Norský deník 2010 - 4. část

středa 4.8.2010

08.00 Vstávám jako první a dopisuji deník. Ostatní jsou ještě zalezlí ve stanu. Je dost zataženo, na obloze jsou těžká mračna, ale vůbec nefouká. To pěkně vyhovuje těm bestiím muškám.

Cestu do chaty si chceme zkrátit přes tundru mimo značené stezky. Pokud se budeme držet směrem na severozápad, měli bychom narazit na stezku, po které jsme sem přišli, a to zhruba ve vzdálenosti 3 – 4 km od chaty. Kdybychom totiž obcházeli jezero Gasadatjavri od východu, nachodili bychom navíc nějakých 8 km, což za ten risk určitě stojí.

09.00 Jdu ještě prochytat proud pod našimi stany, jen tak nalehko, bez broďáků, ani nepřevazuji mušky ze včerejška. Poměrně brzy mám záběr od malého lipana a poté zabírá větší. Pěkně a dlouho bojuje, u břehu jej narychlo přeměřuji – má necelých padesát. Druhou velkou rybu zdolávám bezprostředně po ulovení té první. Je jako přes kopírák. Lipanům se tentokrát líbí malý strímr z bažantí slepice. Třetí rybu trhám, to když mi přívěsnou mušku zahákne někde za kamenem. Do třetice vytahuji ještě jednu padesátku – na rozloučenou. Je to neskutečné, jen tak na chvíli vyběhnout k vodě a ulovit takové ryby. Honza se ke mně na chvílí přidává a odměnou je mu krasavec v délce 55 cm. Zabral v dotahu první tůně.

09.30 Smažíme lipany ze včerejšího večera, jen tak se solí a zeleným kořením. I takto velké ryby jsou velice chutné. Dorážíme se smaženicí z hřibů. Pak balíme tábor.

12.45 Opouštíme fantastické lipaní loviště a míříme zkratkou do turistické chaty. Nejdřív ale musíme přebrodit spojnici jezer – proudy, kde jsme lovili, což obnáší vyzout boty, svléknout kalhoty a s batohem naboso opatrně přebrodit řeku. Je tu vody asi do půli stehen, ještě že máme trekové hole.

Jdeme vytyčeným směrem, řídíme se mapou a vlastní intuicí. Počasí se vybralo, je příjemně teplo a pofukuje větřík. Prostě ideální podmínky pro turistiku.

15.30 Jsme u cíle dnešní cesty, tedy v naši dobře známé turistické chatě. Naštěstí je pořád volná. Honza vytahuje ze skrýše za chatou „záložní granát“ – půlčíka výborné švestkové slivovice z Valašských Klobouk. Je to bonus navíc, tak si vychutnáváme neobvyklou dávku alkoholu, k tomu Petr vaří šťouchané brambory ( schwarzwaldská šunka, houby, kaše z prášku a sušené mléko ). Je toho plný 4 l hrnec, je to neuvěřitelné, ale celý obsah hrnce mizí v našich útrobách. Ještě máme slíbené palačinky od pana Hoteliéra, tak uvidíme. Taky máme „velké prádlo“, jen ti hajzli komáři pořád hrozně žerou.

Zítra máme v plánu navštívit říční spojnici Gaskajohka na jezeře Ravttosjavri . Snad by tu měli být pstruzi, možná i nějaký siven. Od chaty je to nějakých 6 km.

čtvrtek 5.8.2010

08.00 Když ráno vstaneme, vidíme, že je zcela zataženo a hustě, vytrvale drobně prší. Přitom ještě ve 4 hodiny ráno bylo úplně jasno. Počasí opět ukazuje svou proměnlivou tvář. Vaříme polévku ze sáčku, do které přidáváme pohanku. Bohužel došla plynová bomba, tak vaříme na naší Trangii. Lihu už máme docela málo, naštěstí Jura vzal jako zálohu maličký vařič na pevný líh. V nejhorším můžeme uvařit i na kamnech, ale ta jsou dost výhřevná a v chatě by to asi po zatopení vypadalo jako v sauně.

Vzhledem k počasí měníme naše plány. Dnes půjdeme jen na štiky do zátoky na začátku jezera Ravttosjavri a trek na spojnici Gaskajohka bychom zkusili zítra. Máme nějaký ten den v rezervě, tak nemusíme nikam spěchat, popravdě řečeno ani se nám zpět do civilizace moc nechce. Tedy dnes bude takový pohodový odpočinkový den, cítíme všichni, že nám to všem prospěje.

13.30 Já a Jura se vydáváme k jezeru. Do zátoky to jsou slabé 3 km. Petr s Honzou dnes relaxují. Venku počasí nestojí za nic, alespoň přestalo pršet. Zato docela fouká. Venkovní teploměr u chaty ukazuje nějakých 10 stupňů.

Jdeme po cestě vyjeté od čtyřkolky. Jak zjišťujeme, vede až k jezeru. Posledně jsme se zbytečně prodírali tundrou. U jezera pořádně fouká. Rozhodujeme se, že nejdřív zkusíme siveny, půjdeme kousek dál ze zátoky, až najdeme nějaké hlubší a kamenitější místo při břehu. Samotné spodní jezero Ravttosjavri je docela velké, na délku od severu k jihu měří bezmála 3,5 km, šířka se pohybuje mezi 300 – 500 m. Brodíme potok, který vtéká do jezera a kráčíme po východním břehu asi kilometr, kde nacházíme pěkné místo. Tady je nejdřív dno písčité, ale brzy se objevují kameny a je zde taky větší hloubka. To by mohlo sivenům vyhovovat. Háže se hodně těžko, vítr fouká skoro proti nám a přes celou šíři jezera stačí pořádně nabrat na síle.

Je to jak z pohádky, hned na prvním fleku má Jura po pár minutách na prutě arktického sivena. Asi půlmetrová ryba prý ihned po záseku vyskočila snad metr nad hladinu, ukázala své jasně oranžové tělo a vzápětí se vypnula. Nevadí, okamžitě nám to dodává energii a hlavně optimizmus. Siven se dá ulovit i na takové velké vodní ploše ze břehu. Pokračujeme v lovu na stejném místě. Jurovi je dnes přáno – neuteče ani deset minut, a již vodí další rybu. Je to opět siven. Ten předvádí několik výskoků, tentokrát ale vězí pevně na háčku a brzy jej Jirka vynáší na břeh. Arktický siven je opravdu překrásná ryba. Zelenavý hřbet, jasně pomerančové břicho, světlé tečky a bíle lemované ploutvičky. Na kořeni ocasu má zahojený šrám, zřejmě památka na štiku. Blahopřeji šťastnému lovci. Siven má rovných padesát. Jurův první v životě. S trochou lítosti jej zabíjíme a bereme do tábora na jídlo. Siveni prý mají velmi chutné maso, velkou část jejich potravy tvoří korýši Mysis relicta, asi 2cm dlouzí hlubinní korýši, jež způsobují oranžovočervené zabarvení jejich svaloviny. Ten Jurův ovšem zabral na strímra – černou pijavici.

Pečlivě prolovujeme úspěšné místo, ale už jsme bez kontaktu. Postupně prochytáváme vhodná místa, ale vítr sílí a mnohde se vůbec nedá muškařit. V jedné takové zátočině mám také kontakt s rybou – ostrý ťukanec. Bohužel tím vše končí.

Přicházíme až do zátoky na jižní straně jezera, kde jsme před pár dny ulovili tolik štik. Dnes je vše jinak a přichází rozčarování. Během půlhodiny lovu nemáme žádný záběr, dokonce jsme ani jednu štiku nezahlédli. Až na druhé straně zátoky v rákosí jsem vyplašil tři středně velké zubatky. Jedné, která se moc nepoplašila, nabízím pod špičkou prutu strímra. Jde to špatně, jelikož fouká a skoro pokaždé se muška někde zachytí do trav. Štika je docela nedůvěřivá, nakonec si ale dá říct a nástrahu sezobne. Chvíli ji vodím v rákosí a nakonec stejně silon uřízne.

Kašleme na štiky a vracíme se do chaty. Cestou jsme vyplašili bělokura. Zatím jsme jich moc neviděli.

Také jsem v zátoce podél rákosin viděl docela dost střevlí, jednu jsem dokonce podsekl strímrem. Jedná se opravdu o naši střevli potoční, možná nějaký poddruh, to jsem ale přesně nezjišťoval. Občas je vidět v kaluži na cestě nějaká žába, pravděpodobně nějaký skokan. Moc tepla si tady asi neužijí. Překvapuje mě, jak daleko na sever jsou rozšířené.

20.00 Jsme zpátky v táboře. Petr s Honzou obdivují úlovek. Vykládáme naše zážitky, taky jim říkáme o štikách, které zmizely. Jen nechápavě vrtí hlavou.

Venku se vyčasilo, je skoro jasno a ochladilo se na 7 stupňů. Také vítr se zcela utišil, komárů je i přes ochlazení opět plno.

Vaříme rýži na kari s houbami – křemenáči, které nasbíral Honza, když byl lovit signál na mobil. Tady v údolí žádný signál není. S vařením je trochu problém poté, co došel plyn. Tekutého lihu už máme také velmi málo. Rýži se nám daří jaksi uvařit po delší době na malém vařiči na pevný líh, houby a rybu nakonec smažíme na litinových kamnech, ve kterých jsme nakonec byli nuceni zatopit. Aby se na nich dalo vařit, vyndali jsme horní litinový kruhový poklop. Tak nám vzniklo jakési otevřené ohniště, do vzniklého otvoru krásně pasuje pánev i hrnec.

Maso sivena je opravdu úžasně oranžové až skoro červené, mnohem víc než třeba svalovina lososa. Máme už docela hlad, většinou toho během dne moc nesníme a vaří se až navečer. Taky dostáváme jednoho panáka, v lahvi zbývá s bídou na poslední rundu na zítřejší den.

22.00 Venku stále svítí slunko a je skoro jasno. Snad nám zítra bude přát počasí a snad ulovíme ještě nějakého sivena.

pátek 6.8.2010

08.15 Opět jsme si celkem přispali, je fakt, že chodíváme spát docela pozdě. Venku je pěkně, ale hodně větrno. Přesto se rozhodujeme jít na spojnici jezer, případně zkusit lov na samotném jezeře, i když je nám jasné, že se bude opět špatně házet.

Čeká nás pochod tundrou asi 6 km. Broďáky a ostatní věci si bereme do batohů, jinak půjdeme jen tak na lehko.

09.30 Vyrážíme poté, co jsme si dali na snídani „vynikající“ pórkovou polévku s pohankou. Honza se rozhodl zůstat v chatě. Má trochu problémy se zády a zítra nás čeká pořádná štreka k autu, tak nechce nic riskovat. K začátku jezera jdeme po známé stezce, pak po horském hřbetu ve vzdálenosti cca 500 metrů od jezera. Kolem břehu je totiž pás hustého lesíka tvořeného převážně zakrslou břízou, kde bychom se jen obtížně prodírali. Po vyvýšeném hřbetu se jde vcelku dobře, až na několik roklí, které musíme překonat. Jdeme po západní straně a velké jezero máme pod sebou jako na dlani.

11.15 Přicházíme ke spojnici jezer, k začátku říčky Gaskajohka. V dálce jsou vidět dvě chaty. V jedné během léta prý přebývá nějaký traper, druhá je zřejmě opuštěná stará telegrafní chata.

Na konci jezera se převlékáme do broďáků a chystáme se na lov. Je zde dost mělko a břehy jsou dost zarostlé rákosím. To zase smrdí štikami, což se také dost kuriózním způsobem potvrzuje. Jakmile jsem si navázal mušky na návazec a celou sestavu pak pohodil do kraje vody, prut odložil do trávy, abych měl volné ruce, mohl si zavřít batoh a hodit si jej na záda, tak po zhruba 30 vteřinách, kdy zvedám prut, cítím, že se na konci návazce třepe nějaká ryba. Je to asi 40 cm velká štička, která zřejmě vzala propadající se přívěsnou mokrou mušku. Naštěstí je za kraj, tak ji opatrně ještě ve vodě zbavuji nástrahy, aniž bych ji bral do rukou. I tak mě bestie stihne škrábnout do prstu, až mi teče krev.

Jdeme lovit rovnou na řeku, protože o štiky nemáme zájem. Gaskajohka je asi 700 metrů dlouhá spojnice, která se vlévá do severního jezera Norde Stabbursdalvannet, šířka je něco kolem 10 – 15 metrů. Ovšem celý tok je dost mělký.

Zkoušíme strímrovat, mělké úseky procházíme vcelku rychle a hledáme hlubší místa. Pak ale Petrovi zabírá právě v malé vodě pstruh, tak se těm mělkým proudkům více věnujeme. První ryba sice spadla, za chvíli ovšem Petr vodí slušného pstruha. Má kolem 40cm a po vyfocení dostává svobodu. Pak má Petr ještě 2 záběry, ale ryby padají. Já s Jurou nic. Až v takové hlubší a skoro jediné tůni na celém úseku zdolávám potočáka kolem 30cm. Je sice krásně vybarvený, ale kvůli takovým rybám jsme sem určitě nešli.

Gaskajohka nás trochu zklamala. Možná by to chtělo větší průtok, aby sem najely nějaké ryby. Přicházíme až k ústí říčky do severního jezera. Procházíme kolem traperovy chaty. Pěkné stavení s terasou v tradičním červeném norském stylu, ale dům je na petlici a vypadá opuštěně. Náhle slyším z povzdálí štěkot psa. Nejdřív se domnívám, že už nám z té samoty hrabe ( že by počátek laponské nemoci ? ), ale pak si říkáme, že to bude asi traperův pes a že pan domácí bude asi někde nablízku. Po chvíli se opravdu na břehu ukazuje nějaký volně puštěný lovecký pes. Čekáme, co se bude dít, jsme zabroděni v kraji jezera. Pes na nás štěká, ale blíž se neodvažuje. Za chvíli se mezi břízkami objevuje majitel psa, starší podivný chlapík, mimo jiné první člověk, kterého jsme během našeho pobytu v tundře potkali. Moc sdílný není, pouze odpovídá na náš pozdrav, bere si psa a odchází. Až když popojdeme trochu dál do jezera, vidíme, že není sám, ale má s sebou i squaw. Kousek za traperovou chatou mají postavený velký stan, venku je sezení, židle, stůl… to jistě nenesli na zádech. Buď přijeli na čtyřkolce nebo je sem někdo dovezl. Kdoví, co zde pohledávají. Nemají snahu komunikovat, tak si jich nevšímáme, chvíli bezúspěšně lovíme na začátku severního jezera a rozhodujeme se, co dál. Na sivení jezera do hor ( Ciegnalisjavri ) to je dalších cca 9 km. Sice mě to láká, ale je to příliš daleko na jednodenní výlet. Rozhodujeme se proto vrátit se pomalu zpět a cestou prohazovat nadějná místa a pokoušet se o úlovek nějakého toho sivena. Já s Jurou půjdeme po západní straně, Petr volí stranu východní. Sejdeme se v naší chatce.

Pohyb kolem břehů není nijak jednoduchý, poměrně hustá vegetace komplikuje chůzi. Jsme navlečeni do broďáků, na zádech bágl, v ruce prut, navíc fouká silný vítr zprava, velmi špatně se hází. Vybíráme si hlavně kamenité zátoky, kde předpokládáme výskyt sivenů.

Situace ze včerejšího dne se opakuje jako přes kopírák. Nelovíme snad ani čtvrt hodiny, když slyším Juru, jak na mě huláká, tak se otáčím a vidím jen ohnutý prut do oblouku a výskok ryby s oranžovým břichem. Pan Hoteliér má dalšího krásného sivena na prutě! Rychle spěchám pro kameru a zaznamenávám tyto okamžiky na filmový pásek. Celkem bez problémů Jiří přitahuje sivena ke břehu a vynáší jej na břeh. Siven je např. proti pstruhovi mnohem hladší a víc klouže, skoro jako úhoř. Je to statná ryba, oproti té včerejší je mohutnější, taky o 2 cm kratší – má 48cm.

Tak to je skvělý zážitek. Dnes panují ještě horší podmínky než včera, připadáme si úplně jako na lovu mořáků někde v Dánsku.

Poctivě prohazujeme inkriminované místo, ale další záběr nepřichází. Sivena bereme na jídlo, je to opravdová lahůdka. V žaludku má plno drobných korýšů, snad zmiňovaných Mysis relicta, ale s jistotou to říci nemohu. Jsou velcí asi jako naši blešivci, ale vypadají trochu jinak.

Vítr je opravdu silný, vlnám na jezeře se dělají bílé čepice. Postupně se prodíráme kolem jezera a zkoušíme prohazovat nadějná místa.

Konečně i na mne se usmálo štěstí a přichází záběr. Je to menší siven. Ryba nijak výrazně nebojuje a ani není tak krásně zbarvená. Měří asi 35 cm. Chvilku váháme, zda-li vzít i tuto rybu k snědku, přece jen, jeden kousek je pro čtyři chlapy málo, ale pevně věříme, že ještě něco přijde a siven dostává svobodu. Zabral na mokrou mušku – černé tělo, červené štěty a křídlo z kačera. Ten Jurův vzal zase poměrně velkého černého strímra s reflexně zeleným „srdíčkem“.

Pak se rozdělujeme a vydáváme se každý na vlastní pěst. Nacházím pěknou zátočinu, jsou tu velké kameny, kamenité dno a hloubka hned z kraje jezera. Tomuto místu věřím a poctivě je prochytávám, metr po metru. Navíc je zde trochu závětří, tak se zde dá hodit o kousek dál. Má intuice mě nezklamala, opravdu přichází vytoužený záběr a podle zavalení ryby u hladiny a nepřehlédnutelné oranžové barvy břicha vím, že na prutě je opět siven, tentokrát o něco větší. Siveni opravdu nejsou žádní velcí bojovníci a například se zdoláváním stejně velkých lipanů se to vůbec nedá srovnat. Přesto je to úžasná ryba, pro nás nesmírně vzácná až exotická, každý záběr arktického sivena „se počítá“. Tentokrát se rybě zalíbil černý Wolly bugger. Naštěstí drží dobře, a tak ji za chvíli vynáším na břeh. Má 43 cm a váží 0,74 kg. Jako jeden z mála ulovených sivenů je čistý, bez stop štičích zubů. Je to jikernačka, jikry jsou již dost vyvinuté, je vidět, že čas tření se blíží. Typuji, že to probíhá před zámrzem řek, tedy zřejmě někdy během měsíce září.

Samozřejmě že jsem zátoku několikrát proházel křížem krážem, ale dalšího záběru už jsem se nedočkal. Nevím, zda siveni jezdí v hejnech nebo osamoceně, je fakt, že kde se chytla jedna ryba, tak jsme další nevytáhli. Nejvýše přišel ještě jeden záběr, jako tomu bylo včera, kdy Jurovi první ryba spadla a dnes, když jsem chytil toho menšího sivena, tak jsem po chvíli měl ještě drbanec.

Dost jsem se tady zdržel, Jura mezitím zmizel z dohledu a šel směrem do tábora. Břehy jsou čím dál víc zarostlejší a nepřístupnější, je docela pozdě a stále duje silný vítr, tak se rozhoduji ukončit lov. Křovím se prodírat nemíním, tak se šplhám na horský hřeben, kde se převlékám do normálních kalhot, broďáky balím do batohu a pomalu se vracím do chaty. Je šest večer a čeká mě dobrá hodina chůze.

Nijak nespěchám, vychutnávám si neskutečný klid a samotu. Jediný „narušitel“ je tak kromě všudypřítomných komárů ( však jsem při převlékání dostal pěkných pár zobanců ) „laponská sojka“. Ta se objevuje doslova na každém kroku. Aspoň se člověk necítí tak sám.

Kromě ní jsem cestou zahlédl pět mladých bělokurů, které jsem vyplašil v nízkých břízkách. Je to tady populární pták a brzy jim asi nastanou krušné chvíle – to když zahájí loveckou sezónu. Jsou to rozhodně lepší letci než třeba naši bažanti a brzy mizí z dohledu.

19.00 Přicházím do tábora. Petr i Jura už jsou tady. Jsou vysmátí a v dobré náladě. Bodejť by ne. Každý si ulovil svého sivena. Jura tedy kromě toho, kterého dostal ještě když jsme byli spolu, už neměl žádný záběr. Ovšem v trávě leží opravdu nádherná ryba. Sivení mlíčák s pořádným hákem v délce 61cm. To se usmálo štěstí na Petra. Ulovil jej na druhé straně jezera zhruba v těch místech jako včera Jura. Pak prý měl ještě jeden záběr. Ryba není tolik oranžová, je víc do okrova. Krásné zvíře. Již vykuchaný váží 1,5 kg, to znamená, že měl zcela jistě přes dvě kila. Vzal černého strímra – Petrovu oblíbenou pijavici s oranžovou hlavou.

Petrovi blahopřejeme k životnímu úlovku. Pak si dopřáváme koupel v potůčku. Jedná se o bleskovou akci vzhledem k ataku komáří letky. Smažíme dva menší siveny, k tomu je vynikající bramborová kaše.

20.00 Venku se náhle mihnou dvě barevné postavy a slyšíme dnes již podruhé štěkot psa. Máme návštěvu. Na takový příliv lidí vůbec nejsme zvyklí. Jedná se o dva Nory, cyklisty, už od pohledu namakaní borci. Zdravíme se a zveme je dál na večeři. S díky pozvání přijímají. Siveního masa máme dost, i tak nám Petrova ryba zůstane na zítřek. Jsou z Alty a na kole po tundře prý jezdí často. Dokonce tu prý probíhá každoročně nějaký cyklistický závod napříč Viddou, kterého se sami účastní. Dlouho se nezdrží, říkají, že asi 10km odsud přespí v nějaké chatě.

Po večeři se s námi loučí a my si dáváme poslední „generálny pomiš“, tedy poslední kalíšek slivovice. Generálny pomiš je už ustálená hláška této expedice a je z hlavy pana Hoteliéra, který tvrdí, že je z polštiny. My mu moc nevěříme, ale už se docela těšíme, až si dáme G.P. zítra u auta. Záložních patron je ještě docela dostatek. Jen pro oživení paměti – před dvěma lety jsme také měli hlášky výpravy, a to „ryba musí plávať“ , „vytuněná sekyrková polévka“ a „polívka je základ“.

sobota 7.8.2010

08.30 Pozdní budíček, balení věcí. Vaříme „poctivou slepičí polévku“ ze sáčku. Nápis na obalu nelže, opravdu vůbec není špatná. Tekutý líh do vařiče nám vyšel tak akorát, hodně nám pomohl Jurův malý vařič na pevné lihové kostky, na kterém jsme vařili hlavně vodu na čaj a na kafe, včera jsme na něm dokonce dokázali usmažit ryby. Obdivuhodný výkon.

Pak pečlivě uklízíme chatu. Necháváme zde nějaké trvanlivé potraviny – těstoviny, rýži a trvanlivý slunečnicový chléb.

10.30 Opouštíme naše přechodné bydliště a v duchu a vlastně i nahlas děkujeme chatce za azyl, který nám poskytla. Bylo příjemné vyměnit na pár nocí stan za měkkou postel.

Počasí nám přeje, je polojasno a fouká dost ostrý vítr. Jedná se sice o protivítr, ale aspoň nejsou žádní komáři. Čeká nás poctivých 17 km k autu. Nejhorší je hned první prudké asi dvoukilometrové stoupání. Šlape se vcelku dobře, dáváme si pravidelné pauzy vždy zhruba po hodince chůze. Dopujeme se tabletami hroznového cukru, které prozřetelně vzal Jura a které teď přijdou náramně vhod.

15.30 Po pěti hodinách jsme u auta. Tentokrát bez jakéhokoliv bloudění. Tempo bylo ostré, máme toho dost, ale jsme rádi, že je přesun za námi. S chutí si připíjíme pivkem – motivace byla opravdu velká. Balíme věci do auta a vyrážíme směr Alta, abychom koupili chleba a nabrali naftu.

Cestou ještě sbíráme břidlicové kameny coby suvenýry. Těch břidlic je tu plno, míjíme dva břidlicové lomy, kde tento kámen těží. Jinak jako další suvenýr jsme si každý donesl z tundry pořádný paroh ze soba. V Altě, přestože je sobota, v pohodě nacházíme otevřený COOP a kupujeme chleba, máslo a vajíčka ( 18 ks za 32 NOK ).

20.30 Po delším cestování nacházíme místo, kde se dají postavit stany. Je to kousek od mostu, kde teče Nordstraumen a kde jsme nocovali cestou z Reisy. Teď jsme asi o kilometr blíž směrem k Altě, protože přímo pod mostem byl docela rachot od projíždějících aut. Je tu pěkné místo přímo u moře. Stavíme stany a smažíme toho velkého sivena, Petr ho nesl přivázaného na batohu až z turistické chatky.

Taky si dopřáváme Generálny pomiš. Pan hoteliér se tentokrát pořádně vytáhl, když dal do placu cca 20 let starou dvoulitrovou láhev burbonu kupovanou ještě v tuzexu.

Pak zkoušíme lovit tresky. Je tu poměrně mělko, přesto se nám daří ulovit pár menších obecňaček. Jedná se o ryby do 50 cm.

Litujeme, že nemáme loďku, jelikož pár set metrů od břehu je hejno racků, kteří jsou nesmírně hluční a nalétávají na rybky, které k hladině vytlačuje velké hejno ryb. Voda chvílemi úplně vře od lovících tresek. Bohužel je to tak 300 metrů od břehu, zcela mimo dosah našich nástrah.

S Petrem lovíme až do dvou do rána. Tři tresky bereme na jídlo, i když Jura s Honzou už kupodivu o ryby moc zájem nemají a pořád melou něco o konzervách a guláši. Popravdě řečeno, ani se jim moc nedivím.