0
0

Je 3. července 2008 a ospalé ráno pomalu přechází do solidního brněnského pařáku. Odjezd je plánovaný na 11:00, věcí ale nějak neubývá a čas utíká. Nervózní pocit v žaludku, roztěkaná hlava, ještě tohle, tamto, vzal jsi to ? V autě je ukrutný hic, vzduch se tetelí nad rozpálenou kapotou. Ještě odjezdové foto a ve 12:45 konečně cvaká startér, bouchnutí dveřmi a zvuk motoru přehlušuje sporá slova loučení. Ve zpětném zrcátku se ulice láme zaroh, rok života mizí a ustupuje velkému dobrodružství. Sen se začíná plnit – jedeme !

I. Stíháme trajekt

Konečně. Ještě poslední zastávka u samošky a už se drncáme po rozbité Žabovřešské cestě, pak vyjíždíme na Hradeckou a za chvíli už si to k prasknutí naložená Oktávka valí směr Svitavy. Vduchu blahořečím zesílenému zadnímu lisťáku – poslední dva měsíce jsem se s ním našpekuloval až hanba a zdá se, že konečně je to to pravé. Tři lidé, živobytí a potraviny na tři měsíce, věci na slušno, na hory, na práci … za zadním sedadlem je až ke stropu svislá hradba batohů a kufrů, z níž čouhá kytara. Na střeše pak bedna s nářadím a náhradními díly a rezervní kolo. Dynamika vozu a panoramatické zpětné zrcátko způsobují, že se za volantem cítím jako v náklaďáku, podobné pocity může mít snad už jen mašinfíra v lokomotivě. Mám radost, Oktávka si jen vrní, vše funguje jak má, auto je v nejlepší kondici.

Hláďa sedí na místě spolujezdce a drátuje do palubky přehrávač na cédéčka. Vzadu sedí Vendul a čte knížku. Krom toho je ukrutný hic. Za Brnem bereme benzín, Vendul bere na chvíli řízení. Za Svitavami Hláďa. V Hradci Králové se zastavujeme naskok ke kamarádovi a pokračujeme dál do Mnichova Hradiště a jedeme skrz bývalý vojenský prostor Ralsko. V autě je jak v sauně, proto po krátkém bloudění zarostlými cestami kolem letiště a vyhlídkové jízdě po dráze děláme zastávku u Hradčanských rybníků. Při příjezdu náhle začíná cinkat kardan někde pod řadicí pákou, po chvíli naslouchání mi dochází o co jde – když jsem vyměňoval silentblok u převodovky, zapomněl jsem z něj sundat montážní plechový pásek. Oprava byla naštěstí jednoduchá a rychlá – vysmeknutý pásek šel zespod přestřihnout a vytáhnout – a poté již nic nebránilo seběhnout po místní písečné plážce a vrhnout se do vod rybníka, benzínový vařič zasyčel a z pánve se brzy linula vůně pečeného masa. Pomalu začalo pršet a déšť se postupně změnil v silnou průtrž, byl čas jet dál a hledat místo na spaní. Ještě kousek jsme se posunuli, až jsme zamlženými serpentinami vyjeli do luk nad obcí Ovesná u Benešova nad Ploučnicí, kde jsme se na kraji lesa utábořili a slavnostně připili na první den, na prvních 280km cesty …

Je 4. července, ráno. Blížíme se k první, Německé, hranici a já zpoza každého rohu vidím vyběhnout policistu, který mě pro špatný technický stav vozu a katastrofální emise vrátí zpět. Nic takového se naštěstí neděje, i tak mi ale v 11:10, kdy se ocitáme za hranicí, padá kámen ze srdce. Zato na mě za Drážďanama při volnoběhu mrká kontrolka mazání, přitom olej je v normě. Alespoň jej tedy dolívám do maxima a utěšuju se tím, že je prostě horko a je řídký. Kontrolka dál nemrká a tak po rozpálených Německých dálnicích pokračujeme na Lipsko, Magdeburg a Braunschweig. Oktávka se mění v letadlo s autopilotem. S jednou rukou přibitou na kouzelné páce na středovém tunelu naslouchám monotónímu hučení motoru, chvílemi jen mírně opravím kurz volantem. Nemůžu si ruční plyn vynachválit, na druhou stranu mě ale znervózňuje nechat motor běžet dvě hodiny vkuse na 3000 otáčkách. Kdybych jen tehdy věděl, že takhle projedem další 4000km, ohromné roviny Švédska, Finska, Pobaltí a Polska …

Po noci u vesničky Wietze za Hannoverem nás čeká totálně ucpaná dálnice, díky CB rádiu a stále ještě čilému provozu Českých kamionů navíc slyšíme, kam až fronta vede a protijedoucí kamiony také hned varujeme. Objíždíme kolonu po okresce č. 3 přes Soltau a po průjezdu Hamburgem již suverénně překračujeme v 16:45 hranici do Dánska u Flensburgu. Na mapě se cesta povážlivě blíží ke kraji velkého modrého fleku, jízdní plán nám zatím vychází a tak odbočujeme z hlavního tahu a jedeme naslepo přímou čarou k moři. Odměnou je nám dlouhatánská písečná pláž bez lidí a tak neváháme a obratně překonávajíce pruh naplavených medůz se vrháme do zpěněných vlnek lesknoucích se ve slunci. Problémem jižního Dánska se ukazuje být hledání noclehu – všude jsou samé farmy, z jedné dohlédneš na další tři kolem, lesíky jsou maličké a všude je skrznaskrz vidět nebo do nich nejde vůbec vjet. Po dlouhém bloudění krajem nakonec zajíždíme do většího lesa před Arhusem a v mračnu komárů stavíme stan na jeho okraji. Je 21:45 a slunce se teprve chýlí k západu, před jedenáctou hodinou zapadá, obzor pak žhne až do půlnoci.

Neděle. Odpoledne přijíždíme do Frederikshavnu, okukujeme přístav a zjišťujeme, odkud nám zítra ráno jede trajekt. Vaříme oběd na pláži a protože máme zbytek dne volný, jedeme se podívat na Skagen, nejsevernější bod Dánska, cíp země obtékaný z jedné strany Baltem a z druhé Severním mořem, tlačícím se do průlivu Skagerrak. Pěkně tam fouká, je ale teplo a tak kilometrová bosá procházka na samou špici pobřeží je moc příjemná. Zprava je voda studená, zleva vlažnější. Cestou zpět prolézáme pobřežní bunkry a protože se ochlazuje, s úlevou naskakujeme do vyhřáté Oktávky a jedem zpět směrem ke Frederikshavnu. Po cestě kupujeme víno a díváme se po pobřeží a hledáme opuštěnou pláž pro nocleh. Už už se chystáme vyrazit od zaparkovaného auta, když k nám z nedaleké chaty přichází prošedivělý mořský vlk a hodlá nás vykázat. Chvíli se s ním bavíme a z mořského vlka se klube příjemný stařík (kterého jsme, jako později všechny příjemné staříky, překřtili na Bjorna), jenž byl ještě za komunismu v Čechách a taky na horách v Tatrách. „Proč jezdíte do Norska, když to máte doma ?“. Snažíme se mu vysvětlit, že Tatry jsou rozlohou přece jen někde jinde než Norsko a že je v nich spousta lidí. Kroutí hlavou, rozhovor pak uzavírá slovy „Když máte rádi divočinu, jeďte do Švédska, to je pustina!“. Hm, Švédsko, taková placka, no jasně … od této chvíle uplynou bezmála tři měsíce, než si opět vzpomenu na tato Bjornova slova a než jim dám zapravdu. Už už se teda chystáme vyrazit podruhé když se stařík vrací a říká nám o skvělém místě nedaleko, s přístřeškama pro táboření a pitnou vodou, coby kamenem dohodil od moře. Následně vyjmenovává pět důvodů, významně poklepávaje na prsty, proč je ono místo prostě boží a končí tím, že mu to poradila jeho žena. Přesunujeme se tedy o pár kilometrů na Javrup Strand, opravdu parádní opuštěné místo s přístřeškem, vodou, pláží a mořem. V dálce blikotají opuštěná světýlka lodí, příboj šumí, písek je měkký a víno hřeje.

Pondělí 7.července, 10:00, Frederikshavn, Dánsko. Oktávka odpočívá v útrobách loďi Stena Saga, my se nahýbáme přes zábradlí a pozorujeme cvrkot dole. Konečně se poslední lano uvolňuje a obrovský nabílo natřený kus železa se s námi dává do pohybu, projíždí mezi majáky přístavu, motory hřmí naplno a pobřeží se vzdaluje. Máme před sebou osm hodin cesty. Na palubě celkem fouká a chvílemi mírně prší, to bychom ale nebyli Češi, abychom si nevychutnali romantiku ubíhající zpěněné čáry za lodí s Carlsbergem v ruce !

Přestože kolem je pusté moře, kde se vzali, tu se vzali racci. Teprve za hodnou chvíli se na obzoru objevuje šedý pruh pevniny, blíží se, další hodinu pak plujeme mezi břehy Oslofjordu. Je už podvěčer, když se přibližuje silueta velkoměsta a po celodenní plavbě přirážíme k rampě. Při výjezdu z lodi se cesta dělí, letmo mi přeběhne myslí šest a půl litru slivovice v kufru, když se řadíme do pruhu „Nic k proclení“ a vyjíždíme z přístavu.

Pondělí 7.července, 18:30, Oslo. 1440km cesty. Jsme v Norsku !

Že Norsko je velká země se dá odhadnout už z mapy. Avšak teprve při pohledu na směrový ukazatel „Trondheim 999km“, tyčící se v centru Osla, mi dochází, že to asi opravdu tak bude. Nejbližší cíl na ukazateli je vzdálen 200km, takže Hláďa zběsile listuje autoatlasem a já se mezitím snažím jet plynule dál a přitom se ve změti silnic neztratit. S malou oklikou se nám to nakonec daří a tak brzy vesele uháníme po E6 na sever.

II. První dva týdny v Norsku

Než jsme odjížděli, tahal jsem rozumy z kamaráda kamarádky, který před několika lety také projel Norsko autem (dokonce taky Octávií, jen o několik desítek let mladší). „Počítej s tím, že po Norsku se cestuje pomalu. Ne že by byly špatné cesty, ale člověk co chvíli zastavuje a fotí“. Měl pravdu. Sotva mizí poslední průmyslové budovy periferie Osla, začíná silnice stoupat a projíždí úsekem vystříleným ve skále, po stěnách z veliké výšky padají spršky vody, za vrcholem kopce se pak otevírá daleké panorama. Tak tohle je to Norsko, kde stačí pro krásný výhled jen stáhnout okýnko …

Brzy uhýbáme z dálnice E6 na silnici č. 4 a z ní pak ještě na maličkou okresku, nedaleko od vesničky Stryken pak stavíme stan na břehu jezera, kam vede ze silnice odbočka. Borový les, kamenitý břeh, tichá večerní voda zrcadlící tmavěmodré nebe, nekonečné černající se lesy na protějším břehu. Mračna komárů. Dýmivý oheň. O půlnoci žhnoucí nebe. První noc v Norsku.

Už na trajektu jsme se rozhodli během prvních dvou týdnů, kdy jedeme ve třech, podniknout výlet do hor Jotunheimen („Domov obrů“). Míříme tedy dál na sever a děláme zastávku v městěčku Gjovik. Je ironií osudu, že možná právě teď se spolu s námi prochází jeho ulicemi člověk, který má za dva měsíce sehrát v životě naší výpravy klíčovou roli. Člověk, bez něhož by počitadlo ujetých kilometrů ukazovalo mnohem méně, než nakonec ukazovalo, člověk, v jehož garáži na nás čeká zaprášené přední sklo na Oktávku. Přední sklo, které má za dva měsíce urazit 600km, aby se dostalo až k nám.

Zatím jsme ale v plné parádě, a tak kupujeme mapy do hor a pokračujeme dál po silnici č. 33 přes Fagernes, po noclehu nad údolím za vesnicí Etna pak v Tyinkryssetu odbočujeme do kopců směr Eidsbugarden. V prudkém táhlém stoupání losuji mezi dvojkou a trojkou, Oktávce se to očividně nelíbí a v poledním vedru není daleko od varu. V půlce kopce proto na odpočívadle zastavujeme, necháváme vychladnout motor, vaříme oběd a balíme batohy. Odměnou za zdolání ukrutného převýšení je nám desetikilometrová cesta po břehu jezera Tyin, jak Hláďa správně poznamenal, „životní cesta tohodlenc auta“. Oktávka uhání po štěrkové cestě, v zrcátku se zvedá oblak prachu a já si tak říkám, že jestli se nám tady něco vysype, tak už nás odsuď nikdo nedostane a rezavý zelený vrak tu zůstane jako memento lidské troufalosti.

Po vyhlídkové jízdě cesta končí v Eidsbugardenu, vesničce mezi horami na břehu jezera Bygdin. Chata, turistická základna, loď u malinkého mola, chatičky rozeseté po okolních svazích. A parkování za 50NOK/den. Vykládám proto Hláďu a Vendul s věcma a vracím se po cestě kousek zpět, kde nechávám auto na plácku pod chatami, zadarmo. Hodláme být pryč několik dní, pro jistotu proto z motoru vyndávám část zapalování („imobilizér“) a poté již uháníme s batohy po břehu jezera Bygdin vstříc zasněženým skalnatým vrcholkům.

Stezka vede po svazích nad vodou, po pár kilometrech stoupá kolem vodopádu na pláně nad jezerem, kde v severské zimě přečkáváme první noc. Opravdu nevím, co mě to napadlo vzít si do Norska starý vetchý český dekáč, ještě že to spravila deka vložená dovnitř (původně potah zadního sedadla). Ráno pak stoupáme kamenitou krajinou výš, chvílemi se otevírají nádherné výhledy do údolí jezera Gjende, menší či větší jezírka nás pak provázejí celý den. Odpoledne stezka zahýbá do širokého údolí bez konce a citelně přibývá vody a bláta. Míjíme pána se dvěma dětmi, který nás varuje před pláněmi pokolena rozmoklého sněhu a špatnou stezkou v délce asi den cesty. Za čtvrt hodiny po tom to definitivně vzdávají Venduliny boty, paradoxně staré jen několik týdnů. Na obou špicích na nás cení zuby solidní žralok, nadšení Venduly pochopitleně nezná mezí a tak se alespoň snažíme boty zalepit kouzelnou stříbrnou páskou. Vydržela celých 200m. Zbytek dne tak skáčeme po kamenech a všemožně se snažíme vyhnout vodě a sněhu, k večeru stavíme stan na relativně suché vyvýšenince. Z pod mraků vykukuje sluníčko, z ešusu voní večeře, otevírají se nádherné výhledy údolím a na bílé vrcholky okolo.

Druhý den procházíme kolem turistické chaty Olavsbu a protože se má zhoršovat již tak dost mizerné počasí, rozhodujeme se vydat na cestu zpět dolů k autu. Prudké stoupání do zasněženého mlhavého sedla, sešup k zamrzlému jezeru, další stoupání, další sedlo. Někde v půli svahu pomáhám pánovi, který se propadl popás do sněhu a dole se mu bota vzpříčila mezi kameny.

S námahou jej bosého soukám z díry a následně vyhrabávám ven zaklíněnou botu. Poslední klesání sněhem je tak prudké, že po umrzlých pláních jedeme na podrážkách jak na lyžích, konečně sníh končí a po krkolomném hledání stavíme stan na malinké plošince několik metrů od polozamrzlého jezera. Opět vychází večerní sluníčko, stanem brzy voní kafe a zase je veselo. Nakopnutí kofeinem se dokonce rozhodujeme podniknout výlet na nevelký vrcholek tyčící se nad jezerem. Odhadujeme to na půl hodiny i s cestou zpět a výrážíme kamenitou krajinou jen tak na lehko, Vendul v sandálách. Když po hodině místy již lezení po skalách ve štítu kopce stále nevidíme ani vrchol, rozhodujeme se pro návrat. Z terásky, kde stojíme, je nádherný výhled na flekaté kopce dokola pokryté zbytky sněhu, hlavně je ale taky vidět blížící se bouřka, která se jako obrovský koberec roluje nad horami směrem k nám. Přestože stále svítí nízké slunce, blížící se modrofialový temný závoj deště nevypadá nic moc a pomyšlení na kluzké mokré skály, po kterých musíme dolů, nám nedělá vůbec dobře. Urychleně tedy obracíme a protože je jasné, že stejnou cestou to dolů před deštěm nestihneme, rozhodujeme se sjet jednou z úžlabin na svahu hory plnou zmrzlého starého sněhu. Radost má hlavně Vendul, kterou navíc Hláďa přemluvil, ať si ze sandálů vyndá ponožky – ať jí zůstane aspoň něco suchého. A tak jedeme. Svah má opravdu grády, na podrážkách to fičí až vítr studí, tak tak se dole zastavujeme těsně před hranicí kamenného moře. Jím stačíme ujít jěn několik desítek metrů a strhává se bouřka. Sněhovým sjezdem jsme se ale naštěstí dostali pod kritické skalnaté pasáže, takže nakonec promoklí, ale v pořádku dobíháme do stanu a srkáme zbytky teplého čaje.

Ráno scházíme zpět do Eidsbugardenu, s úlevou nacházím Oktávku na svém místě a protože jsme dost vymrzlí a unavení, posouváme se k „sousednímu“ jezeru Tyin, kupujeme rybářskou povolenku a dva dny jen tak vegetíme, rybaříme a cajdáme po okolí. Hned prvního dne večer chytáme na kamarádem zapůjčené háčky a prut „Lipno“, zakoupený v Brně v zastavárně na Cejlu za 150Kč, nádherného 35cm lososa a připravujeme si tak půlnoční večeři. Dalšího dne pak podnikáme vycházku nalehko k nedalekému místu, popsanému na mapě jako ledovec. Není k němu zaznačená stezka, a tak stoupáme volně snažíce se opět vyhnout sněhovým pasážím. Na mnoha místech bohužel nejde jinak než šplhat nepříliš bezpečnými kamennými moři, v jednom z nich navíc Vendule ujíždí pod nohama dvoumetrová plotna. Přesto však zdoláváme sedlo pod ledovcem, ten je však bohužel zcela zasněžený a tak celkem zklamaní obracíme a alespoň si užíváme adrenalinový sjezd sněhovými úžlabinami. Teprve třetí den pak vyrážíme dolů z hor, bohužel nám asi po pěti kilometrech dochází uprostřed pustiny benzín a tak musím rozkrámařit půl kufru a dolívám z kanystru, zatímco mi prší za krk. Sjíždíme z kopců přes Ovre Ardal a následující dva dny se postupně vracíme zpět do Osla. Přejíždíme Sognefjord, v Kaupangeru navštevujeme muzeum lodí, dál přes Sogndalfjoru, Leikanger, Hellu, Vangsnes, na trajektu potkáváme dva čechy ve VW Vestfalia. Kousek za trajektem míjíme na cestě Rusa v pláštěnce, tlačícího nákupní vozík plný věcí s transparentem „ON FOOT ACROSS THE UNIVERSE!“. Prý takhle cestuje už posedmé, pokaždé někam jinam, letos z Berlína do Bergenu. Přes zimu pak vydělává na další léto. Ukazuje nám v igelitu zabalené momentky z minulých cest, nakonec se doptává, jak je v Čechách draho („Kolik eur stojí klobása?“) a loučí se. O kus dál okukujeme krásný vyřezávaný dřevěný kostel Hopperstad stavkirke, bohužel autobus Ostraváků zde nepokrytě okukuje nás (zejména mě upoutal neskutečně civějící autobusák v typické autobusácké tmavěmodré vestě, pán ve fialovo-růžovo-modré šusťákovce přibíhající s nataženou rukou volajíc „Nazdar! Nazdar!“ a paní, která na místo pozdravu při pohledu na naše auto zvolala prostě jen „To jezdí?!?“). Spíme na blátivé boční cestě kdesi u serpentin nad Sognefjordem, dále pak pokračujeme po silnici č. 13. Mezi Vinje a Vossem zastavujeme u vodopádu Tvindefossen, obědváme u volně přístupného skanzenu Nesheimstunet. Den uzavíráme nekonečným stoupáním serpentinami na náhorní plošinu Hardangervidda, spíme na pusté pláni u malého jezírka u cesty k farmě. Celý další den jedeme deštivým počasím, nedaleko Osla nám pak Hláďa-navigátor „zpestřuje“ cestu čtyřicetikilometrovou „zkratkou“. Lesy, sem tam baráček u jezírka, nádherná šotolinová cesta tak na jedno auto, kopečky, samé zatáčky, prostě solidní rallye. Dlužno přiznat, že to byla cesta opravdu krásná, zádrhel této zkratky však tkvěl ve včerejší slivovici. Jediná schopná řidička toho dne tak byla Vendul, které však podřazování do kopce v Oktávce moc nejde, zejména je-li třeba podřadit na jedničku (ano Vendul, vím že jsem říkal, že „když se auto hýbe, jednička je TABU!“, ale někdy je hold potřeba porušit i ty tabu).

V podvečer konečně přijíždíme do Osla a ubytováváme se v hostelu Anker. Cajdáme po nočním městě, po návratu pak až do jedné hodiny po půlnoci bloumám okolními uličkami a hledám místo, kde bych mohl auto ráno přeparkovat a nemusel platit 250NOK/den. Všechna místa jsou však buď obsazená nebo placená, akorát se na mě lepí opilý chlápek a chce si povídat. Ráno mě tedy čeká druhé kolo hledání místa, už od 7mé hodiny tak znovu brázdím vozem okolní ulice. Naštěstí úplně náhodou objevuji neplacené stání v jednosměrce s volným místem na konci (v řadě aut stojí mimo jiné i krásné poněkud omšelé Volvo cca ze 60’s) a jdu zpět do hostelu, kde máme sraz s Hláďou a Vendul. Za chvíli oba přicházejí a vypadají jak po flámu. „Tyvole podemnou spal černoch a v noci začal rapovat ze spaní, mhhmm … Shut the fuck up, shut the fuck up .. mmhhm … pak mi začal jezdit rukou po hraně postele, no spal jsem tak možná hodinku“.

Kafe to naštěstí jakštakš spravuje a vyrážíme do města, obhlížíme královský palác, pak se rozďelujeme. Hláďa s Vendul okukují park plný soch a dávají si v restauraci škeble, já cajdám po přístavu, jdu do muzea vikingských lodí a na loď Fram. Abychom nemuseli platit další probdělou noc v hostelu, vyrážíme večer pryč z Osla, jedeme se podívat na letiště Gardermoen a po poněkud zdlouhavém hledání noclehu (kdy nás vykázal farmář s farmářkou ze zarostlé meze) stavíme stan v lese u maličké přehrady. Ráno pak vezeme Vendul na letiště a hned zkraje máme štěstí – když chci koupit parkování, přichází k nám nějaká paní a dává nám lístek platný ještě hodinu a půl, který prý taky od někoho dostala.

Doprovázíme Vendul do haly. Sporá slova, nervózní gesta, těkavé pohledy, čekání na odbavení. Mává, pak se ztrácí za bezpečnostními rámy a my jdeme ven k autu. Poprchává, za 15 minut nám končí parkování, ve spáncích je ještě cítit nevyspalá noc z hostelu z Osla. Potřebujeme trochu tepla, potřebujeme kafe, Oktávka má poloprázdnou nádrž. Tachometr ukazuje 2500km od začátku cesty, když kousek za letištěm odbočujeme k benzínce Statoil. Zkončily nám bezstarostné dva týdny cestování, nastává válečná porada a po ní bůh ví …

Mlčky sedíme na benzínce, pijeme kafe z hrnečku zadarmo a poočku se díváme střídavě na nebe a na hodinky, jestli zrovna v tomhle letadle nesedí Vendul. „Tak teď teda jako si začnem hledat tu práci, jo ?!?“. Těžko říct, jestli je to spíš otázka nebo výzva. Kafe je dávno studené, cigareta dokouřená. Máme telefon na nějakého farmáře, ozývá se však jen operátor a něco nám Norsky sděluje. Depka.

III. The painters

Konec srandy. Je třeba něco najít a vydělat, pokrýt náklady na cestu sem a něco do zásoby na další benzín na sever. Zkouším volat ještě známému, co v Norsku pracuje v lese, ale nikde nic. Plno Rusů a Poláků. „Už mě to štve rozumíš, mám plno práce, ještě musím makat zadva, abych byl lepší než ti Rusi … furt musím být v karavanu u jezera rozumíš …“. Rozumíme. Musí to asi být hrozné mít dobře placenou práci a muset být pořád v prostorném karavanu na břehu jezera. Kdepak, není nad kombi a promoklý stan. Nakonec nám ale radí, že máme zkusit továrnu na autodíly v Raufossu, městečku severně od Osla, kde údajně berou lidi k pásu a dobře platí. Je tedy rozhodnuto jet tam a po cestě se namátkou ptát.

Před nějakým časem se takhle nějak snažili najít práci naši kamarádi, byli však bez auta a také díky tomu prý nakonec přijeli s prázdnou. Sedíce za volantem jsme tedy na tom byli podstatně lépe, přesto všechno ale musím říct, že je to hodně zvláštní pocit jen tak jet a nevědět kam, něco hledat a nevědět pořádně kde. Odbočili jsme tedy na malou okresku a poté se vydali vesničkami, pořád přibližně směřujíce k cca 200km vzdálenému Raufossu, a když jsme projížděli okolo větší farmy, zastavili jsme se a prostě se zeptali, zda nemají nějakou práci. Farma, hřebčín, kravín, farma … u páté usedlosti je spousta traktorů a dokonce bagr. Jedeme tam a ptáme se již skoro naučenou frází, zda by nebyla nějaká práce, bereme cokoli. „Hmmm … žeby nějaké natírání ?“ … nad obrovskou červenou stodolou se vzduch tetelí horkem, pootevřenými dvěřmi létají dovnitř vrabci uzobávat z kupky obilí. „Teď je jedna, tak já koupím barvy a dáme si tady sraz ve dvě, ok?“. Před dvěma hodinami jsme teprve vysadili Vendul na letišti … máme práci !

Volnou hodinku využíváme k objíždění okolí a hledáme místo, kde bychom mohli příštích pár týdnů nocovat, po chvíli nacházíme jakštakš plácek v lese u cesty. Zrovna se převlíkáme do pracovního, když přijíždí Polák a dává se s náma do řeči. Chvíli se bavíme, prý kolem rozváží noviny. Nejvíc ale kouká na nás a hlavně na auto a neustále opakujíc „kurwa pierdzel!“ se ptá, jestli jsme sem fakt dojeli po ose. Nakonec nám radí hezké místo u řeky s vodopádem, pár kilometrů odsuď, a odjíždí.

Vodopád na řece Leiře je očividně místní atrakce, v červencových hicech je obsypán lidmi. Kousek po proudu řeky je pak pár metrů z cesty parádní místečko, kam se dá zacouvat a postavit stan. Řeka bublá přes kameny, na druhém břehu je fajn tůňka na koupání, z lesa přitéká malinký potůček akorát tak na umytí zubů a ešusu. Toto místo se tak stává naším domovem na následující bezmála měsíc.

Několik dalších dní natíráme velkou červenou stodolu. Práce ubíhá, přes den je pořád hezky, po práci se koupeme přímo na našem místě. Poslední den natíráme bílé lišty štítů a ukazuje se hlavní zádrhel téhle práce (kromě rozgajdaných žebříků, ze kterých jsem měl dlouho panický respekt) – vosy. Vylétávají zrovna tam, kde to potřebujeme natřít. Chvíli s nimi bojujeme, ale přibíhá Karel (náš šéf) a namítá, že nejsme placení za hubení vos („They never die!“) a že to kdyžtak máme nechat nenatřené. Doděláváme stodolu, brousíme a natíráme zahradní nábytek, čistíme okapy, sejeme trávu … prostě co je zrovna potřeba.

Přestávku v práci využíváme k malému výletu proti proudu řeky Leiry. Jdeme jen tak nalehko v sandálích, chvílemi po kamenech, chvílemi po kolena ve vodě. Za den tak ucházíme jen pár kilometrů, zato ale míjíme dva vodopády a procházíme jiná překrásná místa, kde se jinak než vodou člověk nedostane. K večeru přicházíme k malému jezeru, na jehož konci je hluboká kamenitá tůň chladné vody z přitékajícího potoka. Pár lidí se zde koupe a tak se vracíme kousek zpět a táboříme na opuštěném břehu zarostlém borůvčím. Na kemenech děláme přímo nad vodou oheň, večerní slunce žhne za ostře se rýsujícími korunami borovic, voda dostává cínovou barvu, Norské buřty posypané kořením a omaštěné olejem chutnají skoro jako ty naše …

Jeden z volných weekendů pak jedeme k 50km vzdálenému jezeru Storsjoen. Po večerní průtrži mračen a dlouhém hledání místa na spaní nakonec táboříme na opuštěném ostrohu mezi dvěma zátočinami, před mračny komárů utíkáme k dýmivému ohni nebo do vody, která snad ještě 100m od břehu sahá stále po pás. Celé dva dny je pak modré nebe a horko jak u nás. Koupání, snídaně, koupání, pohoda, oběd, koupání, kytara, dopisování deníku, koupání, večeře, koupání … veget.

Jsme zase zpět u Leiry. Venku hřmí, po předním skle tečou proudy vody, pod ním se honí pár zbloudilých mušek. Do kapoty buší déšť, chvílemi se ozve kovová rána a šiška uskočí nabok. Autem voní kafe a nad rozevřenou mapou rostou před očima velké plány … Trondheim, Lofoty, polární kruh … Finsko, snad i St. Petersburg. Jsme už přes týden na jednom místě a oba začínáme mít cukání zase se někam posunout.

Práce u Karla nám končí, jeden z jeho zaměstnanců však za námi přijíždí a také by chtěl natřít dům, minimálně další týden tak máme zase co dělat. Zde se však kromě již tradičních vos (se kterými nyní bojujeme vapkou) ukazuje ještě jiná záludnost. Druhého dne natírání z chlápka k našemu zděšení nesměle leze ven, že jde další den na dva měsíce do kriminálu. Ujišťuje nás ale, že to není problém, že všechno zajistí, barvy i peníze a všechno. K večeru pak přijíždí jeho sestra, se kterou prý máme všechno řešit, vypadá celkem věrohodně a po počátečních obavách a všelijakých myšlenkách se tedy přecejen rozhodujeme v práci pokračovat. Vypadalo pak komicky, když jsme se s ním bavili o Norsku jako zemi a on si stěžoval, že mají jen mizivou armádu a téměř žádnou polici. „Je to hrůza, zločinů přibývá, jen tahle naše benzínka za městem už byla tento rok vykradená 3x … strašné, strašné !“. Chlapík byl totiž řidič z povolání a vypadalo to, že s největší pravděpodobností spáchal nějaký větší přestupek, za což podle velmi přísných Norských zákonů mohl klidně jít i do basy. Nakonec tak máme týden práce za naprosté volnosti. Barvy máme schované pod verandou, jezdíme natírat kdy chceme, jednou za dva dny jen k večeru přijede jeho sestra a vybere poštu.

Jednoho dne po návratu z práce stojí u „našeho místa“ Renault Espace s nějakou slečnou. Nevšímavě kolem rutinně couvám zaroh, zatímco slečna nevěřícně kouká s otevřenou pusou. Klube se z ní příjemná Rakušanka Birgit, která už tři měsíce cestuje, chvílemi s přáteli, většinou ale sama. Tohle je jedna z jejich posledních nocí v Norsku, už se vrací domů. Debata nad slivovicí se protahuje téměř do rána, hlavně nám ale druhý den u ranního čaje nad mapami ukazje kde byla a nám se tak rodí plán další cesty. Semtam má i nějaké fotky a do deníčku tak přibývají jména a orientační body.

Je začátek srpna a počasí se nezadržitelně začíná zhoršovat. Ty tam jsou slunné horké dny koupání u Storsjoenu, skoro každý den teď s přestávkami prší, takže jsme někdy schopni natírat jen 4 až 5 hodin. Přesto je za týden konečně vše hotovo a k naší radosti sestra opět přijíždí ve smluvenou hodinu a dokonce i s penězi. Teď máme tak akorát, zaplatili jsme si cestu sem a máme našetřeno na velký kus dál. Máme sice ještě jednu nabídku na další dům (pán nás zastavil na parkovišti u obchodu … inu, byla to malá vesnička), pokud ale chceme ještě něco vidět za solidního počasí, musíme vyrazit. Naposled se kocháme zářícím bílým čerstvě natřeným domem, Hláďa zkouší trampolínu na zahradě (na které si těsně před odjezdem vyhazuje svoje chabé lyžovací koleno), kupujeme zásoby a u řeky balíme věci. Po téměř měsíci se konečně zase chystáme na cestu !

Vypadá to jako bych obcoval s borovicí, když se prodírám větvemi výš a výš, abych z ptačí perspektivy udělal poslední fotku našeho třítýdenního domova u řeky Leiry. Začíná pršet, před sebou máme den v autě. „Tohle mi chybělo …“, šklebí se Hláďa, kterému po včerejší oslavě výplaty a zkončení práce není nejlíp. Jen co se ale zabouchnou dveře a naskočí motor, oba se vesele culíme. „On the road again …“ zní z reproduktoru, zatímco Leira mizí v zrcátku. Nostalgie trvá jen do první zatáčky.

IV. On the road again

V deštivém dni jedeme příjemnou krajinou středního Norska, ani na další dny nevypadá předpověď dobře a my jsme rádi, že sedíme zase v teplém autě. Projíždíme Honefossem a po silnici č. 7 pokračujeme na Gol a dál směrem ke Geilo, ještě než v úzkém obydleném údolí nacházíme jakštakš nocleh nedaleko zavezené skládky, šplháme se do strmého stoupání za cedulí „Meteoritpark“. V téměř němém úžasu pak hledíme na kamenitý les navlas podobný všem kamenitým lesům okolo a jsme rádi, že jsme přijeli pozdě a neplatili nehorázné vstupné. Teprve dalšího dne přijíždíme k cíli naší cesty a před Eidfjordem zahýbáme do nitra náhodní plošiny Hardangervidda. Při odbočce z hlavní cesty nás vítá budka s cedulí, informující o nutnosti zaplatit mýtné. Platí se tak, že se peníze v obálce hodí do pokladničky v budce, popíšou se SPZtkou a kopie lístku se hodí za sklo auta. Díky absenci osoby v budce, která by na celý proces dohlížela, samozřejmě jako Češi dobrou čtvrthodinu špekulujeme, jak systém obejít a neplatit. Měsíc působení okolní skandinávské mentality se ale nakonec projevuje a přecejen vítězí smysl pro spravedlnost nad čecháčkovskou vychcaností. Obálka s padesáti korunami mizí v pokladničce a my fičíme vstříc pustině s lístekm za oknem.

Po nádherné jedenáctikilometrové projížďce rallyeovou šotolinovou cestou táboříme i s autem na travnatém plácku nedaleko Tronsbu a další den ráno vyrážíme nalehko sbalení na jednodenní výlet. Po „zdolání“ nejbližší vyvýšeniny volíme směr k jiné vyvýšenině na obzoru a vyrážíme nazdařbůh širými pláněmi. Počasí dělá divy a semtam svítí i sluníčko, největším úskalím se však ukazují být všudypřítomné mokřady. Brzy poznáváme, že na místech s kvetoucími žlutými kytkami nebo lišejníkem je sucho, kdežto tam, kde rostou odkvetlé kytky s bílými chomáči, je voda minimálně po kotníky. Nehledě na kytky je ale voda stejně skoro všude dokola, takže notně obcházíme a teprve odpoledne vylézáme na cílový kopec a obědváme. Hláďa nachází parohy od soba, pod kopcem cinká stádo oveček. Sluníčko na chvíli osvěcuje ledovec na obzoru, mírně fouká a kolem dokola se lesknou stovky jezer a jezírek. Po krátkém odpočinku se vydáváme na cestu zpět, za mírného mrholení procházíme okolo chaty Stingstuv a rozmoklými stezkami přicházíme v podvečer zpět k autu. Pod vodou na kafe syčí vařič, na bočních oknech se rojí kapky deště, které vítr sem tam zanese až k nám. Daleko za obzorem pláně prosvítá pod mraky slunce a na okamžík všechno kolem rudne a z monotónní roviny dokola se stává dramatický černočervený reliéf. Pak slunce mizí nadobro a na kraj padá tma a déšť.

Jedenáct kilometrů rallye zpět na silnici č. 7, po několika dalších kilometrech necháváme auto u turistické chaty Dyranut a jen tak nalehko vylézáme do kopců nad cestou, odkud je nádherně vidět už povážlivě blízký ledovec. Chvíli se hecujeme, začíná ale opět pršet, už tak dost promoklé boty vůbec nepůsobí příjemně a krom toho dle mapy nás od ledovce dělí půl kilometru hluboké údolí. Při pomyšlení na poslední okoralý kousek chleba v batohu nakonec necháváme ledovec ledovcem, slézáme zpět dolů k autu a zatímco se promoklé boty za jízdy suší pod kapotou, topení jede naplno a nohy v sandálích si jen lebedí cestou na Eidfjord.

Asi v půlce dlouhatánského sjezdu serpentinami se počasí umoudřuje, ze strží okolo mizí mračna a opar a jejich svislé stěny osvětluje slunce. Zastavujeme na kraji silnice v místě, kde se kříží se starou cestou. Tato tunely a traverzy skal vylámaná „širší stezka“ tak na jedno auto je nyní využívána pouze pro pěší a pro „trolí vláček“ – vyhlídkovou cestu pro turisty. Vydáváme se pod vodopád Voringfossen (údajně jeden z nejznámějších a nejnavštevovanejěích v Norsku), k němuž z nedaleké zatáčky odbočuje strmě dolů stezka. Po kilometru přelézání kamenných moří se konečně dostáváme až nakonec strže, kam s ohromným hučením z výšky 183m padají vody rychlostí dvanácti kubíků za seknudu. Několik desítek metrů nedaleko vodopádu přelézáme v kamenné suti pod strmým srázem také pomalu rezavějící trosky nákladního auta, některé části jsou vidět až dole ve vodě pod vodopádem. Značka „Test your brakes!“ doprovázená dlouhým šterkovým pruhem, kterou jsme potkali několik kilometrů před serpentinami náhle dostává ještě trochu jiný význam. Mimoděk také vzpomínám na jiné serpentiny, ve kterých jsme museli dělat přestávku kvůli odcházejícím brzdám, od té doby vyřazuji již opravdu jen při hodně mírném a přehledném klesání bez zatáček.

Za Eidfjordem se plavíme trajektem do Bruraviku a dále pokračujeme po E16 přes Voss, po dlouhém hledání noclehu nakonec spíme na parádním zašitém místě doslova pár metrů od kruhového objezdu, kde se spojují hlavní trasy na Bergen – silnice č. 7 a E16. Ráno nás čeká už jen 40km, zmateným rozkopaným centrem plným jednosměrek a objížděk konečně zajíždíme do parkovacího domu a jdeme do města. „Zevlujeme po městě a po přístavu, pivo, kebab, civilizace“. Procházíme nábřeží Brygga, na rybím trhu obdivujeme mořské potvory, ochutnáváme velrybí hamburger, kupujeme suvenýry a nakonec se na nátlak Hláďy přece jen jdeme podívat do muzea lepry. K večeru z Bergenu vyjíždíme a nabíráme kurz na sever po E39. Pár kilometrů před Oppedalem nocujeme u zátočiny na břehu Sognefjordu na místě bývalého domu. Ve vodě se mihotají světla aut projíždějících na druhé straně zátočiny, po fjordu semtam pomalu propluje osvětlený řetízek trajektu. Z nedaleké továrny na zpracování ryb sem doléhá tiché bzučení a pleskání vody o osvětlené molo … mimoděk mi před očima bleskne štětec, barva, stodola, prosluněná střecha, koupání v řece za vesnicí, a … a je mi moc dobře.

Dobrou půlhodinu se rozmrazuji po ukrutně studené ranní koupeli v Sognefjordu. Po několika kilometrech cesty je pak třeba se přes něj přeplavit a abychom ušetřili za trajekt, lehá si Hláďa dozadu a nechává se doslova zaházet věcma. Když pak po hodině konečně zastavuji na benzínce za přístavem, snaží se po vykutálení zpod spacáků a celt opatrně natáhnout nohy a zatímco nás zvědavě okukuje hlouček lidí, mumlá cosi o skvělém místě pro vylézání z kufru.

V. Na sever !

Kafe a odpočinek, Hláďa konečně rozhýbal nohy a tak pokračujeme směr ledovec Jostedalsbreen. Ve Forde kupujeme mapu, po cestě ještě okukujeme vodopád Huldefosset. Ve Skie odbočujeme na silnici č. 5 směr Sogndal a po průjezdu šestikilometrovým tunelem zastavujeme u caffé přímo pod jedním z ledovcových splazů. Zatímco zkoušíme zelenou ledovcovou vodu, skupinka německých seniorů nepokrytě okukuje Octávku, následně nepokrytě okukuje také mojí Flexaret VI. Chabou němčinou zděluji roky výroby, že všechno je richtig a že film je schwarz-weiss. Oba jsme celkem rádi, když skupinka konečně nasedá do autobusu a my pokračujeme do údolí směrem na Fjellstolen, kde na konci cesty u jiného ledovcového splazu necháváme auto, balíme batohy a vyrážíme vstříc ledovci.

Zprvu se jde pastvinami a březovými hájky, za vratkým mostkem přes ledovcovou řeku porost houstne a hájky se mění v podmáčenou březovou džungli. Cvhílemi jde stezka tmavým houštinatým tunelem a znenadání vychází na strženém břehu rozvodněné řeky, takže je třeba obcházet. Kde končí stromy, zjevuje se pod svahem maličká roubená chatka, zde taky končí veškeré čerstvější stopy. Od srubu přechází téměř neznatelná stezka na druhou stranu řeky a od té chvíle vede po úbočí strmých, očividně lavinových svahů. Místy jsou zaváté sněhem, zpod kterého se vykotlaným tunelem dere tající voda, ve vysoké trávě co chvíli zasvítí čerstvě spadlý kámen. Po zdlouhavém hledání jakštakš bezpečného místa na spaní nakonec stavíme stan na velkém zhora placatém a mechem zarostlém kameni, zaklíněném nad soutěskou, jíž se s hučením valí ledovcová voda. Odměnou nám je překrásný výhled dlouhým údolím, jasné noční nebe plné hvězd a okolní skalnaté štíty osvětlené svitem měsíce.

Ráno jdu pro vodu a zjišťuji, že spíme cca 50m od místa, porytého letošní lavinou. Rozházené kameny svítí v čerstvé hlíně, mezi zbytky zmrzlého sněhu obaleného blátem se nesměle derou ven kapradiny. Symbolická stezka vede dál už výhradně jen holými kamennými moři, několikrát je ještě vzata letošní lavinou, až vpodstatě mizí nadobro. Pokračujeme dál směrem k úzkému sedlu, zařezanému mezi skalnaté štíty na konci údolí, poslední půlkilometr prudce stoupáme umrzlým sněhovým splazem. Těsně před sedlem už se dá místy lézt po čtyřech, takže nahoře s úlevou děláme přestávku a obědváme. Na druhé straně se otevírá další údolí, úplně jiné než to předchozí. Hned kousek za sedlem se pod sněhovou plání tvoří jezero tající vody, z něhož odtéká potůček, zurčí skrz kamenné moře obrostlé trávou a mechem. Kde se bere tu se bere stezka. Jako bludištěm se proplétá obrovskými balvany, hned zase vede skrz loučku popás vysoké trávy. Po několika kilometrech se údolí rozšiřuje, stavíme stan na louce u obrovitého puklého kamene. Se soumrakem kolem nás s cinkáním prochází stádo ovcí. Slunce padá za okolní štíty, údolí se halí do šera, až nakonec jen vysoko nahoře uhasínají rudé skály proti temnému nebi.

Sbalení nalehko necháváme stan stát a vydáváme se na cestu na ledovec. Nejdříve musíme sejít na konec údolí a jiným údolím pak urazit téměř deset kilometrů proti proudu řeky, míjíme přitom ovčí farmu a několik chat. Téměř hodinu ztrácíme při přechodu hučící ledovcové vody, kterou jsme nakonec s obtížemi a téměř suší přebrodili. Na druhém břehu se však ztrácí stezka, proto se snažíme prodírat nahoru jeřabinovou džunglí na vlastní pěst s vírou, že na ni narazíme. Po hodině lezení počtyřech zvířecími cestičkami se rozhodujeme pro traverz nabok a výstup po kraji koryta ledovcové řeky. Za další dvě hodiny lezení vlhkými skalnatými srázy a kamennými moři jsme konečně téměř nahoře, teprve těsně před vrcholem nacházíme stezku, vysílením padáme do mechu a obědváme. Celkem nám tento 3km dlouhý úsek s převýšením téměř jeden kilometr trval 3.5hod. Stojí to ale zato. Jsme na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obklopen ledovcem. Zezhora přechází plynule ve sněhovou pláň, po jeho obou bocích pak padají do údolí rozpraskané ledovcové splazy, jejichž čela se na hranách srázu drolí. Téměř nadosah ruky se ve sněhu otevírají obrovské pukliny, jejich ledové stěny jsou tmavězelené.

Dolů jdeme již po stezce, sestup trvá nějakých 30 minut. U rozvodněné řeky, kterou opět brodíme zpět, zjišťujeme, že při cestě nahoru jsme stezku minuli asi o 20 metrů. Opět nekonečné údolí a nové stoupání do jiného údolí, kde mezi kameny snad čeká náš stan. Posledních pět kilometrů už jdeme potmě, Hláďa mi utíká s čelovkou a já celou cestu přemýšlím, jestli člověk taky nemá nějaký zvířecí X-tý smysl, díky kterému kupodivu o nic nezakopne, byť vpodstatě nic nevidí. Po třiceti kilometrech chůze konečně padáme před půlnocí do spacáků a těšíme se na zítřejší pospaní. Ráno pro nás však začíná nečekaně brzy, a to v 5:30, za ukrutného lomcování stanem. Budí mě Hláďovy výkřiky „co to je ?!? co to je ?!?“, načež v rozespání odpovídám „asi vítr“. Ukazuje se však, že kolem našeho stanu proudí stádo koz a jedna obzvláště hladová a zvědavá nám okusuje tyčku v rohu. Než jsme ji zahnali, stačila nám prokousnout tropiko, kanálie jedna. Opět přichází ke slovu kouzelná stříbrná páska.

Balíme a přecházíme sedlem zpět do údolí k autu. Asi hodinu cesty od něj jsme neustálým přelézáním kamenných moří tak unavení, že se pro povzbuzení koupeme v ledovcové řece. K večeru jsme konečně dole, vaříme teplé jídlo a užíváme si suchých lehkých sandálů. Ledovec nad námi co chvíli zahřmí a kus rozdroleného čela se s hukotem sype dolů, bere ssebou kameny a nakonec mizí ve sněhovém tunelu na úpatí svahu. Ještě patnáct minut se nic neděje a pak teprve se tmavězelená řeka prudce zvedá a na doborou půlhodinu ji zaplavuje ledová tříšť.

Cesta po jižní straně Jostedalsbreenu je placená, takže jedeme na sever po E39 a dále po č. 60. V táhlém serpentinatém stoupání před Utvikem poprvé co mám Octávku vaříme a přehřívá se AC pumpa. Pomáhá chvíle odpočinku a polití pumpy vodou, pokračujeme dál přes Lom a Ottu, kde se napojujeme na E6. Po noci u jezera v NP Dovrefjell přijíždíme druhého dne odpoledne do Trondheimu. Toto třetí největší město Norska je už vlastně docela malinké, ale hodně příjemné. Zvláštností místní údajně nejhezčí katedrály ve Skandinávii je množství různých skřítků, netvorů a příšer, vyvedených hned vedle soch králů a svatých v průčelí. Obejde-li člověk katedrálu dokola, množství potvor v různých detailech kleneb a chrličů téměř vzbuzuje dojem, že katedrála nepatří křesťanům, ale satanistům. Ve starém přístavu pak nacházíme moc příjemnou hospodu-kavárnu se sálem a vyvěšeným programem koncertů. Prostě jako v Brně. K večeru pak Trondheim opouštíme směr sever a po celkem nezvyklém buzeračním úseku E6 (na 20ti kilometrech 2x mýtné, 5x radar) spíme v lese za Steinkjerem.

Hrneme si to takhle vesele lesama směr Snasa, levá zatáčka na vršku kopce, náklaďák se dřevem v protisměru … záblesk a rána a z předního skla je mozaika o tisíci a jednom kousku. Okamžitě stahuju okýnko a s vykloněnou hlavou dojíždím k odbočce na pole. Ve skle to praská a větší kusy se nemilosrdně dělí na menší a menší a zase menší střípky. Jsme bez předního skla. V zimních čepicích, brýlích a kabátech dojíždíme do Snasy a v knihovně přes internet zařizuju s mamčou poslání nového skla z mých zásob doma. Protože se ale musíme někde zašít, než sklo dojde, zbytek dne brázdíme kraj v okolí a hledáme nějaké místo na spaní. Nakonec úplně náhodou nacházíme osamocený rybářský přístřešek zašitý v lesích u řeky Jorstadelva. Ohniště, gril, v přístřešku je dokonce i starý gauč. K večeru přijíždí skupinka rybářů, vysekávají břeh řeky (příprava na sezónu rybolovu táhnoucích lososů) a zvou nás k ohni. Můžeme prý zůstat jak dlouho potřebujeme, jeden z nich se později dokonce vrací a dováží nám dva pytle suchého dřeva a petrolejku. Prošedivělý farmář, rybář a místní učitel angličtiny, Bjorn II.

Následující dny vegetíme u řeky, couráme po okolních lesích, kutíme všechno možné kolem auta. Dvakrát se po proudu řeky objevuje los, třetí den jdeme na čekanou a nic. Hláďa vyřezává sošku Torra (nejvyššího Norského pohanského bůžka), kterou díky neblahé příhodě se sklem pravidelně uctíváme políváním slivovicí a podkuřováním vonných tyčinek. Přesto se však nedaří nové sklo zaslat z ČR – balík je pro Českou Poštu moc veliký – a tak se nakonec snažíme jej sehnat zde v Norsku. Už už se chystáme místo skla dát plexisklo, díky Rancherovi (http://www.spartaky.cz) však nakonec kontaktujeme předsedu Norského Škoda klubu Tore H. Bratlieho, se kterým vše domlouváme. Tore (povšimněme si „náhodné“ shody Torr a Tore … prý to nic neznamená, ale my víme svoje a sošku od té chvíle políváme a podkuřujeme ještě víc než doposud) nám hned druhý den zasílá jedno své náhradní sklo, když se jej ptám na cenu, jen odvětí „zapomeň na cenu, zapomeň na peníze, zapomeň na všechno. Je mi ctí pomoct Čechům s Octávkou, je to paráda, že jste sem dojeli. Příště to můžu být já, kdo bude potřebovat pomoc“. Zapomenout na cenu nakonec znamná, že Tore za nás hradí i poštovné. Posílá mi navíc SMSky, kde se zrovna balík nachází a tak jednoho rána, přesně týden od rozbití, pípá mobil u ranního kafe dobrou zprávu – „Sklo dorazilo na vaši poštu. Tore.“. Na balíku je adresa odesílatele Gjovik, město, kterým jsme projížděli druhý den po příjezdu do Norska …

Celkem jsem bez předního skla najezdil téměř 150km (hledání spaní, nákupy, ježdění na internet). Je pravda, že je to taky romantika svého druhu (zejména když prší) a např. mávání na překvapené lidi kolem skrz díru po skle je fakt zážitek, přesto jsme si ale první jízdu v plné parádě bezezbytku užili. Po cestě se ještě stavujeme na farmě u Bjorna II. a pak už pokračujeme na sever po E6. Po noclehu před Trofors se druhý den vydáváme na krátký výlet nalehko na horu Hatten. Jsou však nízké mraky a poprchává, takže z nádherného výhledu na pohraniční hory Švédska nemáme nic. Po cestě zpět se navíc strhává solidní průtrž a do auta tak přicházíme durch.

Dopolední sluníčko nás provází na cestě přes Grong a dál směr Mo-i-Rana a Saltfjelet, sušíme boty a vyprané oblečení na střeše. Oba jsme dnes trochu nervózní … „Ještě 100km!“, zubí se Hláďa nad mapou. Včera se přetočil tachometr, je to trochu nezvyk najednou počítat stovky místo desetitisíců. „Ještě 20km!!“. 30.8.2008 v 16:12, po 5014 ujetých kilometrech, dosahujeme 66° 33´ – polárního kruhu. Procházíme suvenýry, děláme fotky, posíláme pohledy.

Když jsem Oktávku viděl poprvé, v garáži v Suchdole nad Odrou, s vylitým olejem pod motorem a diagonálkama zliskanýma na plátno, nikdy mě nenapadlo, že jednou dojedu až sem. A teď tady stála uprostřed pustiny, v ukrutném větru, vedle dvou naleštěných Chevroletů. Pocit úcty ke 40 let starému vozu. Pocit obdivu k pánům konstruktérům let šedesátých. Pocit vlastní neporazitelnosti. Na pár okamžiků ti patří svět …

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .