původního zemanského domu, v němž je umístěno muzeum „spanilé princezny“, pro níž don Quijote vykonával všechny své hrdinské činy a v níž Sancho Panza správně viděl zemanskou dívku, jakých bylo v tomto kraji nespočet, jsme neviděli. Dulcinein dům je nejnavštěvovanějším domem v kraji, prozradil nám hovorný don Manolo, s nímž jsme si dali před večeří tradiční vinovici, které zde říkají orujo. Stmívalo se a před kostelem se na motorkách shromažďovala mládež. Nepřijeli na mši; jejich cílem byla jiná svatyně – diskotéka někde u Alcázaru de San Juan, na jehož náměstí naše dva hrdiny samozřejmě potkáte také.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .