Norský deník 2010 - 6. část

čtvrtek 12.8.2010

08.00 Budím se do nádherného slunečného rána. V noci ale byla pěkná zima. Kupodivu jsem ale ve spacáku, který není nic extra, nezmrznul. Kluci dospávají náročnou rybařinu a já zatím dopisuji deník.

09.00 Vaříme snídani, balíme věci a stany. Taky máme ještě v mrazáku dva velké lososy. Snědli jsme zatím pouze toho nejmenšího. Honzovu osmdesátku bereme s sebou na jídlo a Jura toho svého nakonec daruje staršímu Švédovi z kempu, s kterým jsme se dva dny potkávali u vody. Nejprve se zdráhá, ale pak s díky dárek přijímá a na oplátku dostáváme lahvinku červeného vína. Loučíme se, přejeme si hodně štěstí a pak už vyrážíme na další cestu.

11.30 Opouštíme kemp a šplháme serpentinami do hor, za kterými leží norsko-švédská hranice. Kus cesty nás provází další skvělá řeka – Saltdalselva. Prý je dobrá hlavně na mořské pstruhy. V dolní části je opravdu velká a mléčně okalená, mohutnější než Beiarelva. Také pozorujeme docela dost rybářů. Ve vyšších partiích řeka postupně ubírá na velikosti a voda se stává až neskutečně průzračná. Moc hezká řeka. Nejraději bychom zastavili a šli chytat, ale kdo to má všechno stihnout.

13.30 Přejezd hranice. Po delší době se ocitáme opět ve Švédsku. Stav tachometru je 4 058km. Jsou tu pořádné hory, taky se rapidně zhoršilo počasí. Prudce se ochladilo a na obloze visí nacucaná mračna. Krajina je docela opuštěná, občas zahlédneme stádečko sobů, silnice jsou dost rozbité a vyvolávají v nás vzpomínky na Polsko. Pomalu ukrajujeme další dávku kilometrů.

15.15 Příjezd do Arjeplogu. Bereme zde naftu ( 12.38 SEK/litr ). Tady už to známe z loňské výpravy. Počasí se o něco zlepšilo a občas dokonce vykoukne sluníčko.

16.30 Vjíždíme do Arvidsjauru. Parkujeme na našem obvyklém místě kousek za mohutným dřevěným sousoším losů a jdeme si koupit povolenky na Byske do místního obchodu se sportovním a rybářským zbožím. Bereme si dvě jednodenní povolenky ( denní za 120 SEK ), a to od pátku od 12.00 hodin. Menší komplikace spočívá v tom, že po nás vyžadují platbu v hotovosti. Naštěstí bankomat je pouze pár metrů odsud. Jura si taky kupuje vařič Trangii, přesně tu, co mám já. Pokud vím, v současné době je v Česku problém ji sehnat.

17.50 Opouštíme Arvidsjaur. Pěkně tu sprchlo, teď se zdá, že je na nějaký čas po dešti. Mezitím nám volal Lubbe, jestli nechceme dorazit až do Boliden a přespat tam, ať se dáme dohromady a nemusíme spát pod stany. Vzhledem k nejistému počasí a taky možnosti prodiskutovat vše kolem ryb jeho nabídku rádi přijímáme. Znamená to ujet navíc pouze nějakých 50 km.

19.00 Jsme v Boliden. Lubbe zrovna dobaluje věci do auta. Vaříme večeři ještě z našich zásob a do půlnoci klábosíme u lahvičky slivovice, kterou Lubbe vytáhl z mrazáku. Prý tady v minulých dnech dost pršelo a Byske byla opravdu hodně zvedlá a skoro nechytatelná. Teď už by měla být voda nižší, přesto musíme počítat s větším průtokem. Lubbe byl jen jednou na lipany někde poblíž Arvidsjauru a prý si pěkně zachytal.

Lubbe ještě zítra musí do práce, domluvili jsme si tedy sraz u řeky v zóně č. 5, kde jsme již jednou před dvěma roky lovili. Velká voda snad natáhla nějaké nové lososy do řeky, šance bude i na mořského pstruha – to ale spíš někde v dolní části řeky.

pátek 13.8.2010

Pátek třináctého! To jsem zvědav, co nám dnešní den zajímavého přinese. Vstáváme před osmou, Lubbe odchází do práce. Dáváme si teplou sprchu, je to pohoda. Venku je teplo a svítí slunko, ale je opar a tvoří se nějaké mraky. Podle předpovědi by se mohla vyskytnou nějaká přeháňka, ale nemělo by to být nic hrozného.

Na snídani jsou švédské párky, kafe, čaj a chleba. Ten norský už nám došel, tak máme švédský, který je nasládlý. Kompenzujeme to máslem, které je pro změnu slané. Zlatý hřeb švédské kuchyně nás ovšem teprve čeká. Lubbe nám slíbil místní specialitu, nakládané zkvašené sledě. Je to prý fakt síla, hlavně to prý šíleně páchne. Už jsme v lednici zahlédli i konzervu, ve které se tato delikatesa ukrývá – piksla zakulacená jako balón nafouknutý botulinem. Máme se zřejmě na co těšit !

10.00 Děláme si malou procházku po Boliden a dokonce navštěvujeme místní Mineralogické muzeum. Je zde spoustu zajímavých věcí – od různých kamenů a minerálů včetně zlata z Boliden, přes historické důlní rekvizity až po informace ze současnosti, do toho na nás mluví z repráků švédský průvodce, takže zrovna nejsme moc v obraze, ale byla to taková příjemná změna. Opouštíme muzeum, kde nám místní průvodkyně slibují, že příště bude výklad určitě také v Češtině, ve dveřích míjíme zájezd švédských důchodců a naše myšlenky již směřují k řece Byske a lososům.

11.30 Odjíždíme směr Byske. Ještě se zastavujeme v místním obchůdku pro chleba. Cestou potkáváme plno snědých „sociálních případů“. Tady v Boliden jich žije opravdu hodně. Je krásně teplo a slunečno, prostě jako u nás.

12.30 Zastávka ve Fallfors. Bohužel musíme konstatovat, že Lubbe měl pravdu – vody je v řece opravdu hodně. Jdeme se podívat na rybí přechod, který zde byl před lety vybudován a prodloužil tak cestu lososům řekou o dobrých pár desítek kilometrů. Jinak by ryby jen velmi těžko překonávaly zdejší vodopád. Rybí přechod je moderní a funkční, je zde vybudovaná jakási podzemní místnost, odkud se dají pozorovat přes silné sklo protahující ryby. My jsme však bohužel žádnou nezahlédli. Součástí přechodu je i počitadlo a podle aktuálních údajů projde v tomto období denně přechodem asi 20 lososů.

Pokračujeme dál asi 20 km proti proudu řeky na zónu č. 5, na pool zvaný Blankselet. My mu od předloňska říkáme „U Finů“. Tady máme sraz s Lubbem. Nejdříve stavíme stany a v přístřešku, který je zde k dispozici, vaříme jídlo. Pak jdeme lovit. Vody je hodně a balvanitém korytě se špatně brodí.

17.15 Po páté dorazil Lubbe. Společně lovíme až do večera, ale kromě několika ťukanců zřejmě od lipanů a Lubbeho dvou strdlic nikdo nic.

Večer rozděláváme oheň a grilujeme ještě lososa z Beiarelvy, kterého jsme měli zamrazeného. Na grilu je ryba výtečná, k tomu G.P. v podobě vínka. Pátek třináctého nám sice vysněného lososa nepřinesl, ale zažili jsme opět krásný, bezstarostný a pohodový den.

Sobota 14.8.2010

Před osmou balíme tábor, vaříme snídani a sklízíme věci. Ranní rituál už máme za bezmála měsíc natolik zaběhnutý a zautomatizovaný , že jde vše jako po másle. Pak ještě chvíli prohazujeme místa u tábora, ale jsme bez záběru. Alespoň jsem konečně zahlédl vyskočit dva pořádné lososy. Bylo to však zcela mimo dosah našich mušek.

Přejíždíme asi o 2 kilometry níž. Je zde takový dlouhý a hlubší tah, na první pohled jednotvárný proud, ale podle Lubbeho je to vynikající místo. Letos se zde ulovil losos 16 kg. Před dvěma lety jsme zde také lovili – bezúspěšně.

Teď zhruba po čtvrthodině lovu jsme s Petrem zahlédli na hladině lososa, který pouze vynořil hřbet jako to dělají delfíni a jen mohutný rozplývající se „lavor“ naznačuje, ve kterých místech řeky to bylo. Tentokrát je ryba na dohoz, zhruba na mé úrovni, tak do těch míst směřuji několik hodů. Záběr však nepřichází. Postupujeme tedy s proudem pomalu dolů. Asi za pět minut poté slyším Petra, který lovil nade mnou, jak na mne houkne. Když se otočím, vidím jeho dvouručák ohnutý k hladině a šňůru, jak řeže vodní hladinu. Je to zhruba ve stejných místech, kde se před chvíli objevil na hladině losos. Že by přece jen dostal chuť nebo je to úplně jiná ryba ? To je teď jedno, hlavně že to přišlo. Pravdou je, že v minulosti se nám už několikrát vyplatilo důsledně prohazovat místa, kde se ukazují ryby.

Na prutě je slušný losos. Zatím jsme ho pořádně neviděli, ale podle odporu už dokážeme zhruba odhadnout jeho velikost. Grilse to rozhodně není. Petr zatím na Byske neměl tu čest zdolat lososa, i když tady měl už několik záběrů. Proto se dle jeho slov „třepe jak drahý pes“. Celé představení trvá asi deset minut, snažím se vše zachytit okem kamery. Pak Jura zkušeně rybu vylovuje za ocas a opatrně vynáší v náručí ke břehu. Jedná se o zabarvenou jikernačku, rychlé přeměření ukazuje nějakých 78cm, děláme nějakou tu fotku a po krátkém „rozdýchávání“ míří ryba zpět do své rodné řeky. Nádhera! Blahopřejeme Petrovi, tak konečně mu to vyšlo.

Tyto velké jikernačky jsou pro zachování lososího rodu to nejcennější a je samozřejmostí, že se vracejí zpět do řeky. Je to koneckonců uvedeno i v místním rybářském řádu ( od 1.8. se musí všichni lososi nad 63cm pustit ).

Před dalším lovem se rozhodujeme zakempovat, protože se honí mraky a dokonce spadlo pár kapek. Přejíždíme na nám známé místo u štičí zátočiny, kde je rybářský přístřešek, WC, dá se zde dobře stanovat. Taky je to odsud docela blízko na pooly, kde chce Lubbe navečer lovit ( nějakých 10 – 15 km ).

Při příjezdu na tábořiště nás čeká nemilé překvapení. Koš na odpadky, který je hned vedle přístřešku, je celý rozházený a všude kolem se válejí plechovky a obaly od potravin. Zřejmě se jedná o dílo nějakého nenasytného zvířete, pravděpodobně medvěda. Uklízíme nepořádek, pak stavíme stany a vaříme narychlo gulášovou polévku.

Poté přejíždíme až pod Storfossen na úsek, který se nazývá Ivanspool. Tvoří jej v podstatě dotah velmi dlouhého a klidného úseku. Lov je zde dosti obtížný, v řečišti se nachází plno velkých balvanů, které v tmavé vodě nejsou vidět, hloubka je hned zkraje a špatně se zde hází, obzvlášť s jednoručním prutem. Ale ukazuje se tu dost ryb. Během chvíle tu vyskočí nad hladinu snad deset lososů. Zůstávají tu Petr a Lubbe, jelikož oba mají dvouruční pruty a dohodí na potřebnou vzdálenost. Ostatní jdeme asi o sto metrů níž, kde je krásné místo. Silný proud vbíhá do menší hluboké a proudné tůně, která je na naší straně řeky. I zde jsou v korytě velké balvany a brodit se dá jen při břehu s velkou opatrností. Lovné místo je poměrně krátké, pak proud nabírá na rychlosti, následuje „šlajsna“ a mohutné peřeje dlouhé asi jeden kilometr, vhodné tak na rafting. Tudy kdyby se pustila případně zaseknutá ryba, bylo by její zdolání zcela vyloučeno.

Lubbe říkal, že když tu byli začátkem července s Jurou Hoferem, tak se tu ukazovalo hodně lososů. Teď se ukázaly alespoň dvě menší ryby.

Všichni jsme bez záběru, přestože Petr s Lubbem na zmiňovaném dotahu házeli své mušky lososům doslova před čumák. Rozhodujeme se ještě pro změnu místa, přestože je už půl osmé. Zhruba 5km po proudu je nám známý a pro mne i úspěšný pool. Tady jsem před dvěma roky dostal sedmikilového lososa. Je to skvělé místo, přesto zde málokdy někdo loví, je to dost daleko od příjezdové cesty a musí se kus šlapat.

Já s Jurou a Honzou jdeme přímo na začátek proudu, Petr s Lubbem míří kousek nad nás, kde je rovněž dobré místo. Vody je i tady hodně, alespoň tu nejsou ty velké balvany a dá se lépe brodit. Kluci jsou kousek pode mnou a já lovím až přímo v zatáčce, kde je silný tah a poměrně hluboko hned při břehu. Brodím nadoraz, co se dá, mám co dělat, aby mě tah vody nestrhl s sebou a snažím se dohodit co nejdál do hlubokého proudu. Až nečekaně brzy přichází razantní záběr doprovázený mohutným šplíchancem ryby na hladině, jako by někdo do vody vhodil dlažební kostku. Však se taky Jura pode mnou pořádně lekl. Losos vypadá slušně, první pořádný nápor nářadí vydrželo. Nic jsem neponechal náhodě a lovím s návazcem z pětatřicítky. Losos je k neudržení a celá šňůra mizí z navijáku až na podklad. To se několikrát opakuje. Do spodního silného tahu ale rybu nepouštím, dole je peřej a kdyby se tam losos dostal, byl by velký problém jej zdolat. Asi po deseti minutách dostávám lososa do mělčí vody. Tady cítí nebezpečí, tak podniká výpady na hlubší vodu, ale pak se dá vcelku dobře přitáhnout zpět ke břehu. Je vidět, že mu docházejí síly. Jura už má vyhrnuté rukávy a číhá v mělčině na ten správný okamžik. Kývnu na něj, ať zkusí uchopit lososa za ocas, což se mu zdárně daří a ryba je na břehu. Radujeme se jak malí kluci. Je to opět jikernačka, trojháček je lehce zapíchnutý v jazyku a snadno jej vyndávám rukou.

Zabrala na Red butta, tedy na stejnou mušku jako dopoledne Petrovi. Je to docela velká trubičková muška, ale ryby na ni dnes evidentně reagují, dá-li se to tak u lososí rybařiny nazvat. V mělké vodě rybu opatrně přeměřujeme. Má 85cm a váhu typujeme mezi 6 – 7 kg. Pak ji chvíli podržím v proudu, vcelku rychle se zotavuje a odplouvá zpět do své tůně. Nádhera ! Byske se nám opět odměnila.

Tento pool je opravdu dost produktivní, nejen z našeho pohledu, ale vůbec podle Lubbeho zkušeností. Navíc je celkem „zašitý“ a kdo to tady nezná, jen těžko zde zavítá. Letos zde Lubbe ztratil pořádného obra odhadem kolem 15kg. Byl by to jeho největší losos z Byske. Stalo se to letos v červenci, když tu byl Jura Hofer. Losos už prý byl prakticky zdolaný v mělčině, Jura už pro něj šel, aby ho chytil za ocas, když s sebou ryba naposledy mrskla, muška vyletěla z tlamy a losos byl volný. To prostě k rybařině patří. I díky těmto prohrám si pak člověk o to víc cení vyhraných soubojů a nepokládá úspěšné zdolání ryby za samozřejmost.

Přichází Lubbe s Petrem, tak se s nimi dělíme o zážitky a pak ještě chvíli lovíme. Začíná se šeřit a máme toho za celý den dost.

Přejíždíme na tábořiště, vaříme večeři a připíjíme si zbytkem slivovice na oba dnešní lososy. Medvěd se už naštěstí neukázal, tak snad budeme klidně spát. Stejně jsme natolik utahaní, že jakmile zalezeme do spacáků, okamžitě chrníme jak nemluvňata.

Neděle 15.8.2010

08.00 Vstáváme do jasného, ale velmi větrného dne. Povolenky nám platí do 12.00, tak chceme dopoledne ještě chvíli lovit či víceméně se rozloučit s řekou.

Vaříme polévku a čaj, balíme věci a kolem desáté opouštíme naše poslední tábořiště na Byske, vlastně to byla naše poslední noc v přírodě.

10.30 Přijíždíme k vodě. Jsme opět u Ivanspoolu, kde jsme lovili i včera a kde se ukazovaly nějaké ryby. Jura s Honzou už neloví, mají vysušené věci a na tu chvilku už to prý nestojí za to. Ostatní ještě asi hodinku pokoušíme štěstí. Na klidném dotahu se opět ukázaly tři ryby, jinak ovšem všichni končíme bez záběru.

12.00 Definitivně končíme s rybolovem. Jsme spokojeni. Třetí rok po sobě, co se vždy na Byske zastavíme na jeden až dva dny, jsme byli v kontaktu s lososem. Pravda, loni jsme rybu nevytáhli, ale tři záběry byly a můj utržený losos mě mrzí pokaždé, když si na něj vzpomenu. Předloni to bylo sedmikilové stříbřité torpédo a teď dvě krásné lososí dámy.

Převlékáme se do civilu a dáváme pozor, ať nepošlapeme baculaté křemenáče, které vyrůstají z uježděné lesní půdy přímo na parkovišti.

13.00 Míříme směr Skelleftea. Chceme se zastavit ve velkém nákupním centru dokoupit nějaké drobnosti a suvenýry. Je sice neděle, ale ve velkých městech obchody fungují podobně jako u nás a mají otevřeno sedm dní v týdnu. Akorát otevírací doba není tak dlouhá.

15.00 Po nákupech se ještě chvíli touláme ulicemi města. Návrat do civilizace se pro nás stává realitou. Fouká studený a nepříjemný vítr, tak naše procházka není dlouhá. Vracíme se k autu a míříme do Boliden. Asi v půli cesty je jezero s odpočívadlem. Jsou zde lavičky a stůl, tak tady děláme krátkou zastávku, přebalujeme a ukládáme věci v autě, taky vaříme jídlo – trenčianský párek s fazolí a chleba.

16.30 Příjezd k Lubbemu do Boliden. Lubbe už nás očekává. Má pro nás připravenou již zmiňovanou specialitku – Surströmming. Jsou to zkvašení sledi. Nafouknutá konzerva nevěstí nic dobrého. Musí se prý otvírákem napíchnout pod vodou, aby z ní unikl nashromážděný plyn, jinak smrdutý obsah vystříkne do prostoru. Lubbe vtipkuje, že když tuto pochutinu otevíral poprvé a tuto „drobnost“ opomenul, prý si pěkně obhodil zeď v kuchyni a kvůli nesnesitelnému smradu musel znovu tapetovat. Uvažujeme, že rybičky koupíme jako prezent a dovezeme je naší vsetínské rybářské partě do restaurace Valášek, kde se konají pravidelná rybářská setkání.

K rybičkám se podávají brambory uvařené ve slupce, dále pak speciální chleba něco na způsob sucharu, máslo, nadrobno nakrájená cibule a rajčata.

Lubbe napouští dřez vodou a napichuje konzervu. Jsme připraveni na nejhorší. Pořádně to zabublá jako nějaká bahenní sopka a poté už se konzerva normálně otevírá na suchu. Postupně se line místností silný puch, ale čekali jsme to horší. Máme dvě konzervy o objemu cca 0,75 l. Lubbe nás upozorňuje, že jídlem se rozhodně neplýtvá! Rybičky se jedí tak, že se chleba potře máslem, na ten se dají kousky ryb ( ty jsou vcelku i s vnitřnostmi, jen hlava chybí, maso se musí z kostřičky oškrábat nožem, jde to docela ztuha ), pak kousky brambor a celé se to posype cibulí. Odvážně se zakusujeme do chleba se smradlavými rybkami. Na můj vkus je to teda síla, ale dá se to polknout, zvlášť když se zají dost brambor a rajčat. Klukům to kupodivu chutná. Já zvládnu dvě rybky, ostatní si dávají nášup. Skoro obě konzervy mizí v našich útrobách. Ještě že je na zapití pivko. Celým domem i verandou se táhne smrad z naložených ryb, které jakoby pořád kvasí a bublají. Je to markantní hlavně když se člověk na chvíli vzdálí a poté se vrátí zpět. Jak se říká – jiný kraj, jiný mrav.

Večer dáváme ještě jedno pivko, Jura co by řidič jde spát dřív, ale ani my dlouho neponocujeme. Zítra nás čeká dlouhá cesta domů.

Pondělí 16.8.2010

03.45 Velmi brzký budíček. Lubbe vstává s námi a vaří nám čaj a kafe, my máme ještě párky ve sklenici, tak pořádně snídáme, dobalujme zbytek věcí. Pak už se jen loučíme s Lubbem, děkujme mu za vše a o půl páté ráno vyrážíme na cestu. Je jasno, ale v noci byla dost zima, jen kolem nuly.

04.30 Opouštíme spící Boliden. Stav tachometru 4 658 km.

07.45 Tankujeme naftu v městě Örnsköldvik. Najeto 4 948 km. Ujeli jsme nějakých 290 km. Už se trochu oteplilo, obloha je vymetená, bude krásný den. Cestou jsme na okolních loukách viděli několik hejn jeřábů. Lubbe říkal, že jich tady žije dost, nicméně jsou chránění.

09.30 Průjezd Sundsvallem. Jedeme zhruba pět hodin a máme za sebou asi polovinu cesty Švédskem. Tachometr hlásí 5 104 km.

10.30 Míjíme Hudiksvall. Do Stockholmu zbývá rovných 300 km.

13.30 Přijíždíme do Stockholmu. Z Boliden je to nějakých 9 hodin jízdy. Provoz ve městě je hustý, nicméně velmi plynulý. Neuvěřitelné. Stav tachometru 5 488 km.

14.30 Příjezd do přístavu v Nynäshamnu. Ze Stockholmu se jede kus po nové dálnici, Švédové mohutně finišují, k propojení těchto dvou měst zbývá nějakých 12 km. Najeto máme 5 556 km.

17.00 Začínáme se naloďovat poté, co jsme si vyzvedli trajektové lístky na pokladně. Trajekt je docela prázdný.

18.05 Vyjíždíme načas. Dosti fouká a ihned po vyjetí z chráněné zátoky na volnější moře cítíme, jak to s lodí, která není zrovna malá, cloumá. Jdeme si dát pivko, pak pořádné jídlo – uzené koleno, zelí a brambor. No a pak ještě pár pivek. Je tady i náš „známý“ šéfkuchař z loňska – říkáme mu „Golonko“, což v polštině znamená koleno. Touto skvělou dobrotou nás totiž hostil již loni a Jiří mu důvěrně říkal pane kolego. Zdravíme se a připomínáme se. Pamatuje si nás, loni jsme s ním chvíli vykládali, vařil nějaký čas i v Česku, myslím někde v Liberci. Ptá se, kde máme ty lososy, tak mu říkáme, že příští rok mu určitě nějakého dovezeme. Pan hoteliér pak dostává prezent v podobě uzeného kolena gratis.

Jsme pořádně nacpaní a taky docela utahaní, žádný velký mejdan se nekoná, jdeme vcelku brzo spát.

úterý 17.8.210

09.00 Pozdní budíček, není kam spěchat. Dáváme si vydatnou snídani. Za 26 zlatek může člověk sníst, co hrdlo ráčí, snídaně je formou švédského stolu. Máme párky, vajíčka, šunku, sýr, housky, čaj, kafe … obávám se, že shozená kila půjdou zase pěkně rychle zpátky ( osobně jsem za ten měsíc šel dolů skoro o 5 kilo).

Pak se kluci dávají do gala. Petr si holí hlavu, Jura a Honza měsíční vousy. Jen já zůstávám zpustlý.

13.00 Příjezd do Gdaňska. Trajekt jede přesně podle lodního řádu. Je pod mrakem, něco přes dvacet stupňů.To by mohlo být na cestování dobré. Jen přežít ty rozbité a ucpané cesty. Ještě ve městě bereme naftu do plné, už jsme byli docela na suchu.

15.00 Sjíždíme z jediného slušného úseku dálnice. Teď už pojedeme po šílených okreskách až někde k Lodži, kde by měly být zase čtyři pruhy. Tachometr počítá 5 674 km.

16.30 Jsme kousek nad Toruní. V Lysonicích je bezvadná světelná křižovatka, kde se zároveň křižují koleje. Tady jsme například popojížděli plných 35 minut ! Polsko v tomto ohledu opět nezklamalo. Provoz je opravdu šílený, navíc ty rozbité cesty. Do toho traktory na hlavní silnici, světelné křižovatky, které nejsou nastaveny na zelenou vlnu, chybějící obchvaty …

19.15 Projíždíme Lodží. Obrovské město, kde je veškerá doprava vedena přes centrum. Je to bláznivá jízda s tisíci aut. Vzpomínáme na pohodový a o nic menší Stockholm, kde nebyla jediná světelná křižovatka a člověk projel celé město plynule doslova za pár minut.

Asi 45 km před Czechtochowou máme rovných 6 000 km.

21.00 Míjíme Czestochowou

22.50 Naposledy tankujeme naftu v Cieszyne. Jsme těsně před hranicí, z rádia se po dlouhé době ozývá náš mateřský jazyk, na uvítanou nám zpívá Jarek Nohavica o černé Ostravě. Jak příznačné. Je to opravdu rychlá změna. Ještě před pár dny v opuštěné tundře bez lidí, teď shon a stres v uspěchané střední Evropě. Naplno si uvědomujeme ten rozdíl, navíc každého z nás doma čeká po měsíční absenci spousta úkolů a povinností. Co nám chybělo v Bojobeaskihyttě.

0.12 Vsetín, Stará radnice. Najeto 6 305 km.

Naše dlouhá cesta je u konce. Store harr – velký lipan – tam na severu opravdu žije. Věřím, že u všech členů výprava splnila očekávání, i když to nebylo vždy jednoduché. Občas přišly krizové situace, které se naštěstí podařilo vždy zdárně překonat. I díky skvělé partě. To považuji za základ.

Finnmarksvidda je jednou z posledních divočin v Evropě. Člověk se tu klidně může toulat čtrnáct dní, aniž by potkal byť jedinou lidskou duši. Ryby, které zde žijí, jsou úžasné. Ale nejsou všude. Člověk si je musí zasloužit. Při tom nachodí spoustu kilometrů. My jsme za těch deset dní v tundře „udělali“ poctivou stovku, větší část s pořádnou zátěží. Byl to však balzám na duši v dnešním uspěchaném světě. K tomu jako bonus nelze opomenout skvělou lososí rybařinu. I tady při nás stálo štěstí.

Nezbývá, než doufat, že si Vidda navzdory civilizačním tlakům zachová svou divokou tvář i do budoucna. Moc rád bych se o tom ještě někdy v životě na vlastní oči přesvědčil.