0
0

Úterý 27.7.

07.30 Vstáváme do podmračeného dne. Dokonce trochu sprchlo, je však stále teplo. Balíme věci, vaříme akorát čaj a doufáme, že cestou při přejezdu na zónu č. 12 koupíme nějaký chleba.

09.05 Opouštíme naše přechodné bydliště v příjemném a klidném kempu. Umytí a vysprchovaní v teplé vodě – asi na delší dobu. Jedeme proti proudu Reisy zprvu po asfaltce, později po šotolinové cestě s množstvím výtluků. O nějakém obchodě si můžeme nechat akorát zdát. V mapě jsou sice vyznačeny jakoby dvě vesnice, ale jedná se pouze o pár stavení rozesetých kolem cesty. No nic, máme vaukovaný slunečnicový „chleba“, který není zas tak špatný. Údolí řeky tvoří strmé skály, jakýsi kaňon, na mnoha místech padá dolů voda v podobě vysokých vodopádů. Asi 20 km proti proudu se nachází údajně jeden z nejvyšších vodopádů v Norsku, ne-li v celé Evropě.

10.00 Jsme u dnešního cíle cesty, tedy na konci šotolinové silnice, kde je jakási točna. Je pod mrakem, stavíme stany a rychle vaříme oběd – rýži a vepřovku. Pak jdeme samozřejmě lovit. Od silnice vede vyšlapaná stezka k vodě. Je hodně strmá, je potřeba se dostat na dno kaňonu k řece. Hned dole u místa, kde slezeme k řece, je pěkný pool. Řeka je zde o něco menší, než v zóně 2, ale i tak se dá, jak později zjišťujeme, přebrodit jen na několika málo místech, navíc se značným úsilím.

Honza a Jura jdou lovit směrem po proudu, já s Petrem směřujeme nahoru. Všude kolem vody vede vyšlapaná pěšina. Na prvním místě se neděje nic, ani jsme nezahlédli rybu. Už si na to pomalu zvykáme, že lososi tady neskáčou. Jen nás míjejí dvě nebo tři loďky s rybáři. Většinou jsou ohleduplní a během průjezdu kolem lovícího rybáře uberou plyn, ale stejně mi nikdo nevymluví, že po průjezdu proudem, kde je třeba jen metr vody ( někdy ani to ), se ryby nutně musí poplašit. To je věc, která mi na Reise trochu vadila.

Následuje dlouhý a hluboký tah, další pool je krásná hluboká tůň s dobře lovitelným proudem na začátku. Jsou zde dva rybáři, prohodíme s nimi pár slov. Loví teprve asi dvě hodiny a zatím nic. Ale prý je to velmi dobré místo, prý se tu dají ulovit také velcí potočáci. Jdeme dál kus proti proudu a asi po půl kilometru nacházíme další úžasné místo. Tady jsme sami. Jsme sice pořád bez záběru, ale aspoň vidíme vyskočit menšího lososa.

Když pool po krátkém odpočinku prochytáváme podruhé, Petrovi, který jde za mnou, konečně přichází záběr a Petr vodí lososa. Po chvíli přetahované vidíme, že je to grilse něco přes 50 cm. Bohužel už skoro zdolaná ryba se u břehu vypíná a odjíždí pomalu zpět do tůně. Alespoň jsem lososa natočil na kameru. Ryba zabrala na dvojháčkového Highlandera.

V dalším kole, když lovíme na stejném úseku, jsem já opět bez kontaktu a Petr má další záběr, ovšem tentokrát ryba padá hned po záběru. Je to fakt smůla, losos z Reisy nám zřejmě není souzený. Lovíme asi do půl šesté – bezúspěšně. Jdeme si chvíli odpočinout do tábora. Znamená to vyšplhat pořádný kopec. Naštěstí to není zas tak daleko.

Naši dva parťáci už jsou v táboře. Oba měli více štěstí, oba měli na prutě rybu. Nejdřív Jura úspěšně zdolal přímo výstavního potočáka cca 55 cm. Vzal takovou černočervenou mouchu, původně vázanou na mořské pstruhy do Dánska. Přestože jsme si před lovem říkali, že si případně vezmeme nějakou tu rybu na jídlo, tak ho Jiří pustil. Prý to bylo tak nádherné zvíře, že se Jura nerozpakoval a daroval mu svobodu. Prý si raději chytneme na jídlo lososa.

A v podstatě jeho prognóza vyšla, protože za chvíli Honza opravdu zasekl lososa. Jednalo se o grilse, poctivou šedesátku. Po krásném souboji jej Honza přitáhl ke břehu, kde už zdolaný losos ležel na kamenech, stačilo se pro něj jen natáhnout. Ovšem Jura coby zapálený fotograf dostal bezva nápad, že vyfotí bráchu, jak zdolává milého lososa ještě ve vodě. Tak Honza rybě povolil, aby poodjela kousek do proudu, kde s sebou z posledních sil mrskla a zřejmě odřený silon praskl v uzlíku. Takže zase budeme jíst konzervy a lososí speciality se odkládají na později.

Začíná pršet. Dávám si akorát pivko a jdu ještě lovit. Kluci už na to kašlou, do deště se jim moc nechce. Jdu se tentokrát podívat po proudu dolů. Déšť občas nabírá na intenzitě, údolím se valí mlha, jsem bez záběru. Znovu se vracím na horní, již obeznámené úseky. Úplně se zešeřilo, mraky visí kousek nad zemí a vypadá to docela strašidelně. Jen občas slyším zvuk motoru a z mlhy se vynoří loďka s projíždějícími rybáři. Kolem 10. večer se ke mně blíží postava rybáře. Je to Jura, který po odpočinku jde ještě pokoušet štěstí.

23.30 Definitivně končím. Dnes jsem byl zcela bez záběru, je mi zima a jsem pořádně promočený. To je zkrátka lososí rybařina. Šanci, kterou mi dala Reisa včera, jsem bohužel nevyužil.

Celkově naše bilance není nijak slavná, hlavně co se týká efektivity využití záběrů, které přišly a kterých nebylo zas tak málo. Zdolávání ryb se nám vyloženě nedařilo a provázela nás pořádná smůla. Snad se to zlomí k lepšímu. Nejlépe to asi vyšlo Honzovi, škoda dnes toho zbytečně ztraceného lososa. I tak dostal nejvíc ryb.

středa 28.7.2010

08.00 Vstáváme něco po osmé hodině. Naštěstí už neprší, ale mračna dřepí hodně nízko. A opět komáři. Vaříme pouze čaj a narychlo balíme tábor, dokud neprší.

09.15 Odjezd z tábora. Stav tachometru 2 757 km. Jedeme asi 9 kilometrů po hrbolaté šotolinové cestě, pak naštěstí začíná asfaltka. Je zde odbočka k řece, tak se tam jedeme podívat. V obrovské tůni, kterou vytvořila řeka, je jakési přírodní přístaviště pro rybářské loďky. Prozatím je opuštěné, jelikož se loví až od desíti. Je zde bezmála 20 lodí, a to jsou ještě nějaké na druhém břehu. Lubbe nám vykládal, že se snad uvažovalo o zákazu jízdy na loďkách, ale prý to neprošlo. Na jednu stranu to chápu, vzdálenosti tu jsou velké a přesuny po vodě jsou pohodlné a rychlé. Druhou stranou mince je však rušení ostatních rybářů a plašení ryb, o kterém už jsem se zmiňoval.

11.00 Zastavujeme ve městě Nordreisa, kde jsou obchody a my si konečně můžeme koupit chleba. Pak pokračujeme podél pobřeží k místu, kde chceme lovit tresky. Sice neprší, ale všude visí nízké mraky, kterými občas přímo projíždíme.

13.00 Jsme na místě. Sjíždíme pod most, kde je mořská úžina, kterou proudí masy vody sem a tam. Na parkovišti jsou dvě obytná auta a nějací rybáři pokoušejí štěstí s rybářskými pruty. Jeden jde po chvíli proti nám, zdravíme tedy již navyklým HAI, načež se nám dostane odpovědi v naší mateřštině s trošku cizím přízvukem. Jak zjišťujeme, jedná se o našeho krajana, který žije ve Švédsku již přes 40 let a projíždí tudy. Tak chvíli vykládáme, nabízíme mu slivovici, ale zcela vyděšený odmítá. Tvrdí, že pokuty za alkohol mohou klidně dosáhnout výše 50 – 100 tisíc norských korun! Celkově je takový příliš opatrný a ze všeho vyplašený. Ale zná Valašsko, jezdívá prý občas na Prostřední Bečvu. Loučíme se s tím, že se třeba někdy potkáme v Rožnově, kam vždy při návštěvě Česka zavítá a přeje nám úspěšný lov ( sám neměl ani záběr ).

Vybalujeme věci, máme už pořádný hlad – vždyť jsme dnes ještě nic nejedli, tak v prvé řadě vaříme. Tentokrát je lečo s čerstvým chlebem. Teprve potom se chystáme na lov. Proud je opravdu hodně silný, tak nasazujeme ty nejtěžší olověné jigové hlavy, které máme k dispozici a velké žluté twistery. Nejde to na hod, jak to tu kdysi zažil Lubbe, naše nástrahy jsou zřejmě pořád lehké a v silném proudění nejsme schopni dostat je až ke dnu.

Po chvíli Petr zdolává obecňačku asi půl metru dlouhou, já zase dva menší polaky. Ještě před lovem jsme Honzovi popřáli k jeho zítřejším šedesátinám. Dáváme si šampus – Honza pro tuto příležitost vzal pro jistotu celý karton – plus nějaké to vínko. Občerstvovat se chodíme i během lovu, to je aspoň relaxační rybařina!

Jak vrcholí příliv, ryby berou nejlépe.Občas na hod, jedná se ale hlavně o menší polaky 30 – 50 cm. Několik ryb si bereme na jídlo, Petr vytáhl ještě jednu tresku obecnou asi šedesátku a jedna opravdu velká ryba mu to po chvilce přetahování utrhla. Petr měl silon pouhých 0,25 mm, což na podobné ryby v žádném případě nemůže stačit. Naštěstí nemáme při lovu tresek žádné ambice, pouze jsme si chtěli ulovit pár ryb – byť menších – na jídlo.

Navečer přicházejí další dva rybáři. Jsou to Češi, kteří tudy projíždějí do Alty. Taky si chtějí pouze ulovit nějakou tu rybu na pánev. Toto místo znají, jsou tu prý už poněkolikáté. Lozí hlavně po horách, rybaří jen příležitostně. Jsou to takoví typičtí Čecháčci, bez ptaní nám vlezou na lovná místa, jako by tu byli první. Zpočátku se jim vůbec nedaří, pak přece jen nějakou tu rybu uloví a pokračují dál v cestě.

Večer smažíme tresky, čerstvé jsou vynikající, jen nám trochu blbne plynový vařič – klasika. Při večeři nás navštívil místní hillbillies – rybář, na první pohled socka. Nabídli jsme mu panáka valašské „plum vodky“. Nejdřív se zdráhal, pak si to ale rozmyslel a že si teda dá. Pocucával to jak lízátko, říkal, že ryby berou nejlíp při přílivu, když se masy vody valí do fjordu. Pak šel lovit, vydržel asi dvacet minut, aniž se potkal s rybou. Tak jsme mu dali kus smažené tresky od nás. Pak se s námi rozloučil a šel svou cestou. Správný týpek.

Ogaři Vychopňovi jdou spát, s Petrem klábosíme dlouho do noci, přitom dáváme pár panáků a pivko.

čtvrtek 29.7.2010

07.50 Je mlhavo a vcelku teplo. Včera večer drobně mrholilo, tak nám věci z Reisy moc nevyschly. Snídáme norský chleba, balíme veškeré věci. Dnes chceme nastoupit na desetidenní trek k lipaním jezerům – do oblasti severně od jezera Jiesjavri.

09.00 Pokračujeme dál směr Alta. Počasí se trochu lepší, ve vyšších polohách při průjezdu přes horské hřbety, kdy silnice odbočuje od mořského pobřeží, jedeme těsně pod mraky, které jakoby visí na okolních skalách. Být tady někde v horách, tak toho člověk moc neuvidí.

11.15 Příjezd do Alty po klikatých cestách. Je stále velmi nízká oblačnost. Stav tachometru 2 986 km.

11.35 V obchodě jsme koupili 4x chleba a na konci města odbočujeme směr Tveredalen na Stillu ( 16 km), vjíždíme do vnitrozemí. Snad se dál mraky rozplynou, neradi bychom bloudili někde v mlze.

13.00 Přijíždíme po velmi slušné asfaltové silnici k výchozímu bodu našeho treku – k velkému jezeru Stuorajavri. Je tu parkoviště, pár domků – zřejmě chat, občas tu projede nějaký obytný karavan s turisty. Cesta ještě pokračuje kousek dál kolem jezera Joatkajavri až k přehradní hrázi na lososí řece Alta.

Vybalujeme věci a v prvé řadě vaříme oběd – čočku s párkem. Po jídle pečlivě chystáme potřebné věci včetně jídla na deset dní a vše se snažíme nabalit do batohů. Je toho požehnaně – kromě jídla věci na táboření, stany, spacáky, rybařina, oblečení včetně teplého prádla pro případ zimy. Na desinfekci pro nás moc místa nezbývá, důležitější je teď denaturovaný líh do Trangie, protože s ohněm to bude v tundře složité. Naštěstí počasí se drží, je polojasno, pofukuje příjemný větřík, komáři se drží v normě. Nakonec se nám nějak vše daří sbalit, dáváme si na delší dobu poslední pivko a už teď nás bolí záda při pohledu na naše obludné bágly.

15.00 Vyrážíme na trek. Čeká nás zhruba 17 km k turistické chatě Bojobeaskihytta. Jedná se o otevřenou, volně přístupnou chatku, kde by se mělo dát pohodlně přespat. Bližší informace nemáme.

Zpočátku jde vše dobře, jdeme po stezce vyjeté od čtyřkolky. Zatím stále stoupáme, ukazují se nádherné široké výhledy na Viddu, v dálce je vidět i samotné jezero Jiesjavri. Asi po 8 km zjišťujeme, že jsme zřejmě sešli z trasy. Poprvé vybaluji velkou podrobnou mapu a shodujeme se, že jsme se vychýlili příliš na východ. Až po menším bloudění a dohadování, kudy vlastně jít ( přišla na řadu i GPS, s kterou ovšem nikdo z nás moc neuměl, ale aspoň jsme určili světové strany ), se částečně orientujeme a oddychneme si, až narazíme na stezku. Pozdě ale přece zjišťujeme, že turistická stezka je velmi jednoduše, ale přitom prakticky značena mohylkami, které tvoří vždy 3 – 4 kameny poskládané na sobě, navíc označeny barevně červenou tečkou. Pokud o značení člověk ví, je dostatečně zřetelné, přitom nijak nenarušuje krajinu. Značkám jsme spontánně začali říkat „trpaslíci“ nebo „mužici“. Předpokládáme, že jsme si zašli dobré 4 km.

Trek se nám tak pěkně protáhl, díky pořádnému nákladu se suneme vcelku pomalu, terén je naštěstí docela dobrý – holé kamenité planiny, občas nějaká bažina v údolí, občas větší převýšení. Přestávky na oddych jsou nezbytné.

21.00 Jsme už dost zmoženi. Hlavně naše ramena a záda dostávají zabrat. Dokonce zvažujeme možnost zakempovat někde tady v tundře a vykašlat se na celou chatu. Pak ale narážíme na stezku z Alty, která se připojuje od západu. Odsud by to mělo být podle mapy zhruba 3 km. Tak sbíráme poslední zbytky sil a jdeme dál. Čeká nás prudké klesání, když scházíme z horského hřbetu do údolí. Po ujití cca 2 km stále nic. Tak sundáváme batohy a já se vydávám hledat chatu jen tak nalehko. To se mi nakonec se štěstím asi po půlhodině daří. Chatka je naštěstí volná. Jsou zde 4 postele, kuchyňka vybavená nádobím ,nerez“ hrnci, dokonce je tu i funkční plynový vařič na propanbutanovou bombu, stůl, židle, kamna, nachystané dřevo, sekera, pila…, no prostě luxus. Když se vracím s tou šťastnou novinou za klukama, byli už trochu nervózní a pomalu mě začali hledat.

22.30 Do chatky dorážíme totálně dead, ale jsme šťastni, že jsme ji našli. Zase jednou budeme spát v posteli a bez komárů. Honza má dnes narozeniny – šedesát. Myslím, že na ně jen tak nezapomene. Je frajer, celou dobu táhl navíc na zádech láhev balantinky, kterou dává do placu. Rázem pookřejeme, připíjíme na Honzovo zdraví a taky na dnešní den. K tomu popíjíme petrklíčový čaj. Plně si vychutnáváme tuto chvíli. Když jdu s Jurou pro zajímavost zvážit naše batohy na Lubbeho digitální váze, kterou nám půjčil na ryby, ukazatel hlásí váhu našich jednotlivých báglů mezi 28 – 32 kilogramy. Spát jdeme o půl druhé po půlnoci. Je světlo skoro jak ve dne a slunko na obzoru se pomalu začíná šplhat vzhůru.

pátek 30.7.2010

09.00 Po včerejšku jsme si trochu přispali. Jsme docela rozlámaní, ale spánek v posteli byl skvělý. Vaříme snídani – čaj, kafe, chleba, sýr, salám plus k tomu 2 panáky slivovice, která je samozřejmě na příděl.

Dnes jsme původně chtěli šlapat dál k lipaním jezerům, což by obnášelo dalších zhruba 10 km. Volíme však relaxační den a rozhodujeme se prolovit jezera poblíž chaty. V dosahu je několik jezer – především menší Bojobeasjavri a velké Ravttosjavri Stabbursdalsvannet. Půjdeme jen tak nalehko, věci necháme v chatě.

Chvíli nám trvá, než vůbec jezera najdeme, terén je dost nepřehledný – místy poměrně hustý březový porost, bažiny a močály, zvlněný reliéf.

Nejdřív zkoušíme prohodit takové malé jezírko, ale vůbec nic se tu neděje, ani na hladině není vidět žádný pohyb. Navíc jezírko nemá přítok ani odtok, tak usuzujeme, že tu ryby asi nebudou.

Jdeme dál, až konečně narazíme na severovýchodní rameno jezera Bojobeasjavri, které má tvar písmene V. Poctivě strímrujeme, nikdo nemá záběr, pouze pan Hoteliér je „na vlně“. Nejdříve zasekl krásného pstruha kolem 50 cm, ale ten se mu v příbřežních travinách nakonec setřepává. Pěkný začátek. Brzy má další záběr, ale během chvíle ryba padá, aniž by ji Jura byť jen koutkem oka zahlédl. Do třetice přichází záběr Jirkovi. Je poznat, že to bude něco většího. Bohužel se nejedná o pstruha, ale strímr – černou pijavici – sezobla velká štika. Jurovi se daří po dlouhém přetahování dostat štiku do mělčiny, kde nakonec v hustých porostech vodních trav rybu nabírá do náručí a vynáší na břeh. Míra ukazuje 88 cm. Pro začátek to není špatné.

Ještě asi hodinu prohazujeme jezero, ale jsme úplně bez záběru. To se nám přestává líbit. Přesunujeme se podél potoka dolů po proudu k dalšímu jezeru. Na potoku jsou občas hluboké tůně, měly by tu být nějaké ryby, očekávali bychom tu hlavně pstruhy, ale jsme zcela bez kontaktu. To je hodně zvláštní.

Přicházíme až k rozlehlému jezeru Ravttosjavri. Tady by údajně měli žít arktičtí siveni. Ovšem lov na tak rozlehlém jezeře jistě nebude jednoduchý. Tady u přítoku na jižní straně je jezero zkraje docela mělké a má písčité dno. Brodíme tedy dál od břehu, abychom dostali naše nástrahy do hlubší vody. Poměrně brzy přichází záběr Petrovi. Podle odporu velmi solidní ryba, po chvíli napětí vidíme, že je to opět pořádná zubatka. Znovu na černou pijavici. Na pětkový prut chvíli trvá, než se jí podaří udolat. Naštěstí je chycena v koutku, tak nemůže přepilovat silon a je jen otázka času, než se unaví. Má rovných devadesát.

Postupně zjišťujeme, že zátoka v přítoku je plná štik. Když přicházím z druhé strany zátoky k vodě, vidím několik mohutných vln, jak míří od břehu. Lovím nejdřív na pstruhového strímra. Hned druhým hodem zabírá štika. Daří se mi ji zdolat, má asi 80cm. Pak mi dvě ryby koušou návazec i s mouchou. Zátoka je nacpaná štikami. S těma jsme tady nahoře nepočítali, podle Lubbeho zkušeností je zde štik velmi málo. Kluci ani nemají štikové strímry, ani silnější předvazy, natož lanka. Já z kapes vesty doluji aspoň silon 0,28 mm a dokonce nacházím dvě tenká kovová lanka, tak hned sestavuji nový návazec. A vyplácí se to. Zatímco kluci, kteří mezitím také přišli do zátoky a loví naproti mně, přicházejí postupně o docela dost strímrů, jak jim je štiky ukusují, já teď přijdu o rybu pouze v případě, že spadne. Naštěstí rybám je zcela jedno, jak nástraha vypadá, tak se všichni zbavují starých nepoužívaných mušek a ztráty tolik nebolí. Lanko už je úplně zkroucené, ale vůbec to nemá vliv na počet záběrů, ryby jdou prakticky na hod. Dokonce nastávají situace, kdy zdoláváme ryby tři nebo i všichni čtyři současně. Tak jsem si před dvěma lety myslel, když jsme zažili skvělý štičí lov na jezeře u Kautokeina, že už nic lepšího nemůže být, ale teď musím konstatovat, že jsem se mýlil. Toto je doslova štičí Eldorádo, štičí Eden.

Postupně další a další ryby přibývají na našem pomyslném účtu. Průměrná velikost ryb je více než slušná. Je dost sedmdesátek, některé ryby mají přes osmdesát, největší, která se podívala na břeh, přeměřuji – má 92 cm. Zajímavé, že tato velká štika je v zadní části těla rozdrásaná na hřbetě pravděpodobně od jiné štiky. Honza to přirovnal ke krmení hladových krokodýlů někde na farmě v Africe a to přirovnání opravdu nemá daleko od skutečnosti. Nedovedeme si vysvětlit takovou koncentraci štik v jednom místě. Střízlivě odhadujeme, že jsme na prutě měli všichni dohromady za zhruba 3 – 4 hodiny lovu kolem stovky štik – včetně těch, co spadly nebo ukously nástrahu.

Dvě střední štiky si bereme na jídlo. Při kuchání té větší nás čeká další překvapení. Štika, asi osmdesáticentimetrová, má v žaludku sivena kolem 40 cm, který je už mírně natrávený. Tedy siveni zde žijí, ale asi to tu nemají moc jednoduché. Podobné to bude s potočákama. Proto jsme neměli žádné záběry od pstruhů, když je zde tolik štik.

Večer vaří Jura s Petrem výbornou rybí polévku, něco na způsob Halaszlé, pěkně ostré, skvělé. Dáváme si jednoho panáka slivky, na víc už dnes nemáme nárok, taky si dopřáváme koupel v potůčku, co teče kousek za chatou. Komáři si nás opět jednou vychutnali. Zítra náš přechodný domov opustíme a půjdeme dál k lipaním.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .