0
0

Kologru, Kappadokie…

Tentokrát je před námi kout Země nazývaný Malá Asie. Teprve při překračování hranice mezi Rumunskem a Bulharskem si uvědomujeme, že jsme zase na dlouhé cestě.

Po zaplacení 12 USD najíždíme na trajekt, který prý jezdí nonstop. V praxi to znamená, že jede až se naplní. Tak po několika hodinách konečně vyplouváme a před námi je přeplutí hraniční řeky Dunaje do Bulharska. Cesta tímto balkánským státem je rychlá a před námi je náš starý známý přechod bulharsko-turecké hranice nedaleko města Edirne. Přechod je stále stejný, jen vlastní odbavení je díky zrušené vízové povinnosti o dost rychlejší.

Brána Orientu

Prvním městem před námi je Edirne, takzvaná „Brána Orientu“. V tomto starobylém městě poprvé na této cestě vidíme mešity a rušný trh. Největší dominantou města je mešita Selimiye Camii, která je volně přístupná. Hned u mešity je tržnice, skoro k nerozeznání od té naší. Nabízí se samé východní zboží. Odvrácenou stranou tohoto města je to, že turista je zde tvor vcelku běžný a tak je všechno celkem drahé. Sem totiž míří většina „adventure“ zájezdů, které nabízejí Orient. Proto po krátké prohlídce míříme přímo na Istanbul. Poučeni z minula, kdy jsme tímto velkoměstem pojížděli během odpolední dopravní špičky, vstáváme před východem slunce. Brzy si uvědomujeme jak jsme naivní! Špičku zde mají zřejmě pořád a tak se opět proplétáme kolonou aut a průjezd městem s trochou prohlídky památek nám opět zabírá skoro celý den. Istanbul je jediné město na světě, které se rozkládá na dvou kontinentech a tak z Evropy do Asie přejíždíme přes impozantní most klenoucí se nad úžinou Bospor.

I když jsme již z Istanbulu pryč, stále projíždíme městy, která se rychle rozrůstají a vytvářejí tak aglomeraci dlouhou přes 80 km.

Hory Kologru

Míříme do hlavního města Turecka, do Ankary. Nevolíme ale dálnici, ale vedlejší cestu protínající pohoří Kologru. Ostatně když chceme v Turecku jet kamkoli, vždy jsou před námi hory.

Cesta prudce stoupá a vesnice žijí životem vzdáleným velkoměstu pod nimi. Svahy kopců stoupající od Černého moře jsou často místem prudkých bouří což je vidět na bujné vegetaci, a tak i my musíme být řádně umyti prudkým deštěm. Okolní husté lesy však velmi rychle mizí a před námi se objevuje krajina nekonečných luk a bizardních skal. Okolní hory mají všechny možné tvary a barvy od oblé skály hrající mnoha barvami až po stolové hory s rozeklanými kaňony. Hustota obydlí rapidně klesá společně s teplotou a rozpálené Turecko má pro nás nyní podobu studeného severu. Lidé jsou ale velmi milí a pohostinní a tak jenom krátké zastavení ve městě na čaj se může změnit v pozvání na oběd.

Gordion

Historických památek zde není mnoho, ale jednu z nich nemůžeme minout. Je to Gordion, město ve kterém měl podle legendy Alexandr Veliký rozetnout gordický uzel a převzít vládu nad velkolepým městem. Legenda je ale mnohem krásnější než skutečnost. Z města zůstaly jenom trosky impozantní brány zastavěné lešením a několik pokusů o vykopávky. Zvláštností okolí jsou kuželovité kopce, které jsou rozesety v řadách, ale i nahodile v širokém okolí. Tyto zvláštní kopce jsou hrobkami frýžských králů. Jediná přístupná hrobka je ale hrobkou jiného krále a ne známého Midase, který je pochován na jiném místě. Nedaleko od hrobky je malé muzeum, do kterého se platí vysoké vstupné. A tak trochu zklamáni odjíždíme do Ankary.

Kolem Ankary k jezeru Tuz Golu

Ankara je novým hlavním městem, které vzniklo ve 20. letech 20. století z vesnice. V průvodcích se o něm praví, že nejkrásnější na něm je to, že z něj odjíždějí autobusy. Prohlídku centra tedy vynecháváme. Kolem celé Ankary vede dálniční obchvat v uctivé vzdálenosti od města po celkem vysokých kopcích. Takže bez problémů stoupáme přes 2000 m.n.m. Odsud máme město topící se ve smogu jako na dlani. Na celém okruhu není jediná benzinová pumpa. Po 80 km rezervy dojíždíme snad na benzinové páry a jsme rádi, že můžeme natankovat i ten nehorázně drahý benzin. Čtyřicet sedm korun za litr je opravdu dost, ale co nám zbývá, jinde není levnější.

Znenadání se před námi objevuje velká lesklá plocha jdoucí k obzoru. Je to jezero Tuz Golu, největší solné jezero v Malé Asii. Jeho povrch netvoří solná krusta, po které by se dalo jezdit, ale spíše mazlavé bláto a hustý slaný roztok. Jen na některých místech je voda plná velkých krystalů soli. I když jde o slané jezero, vyvěrá kolem něho mnoho pramenů se sladkou pitnou vodou, která je zavedena do kašen na parkovištích.

Kappadokie

Od jezera je to jenom kousek do Kappadokie, pohádkové země. Snímky odsud zahlédl snad každý, nechybí snad u žádné reklamy na zájezd do Turecka.

Celá tato krajina vznikla díky třem sopkám, které se po miliony let vyvrhovaly svůj obsah. Díky tomu vzniknul kraj, který nemá ve světě obdoby. Prvním našim zastavením je údolí Ihlara obydlené již od pravěku. V tomto kaňonu řeky se ukrývali první křesťané a v jeho příkrých stěnách si vyhloubili jeskyní obydlí a kostely. Nejznámější z nich je kostel Yilanli Kilise. Dalších volně přístupných kostelů je v okolí nespočet a je s podivem, že do dnešních dnů zůstala zachována i jejich nádherná výzdoba, zvláště když uvážíme, že po nástupu islámu v Turecku se tyto malby spíše ničily než udržovaly. Při zastavení jsme opět obleženi dětmi, které se dožadují nějakého pamlsku. Protože se jedná o turisticky „profláknutou“ oblast tak se chovají i dost drze. Požadují bonbóny a my ji vysvětlujeme, že žádné nemáme. Dostává se nám pohotové odpovědi od malého kluka: „Támhle je obchod, tak je tam můžete koupit“.

Z údolí Ihlara vede cesta přes horu Gollu Dag na jejímž úpatí stojí Guzelyurt. Město, u kterého je podzemní skalní město a kostely opět ukryté ve skále. Při prohlídce jsme v celém areálu úplně sami a tak si vychutnáváme okolní nádheru, s konstatováním, že si uměli vybrat místo. Jen v podzemním městě jsme atakováni skupinkou asi třiceti tureckých školáků, kteří si všichni najednou chtějí promrskat svou angličtinu.

Po překonání vrcholu hory najíždíme na planinu a jenom pozvolna klesáme k nejznámějšímu místu, k město Nevsehir do oblasti Goreme.

Koncentrace turistů se rapidně zvyšuje a již při příjezdu k Uchasaru je celá skála obložena stánky a autobusy. I tak je ale okolní krajina až pohádkově krásná. Procházka v Goreme, kde je největší skalní město může být nekonečná a okolní skály mění tvar s každým krokem. Žít v těchto skalách muselo být přinejmenším zajímavé. Po přejezdu do Zelve se k prazvláštním tvarům skal přidávají ještě černé čepice na vrcholcích. Prazvláštní krajina nás neopouští ani po opuštění turistických center a obydlené skály jsou kolem silnice ještě mnoho desítek kilometrů.

Ze studených hor na rozpálené pobřeží

Z Kappadokie vede hlavní tah k moři na Tarsus a překonává několikrát horská sedla. Tato cesta je široká silnice neustále mizící za horizontem. Odbočujeme z ní na Camardi, nejvýše položené město západního Turecka. Silnice vede podél hřebene All Dagli s vrcholy přesahujícími 3000 m.n.m. Hustota provozu je minimální a okolní krajina nádherná. Zelená údolí přecházejí do strmých srázů zakončených sněhovou čepicí. Odvrácenou stranou je zima, k ránu padá teplota až k nule. Celý kraj měl být turistickým centrem, ale nějak to nevyšlo, což je vidět v podobě mnoha zchátralých hotelů. Samotné město Camardi je celkem nezajímavé a nám posloužilo hlavně k zahnání hladu v jedné z mnoha malých restaurací.

Po dlouhém klesání se před námi objevuje rozpálené údolí Cukorova táhnoucí se až k pobřeží Středozemního moře. Toto údolí je jedním z nejúrodnějších v Turecku a je osídleno po mnoho tisíciletí.

U hranic se Sýrií

Na břehu moře před městem Iskenderum se začínají opět objevovat křižácké hrady, které pokračují do syrských hor. Tyto hrady postavené za křižáckých výprav v 11. století zde stále stojí jako impozantní díla let minulých. My se zastavujeme v Yakaciku, hradě postaveném z černého kamene. Celý hrad je volně přístupný, ale je třeba dávat pozor na propadlé klenby a padající kameny.

Pokračujeme dále a spíme na vrcholu průsmyku před městem Kirikham. Fouká zde velmi silný vítr a stan se prohýbá pod jeho nápory. Odměnou je nám nádherný pohled na roviny Sýrie a v noci do dálky svítící pruhy vypalovaných polí.

Jen kousek od hranic se Sýrií leží bájné město Harran. Toto město, založené před třemi tisíci lety, ležící na Hedvábné stezce, bylo považováno za svaté, protože se zde zastavil Abrahám a krátký čas bylo i hlavním městem Asyrské říše. Zmiňuje se o něm i Alexandr Veliký a právě od jeho dob se to zde příliš nezměnilo. Celé město je unikátní v tom, že zde lidé stále žijí v hliněných obydlích připomínajícími včelí úly. Udržuje se v nich příjemný chládek i v parných letních dnech. Po příjezdu do města jsme obleženi hromadou dětí nabízejících vše možné a průvodci mávající jakýmisi kartičkami akreditovaného průvodce. Děláme hlupáky a docela se bavíme, když jim vysvětlujeme, že mluvíme pouze rusky. Prostě nechápou, že z pěti nabízených světových jazyků ani jeden neovládáme, když jsme z té Evropy. Stejně nás ale celou dobu doprovází. Dav rozežene až přijíždějící policejní hlídka, která si čas po obědě krátí najížděním do dětí služebním autem. Ty se rozprchly do všech koutů a městečko je najedou liduprázdné a my si ho můžeme v klidu prohlédnout.

Policie odjíždí a za námi je opět dav dětí, který nás při odjezdu dlouho vyprovází.

Opouštíme toto bájné město a před námi je hraniční přechod do Sýrie.

Do Kudristánu

Stojíme na mostě a pod námi teče řeka Eufrat. Její voda je velmi čistá a díky ní je tato vyprahlá krajina zúrodňována. Napájí i obrovskou Ataturkovu přehradu, jež je příčinou rozporů mezi Tureckem a Sýrií. Naším hlavním cílem ale není přehrada, nýbrž oblast Nemrut. Ve městě Adiaman měníme olej a od obsluhy pumpy jsme skoro přinuceni zůstat na nedělní oběd. Sedneme si s ostatními ke kulatému stolu a místním placatým chlebem si nabíráme z velkého tácu směs pečeného masa a zeleniny. Po výborném obědě přichází ještě dezert v podobě čaje a ovoce – melounů, broskví a hroznů. Odjíždíme úplně přejedeni. Protože chceme pár dní zůstat v horách tak se ještě zastavujeme v obchodě. Zde jsme opět pozváni na čaj. Říkáme si, že takhle moc daleko nedojedeme, ale odmítnout zdejší pohostinnost se opravdu nesluší.

http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/turecko/turecko-3871.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .