0
0

Pokud mi někdo bude vykládat, že každou cestu do zahraničí, notabene do tak vzdálené země, jako je Peru, je třeba dlouze a pečlivě plánovat, zarazím ho uprostřed věty a odkážu na těch „pár“ řádků, které budou následovat. Proč? Celkem jednoduché: sedíme takhle celá banda v sobotu 12. února večer v putyce, když Lucka povídá:“Nechcete do toho Iránu, kam se chystáte v dubnu, letět letadlem?“. Po několika poznámkách na téma nejsme milionáři atd, však Lucka pokračuje:“Teď jsou totiž special slevy na lety! Je Valentýna a spousta destinací je za pusinku. Teherán, Bombay, Manilla, Lima…“ . Tak jsem ji zarazil a ptám se, za kolik že je ta Lima. „Za 9450 Kč zpáteční bez poplatků…“. V tu chvíli to bylo naprosto jasné. V neděli jsme si s Davidem zavolali, když se to dozvěděl Ben (brácha), prohlásil, že i kdyby měl krást, tak tam letí s náma, no a v pondělí už to šlo ráz na ráz: zabukovat letenky, vyřídit slevy, víza, pojištění, a mezitím stáhnout z internetu vše dostupné o Peru, protože další týden v sobotu byl odlet…

Trasa byla jasná a naplánovaná po víkendu 19. a 20., a byla limitovaná tím, že jsme odlétali 26.února v 7 ráno z Prahy, letěli přes Frankfurt a Bogotu do Limy. Návrat však byl z důvodů nedostatku dovolené a už půl roku předem naplánované cesty do Iránu a Pákistánu naplánován na úterý (!!!) 7. března v 19.45 večer z Limy po stejné ose. Proto jsme museli opravdu HODNĚ šetřit s časem. Plán tedy zněl: z Limy letecky do Cuzca, v Cuzcu památky, z Cuzca vlakem a autobusem na Machu Picchu (já vím, je to nuda, když člověk nejde Camino Inca a navíc se i na Machu nechá vyvézt autobusem, ale ten ČAS!!!), zpět do Cuzca, vlakem do Puno na břehu Titicaca, plavba po jezeře, přejezd And do Arequipy, kondoři a Colca Canyon, přesun do Nazcy, pohřebiště a let nad Nazcou, přesun do Pisca, trojzubec a výlet na Isllas Ballestras, Lima, muzea a domů. To vše za necelých 10 dní. Šílené? Jistě, ale co se dalo dělat…Jak dál uvidíte, plán se podařilo splnit tak na85%…

Teď trochu změním ustálený běh většiny cestopisů. Popis cesty bude následovat později, ještě předtím předhodím zájemcům pár postřehů, tipů atd. (to proto, aby Ti, co už mají načtenou trasu odjinud, nemuseli zdlouhavě číst další :)).

Jedna důležitá věc na začátek: připravte se na to, že ač přečtete třeba 20 cestopisů na téma Peru, situace BUDE odlišná… Prostě to tak je, každý to vnímá jinak, to, co je pro jednoho důležité, druhému nestojí za řeč…

Tak tedy: první věc je: kriminalita v Peru sice je, ALE: pokud neuděláte stejnou chybu jako naši známí, které jsme potkali v Cuzcu (vyšli si večer (!!!!!!!) za tmy nahoru nad město prohlédnout osvětlené památky, následkem čehož přišli o 350 $ a foťák – vyběhli na ně dva Peruánci, jeden měl kvér…neměli šanci…), ale stejně jako my se budete pohybovat v osvětlených částech měst, problém s velkou pravděpodobností nehrozí. Po ulicích je poměrně dost policistů, což bylo asi poprvé, kdy jsme za tuto skutečnost byli vděčni…

O ubytování není nouze, dá se pořídit celkem v pohodě od 10 do 18 sol za osobu a noc (poměr je zhruba 1sol=10 Kč – zhruba!!!), je potřeba smlouvat – a to platí pro všechny služby v Peru.

Taxi po městech jsou úžasně levné, nejdražší byl v Limě (bacha, na letišti jsou největší vyčůranci, tváří se, že pro vás udělají první poslední, a pak po vás chtějí 25$ za 15 min jízdy – takové je třeba tvrdě vyfakovat…), tam jsme zaplatili za cestu z busterminálu na letiště (cca 40 min) 20 solů… V menších městech (Cuzco, Puno, Nazca…) se dá v pohodě jezdit za 2-3 soly, v Arequipě za cca 5 solů, cesta na letiště v Arequipě 8-10 solů. Je ovšem třeba dohodnout cenu před vstupem do auta (BTW strašný křápy, 95% místních aut by neprošlo technickou ani náhodou…) a vědět, kam chci jet. Taxi mimo město jsou ovšem výrazně dražší… Jednou z mnoha nepříjemných vlastností místních taximenů je, že se před rozjetím a před každou křižovatkou pokřižují… Proč asi?

Půjčení auta je v Peru úplná blbost. Napočítali nám v Economy class částku $560 za tři dny bez benzínu, tak jsme je poslali do hajzlu…

Jídlo je dost levné, výborná je „čoklos“ – (kečuánský výraz pro vařenou kukuřici) se sýrem. Je to levné, je to dobré, je to syté… ale prodá vám to Peruánka umolousanou rukou – Endiaron proto mějte v pohotovosti :). Na ulici se prodávají sendviče, pečené kusy různých podivných zvířat, u moře pak skvělé rybí jídla. Do vlaku a autobusu si jídlo kupovat nemusíte, je tam SPOUSTA prodavačů čehokoliv. V hospodách dělají Menu – polévka (Supa de Cristal – zeleninová, asi 20 druhů zeleniny, skvělá) + hlavní jídlo, kde je jako příloha skoro vždy rýže a hranolky, dohromady, od 4 do 8 solů. V každém větším městě je čínská restaurace, hospůdky jsou na každém rohu. Pochopitelně se najdou i dražší a luxusnější restaurace, ale tam jsme nebyli :)

Pivo mají v Peru překvapivě (po zkušenostech z Balkánu a těma nehoráznostma, co tam jsou schopni vydávat za pivo) docela pitelné. Nečekejte pochopitelně něco v ranku Plzně, Budvaru nebo Radegastu, ale je to obstojné pivo a pít se dá. Je ovšem o dost dražší než u nás: obvyklá velikost je 0,62 l (další 0,31 a 1,1 l !!!) vyjde zhruba na 4 soly láhev (o čepované jsme nezavadili) – a to je spíše levnější cena… Místní kořalka vyjde na 8 – 10 solů za flašku (i víc, podle „kvality“ – podle mě to byl furt stejný maras, chutná to jako rakia a jmenuje se to PISCO), stejně stojí i rum. Víno jsme koupili dvakrát, litr chilského v krabici za 9 solů, místní domácí v Piscu 10 solů za 0,7 l. Jinak: Inca Cola je opravdu všude, je ohavná a lemtají ji všichni bez rozdílu jak blbí… Voda balená 1,5 l stojí 2,5 – 4 soly. Všude je pochopitelně k dostání cola atd. A všude je k dostání i Maté de Coca, stojí 1-2 soly.

O coce vůbec až za chvíli.

Jízdné je v Peru taky dost levné: letenka Lima – Cuzco $59 (ale dá se pořídit i za $44, to jen my jsme jak jelita nakoupili u první společnosti – TANS- ještě o ní bude řeč), vlak na Machu (zpáteční) za 30 solů (4,5 hodiny tam, 5 hodin zpět), vlak Cuzco – Puno 25 solů (12 hodin), autobus Puno – Arequipa 25 solů (ale šlo to pořídit přímo na autobusáku za 20!!!, cesta trvala asi 12 hodin), autobus Cuzco – Pisac 2 soly, taxi na ruiny v Pisacu 20 solů (za čtyři osoby a je to několik km za město), autobus Arequipa – Nazca 25 solů (asi 9 hodin), autobus Nazca – Ica 4(?) soly( něco přes 2 hodiny), Ica – Pisco 2 (?) soly (45 min), autobus Pisco Lima 11 solů (3 hodiny na kraj Limy, 50 minut po Limě). Vlaky mají tři třídy podle stupně movitosti, podrobnosti u pasáže v Cuzcu, den třetí, neděle…

Vstup na památky je už dražší: autobus nahoru na Machu Picchu stojí $9, samotný vstup na mp je za $10, přelet nad Nazcou stál $45 ale je otázka, kolik si ten šmejd Miguel (viz dále) přirazil…, pohřebiště je za $7, plavba po Titicaca je buď za 15 solů (asi tři hodiny, navštívíte tři plovoucí ostrovy Uros, kde je k vidění lidská zoo :(), za 25 solů jedete skoro na celý den ještě na další dva, tentokrát normální ostrovy. Vstup na všechny ruiny v okolí Cuzca stojí $10 na 10 dní, jednodenní vstup je za $6 (??), výlet na Islas Ballestras za 25 solů. Výlet do Colca Canyon za kondorama (dvoudenní) pořídíte v Arequipě za $25.

Peruánci a země celkově je…zvláštní. Mají poněkud…jiné hygienické návyky (slušně řečeno jsou cítit), města jsou povětšinou cítit močí, ale jsou čistá a uklizená, spousty metařů všude kolem, ovšem na okrajích měst – jeden velký smeťák!!! V menších městech je 90% domů z vepřovic, a jsou buď nedostavěné, nebo rozestavěné… Každé hlavní náměstí se jmenuje Plaza del Armas. V každém městě je tržiště (doporučuji to v Cuzcu – viz dále), kde prodávají ovoce, suvenýry, maso… prostě všechno. O autech jsem už psal, jako řidiči jsou úplně marní, troubí NEUSTÁLE a znamená to spoustu věcí: odbočuju, chci projet, zastavím se, nechcete taxi… prostě všechno. Taxi je každé druhé auto. Řidiči autobusů jsou zvláštní sortou mentálně retardovaných jedinců, jezdí jako idioti(je ovšem fakt, že za deset dní jsme neviděli bouračku!), ovšem vzhledem k cestám, po kterých jezdí, se to celkem doplňuje… Cesta z Puna do Arequipy vedla přes vrcholy And ve výšce na 4800 m, deset hodin jsme jeli po prašné vymleté polní cestě (o asfaltu pochopitelně ani vidu), panoramata sice skvělé, ale co z toho člověk má, když ten dementní řidič předjíždí osobáky a po cestě, kde byste i s džípem jeli krokem, si to hrne 40!!!!!! Vlevo sráz asi 400 m, a ten debil jede tak, že kolo má 15 čísel od nezpevněného konce krajnice!!! Ještě že jsme měli chlast a cocu!!!

Komunikace s Peruánci je docela pohodová. Lidé, kteří něco prodávají nebo zprostředkují, umí trochu anglicky, ale dost na to, aby většinou porozuměli. Na letišti v Limě i v Cuzcu se z odpovědnými činiteli (viz dále) dalo mluvit anglicky celkem v pohodě… No a navíc jsme s sebou měli Translatora v podobě Bena, který se čtrnáct dní před odletem začal učit španělsky a kupodivu to stačilo! Základní fráze se naučil rychle, a po dvou dnech byl schopen v jednoduchých větách říct, co chceme, a většinou i rozuměl! CONGRATULATIONS, BEN!!!

Coca je ke koupi všude, LEGÁLNĚ, není to tedy tak stupidní země jako tady (očekávám, kdy si nějaký debil v parlamentu vymyslí, že droga je i čaj…idioti!!!), sáček je k mání za 1 sol. Žvýká se spolu s kamínkem kutó, aby se alkaloidy lépe uvolňovaly. Na začátek je to sice humus (nacpat pár lístků do pusy, přikousnout kutó, rozžvýkat, dát mezi tvář a dásně, další lístky… furt dokola), ale pak začne jazyk zajímavě trnout, pak i část pusy, rty… ale hlavně (a to je to, proč to tam baští taková spousta lidí a důvod, proč v těch výškách nejen nezdechnou, ale jsou schopni i šílených staveb…) to fantasticky pománá při problémech s nadmořskou výškou a únavou!!!! V tomhle ohledu je to skvělé. Bohužel díky stupidní a s duševní chorobou hraničící politice našich „představitelů“ jsme si raději nechali na dovoz vzorku na ukázku zajít chuť… Pokud existuje nějaká spravedlnost, tak doufám, že ti, co tu slabomyslnost v Parlamentu prosadili, za to budou pykat (třeba že se jim jejich děti uchlastají legálním chlastem…:)) Poněkud jsem se nechal unést…Pár slov k Maté de Coca: dá se sice koupit ve vlaku, na trhu… ale je lepší si ho vždycky ráno uvařit sám, je silnější. Chutná podobně jako bylinkový čaj (nejblíž má asi ke kopřivovému čaji) a proti únavě funguje taky. Ovšem na zkoušku vřele doporučuji koupit ho i na tom trhu.

Internet je všude. Nemá smysl si vypisovat adresy inetkaváren, jsou fakt všude. Stojí okolo 2,5 – 3 solů za hodinu (kromě Pisca, tam je to nějaký místní lokální zlozvyk a za hodinu chtějí 10 solů), vybavení je standartní, IE 5 i Ncommunicator, vše ve španělštině. V Cuzcu jich bylo asi 15, v Punu dvě nebo tři, v Limě jsem neměl čas ho hledat, v Nazce je k dispozici v Algeria Travell na kraji města za 4 soly (jediný modem) na hodinu, v Arequipě je, ale tam už na to nebyl čas. V Piscu je taky, ale dražší.

Platební karty jsou použitelné, doporučuji Visu, je všude a je častější než EC/MC.

S výměnou peněz není problém, banky jsou všude, exchange taky. Pokud si nechcete dělat zásoby filmů, tak si je nedělejte. V Peru jsou na každém rohu a dají se sehnat i dost levně (na Letišti v requipě je k mání Kodak Gold 200 na 36 fotek za 13 soles, a to je letiště!!!)

Památky a ruiny jsou v Peru všude, pokud si je ovšem chcete užít, jděte na Machu Picchu až naposled. V opačném případě vás budou všechny ostatní stavby a jejich zbytky nudit…

To by snad jako návody a postřehy stačilo, teď něco málo k naší cestě. Protože nejsem nijak extra psavec, bude to možná pro někoho příliš stručné, ale budu se snažit… S případnými dotazy (pokud nějaké budou) si poradím pomocí mailu na konci. Tak tedy:

25. 2. 2000 (pátek)

vyrážíme odpoledne v 16.30 autem směr Praha. Nálada výborná, plni očekávání ani moc nezastavujeme u benzinek :). Jsme domluveni s Drakem, že u něj přespíme, ráno nás hodí na letiště (letadlo do Frankfurtu letí v 7 ráno :(), a on pak jednak bude hlídat auto, a druhak pro nás ve středu 8.3 2000 večer (19.00 ) přijede na letiště. Chyba lávky: místo spánku jsme noc strávili v různých vysočanských putykách, kudy nás Drak tahal, a ve čtyři ráno jsme si dávali pivo v „restauraci “ Na Konečné, která byla kdo ví kde…Humus, ale jako příprava…

26. 2. 2000 (sobota)

v půl šesté ráno sedíme …zničení v Ruzyni a čekáme. Kupodivu jsme prošli (vzhledem k našemu stavu opravdu kupodivu…) odbavením a dokonce nás i pustili do letadla. V sedm startujeme a za 50 minut jsme ve Frankfurtu. Tam jsou malé zmatky se sittingem, nakonec sice nesedíme všichni vedle sebe, ale sedíme a posléze i letíme Jumbem přes oceán. Letadlo je velké jak hovado (údajně největší Boeing, já osobně ve větším neletěl, ale protože vlastně letím poprvé …:)), místa je dost málo, ale dá se občas projít, koukat z okna (na rozdíl od zpáteční cesty, kdy jsme letěli v noci) a kecat s krajany, kterých tu je požehnaně.A tak se ani nenadějeme a v půl čtvrté odpoledne místního času (posun šest hodin dopředu) přistáváme v Bogotě. Hodinka na protáhnutí, cigáro (že Lucko!), prohlídky od místních vojáků (tak naleštěné holínky už asi neuvidím!!!) a znovu do letadla. No a v sedm večer HURÁ!!! Jsme v Limě. Vše je OK, pasy, zavazadla, horko, a pochopitelně milióny taxikářů a ubytovatelů!!! Následuje rada pro ty, kteří stejně jako my poprvé okusili kontakt s natolik odlišnou kulturou: taxi v Limě vás do centra hodí max za 20 solů, a nenechte si jako my vnutit ubytování kousek od letiště za $10 na osobu!!!!!!! Nechte se odvézt do hotelu La Estada (tip od známých, co tam spali, tímto zdravím Renátu a Mirka!), kde vás ubytují ve skvěle starobylém hotelu za 10 solů na osobu!!! Jen buďte dostatečně důrazní a nenechte se zblbnout prvními pohůnky… Totéž platí i pro eventuální let Lima – Cuzco: nadšeni z toho, že letenka u TANS (o téhle společnosti ještě bude řeč!!!) stojí $59 místo 6000,- Kč, kterými nás strašili doma, jsme ji s radostí zakoupili a ani nás nenapadlo hledat další společnosti. Chyba!!! Naši známí letěli (jak jsme později zjistili) taky druhý den ráno, taky z Limy do Cuzca, ale jen za $44 na osobu!!! Takže hledat, společnosti jsou přímo na letišti v sekci Aeropuerto Nationale, jen nebuďte zbrklí jako my a najděte si je (to byla taky jediná daň za nezkušenost, kterou jsme zaplatili…nebo že by za to mohlo to víno, co jsme konzumovali v letadle a ta proflámovaná noc????? :)) Každopádně v deset večer jsme byli ubytovaní, v kapse letenky na ráno na 6.00 (jo a ještě jedna věc, časům odjezdů čehokoliv moc nevěřte, to, že vám tady řeknou, že autobus odjíždí ve 13.30 nebo že letadlo odlétá v 6.00 ještě VŮBEC NIC NEZNAMENÁ!!!!!!) a koštujeme místní pivo (Cuzqueňa za $2/0,62 l, docela se dá…)

27. 2. 2000 (neděle)

nás budí v nehorázných 4.15, ale když jsme to chtěli… Taxikem (ů5 – mohlo to být lepší, ale už se učíme a ceny budou klesat!!!) jedeme na letiště a o půl sedmé dokonce vzlétáme!!! Hory jsou neskutečné, ale záhy nám výhled kazí mlha. Ta se trhá až nad Cuzcem. A ouha! V Limě bylo i v půl páté ráno poměrně teplo, takže kraťasy, sandály naboso atd. Jenže! V Cuzcu (3.300 m.n.m) je kolem osmé ráno poměrně chladno, navíc vhledem k Peruáncům, kteří mají svetry a čepice (ano, TY čepice) nejsou vyjimkou, si připadáme jako idioti… Prostě gringos podle všech pravidel! A podruhé ouha, tentokrát horší!!! Jedou k nám batohy: můj je OK, teď jede Lucčin, taky v pohodě, ale co to jede teď? Takový rozervaný humus, ti Peruánci jsou šílení, co s sebou dokážou tahat…moment…co to je?…to je přece DAVIDŮV BATOH!!!!!!!!!!!!!!! Takový humus jsem ještě neviděl!!! Bederní popruh z obou stran utržený, jeden popruh urvaný úplně, druhý z 70%, celý batoh potrhaný, vypadá, jako by ho poli kyselinou… (později David zjistil, že má potrhaný i obal na spacák…) Lucka okamžitě vyjíždí po prvním uniformovaném zřízenci, který se namane. Kancelář, reklamace, spousta papírů a …“ my tady v Cuzcu s tím nemůžeme nic dělat, až budete v Limě, tam vám reklamaci vyřídí…“ BULLSHIT!!! Sice předbíhám, ale v Limě jejich první otázka zněla:“ Kdy odlétáte?“ Když se dozvěděli, že ten den večer, okamžitě se hodili do klidu a že prý:“ Ten batoh je možné opravit, tuto situaci už jsme to řešili, dejte nám ho a my vám ho na naše náklady do tří (!!!!!!!!!!!) dnů opravíme…“. Nakonec to pochopitelně dopadlo podle nich… Nepomohlo ani setkání s „Chief Manager“, který byl ochotný, zdvořilý, neustále se omlouval (to všichni, je fakt, že jejich chování bylo opravdu slušné, ovšem výsledek byl pochopitelně takový, jaký si přáli oni…), vykládal nám, že byl v Čechách, že mu chutná naše pivo… ale nakonec:“Dejte nám vaši adresu, pošleme vám na ni částku, rovnající se hodnotě opravy batohu“ Takže David má teď naději, že mu přijde z Limy poukázka na $30!!!!!!! HAHAHA! Proto tímto plním slib daný představitelům společnosti TANS, totiž že ten jejich šlendrián pěkně rozmázneme po Internetu (že jim to ale fakt moc vadilo, když jsme jim to vmetli do tváře !!!!!) Proto až budete v Peru letět vnitrostátní linkou, rozhodně ne se společností TANS!

Takže jsme vyplnili v Cuzcu formuláře a stojíme před letištěm. Přihrne se taxikář (VŽDYCKY, i v pět ráno, se v okamžiku, kdy se na moment zastavíte, přihrne taxikář!) a že nás hodí do centra na Plaza del Armas. Poučeni zkušenostmi z Limy (cenu domluvit předem!) se ptáme, za kolik. „Two Dollars, seňores“, on na to. Tak jo, no. To bylo taky naposled, kdy jsme taxi platili dolarama (no, tedy až… no, o tom později…) Po Cuzcu jsme s přehledem jezdili za 2 – 3 soly.

Jsme na Plaza del Armas, fotíme se a odháníme hejna děcek s pohledama. Číslo dvě: ubytovat se. To už jsme v obraze a různé pochybné nabídky tvrdě odmítáme. Nakonec spíme v HOSPEDA JE TAMBO DE MONTERO na pokoji se čtyřma postelema za 10 solů na hlavu a den, sprcha a hajzl na chodbě. Docela to jde. Hážeme dovnitř bágly a protože je brzké dopoledne, je plán jasný: najíst se, poslat domů zprávu o tom, že jsme v Cuzcu a vše je v pořádku, a pak na Saccayhuaman…(zbytek původní architektury Inků, kteří Cuzco původně postavili ve tvaru pumy. Španělé pochopitelně uspořádání zrušili – jako ostatně téměř vše, šmejdi! – a zůstal pouze Saccayhuaman, bývalá pevnost, která měla sloužit jako poslední útočiště před nepřáteli – bohužel nevyšlo – a tvořila původně hlavu pumy…mimochodem jsem strategický význam nepochopil, buď se dochovalo velice málo, nebo měli Inkové o taktice a obraně dosti zvláštní názory – což by odpovídalo tomu, jak s nima 160 Pizzarových mužů vyběhlo…) S jídlem to moc slavné nebylo, bylo sice dobré, ale vybrali jsme si pravděpodobně jednu z nejdražších restaurací v Cuzcu – ve městě, kde za menu zaplatíte okolo 4-5 solů, jsme dali za polévku 3,5 solu… Nevadí, jsme na začátku a peněz je ještě dost :) Druhý díl je internet: hned vedle hospůdky, kde sedíme, je inetkavárna za 2,5 solu za hodinu. Sedáme, píšeme SMS na mobily svým známým, a potom jde David (u kterého s už projevuje problém nadmořské výšky – bolí ho hlava a bude to trvat dva dny, než si zvykne. Já a Ben nic, Lucka je taky co se týče n.v. OK) s Luckou na náměstí zjišťovat informace o tom, kdy a odkud jede vlak na Machu Picchu (kam jinam z cuzca, že?) a my s Benem půl hodinky chatujeme s Radkem a Hanou…

Po půl hodině se setkáváme: informace jsou kusé, nicméně po celodenním sběru (od místního Peruánce, kterého jsme potkali nahoře na ruinách, přes cestovky a konče Policía del Turismo, kam jsme s Benem zašli ještě večer) vypadá situace takto: lístky na vlak se kupují ZÁSADNĚ den předem (platí i pro ostatní vlaky), a lístky na pondělí už nekoupíme, protože je neděle (protože jsme díky této informaci na nádraží nešli, nevím, jestli to s tou nedělí je pravda, ale počítám, že jo). Je v podstatě dvojí možnost koupě: buď v cestovce (je jich po celém Cuzcu jak nas… teda hodně…), což je pochopitelně pohodlné, ale dražší (a o dost, už se učíme!!!) nebo zakoupit jednu ze tří druhů jízdenek na vlak přímo na nádraží (ty třídy platí i pro ostatní vlaky…). Nejlevnější je TURISMO (30 soles zpáteční), je úplně v pohodě, neměli jsme nejmenší problém. Další dvě stojí podstatně víc, ceny jsou v dolarech (nejsem si jistý, ale bylo to něco jako $25 za dvojku a $40 za jedničku, to je prý s jídlem a za ty prachy vás asi nosí i na hajzl a k dispozici máte dvě ženy po celou dobu jízdy :)) a okamžitě nás přestaly zajímat. Proto malinko upravujeme plán: ráno koupíme lístky na úterý a přes den se půjdeme podívat do Pisacu, kde jsou … hádejte co? Ano, správně, ruiny. Po prohlídce místní tržnice, kde si kupuju originál Gringo klobouk z kůže s výšivkou z lamí vlny (45 solů) vyrážíme nahoru nad město na Saccayhuyaman. Převýšení asi 300 metrů způsobuje, že se nijak extra neženeme… dost nás ovšem sejme, když kolem sebe vidíme nablblého sportovce, jak běží (!!!!!) celkem slušným tempem do kopce. Magoři to jsou, ne lidi! Cestou míjíme sochu Kristo Blanko (vypadá jako jeho starší brách v Rio de Janeiro…), kterého Cuzcu věnovala v padesátých letech komunita křesťanských Arabů (netřeba komentovat, je to prostě tak, komunita křesťanských Arabů, no…) pomalu se štracháme nahoru. Potom nás místní ochranka zkásne o prachy a jsme tu! Lucka se jde projet na koni (…) a my se jdeme projít. Fotíme a válíme se na trávě, kecáme s místním maníkem, který umí obstojně anglicky, a poté, co se Lucka celá nadšená vrátila z jízdy na koni (kůň – zvíře, prosím nezaměňovat! :)) jdeme na pivo. Dáme si jedno (litrové!!!) a vracíme se do hotelu. Rozhodujeme se, že i když je teprve 6 večer, už nikam nepůjdeme. Časový posun, nevyspání a nadmořská výška způsobují, že toho máme celkem dost. Ben ještě operativně zakupuje krabici chilského vína (9 solů) a pomalu usínáme…

28. 2. 2000 (pondělí)

Protože nám včera turistpolicajti tvrdili, že je lépe koupit lístky na vlak dost brzo, pak že jsou fronty (a taky tajně doufáme, že to s tím nákupem lístků jen na další den není pravda – bohužel byla), vstáváme ve třičtvrtě na šest a zjišťujeme poškození organismu: Erbika bolí hlava, Lucku záda, Ben má moc hezky spálený rypák a já – snad kromě toho, že se mi ROZHODNĚ nechce vstávat – jsem relativně v pohodě. Následující dvě hodiny strávíme hledáním nádraží. Když si holt někdo blbě zorientuje plánek, tak to je potom marná snaha… Chodíme pěšky, chceme si prohlédnout město. Konečně narážíme na koleje. Po nich se nám jít nechce, tak scházíme dolů pod most. Chyba!!! Ocitli jsme se na místním „potravinovém“ trhu!!! Absolutní humus! Nemá cenu cokoliv popisovat, jen pár postřehů: všude plno bláta a neuvěřitelné hromady odpadků; všichni něco prodávají ale neviděl jsem ani jednoho kupujícího; situace je taková, že raději nevytahujeme foťáky; ženská, která si svůj „obchod“ rozložila přímo uprostřed blátivé cesty; dítě válející se v kaluži bláta; hromada ryb VELMI podezřelé barvy, nehledě na mouchy; kravská lebka zašlapaná do bláta uprostřed „cesty“; stánek s lamíma hlavama (že by na polívku???); chlapi, porcující pomocí rezavé rámové pily celé krávy (nebo lamy, prasata…) a tak podobně. ˇHODNĚ silný zážitek!!! Konečně nádraží. Stavíme se na slunci do fronty a asi za 15 minut si Lucka najednou vyžádá igelitovou tašku a za zájmu kolemjdoucích ji plní… My s Benem jsme zaměstnáni prozaičtěji: jdeme koupit lístky. První zatěžkávací zkouška jeho španělštiny…dopadá v pohodě: máme lístky na Machu Picchu!!! Vlak jede ráno kolem osmé. Zatímco oba marodi (Lucka si to určitě přivodila ze solidarity, aby Davidovi nebylo blbě samotnému :)) míří do hotelu, my s Benem, povzbuzeni úspěchem, míříme na nádraží, odkud odjíždí vlaky do Puno na břehu Titicaca. Mírně bloudíme, ale po hovoru se dvěma místními kluky (jak se později ukáže, Juan a Darcy jsou studenti na místní univerzitě) nás oba ochotně dovedou až před bránu. Od vojáka u vchodu dostaneme něco jako „perónku“ a jdeme dovnitř. Za 15 minut je vymalované: máme lístky na 8 ráno na vlak do Puno. Ani to nebolelo… Jdeme ven, kluci na nás čekají, jdeme na pivo. Baba v hospůdce je zděšená, když objednáváme čtyři piva, donáší jedno litrové a čtyři sklenice. Kecáme s klukama, objednáváme další a já sestavuji svou první (a jedinou) španělskou „větu“. Zatímco Ben se snaží o skloňování a podobné gramatické nesmysly, já prostě seřadím ze slovníku slova a říkám, že Česká republika je první na světě ve spotřebě piva!!! Ha, a potom že nějaká gramatika! Rozuměli mi, umím španělsky :):):)

Zjišťujeme ještě autobus do Pisacu a bereme si taxi na hotel (zas tak moc Cuzco poznat nechceme!!!) Taxikář nás upozorňuje na to (když jedeme kolem nějaké šílené koloniální stavby, že její část asi do výše dvou metrů je pozůstatek starého inckého chrámu (ano, mezi šutry nestrčíte ani čepel nože, a už to nebudu opakovat!!!) a mezitím provádí s autem nehorázné věci. Vystupujeme na náměstí a jdeme do hotelu.

Po odpočinku vyrážíme (taxíkem, ulic se troubícími auty a houfem prodavačů čehokoliv už máme dost) na autobusovou zastávku, ze které odjíždí autobus do Pisacu. Máme štěstí, na místním UANu se zrovna jeden chystá vyrazit a opravdu – za dest minut jedeme. Cesta trvala půl hodiny a protože ještě stále nejsme nabaženi úžasných scenérií, které místní velehory nabízí (Andy jsou fakt nádherné!!!), ubíhá nám velice rychle. V Pisacu nás přepadá déšť, proto míříme…hádejte kam? Opět správně, do putyky :) Dáváme si každý dvě pivka (ještě jsme nejedli, Lucka se bouří, že má hrozný hlad, a naše dobře míněné rady, že hlad je převlečená žízeň, nebere na vědomí. Protože je už po poledni a přestává pršet, vyrážíme na místní tržnici nakoupit první várku dárků a potom, to už hlad cítíme i my, hledáme nějakou šikovnou hospůdku. První ještě není to pravé ořechové, ve druhé zas jídlo vypadá, jako by ho nakupovali na trhu v Cuzcu, zakotvili jsme až ve třetí… Dáváme si zeleninovou polévku, zeleninovou omeletu s hranolkama a pivo… Po obědě zjišťujeme, v kolik jede poslední autobus do Cuzca, a poté si bereme jeden z celé řady taxíků a necháme se vyvézt nahoru na ruiny. K našemu překvapení nám taxikář říká, že nás tady vysadí a bude nás čekat za tři hodiny někde úplně jinde. Rychle chápeme, že jde v podstatě o komplex památek, kolem kterých vede cesta, a domlouváme se, že nás bude čekat už v pět (poslední autobus jede v šest…) Vydáváme se na pochod. Památky jsou úžasné, zbytky – spíše však celé domy, jen střecha a okna chybí- jsou soustředěny do asi tří komplexů, kolem terasy, cesta občas stoupá prudkým schodištěm – paráda. V polovině cesty se k nám připojil místní Peruánec s rancem a ukázal se jako dokonalej vopruz – sice nám neustále vykládal historii okolních míst (bohužel jen španělsky, takže jsme chytali každé třetí slovo a informace byly občas…kusé), ale jeho hlavní cíl byl zcela jasný – vnutit nám svoje suvenýry. Povedlo se mu to…Ben tu strašnou blbost těsně před nástupem do taxíku na cestě zpět koupil… V Pisacu jsme chytli okolo půl šeste bus zpět do Cuzca a na hotelu nás čekalo překvapení: teplá voda! Zatímco jsme se postupně sprchovali, Ben využil toho, že ještě není na řadě a operativně zakoupil láhev místní kořalky – Pisca. O kvalitě už jsem se zmínil, jen doplním, že s kolou je to docela stravitelná kombinace (podotýkám DOCELA!!!). Večer nastala situace: kam vyrazit za pařbou? Věděli jsme sice o vyhlášeném klubu Kamikaze, ale dosud jsme na něj nenarazili. Až teď. Zřejmě naše kroky vedla intuice (a moje maličkost :):):):)), ale v 19.55 vcházíme do klubu… Super! Od 20 do 21 hod tu každý večer mají Hapy Hours!!! Dáváme si s Benem první koktejl, zatímco David s Luckou mizí někam na večeři. Koktejly jsou tu skvělé, originální a v době HH i finančně příjemné (za 4 soly, normální cena je tedy 8 solů…) V místnosti s pódiem se chystá kapela, ale protože má začít hrát až v 11 večer a my se ráno chystáme na Machu, raději v půl desáté platíme a jdeme do hotelu na kutě.

29. 2. 2000 (úterý)

se ráno necháváme vzbudit v 7.00 a v osm vyrážíme vlakem na Machu. Před nádražím je spousta prodejců kávy, mate de coca, pláštěnek, filmů a miliónu dalších „důležitých“ věcí. Kupujeme mate de coca a hledáme místo ve vagóně. Vše je OK, usazujeme se a čekáme na odjezd. Železnička má rozchod pouhých 85 cm, a i tak musí překonávat výšky nad Cuzcem poměrně zajímavým způsobem: vlak jede prudce do kopce, zpomaluje, z posledního vagónu vyskočí pohůnek, přehodí výhybku, naskočí, vlak mezitím zastaví a plynule pokračuje pozpátku, opět do kopce… Prostě cik cak do kopce. Do vlaku není potřeba nic kupovat, vše je možno levně koupit po cestě: jídlo, pití, čaj, kafe, cukroviny – prostě vše. Je zajímavé sledovat babky pře sedmdesát s obrovskými ranci, jak v padesátikilometrové rychlosti přelézají z vagónu do vagónu VENKEM!!! Vagóny totiž nejsou průchozí, takže toto páchají i průvodčí. Poprvé jsme to zjistili až při zpáteční cestě, kdy už byla tma, a řeknu vám, že když takhle stojíte na chodbičce, v poklidu klábosíte a najednou někdo buší zvenku na dveře, o které se opíráte… stojí to za to! Nesmím zapomenout se zmínit ještě o jednom „veselém“ místním zvyku: při průjezdu vlaku obydlenými částmi krajiny (nazývat těch pár hliněných chýší vesnicemi by bylo příliš odvážné) je řečený vlak pravidelně zlit kvanty vody, které na vlak lijí malí peruánští šmejdi s jasným cílem: trefit otevřené okno! A protože se jim to nezřídka daří, doporučuji okna hlídat a zavírat v okamžiku, kdy se na obzoru objeví lama – tedy furt, nikdy nevíte, co vás čeká za nejbližší zatáčkou…

Do Puerto Ruinas jsme dorazili ve 12 hodin, a první naše cesta vedla (bohužel, ale náš čas byl opravdu omezený) k autobusu. Zpáteční jízdenka nahoru na Machu Picchu stojí $9. Co se dá dělat. Kupujeme tedy a jedeme po neskutečných serpentinách do kopce. Kolem vidíme lidi, kteří usoudili, že mají dost času, a jdou po svých (pěšky trvá cesta asi 90 min, převýšení je prý cca 700m). Konečně jsme nahoře. Už z autobusu byla vyhlídka úžasná, ake tady… A to ještě netušíme, co nás čeká o cca 50-100 m výše! Kupujeme lístky, projdeme turnikety ala BVV a po vyšlapané stezce jdeme nahoru. A najednou je to tady! Nemá význam o tom psát, to se musí vidět! Proto místo sáhodlouhého líčení doporučuji pohled na fotky, ty hovoří za vše. Po minutách stání a koukání scházíme do města. Procházíme Bránou slunce a jsme uvnitř…

Fotíme jak divocí, ale stále v nás cosi hlodá: to cosi je Huyana Picchu, vrcholek, který je vidět snad na každé fotce Machu! Je přístupný! Po chvíli hovoru je to jasné. Lucka bude čekat dole a kamarádit se s lamama, my tři jdeme k bráně, kterou je nutno projít, aby člověk mohl začít lézt nahoru. Strážný v bráně (je třeba se napsat do knihy, vyplnit jméno, národnost, č. pasu a hodinu, kdy začíná výstup. Po návratu se musíte podepsat, že jste se vrátili…) sice chvíli dělá vlny, že je už půl druhé a nahoru že může pouštět lidi jen do jedné hodiny (chtěl úplatek, pacholek, ale byli jsme tvrdí :)), ale nakonec už je před námi jen cesta. Pochopitelně, chcete-li na kopec, musíte nejdřív dolů… Takže cca 150 výškových metrů dolů a pak nahoru. Kolmo. Po schůdcích na půl nohy, spíše však po šutrech. Netuším, jak vysoko jsme lezli (Machu Picchu má okolo 2200-2300 mnm, někde jsem četl, že HP má okolo 3000, ale to se mi zdá moc), ale byl to teror. Ben je nahoře první, za ním Erbik, a já dorážím po 50 minutách usilovného pochodu – spíše lezení – do neskutečně strmého kopce. Pár fotek a honem dolů. Ten výstup byl druhý největší zážitek z Machu. Ten první mě osobně teprve čekal… Dolů slézáme ve 15.05 totálně mimo. Je mi blbě, žaludek… Dehydratace. Po půllitru vody se situace uklidňuje a spřádáme plány, co dál. Je čtvrt na čtyři, v 16.45 nám jede vlak (to jsme ještě netušili, že jsme idioti a blbě jsme se podívali na lístky – ale zase jsme mohli sedět hodinu v putyce v Puerto Ruinas – vlak jel pochopitelně až v 17.45………), takže ve čtyři chceme sedět v autobuse dolů. OK, David s Luckou jdou koupit něco k jídlu a k pití, my dva s Benem se jdeme podívat na nejdůležitější část Machu Picchu – kámen na připoutání slunce – Intihuantana. Pro mě osobně nejúžasnější zážitek z celého Peru. Když jsem četl před dvaceti lety Halliburdtonovy Toulky světem, netušil jsem, že se toho šutru dotku. Dotkl. Jdeme zpátky na autobusový terminál a jak tak plkáme, nevšimli jsme si zašli jsme si cca 400 m po Camino Inca – staré cestě Inků, vedoucí z Cuzca na MP. Pokud máte čas, síly a zájem, je možno vystoupit z vlaku na zastávce „88km“ a jít posledních 33 km na MP pěšky. Trvá to tři a půl dne a je prý to dost zabíračka: z výšky 2200 pořád nahoru a dolů, přičemž nejvyšší bod má 4300… Rychle svou chybu napravujeme, a po setkání se žrouty (kteří stejně nic k jídlu nekoupili, zato koupili pivo, budiž jim za to vysloveno poděkování) sedáme do autobusu a po trapných mezihrách na nádraží a v hospodě jsme konečně v 17.30 ve vlaku. A jako obvykle, když se má něco posrat… Na mém a bratrově místě už sedí místní šmejdi a bohužel i jejich jízdenka je pravá. Okolo sedící Peruánci nám sice ochotně nabízejí sezení jinde, ale mezitím zjišťujeme, že vedle Davida a Lucky sedí Renáta. Vyrazila si ze Států na cestu do jižní Ameriky. S ní a jejím kamarádem, Švýcarem Mirkem, nakonec prokecáme celou cestu. A díky coce ani nevíme, že jsme před pár hodinama lezli na nějaký Huyana Picchu. Po únavě ani památky. Úžasná rostlina! A úžasně debilní systém, který trestá její dovoz byť jen v nepatrném množství na ukázku! Hajzli, však se jim to vrátí! Ale myslím, že se začínám opakovat…

V deset večer se v Cuzcu loučíme, měníme si maily, a naše squadra jde bez velkých cavyků spát. Zaplatili jsme hotel a nechali se vzbudit ráno v šest.

1. 3. 2000 (středa)

Budíček proběhl už v 5.45. Máme dost času, balíme a vaříme Mate de Coca. Je lepší si ho uvařit sám, je pak silnější. V osm ráno už sedíme ve vlaku do Puno na břehu jezera Titicaca. Ve vlaku je vše OK, na našich místech nikdo není. V oddělení pro čtyři lidi je vždy připevněn jeden stůl. Jako v jídelňáku. A je pravda, že je to praktická záležitost – celou cestu hrajeme karty, pijeme pivo(5 solů za 0,33 plech), mate de coca (2 soly) a pisco a hlavně: koukáme z okna. Výhled je úžasný (pokud se vám zdá, že se opakuju, tak bohužel, ale ty panorámata, jak by řekli Homolkovi, byly neuvěřitelné a hlavně: pořád!!! Andy jsou skvělé!) Pochopitelně stále probíhá hra „kdo trefí projíždějící vlak“, ale už si dáváme bacha. V poledne si objednáváme oběd (kuřecí stehno s rýží a hranolkama, jako předkrm avokádo a jako aperitiv pisco, vše za 15 solů) Projíždíme nejvýše položeným místem trati (4300 mnm) a v osm večer jsme v Puno (3800 mnm). Potkáváme známé z letadla a jedeme s nimi do hotelu, kteý oni zařídili. Po chvílích zmatků se suneme do jiného hotelu a ubytováváme se za 15 solů/os/noc. Protože noc je ještě mladá, vyrážíme na Plaza Del Armas. Nacházíme Rock Pizzeria, sedíme a kecáme. Pak jdeme s Benem na hodinku na internet a po návratu už jen posloucháme muziku, pijeme pivo a přemýšlíme a plánujeme, jak dál. Zatím jde všechno podle plánu (až na ten den v Cuzcu, ale jeden rezervní den jsme měli v záloze…) Pomalu odchází nejdřív kluci z Prahy, pak David s Lucku a nakonec my dva. Přestože je hotel od pizzerie vzdálen dva bloky, podařilo se nám zabloudit tak dokonale, že jsme si museli vzít taxi, aby nás zavezlo před hotel. A to jsme se hodinu před tím vrátili z inetkavárny, která je napůl cesty mezi hotelem a pizzerií. Ty uličky jsou si holt v noci dost podobné… Zaléháme a ráno nás čeká Titicaca.

2. 3. 2000 (čtvrtek)

Ráno jsme si konečně trochu pospali (to je ale dovolená, když musím každý den vstávat jak jouda …) a poté, co jsme odmítli hromady dobrotivých prodejců zájezdů na titicaca, jsme se nechali vyvézt taxíkem do přístavu. Tady jsme po krátké debatě zakoupili cca tříhodinový výlet na rákosové ostrovy Uros (na celý den na jezero se nám nechtělo) za 15 solů na hlavu. Koupili jsme bonbóny a žvýkačky pro prcky na ostrovech a vyrazili. Ostrovy samy o sobě jsou jistě zajímavé, ALE: je to celé hnusná, ohavná Zoo! Připlujete na ostrov, kolem vás se vyrojí hejno děcek, nabízí ručně kreslené pohledy, normální pohledy, kolem prodávají babky suvenýry, vzadu drtí indiánka obilí šutrem, na pánvi se peče ryby, do toho to houpání, člověk má pocit, že chodí po matraci, ALE! Za chýšemi z rákosu koukají kolektory, střechy ostrovů mimo turistické trasy jsou pokryté vlnitým plechem, pokud nedopatřením vyfotíte Peruánce, pravděpodobně po vás bude chtít sol, a když loď odjede, babka nechá drcení zrní šutrem (koupit si mouku za prachy za focení je jednodušší…)

Prostě nám připadalo, že ten skanzen s tím, že „…lidé tu žijí jako před lety“ je ve skutečnosti zoo, na které asi vydělávají především majitelé cestovek a člunů, kteří cesty na ostrovy organizují. Ale možná se pletu a na ostrovech mimo turistické dráhy jde opravdu všechno postaru… Nemám nic proti pokroku, ale přijde mi nesmyslné tvrdit lidem do očí očividné nesmysly… Pocity tedy rozporuplné, na každého to bude asi působit jinak…

Po návratu na pevninu, poté, co jsme byli opětovně ujištěni, že půjčit auto v Punu je nesmysl, jsme se vydali poohlídnout se po autobusech do Arequipy. Našli jsme místní „autobusák“ a mezitím okusili „slasti“ místní fiesty: nejen, že na nás byla ze všech koutů stříkána voda, ale Lucka (a poté i David) dostala zásah nafukovacím balónkem plným vody přímo do zad. Nic příjemného. Nejdřív jsme si mysleli, že tím Peruánci vyjadřují svůj vztah k cizincům, ale pak jsme zjistili, že to je prostě tradice a součást fiesty a že se ti magoři polívají navzájem… V kanclu místní společnosti jsme se dlouho dohadovali, kdy do arequipy vyrazíme. Nakonec jsme se shodli na pátku ráno. Ale ouha! Lístky už nejsou! Naštěstí nás zavedli vedle do společnosti Julsa, kde jsme si zamluvili čtyři lístky na ráno za 20 solů na osobu. Jdeme si vyměnit peníze, abychom mohli jízdenky zaplatit, a potkáme cestovku. V ní nám ihned ukazují fotku autobusu (jak z Německa), prý super, ráno vás vyzvedneme v hotelu, čistý autobus… blablabla. Protože jsme ale viděli „kancelář“, ve které jsme si objednávali jístky chvíli předtím, podlehli jsme (těch 50 kaček nás nevytrhne) a lístky za 25 solů na hlavu koupili v cestovce (pochopitelně jsme byli za gringos, protože když nás ráno vyzvedl v hotelu mikrobus a dovezl nás na autobusák, zjistili jsme, že jedeme se stejnou společností Julsa a stejným autobusem, na který jsme měli zamluvené lístky za 20 solů :):):):), ale zase jsme se těch 300 m od hotelu na autobusák vezli a to za 50 Kč stojí, ne? :))

Najednou se tedy před námi objevilo pár hodin volna. Po trapné epizodě z náhončím místní cestovky, který se mohl přetrhnout, že nám domluví cenu na incké hrobky za 10 solů na osobu, z čehož se pak vyklubalo asi 40, takže …“ Piss Off!!!“, jsme zasedli do hospůdky na jídlo. Tedy přesněji: někdo na jídlo, jiní na pivo :)… Tady jsme taky poprvé a naposled zažili místní legraci: po objednání čtyř piv s objevila babka s taškou se čtyřmi prázdnými láhvemi a hurá vedle do obchodu pro pivo…

Odpoledne jsme se prošli po místním trhu a večer stylově zakončili v Rock Pizzeria.

3. 3. 2000 (pátek)

Ráno, jak už bylo řečeno, jsme byli odvezeni autobusák, kde čekal autobus směr Arequipa. Nádherně smrděl benzínem – okamžitě jsme zjistili proč: místní pohůnek, aby ukázal, jak tady dbají na čistotu, vytřel snaživě celou podlahu autobusu směsí benzínu a vody v poměru 1:1… Sedět dvanáct hodin v autobuse, kde VELMI intenzivně smrdí benzín, a vyvětrat je nemožné vzhledem k prachu, to je něco!!! Naštěstí jsme s sebou měli láhev Pisca, cocu, a kluci z Prahy, které jsme opět potkali, s sebou měli calvados s colou (hrůza, ale furt lepší než teplé Pisco…)

Odjezd byl naplánován na sedm ráno, takže když jsme o půl osmé za mohutného řvaní náhončích „AREQUIPA, AREQUIPA“ opouštěli autobusák, docela nás to potěšilo… asi hodinu jsme jeli po poměrně slušné cestě, a pak to začalo: deset hodin jsme jeli po té nejsprostší polní rozježděné, hnusné, úzké, prašné cestě!!!!!!! Řidiči jsou v Peru opravdu totální magoři, to co předváděl ten náš, stálo za to: to, že se neustále snažil jet i po té hrůze aspoň padesátkou (hroby u cesty jsem přestal počítat po čtvrthodině, nemělo to cenu – byly všude…) a to i do kopce (tj. polovinu cesty), ještě šlo. Když ovšem člověk vidí, že kola se v té rychlosti pohybují dvacet čísel od nezpevněného okraje, pod kterým je dvousetmetrová propast…. Ještě že byl ten chlast. Cesta měla ale i pozitiva: nadmořskou výšku (viděli jsme ceduli, kde inzerovali 4750 m.n.m. a to jsme pak ještě zhruba hodinu stoupali…), nádherné pohledy na okolní hory (zvláště sjezd k Arequipě, kdy musel autobus sestoupit cca 2.500 výškových metrů do ohromné kotliny, plné mlhy, na jejímž dně byla Arequipa, přičemž na druhé straně kotliny čněl mohutný masív sopky Misti – 5.800 m.n.m. – nádhera!!!), překvapení, když vidíte na ohromné náhorní plošině, kde cesta neexistovala a řidič si vytyčil směr a jel, ve vzdálenosti tří hodin od nejbližší civilizace, tak v tomhle opuštěném místě když vidíte těžké mechanismy a lidi kolem nich, jak dělají cestu, to je fakt síla. Dál úžasná krajina okolo jednoho horského plesa v nadmořské výšce hodně přes čtyři km, která vypadala přesně jako Mordor (kdo zná Tolkiena, ten ví, o čem mluvím…) a nesmím zapomenout na vesnici cca v půlce cesty, jakési centrum, kde stály všechny autobusy na cestě z a do Arequipy: i ta nejzapadlejší vesnice na zakarpatské Ukrajině je co se týče civilizace atd na vyšší úrovni… A perlička z cesty na závěr: není dobré a na cestující nepůsobí dobře, když řidič co hodinu zastavuje a vy po čase zjistíte, že je to kvůli tomu, že pohůnek utahuje šrouby na kole…

Okolo deváté večer jsme konečně v Arequipě. Podle Lonely Planetu se necháváme dovézt do Hostal Santa Catalina (na ulici Santa Catalina, vedle kláštera Santa Catalina, a hádejte, jak se jmenuje cestovka vedle hotelu :)) a můžu ho všem doporučit: čisté pokoje, majitel v pohodě a cena? 10 solů na osobu a noc, to se dá, ne??? Prohlídku města necháváme na ráno, jsme dost utahaní. Kluci si pouze zakoupili dvoudenní zájezd do Colca Canyonu za kondory – my si o tom vzhledem k času můžeme nechat tak akorát zdát – v blízké hospůdce si dáváme pozdní večeři a pivo (Arequipeňa je dost hnusná, rozhodně pokud to jde, vyhněte se této značce…) a celkem brzo jdeme spát… Ráno chceme omrknout půjčovny aut, dočerpat prachy, a když vše klapne, podívat se odpoledne na skok ke Colca Kanyonu a v neděli ráno vyrazit směr Pacifik a město Nazca. Bláhové naděje, jak jsme se měli zakrátko přesvědčit…

4. 3. 2000 (sobota)

Ráno začalo nevinně: konečně jsme se vyspali – poprvé a naposled v celém Peru – a okolo desáté vyrazili taxíkem na letiště. Tam sice půjčovna aut byla, jenže byla zavřená… Naštěstí jsme získali telefonní číslo na jejich pobočku v centru města (asi 5 minut chůze od hotelu :)), která byla otevřená. Vyměnili jsme tedy v místním exchange peníze a hurá do AVISu. SHIT!!!!!!!!!! Co se týče půjčoven aut, jsou Peruánci úplně mimo. Ale úplně!!! Za tři dny v Economy Class (mizerné Hyundai Accent) po nás chtěli neuvěřitelných $560, a to bez pojištění a benzínu!!!!!!!!!!!!!! Jak říkám, zcela mimo realitu!!! Tak jsme je poslali do…škaredých věcí a vypadli do putyky, že se poradíme, co dál.

V putyce – levná, a to byla přímo na Plaza del Armas – jsme nad pivem uvažovali, co dál. Je totiž fakt, že nám to udělalo dost velký škrt v plánech, s autem bylo v našem časovém harmonogramu napevno počítáno… Nakonec jsme situaci vyřešili takto: fofrem do hotelu, rychle se sbalit, zaplatit a behom na Zelenů Horu… totiž na autobusák a co nejdříve vyrazit do Nazcy. Tím pádem sbohem, kondoři, snad příště… Na místním UANu jsme měli štěstí – za 25 solů nám za 15 minut odjížděl přímák – tentokrát bez vůně benzínu… Ve dvě odpoledne tedy v autobuse společnosti Cruz Del Sol opouštíme Arequipu. Viděli jsme z ní jen kousek, náměstí a okolí je pěkné, ale nebýt mizerného AVISu, byly by naše vzpomínky mnohem příjemnější…

Cesta do Nazcy byla totéž jako cesta do Arequipy s drobným rozdílem – cesta byla asfaltovaná, ale styl toho šílence za volantem se neměnil… Po příjezdu na pobřeží se navíc přidala další šílenost: tunely a spolu s nima hrůzné zatáčky, kdy pod námi bylo v hloubce několika set metrů pouze moře…Tunely jsou kapitola sama o sobě: temná díra do nitra hory, zubaté okraje se téměř dotýkají zrcátek, dopředu není vidět – jak ti cvoci vědí, že proti nim nic nejede, je mi záhadou… Když se začalo stmívat, zjistili jsme, že absolvovat další část cesty tímto způsobem a ještě ve tmě je nad naši psychickou odolnost. Naštěstí byla zrovna zastávka, tak jsme jako léčívo zakoupili dvě plaskačky citronového rumu – jediný alkohol, který v té mizerné díře měli! Aspoň něco. Než jsme se rozjeli, zmizla jedna flaštička, a po 10 minutách jízdy i druhá… Takto posilněným se nám podařilo zbytek cesty přežít bez výraznějších psychických otřesů… V jedenáct večer jsme vylezli na okraji Nazcy – kolem poušť. Ihned se na nás nalepili „ubytovatelé“. Nakonec to vyhrál Miguel – byl nejneodbytnější, cpal nám před oči nějakou českou vizitku, breptal anglicky a prý: „Ubytování se sprchou a teplou vodou jen za 10 solů!“ No nevemte to! Tak jsme se nechali odvézt k hotelu – super. Problém pochopitelně nastal druhý den: při placení se najednou ukázalo, že hotel stojí 15 solů na noc… Takže jsme se rozjeli za milým Miguelem a nakonec (poté, co Ben projel místní ghetta a chvílemi měl obavu, že ho místní sežerou) jsme ho i našli. Po delší vzrušené diskusi ( to už jsme věděli, že nám naúčtoval tři dolary za letištní taxy, které normálně stály 5 solů – možná vám to bude připadat, že jsme se hádali o prkotiny, pár korun, ale v součtu už to pár solů nebylo a člověka přestane po čase bavit být všude za gringo – navíc kombinované s dojnou krávou…) to nakonec dopadlo tak, že za nás ten chytrák zaplatil ten rozdíl… Nemá nabízet ceny, které pak nemůže zaručit! Zatím jsme o těchto událostech neměli ani ponětí. Ubytovali jsme se a vyrazili do městečka. Našli jsme si čínskou restauraci, dali pivko (na jídlo neměl nikdo po té cestě ani pomyšléní…) a než jsme se vzpamatovali, byly najednou dvě ráno a zavírali! Tak jsme šli spát s vidinou toho, že ráno poletíme nad jednou z nejpodivnějších záhad na světě.

5. 3. 2000 (neděle)

Ráno z nás Miguel vytáhl třikrát $54 za půlhodinový přelet nad obrazci na poušti Nazca, letištní taxy a vstup a dopravu na hřbitov, kde se pohřbívali lidé z kultury Nazca (super mumie, i po 2300 letech zůstaly zachovány vlasy… hřbitov sám se nachází 25 km od Nazcy, je to pláň dlouhá cca 2 km a široká 600m, kde je údajně až 10.000 hrobů. Odkrytých a pro turisty zpřístupněných jich je jen 10, ale stačí. Po celé planině se válí kousky kostí…dost silný zážitek!) Asi nás tady zase natáhl, ale byli jsme celí natěšení na ten let…Dovezl nás na letiště, bylo půl osmé ráno a bylo plno! Čekali jsme až skoro do poledne, než jsme se dostali na řadu!!! Při čekání v nemožné pouštní atmosféře jsme si ani nevšimli, že nás pohryzaly nějaké agresivní pouštní bestie: maličké, pohyblivé, žlutočerné a ŽRAVÉ!!! Nejvíc jsem to odnesl já, na levé noze asi padesát kousnutí, na pravé okolo třiceti. Ze začátku jsem o tom ani nevěděl, ale pak! Vypadal jsem jako malomocný… (i teď, po více než měsíci, mám stále jizvičky…)

Nakonec jsme se ale dočkali: letadélko bylo čtyřmístné (my tři – Lucka se naštěstí ráno rozhodla, že nepoletí, ale jen se pojede podívat na věž, která stojí asi uprostřed pouště, nechala ji tam postavit Němka M. Reiche, kteá se výzkumu obrazců věnovala celý život, a jsou z ní vidět tři nejbližší obrazce – Ruce, Strom a Papoušek), akorát my tři a pilot Amerigo – stylové jméno :) K samotným obrazcům je málo co dodat: neuvěřitelná změť čar(třeba 25 km dlouhá a ABSOLUTNĚ rovná!!!), ornamentů, trojúhelníků, šipek, obdélníků, ze kterých Däniken udělal přistávací plochy pro lodě mimozeměťanů…, a pochopitelně obrazce!!! Je jich asi 15, každý obletíte 2x a jsou SUPER!!! Bohužel fotky až tak dobře nevyšly, ale na HDD to zůstane nafurt! Po Machu Picchu druhý nejsilnější zážitek z Peru! Po přistání a Davidově aklimatizaci (je pravda, že letadlo DOST házelo, ale já a Ben jsme byli asi natolik zažraní do okolí, že nám to ani nepřišlo…) jsme odjeli zpět do hotelu, šli jsme se najíst, a poté, co jsme s Benem našli Inet a odeslali poštu a David s Luckou mezitím vegetili na pokoji, jsme vyřešili problém s cenou ubytování, vzali batohy a jeli se podívat na hřbitov. No a po menší exkurzi do dílničky, kde místní Peruánec vyráběl dokonalé napodobeniny staré keramiky, jsme kolem páté odpoledne sedli na autobus a jeli přes město Ica do pobřežního městečka Pisco, kde měla naše cesta končit. V Ice jsme naštěstí chytli přestup na autobus přímo do Pisca a kolem desáté večer vystoupili z autobusu na dálnici u Pisca. Po překonání rekordu v počtu lidí v Daewoo Tico (pět lidí a pět báglů – Ben měl dva :)) jsme si nechali doporučit hotel. A dobře jsme udělali! Hotel San Isidor vřele doporučuju! Za dvoják v ceně 35 solů za noc dostanete evropský komfort s televizí… Majitel je příjemný člověk, jeho manželka taky, oba mluví slušně anglicky: skvělé zakončení naší cesty. Strávili jsme tam dvě noci a neměli jsme nejmenší problém!!! Dokonce protože jsme byli momentálně bez peněz – v deset večer byly banky kupodivu zavřené – domluvil nám, že se ráno pojedeme podívat na Isllas Ballestras zatím gratis a zaplatíme později. Jak říkám, skvělý člověk. Ten večer už jsme nikam nešli, hoteliér měl pěkný venkovní bar jen pro hosty, a lednička pěkně chladila…

6. 3. 2000 (pondělí)

Tenhle den jsme měli v plánu výlet na ostrovy (Galapágy pro chudé, jak jsou nazývány pro poměrně rozsáhlou originální faunu, ovšem za zlomek ceny oproti skutečným Galapágám…) a pak se válet u Pacifiku. Vyšlo to tak napůl… výlet na ostrovy byl skvělý, v osm hodin jsme se v přístavu Paracas asi 15 km od Pisca nalodili na člun a vyrazili asi na tříhodinovou plavbu po oceánu. Ostrovy jsou skvělá záležitost, kvanta lvounů, terejů, kolonie tučňáků Humboldtových a pelikánů jsou bezva, ale aspoň pro mě byl nejsilnějším zážitkem trojzubec v Paracasu. Tatáž kultura jako na Nazce, ovšem tentokrát je na svahu nad zátokou vytvořen 160 m vysoký obrazec, o kterém nikdo neví, co má představovat: trojzubec, maják, kaktus – spousta teorií a ani jedna důvěryhodná… a do toho Däniken se svými blbostmi o signalizaci pro mimozemšťany – ten chlap je úplně mimo! Je nepochopitelné, jak ta věc vydržela na břehu oceánu 2300 let bez porušení!!! Neprší tam, nefouká tam, takže i když je to jen vyrejpané do poměrně měkké hlíny, jak jsme se dozvěděli, je to tady pořád!!! Zážitek č. 3!!!!!

V poledne jsme se vrátili zpět a nastal problém: v celém městě byly bankomaty jen na VISA, kdežto David měl MASTERCARD!!! Nakonec to dopadlo tak, že jsme s Benem courali po městě a oblízali bary, kdežto David s Luckou byli nuceni jet do Icy. Hezká dělba práce :)

Nakonec vše dopadlo dobře, David s Luckou se v pořádku vrátili, takže jsme pozdě odpoledne přece jen vyrazili k oceánu. Stálo to ovšem celkam za prd, voda nic moc a místo pláže smetiště!!! Ale vlezli jsme tam (jen já a Ben, David s Luckou prohlásili, že se v mnohem hezčím Pacifiku koupali loni na Novém Zélandu – co s takovýma lidma…) a raději jsme si po čtvrthodince na „pláži“ zašli do jedné z nesčetných hospůdek na pobřeží na rybí speciality. SUPER!!! Večer jsme zakončili mejdánkem v hotelovém baru. To byl náš poslední večer v Peru :(

7. 3. 2000 (úterý)

Po obligátně brzkém ranním vstávání jsme naposledy zabalili, a po opravdu srdečném rozloučení s hoteliérem jsme v devět ráno nasedli na bus do Limy. Bez problémů jsme ve dvanáct vystoupili na jednom z terminálů a plánovali jsme, že odvezeme batohy na letiště a projdeme alespoň jedno muzeum. Chyba! Taxikář, který nás vezl, nás varoval, že v centru jsou demonstrace, a že bychom taky nemuseli dojet včas. Tak jsme si hodili na letišti bágly do úschovy (asi tři dolary, celkem dost drahá) a jeden pohůnek se hned nabídl, že nás odveze do „nedaleké“ hospůdky… Po dvaceti minutách jízdy jsme znervózněli, zvláště když z něj vypadlo, že projíždíme velmi nebezpečnou čtvrtí (přístav). Když na nás ovšem po naléhání vybafl cenu $25 za jeho služby, bylo nám jedno, kde jsme. Donutili jsme ho zastavit, dali mu asi pět posledních dolarů a poslali ho do… Šmejd!!! Prohlídli jsme si přístav, v místní putyčce si dali poslední místní jídlo (zase ryby, jak jinak v přístavu, že?) a za 17 solů si vzali taxi zpět. Ta čtvrť byla asi fakt nebezpečná, taxikář vypadal jako z filmu o italské mafii, a první, co udělal, když jsme nastoupili do auta bylo, že zacvakl se slovy „most dangerous place..“ bezpečnostní zámky… Ale nestalo se nám nic a na letišti jsme si po epizodě s Davidovým batohem (viz výše) počkali mezi prvními na sitting, díky čemuž jsme seděli všichni pohromadě, poslali pohledy (jeden pohled cca 35 Kč za poslání…), no a pak už jen chodili co hodinu do bankomatu pro dalších 50 solů :):):):)

Ve třičtvrtě na osm jsme dali sbohem té úžasné zemi, a po opětovném mezipřistání v Bogotě jsme ve středu 8. 3. 2000 kolem pěti odpoledne přistáli ve Frankfurtu… Na záchodě jsme se převlékli – měli jsme kraťasy a ve Frankfurtu bylo 8° nad nulou…, počkali na přílet ČSA a po úklidu nastoupili do letadla směr Praha. Zbytek už byl nudný: ve čtvrt na osm večer jsme přistáli a po trapných dotazech místního celníka („…a nevezete náhodou nějaké ROSTLINY NEBO ČAJE?“ – debil…) jsme se setkali s Drakem, který nás už čekal i s autem… Ve čtvr na devět jsme opustili Prahu a o půlnoci už jsme si v Ostravě v Saloonu dávali pivo… No a ráno do práce…

Tak jsme tedy dokázali za minimum času shlédnout maximum památek v Peru. Co říct závěrem? Pokud někdo uvažuje, že by se jel podívat do jižní Ameriky, ať si určitě vyšetří čtrnáct dní na Peru. Minimálně. Pokud máte čas a zbytečných cca 25.000 Kč a natrefíte na slevu, neváhejte!!! Pokud nebudete spěchat, paradoxně ušetříte – my jsme museli platit za věci (let do Cuzca, autobus nahoru na Machu…), které bychom normálně absolvovali jinak. Peru je nádherná země a s trochou štěstí i bezpečná. Teď mě a Bena čeká měsíc v Iránu a až se vrátíme, určitě se tady naše zážitky objeví.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .