Okruh po Andalusii

Jak vidno, letos hodně cestuji. Další mojí destinací bylo Španělsko. Zhruba před rokem a půl jsem se podíval do Galície a okolí, na chvíli jsem zabloudil až do Portugalska. Tentokrát jsme s kamarády ze školy jeli poznávat krásy Andalusie (jižní část) a zabloudili jsme na Gibraltar :-).

Celé výpravě předcházelo mnohé domlouvání a plánování, takřka vše se neustále měnilo a až do odjezdu nebylo nic jisté. Nakonec vše ale vyšlo a podmínky při odjezdu byly následující:

Plánovaný odjezd: 6.3. 2009 15:00

Plánovaný příjezd: 15.3. 2009 23:59

Doprava: VW Transporter (9místný), řidiči: Kyslík, Olda

Vzdálenost: Brno – Granada 2800km + 1000km okruh po Španělsku + 2800km zpátky

Členové výpravy: Méla, Mitch, Olda, Péťa, Klárka, Miloš,Kyslík. Ve Španělsku se k nám ještě měli přidat Hanička, Štěpán a Frunc

V pátek 6.3. jsme ve složení Méla, Olda, Kyslík vyrazili z centra Brna, na okraji nabrali Mitche, v Tescu nakoupili zásoby jídla na celou cestu a pokračovali do Prahy. Tam přistoupili Péťa s Klárkou, v Plzni jsme ještě naložili Miloše a už jsme mohli neřušeně drandit až do Španělska.

Zatímco za okny řádil prvních 1000km déšť, v autě byl klid. Většina posádky spala, řidiči poslouchali hudbu, vše vycházelo dle plánu. Jako řidič si teď dovolím malou odbočku a zkusím porovnat země, kterými jsme projížděli z hlediska dopravních sítí a řidičů.

Německo má silnice velice kvalitní, dobře značené a především zcela bezplatné! Když jsme se na benzínce ptali po dálniční známce, prodavač se dobře zasmál :-). Řidiči jezdí sice rychle, ale jsou ohleduplní.

I Francie má kvalitní silnice, na dálnicích se ale platí vysoké mýtné. Za průjezd Francií jsme zaplatili 60€. Řidiči mi přijdou dost laksní, jako by během řízení snili o jiném světě. Pokud použijí směrovku, pak ji nechají zapnutou ještě minutu nebo třeba i pět. Na dálnici si tvrdošíjně drží svůj pruh a ten neopouští. Když je za nimi někdo rychlejší, neuhnou a pokud narazí na pomalejšího před sebou, tak velká část namísto předjetí prostě jen zpomalí a jede za ním.

Ve Španělsku se spousta silnic opravuje, renovuje nebo rozšiřuje. Dálnice jsou placené, ale mýtné je na rozumné výši. Řidiči jsou agresivní a temperamentní. Kdo se ve městech drze necpe vpřed, ten nikam nedojede. Auto je třeba si hlídat ze všech stran, není chvilka klidu. Navíc se co chvíli kolem mihne skůtr a ten už nerespektuje pravidla vůbec. Ve Španělsku mě taky ještě překvapil silný boční vítr, který s autem notnou chvíli cloumal.

Tak jako tak, díky řidičům, itineráři i GPS navigaci jsme po 25h jízdy a 6hod přestávek dojeli v neděli 8.3. v 0030 do Granady, našli jsme místo, kde bydlí Štěpán a šli se přivítat s místními :-). Hned jsme samozřejmě oslavili příjezd. Až do rána jsme si pak povídali, jedli, pili, šťastně se měli, …

Vyprávění o Andalusii jsme přerušili ve chvíli, kdy výprava udvážných studentů dorazila do Granady a po přivítání se spokojeně usnula. Než se probudí, rád bych Vám představil životní styl Španělů na jihu.

Pokud nesedíte v autě nebo na mopedu, tak se nikam nechvátá. Co nemá nohy, to neuteče a co je má, to počká. Na domluvené srazy se chodí minimálně o 15min, ale klidně i o 30min nebo později. Místní chodí stále nabalení. Zatímco my měli jen trička a kraťasy, oni chodili ve svetrech a zimních bundách. Vzájemně jsme se po sobě nedůvěřivě koukali a naše pohledy se užasle ptali, jestli to ten druhý myslí vážně. Uprostřed dne je siesta trvající cca 2hod. Byla vytvořena kvůli příliš vysokému horku, ale proč se nepovalovat i v zimě, když to jde, že? Doba aktivního žití je posunuta směrem do noci. Ještě v 0300 je na ulicích rušno, nevstává se ráno, spíš k obědu. A samozřejmě se hodně pije. Pivo mají slabé a podává se do 0,25l sklenic. Víno je kvalitní a levné.

Na tento systém jsme se takřka okamžitě adaptovali, resp. zbytek skupiny se adaptoval. Pití a vysedávání v hospodách mě obecně nebere a pokud je to na úkor možnosti poznávat neznámé okolí, pak jsem zcela proti. A co naplat, na výběr jsem moc neměl. Omezím se tedy pouze na konstatování, že po zbývající čas výpravy se vždy večer pilo a vstávalo se (a tudíž i odjíždělo) dost pozdě.

V neděli jsme tedy vstávali později. V plánu bylo navštívit trh na kraji města. Přišli jsme až v době, kdy se končilo. To mělo alespoň tu výhodu, že jsme si mohli posbírat ovoce, které by nevydrželo další přepravu a stánkaři je na trhu nechali. Především granátovými jablky jsme se pěkně nacpali (mimochodem hádejte jak získala Granada své jméno :-). Také jsme si koupili od černochů za levný peníz brýle. Kvůli ostrému slunci byly nezbytné. Vlezli jsme si pak do parku, vytáhli kytaru, bongo a vegetili.

Teprve večer jsme začali pořádně něco dělat. Granada má tu ohrovskou výhodu, že zde jsou zdarma tapas (čti tapa). Prostě si objednáte něco k pití a dostanete k tomu jídlo zdarma. Večeřeli jsme tedy v Přežer se a praskni a zkusili, kolik se toho do nás vejde. Pak jsme se šli projít po městě. Takřka všechna města na jihu jsou hodně stará a historické části plné úzkých a nepravidelných uliček. Vyšli jsme kousek na Albazin (městská část na kopci) a podívali se na noční město i pěkně osvícenou Alhambru (největší lákadlo, které zajišťuje městu trvalý přísun turistů). Pak jsme vyšli ještě výš až za město. Mezi obřími opunciemi tady žijí v kopci v jeskyních punkáči (z velké části čeští a slovenští). Čekal jsem temné díry, narazil jsem ale na obydlí poměrně na úrovní. Chybělo samozřejmě zasíťování, většina ale měla dveře a okno, před domkem posezení v podobě starého křesla nebo židle a z jednoho dokonce čouhal kouřící komín. Kolem města se kdysi táhla dlouhá obranná zeď. Dnes už je zvětšiny zbořená, v jedné části ale ještě stojí. Vylezli jsme nahoru (4m?) a jen tak koukali na město. Na chvilku jsem měl chuť se na všechno vykašlat, najít si tu vlastní jeskyni a prostě jen tak hibernovat. Na závěr večera jsme sešli zpátky do města a poslechli si v jednom baru flamenco. Kytarista se nenechal rozhodit ani obří plazmovou televizí v pozadí (zvuk vypnuli), ani tím, že mu praskla struna a musel hrát jen na zbylých pět.

Pondělím měla započít druhá fáze naší výpravy. Plánem byl tisícikilometrový okruh po celé Andalusii. Ačkoliv vyjet se mělo již ráno, skutečná doba odjezdu byla (z výše uvedených důvodů) 1630! Dojeli jsme do Solobreni, nejbližšího města od Granady, které leží u moře. Zvláštností města je, že je takřka celé bílé. Po krátké procházce městem jsme skončili u vína. Tentokrát ho ale bylo hodně a hodně. Abych zachoval dekorum, následujících pár hodin přeskočím a posunem se do chvíle, kdy se většina probouzí s pěknou kocovinou a oknem. Jednu jedinou věc z té noci ale zmíním. Do dvou minut poté,co jsme vešli do jednoho baru už byl jeden z členů výpravy za barem a naléval ostatním! Něco takového jsem ještě neviděl 🙂

Pokračování našeho putování po Andalusii příště…

Je úterý. Probouzím se v jakési pokřivené pozici. Ostatní ještě spí. Vždy, když se probudím, ostatní ještě spí. Pomalu vstáváme, snídáme. Přejíždíme k moři a jdeme se koupat. Moře je ale studené a všude kolem jsou rybáři. Nakonec jde do vody pouze Olda, ostatní si nanejvýš máčí nohy. Najednou se kousek od břehu objevují delfíni. Skáčou až tři metry vysoko, jsou úžasní, je to jeden z nejlepší ch zážitků celé výpravy je takhle pozorovat.

Pokračujeme na naší cestě. Jedeme do Rondy, což je malé horské městečko. Leží na náhorní plošině, která je rozdělená puklinou. Přes ni je ale postaven most, takže je možné přejít bez problémů na druhou stranu. Uprostřed mostu se koukáme dolů a na obě strany na prudký sráz. Parádní podívaná.

Cestou zpátky si pouštíme Tajmahal, hudbu, která nás pak provází celý zbytek cesty. Vaříme, přejíždíme tak blízko k Gibraltaru, jak jen to je možné. Po delším hledání konečně nacházíme místo na spaní. Poměrně brzy usínáme.

Středa. Dnes nás toho čeká hodně. Nejprve jedem na Gibraltar. Poprvé se tak dostávám do Anglie. Na Gibraltaru je dobré, že ačkoliv klima je stále středomořské a lidé jsou opálení, domy jsou stavěné v anglickém stylu, jsou tu doubledeckery a červené telefonní budky. Největším lákadlem je Skála (The Rock). Nachází se na konci výběžku a kromě pevnosti je tam ještě několik jeskyní a makak bezocasý. Cesta nahoru a průvodce vyjdou na 25€. Jelikož jsme za celou cestu do Španělska dali 50€, přijde nám to trochu moc a tak se jedem po výběžku podívat sami, vrchol Skály vynecháme. Jedeme na Rock Point, maják na konci výběžku, koukáme do mešity poblíž (přijde mi stokrát lepší než kostely, přijemnější, útulnější, rovnocennější). Pak přejíždíme kolem krematoria do poloopuštěné vojenské základny. Je tam pěkný výhled na moře, historická pevnost a především makakové. Jdeme až kousek k nim, fotíme se s nimi, užíváme si středomořskou pohodu.

Pak přejíždíme do Tarify. Leží přímo na mysu Marroqui, nejjižnějším pevninském místě Evropy. Dostat se dá ale jen kousek od úplného konce mysu. Španělská armáda si na tomto místě totiž postavila vojenskou základnu. Co na tom, že je to opuštěné, chátrající a nevyužívané místo. Armáda je (na rozdíl od turistů) spokojená. Tarifa má ještě jednu vlastnost. Celoročně tu fouká stálý a poměrně vydatný vítr. Ještě nedávno bezvýznamné městečko je dnes obklopené větrnými elektrárnami. Podstatnější ale je, že se stalo mekkou evropského kitesurfingu. I v březnu, zcela mimo sezónu jsme zde na pár surfařů narazili. A bylo sena co dívat. Jezdili pěkně rychle, některé jejich skoky měly povážlivou výšku i délku, prostě paráda. Mít čas, hned se k nim přidám.

A středa stále ještě zdaleka nekončila. Přejeli jsme do Cádizu, dost možná nejstaršího města Evropy. Tam jsme si na krásné, slunné, bělostně písčité pláži uvařili pozdní oběd a vykoupali se. Voda byla sice ještě studená, ale příjemně prokrvila a koupání tak bylo velice příjemné. Pak jsme se vydali do města. Uličky, náměstíčka, nábřeží, staré stromy, hrady a opevnění, kostely a katedrála, to všechno v Cadizu žije natěsnané vedle sebe svým specifickým životem. A do toho drogy. Že tu jsou levně a snadno k dostání jsem věděl, tolik prodejců hašiše na jednom místě jsme ale nečekal. No odolali jsme :-).

A ještě ten den večer jsme přejeli do Sevilly. Zde je na Erasmu Zuzka a tak jsme měli domluvené spaní u ní. Sotva jsme přijeli, šli jsme na německou Erasmus party. Cesta do klubu nám trvala 40min chůze. Na místě byl klub ve stylu těch amerických. Před vchodem dlouhá řada zájemců dostat se dovnitř, u dveří dva nabouchanci v oblecích, pouštělo se jen se vstupenkami. Uvnitř bylo narváno. Jelo naplno disco, ale tancoval málokdo. Němci totiž sjednali pivo zdarma a tak se většina tísnila u baru a snažila se ulovit sklenku. Tekla sice jen jedna pípa, zato tekla nonstop. Slečna čepovala a pivo rozdávala bez toho, že by se dívala komu. Kolem pípy byla neustále spousta natažených rukou a tak měla jistotu, že pivo strčené kamkoliv do vzduchu v jejím okolí bude během okamžiku sebráno. Po klubu neustále chodili tři kluci s basama (bez vousů), do nichž sbírali sklenice a umyté je vraceli k pípě. Koloběh piva se tak pěkně uzavírá. Do toho se několikrát do davu vydali sličné slečny a rozdávaly jednohubky nebo třeba gumové medvídky. Napili jsme se, najedli, chvilku poseděli, pak na nás ale přece jen dolehla únava a tak jsme se vydali zpět. Zuzka nám nabídla spaní na střeše a to jsme samozřejmě neodmítli. S rozhledem po noční Seville končí středa, nejnabitější den naší cesty po Andalusii.

S tím, jak vylezlo ráno sluníčko začalo být na střeše pěkně horko. Postupně jsme se všichni odšourali do Zuzčina bytu na snídani. Zuzka překvapila tím, že včera v rozmaru slibované palačinky nám k snídani (za pomoci dámské části výpravy) skutečně připravila! Snídalo se tedy královsky.

Do města jsme vyrazili autem s tím, že pak rovnou pojedeme dál. Jenže jsme zapomněli na No Bolonia! Španělská vláda chce zavést poplatky za studium VŠ a studenti jsou zásadně proti. Rozhodli se pro demonstraci a shodou okolností to vyšlo na den i hodinu, kdy jsme se vydali do města. To bylo tedy dost ucpané. Potkali jsme ale aspoň dav protestujících obklopený kordonem policistů. Všichni si to bezvadně užívali 🙂

Nakonec se nám přece jenom povedlo zaparkovat a šli jsme se projít po centru. Na katedrálu jsme se koukli sice jen zvenku, u Královského paláce jsme zašli dovnitř. Vtipná scénka se odehrála u vchodu. Studenti mají vstup zdarma, ostatní za 7€. Bylo nás 7studentů, průkazky mělo ale 5 z nás. A tak jsme dali dohromady 7průkazek (dva lidi dali po dvou) a doufali, že to projde. Na pokladně se pán zeptal na průkazky podíval jen zběžně, zeptal se kolik nás je a dal nám lístek. U turniketů jsme po projití zjistili, že to je lístek pro 6lidí (spletl se) a tak po nás ostraha chtěla nejen vstupní lístek, znovu i průkazky. všechny si je pěkně vybral, poskládal vedle sebe, zeptal se nás, kolik nás je, pěkně na prstech si spočítal počet průkazek, pak se nás znovu zeptal, kolik nás je, všechno sebral a odešel. Čekali jsme, že bude průšvih, za chvíli se ale vrátil s novou vstupenkou, tentokrát pro 7lidí. Usmál se, poděkoval nám a pustil nás dál :-).

Zatímco královský palác je veliký a s jen několika prázdnými místnostmi, zahrady jsou úžasné. Jsou rozsáhlé, plné různých zákoutí, spousty spousty různých stromů, keřů, květin, altánků, teras, fontán, vodopádu, vyhlídek, zkrátka všeho na co si jenom vzpomenete. Ze Sevilly rozhodně nejlepší zážitek.

Ještě jsme se chvíli procházeli po městě. Já si byl koupit pohledy a chtěl zaplatit 10€. Slečna prodavačka se mě zeptala, jestli nemám drobné a já že ne, že leda české. Mluvila pouze španělsky a já českoanglicky, takže jsme si moc nerozuměli. Když jsem před ni ale vysypal drobné na důkaz toho, že je skutečně nemám, strašně se zakoukala do naší pětikoruny. Líbila se jí natolik, že jsem nemohl jí ji nedat :-). Jako ve snách mi pak vrátila na 10€ a když jsem ji opouštěl, stále se ještě zamilovaně koukala na minci :-).

Podívali jsme se ještě na Torre de Orros, kdysi strážní věž na nábřeží, dnes muzeum, zašli na jídlo a pak už se rozloučili se Zuzkou a vydali se na cestu zpátky do Granady. Původně jsme chtěli jet přes Cordobu, nakonec jsme to ale vzali přímo nejkrajší cestou.

Do 300km vzdálenosti jsme vložili dvě zastávky. První byla Laguna xxx, což je jedna ze dvou evropských ptačích rezervací, kde sídlí plameňáci. Tak jsme si řekli, že je chceme vidět :-). No a co myslíte? Byli tam! A hned tak 200. Přes plot se nedalo dostat moc blízko, takže jsme se koukali z dálky a plameňáci měli klid.

Druhá zastávka měla být u historického naleziště menhirů z nichž se časem vyklubali dolmeny. Ale tam jsme přijeli mimo otevírací dobu a tak z toho nic nebylo.

Až za tmy jsme dojeli do Granady a skoro už tradičně se šlo ven na tapas a pít.

Pátek měl být dnem, kdy jsme se měli vydat na cestu domů do Čech. No, skoro tomu tak nebylo.

Oni to totiž někteří táhli až do rána, pak nebyli schopní vstát a pak že ještě půjdem do města koupit si „nasrávačky“. A když už jsme byli ve městě, tak se šlo ještě na jídlo, na zmrzlinu, trochu se projít, pak se načalo víno, … No vyjeli jsme až v 1700 (namísto mnou očekávaných 1000 a později namísto domluvených 1300) a to už to ve mně vřelo. Pak jsme se ještě nemohli dostat z města protože bylo všechno rozkopané, několikrát přesměrované a přeplněné auty. GPS tudíž byla na nic a místní nebyli schopni poradit. A tak jsme z Granady vyjeli až v 1930!

Zbytek výpravy už jsme v podstatě strávili jen na cestě. Zbytek pátku jsme jeli nonstop s jednou neúspěšnou přestávkou na nákup vín. Zpáteční cestu jsme zkusili jet po neplacených silnicích. Nevím, jestli to bylo špatným systémem v GPS nebo se jinak jet nedalo, každopádně Pyreneje jsme projížděli po nějaké okresce skrz opravdické serpentiny se zatáčkami 180+. Vše vyvrcholilo Oldovým „omylem“. Kdo neví o co jde, ten to snad ani vědět nechce.

Ze zbytku cesty stojí za zaznamenání ještě dvě věci. Jednak debata na téma přání „skrytých v podvědomí“. Jde o takové ty věci, co se dělat nemají a nikdo je ani dělat nechce, ale občas se ta myšlenka sama od sebe prostě objeví a nechce se jí z hlavy pryč. Příklady: někdo stojí na kraji nad propastí, tak co kdybych ho strčil; kopnout psa; … Dostal mě Péťa, který jel jednou autem a napadlo ho, co kdyby v zatáčce nezatočil. No a tak nezatočil a poslal auto na střechu.

Pak bylo také zajímavé, když jsme jeli stereotypně po dálnici a najednou se vedle nás objevil policista na motorce. Chvíli jel vedle nás, pak nás předjel a zastavil. Miloš neměl bezpečnostní pás, tak jsme dostali pokutu 105€, přičemž to už byla automaicky cena se slevou. Bez ní to mohlo být až za 150€. Tak jsme si společně zanadávali jací to jsou vydřiduši, složili se na Miloše a jelo se dál.

Jinak do Plzně jsme dojeli ve 2330, do Prahy ve 0045 a do Brna kolem 0400. Do postele jsem zcela zmožený padl v 0430.