0
0

Zaniklá mocná říše inků po sobě zanechala unikátní stavby, dosud zahalené tajemstvím. Mimo jiné ji protínala důmyslná síť silnic, cest a stezek o délce až padesát tisíc kilometrů. Po některých z nich se dodnes můžete vydat a přenést se tak v čase do doby vlády potomků slunce. K vybudování silnic přitom stačilo jediné: aby nejvyšší inka vydal příkaz.

Vstáváme do třetího dne na pověstném Inca Trailu, snad nejznámějším treku na světě. Spojuje někdejší hlavní incké město Cuzco s proslulým Machu Picchu. Sluníčko se už vyhouplo nad vrchol hory Salcantay a jen zvolna prohřívá ledový andský vzduch i naše promrzlé ruce a tváře. Paprsky se už dotkly protějšího svahu, který nás dnes čeká. Abychom se dostali až k sedlu ve výšce 4200 m n. m., musíme překonat více než tisíc výškových metrů. Noha jen ztěžka míjí nohu na strmých schodech, jež tu z velkých balvanů kdysi postavili inčtí stavitelé. Se zády ohnutými pod bezmála dvacetikilovým batohem lapáme po kyslíku, kterého je v této výšce citelný nedostatek. Pohled vzhůru mi žádnou sílu nedodává.

Postavičky velikosti špendlíkové hlavičky vysoko nad námi, těsně pod sedlem, dávají tušit, jak velký kus strmého stoupání mám ještě před sebou. Pojmenování sedla Warmiwanusca neboli Mrtvá žena už začínám docela chápat. Náhle kolem mne proběhne s neuvěřitelnou lehkostí skupinka domorodých nosičů. Na zádech dřevěnou bednu a nad ní velkou propanbutanovou bombu i s hořákem, jiný má dokonce tři těžké bedny nad sebou a na nich ještě uvázané kovové tyče od velkých stanů pro turisty.

Nemají přitom popruhy na zádech – celou váhu nákladu drží vlněná stuha, kterou si přidržují kolem čela. Obutí jen v jednoduchých gumových opáncích vyřezaných z ojeté pneumatiky, někteří dokonce zcela bosí, doslova vybíhají po schodech, které mně a zjevně i jiným gringos dělají takové potíže. Stejným způsobem po nich kdysi běhali „chasqui“, inčtí „pošťáci“, kteří doručovali zprávy či zboží mezi oběma městy s úctyhodnou rychlostí. Spojnice mezi Cuzcem a Machu Picchu však zdaleka nebyla jediná.

Cesty jen pro vyvolené

Od severu k jihu procházely říší Tawantinsuyu (incké impérium) dvě hlavní „dálnice“: jedna podél pobřeží a druhá zvaná „královská“ hornatým vnitrozemím. Ta byla svou délkou více než pět tisíc kilometrů až do počátku minulého století vůbec nejdelší silnicí na světě. Začínala v dnešní Kolumbii u města Ancasmayo, procházela k jihu ekvádorskými horami, celým územím Peru přes bolivijskou metropoli La Paz, severní částí Argentiny až do středního Chile ke břehům řeky Maule, kde inkové nechali vybudovat poslední zastávku na této cestě – stanici Purumaucu.

Pobřežní dálnice vedla z nejsevernějšího peruánského přístavu Tumbes podél pacifického pobřeží až k chilskému městu Copiapó, kde se spojovala s „královskou“ silnicí. Na obě hlavní dopravní tepny navazovala řada příčných spojnic. Smyslem této sítě bylo co nejrychlejší spojení okrajových regionů s hlavním městem Cuzcem, ležícím v takřka geografickém středu jejich říše. Cesty spojovaly území vzdálené od sebe tisíce kilometrů, vedly horskými údolími, podél strmých svahů, překonávaly andská sedla v nadmořských výškách i nad pět tisíc metrů, jiné lemovaly pobřeží Pacifiku v pouštní krajině. V náročném horském terénu dosahovala jejich šířka sotva tak na lamí kopýtka, na mnoha místech však až čtyř metrů. Na pobřeží bývaly ještě o dva metry širší. Jednotlivé úseky stavěly a zároveň o ně pečovaly ty komunity, jejichž územím procházely. Obyčejní lidé se však po silnicích vydat nesměli.

Štafetová živá pošta

Ačkoli incká říše dokázala v mnohém předčit civilizace starého světa, k objevení kola tato kultura nedospěla. K dispozici neměli její příslušníci vozy, povozy ani kočáry. Všechny silnice tak sloužily jen pěším: inckým běžcům (chasqui), lidem s pracovní povinností zvanou mita (osobní pravidelná služba v armádě, při velkých stavbách, jako byly např. silnice, mosty či chrámy) a vojákům. Pouze nejvýznamnější hodnostáři se nechávali přepravovat na nosítkách. Občas tak bývalo na inckých silnicích pořádně rušno.

Mezi pozlacenými nosítky, vojenskými oddíly, stády lam ověšených nákladními břemeny a pracovníky se proplétali právě chasqui. Štafetovým způsobem si na nich předávali poselství, každý z nich měl přitom určený úsek v délce 2–3 kilometrů. Tato „kurýrní“ služba, vykonávaná vždy fyzicky nejzdatnějšími muži, fungovala za každého počasí, a tak putovaly zásilky, ústní zprávy či uzlové záznamy (quipu) rychlostí až 400 km za den! Vládce v Cuzcu ve středu říše tak měl denně na svém stole čerstvé mořské ryby či ovoce z pralesní části říše. Unikátní způsob doručování využívali až do počátku 19. století i představitelé nových kolonií.

Smutným paradoxem osudu stavitelů silnice je tak fakt, že právě ony nakonec přispěly k dobytí jejich říše španělskými conquistadory. Díky nim totiž Španělé snadno obsadili celé území a dokonale jej vydrancovali. Velkou část těžkými vozy zcela zničili, ale mnohé úseky protínající andská údolí, sedla a hřebeny slouží svému účelu dodnes.

Mosty a odpočívadla

Incké cesty v Andách překonávaly často i hluboké kaňony a divoké horské řeky. Ze silných lan přes ně dávní stavitelé zavěšovali mosty. Španělský kronikář Francisco de Xerez jejich stavbu popisuje: „Přes velké kamenné podpěry na obou březích se položí silné dřevěné klády a lidé natáhnou přes řeku provazy ze silného proutí, podobné kotevním lanům… Když spojí půl tuctu těchto lan a zavěsí je přes řeku na šíři vozu, proplétají je pevným konopím a zesilují tyčemi…“ Lana z vláken listů agáve pletli indiáni přímo na místě, kde měl most stát, protože byla těžká a složitá na přepravu. O každý most se stejně jako o silnice starali příslušníci obce, v jejímž obvodu se nacházel, a všechna lana každý rok vyměňovali. Kromě těchto lanových stavěli obyvatelé říše inků přes úzké říčky i mosty sklápěcí a pontonové, jako například v Bolívii přes řeku Desaguadero odvodňující jezero Titicaca. Upleten byl z tamního rákosu totory, spojen lany a překryt rákosovým „kobercem“.

Aby si cestující měli kde odpočinout, kde se najíst a napít, stavěly se u silnic takzvané tamby, nevelké zastřešené budovy z kamenných bloků. Členové incké říše měli sice velmi primitivní nástroje (neznali nejen kolo, ale ani železo), avšak dokázali dát dohromady obrovskou masu desetitisíců disciplinovaných dělníků. Z původních tamb však zbyly do dnešních dnů nanejvýš už jen ruiny.

Kudy prchal poslední inka

Jsme na cestě k vrcholu Cerro Victoria nedaleko nedávno objeveného inckého města Qoriwayirachina v pohoří Vilcabamba. V primitivním kamenném domku nad strmým srázem nás rodina sympatického chlapíka Miguela nechává přespat. Pozvali nás i na večeři a my jen fascinovaně sledujeme, jak paní domu popadla za nožičky dvě morčata, mrskla jimi o stěnu a za chvíli už z nich škrábala srst. Odmítnout pohostinství samozřejmě nejde…

Hned za svítání pokračujeme divokým pohořím Vilcabamby v doprovodu indiána Zachariase. Putujeme ve stopách posledního z inckých vládců Tupaca Amaru. Právě Vilcabambou, posledním nezávislým inckým územím po dobytí říše Franciscem Pizarrem, prchal na konci 16. století před španělskými pronásledovateli. Po visutém mostě celá naše výprava včetně tří mul už překonala řeku Apurímac, vystoupala vysoko na hřeben, aby znovu klesla dolů až na samý okraj amazonské nížiny, do zatím posledního objeveného města inků – Espíritu Pampy.

Překonat během jediného dne i patnáct set metrů převýšení není v tomhle terénu nic mimořádného. Navíc jsme měli možnost poznat hned několik typů inckých stezek budovaných v různých klimatických podmínkách – ve vysokohorském terénu na úbočích skal, kameny dlážděné v oblasti mlžného pralesa i úzké nezpevněné pěšiny v amazonské džungli.

Fígle potomků inků

Nám, kteří nejsme na členitý vysokohorský terén zvyklí, činí překonávání velkých výškových rozdílů dost problémů. V pěti tisících metrech lapáte po dechu, zhluboka se nadechnout v řídkém vzduchu nejde a každé slovo znamená námahu. Potomci obyvatel incké říše se však těmto podmínkám skvěle přizpůsobili. Naši průvodci na treku si na rozdíl od nás byli schopni ještě pískat a prozpěvovat. Tak třeba Felix, a to si s sebou nesl zásoby jídla na několik dní a k tomu těžkou beraní kůži coby přikrývku do svého „lože“.

Tomu tady v Andách říkají domorodci „atus“ a postavit ho dokážou zkušení „poutníci“ mnohem dříve než turisté své supermoderní stany. My jsme si nejprve museli pracně vytvořit relativně rovné místo alespoň 2 × 2 metry a pak teprve začít skládat duralové tyče. Felix zatím rychle sesbíral po okolí kameny, z nich pak během několika minut postavil oválnou zídku dlouhou téměř dva a vysokou asi půl metru, která ho posléze chránila před větrem. Vystlal ji silnou vrstvou nasekané tvrdé kostřavy, trávy ichu. Tenhle způsob „campingu“ tady lidé během svých cest po andských údolích a Altiplanu běžně používají a je spolehlivou ochranou i před největším mrazem.

Dalším problémem, kterému je nutné čelit, jsou sestupy dolů z kopce, překvapivě ještě fyzicky náročnější než výstupy vzhůru. Potomci inckých chasqui však i na to mají svůj recept. Zatímco našinec má tendenci při sestupu tlumit účinky gravitace a každým krokem „přibrzďovat“, čímž trpí klouby v kolenou i kyčlích, indiáni využijí síly gravitace a dolů běží úsek dlouhý tak, jak jim terén dovolí. Za těch bezmála tisíc let, co inkové v oblasti centrálních And vybudovali svou říši a která je dnes domovem jejich potomků, se zkrátka lidé naučili žít s její přírodou v záviděníhodné symbióze. A spolehlivým důkazem soužití je nepochybně i ona „silniční síť“. Díky ní nezůstala žádná oblast inkům utajena, dnes paradoxně ani návštěvníkům, a tak mnohé archeologické památky jejich náporu přestávají odolávat.

Kam kráčí dnešní Peru?

Na území někdejší incké říše se dodnes nachází velké množství dávných objektů. Dobrodružné výpravy k nim začínají být mezi milovníky romantického dobrodružství, individuální turistiky, zkrátka mezi všemi odpůrci přeplněných středisek stále oblíbenější. Jednou z oblastí, která se nejčastěji stává jejich cílem, je právě pohoří Vilcabamby nedaleko Cuzca. Putovat pěšky nebo v sedlech koní pustou krajinou po starých inckých stezkách, potkávat jen domorodce a nasávat krásu jedinečné přírody i tajuplné atmosféry dávných časů je totiž tou pravou náplní exotické země, jakou od Peru očekávali.

Turistický boom v Peru má bohužel i odvrácenou stránku. Dříve málo navštěvované a víceméně pusté oblasti si dnes můžete prohlédnout jen v dlouhém zástupu ostatních zvědavců. Romantika dávno opuštěných míst, jak ji ukazují kalendářové fotografie a prospekty, vzala zasvé. Nevím, jak by se na to tvářili dávní stavitelé incké silniční sítě, v každém případě k současné podobě Peru svým důmyslným dílem přispěli měrou vrchovatou.

SÍŤ SILNIC PRO ČTYŘI DÍLY SVĚTA

Záznamy španělských kronikářů praví, že říši vybudoval v polovině 15. století největší z vládců a devátý v pořadí – inka Pachacutec. Jeho jméno znamená v překladu „zvrácení světového pořádku“ a byl to právě on, kdo nechal postavit kamenné město Cuzco, mnohé okázalé stavby v jeho okolí a začal i s budováním silnic (některé lokální cesty však byly dědictvím předinckých kultur – chilské a huariské). Inkové svou říši nazývali Tawantinsuyu (Čtyři díly světa), což bylo pojmenování symbolické i administrativní. Území totiž bylo uspořádáno kolem Cuzca (pupku světa) ve čtyřech výsečích orientovaných podle světových stran. Na severu se rozkládalo Chinchaysuyu, na jihu Collasuyu, Cuntisuyu se táhlo směrem na západ a A ntisuyu se otevíralo k amazonským pralesům. Všechny spojovala hustá síť silnic, cest a stezek, jež podle nejsmělejších odhadů dosahovala 50 tisíc kilometrů. Často ji vládnoucí inka pojmenoval svým vlastním jménem – jedenáctý inka například nazval „pobřežní dálnici“ Huayna Capac Nan.

INKOVÉ – FAKTA A MÝTY

Incká říše byla nejrozsáhlejším a současně také nejlépe organizovaným indiánským státem celé předkolumbovské Ameriky. Mnohé ze života jejích obyvatel však dodnes zůstává obestřeno tajemstvím a jednoznačně není objasněn ani její samotný vznik. Historikové se shodují, že se na počátku 13. století v centrálních Andách na území dnešního Peru prosadila etnická skupina, jejíž vůdcové a jejich příbuzní se titulovali „inka“. Ta postupně ovládla okolí dnešního Cuzca a podnikala výboje i do vzdálenějších regionů. Inkové však neznali písmo (používali pouze uzlové záznamy, tzv. quipu). Vše, co o jejich expanzi víme, totiž pochází jen z vyprávění jejich potomků španělským kronikářům a není pochyb o tom, že si o sobě samých chtěli vytvořit co nejpříznivější obraz.

Jisté však je, že do konce 15. století dokázali sjednotit velkou část Jižní Ameriky v ucelené impérium, protkané sítí silnic, důmyslných zavlažovacích kanálů, pyšnící se skvělou architekturou a hlavně rozsáhlým byrokratickým aparátem. Nejvyšší panovník – sapa inka – byl považován za přímého potomka slunce a jako takový byl uctíván. Politický a náboženský vůdce měl absolutní moc a disponoval i veškerou pracovní silou v říši. Na zlatém trůnu se jich v Cuzcu do příchodu Španělů vystřídalo 13, od Manco Capaca až po Atahualpu, popraveného conquistadory v čele s Franciscem Pizarrem v Cajamarce roku 1533. Následujícího roku se dobyvatelé zmocnili i hlavního města Cuzca, ale odpor inků trval v oblasti Vilcabamba až do roku 1572, kdy byl popraven poslední z dynastie inků Tupac Amaru. Důmyslný systém silnic inckých vládců přispěl také k dobytí země Španěly.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .