0
0

A jak je to s tou malárii?

Neustále řešíme náš vztah k malárii. Na všech internetových stránkách spadá Kambodža mezi nejnebezpečnější státy – tedy na úroveň Afriky! Všude, kde jsme se ptali místních, malárie není žádný problém. Půlka cestovatelů antimalarika bere, druhá půlka, stejně jako my, spoléhá na repelenty a moskytiéru. Je pravda, že když jsme v Ban Lung prodělali střevní potíže s mírně zvýšenou teplotou, naše první myšlenky byly – proboha, snad to není malárie? Laos spadá jen do druhé nejnebezpečnější skupiny. V lékárnách neustále zjišťuji, jaké mají antimalarika a dnes jsem ve Stung Treng raději koupil Doxycap založený na doxycyklinu, který je pro tuto oblast doporučený a mlsá ho i většina turistů. Naši francouzští sousedé je také užívají a říkali, že jestli je máme, tak zrovna na ostrovech na Mekongu by je být námi začali užívat. Berou se každý den jedna tableta 100mg, začít by se mělo jeden den před a skočit až čtyři týdny po opuštění malarické oblasti. Šárka se jich bojí – přece jen jsou to antibiotika a brát je dva měsíce asi není sranda. Já jsem se ale rozhodl, že s nimi dnes raději začnu a k večeři jsem hned jeden slupnul. Další den jsem ale zase přestal, protože jsme pokecali s jedním barmanem a pekařem Australanem, kteří žijí na Don Detu několik let, antimalarika neberou (pekař dokonce ani nespí pod moskytierou) o malárii nikdy neslyšeli, naopak viděli několik turistů s nepříjemnou reakcí po antimalarikách. Naše další strategie bude tedy mazat se, mazat se, pálit smradlavé spirály proti hmyzu a spát pod moskytiérou. Ptát se lidí, mít v záloze Doxycap jako prevenci do nějaké opravdu nebezpečné oblasti a Lariam jako léčbu v případě propuknutí. K tomu neustále hlídat zadní vrátka pro případný útěk do kvalitní thajské nemocnice. Věděli jste, že nemocnice v Bangkoku patří mezi nejkvalitnější a přitom nejlevnější nemocnice na světě?

úterý 18.5.2010 – Ahóóój na Mekongu

Ráno bylo zataženo s příjemnou teplotou – ideální na nějaký výlet. My jsme ho ale proflákali na zápraží našeho bungalovu, posnídali banány, manga a bagety, psali deníky a četli průvodce. Ven jsme se dokopali až když zase začalo být nechutné vedro. Schovali jsme se tedy hned do restaurace pod větrák. Zašli jsme k Arabovi, který měl včera večer prázdno a vždycky když jsme prošli okolo, smutně koukal a zval nás ke stolu. Obsloužit nás přišla nechápavá servírka, která neuměla ani slovo anglicky, polévky neměli, kebab neměli, jídlo trochu levnější ale s rýží vyšlo nastejno ne-li dráž než jinde (navíc domluva, jestli se platí rýže zvášť byla velice těžkopádná), tak jsme se zase zvedli a šli jinam. Odpoledne jsme vyrazili na vodu. Mekong se před hranicí s Kambodžou rozlije do šířky až 14km a tato oblast se jmenuje 4000 ostrovů, mezi nimi je i náš Don Det, tak jsme se rozhodli vyrazit trochu na průzkum. Půjčili jsme si vratkou dřevěnou kanoe děravou jako ústa staré ženy, kyblík od primalexu na vylévání a pádla, které vypadaly jako vařečky na praní prádla. Jediné místo, kde se prý dá bezpečně jezdit je západní břeh Don Detu, který je též lemovaný bungalovy a restauracemi. Na naší východní straně Mekong opravdu přpomíná tekoucí řeku, západní strana má klidnou hladinu s ostrůvky s písčitobahnitými plážemi, ve kterých se lesknou šupinky zlata(?). Vypádlovali jsme proti proudu i na jiný neturistický ostrov a zakotvili mezi ostatní loďky na břehu. Prošli jsme si zdejší vesničku. Někteří domorodci koukali trochu překvapěně, jiní se ale smáli a zdravili, jedna ženská si Šárku dokonce poplácala po zadku a to jak cestou tam i zpět. Chatrče mají poměrně dobře udržované, skoro u každé byl i satelit, a malá zahrádka se zeleninou postavená na kůlech asi v metrové výšce. Děti tu honily motýly, házely po nich kameny a plácaly je klacky. Došli jsme až k krásnému chrámu s budhou a s vystaveným torzem americké bomby. Opodál se v blátě váleli ohromní bůvoli. K večeru jsme se vrátili na Don Det a zakotvili u jedné hospody a jako na Berounce jsme s oranžovým nepromokavým pytlíkem s foťákem a peněženkou zasedli ke stolu a dali si pivko. Tak se nám tu zalíbilo, že jsme si vyhodili z kopýtka a dali si grilovaná kuřecí prsíčka s pepřovou omáčkou a hranolkami. Bylo to trošku dražší (i když pořád levnější než v Čechách), ale stálo to za to. Takhle jsme si už dlouho nepochutnali. Restaurace Little Eden je jiná v tom, že tu obsluhuje „běloch“, dobře se domluvíte a mají tu mimo jiné i evropská jídla a podle toho i vyšší ceny. Právě tady jsme se poptali barmana a jeho kamaráda pekaře na malári a byli jsme ujištěni, že se tu opravdu nemáme čeho bát. Po západu slunce zase utichl vítr a nastalo opět nesnesitelné vedro a dusno. Sedli jsme na naší kanoe a za světla čelovky (často vypínané kvůli oblaku můr) jsme dojeli zpět na východní stranu ostrova, po tmě našli místo, kde jsme si jí půjčili a cestou domů se stavili na pivko za poslední peníze v peněžence. Zakecali jsme se tu s klukama, kteří spolu cestovali pomalou lodí z Thajska do Luang Prabang – prý je to super cesta, kde člověk potká spoustu dalších cestovatelů. Jede se dva dny a pořád je prý na co koukat. Většina turistů to ale jezdí tímto směrem, takže kdybysme my jeli proti proudu, tak bysme tu mnoho cestovatelů nepotkali.

středa 19.5.2010 – Na kole na Don Khon

Jeden dolar v obchodě směňují v kurzu 8000kipů a tak jsme se rozhodli vyrazit do směnárny, kde bysme podle vystaveného „kurzovního lístku“ měli dostat kipů 8200. Řekli nám ale, že peníze nemění. Zkusili jsme jinou s cedulkou „exchange 1USD .. 8100kip“, ale i tam se skoro divili, že u nich chceme měnit peníze. Jediná směnárna, kde byli ochotní vyměnit byla za 8000 a to zase dáme raději peníze nějakému obchodníkovi než takovému vydřiduchovi. Ten jejich laxní přístup nás začíná pěkně štvát. Jdete nakoupit do krámu a připadáte si, že je hrozně otravujete. Nebo jsme si dnes půjčili kolo a byli jsme tak drzí, že jsme chtěli zvednou sedlo, které neměli na páčku. Asi dvě minuty jsme poslouchali jak se vzádu přehrabuje v klíčích a pak raději šli jinam. Už si tím ale nenecháme kazit náladu. Sedli jsme na „minibike“ za dolar a vyrazili okolo ostrova hledat místo na snídani. Ani jsme nečekali, že u cesty najdeme stoleček s lavičkou, a když jsme tu vybalili naše jogurty a banány, pozval nás jeden domorodec k sobě na „terasu“ nad vodou na kterou nám dokonce přinesl i poštářek, ať se u něj na chvilku natáhneme. Měl tu pec a vyráběl dřevěné uhlí. Docela jsme s ním hezky pokecali nebo spíš pomávali rukama (anglicky neuměl ani slovo).

Dřevěné uhlí prý pálí 7 dní a z jedné várky má 50 pytlů. Měl tu takovou zváštní tabulku, podle které nám k Šárčině radosti předpověděl svatbu už v roce 2011 a k Davidově radosti dítě až v roce 2015. Pozval nás ještě na masáž, kterou tu asi přímo on provádí, tak jsme řekli, že ještě uvidíme a vyrazili dál. Mezi ostrovy Don Det a Don Khon je kamenný most, za který se prý platí 20.000kip, to by nás tedy stálo jako dvě noci ubytování. My jsme ale projeli a nikdo po nás nic nechtěl. V těchto místech padá Mekong přes široký zlom, který znemožňoval splavnost z Laosu do Kambodži a dál do Saigonu. Francouzi tu postavili řeleznici, která byla schopná převážet celé lodě. Od druhé světové se však nepoužívá. Zbyla tu jen stará zrezavělá parní lokomotiva a zachovalý most. Byla to jediná laosská železnice. Na západní straně se dá dojet až k vodopádům. Jsou to tedy jen veliké peřeje, které i teď v odbodí sucha mají docela sílu. Mezi kameny jsou nastražené pasti na ryby, které jsou prý na začátku období deštů schopné nachytat až půl tuny ryb za jediný den.

Jednu ryby jsme si tu i dali, najedli jsme se z ní oba a byla opravdu výborná. Objeli jsme si druhou stranu ostrova přes pěkný klášter mezi rýžovými políčky (momentálně bez vody = bez rýže). Šárka od dětí dostala náhrdelník upletený z kvítků, tak jim na oplátku věnovala pomeranč, který jsme přivezli z Kambodži. U mostu na Don Det jsme se proplížili vedlejší cestičkou, abysme minuli bránu pod mostem, kde by nás mohli skásnout, a zdarma jsme se vrátili zpět. Na večer jsme se jeli vykoupat na pláž k přístavu, půjčili si velkou duši od traktoru a trochu se povozili a zablbli. Z naší terasy často vídáme, jak se lidi nechávají unášet dolů Mekongem, dneska ale řeka skoro neteče. K večeři jsme si na ulici koupili kuřecí stehýnko opečené na rožni, ale bylo docela tuhé, takže to vypadá, že zaříznuli nějakou starší slepici. Masa ale bylo dost pro oba. Na pivko jsme zašli do hospody, kde k pivu nalévali i paňáka místní pálenky, kterou jsme do sebe na lepší zažívání s chutí vyklopili. Dokonce nám tu vyměnili dolary v nejlepším kurzu na ostrově (8100kipů za dolar).

čtvrtek 20.5.2010 – Celý den v hamaku

Dnes jsme si trochu polenošili. Ona je to na Don Detu asi ta nejlepší činnost. Navíc si musíme užít toho, že máme z našeho bungalovu krásný výhled, máme tu hamaky a stoleček na psaní blogu a emailů.

Pod terasou nám líně teče Mekong, do kterého se dá o 100m výš skočit, nechat se pomalu splouvat a o 200m níž zase vylézt. Ostatní tu jezdí na duších z traktoru, my jsme skočili do vody jen tak. K snídani jsme si udělali takové lukulské hody jako jsme si dělali na Zélandu a v Austrálii. Šárka koupila bagety, rajčata, okurku a dokonce i sýr. Bylo to něco mezi tofu a taveňákem, ale byl to prostě sýr a s rajčátky byl opravdu výborný. Po poledni jsme vyrazili na internet, abysme poslali naše emaily a aktualizovali blog a zaviroval jsem si paměťovou kartu, na které mi zmizely adresáře a tvářily se jako spustitelné soubory. Objevili jsme první laosskou restauračku, kde se na nás majitelka směje a navíc tu dobře vaří, tak jsme sem zašli jak na oběd tak i na večeři. Red kari bylo moc dobré, viděli jsme to vedle u stolu, dali si to taky a moc jsme si pošmákli. K večeři jsme si dali jako zákusek palačinku s nutelou. Když jí Šárka objednávala, s úsměvem do ní majitelka jako kamarádka strčila, že tomu rozumí takhle si zamlsat, že je to velká dobrota. Jinak palačinky s džemem jsou tu dražší než s čerstvým ovocem!

PS: Pořád máme problém se vyznat v laosských bankovkách. 5.000 a 50.000 mají stejnou barvu a snadno si je popletete, 1.000 a 10.000 jsou na tom snad ještě hůř. Na všech je nakreslená ta stejná tvář z jedné stany mají číslice napsané jen laossky, takže musíte bankovku v ruce otočit, abyste se dočetli skutečnou hodnotu. Snad si časem zvykneme, ale asi se nám do té doby párkrát stane, že místo tisícovkou zaplatíme desetitisícovkou.

pátek 21.5.2010 – Don Det – Pakse (144km, 2h 42min)

Do jedenácti jsme si ještě užívali pohodlí našich hamaků (jen nám k tomu od rána řvala vrtačka od vedle) a pak vyrazili na loď zpět do Ban Nakasang odkud jel náš minibus do Pakse. Loď je v ceně lístku na bus. Včera se nám smáli dva Lucemburkové, se kterými jsme seděli v hospodě, že sehnali lístky o 5000 levněji než my a dnes jsme je viděli nasedat do přeplěného minibusu, zatímco my jeli v dodávce jen ve čtyřech. Jeli s námi dvě holky, které mají namířeno až do Vientiane. Jízdu jsme čekali horší než v Kambodži, ale zatím jsou silnice kvalitní a řidiči žádní magoři. Na krátké zastávce jsme si koupili zdravou svačinku: sladkou rýži v bambusu s nevíme čím a banány na rožni taky s nevíme čím. Holky (skoro jako všichni turisti, kteří tu zastaví) si koupili jen čipsy. Dali jsme jim ochutnat skvělou rýži, banány prý nejedí – jejich škoda, tady jsou tak dobré a levné. V Pakse začalo hustě pršet. Když nám řidič zastavil u bankomatu ANZ, vyběhl jsem vybrat první laosské peníze. Poplatek za výběr byl 40.000kip (100kč), tak jsem rovnou vybral maximum: dva miliony. Zkusili jsme dva hostely a zůstali v dražším guesthouse Sabaidy2. Šárce se tu moc nelíbilo hlavně kvůli nepříjemnému týpkovi na recepci. Je tu ale větší šance pokecat s jinými cestovateli a vyzjistit nějaké info na příjemné zahrádce před hostelem. Naštěstí přestalo pršet, tak jsme se šli podívat do města. Máme v plánu dát na motorce na několik dní malý okruh jižním Laosem, tak jsme vyrazili na obhlídku půjčoven. V hostelu už motorky nepůjčují – nevěřte Lonely Planet ze srpna 2010 (2007). Ceny jsou všude 50.000kip za den, při půjčení na 3 a více dní. Jen v jedné byla holka ochotná klesnout na 45.000. Zašli jsme do infocentra, kde jsme si nabrali pár brožůrek, jinak tu nic zajímavého neví. Stavili jsme se pak v nákupním centru, které na mě působilo dost komunisticky. Bylo poměrně nové, přesto takové divné: velké prázdné atrium, nejezdící jezdící schody, jinak ale normální přeplněná laosská tržnice, kam ale moc místních lidí asi nechodí. Po obědě jsme zašli do nejlevnější půjčovny vyzkoušeli motorku a zjistili, že má prošlou technickou, nesvítí blinkry ani brzdové světlo a vůbec, že to o pět tisíc levněji než jinde nestojí za to. I když se jen smála, že to je vše OK, tak jsme ukecali dalších pět tisíc a domluvili, že nám světla do zítřka opraví. Cestou domů jsme dali výborné ovocné šťávy i když ta z mango steam na první pohled vypadala, jako když v ní plavou oči. Dostali jsme je v pytlíku s ledem, tak jsem si ve zbytku ještě vychladil plechovku piva Angkor, které v batohu vozím už ze Siem Reap. Večer jsme strávili neuvěřitelé tři a půl hodiny na levném internetu, kde jsem si potají vypálil další DVD fotek. Normálně totiž za pálení chtějí až 24.000kipů. Do jedné do rána jsme pak psali pohledy, které bysme rádi ještě zítra z Pakse poslali, aby z Laosu do Čech dorazily dřív než my.

PS: Loď z Don Detu byla opět pěkně vratká. Nacpali nás na ní ve dvou řadách a každý neopatrný pohyb byl hned znát. V jedné hospodě v Pakse jsme potkali známé Lucemburky. Hrozně se smáli, že jejich loď při vystupování převrhli. Kevin si prý hodil batoh na záda odrazil se od hrany lodi a ostatní pěkně vykoupal.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .