0
0

Cesta neznámou noční krajinou se zdá být nekonečná. Když jsme si už už mysleli, že jsme museli zabloudit, najednou, jako by ho někdo přenesl z pohádky, se z naprosté tmy vynořil nádherně osvětlený hrad. Hrad v Olite byl po několik století sídlem navarrských panovníků a ještě dnes je toto městečko vzdálené 40 km jižně od Pamplony, hlavního města Navarry, považováno za srdce tohoto španělského regionu. Historické prameny neuvádějí, zda dnešní Olite bylo obydleno už před příchodem Římanů. Jisté však je, že ve 3. století tu římští kolonizátoři založili „oppidum“, opevněné město, jehož posádka měla zajišťovat bezpečný přístup k důležitým římským komunikacím vedoucím z Bordeaux přes Pamplonu do Astorgy a také do Zaragozy. Stále tu ještě stojí část hradeb, které římskou kolonizaci připomínají. Vizigóti nevnesli do historie města nic tak zvláštního, a tak si Olite muselo na své slavnější období ještě pár století počkat.

Země nikoho

Koncem 8. století leželo Olite na území nihoho. Musíme mít na paměti, že téměř celý Pyrenejský poloostrov, kromě asturských hor a navarrsko-aragonských Pyrenejí, ovládali muslimové. Obyvatelé Olite si na rozhraní těchto dvou světů žili relativně klidně, za což vděčí spojenectví Pamploňanů s muslimskými Kásiovci, kteří kontrolovali údolí řeky Ebra. Jak už to ale v životě chodí, tento „pakt o neútočení“ neměl dlouhého trvání. Obyvatelům Olite nepomohly při vpádu muslimů ani bytelné římské hradby, ani pamplonský král Iňigo Arista, který je prvním navarrským panovníkem, jehož jméno už historie zná. Město se vylidnilo a lidé se sem začali vracet až o tři století později, když se navarrský král García Ramírez V. rozhodl v roce 1147 podpořit znovusídlování tohoto území. Každý, kdo našel neobydlený dům, se mohl nastěhovat a do svého vlastnictví získal i tolik půdy, kolik byl schopen obdělat. Olite se začalo rozrůstat a nabývalo na významu, o čemž svědčily stále častější návštěvy navarrských panovníků. A když se Sancho VII. (13. stol.) pustil do přestavby občasného královského sídla a rozhodl se z něj vybudovat skutečnou královskou rezidenci, bylo zřejmé, že Olite se stane městem, které sehraje v historii země svou roli.

Noblesní hrad pro noblesního krále

Olite trpělivě čekalo na svou chvíli. Jako by se ho neustálé spory královských rodin a rodů, drobná i větší nepřátelství, ba dokonce vraždy a války vůbec netýkaly. Ta chvíle přišla, když zemřel král Carlos II. řečený Zlý a dědicem navarrské koruny se stal jeho syn Carlos III. Vznešený. S ním přišli do města stavitelé, umělci i mistři řemesla, kteří měli přeměnit původní starý a ponurý palác připomínající spíše pevnost na nádherný zámek, který by vzbuzoval obdiv všech příchozích. „Jsem si jistý, že není krále, který by měl krásnější zámek či hrad, s tolika zlatými sály. Prohlédl jsem si ho dobře a nelze ani slovy popsat, jak nádherný a obdivuhodný je tento zámek,“ vyznává se ze svého obdivu německý rytíř Munzer v rukopisu, který je uložen v „British Museum“ v Londýně.

V roce 1413 si král Carlos III. Vznešený a jeho žena Leonor Trastamarská zvolili zámek za své stálé sídlo a Olite se stalo srdcem a duší navarrského království. Scházely se tu kortesy, byli tu přijímáni vyslanci jiných zemí i představitelé církve. Také se tu konaly rytířské turnaje, býčí zápasy, své místo tu měla hudba a divadlo i nejrůznější lidové slavnosti. Král vládl moudře a obyvatelé Olite to dokázali ocenit. Prožívali s ním události šťastné, jako bylo narození infantky Blanky i jejího syna Carlose, budoucího „knížete z Viany“ a následníka trůnu, i den pro něj nejsmutnější – smrt královny Leonor. Když v roce 1425 zemřel, vyprovázelo ho na poslední cestě do pamplonské katedrály celé město, jako by tušilo, že spolu s ním odchází prosperita, štěstí i moudrost.

Když v roce 1439 dosáhl plnoletosti pravoplatný dědic navarrské koruny kníže z Viany a nastoupil na trůn, zdálo se, že se do Olite vrátí staré dobré časy. Mladý panovník však musel stále častěji odrážet útoky svého otce – aragonského krále Juana II., který toužil získat pod svou správu prosperující navarrské království. Když pak v roce 1448 zemřela jeho mladinká žena, kníže z Viany zámek opustil a s celým dvorem se usídlil v Sangüese, kde v roce 1461 umírá. Olite se už nikdy z tragických událostí nevzpamatovalo a ani pozdější stránky jeho historie nejsou nijak zvlášť slavné. Přesto zůstává místem, které je Navařanům zvlášť drahé. Zeptáte-li se místních, co byste neměli při návštěvě tohoto regionu vynechat, Olite nebude chybět nikdy. A určitě vás nezapomenou poslat do pamplonské katedrály k alabastrovému náhrobku krále Carlose III. Vznešeného a jeho ženy Leonor Trastamarské.

Z cimbuří hradu

Obcházíme hrad kolem dokola, ale odevšad je vidět vždy jen nepatrná část s věžemi, věžičkami a cimbuřím, které mu dodávají pohádkový vzhled. Olite totiž leží v rovině, a abychom jej přehlédli celý, museli bychom mít pořádný odstup. Nebo se vyšplhat na některou z dvanácti věží, které jsou různě vysoké, různých tvarů, tlusté i tenké, dekorativní i strohé, s okny, okýnky i zcela bez oken, s balkónky, či jen vstupy na jakési terasy. Druhá varianta je pro nás reálnější, a tak se rozhodneme prozkoumat hrad zblízka a shora. Stoupáme po schodech, procházíme spletí chodeb a chodbiček, i obytných, kdysi obyvatelných místností, jejichž výzdobu dávno odnesl čas. A tak se příliš nezdržujeme a míříme stále nahoru. Každou chvíli máme před sebou jiné zákoutí, jiný shluk věží, jiný detail. Ale až pohled shora odhalí skutečnou velikost hradu s jeho nepravidelným podélným půdorysem. Všude tu vládne asymetrie, jíž se vymyká jen strohý starý královský palác s patiem uprostřed, který je nejstarší a který už dobře známe, protože slouží, samozřejmě s patřičnými vnitřními úpravami, jako hotel.

Olite se svými kamennými domy, z nichž mnohé ještě dnes zdobí šlechtické erby, nám doslova leží u nohou. Celé město je vlastně podhradím nalepeným na silné zdi bývalého sídla navarrských králů, jako by chtělo naznačit, jak blízko měli jeho obyvatelé ke svému panovníkovi. Naši pozornost přitáhne další dominanta města – gotická věž kostela svatého Petra. Jak se ale při pozdější prohlídce města přesvědčíme, zajímavější je gotický kostel Panny Marie s nádherným portálem ze 14. století, který patří k vrcholným dílům navarrského sakrálního umění. Ambit, zcela netradičně umístěn vně kostela před portálem, byl přistavěn v 15. století. V interiéru jednolodního kostela upoutá velký deskový oltář ze 16. století, jemuž vévodí Madona s děťátkem, nádherná řezbářská práce ze 14. století.

Víno místo oliv

Kraj kolem Olite byl v dávných dobách charakteristický pěstováním oliv. I první doložený název města – Oligetum – vznikl pravděpodobně zkomolením latinského slova olivetum (olivovník). Olivovník se objevuje v městském znaku už ve 13. století a je jeho symbolem i dnes, přestože tu na olivovníky už téměř nenarazíte. Už dávno je vystřídala vinná réva, jejíž pěstování se velmi rozšířilo ve 13. století, kdy v Olite pobýval synovec navarrského krále Sancha VII Teobald I. z Champagne. On i jeho následovník Teobald II. osadili vinice zvláštním druhem vinné révy, z níž se vyrábělo víno „vertjus“, což byl druh šumivého vína, který se na olitském hradě vyráběl přes tři sta let, a i dnes se s ním ještě můžete setkat. Později začali obyvatelé Olite dávat přednost vínům růžovým a mladým. V minulém století ho prý bylo tolik, že se nestačilo vypít, a tak se část musela vylévat, protože nestačily nádoby na nové. Mnohé prameny dokonce uvádějí, že se při stavbě kostelů a významnějších budov v této vinařské oblasti používalo místo vody víno.

Dnes tu dostanete vína nejen růžová a mladá. Stále větší prestiž si získávají vína červená a bílá. Jsou však dost drahá, což svědčí o jejich kvalitě. Když jsme v jednom z místních sklepů ochutnávali nejrůznější vzorky, zakusovali k tomu smažené papričky, plátky aromatického ovčího sýra a skvělé klobásky, kterým tu říkají „txistorra“, poprvé jsme zalitovali, že jsme si návštěvu tohoto kraje nenaplánovali až na polovinu září. Vinobraní v srdci Navarry je prý nezapomenutelné.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .