O půl druhé už jsem byl od sluce pěkně sežehnutý, takže jsem s úlevou přivítal příjezd autobusu, který pak po chvíli vyrazil směrem k hranicím. Na izraelské straně si nás moc nevšímali, ale pár desítek metrů dál u Egypťanů už to bylo na dýl. Museli jsme vyložit všechna zavazadla ke kontrole a vyplnit vstupní karty. Většina arabských úředníků rychlostí moc neoplývá, ostatně nemají k tomu žádný důvod a navíc upřímně věří, že spěch může škodit zdraví. Průvodci nás při odjezdu z Izraele varovali, že se máme na další dva týdny rozloučit s civilizací, ale tak černě bych to neviděl. Jenom tady mají trochu jiný postoj k životu, jiné priority, jinak si vysvětlují pojmy pořádek, hygiena, pracovitost a další výrazy, jako spěch nebo čas radši ze své řeči úplně vypustili.
Ani ne po třech hodinách jsme tak měli kontrolu za sebou a peněženku jsem měl plnou ušmudlaných egyptských liber (1EL=3,385 USD) dnešní kurz. Teď nás ještě čekalo proclít autobus, což zabralo další tři hodiny. V sedm hodin večer jsme konečně mohli přišroubovat draze zapůjčenou,
arabsky psanou poznávací značku a vydat se na cestu přes Sinajský poloostrov. Kousek za hranicemi v Tabě, kterou Izraelci vrátili Egyptu teprve koncem 80.let (včetně velkého nového hotelu na pobřeží, který mezitím stihli vybudovat), jsme nabrali plné nádrže levné nafty a napříč Sinají se vydali vstříc africkému kontinentu. Původní trasa cesty měla směřovat z Nuwejby na jih k mysu Muhammad, ale teď je vše jinak, a proto směřujeme nejkratší cestou k Suezu. Venku se rychle setmělo, ale naštěstí můžeme jet rychle, protože sinajské silnice jsou díky 9 let trvající izraelské okupaci (od války Yom Kippur v roce 1973 do dubna 1982) těmi téměř nejkvalitnějšími v celém Egyptě. V horách přesně uprostřed Sinaje zastavujeme a kuchař připravuje večeři. Naši řidiči si dali na hlavu arabské šátky, a tak je pár kolemjedoucích řidičů pokládalo za arabské bratry a starostlivě se jich ptali, zda má autobus poruchu a jestli nepotřebují pomoc. Po večeři jsem spokojeně usnul, a tak jsem vůbec nezaregistroval okamžik, kdy jsme tunelem Ahmed Hamdy podjeli pod Suezským průplavem a z Asie se během okamžiku přenesli do Afriky. V jednu hodinu v noci konečně zastavujeme na kraji písečné pouště, stavíme stany a ukládáme se ke krátkému spánku. Vstávat musíme brzy, protože nás čeká prohlídka egyptského hlavního města, Káhiry.
Historie osídlení delty Nilu je stará jako celý Egypt, ale první doložené osídlení v místě dnešní Káhiry se datuje do počátku našeho letopočtu, kdy zde existovala římská osada Babylon.
Od 4.století až do příchodu Arabů roku 641 ji obývali výhradně křesťané. Po příchodu islámské armády vyrostlo brzy první arabské město na Nilu, Fustát (z arabského výrazu pro tábor). Osud metropole Egypta pak v následujících letech závisel především na ambicích toho kterého panovníka. Tak v 9.st. nechal guvernér Ibn Tulún vybudovat nové město Al-Qataí jako symbol suverenity jemu svěřeného území. Vzpurného emíra porazili roku 969 Fátimovci z Tunisu, kteří na troskách zničeného města založili dnešní Káhiru (Al-Qahírah – „Vítězná“). Vyrostlo zde nádherné město jako by z pohádek tisíce a jedné noci, které slavný arabský cestovatel Ibn Batúta ve 14.století nazval „matkou všech měst“. Během dvou století vlády Fátimovců byla Káhira zakázaným městem, sídlem panovníkova dvoru a jeho vojáků. Obyčejní lidé žili dál ve Fustátu. Konec této éry přišel roku 1168, kdy město dobyli, vyplenili a vypálili křižáci. Období největšího rozkvětu Káhiry pak nastalo od 13.do začátku 16.století, kdy v Egyptě vládli Mamlúci. Tak jako se v dějinách celého Egypta střídala období rozmachu a úpadku, i v historii Káhiry následovalo po invazi Turků roku 1517 období ztráty prestiže a ekonomického úpadku, kdy význam města klesl na provinční sídlo. Nový rozmach zaznamenala Káhira až v 19.století po nástupu Muhammada Aliho, který dokázal porazit Anglii v bitvě u Rosetty a stejně tak se nemilosrdně vypořádat se svými předchůdci, Mamlúky, které nechal během hostiny ve svém paláci povraždit. Za vlády jeho vnuka Ismaila se pak Káhira začala proměňovat v moderní velkoměsto evropského rázu. Dnes žije v celé městské aglomeraci kolem 15 milionů lidí, centrum je plné výškových budov, hotelů a bank, ulice jsou ucpané tisíci automobilů, všude vládne shon a k pyramidám v Gíze se dá dostat metrem.
Naše první cesta vede přímo do centra na náměstí Mídán et-Tahír. Tady se nachází místo, kde by měla začínat každá cesta po Egyptě, Egyptské muzeum. Vstupné je 20 liber a za foťák dalších 10. Začínám si uvědomovat, jakou výhodou tady je vlastnit studentskou ISIC kartu, na kterou je všude sleva 50%. Ještě že jsme si je loni koupili na černém trhu v Bangkoku. Egyptské muzeum je vlastně kulturní pokladnice celé země. Je zde uschováno přes 120 tisíc různých nálezů nesmírné historické ceny.
Dvě hodiny, které máme na prohlídku, jsou asi minimum, aby se to celé dalo aspoň zběžně prohlédnout. Jako pro většinu návštěvníků, tak i pro nás jsou největším lákadlem poklady z hrobky faraóna Tutanchamona. Když jsme vyšli z muzea, bylo venku kolem 30 stupňů, a proto i nejvyšší čas sehnat nějakou vodu. Moc dlouho jsem hledat nemusel a 2 libry nebyly zas tak moc. Z centra teď jedeme na jih do Staré Káhiry. V těchto místech stávala římská osada Babylon a později arabská Fustát. Od místa, kde parkujeme, jdeme několika uličkami k železniční trati, za kterou je koptská čtvrť s množstvím kostelů. Zastavujeme se v kostele Abu Serga. V místech krypty kostela prý nějakou dobu žila Svatá rodina.
Proplétáme se úzkými uličkami ke kostelu Al-Muallaka (sv.Pany Marie). Kostel byl postaven ve 4.století, ale dnešní podobu dostal až roku 1775. Dodnes patří mezi zdejšími kostely k těm nejnavštěvovanějším. Kousek odtud je Koptské muzeum, ale nás už zase tlačí čas, takže se jdeme podívat ke kostelu svatého Jiří a na zpáteční cestě si prohlížíme malé tržiště u autobusového nádraží. Je půl třetí a teplota ve stínu se vyšplhala na 38oC. Na slunci je ještě o 8 stupňů víc a v autobuse se skoro nedá dýchat. Z koptské části města se přesouváme do staré islámské.
Jedeme kolem rozsáhlé nekropole, která je jednou z největších v islámském světě. Město mrtvých, jak se nekropoli také říká, je ovšem překvapivě až moc živé. Ze starých hrobek si chudí obyvatelé Káhiry udělali docela ucházející obydlí. Na střechách jsou dokonce vidět televizní antény, ve vzduchu se kříží změť elektrických kabelů, uličkami projíždějí povozy tažené mezky, ale i autobusy a auta a fungují tu i malé obchody a řemeslné dílny. Bydlet na hřbitově nám může připadat trochu bizarní, ale tady to tak nikdo nevidí. Byl to prostě volný prostor uprostřed města, který přímo volal po nějakém praktickém využití. Jeden z nejhezčích výhledů na celé město je z citadely. Kolem je řada skvostů islámské architektury, mezi které patří madrasa sultána Hasana, mešita Ar-Rifáí nebo mešita Tulún z 9.století. My jdeme přímo do citadely, kde stojí dominanta Káhiry, mešita Muhammada Alího (Alabastrová mešita) – vstupné 20 EL. Když si prohlížíme nádhernou výzdobu mešity, zvedá se venku vítr a přichází písečná bouře. Velké lustry se začínají houpat, s řinčením se rozbíjí pár oken a vzduch kolem nás je najednou plný jemného písečného prachu, který vše halí do oranžové mlhy. Celé to netrvá déle než čtvrt hodiny.
Vycházím ven s obavou, zda ještě najdu svoje boty, které jsem nechal na nádvoří. Bylo by docela nepříjemné jít dál jen v ponožkách. Naštěstí boty jsou na svém místě a mohu v klidu pokračovat v prohlídce citadely. Od mešity Muhammada an-Násíra jsou za dobré viditelnosti vidět i pyramidy. Teď můžeme být rádi, že přes oblaka rozptýleného písku vidíme pár set metrů vzdálenou Hasanovu mešitu. Podobné písečné bouře nejsou touto dobou v Káhiře výjimkou. Každoročně na jaře je ze Sahary přináší vítr chamsín. Přestože ve městě už bouře nemá takovou sílu, vyžádala si i ta dnešní několik obětí na životech, většinou při dopravních nehodách nebo při zásahu elektrickým proudem nebo při požáru od spadlého vedení.
Vrstva písečného prachu je i na našem autobusu, který zatím obklopilo několik prodavačů suvenýrů. Ti po zjištění, že sebou vezeme zásobu českého piva, okamžitě přecházejí na oboustranně výhodný výměnný obchod. Řidiči ovšem podobným kšeftům nejsou moc naklonění, protože dobře vědí, že plýtvat tak vzácnou tekutinou před náročnou cestou přes poušť je holý nerozum.
Ze třech středověkých metropolí islámského Orientu (Káhira, Damašek a Bagdád) byla pouze Káhira ušetřena zničujícího nájezdu Mongolů a zachovala si tak (alespoň v některých čtvrtích) původní ráz. Nejstarší část arabské Káhiry si takový vzhled zachovala. V místech, kde bylo město v 10.století založeno, se rozkládá velký súk Chán al-Chalílí, kam teď hodláme vyrazit. Zastavujeme na náměstí Midán Hussein, kterému dominuje mešita Al-Azhar, jedna z mála dochovaných staveb fátimovské Káhiry. Univerzita při této mešitě se v průběhu věků stala „Vatikánem islámu“.
Když chce člověk na cestách poznat skutečnou tvář města, nemůže se vyhnout tržišti. Této zásady se držím i tentokrát a nelituji. Bazar už v současnosti není přísně rozdělen na uličky kovotepců, zlatníků, prodavačů koření, oblečení, řezníků, ševců, krejčích a různých jiných řemeslníků, ale všechny tyto krámky tady stále jsou a vůně, hluk, křik prodavačů a hromady zboží vytvářejí nefalšovanou atmosféru orientálního trhu.
Samozřejmě u jednoho stánku neodoláme a kupujeme nějaké papyry. Nabízenou galábiji s díky odmítám, i když tahle „noční košile“ je tady v tom horku nejpohodlnějším oblečením. Když se chystáme vydat zpět, odchytí nás jeden z naháněčů a táhne nás do svého krámu. Je to v boční ulici a musíme dokonce projít přes nějakou dílnu a vystoupat po úzkém schodišti. Obchod se vznosně jmenuje „El-Shami Bazar – jewelery and parfume“. Nabízený sortiment je tady na první pohled kvalitnější než u stánků na ulici, ale odpovídají tomu i ceny. Přes veškeré podbízení a vychvalování kupujeme jen další papyrus (opravdu pěkný za 7 EL) a se soškami a reliéfy z mastku a nefritu se jenom spolu s majitelem obchodu a jeho pomocníky fotíme. Než odejdeme, musíme se ještě podívat do sousedního krámu a náležitě otestovat nabídku „čistých“, alkoholem neředěných parfémů. Tady jsme ovšem nic nekoupili, ale aspoň odcházíme intenzivně navoněni. Venku se mezitím setmělo a začíná drobně pršet. Déšť smývá prach, který přinesla písečná bouře a my teď odjíždíme do kempu na kraji Káhiry. O tom, že jsme skutečně v arabské zemi, se můžeme přesvědčit o půl páté ráno, kdy nás budí hlas muezzina z nedaleké mešity.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
