Plavba po Jadranu 2010

Tak jako každoročně i letos jsme se rozhodli prožít společně týden na jachtě na Jadranu. Zpravidla jezdíme počátkem září, kdy jsou silnice již volnější a počasí stále ještě letní. Jezdíme vždy v šesti vozidlem Tranzit, který sice již něco pamatuje, ale přesto nás vždy spolehlivě doveze na místo.

Tentokrát jsme vybrali týden na přelomu srpna a září, jako domovskou marinu jsme vybrali malou marinu Jezera na ostrově Murter. Auto jsme předem naplnili potravinami, důležitými na přežití týdne na moři, ale samozřejmě také nápoji, vč. zásob piva, vína, Fernetu (pro případ zdravotních potíží) a tvrdého alkoholu (přeci také může být zima).

Pátek 27. srpna 2010

Takže večer nám už nic nebránilo v tom se „nalodit“ do auta a odjet. Obloha se začala lehce zatahovat, ale my pevně věřili, že všemu ujedeme. Tři řidiči se měli střídat vždy po dvou hodinách jízdy, nálada byla bezvadná a tak jsme vyrazili. Daleko jsme nedojeli a už nás začaly skrápět první kapky deště. Tentokrát jsme byli vybaveni navigací, takže veškeré obavy o směr cesty jsme pustili stranou. Jenže s blížící se bouřkou technika zklamala, zasekla se tak, že odmítala jakékoli pokusy o oživení. A při téměř přívalovém dešti jsme přehlédli důležitou odbočku. Sice jsme brzy zjistili, že jedeme krapet jiným směrem, ale zpátky se vrátit se nějak nevedlo. Když se konečně podařilo navigaci probudit k životu, zmohla se pouze na neustálou informaci: „Na nejbližší křižovatce se otoč“. Dobrá rada k nezaplacení. A tak jsme nakonec zastavili na odpočivadle, našli na mapě správnou cestu, navigaci vypnuli a začali spoléhat již jen na naše zkušenosti.

Sobota 28. srpna 2010

A tak se nakonec podařilo dle plánu bez dalších problémů v dopoledních hodinách dojet do nám již známé maríny. Na převzetí jachty byl ještě čas, bylo nádherné letní počasí, nikde ani mráčku a tak jsme vyrazili na pláž. Vždyť v tomhle počasí se nadalo ani nic jiného dělat. Jezera je malá rybářská vesnička s marinou a loděnicí. Kamínková pláž byla vzdálená od mariny sotva 5 minut. Voda nádherná, občas projíždějící lodě nám připravily lehké vlnky a den se rychle přehoupl do druhé poloviny.

Převzetí jachty se trochu protáhlo, navíc nás upozornili, že večer se má přihnat bura (to je nebezpečný severní vítr, který se občas přižene za jasného horkého počasí, který dokáže i plachty potrhat, pokud vás zastihne pod plachtami na širém moři). A tak jsme se rozhodli neriskovat a zůstat přes noc ještě v marině. Zjistili jsme, že se takhle rozhodli všichni. Po večeři jsme se ještě zašli znova vykoupat, zašli na pivo a rozhodli se jít brzy spát. Ať ráno můžeme brzy vyrazit.

V noci jsme se přesvědčili, že jsme udělali dobře. Zvedl se takový vítr, že silně rozhoupal i jachty, pevně uvázané k molu. Kdo ví, jak by to vypadalo na moři někde na bójce nebo kotvě. Takhle jsme se přece jen klidněji vyspali.

Neděle 29. srpna 2010

Ráno nás přivítalo opět sluníčko a jasná obloha. Než služba připravila snídani, skočili jsme se s přítelem Otou na pláž ještě vykoupat. Trošku nás překvapilo, že je tam pusto a prázdno. Brzy jsme zjistili proč. Noční vítr moře rozbouřil a tak zamíchal, že teplé moře vypadalo večer úplně jinak. Ale když už jsme tam byli, tak jsme si přece jen zaplavali. A bylo to nakonec příjemné osvěžení.

Po snídani ještě v maríně jsme vyrazili jižním směrem. Vítr foukal proti nám a tak jsme křižovali sem a tam a pomalu se blížili k ostrovu Kaprije. V neobydlené zátoce Remetič byly nově zabudované bojky a tak jsme se k jedné přivázali. Původní plán byl udělat si oběd, vykoupat se a pak ještě kousek popojet. Ale nakonec se nám v zátoce zalíbilo a rozhodli jsme se, že zde zůstaneme přes noc. Po obědě jsme s Otou vyrazili na břeh. Vždy, když je trochu víc času, vyrážíme na vrchol nejbližšího kopce. Ty pohledy shora na moře jsou velice lákavé. Horší bývá výstup, protože ostrovy jsou zpravidla neobydlené, cesty tam samozřejmě nevedou a tak pracně vždy hledáme polorozbořené zídky, po kterých se nechá trochu přejít mezi pichlavým porostem. Tentokrát jsem to však brzy vzdala. V zimě jsem měla úraz kolene, byla jsem na operaci a v tomto terénu jsem moc nevěřila tomu, že to zvládnu, či lépe řečeno, že sebou někde nepraštím. A tak jsem se raději vrátila dřív, než bylo pozdě. Z břehu jsem pak chvíli pozorovala Otu, jak statečně stoupá vzhůru. A pak se s věcmi nad hlavou přeplavila na loď – odvoz člunem jsem předem odmítla.

Zhruba po hodině se Ota vrátil a mával na nás nalezenou trofejí – pirátským drakem. Byl kompletní i se šňůrkou, jen kříž byl malinko povolený. Ale jako elektrikář je vždy připraven a tak elektrikářskou páskou opravil i dráčka. Vítr však byl slabý a tak se mu do vzduchu moc nechtělo.

Večer se poměrně rychle ochladilo a tak jsme si večerní koupel odpustili. Milan vytáhl kytaru a na palubě při svíčce jsme si udělali hezký večer. Květa se vyznala ve hvězdách a tak ještě před spaním nám udělala školení o hvězdičkách. A že jich tam bylo. Nikde žádné světlo, které by rušilo, ani měsíc ještě nevyšel a tak všude jen hvězdy a hvězdy a mezi nimi mléčná dráha. Byla to nádhera.

Pondělí 30. srpna 2010

Opět jsme se probudili do krásného slunného dne, jen moře se nějak nechtělo ohřát. Po ranním koupání jsem prohlásila, že mi omrzaly snad všechny prsty na nohou. Ale jak by to vypadalo, kdyby byl jeden u moře a nevykoupal se. A navíc my jsme zvyklí, že součástí ranní hygieny je vždy mořská koupel, proč to měnit jen proto, že je ta voda trochu studenější. Vždyť plaváním se člověk zahřeje.

Po snídani jsme vyrazili dál na jih k ostrovu Tijat. Je to neobydlený ostrov, ale jeho zátoka Tijaščica je hodně oblíbená a nechá se zde velmi dobře zakotvit. Zdrželi jsme se na oběd, chtěli jsme ještě vyrazit společně na procházku na břeh, ale začal se zvedat vítr a začalo se zatahovat. A tak jsme se rozhodli bez velkého otálení se raději vydat zpátky na sever k naší domovské maríně, kam jsme stejně chtěli ten den doplout. Již jednou část naší posádky zažila bouři na moři, přišli o kotvu a byli rádi, že se loď nerozbila o skaliska a že přežili. I po letech na to vzpomínají s hrůzou, kterou nechtějí znova zažít. Takže jsme obepluli ostrov, dokonce i plachtili, protože foukal příznivý vítr. Do maríny jsme však dojeli už za deště a bouřky a řádného vlnobití. Občas nějaká vlna nám spláchla i palubu.

Úterý 31. srpna 2010

Naštěstí se počasí vyřádilo v noci a ráno jsme už vyjeli opět za sluníčka. A směřovali tentokrát na sever k ostrovu Vrgáda. Je to nevelký obydlený ostrov. Zakotvili jsme v jihovýchodní zátoce Kranje, kde je prý jediná písečná pláž. Na ostrově je snad největší množství cikád. Takový „kravál“ jsme nikde jinde neslyšeli. Naštěstí v noci taky spí, takže aspoň v noci je tam klid. Po obědě a „povinném“ zaplavání si na pláž jsme opustili hezkou zátoku a pokračovali přes Murterské moře (občas pod plachtami, občas na motor) k ostrovu Žut. Měli jsme smůlu, v jihovýchodní zátoce Luka Hiljača byly všechny bójky již obsazeny. Další „bójkoviště“ bylo už trochu z ruky a tak jsme se rozhodli přečkat noc na kotvě. Pro jistotu jsme vyhodili ještě jednu rezervní, ale moře bylo klidné a tak jsme doufali, že to tak vydrží. Pro nejhorší případ jsme byli domluveni, že budeme v noci držet po hodině hlídky. A jak se někdo v noci vzbudí, že se musí přinutit vstát a zkontrolovat polohu lodi.

A zde jsem zažila jednu noční příhodu. Kotvili jsme poblíž betonového mola, kde odpoledne byl přivázaný malý motorový člun. Večer odjel a byl klid. A zrovna, když jsem rozespalá vylezla na palubu, najednou vidím, jak se na nás řítí mohutně osvětlená loď. A světlem míří přímo na nás. Musím přiznat, že nejdřív jsem se fakt lekla, proč zrovna jedou na nás, když je zde několik dalších lodí, a rychle zacouvala do podpalubí. Naštěstí, než jsem se zmohla na jakoukoli akci, tak loď – mimochodem malý motorový člun lehce změnil směr – našel si již to své molo, které bylo právě v našem směru. Divím se, že ten kámen, který mi spadl ze srdce, že nikoho neprobudil. A tak jsem se uklidnila, zkontrolovala polohu lodi a šla spát. Ale dlouho jsem nemohla usnout.

Středa 1. září 2010

Ráno jsme zjistili, že vítr k ránu změnil směr a že všechny lodě jsou otočené zcela opačně. Ale všude byl klid a kromě mě se všichni dobře vyspali. Samozřejmě jsem jim svou příhodu barvitě vylíčila. Ať se taky pobaví.

Na ostrově byl vysazen mladý olivový háj a tak jsme se ráno šli podívat, jak to na břehu vypadá. Docela nás to překvapilo. Na vrcholu byl nový malý montovaný domek, solární panel na výrobu elektřiny a velký nedávno vysazený olivový háj, kde bylo pomocí hadic provedeno mohutné umělé zavlažování. S tím jsme se ještě v takovém rozsahu nesetkali.

Žut už patří mezi ostrovy kornatské skupiny. A tak jsme na tento den naplánovali průjezd mezi kornatskými ostrovy na širé moře. Ostrovy jsou poměrně blízko sebe a nechá se mezi nimi projet na dvou místech. Pro cestu na moře kapitán vybral Velkou proversu. Při průjezdu máte pocit, že jedete po řece – její hloubka je 1,9 m, což je přesně i hloubka většiny jachet, takže i té naší. Musí se tedy jet opatrně, aby se nikde nenarazilo na dno. Na levém členitém břehu jsou na dvou místech vždy dva kužely a loď se musí dostat právě do přímky mezi tyto kužely – v těchto místech je právě ta „řeka“ nejhlubší a je tedy největší pravděpodobnost bezproblémového průjezdu. Kapitán již tudy jel, ale v opačném směru, takže i on měl nyní premiéru. Na dotaz, co by se stalo, kdybychom tam někde uvízli, měl připravenou odpověď hned: „Naskákali byste do moře, příp. těžší věci naložili na člun. Loď by se odlehčila, měla by nižší ponor a pak by to už neměl být problém.“ Naštěstí nic takového nebylo nutné, jachta projela bez jediného zadrhnutí a již jsme byli na širém moři.

Zprava jsme měli ostrov Sestrica a před námi na severu útesy ostrova Dugy otok. Ale také vpravo jsme viděli 3 námořní cestovatele – na mořských kajacích objížděli ostrovy. Ale šlo jim to, byla radost se na ně dívat. Zamávali jsme si a každý pokračoval ve svém směru. Kapitán loď na chvíli zastavil skoro v nebezpečné vzdálenosti od útesů, jen abychom ji co nejrychleji opustili a mohli se jít podívat na ostrov Dugy otok. Mirka zůstala s Milanem na lodi, Květa nasedla do člunu a my s Vláďou se rozhodli pro nejrychlejší opuštění lodi – hupli jsme do moře a ke břehu doplavali. Při naší minulé návštěvě před třemi roky byly veliké vlny – to bychom si sotva troufli tento způsob výstupu na břeh, ale tentokrát byl poměrně klid a tak jsme se snadno dostali na skaliska na břehu.

Na tomto ostrově je malá skalnatá pěšina, která nás dovedla na vrchol. Uprostřed ostrova je slanovodní jezero a na druhé straně ostrova je zátoka Mir, kde kotví výletní lodě, které vozí cestující např. ze Splitu na výlet na ostrov ke koupání ve slaném jezeru, které je obklopeno skalisky. Skutečně jsme v dálce viděli pláž plnou výletníků, voda v jezeře patrně byla teplejší než v moři. Ale na skaliskách jsme potkali jen jednu rodinku. Takže nádherný klídek. A ty pohledy z jednoho z nejvyšších míst ostrova – ty byly úžasné. Vidíte nádhernou modrou plochu, ozářenou sluncem, do které jsou zasazeny ostrůvky, občas někde je malá plachetnice.

Když jsme se vrátili ke člunu, museli jsme chvilku čekat, až si nás kapitán všiml, aby pro nás přijel. Tentokrát Vláďa už jel v člunu s Květou a s naším foťákem, my se opět vrhli do moře. Sice se trochu zvedli vlny, o to to bylo trochu zajímavější. Ale kapitán je šikovný, pěkně nás cestou posbíral a odjel s námi na širé moře. Před tím však v hodně velké blízkosti objel skály, aby nám ukázal, že skály spadají strmě do moře, že hloubka u skal je téměř stejná jako hloubka na širém moři. Občas jsem měla pocit, že si na skály z lodě mohu sáhnout.

Odjeli jsme tentokrát na širé moře – do bezpečné vzdálenosti od skal, abychom si dali oběd, který nám Mirka mezitím připravila. Dali jsme si polední siestu a vykoupali se v hloubce 75 m, ale v nejteplejší vodě naší dovolené. Voda zde měla celých 22 stupňů. Je pravda, že to není tak moc, ale koupali jsme se běžně ve vodě 19 – 20 stupňů. Takže tady jsme si to skutečně užívali.

Zpátky jsme se vraceli více při pobřeží a mezi ostrovy projeli přes Malou proversu. Je malá, protože je kratší, je však širší – měří 20 m – a hlubší – má 4 m. Touto cestou jsme se vraceli i při naší minulé návštěvě těchto míst před třemi lety – a musím se pochlubit, průjezd touto proversou mi kapitán tehdy svěřil. Sice seděl vedle mne, připraven v případě nutnosti zasáhnout, ale zvládla jsem to – pomoc nebyla nutná. A to jsem se ještě cestou potkala s lodí v protisměru. Do dneška mám z toho úžasný zážitek.

A to jsme se již blížili do další maríny, kde jsme se rozhodli zůstat na noc. Je to marína na ostrově Žut v zátoce Luka Žut. Je to vlastně přístav – je tam molo až pro 120 lodí do délky 20 m, jen nemá vlastní lodě, protože tam není z pevniny možný příjezd. Je tam však možno si doplnit zásoby vody (ale jen v době od 8 do 10 hodin), příp. dobít baterky – elektriku pouští v době od 20 do 24 hodin. Na ostrově jsou restaurace i malý obchůdek a pár domků s domorodci.

Čtvrtek 2. září 2010

A zde jsme zažili to nejkrásnější ráno, na které snad nikdy nezapomenu. Kapitán nás večer upozornil, že nás ráno ve ¾ na 6 vyžene z kajut a že se půjdeme podívat na kopec (163 m), který se zvedá za marínou, protože je tam odtud nádherný pohled na východ slunce. A měl pravdu. Na kopci byla spleť „cestiček“, přesto všechny vedly na vrchol. Spíš se jednalo o náznak cestiček mezi kameny nejrůznějších rozměrů. Já se naštěstí vybavila na vodní dovolenou i turistickými hůlkami a musím přiznat, kdybych je s sebou neměla, sotva bych se tam dostala. Koleno dostalo docela zabrat. Pro ostatní to nebyl žádný náročný výstup, jen já se dobelhala nahoru jako poslední, naštěstí ještě včas, abych tu nádheru viděla. Nad mořem ze strany maríny vycházelo slunce, na druhé straně kopce byly vidět kornatské ostrovy – zprvu celé ještě setmělé a postupně se rozsvěcovaly, jak na ně dopadaly první sluneční paprsky. To se nedá popsat, to se musí vidět. Naše skupinka ještě chvíli setrvala, když už sluníčko vše zcela zalilo svými paprsky. I na tom našem kamenném kopci to ranní slunce vše zajímavě nasvítilo. A pak jsme se vydali zpátky. Bylo zvláštní, že nikoho v maríně nenapadlo to, na co přišel náš kapitán. A bylo to dobře. Kdyby nás bylo nahoře víc, už by to asi nebylo ono.

V maríně byl ještě klídek a tak jsme se snažili nehlučit, v tichosti jsme se nasnídali a vydali se na další plavbu. Už se nám to začalo řádně krátit. Ještě jedna noc na moři, do maríny a domů. Nějak rychle to uteklo. Ale co – sluníčko svítí, zase nás čeká krásný den, dokonce i vítr foukal a tak jsme se pod plachtami vydali okolo Žutské Aby podél Kornat k severní zátoce ostrova Smokvica. Spustili jsme kotvu, abychom připravili oběd a ještě se trochu vykoupali. Kotva se však nechtěla pořádně uchytit, vítr s námi pohupoval a tak raději kapitán neopustil své stanoviště u kormidla, připraven okamžitě zasáhnout, kdyby se situace zhoršila. Ale dopadlo vše dobře a i on se nakonec vykoupal. Přesto ale raději svěřil hlídání lodě Otovi.

Odpoledne jsme vyrazili k ostrovu Žirje. Vítr foukal proti nám a tak jsme museli křižovat, abychom mohli jet pod plachtami. Bylo to super, jen při jednom manévru se loď tak nahnula, že jsem měla obavy, abychom se nepoložili. Kapitán to však bleskově srovnal a ujistil mne, že loď pod plachtami se ještě může zvednout – že jí ty plachty pomůžou. Přiznám se, že jsem byla ráda, že takový zážitek nemám. Ne že bych pochybovala o tom, že to ta loď pod dobrým kapitánem zvládne, jen nevím, kde by při tom náklonu skončila posádka.

Takhle jsme dopluly do severní zátoky Mikavica ostrova Žirje, kde jsme se uvázali k bójce a ihned vyrazili člunem na břeh. Žirje je jeden z větších obydlených ostrovů. Na kopcích Gradina a Gustijerna jsou zbytky byzantského opevnění z doby císaře Justiniána (6.stol.), které střežilo bezpečnost zdejších vodních cest. Na ostrově jsou vidět výstavné domky, ale i starší obydlí. Jejich silnice připomínají naše prašné lesní cesty – o to více vás pak překvapí dopravní značky Dej přednost v jízdě nebo značka upozorňující na serpentiny. Z našeho pohledu to jsou však jen lehce křivolaké cesty. Vidíte zde zaparkovaná luxusní vozidla i taková, že si říkáte, zda to vůbec ještě může jezdit. Po jedné takové cestě jsme se dostali na druhou stranu ostrova do jihovýchodní zátoky Tratinská, prohlédli si mimo jiné novou výstavbu a pak středem ostrova zašli do zdejší hospůdky – konoby Julia dát si jedno místní pivo. K jachtě jsme se vrátili z druhé strany – už se začalo pomalu stmívat.

Povečeřeli jsme a ještě naposledy společně poseděli na lodi, která se na moři mírně houpala, ještě naposledy se podívali na oblohu plnou hvězd. Ani spát se nám moc nechtělo.

Pátek 3. září 2010

Ráno nás opět probudilo sluníčko, ale moře bylo klidné jak velký rybník. A tak nám nezbývalo nic jiného, než plout s motorem. Poslední zastávku kapitán naplánoval opět u ostrova Kaprije – tentokrát v zátoce Vanjska. Cestou k pobřeží jsme se dostali do části moře, kde to začalo i trošku foukat, ale už nemělo cenu vytahovat plachty, když jsme chtěli zakotvit. Než služba uvařila oběd, Ota se opět pokoušel vypustit draka a nakonec se mu to povedlo. Všichni jsme byli nadšeni – protože pouštět draka z lodi – to tu skutečně ještě nebylo. Nakonec byl oběd hotov, tak drak musel dolů. Mezitím se obloha začala docela zatahovat a současně se začalo i ochlazovat. A tak jsme si po obědě koupání odpustili a vyrazili k domovské maríně. Ještě chvilku jsme si zaplachtili a už jsme viděli před sebou přístav. Natankovat naftu, zajet k molu, přivázat se a je to konec letošní námořní turistiky. Naštěstí nezačalo pršet a tak jsme se vydali podél pobřeží k druhému městečku tohoto ostrova – do Tisna. Cesta vedla lesíkem hezky upravenou cestičkou s výhledem na moře. Prošli jsme Tisnem a pokračovali zpátky už po silnici, ze které jsme ale odbočili, abychom si mohli projít i vesničku Jezera a prohlédnout štíhlý kostelík na kopci, který jsme vždy z moře mohli dlouho pozorovat. Na loď jsme přišli tentokrát už za tmy.

Navečeřeli jsme se a docela brzy šli spát. Ráno se muselo brzy vstávat – již po 8. hodině se předává loď a navíc nás čeká opět dlouhá cesta domů.

Sobota 4. září 2010

Jak jinak – muselo se ráno vše zvládnout, vstát, nasnídat, spakovat a vynést věci do auta. A domů. Ale ani tentokrát jsme si neodpustili poslední koupel na naší malé pláži, kde opět moc lidí nebylo. A pak už opravdu nasednout do auta a domů. Během hodinky se zatáhlo a tak jsme opět jeli za přerušovaného deště. Do Plzně jsme dojeli v neděli někdy okolo 2. hodiny ranní, rozvezli posádku domů a v půl třetí už jsme taky byli doma.

A závěr? – bylo to super. Vždyť i to počasí nám nakonec docela přálo. Mohlo být trochu tepleji, hlavně to moře bychom si víc užili, ale na druhé straně mohlo být výrazně hůř. Vždyť vlastně téměř celý týden svítilo sluníčko. Jen Vláďa sliboval, že chytí ryby k večeři, ale nějak se mu nevedlo. Tedy skoro nevedlo. Nejdřív chytil jednu, když ji dal do kýble plného vody, tak voda vyšplouchla i s rybou a ryba zmizela zpátky v moři. Když chytil druhou – menší, tak si ji chtěl schovat jako návnadu. Dal ji opět do kýble, ale vody dal raději méně. Jenže to se chudince nelíbilo (možná se jí nelíbilo to šplouchání v omezeném prostoru) a nějak to do večera nepřežila. A bylo po návnadě. A tak ji za zpěvu tklivé písně vhodil zpátky do moře. A tím skončilo veškeré jeho rybářské umění.

A výhody takové dovolené? Vidíte místa, na která se sotva člověk nedostane, pokud si zaplatí dovolenou na pevnině. Protože do těchto míst velké parníky nemohou. A ten klídek a pohoda! To se nedá popsat. Žádné přeplněné pláže, klidné večery plné hvězd. Na pláži se opalovat bych nevydržela, ale plachtit po moři, koupat se každou chvíli někde jinde – to je fakt zážitek. To se nedá popsat – to se musí zažít.