0
0

Nemrut Dagi

K bájnému vrcholu Nemrut Dagi jedeme okruhem, na kterém je několik menších mohyl, například Karakus, a pevnost Yeni Kale. Cestu si zpříjemňujeme zastavením u mostu Cendere, který je nádhernou ukázkou starořímského stavitelství. U řeky, která tu teče pod nádherným skalním převisem, je v neděli odpoledne spousta lidí, kteří si sem zajeli na piknik. Baví se u jídla, koupou se a dokonce i hrají a tančí.

Platíme 5 tureckých lir a vjíždíme do národního parku Nemrut Dagi. Hrbolatá cesta vede ke stejnojmenné hoře, která je vysoká 2150 m.n.m. Její vrchol byl přeměněn v hrobku krále Antiocha, který se povýšil na boha a jeho podobizna byla postavena mezi sochy bohů, které stály na východní a západní straně mohyly. Pak však byla hrobka po mnoho staletí zapomenuta, sochy popadaly a poškodily se a znovu objevena byla teprve na konci 19. století německým cestovatelem Karlem Puchsteinem. Od padesátých let minulého století sem míří davy turistů hlavně na východ a západ slunce, má odsud být nejhezčí na světě.

Rozhled a západ slunce je opravdu fantastický, jen kdyby kolem nebylo několik stovek turistů. Nocujeme kousek pod vrcholem a dlouho do noci vidíme světla aut pomalu jedoucí z hory.

Od jednoho Nemrut Dagi k druhému Nemrut Dagi

Z Nemrut Dagi míříme na východ, cestou přeplouváme Ataturkovu přehradu. Trajekt jezdí každou hodinu a stojí 5 tureckých lir. Krajina postupně přechází v náhorní plošinu a vesnic je čím dál tím méně. Těch několik málo vesnic které míjíme se skládá z několika čtvercových domů s rovnou střechou. Žije tu většinou jedna větší rodina, která se živí zemědělstvím. Není nám ale jasné z čeho žijí, protože v okolí je jenom vyprahlá tráva a po kopcích pobíhá jen několik kusů dobytka. Protože zde není dřevo a zimy jsou velmi chladné, tak se musí topit tím co je. A jediným palivem je kravský trus. Ten se promíchá se slámou a usuší se. Příprava otopu na zimu zanechá na lidech svojí stopu v podobě silného zápachu.

Největším městem na cestě k jezeru Van je Dyanbakir. Město má špatnou pověst jak v ostatním Turecku, tak i ve všech průvodcích. Město leží na řece Tygris a bylo založeno před třemi tisíci let. Jeho starořímské hradby mají délku přes 10 km a mají být spolu s čínskou zdí jedinými výtvory lidských rukou viditelné z vesmíru. Dnes je toto město centrem kurdské části Turecka.

I přes špatnou pověst se ve městě cítíme příjemně a bezpečně. Při návštěvě tržiště jsme pro místní atrakcí a všichni nás srdečně zdraví. Město je vyhlášené i pěstováním melounů, aby vyrostly co největší tak se přihnojují holubím trusem. Každoročně se zde v létě koná festival melounů, dříve prý melouny dosahovaly váhy až 100 kg, dnes je to prý bída, bývají maximálně 50 kg.

Za stále častějších vojenských kontrol překonáváme hrbatý most Malabati a přijíždíme do Bitlis, které je spolu s městem Siirt centrem kurdského odporu. Na nocleh ve volné přírodě není ani pomyšlení, stále míjíme tanky a kolem řeky jsou jen strmé skály. Už za tmy se ptáme v betonárce zda si zde na trávníku můžeme rozdělat stan, slibujeme že hned za úsvitu zmizíme. S radostí nám toto umožňují, přinášejí bohatou večeři, čaj a můžeme si dát i teplou sprchu. Ostatně při každém zastavení jsme v Kurdistánu mile přijati, později se doma shodujeme na tom, že Kurdové jsou snad nejpohostinnější národ, který jsme při našich cestách poznali.

Ráno přijíždíme k jezeru Van a odbočujeme po úzké asfaltce k vrcholu sopky. Po mnoha zatáčkách stojíme na kraji kráteru, druhého Nemrut Dagi, ve výšce 3000 m.n.m. Kráter této sopky patří k největším v Asii. Na jeho dně vede několik šotolinových cest k studenému a teplému jezeru. I to teplé jezero je ale studené a ke koupání nás opravdu neláká. Potkáváme tu německý manželský pár s obytnou Tatrou 815. Ve svých 67 letech si konečně pořádně užívají důchodu.

Jezero Van

Toto bezodtokové jezero je podobné dalším dvěma jezerům nacházejícím se v Íránu a Arménii. Jeho voda je silně zásaditá a až neskutečně modrá. Rozloha tohoto jezera je 4000 km2 a jeho hladina se nachází ve výšce 1750 m.n.m. Ne nadarmo se nazývá vnitrozemským mořem. Je sevřené hradbou hor, které se zrcadlí ve vodách a na jeho březích je několik památek velkého významu. Je to katedrála Ahtam na ostrově Aktamar, starodávné město Ahlat a hlavní město Van se svojí Vanskou skálou. Všechny si zaslouží naši návštěvu, minimálně pro svoji magickou atmosféru.

Starou Arménií

Od jezera Van je třeba překonat pohoří Ala, které je sopečného původu a v některých místech je velikost lávových řek tak velká, že Etna je proti tomu neškodný kopeček. Pomalu se před námi objevuje bájná hora Ararat. Tento impozantní vulkán vystupuje do oblačných výšin z náhorní plošiny a svojí velikostí vzbuzuje úctu. Největším městem na jeho úpatí je Dogubeyazit, nazývaný též „Psí ucho“. Ne nadarmo, íránská hranice je odsud jenom kousek, a tak se sem sjíždějí lidé i toho horšího typu. Nad městem je nádherná stavba Isak Pasa Sarayi tyčící se ve výšce 2000 m.n.m. Se svými 366 místnostmi patřila k nejkrásnějším stavbám světa a v mnohém zastiňovala paláce mnohem mocnějších vládců. Po okraji nádherného kaňonu po jehož dně vede hranice s Arménií, přijíždíme do města Kans postaveného ve výšce 1768 m.n.m. Ne nadarmo se této oblasti říká „turecká Sibiř“. Teplota klesá ke 4 °C. Na nocleh zastavujeme u pumpy, vítá nás pumpař v péřové bundě a ujišťuje nás, že je to úplně normální. Je konec června, tak nevíme kdy je tady vlastně to léto.

Nedaleko města, těsně u hranic s Arménií je pozůstatek hlavního města Staroarménské říše Ani, postaveného před tisíci lety. Turky je nelibě snášeno, že jde o nádherný pozůstatek staré křesťanské arménské architektury, a tak je údržba památek nulová. Ještě před pár lety armáda zdejší chrámy záměrně ničila. Kostely postavené kolem roku 1000 po Kristu jsou ale stále nádherné a je až s podivem jak odolávají času. V městě bylo mnoho kostelů a v 10. století konkurovalo svou velikostí a významem ostatním velkým městům tehdy známého světa. Pozůstatky města jsou velmi rozlehlé a prohlídka nám tedy zabírá skoro celý den. Potkáváme tu pouze dva turisty.

Do země Amazonek

Z Karsu jedeme k úpatí pohoří Kačkar. Toto pohoří strmě vystupuje z břehů Černého moře a je dodnes nejopuštěnějším a zároveň nejúchvatnějším v celém Turecku. Toto území patřilo dříve ke Gruzii a tak si zde prohlížíme mnoho gruzínských kostelů. Často jsou ukryty vysoko v horách. K nejhezčím patří Bana a Ishan. Cestou k nim se projíždí nádherným hlubokým kaňonem podél bouřící řeky.

Na hlavní trase k moři spadla skála a tak jsme před městem Arvin posláni objížďkou kopírující původní starou cestu. A tak 2 km zavalené cesty pro nás znamenají skoro 100 km objížďky.

Město Hopa leží na břehu moře a je posledním městem Turecka před vjezdem do Gruzie. Je také centrem zdejších čajových plantáží. Od města na západ se příkře zvedají vrcholy Kačkaru a tato část pobřeží byla za starověku považována za konec světa. V bájích o Odysseovi a Argonatech se právě zde snažil Odysseus získat zlaté rouno a střetl se zde i s kmenem bojovnic, s takzvanými Amazonkami.

Současnost je ale méně divoká a pobřežní cesta se rozšiřuje, všechno je připraveno pro turisty. Stačí ale odbočit z hlavní trasy do hor a vše se změní.

Kač-Kar

Ve městě Pazar, které je silně muslimské a jde zde možné koupit maximálně ovocná šťáva, odbočuje silnice do údolí Hemsin. Toto údolí je nejnavštěvovanější z celého Kačkaru a podél cesty je mnoho památek, od starých mostů až po zříceniny hradů. Skoro samozřejmostí jsou všudypřítomné čajové plantáže. Cesta příkře stoupá a na jejím konci je pohled na nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří, 3932 m.n.m. vysoký Kačkar.

Chceme si trochu odpočinout od civilizace a proto vyjíždíme napříč horami do Bayburtu kolem jezera Uzungol. Jezero je velmi škaredé a hned za ním začíná bahnitá příkrá cesta k vrcholům. Cesta je zařízlá do hory a na jejím kraji je propast. Po dlouhé době vidíme asi desetiletého kluka a tak se ho chceme zeptat zda jedeme dobře. On se nás ale lekne, že praští s kolem a zděšené prchá. Za chvíli si ale uvědomuje co udělal a s omluvným úsměvem se vrací zpět a povídá si s námi. Začíná se objevovat sníh a také první horská stavení, tak zvané yayly. Jsou to letní stavení Turků z pobřeží, kteří sem v létě utíkají před vedrem a pasou zde dobytek. Velmi špatná cesta plná výmolů se klikatí nádhernou krajinou kolem vrcholů hor a mnohokrát prochází hlubokými ledovými brody. I když jde jenom o pár desítek kilometrů zabírá nám to celé odpoledne a jsme rádi, když k večeru klesáme do údolí. Teplota tam nahoře se začala opět až příliš blížit nule.

Stále na západ

Jedeme po hlavní trase na Ankaru a okolí je stále stejné. I když jde o vyprahlou krajinu žily zde největší civilizace starého světa. Jednou z nich byly i Chétité, kteří před třemi tisíci let soupeřili s Egyptskou říší. Sídlem krále bylo město Hattusas postavené na několika pahorcích okolních hor. Protože je nedaleko Ankary, tak jsou zde na turisty dobře připraveni v podobě vysokého vstupného a spousty prodejců „originálních“ vykopávek. Prohlídka ale rozhodně stojí za to.

Odjíždíme z Hattusas a zanedlouho již míjíme Ankaru a po pár dnech překračujeme průliv Dardanely, za kterým jsme už skoro doma, v Evropě.

http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/turecko/turecko-3871.html?kid=1323

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .