0
0

První dojmy z Trondheimu

Čekání na zázrak. Asi tak bych mohla popsat naše první okamžiky po ubytování se ve studentském městečku Moholt v Trondheimu. Stáli jsme s M. před oknem přízemního pokoje, které bez větších problémů hned několikrát výtečně posloužilo jako vstupní brána do našeho hnízdečka o rozměrech přibližně 4×4 metry, kde jsme měli strávit následujících 30 dní.

Nevěřícně jsme hleděli za auty s našimi blízkými odjíždějícími pryč, zpátky domů, a naivně jsme doufali, že se někde otočí a alespoň jedinkrát ještě projedou kolem nás. Převážil v nás pocit, že jsme se vlastně na tak dlouhou dobu nerozloučili tak, jak bychom chtěli. Jenže ve chvíli loučení jsme si přáli, aby už bylo co nejrychleji za námi, a tak na vyjádření všeho toho, co v nás bylo, nedošlo. Auta už znovu kolem neprojela a nám s ubíhajícími minutami začalo docházet, že zde stojíme a čekáme zbytečně. Začalo se psát naše velké dobrodružství, Norský deník zatoulaných Alů a Halů.

Je to už více než šest týdnů a stejně si i teď dokáži živě vybavit ten podivný pocit, který nás několik prvních dní pronásledoval. Člověku začne docházet, že je vlastně někde pryč, daleko od přátel, od domova…a na dlouho. Projde si tím asi každý, kdo se rozhodne na delší dobu vycestovat. Podivná prázdnota vyvažovaná očekáváním nových zážitků.

Spřátelit se s Trondheimem nebylo těžké – je to klidné útulné městečko s historickým centrem sídlící na pobřeží fjordu. Není ani velké, ani malé, prostě tak akorát. Je tu dostatek zeleně a příjemných míst k odpočinku. Asi největší chloubou je katedrála Nidarosdomen, starý červený sklápěcí most a pevnost, odkud je nádherný výhled na celý Trondheim. Specialitou je i výtah na kola, první na světě. Upřímně – divím se, že tento vynález nenáleží Čechům a jejich „zlatým ručičkám“. Mít tak takový výtah místo Bona Publica… Je to jednoduché – stačí vložit kartu a zmáčknout tlačítko. A co je podstatné – ještě notná dávka zručnosti a silný stehenní sval.:)

Trondheim jsme si zamilovali hned při první návštěvě jeho centra vzdáleného asi 40min. chůze od kolejí. Slunce svítilo tak, že jsem chvílemi zapomínala, že jsme v Norsku. V to, že se tady budu moct opalovat, jsem doufala jen v nejtajnějších snech. A splnily se!!! Velkým úžasným splněným snem se stal i celý následující měsíc v tomto překrásném městě, o kterém jsem poprvé v životě slyšela, až když jsme se hlásili na jazykový kurz.

A byla tu škola…

V životě člověka se TO odehrává pořád dokola, s každým příchodem do nového kolektivu je TOMU vystaven znovu a znovu. SEZNAMOVÁNÍ SE A ZAPADÁNÍ DO NOVÉ SKUPINY. Určitým způsobem je to vždy v mnohém podobné. Jste zařazeni mezi své, zatím zcela neznámé, kolegy. První pohledy, prohození prvních vět. V hlavách se utváří mozaika složená z prvních dojmů, která bývá velmi pevná a není ji lehké ani po vícerých zkušenostech záměrně přerovnat. Ústřední dílky do sebe pevně zapadnou již v prvních momentech.

Hned v pondělí, první školní den, jsme měli v odpoledních hodinách sraz v kampusu Gloshaugen. Zástup 80 nadšených (nebo spíš zmatených a nejistých?) studentů se ubíral z kolejí do místa školy. Při pohledu na dav mladých lidí, budoucích spolužáků, jsem se neubránila dětinské otázce: „Kdo asi bude můj kamarád“?

Směr udal sebevědomý chlapec v čele průvodu. Po prohození pár vět v angličtině, zda si je cestou opravdu jistý, protože my jsme do školy šli již předešlý den a jím zvolenou cestou rozhodně ne, jsem si povšimla podobného českého přízvuku komunikace. Ano, měla jsem tu čest s „Pražákem“. Není „Pražák“, jako „Pražák“, ale tohle byl opravdu „Pražák“!!! První dojem zapůsobil perfektně – „s tímhle kamarádit nechci!!!“, dílky mozaiky do sebe zapadly natrvalo.

Přes všechny naše spekulace jsme do školy přece jen došli. Plni očekávání jsme se nahrnuli do učebny. Chvíli po nás vstoupil vysoký vysportovaný pán tak kolem čtyřicítky, pracovně jsem si ho založila do škatulky Spejbl. Nejenže tak vypadal, ale podobně se i projevoval. Celá jeho řeč byla jedna velká show. Uvítal nás slovy: „Vítejte v nejdražší zemi světa!“:) Prakticky nám ukázal, že okurka, kterou drží v ruce, není obyčejná okurka, protože byla vypěstovaná v Norsku, a tedy má mnohem vyšší cenu než okurky z ostatních zemí (natož z EU – Noři jsou velmi hrdí na to, že jsou po tolika staletích nadvlády konečně samostatným národem). Na tuto okurku pak ale také potřebujeme speciální nůž, jak jinak než norský, velmi drahý nůž. A tak pokračoval, mával svýma dlouhýma pavoučíma rukama, okurkou a nožem kolem sebe a já si jen v duchu říkala, že tohle musí být ta nejšílenější postavička celý NTNU (Norges Teknisk-Naturvitenskapelige Universitet – do angličtiny to překládají obráceně: Norwegian University of Science and Technology, aby to nikdo nemohl vtipně zkracovat jako NUTS:)). Spletla jsem se!!! Ještě šílenější postavička na sebe nedala dlouho čekat. A co hůř, byla jí jedna z vyučujících, Marit (vyučující si tady se studenty běžně tykají, jak nám později vysvětlila norská spolužačka, oslovování příjmením tu považují za něco příliš slušného, až komického). Malá, baculatá babča překypující energií. O co horší bylo, když jsem další den zjistila, že právě tahle, do školy nebezpečně moc zapálená Marit, mě bude učit. Naštěstí aspoň u ní jsem svůj první dojem už po pár dnech dobrovolně a ráda přehodnotila – její temperament jsem si oblíbila.

V Norsku je všechno daleko a města nebývají příliš velká. Na ploše o rozloze víc jak 300 000 km2 tu žije asi 4,5 milionu obyvatel, což znamená asi 14 obyvatel na km2. A tak zatímco v ČR mezi sebou soupeří Hradec s Pardubicemi, tady jsou největší rivalové Trondheim a Bergen – města vzdálená asi 650km.:) O tomto sporu nebylo po první přednášce nejmenších pochyb.

Následovalo registrování do skupin. Čekali jsme ve frontě na modré desky se základními informacemi o Trondheimu i o samotném kurzu. Nás ale nejvíce zajímal jiný údaj – číslo skupiny. Všech 80 studentů bylo totiž rozděleno do 4 studijních tříd po 20ti členech. Klíč k rozdělení jsme neodhalili, ale bylo zcela evidentní, že společně s M. ve stejné skupině nebudeme – mě zařadili do „Gruppy 1“, M. do „Gruppy 2“. Rychle jsme kontrolovali, jestli se alespoň náš „social program“ (součástí jazykového kurzu byly i různé výlety) shoduje a zvažovali, jestli nemáme jít někoho poprosit o přeložení do stejné skupiny. Emoce velely pro to být pohromadě, racionalita pro rozdělení a zapojení se do tříd každý sám na vlastní pěst. Social program vypadal podobně, a tak jsme nechali zvítězit rozum.

Protože většina z nás, studentů norštiny, v Trondheimu zůstává i na další studia na univerzitě, připravili pro nás prohlídku školního areálu Gloshaugenu (jazykové kurzy jsme měli v druhé části kampusu, v Dragvollu, kde jsou shromážděny katedry humanitních oborů). Nemohla jsem si stěžovat. Mojí „jedničku“ provázel Lars, mladík připomínající Jana Budaře, co víc si přát?:). A co víc, byl i podobně stydlivej.:) (Je to ten vyhublej klučina s batůžkem na fotce s výtahem na kola.) Průčelí Gloshaugenu tvoří historická budova, za kterou se skrývá celý komplex modernějších budov. Zevnitř připomínají něco mezi továrnou (kromě skla tu převažuje i beton) a džunglí (zdi tu zakrývají popínavé rostliny, mezi kterými občas prokoukne něco jako liána) – v porovnání s pražskou Filozofickou fakultou nebo brněnskou Fakultou sociálních studií jednoduše nesrovnatelné.

Když tak přemítám, jak se utvářela naše třída, při vzpomínce na první školní den se musím pousmát. Jak vyšlo brzy najevo, více než 60% z nás tvořili Němci. Ti se dali brzy do řeči, my ostatní jsme spíše tak v tichosti následovali po chodbách Larse neodvažujíce se s naší angličtinou někoho oslovit. Tohle byl asi samotný začátek mého ne příliš vřelého vztahu s německou většinou. Nejenže komunikovali často v němčině (vlastně není divu, když jich tam bylo tolik), takže jsem jim nerozuměla ani slovo, ale navíc pro ně i samotná norština byla mnohem jednodušší a protože jich byla většina, přizpůsobovalo se jim i tempo výuky. Perličkou na dortu pak byli naši němečtí spolubydlící, na něž se můj názor v průběhu pobytu střídal asi tak v rozmezí polojasno až velmi, ale velmi oblačno. O tom ale v dalších kapitolách. (Co se týče Čechů, sešlo se nás v Trondheimu taky víc, než jsem očekávala – tuším, že 7, což je vlastně skoro desetina celé skupiny.)

Závěrečná tečka za prvním školním dnem byla nejpříjemnější – jazzová hudba a …….. jídlo:). Komunikace s okolními jedlíky byla nasnadě. Jeden studuje na Cambridge, druhá je německá doktorka, co zde bude pracovat,… Kromě již zmiňovaných Němců a Čechů také Angličani, Francouzi, Španělé (teda hlavně Katalánci, na tento rozdíl byli hákliví – Španělé totiž narozdíl od Katalánců kradou kola:), Italové, Poláci a sem tam nějaký ten Američan. Směsice lidí z celého světa s rozmanitými cíli se v příštích dnech rozrůstala do neuvěřitelné šíře.

Právě zde se nastartovalo seznamování, které pokračovalo až do posledního dne pobytu v Trondheimu. Zkoušeli jste si někdy zapamatovat 80 cizokrajných jmen? Byla to fuška, obzvlášť pro mě, která si nepamatuje jméno člověka ani pár vteřin poté, co se mi představil.

Rozjel se kolotoč jednotvárných, stále se opakujících otázek: „What´s your name?“, „Where are you from?“, „What do you study?“,… Ufff, snažila jsem se zapamatovat aspoň jména sousedů ve škole:). Skupina 80lidí pro mě znamenala jeden velký chaos, ve kterém se stalo orientačními body několik českých kamarádů a pár neněmeckých studentů, kteří mě něčím upoutali hned při prvních setkáních.

A pak přišlo úterý – první, už opravdu školní den. Průvod studentů se vydal směrem k městské periferii. Cestou k Dragvollskému kampusu jsme míjeli louky s dobytkem, a to bylo znamení, že už nemůžeme být daleko. Nikdo nevěděl (tentokrát ani vševědoucí „Pražák“), kde jsou naše třídy, tak jsme tiše stáli v hloučku před školou, a pak… Přišla Kina. Američanka každým coulem. A hned rozjela svoje vtípky a začala bavit celý dav. Ojoj, jak já nesnáším tyhle teatrální, sebestředný lidi!!! A zrovna moje spolužačka, pamatovala jsem si jí už z předchozího dne. Jen to neeeeeeee!!! Naštěstí i u Kiny se můj instinktivní první dojem spletl. Je šílená, o tom není pochyb. Ale nakonec se z nás staly kamarádky a v Trondheimu jsme společně trávili spoustu času i mimo školu (můžete jí vidět třeba na fotce ze St Olaf festu, kde ukazuje tetování svý kočky na předloktí – no ještě řekněte, že není šílená:).

Žádné velké protahování a už třídou zněly první norské věty – nejvíce frekventovaná byla „Jeg er fra Tyskland“ („Jsem z Německa.“:) S přibývajícími hodinami se nároky stupňovaly, až jsem při poslední hodině jen rezignovaně zírala do materiálů, které nám Marit rozdala, a s narůstajícím naštváním sledovala, jak se „course for international students“ mění v „course for german students“, protože jen ti cvičením rozuměli a dokázali s nimi i něco dělat. První školní den byl nejhorší!!!

Se svěšenou hlavou jsem opouštěla školu a pospíchala společně s M. a jeho kamarádem do centra, které je od Dragvollu vzdálené asi 60min. chůze. Jeden z prvních social programů se konal právě zde. Naši norští průvodci nás čekali, aby nás provedli po centru Trondheimu. Dívka v typickém norském kostýmu nám povyprávěla o katedrále, můj oblíbenec Lars umožnil odvážlivcům vyzkoušet si výtah na kola, před významnou vilou nás Siessel (hlavní koordinátorka) naučila zpívat norskou hymnu (je ještě víc nacionalistická než ta naše:) a na centrálním náměstí jsme pod Olafovou sochou ochutnali typický norský „brunost“ (hnědý sýr). A na závěr…naše první barbecue na Gloshaugenu.

Než došlo na samotné jídlo, zasvětil nás Wolfgang do tajů přípravy pravého norského hamburgeru. To se musí vzít taková gumová, nasládlá houska nebo tortilla, polít kečupem, posypat sušenou okořeněnou cibulkou a pak…to nejdůležitější…vložit pølse, v Norsku tolik oblíbené „něco“ ve tvaru párku bez chuti a zápachu. To je můj popis. M. by vám určitě řekl něco o „výborné chuti“ a „skvělém způsobu stravování“ – v tomto aspektu se stal Norem velmi rychle.:)

Bylo to skvělé odpoledne, poznali jsme zase o něco blíže další spolužáky. Hrály se hry (nejvíce Kubbs, stará vikingská hra, jejímž cílem je sestřelování dřevěných kvádrů protihráčů), jedlo se, povídalo. Nálada po školním dopoledni významně stoupala.

Po zbytek pracovního týdne jsme pilně chodili do školy a poznávali okolí, Trondheim i sebe navzájem. Alespoň pár školních hodin jsme měli dovoleno v pátek zameškat z důvodu hromadné výpravy na policii, kde se musí každý student povinně nahlásit a zažádat o povolení k pobytu.

Pocity osamocení v novém městě se pomalu, ale jistě rozplynuly…

O sklepech

Sklepy se dají využít k různým účelům. Sklepy na naší bývalé koleji v Trondheimu sloužily např. jako prádelny, spol. místnosti nebo třeba kluby. Nebylo náhodou, že zrovna pod naším pokojem se jeden takový sklep nacházel a aby toho nebylo málo, ještě to byl ten klubový.

Po bližším ohledání jsme přišli na to, že se nejen jako klubový prezentuje, on i tak vypadá. Nikdy jsme neviděli nic podobného. (Možná jen u Vládi Štěpána pozn.aut.) Sklep, oproti silně limitující rozloze, vypadal jako docela pěkná hospoda obložená dřevem s vlastním barem a tanečním parketem. Náležel „mechanical engineering studentům“ a naštěstí byl většinu našeho pobytu zavřený. Pak se nám ale začal blížit konec kurzu, a tak nezbylo, než se začít učit na závěrečný test. To bylo v době, kdy se koleje začaly zalidňovat pařbychtivými Nory, vyprahlými po prázdninových vedrech. Nebylo taky náhodou, že taneční parket (4x4metry) se nacházel přímo pod naším pokojem, a tak jsme jednoho horkého letního večera zalitovali, že nebydlíme nad prádelnou.

Když začalo přízemní disco vibrovat naším pokojem poprvé, mysleli jsme, že jsou to Němci. Ty poznáte. Hospodské odrhovačky v disco rytmu, ťukání půllitrů a opakované vyřvávání krátkých vět, ne nepodobných rozkazům. Co půl hodiny hráli tu samou písničku, při jejímž refrénu začali všichni hlasitě hulákat a mlátit pěstí do stolu. To se samozřejmě stupňovalo, takže po čtvrté repetici onoho šlágru, už to u nás vypadalo, že vytrhávají topení ze zdi. To se zrovna vrátil náš německý spolubydlící a se spokojeným úsměvem si liboval, jaký je to dole ale pěkný večírek dneska. Když jsme se na něj obořili, ať si jde své spoluobčany ukáznit, že se nám chvěje podlaha, dotčeně oznámil, že to nejsou Němci, ale Norové. A taky že byli. Nevím jak ostatní Norové, ale strojní inženýři mají oproti Němcům rozhodně větší vytrvalost a silnější nohy v tlaku i v tahu. Dupali jak koně refrén co refrén a řvali jako na povel. Později jsme se dozvěděli, že ta vodrhovačka prý reprezentovala Norsko na nějaké Eurovizi nebo něčem podobném a přestože (překvapivě) nevyhrála, minimálně zdomácněla mezi trondheimskými strojaři, kteří ji přijali jako svoji hymnu a aby ji nezapoměli, připomínali si ji hned 15krát za večer, dva dny v týdnu. Nejspíš nás tu písničku chtěli taky naučit, neb se občas zašli podívat pod naše okno, jestli ještě nespíme, a u té příležitosti si i jaksepatří ulevili.

Víkend v Oppdalu

První „pracovní“ týden byl tedy za námi a s nadcházejícím víkendem se blížila první vetší výprava do hor. Kdybych se měl pokusit ten víkend přiblížit jedním slovem, pak nevýstižnější spojení, které mě napadá, je Haďák. Náhodných podobností najdete v následujících řádcích jistě několik.

V pátek jsme pospíšli ze školy, abychom se stihli zabalit a kolem čtvrté už vyčkávali spolu s ostatními na kolejním parkovišti na autobus. Byla to legrační situace, trochu jako školní výlet. O to zajímavější, že jsme se navzájem znali jen ze školních lavic, a tak si zde ostych užil svých 5 minut slávy naplno. Němci byli dochvilní, veselí španělé dobíhali poslední.

Cesta autobusem byla příjemná. V Norsku je zvykem, že je každý autobus vybavený GPSkou, takže místo filmů můžete po cestě sledovat v televizi trasu. Jeli jsme něco před hodinu jižně od Trondheimu, když Wolfgang (ano, je to ten Wolfgang z prvního školního dne) zavelel krátkou přestávku a doporučil nám návštěvu místního supermarketu k doplnění zásob na víkend „v divočině“, takžec jsme rychle nakoupili trochu toho jídla, pár piv a pokračovalo se. Po deseti minutách jsme dorazili na místo.

Hned na začátku nám dal Wolfgang vybrat, zda chceme spát v chatě nebo „in the jungle“. Pár minut od chaty se totiž nacházela gamma. To je starý norský přístřešek s kruhovým půdorysem, vykopaný do země, obložený kamením, či dřevem a střechou zarostlou v trávě. Samozřejmě, že každý chtěl zkusit gammu, takže vznikla velká tlačenka, která skončila velkým německým ghettem a slibem, že bude fér, když se zítra vyměníme. Zkusili jsme tedy štěstí v čerstvě okupované chatě. S trochou štěstí a trpělivosti se nám podařilo sehnat menší pokojík. O čtyři ne zrovna velké postele jsme se podělili s Věrkou, Veronikou a Dennisem. Věrka studuje v Brně chemii na VUT, miluje ságu hvězdých válek a kreslení. Ráda okukuje obaly od jakýchkoliv potravin a počítá, zda se jí vyplatí polykat jejich obsah. Paštiku nebo suchý salám by nesnědla, ale v polystyrenových oplatkách si libuje. Veronika studuje v Praze medicínu a nějakou soukoromou VŠ psychoterapeutickou, až vyroste tak z ní prý bude ředitelka nemocnice. Na první pohled vypadá jako španělka, ale je ze slovenska. Mluví plynně česky, avšak s takovou tou americkou výslovností. Sama neví proč. Je optimistická a často používá cizí slova. Dennis je typ lamače dívčích srdcí, je sportovně založený, společenský, chytrý a ochotný. Není ovšem ochotný připustit, že Plzeň je lepší než Duvel. Nedá dopustit na belgické pivo a všude ho s sebou vozí.

Jen co jsme shodili batohy, vzal jsme foťák, že se půjdu podívat po okolí, než zapadne slunce a tak nějak jsem byl taky zvědavý, jak se bude večer vyvíjet, měli jsme s sebou dvě kytary. Bylo tedy dost pravděpodobné, že budu muset hrát nějaké písničky a v záloze máme s Alčou jen pár songů ze zpěvníku. Jak asi bude tolik různých lidí z tolika různých zemí trávit společný večer a vůbec, co se bude dít? V přemýšlení mě najdenou přerušilo moc příjemně nečekané „překvapení“. Otevřel jsem dveře chaty a venku kolem ohniště seděl hlouček lidí v čele s Rútou (Litva), která hrála na kytaru a zpívala „No surprises“ od Radiohead. Z focení tedy rychle sešlo. Později se kytary ujmul Nathaniel (USA-Iowa), který hrál a zpíval fakt úžasně. Jeho repertoár byl vážně skvělej. Zahrál další songy od Radioheadů, Sufjana Stevense, Johnyho Cashe, Elliota Smithse, Simona a Garfunkela i Beatless. Hrál spíš míň známý věci, ale na požádání zahrál i Let it be a Yesterday. Bylo to fakt super, dobře jsme si pokecali o americký kytarový hudbě a naučil mě hrát Chicago (z poslední Sufjanovy desky). Legrační bylo, když říkal, že když v Americe příjde mladej bigbíťák do obchodu koupit si svojí první kytaru, první, co začne hrát, je „Smoke on the water“, myslel jsem že tohle už je jenom nějaká česká úchylka, ale jak vidno, je to asi všude stejný.

Ranní vstávání následující den bylo těžké, ale naštěstí pozvolné, jelikož na plánovanou túru se vyráželo až kolem poledne. To už byli připravení i Španělé:). Výlet zpočátku trochu připomínal vysídlování horské vesničky, jelikož nás bylo zhruba šedesát. V Norsku je jen minimum turistických stezek a tady navíc nebyla žádná, takže jsme se škrábali do kopců, jak se dalo. Naštěstí během následujících hodin přišlo několik přestávek, během kterých hodně lidí odpadlo. Takže ke konci túry nás už zbyl „relativně“ přijatelný počet. Víceméně jsme chodili po hřebenech, chtěli jsme zabrouzdat i do vzdálenějších krajin, ale cestu nám překazila horská řeka, která nešla nijak překročit suchou nohou. Pár lidem se to sice úspěšně podařilo, ale Wolfgang nakonec zavelel, že se jde za sněhem, a tak z brodění ledovou vodou sešlo. Namísto toho jsme objevili maličkou sněhovou plotnu, kde se strhla kouličková bitva a následná resuscitace omrzlých končetin v horském sluníčku. Pak jsme se rozhodli vrátit, neb ve vzduchu visela pátá hodina a s ní i očekáváná barbecue. Na konci trasy jsme se trochu ztratili. Tedy ne zas tak úplně, mě to připadalo jako příjemné zpestření, neb směr byl relativně jasný, jen nebyla žádná cesta, po které jít. Dívčí část výpravy však potřebovala neustále ujišťovat, že jdeme správným směrem:). Ke konci cesty se však objevilo pár komplikací, Brit Ed vypadal fakt vyčerpaně, takže jsme občas museli dělat přestávky. Že je astmatik a diabetik jsme zjistili až mnohem později. A Italka Valerie občas vyšilovala, nejvíc asi když naše cesta skončila plotem nějaké farmy a kravským ohradníkem. Hned začala přelézat ostnaný drát, že se poběží zeptat do blízké farmy, naštěstí se odkudsi vynořil místní domorodec, který nás ujistil, že jdeme správně a když tuhle přelezeme ohradník, tak jsme jen pár set metrů od chaty. A taky že jsme byli. Všichni ostatní už odpočívali a sušili boty před chatou a my si tedy užil svých pár vteřin ostudy.

Na barbecue se tentokrát kromě hamburgerů a tradičních Pølse podával grilovaný losos – lahůdka. Po večeři se zase hrálo na kytary a povídalo a pak nás s Alčou napadlo, že bychom mohli naučit naše spolužáky Mafiány. Zájem byl veliký, hrálo nás asi dvacet a kupodivu to někteří i dříve znali. Byla to fakt legrace, všichni se rychle chytli a od začátku to mělo docela atmosféru. Nejtěžší úděl měl Luigi, malý roztomilý Ital, kterého chtěl každej vokrádlovat už jen z principu, že je určitě italskej mafioso. Na svou obranu s odzbrojující nevinností říkával: „No,no, I´m good person and I always pay taxes.“ Dohromady jsme v tomhle počtu stihli čtyři hry a skončili asi ve tři ráno, takže vstávání bylo zase nelehké.

Po nedělním obědě jsme vyrazili zpět do Trondheimu, než jsme ale opustili horskou krajinu Opplandu a zastavili ve večerních hodinách na kolejním parkovišti a rozloučili se, čekalo nás ještě jedno překvapení. Autobus zastavil u wild campu, kde nám rozdali sedáky a helmy a šlo se na Zip-climbing. Totiž poušeli nás zavěšené na laně přes rokli na druhou stranu řeky a zpátky. A stálo to fakt za to. Nikdy jsme nic podobného nezkoušeli a bylo to úžasný. Nejtěžší bylo odhodlat se ke skoku, ale pak už následoval jen nádherný výhled do okolí. Fakt jsme si to užili a určitě bychom do toho šli znovu.

Alčin dodatek: Odhaduji, že můj prožitek zipclimbingu byl ještě o něco intenzivnější než Míšův. Nevím proč, ale Wolfgang si mě po víkendu nejspíš oblíbil. Asi nejvíc ho fascinovalo to, že mě baví jeho příběhy a co víc, taky jim věřím.:) A tak jsem si před sobotním výletem do hor vyslechla, jak to bude neskonale náročné a že loni musel některého studenta zachraňovat vrtulník…

Před odhodláním skočit do prázdnoty si nešlo nevšimnout mých rozpaků. To už ale za mnou stál právě Wolfgang s plnými kapsami šokujících historek a s pobavením ve tváři sledoval, jak studentka psychologie zvládá stresové situace. A aby si nepřiložil! „To tu totiž loni byla taky jedna holčina, taková drobná blondýnka a ta … „. A dost!!! V tomto momentě jsem ho zastavila a chtěla znát konec až po svém hrdinském kousku. A dobře jsem udělala! Historka totiž pokračovala tím, že se dívčina tolik bála, že se nerozběhla a neskočila dost, nenabrala rychlost, a tak zůstala na laně viset uprostřed rokliny a trvalo pěknou chvilku, než jí vysvobodili.

Zipclimbing byl parádní, úžasnej a já byla šťastná, že jsem do toho šla. Považovala jsem to za extrémní zážitek, za skvělou možnost pobavit se a zároveň i svým způsobem překonat sama sebe. Opravdové překonání ale teprve mělo přijít…

Trondheim – Padající hvězdy a splněné sny

Náš velký výlet za trondheimskými kamarády, letními vzpomínkami a hlavně Kings of Convenience:) začal v pátek ráno na E6, silnici propojující Lillehammer s Trondheimem. Sluníčko svítilo, ideální počasí na stopování. Vedle mě se vyhřívala odporná obrovská žába a já se snažila se zdviženým palcem přimět projíždějící auta, aby nás kousek popovezla. Neúspěšně…

Příčinou snad nebyla moje špinavá kolena poznamenaná strastiplnou cestou na E6 přes les, potok, kamení a dva ploty. Prostě nebylo místo, kde by mohl případný dobrodinec zastavit. Nápad zkusit stopovat na menší silnici vedoucí na E6 přinesl novou naději. Jen na chvíli. Ono totiž ne všechny cesty vedou do Trondheimu a tahle zrovna mířila někam do hor:), což jsme ale zjistili asi po dalších 30 min. stepování u krajnice. Přibývalo hodin, a tak jsme se rozhodli obětovat nemalou částku za autobus. První sen se splnil – po západu slunce jsme byli v Trondheimu.

Cesta z nádraží na Moholt (studentské koleje) trvá pěšky asi hodinu. Bylo to zvláštní. Začal v nás narůstat pocit, jako bychom odsud vlastně neodjeli, vše bylo tak známé. Procházeli jsme centrem, potkávali kamarády z prázdnin. Snad jen tma a osvětlené památky nás mátly – v létě se stmívalo asi o 4-5 hodin později. A potom také množství studentů v ulicích. V Trondheimu právě začínal studentský festival UKA (tj. týden, Trondheimští ale nejsou žádní troškaři, a tak tu trvá téměř měsíc:) a navíc vrcholily přípravy před zápasem zdejšího oblíbeného fotbalového týmu Rosenborg. Na Moholtu nás Kunal s Luigim příjemně přivítali vřelým obětím, francouzským cibulovým koláčem a hlavně volným pokojem se stejně měkkou postelí, na které jsme spávali během jazykového kurzu.

Do Trondheimu jsme přivezli slunce, aspoň kamarádi to říkali. Užívali jsme si ho při čtvrteční procházce po městě (přidala se k nám i Géraldine) a následujícím výletě k nedalekému jezeru Jonsvatnet(s Philippem a Danielou). Trošku ve mně zatrnulo, když jsem se dozvěděla, že tahle nádrž s podivně barevnými skvrnami na povrchu je zdrojem pitné vody pro celý Trondheim, ale to už Míša na břehu objevil loďku, odvazoval ji od stromu a jako pravý gondoliér nám přijížděl naproti. Jonsvatnet bylo jen naše, včetně ostrůvků. Teda, po pravdě řečeno jen do té doby, než jsme se pádel ujaly my s Danielou:).

Jiný kraj, jiný mrav. Zatímco v Lillehammeru je vyhlášeným dnem pro pořádání party kromě soboty středa, v Trondheimu se pije ve čtvrtek. A tak jsme se s večerem konečně setkali s většinou kamarádů nejprve na večeři u Jaume (pozor, Katalánec, na označení Španěl je velmi háklivý:), a pak v basementu a afterparty u Philippa. Co dodat, byl to super večer, krásné vzpomínky z prázdnin se vracely úporněji a úporněji.

První ranní procitnutí už tak příjemné nebylo, upřímně – proklínala jsem se, proč jsem sakra tu vodku pila. A s kocovinou jsem nebyla sama. Scénář „sprcha, sbalení krosny a jde se“ se opakoval i dnes. Náš kočovný život z bytu jednoho kamaráda do bytu jiného ale nabral jiný směr – jelo se na „cabintrip“. Asi po 2h cesty na JV jsme vystoupili z autobusu – my 2 a dalších 6 Němců. Ufff, před 3 měsíci bych řekla: POHROMA!!! Ale teď rozhodně ne. Lepší spoluvýletníky jsme si ani nemohli přát. Philipp – můj „spolusedící“ z kurzu, se kterým se člověk nenudí, ani kdyby chtěl, upřímný, přemýšlivý i bláznivý klučina zároveň; jeho kamarádka Daniela (neuvěřitelně moc mi připomínala Páju); Marco – spolubydlící z léta, se kterým jsem celý měsíc ráno co ráno bojovala o chvilku soukromí v koupelně, popravdě cestu k jeho „bigbeatové“ povaze jsem si našla až teď; Nicole, miloučká maličká (teda, velká asi jako já:) holčina; Matthias, legrační a neuvěřitelně přátelský fyzik připomínající svým účesem Einsteina:) a nakonec Jonas, Philippův spolužák, kterého jsme lépe poznali právě až na chatě.

Po minulých zkušenostech s hledáním chaty Fla, která je považována za nejlehčí co se týče jejího nalezení, jsem byla zvědavá na naše putování ke Kvernmovollen, chatě umístěné „kdesi“ v horách. (Trondheimská univerzita vlastní něco málo přes 20 chat roztroušených v okolí města a studenti si je mohou velmi levně pronajímat. Pro Nory to nic speciálního není, proto se na cabintripy vydávají spíš mezinárodní studenti. Je to velmi populární způsob trávení víkendů, mnohdy je těžké vůbec si nějakou chatu rezervovat.) Vůdcovského úkolu se statečně ujali kluci a všechna čest – asi za 2,5h jsme dorazili na místo. Cesta byla parádní. Celkem příkré stoupání zpříjemňovaly pohledy do okolí. Les řídnul, až jsme se dostali do oblasti bažin a vyschlých stromů individualisticky se krčících, kroutících, bojujících o život. Každý strom byl jedinečný a volal si svým specifickým tvarem, neobvyklými výrůstky či jen svým postojem o naši pozornost.

Blížil se večer a ochladilo. Rozpálená kamna, teplá večeře i flaška pravé české slivovice nás ale chladivých pocitů rychle zbavily. Do toho společné hry, kytara, no paráda. A zase tu byl ten pocit, na kterém jsme se s Míšou zpětně shodli – jako bychom tyto lidi znali už spoustu let.

Zcela jasná obloha odkryla nespočet hvězd. Fascinující pohled. Do tichého štěbetání přátel jsem si zasteskla, že jsem nikdy neviděla padat hvězdu. (Čeština je stejně zvláštní. Jinak tolik květnatý jazyk, ale pro padající hvězdu speciální výraz nemáme, jako např. francouzská „étoile filante“či německý „sternschnuppe“.) A pak se to stalo – spadla. A nejedna. Hned ta první ale měla největší kouzlo. Padala dlouho a dlouho, vypadala jako třpytivá vánoční kometa s dlouhým ohonem. „Rychle, něco si přej!“ Byla jsem tak zaujatá pohledem na tento ojedinělý nebeský úkaz, že jsem se cítila šťastná už jen z toho okamžiku a nebyla schopná vyplodit v hlavě jediné přání. Nakonec se mi to podařilo, ale to je tajemství, kdybych vám ho sdělila, tak už by se nesplnilo, aspoň se to tak říká, ne?:)

O ranní pozdvižení se postaraly myši. V noci nás budilo jejich ohlodávání čehosi (jenom Míša pořád naivně věřil, že tu žádné nejsou:) a ráno jsme našli důkazy -mršky, chleba se ani nedotkly, zato naše oblíbené cookies načaly solidně.

Zpáteční cesta byla o něco dobrodružnější, protože jsme šli už opravdu jen podle buzoly a instinktu. Pády ze strmého svahu po kluzkých kamenech a mechách jsme ale všichni ve zdraví přežili a na zastávce nám pak zbyl i čas na vymáčknutí posledních zbytků energie při hraní dětských her typu „cukrkávalimonádačajrumbum“. Míšův herní duch byl za poslední 2 dny snad konečně zcela nasycen:).

Do Trondheimu jsme se vrátili v sobotu večer. Rozhodli jsme se překonat únavu a vyrazit na Eurodinner, soutěž o nejlepší národní jídlo. Když jsme ale po 22h dorazili my, stoly zely prázdnotou. A protože brzy došlo i pivo, přesídlili jsme na Tyholtdisco do univerzitního klubu náležejícího studentům „marine engineering“ (námořnictví). Piva padala do nás (a mě pak i z rukou:), až jsme se protančili do rána. Večírek pokračoval dál na bytě, kde jsme se ještě po několik hodin kamarádili s Berentzenem a Jagermeistrem. A to byla chyba!!! Další den mi bylo tak zle, že jsem i na tolik očekávaném večerním koncertě Kings of Convenience pila kolu.

Kings of Convenience byli úžasní! Venkovní sychravé počasí nás předem naladilo na jemné melancholické melodie a přímo osobní zážitek. Koncert začínal až ve 23,30h, takže jsme měli dost času na to vyškemrat od personálu Samfundetu plakát. Když jsme začali přemlouvat dívky, vpouštějící posluchače dovnitř, s tím, že jsme jen kvůli KoC přijeli až z České republiky a jak moc je milujeme, neodolaly. Plakát už hrdě visí v naší ložnici.

A pak to přišlo, začalo se pouštět do sálu. S mírnými obavami, jestli nás nebude někdo prohledávat a nezabaví nám foťáky, jsme proklouzli dovnitř. Na plakátech totiž výslovně stálo, že je pořizování jakýchkoli záznamů zakázáno, protože kapela bude hrát mnoho nových skladeb a nechtěli by, aby se ještě před vydáním desky objevili na YouTube. V Norsku je to tak ale naštěstí se vším – spousta pravidel a zákazů, ale nikdo jejich dodržování nekontroluje.

Zpátky ke koncertu. Stáli jsme hned v první řadě a po více jak 90min. se nechávali unášet úžasnou hudbou. S novým repertoárem nelhali – starších písniček hráli jen minimum. Kytary a upřímné hlasy Erlenda a Eirika dobarvovaly navíc hostující housle a basa. A pak také skvostné Erlendovy taneční kreace:). Zcela nezapomenutelný večer.

Další den jsme strávili v poklidu. Opět pršelo a my se cítili podobně sychravě – do ničeho se nám nechtělo, jen v poklidu odpočívat. Nadšení se ale přece jen ještě ten den dostavilo – zjistili jsme totiž, že lístky na Travis, kteří zde hrají asi za 3 týdny, ještě nejsou vyprodané. Jasná výzva, hned jsme si je běželi koupit. Z dalšího splněného snu jsme měli takovou radost! Večerní goodbye party byla pak spíš jen další šancí strávit společně čas s kamarády než smutnou rozlučkou, jak jsme původně předpokládali.

O Oslu

Kterak nás oslovilo.

Třetí listopadový víkend jsme se rozhodli strávit v Oslu. Nenapadlo nás, že by mohl být problém s rezervací ubytování. Bylo po sezoně a v prázdných, ojíněných ulicích se třpytil nadcházející zimní čas. Přesto tenhle víkend tepaly ulice Osla životem a hoteliéři si mnuli ruce. Fotbalový zápas Norska s Tureckem jsme vážně podcenili. (Pozn. Alči: Už to i vypadalo, že sobotní noc strávíme na lodi plující 23h směr Dánsko a zpět. Alkohol bez daně, paráda. To je vlastně jediný důvod, proč je tohle nesmyslné bezcílné cestování po moři Nory tak oblíbené. Nadšení z vidiny párty na vlnách ale vystřídalo zklamání – využití lístků zdarma překazil věkový limit 25 let.)

Ale, abych nepředbíhal…v pátek ve 4 ráno hudba končí…a my se pouštíme do prázdných a řádně vychlazených norských ulic. Ve světlech lamp a polospánku se během necelé půlhodinky přesouváme na lillehammerské nádraží, odkud vyhřátým autobusem pokračujeme do Osla. Přijíždíme v 7:30 do chladného rána.

První překvapení na sebe nenechává dlouho čekat. Sotva se přemístíme do odbavovací haly, už se ke mně šourá bezdomovec a něco norsky mumlá. Ze zvyku se ptám, jestli mluví anglicky. A on na to obratem odpovídá celkem slušnou angličtinou, zda mě může požádat o nějakou tu korunku. S omluvou ho odmítám a nestačím se divit jeho slušné reakci a přání pěkného dne. Tady povídání začíná. Přesouváme se směrem k centru skrze starou vojenskou pevnost obepínající hrad Akershus a otevírá se nám parádní pohled na Oslofjord. Pokračujeme dolů z hradeb směrem do přístaviště, před kterým se majestátně tyčí jedna z oselských dominant – nová radnice. Strohá, nepříliš vzhledná hnědá krabice se sochami pracujícího lidu v průčelí. Pokoušíme se v jejím okolí dohledat turistické informace a vybavit se mapami a informacemi, což se daří docela rychle.

Patřičně posílení vyrážíme do samotného srdce města. Po hlavní třídě míjíme Universitu a jelikož mají v historickém muzeu ještě zavřeno, navštěvujeme nejdříve Národní galerii. Ta nás celkem příjemně překvapuje pestrostí vystavovaného materiálu, největší zastoupení zde mají krajinky na tisíc způsobů. Kolem poledne se přesouváme ke Královskému paláci, a pak kolem národního divadla a parlamentu na hlavní třídu Karl Johans gata. Začínáme být celkem vymrzlí, a tak běžíme prozkoumat muzeum filmu. Kromě nejrůznějších Praxinoscopů, Zoetropů a kamer Obscur nás tu čeká ke shlédnutí krátký norský filmek Winterland a taky třeba zlatý glóbus Liv Ullmanové z Varů 2005.

Další útočiště před mrazem nám poskytuje Galerie moderního umění a zakončujeme v Galerii současného umění. Značně znavení se vydáváme hledat první ubytování a následně popíjíme a relaxujeme na pokoji. Kolem deváté se objevují první spolubydlící, Kanaďanky studující v Kodani, zbytek večera trávíme s nimi. Na hotelu máme rezervované jen dvě místa, a tak se pomalu připravuju k odchodu a k návštěvě Moni, spolužačky z letního kurzu v Trondheimu, která mi slíbila jedno místo u ní na koleji. Naštěstí se Kanaďanky necítí pohoršené mým návrhem na sdílení lože s Alčou, a tak zůstávám „na černo“ v hostelu s ostatními.

Druhý den si trochu přispáváme a do centra se dostáváme až po desáté. S obtížemi, ale přeci, nacházíme volné ubytování. Hotel sice není v centru, ale naštěstí máme v záloze jednodenní lítačku. Kolem poledne tedy uklidnění jistým noclehem vyrážíme do muzea Eduarda Muncha. Cestou procházíme přes indickou čtvrť plnou obchůdků s levným ovocem a zeleninou a nespočtem kadeřnictví. Co je zajímavé, mezi mistry kadeřníky nevidíme jedinou ženu a mezi zákazníky jen velmi málo.

Muzeum Eduarda Muncha je moc povedené a určitě by se v něm dalo strávit celé odpoledne, my však máme hodně plánů, takže po nákupu pohledů mizíme na zastávku. Autobus nás veze k Vigelandově parku, který stihneme přejít z jednoho konce na druhý přesně ve chvíli, kdy padne hustá mlha a následně se setmí. Nastává čas pro dobrodružné putování s mapou v mlze, které úspěšně končí v útrobách hotelu Scandic. Odkládáme na pokoji zavazadla a zateplujeme se čajem. Po půlhodině opouštíme hotel, abychom jen na pár set metrů vzdáleném nádraží vyzkoušeli pohodlí místních vlaků. Vystupujeme ve stanici u Národního divadla a zkoušíme vyprosit ještě nějaké vstupenky na nějaké večerní představení. Bohužel – plno. Ve foyer spřádáme náhradní plán a nejvíce se zamlouvá varianta – hospody. Z nabídky se necháváme zlákat prý legendárním bigbítovým klubem Elm street, který je vzdálený jen několik ulic od divadla. Jde se. V Elm street je vcelku příjemně, „dobré“ pivo a zdi polepené černobílými obálkami hudebních časopisů jako NME, nebo Melody Maker. Další pivo zkoušíme v o pár ulice dál vzdáleném klubu Garage. O něco příjemnějším a útulnějším klubu s o něco horším pivem. Další pivo už ale otevíráme na pokoji hotelu, a pak už definitivně padáme do postele, neb poslední den má být nejintenzivnější.

Ráno si zaslouženě užíváme snídani v hotelu plnými doušky a hlty. Ochutnáváme různé druhy chlebů, sýrů i salámů. Holky si užívají ovoce a sladkosti, já opečenou slaninu na vaječné omeletě. Po vydatné snídani a vybaveni řádnou svačinou vyrážíme na poloostrůvek Bygdoy, kde navštěvujeme v muzeu Fram palubu i podpalubí téhle slavné polární lodi kapitánů Nantzena, Amundsena i Svedrupa. Jen o pár desítek metrů dál zase žasneme v muzeu Kon-tiki nad dobrodružnou povahou Thora Heyerdala a konstrukcí jeho balzových lodí. Poté si necháváme chytře poradit od řidiče autobusu, který nám připraví vtipnou projížďku autobusem na druhou stranu poloostrovu. Vychází asi na 40min. jen proto, abychom nemuseli do asi 10min. vzdáleného muzea Vikingů pěšky.

Po náhledu do světa severských mořeplavců a houževnatých válečníků se vydáváme na cestu zpátky do centra Osla a jdeme se podívat do Muzea Nobelových cen. V prvním podlaží se nachází výstava na téma „how free is free“, která přináší zajímavý vhled do historie i současnosti problematiky svobody slova. Druhé podlaží je věnované samotným laureátům Nobelovy ceny za mír a má sympaticky multimediálně interaktivní podobu. Kolem páté si uvědomujeme, že není času nazbyt a jestli nechceme skončit naše muzejní putování tady, měli bychom rychle o dům dál. Volíme tedy zjevně nejrychlejší prostředek a vyrážíme vlakem do norského technického muzea. Holky mají původně v plánu skokanský můstek Holmenkolen, ale za stávajícího stále mlhavého počasí jsou ochotné podstoupit i variantu technického muzea – s ohledem na to, že už jinou další možnost nemají. Poslední půlhodinu tedy trávíme tam. Nutno však dodat, že jsme čekali trochu víc, co do formy i obsahu. Po šesté hodině muzeum zavírají, a tak se vydáváme strávit poslední hodiny výletu v papírovém průvodci doporučených podnicích.

Z prvního navštíveného Moller Cafe se ve skutečnosti vyklubala docela slušná nálevna, ve které nemají kávu ani čaj. Takže sotva dopíjíme, vyrážíme opět do ulic, tentokrát víc z centra hledat klub Mir. Pestrá nabídka knih i komixů, posezení v letadlových sedačkách a ambientní hudba nám zpříjemňuje poslední chvíle v Oslu, než vyrážíme na nádraží a usínáme v nočním autobusu cestou zpět do Lillehammeru.

(Poznámka Alči: Souhlasím, byl to super víkend. Po 3 měsících v Lillehammeru bylo úžasné vidět zase město, lidi, kulturu. Jediné, co nám snad mohlo kazit náladu, byla čím dál tím nabručenější a víc a víc prudící Kathy, Němka, která s námi vyrazila. Pasivita a nespokojené výrazy ve tváři, chytráctví a rýpavé poznámky, i to může dělat některé lidi šťastnými…)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .