0
0

Nakonec nám zbylo ještě trochu času, abychom si prodloužili léto alespoň týdnem u moře. Opět jsme hledali lokalitu, kde si člověk na výlety vystačí s vlastními silami nebo místní dopravou. A ukázalo se, že v případě Plakiasu je pouhý týden proklatě málo.

Středa 23. 9. – Příjezd

Kolem 13. hodiny zdejšího času jsme dosedli na zem na letišti v Héraklionu. Čekala nás dvouhodinová cesta přes půl Kréty do Plakiasu. To by se mohlo zdát jako tak trochu pruda, nebýt toho, že již cestou jsme měli možnost se seznámit s kvalitami naší delegátky Zdeňky, jejím nadšením a spoustou historek o Krétě. Já navíc při pohledu z oken autobusu propadla pocitu, že jsem „doma“. Přitom jsem na Krétě byla jen jednou, před 6 lety… ale je to prostě ostrov, který nelze než milovat.

Po příjezdu do Plakiasu jsem brzy pochopila, že jsem ztracena. Městečko maličké, záliv malebný a okolí na první pohled vybízelo k výletům. Na návsi na nás čekali naši ubytovatelé i s auty, aby si nás rozvezli, takže i my jsme nastoupili do tmavomodrého vozu a nechali se poprvé a naposledy vyvézt na kopec k hotýlku Panorama. A je to opravdu nomen-omen, výhled nádherný, kopec pořádný.

Dostali jsme útulný pokojík s dveřmi do zahrádky, proti kterému měl sice Jirka zpočátku nějaké výhrady, ale brzy jsme si na něj zvykli. Přinášel mnohé výhody. Kromě toho, že jsme tak měli pěkný dvoreček (balkon má v Řecku každý, ale dvoreček?), měl především tu výhodu, že pokud jeden zůstal doma a druhý někam šel (třeba ráno pro chleba), nemusel obcházet celý dům, ale mohl vyjít rovnou přes dvorek na silnici a ušetřit si kousek stoupání. Dvorek byl navíc stinný, přitom obrácený na jih. Zdaleka ne posledním bonusem pokoje byl fakt, že spolu s ním jsme získali i třetího spolubydlícího – bílo-mourovaté trochu odrostlé kotě. Do pokoje jsme ho nepouštěli, ale pravidelně s námi jedlo, a když jsme si jen tak na dvorku četli, kotě vždy spalo pod keřem a hlídalo si nás. Až předposlední den jsme zjistili, že koťata se na dvorku střídají dvě, liší se pouze mírou plachosti a tím, že jedno má nakouslé ucho.

První den jsme se věnovali jen malé prohlídce vlastního Plakiasu, především pláže a taveren. Foukal silný vítr, ale jinak se nám místo i okolí zdálo nadmíru pěkné.

Čtvrtek 24. 9. – Pláž Souda

Ráno jsem se šla projít na promenádu, fotit a koupit čerstvý chleba. Jinak jsme se až do deseti hodin spíš povalovali a plánovali a na půl jedenáctou sešli dolů do města do taverny na sraz s delegátkou Zdeňkou. Vyslechli jsme od ní spoustu zajímavých tipů na procházky po okolí i přilehlé pláže a předplatili si jeden a půl výletu.

Před polednem jsme se pak vydali na západ na pláž Souda, která je vzdálená asi 3 kilometry. Cesta vede po silničce při pobřeží, provoz nebyl skoro žádný, vedro také ne, dokonce ani moc nefoukalo. Asi po třičtvrtě hodině jsme k pláži opravdu došli a podivili se, kolik je na ní naháčů. Naštěstí po pár desítkách metrů naháče vystřídali plavkáči a také se objevila avízovaná taverna. Takže jsme se lehce naobědvali a spokojeně zalehli na pláž.

Souda je velmi příjemná, před větrem chráněná útesem, s klidným mořem a málo lidmi. Lehátka se slunečníkem standardně za 5 euro, sprcha na pláži také je. Pobyli jsme asi do pěti a pak se stejnou cestou vydali domů.

Pátek 25. 9. – Samaria

Byl to můj sen už posledně na Krétě, ale to jsme bydleli daleko na východě. Letos jsme si Samarii již nenechali ujít. Jeli jsme organizovaně s cestovkou, jinak to ani moc nejde provést.

Vyjížděli jsme v 6 ráno z Plakiasu a nejprve dvě a půl hodiny objížděli kus Kréty přes Rethymno a Chanii na planinu Omalos. Polovinu cesty jsem spala, druhou poslouchala opět báječné historky průvodkyně Zdeňky a s obavami pozorovala proměnlivou oblačnost.

U vstupu do soutěsky jsme byli v půl deváté ráno, dali si snídani a kávu a před devátou jsme vyrazili. Standardní čas na průchod soutěskou je prý 4 až 6 hodin. My na to měli do odjezdu lodi více než 8 hodin, tak jsme se nikam nehnali.

Planina Omalos, kde se začíná, leží ve výšce 1 200 m n. m. a schází se až k moři. Začíná se krkolomným sestupem po schodech speciálně vhodných k vymknutí kotníku. Doteď nevím, zda je fajn, že dalece nejméně příjemný úsek cesty je hned na začátku. Je to taky úsek, kde člověk docela brzo začne cítit lýtka či kolena, pokud není obzvlášť trénovaný. Navíc zde ještě všichni jdou poměrně stejným tempem, tak je tu relativně hodně lidí v průvodu, ačkoli budiž chvála Zdeňce, že výpravu pořádá v pátek, kdy většina cestovek má příjezdní a odjezdní dny, takže je zde méně lidí než v jiné dny (alespoň to říkala).

S odstupem musím přiznat, že první část soutěsky mě příliš nenadchla. Člověk musel být hodně ostražitý a koukat, kam šlape, takže se nemohl příliš kochat okolím, které navíc zase tak moc vidět nebylo, neboť se šlo lesem. Les je to nicméně pěkný, voňavý a borovicový. Koryto bylo suché, až asi po dvou kilometrech jsme zleva dostali potůček, který se ale po chvíli zase ztratil. Na jedné zastávce kousek před opuštěnou vesnicí Samaria jsme potkali kozy kri kri, symbol Kréty, které však nebyly divoké, plaché a hrdé, ale žebrající o jídlo a ochočené. Mé rozpaky nad soutěskou pak vyvrcholily v samotné vesničce (shluk zborcených domků a zídek, kde nicméně je stanice lékařské pomoci pro turisty), kde jsme se pokusili najíst… a odkud jsme prchli před útoky spousty vos.

Jistého rozčarování si všiml i Jirka, který se mě v tu chvíli ptal, proč tak málo fotím. No, zatím nebylo co.

Jakmile jsme vesničku opustili, situace se změnila. Po zbytek cesty se totiž jde přímo dnem kaňonu, který je také užší a dramatičtější. Nad člověkem se zvedají vysoké skalní stěny, pod nohama rachotí šutry. Po chvíli se zase odněkud objevil potok, který jsme po zbytek cesty brodili či přecházeli po lávkách a kamenech. Konečně jsem dostala to, co jsem od soutěsky očekávala. Navíc s postupujícím časem se i tempo lidí rozrůznilo, takže byly úseky, kdy člověk šel skoro sám, už to nebylo takové davové. A díky druhé polovině mohu říci, že mě Samaria opravdu nadchla.

Do vesnice Agia Roumeli jsme došli kolem půl čtvrté, takže jsme soutěsku i koncové tři kilometry do vsi prošli dohromady za 6,5 hodiny. V Agia Roumeli jsme si dali jídlo, u Zdeňky si vyzvedli lodní lístek a nasedli na loď domů.

A v tu chvíli začalo pršet. Už přes den bylo povětšinou pod mrakem, což na chůzi bylo dost příjemné, jednou či dvakrát dokonce začalo lehce krápat, ale teď začalo pršet doopravdy. Ale loď měla střechu, na útesy bylo vidět, tak to ničemu nevadilo.

Plavba do městečka Hora Sfakion se zastávkou v Loutro trvala něco přes hodinu. Na jejím konci už zase na západě vyšlo z mraků slunce, nad námi se ovšem stále držel bouřkový mrak. Jakmile jsme vylezli z lodi, začaly padat těžké velké kapky, ale slunce do nich od západu intenzivně svítilo, takže když jsme z přístavu zahnuli k parkovišti autobusů, vyklenula se nad Krétou nádherná duha. Perfektní závěr výletu.

Avšak konec to ještě nebyl, ještě nás čekala zhruba hodina a půl vyhlídkovou cestou autobusem domů. Pomalu se začalo stmívat, ale i tak jsme se mohli pokochat benátskou pevností Frangokastello, jakož i mostkem mezi Ano Rodakino a Kato Rodakino (vážně bych chtěla bydlet v obci, která se jmenuje Horní či Dolní Broskev), na který se autobus sotva vešel. Zdeňka cestu opět doprovázela barvitými historkami a zajímavými informacemi. Domů jsme dojeli po osmé večer.

Sobota 29. 9. – Odpočinkový den a procházka po kopcích

Ráno jsem opět zaběhla pro chleba a pro mléko a při tom mě napadlo, že včera protažené svaly na nohách by dneska neměly zatuhnout. A tak jsem nechala dopoledne Jirku doma pracovat a sama se vydala na procházku po okolí.

Vyrazila jsem po půl desáté, sešla dolů do města a ještě před mostkem zahnula z hlavní ulice vlevo. Šla jsem mezi plakiaskými domky dál po levém břehu potoka. Neoficiálním cílem jsem si stanovila zříceniny vodních mlýnů a vesnici Myrtios s tím, že pokud cestou potkám něco jiného nebo zabloudím, půjdu prostě jinam.

Podle anglického průvodce jsem se měla držet levého břehu potoka prakticky až k mlýnu. Problém ovšem nastal na jedné křižovatce, kde cesta podél potoka vstupovala evidentně na něčí pozemek (byl tam plot) a přede mnou se ozýval štěkot psí smečky. Nerada to přiznávám, ale psů se ve většině případů spíše bojím, takže jsem chvilku strategicky vyčkávala, kam se vydá skupina německých důchodců, kteří šli kousek za mnou. Bohužel se vydali vlevo do kopce směrem na Selii. Prozkoumala jsem mapu a zjistila, že kus můžu po téhle cestě také vyjít, pak uhnout vpravo a po boku údolí se dostat zase k potoku. To se mi zdálo fajn.

Tak jsem vyběhla asi 100 výškových metrů, předešla zase milé důchodce a na vhodném místě opravdu našla pěknou širokou prašnou cestu vpravo. Radostně jsem se po ní vydala. A bylo to parádní, nádherné výhledy, skvělé ticho, které rušily jen cikády a později klinkání zvonců a bečení ovcí a koz z protějšího svahu. Nad hlavou mi létala dvojice orlů, nikde nikdo, jen skály, olivovníky a příjemné zvuky. Na protějším svahu jsem viděla cestu v opačném směru, dole v údolí potoka zase zříceninu jakési stavby, tedy nejspíš toho vodního mlýna. Byla jsem nadšená a blahopřála si, jak jsem to pěkně vymyslela, tak pak na konci údolí přejdu na tu druhou stanu, pohodlně zajdu do Myrtia, tam si dám kafe a slezu zase dolů…

Z hlubokého sebeuspokojení mě vytrhla skutečnost, že cesta náhle skončila, a to bez jakékoli náhrady. Žádná pěšinka, nic. Jen křoví, olivovníky a zídky, z nichž každá vypadala tak trochu jako pěšinka, ale nikde žádná nebyla. Chvíli jsem uvažovala o menším off-roadu (protější strana se fakt zdála na dosah a potok jsem zdola zřetelně slyšela), ale nakonec jsem si racionálně řekla, že v sandálech a široko daleko sama žádný off-road provozovat nebudu, a pokorně se začala po té parádní cestě zase vracet.

Mapa tvrdila, že asi v půlce se směrem dolů k potoku odpojuje jakási pěšina, která zjevně někde v oblasti mlýna potok přetíná. Soustředila jsem se tedy na její hledání. Nakonec jsem skutečně cosi našla a pokusila se o sestup. Ten jsem však vzdala ve chvíli, kdy na mě zdola začal křičet a mávat jakýsi zemědělec. Tak jsme na sebe krásně a komicky zdola nahoru mávali a gestikulovali, vůbec jsem mu nerozuměla a skoro ho neviděla, ale mával tak zuřivě, že jsem se raději zase vrátila.

Došla jsem až zpět na cestu do Selie a začala stoupat k Selii. Až tam se mi dojít nechtělo, takže jsem se kousek pod Selií napojila na silničku, o které jsem věděla, že vede kolem našeho hotýlku, a po ní zase začala sestupovat dolů. Cestou jsem odbočila na nádhernou vyhlídku na Plakias ze severozápadní strany, ze které navíc byl vidět náš hotelový bazén. Takže jsem nelenila, zavolala Jirkovi a mávali jsme na sebe pro změnu my dva. Za patnáct minut jsem pak byla dole, osprchovala se a vrhla se do našeho krásného studeného zcela liduprázdného hotelového bazénu.

Celá procházka mi zabrala asi dvě a půl hodiny. Samozřejmě, že jsem nedošla do žádného „cíle“, zbaběle měnila směr a bloudila, ale i tak mě nadchla, protože výhledy skýtala krásné a ta cesta podél kaňonu, ačkoli nikam nevedla, byla prostě úchvatná.

Doma jsme si dopřáli siestu a kolem třetí se vydali koupat na plakiaskou pláž přímo u města. Je vyloženě písečná, takže moře není tak dokonale průzračné jako v Soudě, kde jsou kamínky, ale i tak je moc příjmená.

Večer jsme pokračovali v intenzivním odpočinku.

Neděle 27. 9. – Útesy směrem na východ

Jirka ráno vyrazil na historický výlet organizovaný cestovkou – palác Faistos, starověké město Gortys, Matala, kde jsem ovšem já už před 6 lety byla, a nyní mi přišlo hloupé jezdit někam, kde to znám, když jsme tu jen na týden. Doprovodila jsem ho tedy na osmou k autobusu a pak se vydala na vlastní cestu. Nebe vypadalo všelijak. Nad horami se černaly mraky, nad Plakiasem ležel takový nerozhodný pás oblačnosti, nad mořem bylo víceméně modro. K tomu fučel opravdu silný vítr, avšak nedal se vůbec určit jeho směr a tím odhadnout, která oblačnost zvítězí.

Když jsem šla po pobřežní cestě k útesu, začalo krápat. Chvíli se o mě pokoušela malomyslnost, ale pak jsem usoudila, že mě neubude, když dojdu aspoň k tomu útesu.

Můj plán byl obejít útes Kakomouri, tedy tu pěknou skálu, která na jihovýchodě ohraničuje plakiaský záliv, a pak se uvidí. Jestli nebude vedro a bude se mi chtít, budu pokračovat dál, v maximálním případě až na klášter Préveli. Bude-li vedro, zapíchnu to hned za útesem na pláži Damnoni. Bude-li něco mezi tím, podniknu něco mezi tím. Bude-li lít, vrátím se domů.

Poprchávání záhy ustalo. Na konci plakiaské pláže, který patří nudistům, jsem objevila pěkné bílé květiny (lír přímořský, zvaný též „mořský narcis“, kupodivu kvete takhle na podzim) a pak už začala stoupat nejprve k hotelu Plakias Bay a krátce za ním pak doprava po hraně útesu. Fičelo pěkně, ale nijak nebezpečně, nehrozilo, že by mě vítr smetl do moře. Cesta byla poměrně zřetelná, obtáčela útes zhruba v polovině jeho výšky, nikde nehrozilo, že by člověk mohl spadnout a celkově to bylo docela pohodlné. Všude kolem takové ty keříky, které vypadají, jako když se zblázní skalka. A výhledy byly nádherné!

Mraky budily dojem, že se nad horami sráží dešťové proudění ze severu a jasné proudění z jihu a nad kopci se to tak pěkně šlehá, ale nikam nepostupuje. Já postoupila až na severozápadní špičku útesu, kde mě vítr málem porazil, ale pořád to stálo za to. Cestu na vrchol, která se někde měla odpojit, jsem nezaregistrovala, a ani po ní vzhledem k větru moc nepátrala. Pak se přešel zrezivělý železný plot, jehož smysl mi zůstal utajen, a cesta začala prudce klesat. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si užívala pocit, že jsem na konci světa, se přede mnou objevila silnička se zaparkovaným autem.

Dorazila jsem až k němu a zjistila, že buď lze jít po silničce dolů k hotelu Kalypso, nebo nahoru přes boční sedlo útesu a pak klesnout k zátoce Damnoni. Nebyla jsem si jistá, zda od hotelu Kalypso vede nějaká cesta dál (i když průvodkyně Zdeňka na úvodní schůzce říkala, že ano) a nechtělo se mi slézat dolů, abych pak zase musela lézt nahoru, tak jsem se vydala po silničce do sedla. Záhy jsem zahlédla, že od hotelu Kalypso rozhodně vede pěkný chodník po útesech, ale už mi to bylo jedno, šla jsem po silničce a užívala si výhledy.

Když jsem překonala sedlo, byly už vidět další kopce, především úžasná homole Tímeos Stavros (423 m), jeden z možných cílů. Mě ovšem víc zaujaly dva hnědé menší kopečky před ním, které se mi zdály jako realističtější cíl výletu. Po chvíli jsem po levé straně minula malý kostelík a u něj si odběhla doprava na útes, kde jsem asi čtvrt hodiny seděla a unešeně zírala do kraje.

Pak jsem sešla na pláž Damnoni, ale usoudila, že na koupání je ještě brzo (bylo kolem desáté). Dala jsem si kolu a pokračovala dál podél pobřeží. Shora jsem viděla menší plážičku pro nudisty (později jsme se se sousedy shodli, že to byla nejhezčí pláž, co jsme tu viděli) a pak i pláž Amoudi, která mě nenadchla (přišla mi tak nějak zarostlá).

U Amoudi jsem se otočila po silnici směrem do vnitrozemí podél potoka Elliniko. I když už začínalo být vedro a silnice nebyla nijak zastíněná, cesta to byla docela příjemná a potok v kaňonu pode mnou velmi pěkně zurčil. Hlídala jsem si odbočky doleva, kam jsem chtěla zahnout na ty hnědé kopce, a když se jedna použitelná naskytla, vydala jsem se po ní. Ocitla jsem se na pastvinách. Na jaře musí být úžasné a plné kytek, i teď se zde daly najít seschlé cibule a bodláky. Cesta nevedla úplně přesně tak, jak jsem si představovala, ale i tak jsem se po čase bez většího bloudění či ohrožení života ocitla nad pláží Damnoni. Bylo krátce po poledni, tak jsem se na tři hodiny svalila na lehátko.

Kolem třetí odpoledne jsem se vydala zpět do Plakiasu. Mělo se jednat o příjemnou procházku olivovými háji, která mě měla vyhodit v Plakiasu zase na konci pobřežní cesty u hotelu Plakias Bay. Sice jsem evidentně správnou odbočku našla (byly tam dokonce i směrovky!), ale cesta byla po chvíli přehražena plotem a projít se nedalo. Nebyla jsem jediná zmatená, kromě mě se tam pokoušel projet i postarší Němec na motorce. Takže jsem se musela kousek vrátit a proti své vůli pokračovat dál silničkou, která mě dle očekávání vhodila na hlavní příjezdové silnici do Plakiasu kousek od hotelu Erato. Návrat do Plakiasu tedy nebyl tak úplně příjemný, navíc stále fučel ten silný vítr a auta na silnici vířila prach.

Vítr byl tak silný, že jsem k nám na Větrnou hůrku do Panoramy málem nedošla. Ale zvládla jsem dovrávorat proti uragánu a zcivilizovat se, abych se po chvíli odpočinku zase vrátila dolů (vítr mě tentokrát z kopce poháněl) naproti Jirkovi. Dorazil z výletu něco po půl šesté a šli jsme na večeři, ze které se vyklubal nejlepší kulinářský zážitek za celou dovolenou – dala jsem si jehněčí v jogurtové omáčce, podávané v hliněném hrnci, a k tomu růžové víno.

Ani silný vítr však Řekům nezabránil, aby večer neuspořádali na návsi koncert ke „Dni turismu“ (či co to bylo), doprovázený ohňostrojem. Hudbu k nám na kopec poryvy slušně zanášely, světla ohňostroje to trochu sfoukávalo stranou, ale i tak to bylo pěkné.

Pondělí 28. 9. – Úplně odpočinkový den s uragánem

Ten odpočinek jsme tak úplně neplánovali. Ráno však zuřil ještě silnější uragán než včera, ve kterém se člověk nemohl rozmachovat k nějakým výmyslům. Bezmála se nedalo ani chodit, nějaké složitější výpravy jsme tedy vzdali. Takže jsme se poklidně vyspali a nasnídali a kolem desáté jsem se poněkud neoriginálně vydala znovu na útes. Chtěla jsem si z jeho první části vyfotit Plakias v plném slunci. Pak jsem sešla zase dolů a vydala se spodní cestou podél útesu k ústí tunelu (který byl součástí nějakého rafinovaného odbojářského opevnění za 2. světové války). Tato cesta sice vede víceméně po rovině, ale na rozdíl od trasy přes útes se po prvních asi 200 metrech zužuje v pěšinu nad skálou, takže pokud někomu vadí výšky, možná by mohl mít problém. Do tunelu jsem se, nemajíc světlo, nevrhala. Před útesem na skále pak stojí i zbytky zděných opevnění.

Na pláži prakticky nikdo nebyl. Slunečníky stály zavřené a lehátka byla prázdná. Jen na jednom místě se pár nadšenců snažilo si z prázdných lehátek vytvořit ochranu proti větru, což mi připomnělo dětství na Baltu, kde jsou však na podobné věci mnohem lépe nachystaní – všichni známe ty geniální německé korbičky na sezení, případně klasický windschutz.

Nakoupila jsem pohledy a jídlo, zkontrolovala odjezdy autobusů na zítra a vydala se čelit uragánu zase domů na Větrnou hůrku. Doma jsme strávili zbytek odpoledne, četli si, psali, pracovali. Dolů jsme se nechali větrem sfouknout až večer na večeři.

Úterý 29. 9. – Rethymno

Vítr se konečně trochu uklidnil.

Ráno jsme po snídani vyrazili busem v půl desáté na výlet do Rethymna. Cesta trvá asi 50 minut, vede krajinou s pěknými výhledy na kopce a hory.

V Rethymnu je k vidění především benátská pevnost, autobusové nádraží naštěstí vybudovali asi 10 minut od ní. Z pevnosti se dochovaly členité hradby, dva kostelíky, mešita (postavená na místě jiného kostelíka po dobytí Turky) a pár dalších staveb. Než to člověk všechno obejde, zabere to asi hodinu.

Naproti pevnosti se nachází Archeologické muzeum, zahrnující nálezy z oblasti Rethymna – od doby kamenné po Římany. Figurky a vázy a podobné předměty jsou podobné jako jinde, ale pohřební truhličky nás dost nadchly – hlavně jejich veselé pomalování.

Pak jsme se prošli po městě, najedli se a obhlédli pár dalších památek: další mešitu i s minaretem, kašnu, benátskou lodžii… Uličky starého města v Rethymnu jsou velmi pěkné, úzké, domy částečně zchátralé, ale vesměs půvabné. Není výjimkou dům, který má v přízemí pěknou restauraci a horní patro zabedněné a omlácené. Vše je hojně ozdobeno kytkami. Většina obchůdků v ulicích je určena k uspokojení turistů: šperky, mýdla a jiná olivová kosmetika, medy, vína, sladkosti, pohledy, knižní průvodce či knihy o krétské květeně nebo kuchyni, suvenýry… a tak jsme nelenili a nakoupili pár věcí pro sebe i pro bližní doma.

O čtvrt na tři nám pak jel autobus zpět do Plakiasu, kterým cestovala i bujná parta puberťáků jedoucích (patrně) ze střední školy. Jirka se divil, jak je možné, že mládež poslouchá lidovky, ale shodli jsme se, že to patrně bude místní popík. Za hodinu jsme byli doma, zašli se domů převléknout a ještě se vrátili na pláž. Foukalo jen trochu, obláčky na nebi byly snesitelné, tak jsme si naposledy užili moře.

Od vody nás kolem páté vyhnalo chladno, takže jsem se bleskově převlékla a ještě vyrazila fotit Plakias od severozápadu na tu pěknou vyhlídku, že které jsem v sobotu v poledne mávala Jirkovi. Cestou mi nějaká řecká rodina nabízela, zda nechci svézt až do Selie, což jsem musela odmítnout, ale na vyhlídku jsem vyběhla asi za 20 minut a mohla fotit nejkrásnější pohled na Plakias. Zakousla se do mě myšlenka si tam ještě zítra ráno jednou vyběhnout na focení východu Slunce, ale to si budu muset rozmyslet.

Středa 30. 9. – Odjezd

Ne, nedonutila jsem se vyběhnout na kopec kvůli východu Slunce, ale když jsem se vzbudila před sedmou sama od sebe, tak jsem se aspoň dívala z dvorečku. Pak jsme zabalili a šli se ještě projít k útesu. V poledne jsme zasedli k poslednímu rozlučovacímu obědu a o půl druhé Plakias opustili.

Cesta na letiště byla opět vyhlídková, nejprve jsme jeli vyzvednout část spolucestujících na Damnoni, pak jsme dvě hodiny – nejprve na Rethymno, pak po pobřežní „dálnici“ – jeli na letiště a mohli se aspoň pohledem loučit s útesy a olivovými háji. Na letišti nás poměrně zavile odmítali naložit do letadla (došlo k slušnému zmatku ohledně nástupní gate, ale když jim tam tak zmatkovalo a bezmála demonstrovalo přes 200 lidí, tedy kompletní pasažérstvo, i laxní Řeky to vyburcovalo k nějaké aktivitě), ale nakonec jsme vše stihli a domů dolétli načas. Dokud bylo vidět, mohl člověk pod sebou z letadla pozorovat řecké ostrůvky, ze kterých jsem identifikovala pouze vloni navštívený Santorini.

Praktické informace

Plakias je příjemné malé letovisko, kde v podstatě chybí větší hotely, diskotéky a nějaký noční život. Od pohledu tam jezdí především aktivní němečtí důchodci se zálibou v chození po horách. Je to místo, kde lze s přehledem prožít i 14 dní, aniž by si člověk musel půjčovat auto, a přesto navštívit spoustu zajímavých míst a udělat řadu pěkných výletů po blízkém okolí.

Autobusové spojení: jediná pořádná linka spojuje Plakias s Rethymnem, autobus jezdí asi 5x denně. Lze ho ovšem využít ke spoustě výletů, protože na požádání zastaví v jakékoli vesnici po cestě.

Lodní spojení: určitě jezdí člun na pláž pod klášterem Preveli – tam kolem půl jedenácté, zpět mezi 15. a 16. hodinou. Zahlédli jsme i člun mířící k pevnosti Frangokastello (kde je prý také moc pěkná pláž) a dle mapy by mělo být lodní spojení až s přístavem Hora Sfakion. O jejich jízdním řádu ale nic nevím.

Pěší výlety:

Vřele doporučuji stránku http://www.peter-thomson.co.uk/crete/Where_to_start_walking_or_cycling_Plakias.html

kde lze nalézt spoustu tipů na kratší i delší, náročnější i pohodové výlety. Je to sice průvodce typu „u třetího cypřiše zahněte vlevo“, ale člověk si z něj udělá určitou představu a leccos podle něj naplánuje.

Nebyli jsme na klášteře Preveli ani na pláži u něj, určitě stojí za navštívení, i když někteří uvádějí, že obě místa jsou přeplněná autobusy Rusů. Dá se tam dostat i linkovým autobusem, jeden z dopoledních spojů do Rethymna tam zajíždí a poslední odpolední zase zpět také. A nebo tou loďkou.

Také lze nechat se autobusem vyvézt do soutěsky Kourtaliotis (tou se do Plakiasu přijíždí) a sestupovat podél potoka až k Preveli.

Zajímavá je také cesta podél zavodňovacích kanálů. Ty vedou přibližně od obce Asomatos až k soutěsce Kourtaliotis, jedna větev na západ k Myrtiu, jiná na jih k Lefkogi. Jejich výhodou je, že se podél nich jde skoro po rovině a prý je to ideální pro cyklisty.

V okolí je řada zřícenin klášterů, například v soutěsce Kourtaliotis nebo jeden kousek západně od Selie.

A samozřejmě každý kopec v okolí vybízí ke zdolání a ten Timeos Stavros mi bude ještě dlouho ležet v žaludku. Takový pěkný kužel s kostelíkem nahoře…

Jídlo:

V Plakiasu je samozřejmě řada taveren, stačí si vybrat, řada obchůdků s potravinami a základními potřebami a také dvě pekárny. S jednou jsme neučinili žádnou zkušenost, druhou jsme měli přímo pod kopcem a často jí věnovali svou přízeň. Takový čerstvý, ještě teplý chleba k snídani, nebo šátečky z listového těsta plněné fetou… Pekárna otevírá o půl osmé ráno. V některých tavernách mají jídelní lístky v češtině a v baru na pláži prý mají i české pivo.

Pláže:

Vlastní pláž v Plakiasu je pěkná, písečná, s dobrým vsupem, a i když foukalo, nebyly žádné velké vlny. Nudistickou sekci má přímo pod útesem. Hned za přístavištěm a malým ostrohem západně od centra Plakiasu leží malá pláž Skínos s pár lehátky, kde je hodně kamenů a ježků, a tak je vhodná spíš pro šnorchlisty. Pláž Souda 3 km západně je písčito-kamenitá, osobně se mi líbila asi nejvíc. I Souda má velký úsek pro nudisty. Směrem na východ od Plakiasu leží hned za útesem široká pláž Damnoni, písečná, ale ve vodě jsou na většině míst kousek od břehu větší kameny, které někomu mohou vadit. Vedle ní na východ je miniaturní nudistická plážička mezi útesy, romantika na první pohled. Ještě dál je Amoudi, která se mi moc nelíbila (ale příliš podrobně jsem ji neobhlížela), a nakonec Skineria, kde jsem vůbec nebyla, prý vhodná pro šnorchlování. A pak už je na východe jen pláž Preveli, stačí zahlédnout pohlednici a člověk ji touží vidět naživo, i když kolegyně mě upozorňovala, že naživo ji vůbec nenadchla.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .