Pisac – menší brácha Machu Picchu

Komu by se při návštěvě Peru nechtělo utrácet za výlet na věhlasné Machu Picchu, nebo by mu z nějakých důvodů zkrátka nevyšlo se tam podívat, nemusí smutnit. Asi 300 výškových metrů nad vesničkou Pisac se totiž rozkládají zříceniny stejnojmenného inckého sídliště, které svou krásou a rozlehlostí mnohem slavnější ruiny dohání.

Vesnička Pisac leží přibližně 30 kilometrů severně od Cuzca a v této části Peru je známá hlavně svými tradičními trhy. Na nich můžete koupit produkty místních farmářských rodin, ale mnohem více se již zdejší stánky prohýbají pod tíhou řemeslných výrobků a tradičních peruánských suvenýrů. Trh se koná jižně od hlavního náměstí, ale postupně se rozlézá i do vedlejších ulic. Pokud máte zájem něco nakoupit (a že je nabídka opravdu rozmanitá), budete se muset připravit na tvrdé smlouvání, aby se nákup alespoň trochu vyplatil. Ceny jsou zde jinak přibližně stejné jako v Cuzcu.

Nejen řemeslné výrobky jsou ale tím, co sem láká turisty. Kromě tržiště stojí za pozornost i štíhlý betonový kostel San Pedro Apostolo, v němž se každou neděli konají mše v kečuánštině. Skrz prodejní stánky je možné se prodrat také do dvora, kde je k vidění tradiční kamenná pec, v níž se během slavností připravují pečené brambory a morčata. Většina turistů však do Pisacu přijíždí hlavně kvůli pozůstatkům starodávného inckého města, které z jihovýchodní strany střežilo vstup do Posvátného údolí (Valle Sagrado). Ruinám vévodí mohutná citadela, která shlíží hluboko do údolí.

Stejně tak, jako je tomu u většiny inckých měst, ani u Pisacu není známá přesná doba vzniku. Předpokládá se však, že byla výstavba započata během vlády devátého Inky Pachacutiho, tedy někdy kolem roku 1440. V dobách největší slávy byl Pisac rozsáhlým komplexem dělícím se do čtyř částí nazývaných Pisaqa, Intihuatana, Q’allaqasa a Kinchiracay. Komplex dominoval zdejšímu kraji až do 30. let 16. století, kdy byl poničen španělskými conquistadory. Asi o 40 let později bylo na břehu řeky Urubamby hluboko v údolí založeno vicekrálem Franciscem de Toledo současné město Pisac. Komplex inckých staveb tak zůstal na dlouho zapomenut, až teprve ve druhé polovině 20. století se o něj znovu začali zajímat Evropané – tentokrát však jako turisté.

Z náměstí se k citadele dá pěšky vyšplhat zhruba za 90 minut (cca 4 km do příkrého kopce) po pěšině protínající terasovitá políčka. Další možností je nechat se vyvézt k pevnosti autobusem, nebo taxíkem. Nejlepší je nechat se vyvézt až na horní parkoviště (jsou zde celkem dvě), odkud je možné se po stezce lemující svah kopce vydat k inckým lázním s vodou protékající důmyslnými kanály. Kromě lázní se zde nacházely také incké hroby, které však po příchodu Španělů vydrancovali místní vykradači hrobů. Po hrobech zde zůstaly jenom nepřístupné zvětralé otvory ve skále.

Hned na parkovišti se kolem vás seběhnou děti prodávající tradiční suvenýry, jako jsou náramky, čepice, rukavice a spousta dalšího. Když děti zjistí, že s prodejem suvenýrů neuspějí, začnou nevtíravým způsobem žebrat. Jdou zkrátka pořád s vámi a ani nedutají, jen smutně koukají. Penězi je ale příliš nepotěšíte – chtějí jídlo nebo sladkosti, což je mnohem horší.

U vstupu si můžete objednat služby španělsky mluvícího průvodce, který vám během cca půlhodinové přednášky poví základní informace o Pisacu, vysvětlí, jak to ve městě fungovalo a dále už vás nechá jít na prohlídku samotné. Jakýmsi bonusem k prohlídce může být ukázka a výuka hry na píšťalu. Hlavní stezka vede na opačnou stranu od inckých lázní a směřuje dále do kopce. Kolem sebe máte možnost pozorovat nesčetná schodiště, terasy a akvadukty, které se staraly o závlahu plodin pěstovaných na zdejších uměle vybudovaných terasách.

Nejdříve projdete budovy, kde údajně v dávných dobách žila incká šlechta společně s vysoce postavenými kněžími. Dále je třeba projít dvojitými kamennými dveřmi z mohutných kvádrů, tunelem nazývaným Q’allaqasa a po schodišti, které je ukázkou inckého umu. Během celé procházky se stále můžete kochat výhledem do hlubokého údolí, které pokrývají incké terasy. Nakonec dorazíte k vyhlídce, pod níž se nachází zdivo hlavního chrámu. Připadáte si zde jako na balkonu, na němž byly vybudovány v půlkruhu četné kamenné stavby. Jednotlivé uspořádání budov v několika řadách nad sebou má údajně symbolizovat křídlo koroptve, protože název Pisac je překládán jako „koroptev“. Na stavbách, nebo spíše jejich pozůstatcích, je možné vypozorovat typicky incké lichoběžníkové výklenky.

Nejvýznamnější stavbou Pisacu je majestátní Chrám Slunce, jehož architektura je srovnatelná s architekturou na Machu Picchu. Právě proto je Pisac často označován za menšího bratra této slavné incké památky, která byla vyhlášená za novodobý div světa. Chrám slunce byl vystavěn na vrcholu skaliska a dovede vás k němu množství stezek a uliček. Vrchol chrámu je ozdoben kamenným monumentem známým jako Intihuatana, což v překladu znamená Lapač slunce či sluneční sloup. Právě takovýto sloup je možné najít také na Machu Picchu – tyto dvě stavby tak byly, co se týče významu, pravděpodobně na stejné úrovni. Intihuatana byla Inky využívána k pozorování hvězdné oblohy a určování ročních období. Právě přesnost byla pro ně velmi důležitá. Observatoř byla v 16. století poničena Španěly, ale ještě dnes je možné si udělat představu o jejím významu. Nad Chrámem Slunce se nachází ještě mnohé další, někdy zcela neprobádané zříceniny. Pod skalními převisy nedaleko citadely byly zase v minulosti údajně nalezeny starodávné hrobky.

Celý pisacský komplex na východním svahu zakončuje citadela nazývaná Q´allaqasa, z níž bylo sledováno dění v Posvátném údolí. Zde se podařilo dochovat pouze základy několika budov. Může za to jistě fakt, že nebyly postaveny tak precizně, jako budovy okolo Chrámu Slunce. Z Pisacu je možné se poté vypravit pěšky příkře dolů, až do údolí řeky Urubamby, kde dojdete opět na hlavní náměstí ve vesničce Pisac. Během klesání dolů do údolí se nezapomeňte otočit a podívat na citadelu zespod, jak se majestátně tyčí na skalním výběžku.