Plavba po Mekongu

Vracíme se zpět stejnou cestou do My Tho. Projíždíme městem, proplétáme se s mikrobusem křivolakými a tradičně přeplněnými ulicemi až k přístavišti, kde kotví množství lodí. Přístav je velmi zanedbaný. Spousta beden,hromady shnilých a silně páchnoucích ryb, skořápek z kokosových ořechů, rozpadlé a ztrouchnivělé zbytky lodí, velké množství železného šrotu všude, kde to je jen trochu myslitelné. A kolem panuje obrovský ruch. Houfy domorodců čekajících na převoz na druhý břeh, prodavačů všeho možného, do toho přijíždějí rikšové se zákazníky, zbožím a to i přes to, že je kolem jedné hodiny odpoledne a slunce nemilosrdně pálí. Hnědě zrcadlící se mohutné vody Mekongu jsou kolem břehu ucpané stovkami lodí a lodiček všech možných typů a hlavně stáří.

Pro většinu lidí, plavících se na džunkách a sampanech je to jediný majetek i obydlí. Celý život tráví na několika čtverečných metrech plovoucího domova v nekonečném bludišti delty Mekongu.Je to překrásná, pestrá podívaná, která nenechává nikoho z nás v klidu. Uzávěrky fotoaparátů cvakají jako o závod. Na lodích je plno Vietnamců s obrovskými slaměnými klobouky na hlavách. Každý něco dělá, nosí, pobíhá, prostě velmi čilý ruch vládne všude, kam se podívám.

Po starém dřevěném můstku,jehož prkna moc důvěry v pevnost nedávají, přecházíme na sampan, pamatující hezkých pár desítek let. Při pohledu na shnilá prkna, silně popraskané vyztužující trámky a škvíry, kterými i přes ucpání dehtovými provazy prosakovala voda se mnohým z nás udělalo lehce nevolno. A když asi po desátém pokusu lodníka motor konečně naskočil, nastala chvíle rozhodnutí: plout či neplout.

Nikdo nevzdal dobrodružnou plavbu po mohutném rameni řeky na ostrov Khu Uthoi Son. Lodník, starý, vrásčitý, drobný mužík s bezzubým úsměvem zcela suverénně kličkoval mezi džunkami a sampany, některé doslova odtlačil, až jsme se dostali asi sto metrů od břehu. Příď natočil po proudu a plavili se podél břehu, jež tvořila neproniknutelná džungle a porosty mangrove. Motor dýchavičně pokašlává. Vylezl jsem si na přístřešek klenoucí se nad úzkou palubou lodi. Pod přístřeškem je stín a lavice asi pro osm deset lidí. Na zádi je veliké kormidlo s lodníkem a jeho synkem. Ten velmi zručně mačetou odsekává vršky ze zelených kokosových ořechů a podává nám chutný nápoj v podobě chladivého kokosového mléka.Sedím na střeše a teprve nyní si uvědomuji plní se mi můj sen.

Plavím se sampanem po Mekongu! To slovo mne vždy téměř elektrizovalo. Mekong – Cun Long . Delta Mekongu. Před staletími byl Mekong pojmenován v překladu Řekou devíti draků, patrně proto, že deltu tvoří devět hlavních ramen, mimo desítek a stovek dalších malých i větších ramen nesmírně spletité a husté delty. Řeka pramení kdesi na Tibetské náhorní plošině v pohoří Tchang Cua Shan. Zde se ovšem jmenuje Lang Tchiang Tiang a její mohutný tok se řítí hlubokými horskými kaňony z výšky kolem 5 000 m n.m.,hustými lesy i úrodnými nížinami sem, dolů do vod Jihočínského moře. Je dlouhý asi 4 200 km a na území Vietnamu pouze 220 km. Průměrný roční průtok je 400 – 500 miliard m3. Ovšem vlastní vody řeky v deltě nejsou vhodné pro zavlažování, protože v období sucha při poklesu hladiny řeky při přílivu vniká slaná mořská voda hluboko do vnitrozemí. Tady se ale kalné vody Mekongu rozlévají do šíře a vytvářejí obrovskou deltu. Ta zaujímá svojí rozlohou více nežli 70 000 kilometrů čtverečných a přitom každým rokem postupuje přibližně o 100 m dál do moře. Mekong je totiž řeka s vysokým obsahem kalů. Udává se , že v l kubickém metru je přes l kg kalů, které ve spletích mangrovníkových porostů se neustále usazují a tím delta postupuje do moře, ale zdvíhá se i do výšky rychlostí asi l mm ročně. Pro zajímavost ve vodách Rýnu je v l kubickém metru pouze 25 g kalů.Typickými stromy celé přímořské přílivové zóny jsou mangrovy.

Mangrovníkové porosty

Mangrovové porosty zakořeňují a rostou v náplavech přinesených řekou téměř stejně rychle jako řeka náplavy přináší. Změť kořenů mangrovů pomáhá k rychlejšímu usazování naplavenin a jejich zpevňování. Až se mangrovové porosty uchytí ve větším množství, začne se zvedat úroveň půdy, protože se zvětšuje množství usazenin. A tak po čase se z mělkého dna řeky či moře stane pevná zem. Mangrovů je asi kolem třiceti druhů. Díky různě specializovanému kořenovému systému je každý strom či keř schopen se uchytit a udržet v měkkém bahnitém terénu. Vcelku dobře snášejí sladkou i mořskou vodu, protože mangrovové močály bývají dvakrát denně zality přílivem. Ovšem směrem do vnitrozemí odolnost mangrovů vůči slané vodě klesá a naopak. A to je měřítko rozšíření jednotlivých druhů. Jejich kořenový systém je velmi zajímavý.

Rostlina vysílá množství kořenů jako opěrné pilíře vytvářející neproniknutelnou spleť.Další kořeny rostou nejprve horizontálně a poté vytvářejí nahoru i dolů jakousi polosmyčku která vyčnívá nad hladinou vody jako koleno. Jiné kořeny místo kolenovitých smyček vysílají přímo vzhůru do vzduchu svislé kořenovité větve. Všechny kořeny zásobují jejich vzdušné části kyslíkem zbytek kořenového systému, jež je uložený v bahně. Usazováním naplavenin a následným zvedáním úrovně půdy se vytvářejí nové vzdušné kořeny a staré postupně odumírají. Semena mangrovů jsou dokonale přizpůsobena bahnitému prostředí. Většina semen začíná klíčit ještě na mateřském stromě a do bahna padají vlastně semenáčky. Ty okamžitě zapouští kořeny,nebo dokážou plavat vodou do doby, nežli se dostanou na příhodné bahnité naplaveniny. Tak se mangrovy šíří velmi rychle. Napomáhá tomu pravidelný příliv a odliv a s tím spojené kolísání vodní hladiny. Šířka mangrovníkové ho pásma je různá. Téměř všude jsem viděl různé druhy mangrovníků.

Největší dojem na mne zanechalo projíždění velké oblasti nedaleko Haifongu na severu Vietnamu, kde jsme kilometry jeli bahnitou, močálovitou krajinou s porosty nízkých keřovitých mangrovníků v době, kdy byl odliv a my byli od pobřeží vzdáleni několik kilometrů.

Nelichotivé přirovnání

Náš sampan zajel tak blízko ke břehu ,že se můžeme rukou dotýkat stromů a keřů.V hustých pobřežních porostech jsou tunely na jejichž koncích u bahnitého břehu kotví malé lodě. Na břehu potom probleskují stěny chatrčí. Všude je mnoho bahna,velmi silně cítím pach ryb a zetlelých rostlin. Lodě a jejich stříšky jsou neuvěřitelně slátané z různých kusů plechu, listů, bambusu a cárů plachtoviny. A kolem po kolena v bahně téměř vždy pobíhají, pokud to lze takto říci, všudypřítomné děti.

Na řece míjíme různé druhy sampanů a džunek, anebo jen prostých úzkých dlouhých lodí s nákladem bambusu, kokosových ořechů či dřeva. Některé z lodí mají motor, ale většinou na obou koncích lodě stojí muži s dlouhými tyčemi, jimiž nejen udávají směr, ale i rychlost. Dopravní ruch v těsné blízkosti břehů je velký. Při míjení lodí nám téměř vždy někdo mává a snad,vesele na nás volá. V My Tho k nám na loď přistoupila malá drobná Vietnamka jako průvodkyně. Ovšem domluvit se s ní je těžké. Tlumočí pouze v ruštině a to ještě špatně.

„Poslouchej,co na nás volají?“, ptám se jí, když nás míjí opět člun s pokřikující, mávající a smějící se posádkou.

Nechápavě se na mne podívala a když jsem pomalu rusky znovu otázku zopakoval, odpověděla s úsměvem: „Upoutáváte pozornost, jste bílí a ty navíc máš vousy“, ale co ve skutečnosti volali, neřekla. A tak jsem já i Vašek, také vousáč,mávali aniž jsme tušili, že plnovous má pro Vietnamce asociace erotické, spojené s intimními místy žen. To jsme se ovšem dozvěděli až později. Ale toto pro nás nepříliš lichotivé srovnání a pozornost způsobilo velmi neformální a přátelská jednání s místními lidmi v místech, kde by se asi dostal málokdo. Vytvořila se vždy příjemná, veselá a přátelská atmosféra a my mohli vyfotografovat, kreslit, zapisovat, vyptávat se a prohlížet téměř cokoliv.

Na ostrově

Asi po půldruhé hodině plavby jsem přistáli u malé dřevěné lávky vedoucí do mangrovníkového tunelu na bahnitý břeh.Jsme na jednom z tisíců ostrovů delty Mekongu.Větší část ostrova je osázená banánovníky,kokosovými,arekovými palmami,pomerančovníky a spoustou jiného tropického ovoce. Je to ovocná plantáž družstva rolníků. Uprostřed ostrova na silných kůlech stojí dřevěný dům s verandou,pokrytý silnou vrstvou palmových listů jako střecha. Zde po krátkém občerstvení a výkladu průvodce se volně rozcházíme po ostrově. A jako vždy se dělíme na dvě skupinky. Jedna se snaží ulovit kdejakou havěť, na níž mají spoustu pytlíků, krabic a druhá k níž náležím já, fotografujeme a botanizujeme. Jsme vlastně dva. Zdeněk se doma zabývá pěstováním orchidejí a tropického ovoce a rostlin ve svých sklenících.Zde je pochopitelně jako u vytržení.

Občas sice malomyslně konstatuje,že doma ve skleníku má větší přehled,neboť u rostlin jsou jmenovky a zde mnohdy i známe věci obtížně poznává. Ostrov je protkán spletitým bludištěm kanálů a stružek přes něž se musíme každou chvíli buď přebrodit či přeskočit. Vždy to ale končí v bahně, jehož je tu všude kolem plno. V příjemném příšeří tropických stromů je ovšem atmosféra téměř nedýchatelná. Dusno, vlhko a hnilobný pach spojený s vůněmi kvetoucích rostlin, občasné prolétnutí nějakého ptáka či brouka, téměř vždy s velkým rachotem,jak jeho křídla buší o krovky, nezbytní komáři a to tajemno z neznámého prostředí znásobuje nezapomenutelné dojmy.

Přelézáme padlé palmové kmeny a pomalu se dostáváme k velkému osluněnému bahnitému jezírku. A zde jsem je poprvé spatřil. Několik desítek malých asi deseticentimetrových živočichů, pohybujících se krátkými trhanými pohyby, s válcovitým tělem, velikýma očima. Okamžitě jsme ,Zdeněk i já, nastavili teleobjektivy a fotografovali. Lezec bahenní z rodu Periophtalmus je pověstná rybka, žijící ve vodě v bahně i na souši. Lezec je skutečným bahenním živočichem. Má velmi silné prsní ploutve, pomocí nichž se velmi čile pohybuje . Má velmi velké vypoulené oči. Přední část těla prsními ploutvemi nadzvedává a zadní vleče po zemi. Jsou neustále bojovně naladění a téměř všude jsou vidět dvojice lezců stojících proti sobě.Pokud se chce rychle vzdálit, používá i svého ocasu tak, že jej zapře o bahno a téměř se vymrští k drobnému skoku. Je to typický živočich nekonečných mangrovových močálů v celé jihovýchodní Asii.

Jsou velmi pohybliví a dokonce jsem je mnohokrát pozoroval asi půl metru vysoko nad zemí v husté spleti mangrovníkových kořenů. Tato podivná rybka dýchá ve vodě žábrami stejně dobře jako její ostatní příbuzní. Je li lezec na bahně mimo vodu, mísí vzduch nabíraný v rychlých doušcích s vodou drženou v žaberních komůrkách. Když se chce lezec zmocnit potravy, jsou voda i vzduch ze žaberních komůrek vypuzeny, což je doprovázeno slyšitelným mlaskavým zvukem. Lezci navíc musí neustále udržovat svoji pokožku vlhkou. Často se stává, že ocas mají ponořený ve vodě, zatímco přední část je na souši. Vydržel jsem se dívat dost dlouho na tyto zajímavé živočichy. Zdeněk mezitím zmizel v houštinách. Pomalu se vracím zpět do centra ostrova. Plantáž i když je velmi zajímavá, nebudí dojem nějakého intenzivního obdělávání. Spíš bych se klonil k tomu, že se zde pouze intenzívně sbírají plody a ostatní se ponechává na bujné tropické přírodě. A ta je opravdu nesmírně štědrá. K sampanu přicházím mezi posledními a po chvíli odplouváme zpět do My Tho.

http://www.ocestovani.cz/vietnam/cestopisy-121-plavba-po-mekongu/3/