0
0

5. 7. 2007 23:30 – Movatn – První den

Let do Oslo nebyl úplně bez turbulencí, ale s trochou Kinedrylu se to dalo přežít. Večer jsme si našli příjemné místo na spaní u jezera Movatn severně od Oslo. Provoz na blízké trati je docela čilý, tak aspoň nezaspíme.

7. 7. 2007 9:14 – Kongsvoll – Druhý den

Každý si užil Oslo po svém. Já jsem okamžitě zamířil do knihkupectví a vybíral jsem si něco ke čtení (jako vždy za 99 korun). Tentokrát zvítězil Jan Kjærstad, tak jsem zvědavý.

Následovala Národní galerie. Sál s obrazy Edvarda Muncha je opravdu působivý. Norové mají být na co hrdí. A navíc nevybírají vstupné.

Pokračoval jsem přes několik fotozastávek na Karl Johans gate a koupil jsem si pořádnou zmrzlinu. Také jsem prolistoval nové číslo Morgenbladu.

Ihned po nástupu do vlaku jsem se dal do čtení. Paní, která seděla vedle mě, si na notebooku pouštěla nějaký stupidní horor, já jsem četl článek, který byl mnohem děsivější. Čína tiše kolonizuje Afriku. Někteří Afričané s láskou vzpomínají na Angličany a Francouze. Tohle je mnohem horší.

Večer nás nad Kongsvollem navštívili fjellští divocí koně. Bylo to trochu děsivé setkání, takže jsme je raději odehnali, aby se šli pást o kus dál.

7. 7. 2007 18:50 – Reinheim – Třetí den

Dnes tu bylo opět plno zvířat. Nebezpečné moskuse jsme sledovali jen z uctivé dálky. Nepřál bych si potkat takovou horu masa na cestě. Poštěstilo se mi také zahlédnout malé zvířátko na hranici křečka a morčete, které hezky fofrovalo po pěšině.

Kousek před horskou chatou Reinheim jsme postavili stany. Jsem vděčný, že si mohu zase lehnout, protože mě bolí záda. Nejsem zvyklý na zátěž, protože jsem strávil půl roku nad bakalářskou prací.

Člověk si tu připadá tak maličký. Kam oko dohlédne, jsou všude skály, kamení a lišejníky. Stopy civilizace jsou velmi malé. Zde končí všechno idealistické snění. Smysl svému životu můžeme dát jen my. Sami o sobě jsme jen nepatrnou částí světa.

10. 7. 2007 13:25 – Åmotsdalshytta

Stále prší. Včera jsme v silném lijáku prošli celé údolí Svånådalen a v posledních silách jsme se utábořili na prvním vhodném místě. Mám takový pocit, že jsme tu spali již před dvěma lety, ale kdo ví.

Podle krátkého článku v Morgenbladu dnes žijeme v době ,,Web 2.0„. Internet dostal novou podobu. Donedávna byli uživatelé pouze v roli příjemců, dnes obrovské množství lidí tvoří. Nejznámějším projektem je encyklopedie Wikipedia, existuje nespočet blogů a diskuzních fór. Bohužel tento ,,rozkvět„ internetu přináší vedlejší účinky – pokles kvality.

Bez nejmenších pochyb dramaticky klesla jazyková úrovň. Shoda podmětu s přísudkem pro stále větší část lidí není závazná. Mnozí si své příspěvky nejspíš ani nepřečtou, protože po sobě běžně zanechávají nedokončené věty nebo vynechávají důležité větné členy.

To jsou jen povrchové škrábance. Postupně upadá obsah. Myslím si, že ztrácíme schopnost rozlišovat mezi názorem a soudem (ostatně toho jsem si všiml už dávno – synonyma nemají stejný význam, každé slovo je originál). Ve svém Cestopise se snažím psát své názory, doslova: ,,Jak na věci nazírám.„ Soud je mnohem hlubší a komplexnější. Aby člověk mohl vyslovit zodpovědně soud, musí mít podstatně větší znalosti a také se musí pokusit o nezaujatost. To je často nad mé síly.

Nevím, jak to bylo dříve, ale dnes lidé často soudí a mají k tomu velkou hlásnou troubu – internet.

11. 7. 2007 19:15 – Storvatnet – Sedmý den

Po dvou dnech deště se počasí výrazně zlepšilo. V podstatě je ideální – neprší, není vedro, slunce nepálí, lehce vane vítr. Kéž by bylo takové počasí po celé léto.

Na Dovrefjellu nejvíc obdivuji tvary údolí. Voda a ledovec zde vytvořily nádherné dílo – od jemných potůčků v trávě přes skalnaté strže po táhlá široká údolí ve tvaru písmene U. Když se objeví slunce, mají tvar Ů.

Jen jedna věc mě tolik trápí. Chtěl bych tu mít svou přítelkyni. Chybí mi její náruč.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .