Osm nocí, šest zemí

Rok se s rokem sešel a je tu zase moto dovolená. Tentokrát stopy od našich mazlíčků nebudou směřovat na sever, ani na východ, nýbrž na jih. Za cílovou zemi jsme si vybrali Chorvatsko, konkrétně jižní cíp Istrie. Cílem naší cesty, která bohužel bude trvat jen devět dní (více dovolené namáme), je smočit se ve slané vodě Jaderského moře. A aby to nebyl jen přesun z místa A do místa B, naši trasu rozvíjíme nad otevřenou mapou. Moje Radka při pátrání po severním pobřeží Itálie objevuje proslulé město Benátky, a tak na naší trase přibývá první průjezdný bod. V cestě mezi Prahou a Benátkami nám stojí Grossglockner a tak ho také zahrnujeme. Aby ani zpáteční cesta nebyla ubíjející a jen o návratu domů, pátráme v mapě dál. No a je to tady. Do oka nám padá Slovinský Triglavský národní park a horské sedlo Vršič, takže tzv. Ruská cesta je do naší trasy zahrnuta také, už jen zabalit a jedem. To balení nebude problém, nejedeme poprvé a navíc už nejedeme dva na jedné motorce, ale každý na své, takže pro Radku je to v určitém slova smyslu premiéra. A aby nás na to naše „dobrodružství“ nebylo málo, přidává se k nám náš moravský kamarád Vašek se svojí dcerkou Katkou. Obsazení naší sestavy je tedy takovéto: Já a Honda Transalp XL 700 V, Radka a Suzuki 650 Freewind, Vašek s Katkou na Suzuki DL 650 V – strom.

Na první den jsme naplánovali přesun přes Českou republiku a Německo do Rakouska. První odpočinek s pozdní snídaní si dáváme ještě u nás doma a to ve slavných Hošticích u Volyně, kde se natáčela trilogie „Slunce, seno,…..“. Sláva této obce je asi veliká, a tak místní usoudili že by se na tom dalo něco trhnout. Když přijíždíte do obce, uvítá vás tabule „Stání v obci 30 Kč“. A je to tak, po tom co jsme zastavili na návsi, nás místní stařenka skásla každého o 30Kč se slovy „máte velký motorky a ty stojí jako auto“. Za normálních okolností by jsme nasedli na motorky, pořádně vytočili motory a odjeli, ale dali jsme si tu sraz s Vaškem a tak platíme 30 Kč a jdeme na kafe a klobásu (nic jiného tu nemají). Čekání na kamaráda si dále krátíme pochůzkou po vsi a očumováním budov a stavení, která známe ze zmiňovaných filmů. Cca po hodině přijíždí Vašek, sotva zastaví, hned je u něj stařenka a křičí „třicet korun“, Vašek je tak konsternovaný, že platí a vlastně ani pořádně neví za co. Po chvilce sedáme na motorky a razíme směr Německo, Rakousko. Po několika zastávkách na tankování přijíždíme do Zell am See, kde se ubytováváme v kempu u jezera. Vše je super – cesta, ubytování i nálada. V rámci utužování vztahů vyndáváme cestovní panáky, placatku a připíjíme na šťastný začátek naší cesty. Po degustaci vyrážíme na obhlídku jezera a ochutnávku kvasnicového piva v místní restauraci.

Ráno skrz průhlednou fólii stanu vidím modrou oblohu a říkám si, že se mi to splnilo. Při plánování naší cesty jsem si říkal, že by bylo super, kdyby na přejezd Alp vyšlo počasí. Po snídani a balení vyrážíme směr Hochalpenstrasse. V údolí u mýtné brány platíme XXX Euro, v ceně je i pamětní nálepka, kterou si hrdě lepíme na motorky. Házíme žeton do stojanu brány a vyrážíme vzhůru. Podle průvodce je celková trasa dlouhá 48 km, má 36 zatáček a její nejvyšší místo je ve výšce 2504 m.n.m. Po cestě do sedla je stále na co se koukat, a tak zapomínáme natáčet a fotit, ale vše doháníme na vrcholu. Při cestě dolů, zajíždíme na vyhlídku Kaiser-Frans-Josefs-Höhe, odkud je krásný výhled na ledovec Pasterzengletscher. Na parkovišti u ledovce to vypadá jako při velké ceně – parkoviště je poseto motorkami.

Cesta z Grossglockneru nás vede dále na Italské hranice. Přechod do Itálie volíme v sedle Passo di Monte Croce Carnico ve výšce 1357 m.n.m, do kterého vede také spousta záludných zatáček. Odpoledne dorážíme do kempu u jezera Lago di Cavazzo. Je nesnesitelné vedro, a tak po tom, co postavíme stany, vyrážíme směr jezero. Voda v jezeře je studená, a tak ti méně otrlí si máčí jen nohy a ti více se koupou (Radka). Program dnešního večera je obdobný jako toho včerejšího, ochutnávka místního piva (bohužel bylo lahvové a německé) a tmelení kolektivu při lahvince dobré moravské slivovice.

Třetí den nasedáme na motorky s vidinou, že již dnes se smočíme ve slané vodě. Pro dnešní cíl jsme si vybrali malé pobřežní Italské městečko Cáorle. Cesta na severní pobřeží Itálie je dosti nudná, a tak není o čem psát. Vedro se stupňuje, je to hrůza. Při popojíždění ve městech Transalp stále chladí a z motoru mi jde na nohy horký vzduch. V kombinaci s okolním vedrem a moto oblečením je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Takovéto vedro mi nikdy nebylo, jsem jak natlakovanej papiňák, z kterého uniká pára. Před Cáorlem zastavujeme v několika informačních centrech, abychom se zeptali na ubytování. V informacích nám nabízejí jen hotely s cenou 45 Euro za osobu na noc. Při našich finančních možnostech se jim na to můžem vy…… Teplota stoupá a tak i nálada je na bodu varu. Kašleme na hledání ubytování v soukromí a jedem do kempu, který jsme si vyhlídli už doma. Na parkovišti v kempu ze sebe doslova strháváme zpocené oblečení. Vcházíme do recepce, ptáme se na ubytování, vše jde rychle. Mám za to, že jim naše vyvoněná partička moc nevoněla, ani se nedivím, mám-li to k něčemu přirovnat, tak k letní prohlídce pavilonu opic v zoo, a to jsem zdaleka nevystihnul naši situaci. V kempu opět rozbalujeme stany a vyrážíme k moři, kde chladíme těla. Naší další náplní odpoledne je koupání, procházka po pláži a návštěva Cáorle. S přibývajícím časem roste i náš hlad, a tak jdeme hledat nějakou Italskou restauraci, kde bychom si dali něco na zub. V době, kdy procházíme městem jsou všechny restaurace zavřené, otevřeno mají až od 18:00. Jsou čtyři hodiny odpoledne – co budeme dělat? Ať chceme nebo ne, musíme ten hlad nějak utišit. Nacházíme otevřený bar a dáváme si pivko. Je to hrůza, za pivo chtějí 5,50 – to je zlodějna. Čas moc neletí a peníze je nutno šetřit na pozdější dobu, jdeme tedy hledat nemožné, nějakou otevřenou restauraci. Hladoví, žízniví a unavení ji nacházíme: „záchrana, tato má otevřeno od pěti“ usedáme a objednáváme si pizzu, víno, vodu,….užíváme.

Další den zanecháváme motorky v kempu a vyrážíme autobusem a lodí do Benátek. V autobuse je klimatizace, a tak je cesta snesitelná. Loď do Benátek připlouvá přesně v pravé poledne, slunce je vysoko na nebi a vedro asi tak 38°C ve stínu, prostě ideální počasí na prohlídku města. Co se nedá v Benátkách minout je náměstí svatého Marka. Horko sálá ze všech stran, ale náměstí s katedrálou, věží a paláci je nádherné. Před tím, než jsme došli na náměstí, jsme se pro informaci zeptali na plavbu gondolou. Zprvu nám bylo řečeno, že vyhlídková plavba stojí 120 Euro, na to jsme nereagovali, otočili se a odešli. Za chvilku nás doběhl jeden z gondoliérů, že by nás svezl za 80 Euro, a tak to pokračovalo až na 60 Euro. Ani tato cena se nám nelíbila, a tak jsme navrhnuli, že za 40 Euro to bereme. Chlapík se urazil a odešel. No co, smlouvat se musí. Dost bylo smlouvání a slunce, hurá do uliček. Uličky v Benátkách jsou tak úzké, že na jejich dlažbu ani při poledním slunci nedopadají sluneční paprsky, zřejmě stavitelův záměr. Po čtyřech hodinách bloudění Benátkami jsme unavení a jedeme zpět do Cáorle, kde si dáváme studenou sprchu.

Pátý den se rozhodujeme, že v moto oblečení nepojedeme, a tak navlékáme pláťáky a tričko. Jízda je to o dost pohodlnější. Dnešní den chceme dosáhnout našeho cíle, nebo chcete-li bodu obratu. Jedeme po pobřeží směrem na Trieste, Slovinsko a potom do Chorvatska. V Terstu zastavujeme a koupeme se na městské pláži. Průjezd Terstem je opravdu v Italském duchu: skútr zprava, zleva, zezadu a kdyby uměli létat, tak i ze shora. Přechod ze Slovinska do Chorvatska je v pohodě, jen ukázat pas a jedeme vstříc novým zážitkům. Cíl dosažen, ubytováváme se v městečku Pula na pobřeží. Cena za apartmán na jednu noc je tu všude stejná – 70 Euro, a tak nemá cenu smlouvat. Ze zdejšího moře jsme okouzleni, čisté, průzračné, plné života. Na tomto místě jsme se rozhodli zůstat dva celé dny. Zasloužený odpočinek si užíváme plnými doušky – koupání, potápění, opalování, vínko, ryby, chobotnice, no prostě paráda, ani na prohlídku kolosea do města se nám nechce, no aby taky jo, když je zase takové vedro, budeme u moře. Takto lenošíme několik dní.

Ráno v den obratu zpět na sever je ve znamení dojídání zbytků, a tak máme ke snídani vajíčka, těstoviny, rizoto, sýry a Vaškův lovečák zakoupený ještě v Čechách. Čeká nás přejezd Istrie a hurá na Triglav. Cestu si natáhneme po Chorvatských a Slovinských dálnicích. Z dálnice sjíždíme až ve Slovinsku pod městem Nova Gorica. Tady najíždíme na silnici, která se klikatí údolím říčky Soča. Opravdu nádherné místo. Jak se blížíme k Triglavu, kazí se nám počasí a na vrcholcích Alp sedí mraky. Rozhodujeme se tedy pro to, ubytovat se pod horami a do sedla Vršič vyjet až ráno. Rozhodnutí se vyplatí. K večeru přichází bouřka a ráno je obloha bez mraků.

Poslední den: ráno se vyčasilo, tyrkysově modrá obloha slibuje nádherný den. Startujeme. Hned za vesničkou Bovec, kde jsme byli ubytovaní, uhýbáme vpravo směr obec Soča a pak to začne. Úzká silnička začíná stoupat do hor. Mohou sem jen motocykly a osobní auta bez přívěsů. Silnička je tak úzká, že mám strach někoho potkat v protisměru. Jedna serpentina za druhou, kam se hrabe Grossglockner, zatáčky jsou tak prudké, že jedu snad všechny na jedničku, svodidla nikde. Těsně před sedlem zastavuji u jedné vyhlídky, jednak kvůli krásnému výhledu na hory a i kvůli sobě – není mi dobře. Někdy mívám při rychlém výstupu v horách problémy, motá se mi hlava. Stačí se jen na několik minut zastavit a ono se to srovná. Přestávky využíváme na pořizování fotografií do svých alb. Po pár minutách dorážíme do sedla Vršič, kde chceme udělat pár fotek, a tak zastavujeme na parkovišti. Hned je u nás výběrčí parkovného a chce 1,5 Euro. To se nám za pár fotek zdá moc, a tak mu vysvětlujeme, že chceme jen fotit a jet dál. Moc se mu to nelíbí, ale co má dělat, když je v menšině. V sedle jsme opravdu jen pár minut, a tak nás chlapík při odjezdu i pozdraví, ví že už nás neuvidí (možná). Před Kranjskou Gorou zastavujeme u jezera Jasna a děláme několik posledních fotek. Ještě jedno sedlo na hranicích s Rakouskem a poslední společná zastávka. Ve vesničce Hart zastavujeme u čerpací stanice a nastává loučení. Moravská sekce jede směr Wien a Česká sekce směr Praha. Ještě poslední společné foto a sbohem báječná dovolená plná báječných dní bez útrap.

P.S: toto je první dovolená, na která jsme nemuseli natahovat nepromoky. Poznatky a postřehy: – cena v kempu za stan, moto v Rakousku 14 Euro – cena v kempu za stan, moto v Itálii 16 Euro – cena za apartmá v Chorvatsku za noc 70 Euro – cena za apartmá ve Slovinsku za noc 50 Euro – dálniční Slovinská známka min 7 dní 7 Euro – dálniční rakouská známka min 10 dní 4.5 Euro – cena Ice Tee na benzině v Itálii 2,00 Euro – cena Ice Tee na benzině ve Slovinsku 0,9 Euro – pizza 8 – 13 Euro – pivo Rakousko 3 Euro, Itálie 5 Euro – Tauren tunel v Rakousku 9,50 Euro za moto – dálnice v Chorvatsku dle délky 6 – 9 Kn – cena benzínu v rozmezí 1,2 – 1,4 Euro – polední přestávka v Itálii 14:00 – 18:00 i v restauracích