Ostrov splněných přání

aneb Naše tenká řecká svatba

Zakynthos neboli Zante. Ostrov v Jónském moři, jehož dominantou není žádný starý klášter nebo historické město, ale „nenápadná“ pláž, záhadné jeskyně a líný, ve vodě žijící, živočich. I tohle „málo“ stačilo, abychom se rozhodli, ostrov poznat. Jenže naše letošní dovolená nebyla, jen o bezstarostném plavání a putování po ostrově, ale ovládl ji i náš sen, vzít se. Jen tak, sami dva, pod horkým řeckým sluncem, bez shonu a tradiční atmosféry. Je vůbec možné spojit něco takového, jako je dovolená a svatba? Ale proč ne, dokonce si to můžete užít, třeba tak, jako my dva……….

Tsilivi a naše první setkání

Letos se nervozita kupodivu nekoná a to ani v okamžiku, kdy mi letuška uvolňuje přihrádku na svatební šaty, a ½ osazenstva letadla na mě koulí oči plné otazníků. Kdybych neměla jazyk ztuhlý od „cestovní žvýkačky“ normálně ho na ty zvědavce vypláznu. Po bezchybné cestě na letiště a rychlém odbavení je to první dovolenkové vzrůšo. Na nebe se dostáváme s dvouhodinovým zpožděním, ale ani to nám nemůže zkazit radost z nadcházejících dní. Po dvou hodinách letu, kdy pod sebou spatříme ostrůvek Marathonisi ve tvaru želvy, víme, že jsme tady. Dveře letadla se otevírají, a na mě okamžitě sedá pocit neskonalého štěstí! Jako první přichází pohlazení od horkého mořského vzduchu a pošimrání slunečního paprsku na našich bílých nosech. Okamžik, na který jsme čekali celý, dlouhý rok! Vyzvedáváme kufry a autobusem, do kterého nás poslala delegátka, se necháváme dovést do letoviska Tsilivi. Na recepci hotelu zjišťujeme, že náš wedding room ještě není připraven, takže odkládáme kufry a jdeme prozkoumat hotelový areál. Ze všeho jsme mírně vykulení. Doposud jsme pobývali jenom v apartmánech, ale moc se nám tu líbí. Spousta palem , ibišků, pěkný bazén a neuvěřitelný výhled na moře . Jelikož jsme pěkně vyhládlí, usedáme do baru a objednáváme první letošní Mythose a Gyros talíře, bože, to je dobrota….S nacpanými bříšky jdeme prozkoumat hlavní pláž, která je, co by kamenem dohodil. Vůbec se nám nelíbí. Je moc velká, plná a na jejím začátku je podivné, ne zrovna vonící, bahýnko. Nic moc tedy, sem chodit rozhodně nebudeme. Raději obdivujeme dřevěné loďky v malém přístavu a husy, které si to tady mašírují přes cestu. Zhruba za hodinu a půl máme přichystaný pokoj v nejvyšším patře hotelu. Je obrovský, s překrásnou terasou a výhledem na moře, v úhlu 180 stupňů. Tomu říkám paráda! Vybalujeme nejdůležitější věci a po malém zápase s místní technikou (nevíme jak zprovoznit elektřinu) se vydáváme na „naši“ pláž. Věci necháváme u bazénu a jdeme vyzkoušet moře. Nohy se nám boří do jemného zlatého písku a vlnky tiše šplouchají. Voda je čistá a krásně vyhřátá, hraje několika barvami modré a je jen jemně slaná. Když si chce člověk zaplavat, musí dál od břehu, aby si na nekončící mělčině neodřel kolena. Pozorujeme rybky a blbneme jako malé děti až do pozdního odpoledne. Večer se načančáme a jdeme na naši první večeři. No, co Vám budu povídat, divíme se úplně všemu. Nejprve tomu, že můj protějšek, (říkejme mu třeba Bertík), má jako jediný dlouhé kalhoty. Taky tomu, jak se lidi, zejména ruské národnosti, chovají a hlavně, jak je jídlo výborné. Nepřeberné množství salátů, příloh, masa, ovoce, něco řeckého a něco sladkého, způsobí to, čeho jsem se obávala nejvíc. Bertík si nabírá talíř tak plný, že by mu mohla konkurovat i Sněžka a cpe se, až má boule za ušima. Naštěstí jsem jediná, koho to pohoršuje a on září spokojeností do dálky. Po večeři jdeme krátkou procházkou do nejbližšího marketu nakoupit ovoce a vodu, a po náročném dni si jdeme vychutnat zasloužený odpočinek.

Ráno nikam nespěcháme, a ležíme, dokud je třeba, abychom dohnali ztrátu z předešlého dne. I tak jsme na snídani mezi prvními. Pozorujeme ranní očistu pláže a posloucháme šplouchání vlnek. Je tady naprostý klid, jen pár ptáčků uzobává z nedojedených talířů. Vlažná káva, listový koláč se sýrem a výhled na klidnou mořskou hladinu . Tohle by mě bavilo celý život. V 10.15h máme schůzku s delegátem. Docela pěkně povídá a dává typy na výlety. Domlouváme si přes něj půjčení skútru na 7 dní, kupujeme želví výlet, kdyby se náhodou nezadařilo vidět želvy jinde, a docela nehezky se dozvídáme, že si musíme sehnat jednoho svědka, protože oni s kolegyní to prostě neradi dělají. To teda čumíme…..V poledne se konečně dostáváme k moři. Celý zbytek dne lenošíme ve vlnách a plánujeme výlety na další dny. Potkáváme paní Alenku, účastnici našeho zájezdu, která nám svojí láskou k Řecku padla do noty už na schůzce s delegátem. Musím sebrat veškerou svou odvahu, ona je naše jediná šance, a prosím ji o ono svědectví. K mému překvapení, bez váhání přikývne, a hned je důvod k radosti, je prostě skvělá! Ale přeci jen mi tady ke štěstí něco chybí, neslyším cikády. Ten jejich cvrlikající zpěv, který mám tolik ráda. Kde sakra jsou? Bertík si klepe na čelo a směje se mým starostem. On snad vůbec nechápe, že tohle je sakra vážná věc………Odpoledne na nás přichází hlad. Chvilku mu vzdorujeme, ale na to, abychom boj s ním vyhráli, jsme moc velký žrouti, takže usedáme v pool baru nad výborným Saganaki a tuňákovým salátem. Neskutečná dobrota! O to víc se potom snažíme plavat, ale jaksi nás to táhne ke dnu. Večer se vydávám za delegátem, pro pár rad na naše cesty ostrovem, a při báječné večeři se blíže seznamujeme s mladým párem (mláďaty), který přijel spolu s námi. No, jsou to trochu řečtí analfabeti, říkají tzatzikům „dip“ a kuře považují za tradiční řecké jídlo, ale je s nimi sranda! Ovšem hlášku dne nakonec zaznamenám od Bertíka, který si nabral jehněčího pro tři a myslím, že nebude trvat dlouho a praskne: „Teda já jsem tak přežranej, že tam snad musím ještě jednou“, NO POMOC! Jsem jen ráda, že nám nikdo u stolů kolem nerozumí a ženu ho pryč. Po chvilce dohadování, zda se bude koukat na MS ve fotbalu, nebo se půjde prozkoumat Tsilivi, vítězím, a jdeme na dlouhou procházku městečkem. Téměř nikde nehraje řecká muzika, všude svítí nápisy jak v Las Vegas a pěkné taverny jsou tady všehovšudy tři. Je mi z toho smutno. Indický Táčmahál a čínské Čajnýsfood, tady prostě nemají co dělat! Celou dobu nám někdo cpe letáky reklamující výlety po ostrově, ale usměvavého naháněče, zvoucího na souvlaki či mousaku, abyste hledali lupou! Jen v Greek Obelix (cca v půlce letoviska), se tančí a zpívá. Taverna je naplněna k prasknutí a lidé se veselí u stolečků s proutěnými židlemi a modrými ubrusy. Normálně jim závidím! Jídlo v hotelu je fantastické, o tom žádná, ale atmosféře řecké taverny se prostě nevyrovná nic. Ve všech krámcích prodávají želvy, malé, velké, plyšové, keramické, papírové i pirátské. Jednu si hned vyhlídneme, s malým tělem, velkou hlavou a smutnýma očima, ale uzavíráme dohodu, že se pro ni vrátíme, jen pokud budeme mít na Caretty štěstí i „naživo“! Nakonec se protějšek žene, dokoukat zbytek fotbalu a já na terase pozoruji, se zavřenýma očima, hvězdy……….

TIP PRO ÚČASTNÍKY ZÁJEZDU: Připadá vám během cesty na dovolenou, někdo něčím zajímavý? Nezírejte na něj s otevřenou pusou. Mohla by vám do ní vlítnout moucha a způsobit dušení. A věřte, že moc dobře nechutná!

Na výběžku

Moje první kroky vedou každé ráno na terasu, kde mě sluníčko pošimrá na tváři a větřík načechrá ofinu. Pozoruji projíždějící loďky a raduji se z dalšího dne u moře. Brzké vstávání, má něco do sebe. U snídaně jsme téměř sami, nemluvíme, jenom hltáme začínající den. Vůně kolem, nám připadají nějaké intenzivnější, a to nemám na mysli vůni bábovky, ale vůni Řecka. Do 10.30 čekáme na pokoji, než nám dovezou motorku. Už jsme docela nervózní, třetí dopoledne v trapu a tolik míst k poznávání. Když se objeví, rázem jim odpouštím. Skútr je totiž stylově bílý, pro mě, svatební, což se samozřejmě neobejde bez Bertíkova komentáře. Jen helma mi je dost malá, sedí mi na hlavě jak zadek dospěláka na nočníku, takže pohled i účel k popukání. Každopádně sbaleno máme, nasedáme a vyrážíme na první obhlídku ostrova. Jedeme pomalu, abychom se se Šemíkem dostatečně seznámili a našli správnou cestu. Na konci letoviska se dáváme doleva, směr hlavní město Zakynthos. Netrvá dlouho a proplétáme se jeho uličkami, sjíždíme na hlavní cestu, která vede kolem moře a přístavu. Město nám přijde nádherné. Na konci nábřeží přejíždíme most a dáváme se do leva na Argassi. I odsud z cesty vidíme, že tady není žádná pěkná pláž a některé hotely jsou tak blízko, že do moře možná skáčou rovnou z postele! Na této straně ostrova jsou cesty celkem děravé a motorka s námi pěkně hází. Míříme až na výběžek Vasilikos na pláž, na jejímž konci skaliska vypadají jako letící sokol. Vyděsí nás množství aut, která stojí, kde se dá a pasoucí se hejno nepěkných krocanů. Parkujeme a procházíme za závoru . Stačí jen pár kroků a máte ji jak na dlani, překrásnou pláž Gerakas . Můžete ji na fotkách vidět 1000x, ale ve skutečnosti předčí vaše očekávání. Mám pocit, že nevidět ji, je jako na Zakynthosu vůbec nebýt. Nevím, kam ty lidi šli, ale pláž není vůbec přecpaná. Je tady řada slunečníků, ale levá část pláže je téměř prázdná, pro individuály jako jsme my. Procházíme kolem budky s ochranáři, kteří nám poskytnou nezbytné informace, o tom, jak se na pláži s želvími hnízdy chovat, zavalí nás letáčky a jdeme na to. Bosé nohy zaboříme do mokrého písku a kráčíme si to na volnou část pláže. Voda je čistá a krásně zbarvená. Vůbec se želvám nedivíme, že vajíčka kladou zrovna tady. Bohužel jsme zapomněli šnorchl i lehátko, takže hledat je asi nemá cenu. Hodně plaveme a chytáme paprsky, kůže začíná pěkně hnědnout a…….konečně slyšíme cikády, jo lidi, tady řvou jak zblázněný! Je to balzám na duši! Kolem 15hodiny mám pocit, že by to chtělo popojet dál, Bertíka uplácím sladkým Donuts a vydáváme se na cestu. Smutek z loučení zatím nepřichází v úvahu, protože víme, že na tuhle krásku si ještě uděláme čas. Jedeme kousek zpátky a stavíme až u zelených cedulí s nápisem Caretta Caretta po levé ruce. Sakra kde ta Dafni je? Teprve po chvíli si všímáme drobného nápisu a šipky, u cedule míříme doleva (cestou z hlavního města doprava). Cesta zatím vypadá docela v pořádku, dokonce potkáváme pár koz, které se tam jen tak povalují po silnici a zvednou se, jen když jim hrozíte přejetím . Dá nám docela práci je z vyhřáté silnice zvednout, ale vyloudí nám úsměv na tváři, holky jedny rohatý! Tady už je značení dobré, jedeme přímo za nosem a z cesty se pomalu stává šotolina plná propadlin. No pěkný, místo toho, abychom se těšili, se docela bojíme a přemýšlíme o tom, jak vyjedeme zpátky. Celí vykulení a zaprášení, parkujeme skoro u pláže. Vidíme jen jednu jinou motorku, takže si připadáme jako hrdinové. Nevím proč, ale dýchá to tady na mě zvláštní atmosférou. Voda je temně modrá , přitom je krásně vidět na dno, v dáli pár slunečníků a nezbytná želví hnízda. Spousta lidí šnorchluje, my zase plaveme jako diví. Aby taky ne, když se budeme večer opět cpát. Odpočíváme a sbíráme odvahu na zpáteční cestu, nohy mám zabořené v horkém písku, sluníčko mě lechtá na nose a já za řevu cikád, bože to je krása, přemýšlím o naší svatbě. Páni už za tři dny, ze mě bude paní……. Sluníčko pomalu ztrácí svoji sílu a my musíme najít odvahu vydat se zpátky. Klepu se jak zmoklej ratlík a do rukou mě chytá křeč, jak pevně se držím. Musíme jet velmi opatrně, ale Šemík nás, bez jediného sesednutí, vyveze až na kopec. Potom už frčíme stejnou cestou zpátky, pár zatáček, Argassi a můstek před hlavním městem….,ale kam teď? Dáváme se do leva, podle ukazatele. Je větší provoz a my nějak bloudíme. Naštěstí u semaforu, sedí na mopedu místní strejda, a když se ho zeptám na cestu, dovede nás až do Tsilivi. Na cestu se nás neptejte. Kudy se jelo, vážně netušíme, jen víme, že tohle by se nám v Čechách nestalo. Po večeři pozorujeme svatbu, která se dnes na hotelu koná. Lidé se shromažďují na finále MS a je taky mnohem rušněji než obvykle. Tentokrát jdu i já, slíbila jsem to, ale o poločase si musím odběhnout vyžehlit svatební šaty. Přeci jen při cestě sem utržily nějaké ty šrámy a kdy jindy budu mít jistotu, že je ženich neuvidí…..No žádná sranda, prát se v tom vedru s napařovací žehličkou. Dokoukáme s mláďaty fotbal (říkáme tak páru co přijel s námi, a my si vedle nich připadáme strašně rozumní, chacháááá) a mažeme na kutě, zítra nás čeká náročný lovecký den.

TIP PRO NÁVŠTĚVNÍKY DAFNI: Neumíte kozí řečí? Mějte trpělivost nebo laskominu v kapse. Jinak se vám klidně může stát, že místo koupání na krásné Dafni strávíte odpoledne, na rozpálené, bobky pokryté silnici. Šťastnou cestu!

Kouzlo Kalamaki

Ráno, kdy téměř celé Tsilivi ještě spí, sedáme na Šemíka a řítíme se, do hlavního města. Po chvilce jízdy projíždíme kolem přístavu, a za mostem se dáváme do leva. Tentokrát, těsně před Argassi odbočujeme doprava, na Kalamaki. Jedeme sem s nadějí, že je prostě uvidíme….Koho? No přeci Caretty, želvy, které jsou tady jako doma, protože tu do písku kladou svoje vajíčka. Zastavujeme u skály, téměř na začátku pláže, kde nás vyděsí řady slunečníků. Tady, že by měly želvy klid? To se nám nějak nezdá. Popojíždíme, ne, že bychom věděli kudy, protože značení je tady mizerné, a nebo žádné, ale po chvíli parkujeme u podobného „vchodu“ na pláž jako před chvílí. Po zmapování situace zjišťujeme, že jsme na správném místě. Před námi jsou, už jen, dvě řady slunečníků, půjčovna šlapadel a pak velký, téměř prázdný kus pláže, s několika želvími hnízdy , který nás táhne jako magnet . Míjíme všechny vymoženosti zdejší pláže a najednou si v písku všímám krásné malé mušle. Od té chvíle se prakticky nenarovnám, protože jsou prostě všude. Malé, velké, barevné i bílé….sbírám je do helmy, nevšímaje si Bertíkova pozdviženého obočí a netrpělivého pokašlávání! Když jsme dostatečně daleko od davů, rozbalíme ležení a jdeme si užívat té krásy. Voda je krásně čistá, třpytí se, zkraje vypadá do zelena, ale když se kouknete do dálky, vidíte různě modré proužky. Lidi takhle po ránu, spočítáte na prstech jedné ruky. Plaveme, blbneme a dostatečně rozmočení a hlavně nedočkavý se vracíme zpátky po pláži, kde si půjčujeme na dvě hodiny šlapadlo (za 40E, jen tak pro pořádek). Samozřejmě si vyslechnu komentáře, typu „na 2 hodiny, tak dlouho?“, ale jasně jsem řekla, že bez želv domů nejedu (samozřejmě myslím bez toho, že bych je viděla, protože do kufru by se jaksi nevešly), a tak to taky bude! Než se naučíme řídit, je půl hodina pryč, a to jsme si mysleli, jaká to bude sranda. Jenže, dohodnout se, jak rychle šlapat a zatáčet, se zdá být neskutečné. Nějaké ty nářky o bolesti stehen se raději snažím nevnímat. Další hodinu a půl si to šlapeme sem a tam , stoupáme si, vyhlížíme, skáčeme do vody, zpátky lezeme jak vorvani a nic. Jsem docela zklamaná, ale snažím se to nedávat najevo. Šlapadlo vracíme a skoro hodinu se nehneme z pláže, parádně nás bolí nohy. Zbytek dne si jen tak plaveme, teda jen tak, pořád mám hlavu pod vodou, co kdyby tam náhodou byla, a pozorujeme letadla, která vám tady přistávají i vzlétají přímo nad hlavou. Taky nás popadá mušličková mánie. Sbíráme už samozřejmě oba, ale jen ty nejlepší kousky . Najednou mě ve vodě něco štípne…věděla jsme, že tady jsou, ale úplně jsem na ně zapomněla…malé průhledné rybičky, které vám spolehlivě udělají pedikúru a zadarmo! Chvilku se tomu řechtáme, ale úplně příjemné nám to teda není.: „ Moc si nedovolujte, nebo skončíte na talíři“, potvůrky. Kolem půl šesté balíme. Želvy tady buď nejsou, nebo se s námi setkat nechtějí, za to my, chceme ještě zajet do Agios Sostis. Vracíme se k motorce, bosky po pláži a pozorujeme hladinu, jestli se náhodou nějaká ta želví hlava neobjeví. A ne, prostě nemáme to štěstí. Přesto má, pro nás Kalamaki, svoje kouzlo. Je to překrásné místo, které vás udržuje v neustálém napětí, zda náhodou nezahlédnete, nad hladinou nebo pod ní, podezřelý hnědý flek, a když si správně vyberete místo, stane se pro vás oázou klidu. Kdybychom se na Zakynthos ještě někdy vraceli, určitě chceme bydlet tady! Se smutkem sedáme na motorku a proplétáme se, zatím klidným, Laganasem. Agios Sostis taky najdeme docela dobře, jen k ostrůvku Cameo vedou nějaké divné uličky a zatáčky. Nakonec k němu dojedeme díky dvěma rozdivočelým teenagerům, které použijeme místo GPS. Prohlížíme si přístav a přijde nám zvláštní, že na dřevěném můstku, nikdo není. Fotíme jak o život a jdeme ten klid prozkoumat . Jakmile vylezeme pár schodů, které vedou ke vchodu na ostrůvek, otevře malý mužík a zařve na nás: „IT´S CLOSE“. Nejen, že se lekneme, protože jeho hlas připomíná skřítka Dobbyho z Harryho Pottera, ale taky nás to pěkně naštve. No bezva, to je tedy vážně úspěšný den! Úsměv na tvář nám vrátí, až rozvlněné hlavní město, kde moře hraje přesně na naši strunu. Do Tsilivi tentokrát trefíme bez sebemenších problémů, jelikož se nedáváme podle značek, ale podle vody, která nás navede správným směrem. Od delegáta se večer dozvídáme pár typů na další výlety a společně dolaďujeme svatbu. Moc času už nám nezbývá! Po večeři, s plnými bříšky, no spíš už pupky, se jdeme projít a něco málo vyfotit. Nemáme ještě ani pohledy. Chceme takové, na kterých jsou veškeré zajímavosti ostrova, ale na většině z nich chybí želvy a to přeci nemůžu nikomu poslat! Za tmy na terásce popíjíme víno, zobeme pistácie a pozorujeme usínající letovisko, dokud i na nás nedolehne únava.

TIP PRO ŠLAPADLÁŘE: Pokud trpíte mírnou nebo větší obezitou, stejně jako my, neopouštějte palubu během jízdy. Budete muset vynaložit spoustu sil na to, jak se dostat zpátky, a je dost možné, že zrovna bude, pod vaším s přírodou bojujícím tělem, proplouvat hejno krásných Carret!

K vraku a jeskyním

Dneska už jsme trochu nervózní, u snídaně lijeme kafe, drobíme jak vzteklí, a ani moc nemluvíme. Svatba je už zítra. Zítra se z nás stanou manželé, páááni! Abychom přišli na jiné myšlenky, sedáme na motorku, dříve, než v jiné dny. Projíždíme Tsilivi, dáváme se na hlavní město, ale hned na první křižovatce ho bojkotujeme a odbočujeme vpravo, na Alykes. Cesta je docela dlouhá, pořád je na co koukat. Všude roste vinná réva, pěkné olivovníky, ibišky….. Když dorazíme k říčce, víme, že jedeme správně. Míjíme známá letoviska Alykes a Alikanas a dáváme se serpentinami nahoru. Trochu zmatkujeme a asi dvakrát se vracíme, ale nakonec dojedeme na vršek, kde stojí jakýsi bar. Je tady nádherný výhled na okolí a kolem se pasou kozy. Jsou tak krásné a krotké, že jdou skoro k nám. Běhají si tam po silnici, jako by se nechumelilo. Nahlížíme i za plot a zjišťujeme, že jich tam je pořádné stádo, vesele se pasou , zvonky na krku a líně si nás prohlíží. Jsou legrační, ale my musíme jet dál. Míjíme pláž Xingi,projíždíme územím Katastari a kolem krásné Makris Gialos . Naším dnešním cílem je ale Agios Nikolaos. Přístav, ze kterého nás dovezou na pláž Ztroskotání a do Modrých jeskyní. Jakmile do vesnice vjedeme, obklopí nás naháněči. Je jim jedno, že si na motorce nejsme zrovna moc jistí, skočí nám do cesty a cpou nám nabídky na svoje výlety. Jeden je teda v našem případě extra úspěšný. Jakmile zastavíme, bere nám helmy a za běhu křičí Navagio, Blue Caves? Když přikývnu, zastavuje rozjíždějící se loď, po mě chce money (40E) a už si to frčíme! Ostatní, v pohodě usazení na lodi na nás koukají, jak na marťany! Je trochu vítr a loďka pěkně nadskakuje. Bertík mi usíná po kinedrylu, který jsem mu vnutila a já si můžu v klidu fotit. No, vlastně moc v klidu ne, protože vlny si s lodí dělají, co chtějí a mě musí, co chvíli, přidržovat jeden spolucestující, abych mu nepřistála na klíně. Což se samozřejmě nelíbí, jeho přítelkyni. Zhruba po 25minutách jízdy, začne voda měnit barvu, lidi se různě naklánějí a já podle skal, vyhlídky nad hlavou a rezavé lodě poznávám Navagio, pláž Ztroskotání. Tak, to je ona? Jsme trochu překvapení, čekali jsme něco jako šok, ale nic to s námi nedělá. Pláž, částečně zakrytá stínem, obklopená skalami, uprostřed níž je rezavá loď…..no uvidíme, až vystoupíme! Máme tady hodinu na vykoupání. Samozřejmě nejdřív fotíme vrak , a teprve potom se vrháme do vody. Bílé kamínky pohlcují naše nohy a jasně modrá voda nám oslňuje oči , je pěkně studená a příšerně slaná. Rácháme se, pózujeme a mě v tu chvíli utíkají myšlenky k jinému ostrovu, který je takový celý…Na sluncem osvětlené části je vážně krásně! Ze snění mě vytrhne až loďka. Troubí, ihned přijíždí, a my jsme docela rádi, protože zrovna kotví dvě obrovské výletní lodě. Lidí se začíná rojit jak mravenců a my bychom si tu krásku nemohli tak užít. Zpátky jedeme pomaleji, takže si můžeme všechno pěkně prohlédnout. Samozřejmě zajíždíme k Modrým jeskyním , které se nám ukazují v plné parádě. Z každé z nich, na nás, díky dopadajícímu světlu, mrká jiná modrá….Bohužel na mě začíná mrkat foťák a já jsme z toho mírně nervózní: “Prosím, vydrž ještě chvilku!“ Je tady víc loděk, ale umí se krásně domluvit a u jeskyní vystřídat. Jednou proplouváme , do jedné si můžeme zaplavat. Paráda! Pomalu se vracíme do přístavu, kde mi ihned po zakotvení, foťák umírá. Trochu mě to mrzí, den ještě zdaleka nekončí, ale hlavně, že vydržel to důležité! Kupujeme si listové pečivo plněné sýrem, vyzvedáváme helmy a frčíme se koupat. Vybrali jsme si pláž Makris Gialos. Je menší, oblázková, krásně zelená a nepřeplněná. Pod vodou je vidět různé rybky a spí se tady, taky krásně. K tomu všemu pozorně posloucháme orchestr cikád a do pozdního odpoledne máme co dělat. Nevím jak Bertíkovi, ale mě už hlavou běží myšlenky na zítřek. Cestou zpátky zase nějak bloudíme, přijde nám, že jedeme hrozně dlouho a voda v nedohlednu. Opět se motáme, ale s trochou snahy naše letovisko najdeme. Po příjezdu, si kupujeme u místního zelináře spoustu ovoce. Chodíme k němu moc rádi, protože je jediný, kdo nás pozdraví hezky řecky „Kaliméra“. Vždycky nám to vyčaruje úsměv na tváři. Večer si cpeme bříška vynikající mousakou a domlouváme se na zítřek s paní Alenkou a Věrkou. Pozorujeme svatbu, která tady probíhá, a máme pěkně stažené zadky. Už zítra to čeká i nás, ale co, když to zvládnou ostatní….. Na pokoji chystáme ženichovo svatební oblečení, já si upravuji nehty a v posteli se převalujeme dlouho do noci! Poslední svobodné……

TIP PRO NEZADANÉ: Chcete se seznámit na dovolené v Řecku? Absolvujte lodní výlet na neklidném moři. Foťte a doufejte, že Afrodité zařídí, měkké přistání na klíně toho pravého! Hodně štěstí!

Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap

Pospáváme trochu dýl, ale budíme se s knedlíkem v krku. Je to tady! Svatba, na kterou jsme se půl roku těšili a chystali. Životní krok, který by nás měl spojit, a navždy zpečetit naši lásku. Nervozita by se dala krájet, a naší nejoblíbenější místností je ta se dvěma 00. Aby nám úplně nehráblo, vydáváme se dopoledne do hlavního města. Cestu už dobře známe a myslím, že nikdo, kdo se sem vydá, nebude tápat. Parkujeme motorku a jdeme hledat vyhlídku Bochali. Zkoušíme několik uliček, kde rostou překrásné citroníky, palmy a meruňky, ale vyhlídka nikde. Zhruba po třičtvrtě hodině to vzdáváme a jedeme si prohlídnout přístav a kostel Agios Dionisios . Sice nejsme památkové typy, ale tenhle se nám moc líbí. Uprostřed hlavního města vypadá, jako kdyby tam odněkud spadl. Kolem lítají motýli a lidi se usmívají. Taky konečně kupujeme pohledy, mají tak velký výběr, že nevíme po kterém sáhnout. Nasedáme na motorku a kousek se vracíme, na Solomonovo náměstí. Je tu spousta soch, palem, holubů a pěkná velká kašna. Chceme se už vydat na cestu zpět, když si na konci nábřeží všimnu cedule Mpohali 2km. To přeci musíme zkusit! Jedeme přímo za nosem a další z cedulí nás navedou přímo na vyhlídku. Motorkou jedeme až nahoru, ale auta se musíte nechat na parkovišti o trochu níž. Je tady opravdu božský výhled na hlavní město a mají tu vynikající zmrzlinu, které na mě Bertík vyloudí, hned tři kopečky. Věž je bohužel zavřená a na hrad, který objevíme, nemáme v poledne na přímém slunci náladu ani sílu, takže frčíme na hotel, udělat ze sebe nevěstu a ženicha!

Chvíli odpočíváme, ale nervozita by se dala krájet. Kolem druhé hodiny musím rozjet kolotoč zkrášlování. Líčení, česání, šperky, jde to překvapivě lehce. Když jsem připravená, můj ženich jde do bílého….tak mu to sluší! Přesvědčit ho k tomu, mi dalo z celých svatebních příprav nejvíc práce. Zavírám ho na terasu a jdu do bílého taky já….otevírám dveře a on na mě zírá s otevřenou pusou. Neříká nic, ale vím, že se mu líbím, jiskřičky v očích ho prozrazují, ty já dobře znám! Já sama si připadám, alespoň jednou v životě, jako řecká bohyně! Přichází za námi paní Alenka s Věrkou. Předávají nám svůj dárek a čekají s námi, než nás zavolají. Z balkónu vyhlížíme Rosťu, našeho fotografa a máme opravdu strach, že nás nenajde. Moc času už nezbývá…. Najednou vidím človíčka, který tápe a má na krku velký foťák, zavolám z terasy a je to on. Náš milý Rosťa, kterého jsme náhodou našli, přes náš oblíbený web a on souhlasil, že nám svatbu odfotí. Přiběhne na pokoj a všechno rázem ožije. Je prostě skvělej! Všechny nás olíbá a už nám diktuje, jak pózovat. Do toho má tak vtipné poznámky, že z nás veškerá nervozita padá, ufff, někdy jdou věci nečekaně hladce! V 15.50 nás volají dolů. Derou se mi slzy a je mi hrozné vedro, i v šatech bych nejraději vlezla pod ledovou sprchu. Obřad bude probíhat na terase hotelu s výhledem na moře, jelikož na pláži je moc čumilů a vítr by nám mohl odnést prstýnky a oddávajícímu bibli. Všichni už jsou přichystaní, jen mi dostáváme poslední potřebné instrukce! Oddávající ve slunečních brýlích, prostě nemá chybu ! Připomínám si kytičku a ženich dostává růži na košili. Kytka je oranžovobílá, z růží, chryzantém a uprostřed je velká lilie. Tak hezkou jsem ani nečekala . A pak má všechno rychlý spád. Hraje řek Zorba, vítr nám čechrá vlasy a všechno tak krásně voní. Delegátka čte řeč nejprve česky, potom oddávající starosta s biblí v ruce, řecky. Rosťa cvaká foťákem jak o život, a my? Držíme se za ruce, usmíváme se a ani nedutáme. Celé to trvá to 4minuty, a kdybych vám měla říct, co přesně říkali, nedostanete ze mě nic. Jediné co jsem vnímala, byl pocit neskonalého štěstí. Bertík mi cpe prstýnek na prostředníček, a to už potřetí za mého usilovného: „Vedle“, „No vedle fakt, na tenhle ho nedostaneš“! První manželský polibek v Řecku normálně neprobíhá, ale nám ho dovolí. Rosťa trvá na několika opakováních a náš smích snad musí slyšet i na pláži. Zbývají jen podpisy, přípitek a je to hotový. Jsme jedna rodina, muž a žena, manželé Bertíkovi ! Alenka s Věrkou se usmívají, delegáti i oddávající nám přejí hodně štěstí a odcházejí. A pro nás začíná ta nejhezčí část svatby. Focení! Rosťa je nezmar, fotí nás prostě všude. Procházíme kolem bazénu, odkud zvědavě vykukuje jedna hlava za druhou. Fotíme u moře, kde fouká příjemný vítr a lehce poponáší moje šaty. Taky u olivovníku, ibišku, v rákosí i zahradě a samozřejmě na naší krásné terase. Někteří kolem, nás mají za atrakci, jiní se s námi chtějí vyfotit. I po dvou hodinách je Rosťa pořád veselý a usměvavý a máme dokonce tu čest poznat celou jeho rodinu. Jsou stejně zlatí a veselí jako on. K večeru se s nimi loučíme a jsme docela rádi, že se můžeme převléct do něčeho pohodlnějšího. Byl to krásný den!

Zbytek večera posíláme smsky domů, zíráme na prstýnky a je nám prostě krásně! Svatební večeři trávíme s mojí svědkyní, její kamarádkou a cpeme se jehněčím, melounem a zmrzlinou. No uznejte, mohlo by se nám stát tohle někde jinde? Po krátké procházce, sedíme dlouho do noci na balkóně a pijeme víno. Konečně můžeme napsat pohledy, a podepsat je, jedním společným jménem.

TIP PRO NEROZHODNÉ SNOUBENCE: Jestli máte podobný sen jako my, neváhejte si ho splnit! Je úplně jedno, jestli se chcete vzít v Řecku, pod vodou, nebo v balónu, důležité je, že je to jen váš den a budete mít na co vzpomínat, po celý zbytek života!

PS: Pokud jste 14.7. krátce po 16h pocítili mírné otřesy půdy, věřte že to nebylo jen zdání. Způsobili ho dva obrovské balvany, které nám v tu chvíli spadly ze srdce. Všechno klaplo!!!

Jedeme dál

Nový den vítáme s nezvyklým úsměvem na tváři. První manželské ráno. Je stejné jako ty předchozí, jen první věc, kterou ráno pozorujeme, jsou naše prstýnky. Po snídani se vydáváme na dlouhou cestu. Vyrážíme z Tsilivi směr Alykes a tentokrát správnou cestou vyjedeme na vršek ke „kozímu baru“. Máváme kozičkám a jedeme ještě kousek dál, dokud nenarazíme na ceduli Exo Chora. Netrvá to dlouho, Šemík zuřivě prská, ale spolehlivě stoupá do kopce zahaleného zelení. Cikády řvou jak zběsilé a všechno tady krásně voní. Nikde nikdo, jen sem, tam, je vidět včelí úly. Zhruba po 20ti minutách jízdy, najednou, kde se vzal, tu se vzal, středem silnice si to kráčí stařeček v klobouku. Zpomalujeme, protože si nejsme jistí, zda nás vůbec slyší…..najednou se otáčí, uhýbá ke kraji, bere klobouk do ruky a mává nám „Kaliméra“. „Kaliméra“ odpovídáme, vykouzlíme úsměv a jedeme dál, je tak milej… A pak, že na Zakynthosu není hezky, řecky! Začínají se objevovat domky. Silnice se stáčí dolů, a dovádí nás přímo na malé náměstí vesničky Exo Chora, které dominuje několik set let starý olivovník . Jsme tady jediní, dokud nepřijede zelinář. Místní se seběhnou a kupují, co se dá. Vypadají tak spokojeně, až jim jeden závidí. Aby na to měli svůj klid, jdeme se trochu projít vesničkou a prohlédnout si umění zdejších stavitelů. Nádherné staré domky, mě fascinují, hlavně ten červený oprýskaný , který vévodí náměstí. Příjemně naladěni nasedáme na motorku a míříme, dle plánu dál, na Porto Vromi. Překrásnou zátoku, odkud vyplouvají výletní loďky. Jedeme podle ukazatelů, hodně smutnou krajinou. Stromy, pole i louky kolem jsou zničené loňskými požáry. Černé nebo šedé, pokryté popelem, jen sem, tam si to dere nahoru nová tráva. Na spálených stromech jsou černé ohořelé šišky, nikde nic nevoní a na nás padá zvláštní smutek. Jedeme přímo za nosem, dokud v dáli, uprostřed spáleniště nezahlédneme překrásnou modrozelenou slzu . Na pláži Porto Vromi jsme sami. Ihned se vydáváme na břeh vpravo, kde vedou po stráni cestičky, které vám dovolí si zátoku i pláž prohlédnout „jinak“. Loďky jsou ještě ukotvené, vlnky jen tak jemně šplouchají a všude je neskutečné ticho. Místo tak krásné a zároveň tak smutné jsme dlouho neviděli….nějak se nám tady nechce zůstávat, zvlášť když máme důvody spíš k radosti. No a co by to bylo za výlet, na tuhle stranu ostrova, když bychom nenavštívili vyhlídku nad pláží Navagio. Značení je tady perfektní, myslím, že cíl nelze minout, teda pokud vás, nevykolejí, místní obchodník! V klídku si projíždíme vesnicí, zřejmě Anafonitria a těšíme se na vyhlídku. Obdivujeme koberečky navěšené kolem silnice, když najednou nám do cesty skočí chlap. Hello where are you from? Koukneme jeden na druhého a vidím na Bertíkovi, že by nejraději frnknul. Když mu odpovím, že from Czech Republic, začne na nás mluvit naší mateřštinou, donutí nás zaparkovat, a dotáhne nás do svého krámku, který lemuje celou levou část silnice. Dostaneme ochutnat snad všechno, co prodává. Víno, rozinky, med, halvu…..jakmile uslyší další motor, předává nás sympatické sestře a skáče do cesty dalším turistům, ten chlap je neskutečnej a zřejmě umí i nepočítaně řečí. No, a jelikož jsou všechny ty dobroty vážně perfektní, a my nemáme ještě žádné dárky, necháváme u nich veškeré peníze, co máme sebou, snad je nebudeme potřebovat….Vyhlídku nacházíme jenom podle aut, protože jsme tak rozvrkočení, že bychom odbočku přejeli. Manžel,….. zvláštní slovo…., vyčkává a mě víc než láká, zídka vpravo, podél níž vede vyšlapaná cestička na útes. Vím, že bych tam neměla a taky mám pěkný strach, jenže čím dál jsem, tím větší krásu vidím . Troufám si až ke kraji, dělám záběry jak divá , jen celou dobu přemýšlím o zemětřesení. Stačí malé zatřepání a padám dolů jako hruška. Když si manžel všimne, kde až jsem , ujme se mé záchrany. Až ke mně samozřejmě nejde, jen se mi snaží na dálku domluvit a rozumně vysvětlit, proč mám jít zpátky. Nemusí mluvit dlouho, klec zeje prázdnotou a já chci do ní . Oproti útesu se v ní cítím bezpečně, ač je pod námi pořádná hloubka. Různé odstíny modré, bílá skála, spousta malých postaviček, loděk a rezavá nenápadná loď uprostřed světlé pláže…..Takhle z výšky to vypadá prostě božsky. Jako na pohledu. Je mnohem lepší být tady, než přímo na ní, nemůžeme se vynadívat. Pouštíme další návštěvníky, ale ještě dvakrát se vracíme na focení.Je neskutečné vedro a my začínáme lačnit po vodě. Jenže musíme si ještě chvilku počkat, dneska toho máme před sebou daleko víc. Naší další zastávkou má být vesnice Volimes, nevíme, jestli jsme ji projeli, minuli, nebo co, ale do ní jsme teda netrefili. Jen jsme cestou míjeli překrásnou krávu, jen tak si ležící v trávě u silnice, a domeček posetý barevnými keramickými talíři. Na severu bloudíme dál, nikde žádná cedule, silnice se klikatí všemi směry a nemáme se koho zeptat na cestu….Nejradši bych do toho kopla! Když už jsme ucabrkaní jako blázen a začínáme se obviňovat, kdo se kde ztratil, objevuje se pod námi Agios Nikolaos. Bezva, tady už to známe! Projíždíme přístavem, ignorujeme naháněče a vyjíždíme kopeček do Korithi, odtud už bezproblémů trefíme k majáku. Ten je k naší smůle zavřený, takže jedeme dál k místu, kde je jakési zbořeniště, krásné výhledy a malé loďky odsud jezdí do Modrých jeskyní. Jen se rozhlížíme, odpočíváme a míříme kousek zpátky, k mlýnům, které jsou tady na mysu Skinari asi nejnavštěvovanějším místem. Jeden je pěkný kamenný, obrostlý břečťanem , druhý bílo modrý, jakoby mlýnský. Tím si chci zatočit, jenže donutit Bertíka k focení, není v tomhle horku zrovna jednoduché. Okolí je tady překrásné, moře, skály, loďky, působí to tady nějak divoce . Vydržela bych se na to dívat hodiny…..No a jelikož je brzké odpoledne a my ještě nebyli ve vodě, a už jí potřebujeme jako sůl, sedáme na Šemíka a jdeme na to. Projíždíme opět A. Nikolaos, necháváme za sebou Makris Gialos a po chvilce jízdy parkujeme u pláže, která má vodu zbarvenou, jako když do mlíka nalijete inkoust, XINGI . Sirná pláž na severovýchodě, kterou jsme si naschvál nechali, až „po svatbě“ abychom v náš den prostě nesmrděli. Pláž je malá, tudíž přeplněná, ale má svoje kouzlo. Slunečníky z rákosu, malé bílé oblázky a specifická „vůně“. Vybíráme místo a hned se řítíme do vody. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že je tak ledová, až nám trne každičký kousek těla. „Do toho teda nejdu“ říká Bertík, který si ještě před chvilkou stěžoval na nesnesitelné vedro. I já jsem nějak čekala, že sirné prameny jsou horké, ale co, tělo i mozkovnu už máme pomalu uvařené, takže hurá do ní. Zatínáme zuby a plaveme, pozor, zhruba uprostřed pláže jsou ve vodě kameny, vidět nejsou a lehko si o ně odřete kolena. No, zima je nám teda perfektní, po chvilce máme fialové pusy, jako bychom snědli misku borůvek. Rychle ven! Zbytek odpoledne střídavě lenošíme a plaveme v té ledárně, vždycky se do ní musíme přemlouvat… Jak přichází stín, lidi se stěhují blíž a blíž, což nám není zrovna příjemné a kolem půl šesté se chystáme na cestu zpět. Loučíme se s touto, částí ostrova pohledem na Alykes a Alikanas. Vypadají takhle z výšky parádně, jako na Ladově obrázku, jen jim naštěstí, chybí sníh. Jaké to tam asi je?! Vítr jemně fouká, a my obdivujeme místní vinice a olivové háje dokud nedojedeme domů, do Tsilivi. Únavou padáme na „ústa“ a síly nabíráme až u výborné večeře, při níž si domlouváme víno s mláďaty. Na naší překrásné terase trávíme velkou část noci, povídáme, pozorujeme noční moře a jeho světýlka. Kéž tohle nikdy neskončí!

TIP PRO NÁVŠTÉVNÍKY XINGI: Trápí vás neduhy na těle, zalezle do místní koupele. Zahalí vás do síry, vaše tělo posílí!

Svatební dar

Dneska spíme o něco déle, přeci jen se to v noci protáhlo. Ještě před snídaní si dáváme ručníky k bazénu, abychom zde mohli strávit, příjemné dopoledne. V půl dvanácté máme sraz, na zastávce v Tsilivi, s delegátem. Jedeme si do vesnice Vanato pro oddací list. Drandíme si to kousek za ním, dokud nezastaví před krásnou novou budovou. Radnici tady mají opravdu překrásnou. Novou, růžovou, uvnitř plně klimatizovanou, celou v mramoru a usměvavý úředníci postávají a štěbetají na chodbách. Tomu říkám krize! Po chvilce čekání dostaneme ke kontrole obrovskou knihu, kde jsou zaznamenány údaje o nás a naší svatbě. Po opravě chyb, je nám tento list knihy ofocen, orazítkován, a je to černé na bílém. S delegátem se domlouváme, že nás navede do Kalamaki. Musíme dát ještě jednu šanci želvám! Kličkujeme různými uličkami, sem a tam. Netrvá to dlouho a stojíme přímo u cíle. Děkujeme, loučíme se a po chvilce jízdy se dostáváme, na „náš“ úsek pláže. Zouváme boty a jdeme, až na volnou část bez slunečníků. Mušle spíš sledujeme, než sbíráme, musíme nechat taky ostatním. Blbneme ve vodě, nafukujeme lehátko a chystáme se na lov. Letadla přistávají jedno za druhým a sluníčko krásně pálí. V pohodovém rozpoložení mě najednou „někdo“ napoví, že bych měla strčit hlavu pod vodu. Tak zvláštní pocit jsem už dlouho neměla. Bertík si klepe na čelo, ale já beru brýle, šnorchl a plavu kousek od břehu. Plavu si, poslouchám podvodní ticho, když před sebou uvidím podezřele se pohybující kámen. Zrychluji tempa, a když se přiblížím, nestačím zírat. Přímo přede mnou totiž není kámen, ale obrovská žlutohnědá Carreta . Nevím, jak ten pocit popsat, ale chce se mi křičet, smát a brečet zároveň. Ihned mávám rukama nad vodou, smluvený signál a vydávám se za ní. Chvíli plave pomalu a nechá mě se pokoukat a vyfotit si jí. Mám pocit, že na mě mrká svýma obrovskýma očima. Hezčího tvora jsem snad v životě neviděla. Připlouvá manžel a sleduje ji přes lehátko, spolu se mnou. Dokonce se kvůli ní potopí s otevřenýma očima, což by normálně byla jeho smrt! Jenže želvě se už dva pozorovatelé nelíbí, takže nabírá na rychlosti, začne kroužit a po chvilce je fuč. Vzdáváme to a vracíme se celý šťastní na břeh, když tu se kousek od nás objeví její obrovská žlutá hlava, musela se nadýchnout. Překvapuje nás, že se odváží tak blízko k břehu a ještě víc, že jí nikdo jiný nevidí. Je to nádherný zážitek! Bohužel jsem u toho stihla protrhnout šnorchlem lehátko, takže je na odpis. No, ale co jsme chtěli, jsme viděli, takže ho už vlastně nebudeme potřebovat! Lenošíme v písku a o ničem jiném nemluvíme. Ani mušle nás dneska nebaví….Kolem 16h (soudím podle síly sluníčka), jako by do mě zase někdo šťouchnul. Přijde mi to směšné, zvlášť, když Bertík hledal další želvu víc než hodinu a neviděl prostě nic. Ale nedá mi to a přebírám od něj výbavičku. Plavu zhruba 100 metrů od břehu už několik minut, rozhodnutá to vzdát. Jsem tak trochu snílek, a na chvilku jsem uvěřila, že tam vážně bude další! No nic, jdu na poslední „ponor“…. Jakmile strčím hlavu pod vodu, nateče mi do šnorchlu a oči málem musím sbírat ze dna. „Menší“ tmavě hnědá Carreta je cca 50 cm ode mě. Kouká na mě, stylem „kde ty se tady bereš“ a plave velmi pomalu. Stíhám dát lovecký signál a plavu v klidu za ní, abych ji nevyplašila. Nejraději bych výskala radostí, to je prostě neuvěřitelné, někteří nemají štěstí ani po několika návštěvách ostrova, a my vidíme dvě v jeden den! Fotím jako blázen, dokonce se to bojím i zmáčknout, aby jí ten zvuk nevyplašil. Najednou jde ke dnu a pěkně se uvelebuje. Díky tomu máme šanci si jí oba (Bertík připlaval na zauzlovaném lehátku) pořádně prohlédnout. Je o dost menší než ta první, možná že samice a tamto byl samec, kdo ví?! Barvy mají úplně odlišné a tahle má na krunýři přirostlých několik ulit. Je nádherná, ale té první se vyrovná! Snad po dvaceti minutách pozorování začne pomalu kroužit. Tak pomalu, že za ní oba stíháme krásně plavat a pozorovat ji v akci. Jde nahoru! Ve snaze vyfotit jí s hlavou nad vodou se málem utopím a stejně to nedopadne, ale ona je božská. Vynoří se snad 8x. Máme z toho záchvaty smíchu, protože to se asi jen tak nestává. Je to želví modelka! Dostatečně vykoukaní ji necháváme plavat, aby si užila taky trochu klidu, než jí začne nahánět některá z výletních lodí. Štěstím bez sebe, a velmi unavení, si leháme do teplého písku. Nemluvíme a jen se usmíváme. Hlavou mi běží jediná myšlenka: „Tohle je svatební dar od řeckých bohů“!!!! Po tváři se mi kutálejí slzy jako korále! Možná si někdo zaťuká na čelo, ale pro mě je tento zážitek srovnatelný s naší svatbou! Kolem 18h balíme. Loučíme se s tímto kouzelným místem , a všem, kteří ho navštíví, přejeme, aby tady něco takového, zažili taky. Do Tsilivi se dostáváme už známou cestou, podél pobřeží hlavního města, jen v jakési agónii. Myslím, že ani jeden z nás nevnímá nic, prostě jedem. Celý večer máme o čem mluvit, spolu, ale i s ostatními u večeře. Procházíme se při západu slunce a víme, že tohle byl jeden z nejhezčích dní tady!

TIP PRO LOVCE: Obě želvy jsem objevila, když jsem plavala bez horního dílu plavek. Možná je to náhoda, ale možná si o mých prsou myslely, že jsou fajne potrava, nebo hlava jiné želvy. Tudíž, odhoďte plavky, a jděte na to!!!

Bohové musejí být šílení

Krátce po snídani, projíždíme hlavním městem. Loďky stojí zaparkované u nábřeží, rybáři vyndávají přepravky s rybami a zastaralé váhy. Všude je cítit rybina, která možná někomu smrdí, ale nám „netradičně“ voní! Míříme, na výběžek Vasilikos. Šemíka, dnes máme naposledy, neviděli jsme, pláž Porto Zoro a slíbili si návrat na Gerakas. Projíždíme podivné Argassi, a po hrbolaté silnici, jedeme dál, až ke značené odbočce. Snadno parkujeme a kocháme se pohledem na, zatím prázdnou, slunečníky zastavěnou a po ránu temně modrou Porto Zoro. Dřevěné molo s loďkou a skály na jejím konci z ní dělají neodolatelnou krásku . Paprsky ostře dopadají na hladinu a dávají jí zvláštní třpyt. “ To je romantika“! Je namíchaná z písku a kamínků, občas je vidět černé flíčky sopečného písku. Vybíráme poslední slunečník v řadě, u skal na druhém konci. Jsme tady téměř sami a náležitě si to užíváme . Prolézáme skály , cachtáme se, lenošíme, pozorujeme rybky a blbneme ve vlnách, které se znenadání objevují. Lidi přicházejí až po poledni a drží se v uctivé vzdálenosti. Provoz začíná houstnout až kolem 14h, což pro nás znamená přemístit se. Nebyli jsme tady dlouho, ale moc se nám tu líbilo. Porto Zoro je taková „univerzální“ pláž, kde si každý najde to své. Jsou tu bary a taverny, ale nijak neruší a dá se jim vyhnout. Když nechcete ležet na písku, můžete si půjčit lehátko na travnatém plácku, i to má něco do sebe. Rozhodně stojí za vyzkoušení a vlnky tady, byly bezkonkurenčně nejlepší! Vyjíždíme kopeček na hlavní silnici a po necelých 10 minutách jízdy parkujeme u Gerakasu. Už z výšky vidíme, že přibylo lidí i želvích hnízd, ale „náš“ zadní plácek je téměř prázdný. Bertík se ihned vydává do vody a pod hladinu. Snad si nemyslí, že tady potká želvu? Neznám nikoho, kdo by jí tady spatřil, a že znám pěknou řádku milovníků Zante. Já si v klídku chytám paprsky a užívám jednoho z posledních dovolenkových dní. Zhruba po hodině manžel vyleze s prosbou: „Prosím tě, nějakou mi najdi“. Je srandovní, ale proč mu neudělat radost! Pro jistotu odhazuji vrchní díl plavek, abych zvýšila šance, což Bertíka nesmírně pobaví! Plavu do hloubky, řekla bych, tak 300metrů od břehu. Manžel pomalu za mnou. Strkám hlavu pod vodu a pozoruji ryby, a najednou ji prostě vidím. Želvu, krásnou, porostlou ulitami a s obříma očima. No to je snad sen! Bohové musejí být šílení a letos mě mají obzvlášť rádi!!!! Možná za ty nahatý prsa, kdo ví…..Signál dávat nemusím, jsme tady oba a tmavý flek je najednou vidět i shora. Foťák sebou nemáme, tady jsme jí opravdu nečekali, takže si s ní v klidu plaveme a pěkně si jí prohlížíme. Když se dvakrát vynoří a nadýchne, máváme jí a chceme se vrátit. Jenže, pláž je jaksi daleko. Vůbec jsme si nevšimli, kam až, nás zatáhla svým líným plaváním a máme co dělat, abychom se vrátili zpátky. Často si léháme na záda a odpočíváme, síly nám prostě stačit musí. Na břeh se dostáváme asi po 20ti minutách vysilujícího plavání, úplně vyflusaní a zbytek dne jenom ležíme, nebo „hrošíme“ ve vodě na břehu! I tak to stálo to za to! Opouštíme krásnou Gerakas a vydáváme se na cestu zpátky. Jedeme pomaleji než pomalu, protože bůhví, jestli se sem ještě někdy vrátíme. Musí se nám pod kůži zarýt každičký detail, olivové háje i hrbolatá cesta. Naposledy projíždíme hlavním městem, kde ještě odbočujeme na vyhlídku Bochali. Tentokrát ji už nemusíme hledat. Kupujeme si tu nejlepší zmrzlinu na světě, sedíme na zídce a pozorujeme život v přístavu z ptačí perspektivy. Výhled takhle navečer je mnohem hezčí. Hlavní město je hodně barevné a ozářené jemným večerním sluncem . Zpátky na hotelu jsem v cuku letu, smýváme sůl i zbytky zmrzliny z brady, a na recepci vracíme Šemíka. U bazénu se chystá velká svatba. Všechno ladí do fialova, včetně dortu, a my se nestačíme divit, co všechno vlastně může být fialové. Čumilů je tady víc než dost, ale jde spíš o hotelové hosty mířící na večeři. Ta je mimochodem famózní a ještě dlouho do noci, máme co trávit….

TIP PRO PLAVCE I NEPLAVCE: Koukejte ať vidíte, nejen želvy, ale taky břeh. Ani celá želví rodina nestojí za riskování!

Na vlnách

V 8.40 máme sraz na zastávce v Tsilivi. Jedeme na organizovaný lodní výlet k jeskyním Keri a ostrůvku Marathonisi. Od delegáta se, během cesty, dozvídáme spoustu informací o želvách. Odkud se berou, jak a kolik vejcí kladou, kolik let se dožívají, ví o nich opravdu hodně a nás to taky hodně zajímá. Pár lidí nabíráme v Laganas (mimochodem příšerné místo) a pak už míříme do Agios Sostis, kde se rovnou nalodíme. Vybíráme místo na přídi, na přímém slunci, musíme si ho přeci ještě užít. První cesta vede do Laganaského zálivu, protože máme od jiných lodí zvěsti, že se objevila Carreta. Po krátké chvilce nás kapitán upozorní na hnědý flek pod vodou a všichni se můžou přetrhnout, aby jí viděli. Vynoří se jen dvakrát a opravdu krátce , a vlastně se jí vůbec nedivím. Je tam ještě další loď, obě nakloněné a nahánějí ji chudinku, jak zběsilí. Musím říct, že je mi to až nepříjemné. Být účastnicí takové, pro želvu stresující, naháňky. Necháváme ji oddechnout a míříme zpět. Projíždíme kolem ostrůvku Agios Sostis, míjíme Marathonisi, ostrůvek ve tvaru želvy a míříme k jeskyním Keri. Plavba je to pohodová, vlnky s námi pohupují, větřík fouká a my pozorujeme přírodu kolem. Jedeme kolem pobřeží, občas zatočíme, abychom si prohlídli jeskyně , a u jedné větší máme možnost se i vykoupat. Musíme překotvit, protože námořník začátečník, to nějak nezvládl a loď s námi pomalu ale jistě ujíždí. Někteří chlapi s dětmi skáčou z lodě, ale Bertík se na to zrovna netváří. Jako vzorná žena, mu vysvětlím, že po schůdkách je to pro něj lepší, a jelikož je to přesně, to co chtěl slyšet, oba jsme nakonec spokojení. Plaveme jen do jeskyně a zpátky. Zhruba po hodině obracíme loď a vracíme se zpět k ostrůvku Marathonisi. Kotvíme na jeho boční, přeplněné pláži, a kdo jen trochu může, vrhá se do vln. Plaveme do jeskyně, která se dá proplavat naskrz a to tak, že vylezete přímo na pláž. Nechávám manžela šnorchlovat a sama se vracím na loď, kde si rozbalím ležení na přídi. Chytám paprsky a za jemného pohupování, srkám ledové frapé, co víc si člověk může přát? Po hodině je připravený oběd, všichni se vracejí a vtipkují, atmosféra na lodi je vážně fajn. Dostáváme salát, rýži, želvanátky a meloun. Co zbude, je formou bufetu, takže největší rvačka je samozřejmě o maso. Že by nikdo nevěřil, že je želví? Bertík na to rozhodně nevypadá! Po jídle obeplouváme „obří želvu“, a trochu litujeme, že jsme nekotvili na jejím ocasu. Je tady pláž jak z obrázku ! Máme možnost prohlédnout si ostrůvek Agios Sostis zblízka a ještě jednou jedeme zkusit štěstí do Laganas. Želvy tam jsou dvě, lodě tři a spousta šlapadel. Umíte si představit, co to s těmi chudáky dělá. Vynoří se jen občas a to si je ještě většina nestihne ani vyfotit. Respektive stihne, ale pěkně mizerně,stejně jako já! Lodě jsou nahnuté, tak, že se divím, že lidi nevypadávají ven a občas se musí vyrovnávat, do toho furt Bertík: „Máš ji?“, „Tak co, máš ji?“, no mazec. Nakonec želvy necháme odpočinout a kolem 16h kotvíme v přístavu, kde na nás čeká autobus. Odpoledne trávíme ve vyhřátém bazénu, a jelikož je pořádné vedro, vzpomínáme na nádherně ledovou Xingi. Kdo by to byl řekl, že se nám po „Sibiřské tůňce“ bude tak brzo stýskat. Po večeři nám nezbývá, než zabalit první kufr. Náš odjezd se nezadržitelně blíží……

TIP PRO MOŘEPLAVCE: Nechcete se stát potravou pro žraloky a přesto vidět želvy? Zůstaňte v klidu na vylidněné straně lodi. Nakonec, někdo vyrovnávat musí, a dříve nebo později se želva stejně rozhodne loď podplavat a vynořit se přímo před vámi!

Nesnáším loučení…..

Vstáváme dřív, než brzo. Ne proto, že bychom někam spěchali, ale chceme si užít posledního, klidného rána. Procházíme spícím hotelem, a loučíme se s každým zákoutím a každou květinou . U našeho oblíbeného stolu sedíme nezvykle dlouho. Zabíráme si místa u bazénu a jako první, dneska zkoušíme mořskou hladinu. Dopoledne přicházejí i ostatní, kromě mláďátek. Ty snad celou dovolenou prospali a do Řecka už nikdy nepojedou, protože se jim tu nelíbí, dobrý blázni!!! S ostatními probíráme zážitky a smějeme se. V poledne máme poslední šanci ochutnat místní pitagyros, na který doposud prostě nebyl čas. S foťákem se vydáváme, podél pobřeží, do středu Tsilivi. Fotíme květiny, fíky, cikády i motýly, prostě všechno, co jsme doposud nestihli. V taverně MED si objednáváme naši porci dobroty a jdeme pomalu zpátky. Komentáře typu, „je to nějaký malý“ radši vypouštím, zvlášť když jsme mastný až za ušima, ale je to vážně dobrota. Zbytek dne vegetíme střídavě u bazénu i v moři. Jsou nezvykle velké vlny, které nám občas uštědří pěkně slanou facku a voda je temně modrá, jakoby smutná, že se s námi musí loučit. I poslední večeře mi dělá radost, kombinace jehněčího a mořských plodů na jednom talíři je prostě famózní. Jenže, máme ještě jeden velký úkol. Musíme do města, koupit si želvu! Tu krásnou s velkýma smutnýma očima, kterou jsme si vyhlídli hned na začátku dovolené. Kupujeme ještě pár dárků domů a taky něco pro sebe. Musím se smát, Bertík, ten by skoupil snad celé Tsilivi což mi nevadí, dokud mi necpe do košíku i česnek. Muži jsou asi vážně z Marsu a my z Venuše….

Ráno dobalujeme nezbytnosti a pozorujeme z naší překrásné terasy, poslední východ slunce . Dokud nemusíme odejít, stojím venku, koukám na sluníčko a zatlačuji slzy. Před očima mi ubíhají události posledních dní a je mi hrozně smutno. Celý rok budeme muset čekat na mořskou vůni, štiplavé sluneční paprsky, řeckou pohostinnost a orchestr cikád…. Nezbývá, než zaklapnout dveře pokoje a nastoupit do autobusu, který nás doveze na letiště. Tam panuje chaos a někteří musí přebalovat kufry, kvůli velkému množství flašek. Loučíme se s lidmi, kteří letí do Brna a stíháme FreeShop, kde nakonec seženeme i vysněnou magnetku. Smutně sleduji letadla a netrvá dlouho, už nás do jednoho ženou. Při průletu nad naším hotelem mě píchlo u srdíčka. Nashledanou, krásný ostrove! Po dvou hodinách přistáváme na letišti v Praze. A musím říct, že na kapitána Nikolaje a jeho rumunskou posádku, nikdy nezapomenu. Nepraštil to s námi sice jako s pytlem brambor, ale před dosednutím s námi pěkně, opakovaně, zahoupal! Fujtajbl vespolek! Při výstupu z letadla se mi chce, tak jako každý rok brečet, ale můj báječný muž, mi to zkrátka nedovolí: „To byl, ale pěknej letušák, viď, že se ti taky líbil?“, no co říkáte, není prostě skvělej?! Mimochodem, byl to vážně kousek……..U pásu s kufry se už slzám neubráním, loučíme se s Alenkou a Věrkou, které nám zachránily svatbu a taky s mláďaty, kteří už řeší, jak pojedou příští rok na Ibizu. Tam se zřejmě taky dobře spí…. My ještě jasno nemáme, ale víme, že to bude naše milované Řecko, už teď se nám totiž strašně stýská!!!

VZKAZ PRO SMUTNÉ NAVRÁTILCE: Pokud se vám už po přistání v Čechách stýská, nebraňte se slzám a hlasitému smrkání. Na světě je minimálně jeden stejný blázen a věřte, že i řečtí bohové, vidí naše slzy, a nenechají nás čekat déle než, jeden dlouhý rok.

A co dodat závěrem?

Zakynthos je ostrov, na kterém si každý najde to své. Ať jsou to pohádkové pláže, vesnice v horách, krásné zelené kopečky, usměvaví obyvatelé nebo mořské želvy. Zřejmě vám nevyrazí dech, ale určitě stojí za návštěvu. A pokud nečekáte, kdovíjaké zázraky, jeďte ho „ochutnat“, on vás za to, nezklame! Nepotkávali jsme denně roztomilé babičky v černých hábitech, stáda oveček a oslíky. Neměli jsme problémy s výběrem tradičních laskomin z potrhaného jídelního lístku s nečitelným písmem, ale poznali jsme spoustu zajímavých, barevných a voňavých míst. Nasbírali jsme zážitky, které nás budou hřát spoustu zimních večerů a setkali se s lidmi, kteří nám těch 12 dní prozářili, víc, než řecké slunce.