Pěší výstup na Pico de Teide

Pico de Teide je nejvyšší hora Španělska s 3717m nadmořské výšky a leží na největším ze sedmi Kanárských ostrovů, na Tenerife v ParqueNacional del Teide. Tento sopečný vulkán není dosud zcela vyhaslý a dává o sobě čas od času vědět. Zatím naposled se tak stalo v roce 1905. Na vrchol se můžeme dostat, buď lanovkou, nebo pěšky. První způsob je sice pohodlný, ale často zde fouká silný vítr a při týdenním pobytu se snadno může stát, že za celou dobu pobytu lanovka nevyjede vůbec. Pak zbývá jediná možnost a to poměrně náročný pěší výstup. Výškové převýšení je nějakých 1700m.n.m. Dolní stanice lanovky je ve výšce cca 2100m.n.m. a lanovka vás vyveze cca 200 pod vrchol do výšky asi 3550mnm. Odtud asi půl hodinkový výšlap a jste nahoře. Ten kdo se chce dostat až na samotný vrchol kráteru však potřebuje zvláštní povolení ochránců přírody a to je potřeba si vyřídit min. den předem v hlavním městě ( Santa Cruz ), až dosud bylo vydáváno zdarma. V případě, že lanovka nejezdí a vy se vydáte pěšky, je pravděpodobné, že se vám podaří dostat na vrchol i bez povolení, protože po svých leze nahoru opravdu málokdo a ochránci národního parku za těchto podmínek pod vrcholem nehlídkují.

Je ráno 6:30 17.12.1997 a místo snídaně vybaveni piknik balíčkem vyrážíme zapůjčeným Seatem cordoba z hotelu Punta del Rey (nedaleko Las Caletilas na jihovýchodě ostrova) směr Teide. Skoro celá cesta proběhla ještě za tmy, takže většina ještě dospávala a kromě osvíceného letiště stejně nebylo nic vidět. Zhruba po hodině a půl cesty se nám za svitu prvních paprsků slunce konečně zjevuje mohutný sopečný kužel, úchvatný pohled. Z jižní strany ostrova totiž jeho nejvyšší dominanta není přes Kalderu Las Canadas vůbec vidět. Náš plán A byl zkusit lanovku vyjet nahoru, vyšlápnout zbytek, povolení jsme si vyřídili den předem, lanovkou zase rychle dolů a odpoledne se ještě podívat do Puerto de la Cruz do Loro Parku. Po té co jsme dojeli k dolní stanici lanovky, což bylo asi v 8:00 nás překvapilo, že tu nejsou davy turistů a kromě obsluhy lanovky zde nebyla ani noha. Důvod byl zřejmý při pohledu na informační tabuli, kde stálo – síla větru na vrcholu 90km/h, lanovka nejezdí. Přešli jsme na plán B, vylezeme nahoru pěšky. Místo odkud se dá zahájit pěší výstup je pár set metrů vedle lanovky. Je tam malé parkoviště s tabulí, kde je mapka s vyznačenou cestou k vrcholu, ale informace o tom jak daleko to je nebo jak časově náročný výstup je, tam chybí. Přestože plán A vybouchl dobrá nálada nás neopustila a myšlenka na to, že bychom odpoledne ještě mohli stihnout Loro Park, kam jsme už mimochodem měli koupené lístky, nás také nepustila. Jak bláhové! Posnídali jsme pikniky co jsme nafasovali v hotelu, kdo měl štěstí našel aj kuřátko. Součástí byla i láhev s vodou, ale tu jsem po krátkém zvažování zahodil s tím, že vodu stejně nepiju a táhnout toto břímě by mě zbytečně vysilovalo a bránilo v rychlém výstupu. Navíc představa, že za 1 maximálně 2 hoďky budeme zpátky mě v tom utvrdila. Až slezem dám si něco lepšího. Posilněni vydatnou snídaní vyrážíme. Hodinky ukazují čas 8:30. Za nasazené tempo by se nemusel stydět ani profesionální chodec. Zpočátku cesta ubíhá rychle, strmost svahu není nějak závratná a jdeme po jakési cestě pro landrovery. Cestou míjíme tzv. Teidská vejce, což jsou až 6 metrů veliké kulovité útvary ztuhlé lávy. Včase 9:45 jsme na jakési planině kde cesta a končí a začíná „kolmá stěna“. Začínáme mít jisté obavy o to zda výstup stihneme tak rychle jak jsme mysleli. Také nás vyvádí zmíry fakt, že není vidět vrchol. No nic, hurá na „stěnu“. 10:45 již slušně znaveni se dostáváme kturistické chatě, která je ovšem zavřená a vrchol není stále vdohledu. Výstup mezi turistickou chatou a horní stanicí lanovky je naprosto demoralizující. Vrchol vnedohlednu a mi už meleme zposledního, teď začínám litovat zahozené čutory svodou. Poslední stovky metrů dolézáme zposledních sil, mnozí po čtyřech a sčastými přestávkami. 12:40 konečně horní stanice lanovky. Naštěstí mají otevřeno a tak mnoho peněz opouští peněženku za drahé tekutiny. Po krátkém odpočinku a dlouhé diskusi, zda se spokojit sdosaženou metou nebo pokořit vrchol, padlo rozhodnutí , že pokračujeme dál. Povolení kvýstupu na vrchol sice máme, ale nikdo ho po nás nechce. Ztéto strany homole duje opravdu silný vítr (oněch 90km/hod) a značně znesnadňuje chůzi po vrklavých kamenech, přesto všechno jsme ve 13:30 na vrcholu Pico de Teide. Za tu 5 hodinovou neskutečnou dřinu jsme odměněni nádherným rozhledem na všechny světové strany, kromě severozápadu. Na tu stranu kráteru se vdaných povětrnostních podmínkách a přes jeho ostré hrany dostat nedalo. I přes silný vítr je tu cítit síra. Sestup je sice rychlejší, ovšem tím poskakováním po kamenech, lávovém štěrku a prachu máme co chvíli plné boty. V16:30 jsme konečně zpátky u auta. Pro zdatné turisty nezapomenutelný zážitek, přece jen převýšení 1700m je docela porce. Ten kdo by si chtěl výstup ještě okořenit, může navštívit ledovou jeskyni Cuevo del Hielo ve výšce 3350m.