Norský deník 2010 - 1. část

Myšlenka zorganizovat rybářskou výpravu do severního Norska ve mně zrála několik let. Nemám teď na mysli lov tresek a halibutů ve vyhlášených lovištích Severního či Barentsova moře. Cílem této výpravy mělo být samotné srdce Finnmarsviddy, tedy největší náhorní plošiny Norska, s rozlohou větší než 22 000 km2, konkrétně oblast, která leží severně od největšího jezera Viddy – jezera Jiesjavri.

Jedná se o dosud prakticky neobydlené a špatně dostupné území, království sobů, bělokurů, vlků, krkavců, úžasného ticha, půlnočního slunce, království, které oplývá množstvím jezer a řek, s krásnými a bojovnými rybami, ale taky krajina všudypřítomných komárů a muchniček, ostrého větru, vytrvalého deště, krutých zim a polární záře.

Hlavním impulzem pro návštěvu Viddy byla rozsáhlá korespondence s naším přítelem Lubbem žijícím v severním Švédsku, který je důvěrným znalcem těchto zapomenutých míst a má je prochozené křížem krážem. Z jeho dopisů vybírám alespoň krátký úryvek:

„V severním Norsku je rybolov stejně skvělý jako třeba v Rusku. Jedná se ale o velké území, zhruba 200 x 400 km, i kdyby tam člověk strávil celý život, tak ho neproloví. Lipan kolem 2 kg není nemožný, snad i 3 kg, hlavně v okolí jezera Jiesjavri. Kolega Calle zde před sedmi lety ulovil lipana 68 cm. Někde kolem jezera Gasadatjavri a Likkcja, na sever od Jiesjavri, plavou asi nejvetsi lipani v Evrope.“

Je pochopitelné, že podobné informace nenechají žádného lovce klidným. Rozhodnutí vypravit se za velkými lipany (a samozřejmě nejen za nimi) padlo loni na podzim, při setkání s rybářskými přáteli, s kterými jsme rekapitulovali srpnovou rybářskou výpravu do severního Švédska.

Naše plány nakonec vykrystalizovaly tak, že kromě již zmíněné oblasti v okolí jezera Jiesjavri navštívíme také některé lososí řeky. Volba padla na Reisu, Beiarelvu a tradičně na švédskou řeku Byske. Věnovat se chceme taky pstruhům, arktickým sivenům, všudypřítomným štikám a okounům. Na celou cestu jsme si vyčlenili bezmála měsíc, osazenstvo se oproti loňsku nemění, jedeme v osvědčené sestavě, tedy já – pan řídící, Honza – pan profesor, Jura – pan hoteliér a Petr – pan kolega. Dopředu vyřizujeme a zajišťujeme povolenky na Reisu, státní rybářskou licenci pro lov lososů, povolení do Finnmarksviddy, trajektové lístky, jsme ve spojení s Lubbem, který nám posílá podrobné mapy a další důležité informace. Naše dlouhá cesta může začít…

středa 21.7.2010

2.40 Odjíždíme ze Vsetína od hotelu Stará radnice poté, co jsme včera odpoledne nakoupili zásoby potravin a večer pečlivě nabalili vše do auta. Máme zapůjčenu 5timístnou dodávku zn. Toyota, takže místa je tentokrát dost a všechny věci se nám bez problémů daří naložit (dokonce zbývá nějaké místo, takže později v průběhu cesty konstatujeme, že jsme klidně mohli přibrat i třicítku bečku a chladící zařízení).

03.50 Přejíždíme česko – polskou hranici v Těšíně.

06.20 Tankování nafty. Cena za litr je 4.37 zlotych. Stav tachometru : 310 km.

10.40 Opouštíme nevlídné průmyslové město Wloclavek. Právě jsme minuli nějakou šílenou fabriku, cesty jsou totálně rozmlácené a je šílený provoz. Petis vystřídal v řízení Juru. Do Gdaňska je to ještě 225 km ! Časová rezerva při jízdě Polskem je nezbytná.

Zhruba posledních 100km jsme konečně jeli po nové dálnici. Platí se zde mýto (asi 5 euro na výjezdu). Sjezd na dálnici je na rozdíl od nás značen modře, na obyčejnou cestu zeleně. Konečně jsme si užili normální jízdu.

14.00 Příjezd do Gdaňska. Na benzince Shell čepujeme naftu do plné + 20l do kanystru. Cena nafty je 4,45 zlotych.

Je pěkné vedro a skoro jasno, naštěstí pofukuje svěží větřík.

16.00 Naloďujeme se na trajekt. Je to stejná loď jako loni. Mezi čekajícími auty pendlují polští celníci a občas si některé auto odstaví bokem a pěkně ho proberou. Nás si naštěstí nevšímají, nevím, jak bychom zdůvodňovali hlavně to množství lihovin v našem zavazadlovém prostoru.

18.05 Vyjíždíme prakticky na čas. Jdeme se ubytovat a pak si dáváme polské pivko. Čepované je za 10 zlotých. Potkáváme tu Vsetíňáky – magistra Slováka se synem a je s nimi ještě jeden Čechokanaďan. Jedou do severního Švédska sjíždět řeky s Ludvou Šmídem. Ti za nimi vyrážejí až zítra, sraz mají v Kiruně. Chlapi ze Vsetína vyjížděli později než my a nakonec byli rádi, že trajekt stihli. Nadáváme na polské cesty, sedíme a klábosíme u pivka a zároveň padne první litr slivky. Aspoň cesta příjemněji ubíhá.

čtvrtek 22.7.

09.00 Vstáváme docela pozdě, dáváme sprchu, snídani- dojídáme řízky z domova, pak jdeme na palubu a čekáme na příjezd ke švédskému pobřeží.

13.10 Bezproblémový sjezd z trajektu, nikde žádní celníci, pokračujeme směr Stockholm. Stav tachometru 748 km. Je jasno a teplo, pouze nad zemí se drží jemný opar. Nad mořem byla přímo mlha, trajekt dokonce několikrát velmi halasně troubil, aby varoval kolem plující jachty a plachetnice, které jej mohly za těchto podmínek snadno přehlédnout. U nás v Česku prý teď panují rekordní vedra. Ještě že ujíždíme na sever, kde určitě bude příjemněji.

13.45 Vjíždíme do Stockholmu. Opět projíždíme tímto velkoměstem neskutečně plynule, snad za půl hodiny, kdy jsme byli nuceni jen občas přibrzdit, nikoli zastavit nebo dokonce čekat v kolonách, jsme za městem. Cesta na sever je značená po E4 směr Sundsvall. Změnilo se počasí, je zataženo a dokonce trochu sprchlo. Jinak je ale stále teplo.

17.05 Míjíme město Hudigsvall. Stav tachometru 1110 km. Venkovní ukazatel hlásil před chvílí teplotu vzduchu 27 stupňů.

18.00 Kousek nad Hudigsvallem jsme sjeli z hlavní cesty na Ilsbo a po cca 15 km jsme dorazili k jezeru, kde je krásná písečná pláž s posezením – dřevěný stůl, lavice, židle, chaty ( dnes – ve čtvrtek – opuštěné, jen kolem jedné chatky někdo sekal trávu ). Tady dnes přenocujeme. Teď je skoro jasno a teplo, ale vane dosti silný vítr. Stav tachometru 1140 km.

pátek 23.7.

09.25 Odjezd od našeho prvního tábořiště.

10.30 Průjezd Sundsvallem

11.45 Míjíme městečko Ullanger, kde jsme loni sjížděli z cesty a hledali nocleh. To znamená, že loni jsme od trajektu najeli cca o 200 km více než letos.

13.15 Zastavujeme na benzince 30km před Umea a bereme naftu. Trošku maturujeme, je to automat na platební kartu. Podobné benzinky jsou tady na severu dost rozšířené a je dobré umět na takové pumpě natankovat. Je jasno, ale docela chladno. Venkovní ukazatel oznamuje teplotu 16.5 stupně. Litr nafty je tu za 12.16 SEK ( kurz je asi 2.65 Kč/1SEK ).

14.30 Zastávka na jídlo asi 75 km před Skelleftea. Cpeme se českým chlebem, sýrem a loveckým salámem. Je stále jasno a příjemně kolem 20 stupňů.

16.00 Příjezd do Skelleftea. Děláme zde krátkou zastávku a navštěvujeme zdejší rybářský obchod. Akorát Petr si tady kupuje novou šiltovku, pak pokračujeme směr Boliden.

17.00 Příjezd do Boliden. Stav tachometru 1665 km.

sobota 24.7.

05.00 Vstáváme brzy. Včera jsme šli spát kolem půlnoci, vykládali jsme s Lubbem o všem možném, popíjeli pivko se slivovicí, Lubbe nám uvařil svůj tradiční sobí guláš se špagetami, nemělo to chybu. Nechybělo samozřejmě ani sušené sobí maso.

Lubbe se o víkendu chystá na Byske. Prý jde do řeky o něco méně lososů než loni, ale i tak to není špatné a úlovky se předpokládají zhruba na loňské úrovni. Překvapil nás informací, že v ústí řeky je už pouze jedna past ( původně jich bylo osm ! ), ale ta prý za víkend uloví víc lososů než všichni rybáři za celou sezónu. Ať je to či není přehnané, v každém případě má síť komerčních lovců v ústí řeky na svědomí značné množství migrujících lososů. Příští rok by měla být i tato poslední past vykoupena rybářským klubem, to znamená, že lososům již nebude nic bránit v tahu a Byske by mohla být příští rok velmi dobrá.

Taky se nám Lubbe díval na předpověď počasí a ta se zdá být alespoň na prvních pár dní dobrá – minimum deště, teploty až do 20 stupňů, na Reise bychom měli mít zataženo s nějakou tou přeháňkou. Tak se necháme překvapit.

05.50 Odjezd z Boliden. Je jasno, slunko už dávno svítí, vlastně celou noc nebyla tma, jen se trochu zešeřilo. Už večer byl ale cítit chlad, ráno bylo pouze 5 stupňů.

06.35 Přejíždíme přes řeku Byske ve stejnojmenném městě. Vypadá, že má stále dost vody a nás svrbí ruce. Nejraději bychom už lovili. Cesta je nekonečná. Dnes navečer už bychom měli lovit štiky poblíž Kautokeina. Kdoví, zda-li si tam znovu tak dobře zachytáme, před dvěma lety tam byly doslova štičí orgie.

07.50 Po dvou hodinách ujeto 200 km. Tachometr ukazuje 1864 najetých km, venkovní ukazatel teploty pak 13,5 stupně. Obloha je úplně vymetená. Jsme asi 20 km před Töre. Asi před hodinou zahlédl Jura u cesty prvního losa.

08.00 Příjezd do Töre, tankování do plné na benzince. Odbočili jsme na E 10 směr Kiruna do vnitrozemí. Loučí se tak s námi ukazatel na město Haparanda, které leží na samém konci Botnického zálivu na švédsko-finské hranici a který nás doprovázel dlouhý kus cesty ( začíná se ukazovat někde za Stockholmem).

09.15 Projíždíme přes polární kruh, děláme nějakou tu fotku a fičíme dál směr Pajala. Značení cesty je dobré, v Överkalixu už se objevuje právě směr na Pajalu.

09.50 Najeto 2012 km. Dnes jsme za 4 hodiny ujeli už 347 km.

10.20 Průjezd Pajalou. Dál pokračuje značení na Finland. Cestou jsme zahlédli dvě lišky, jedna v příkopě u cesty ožírala sraženého soba. Také jsme se vyhýbali několika sobům, kteří si z aut mnoho nedělají.

14.40 Průjezd městem Muonio. Stav tachometru 2160 km.

12.50 Příjezd do Palojärvi. Bereme naftu do plné ( vychází asi 33,- Kč ). Tachometr ukazuje 2262 km. Na benzince, kde je zároveň obchůdek a kde mají prakticky vše, si s Honzou kupujeme rybářské klobouky, které mají ve své horní části kapsičku, odkud se dá pouhým rozepnutím zipu vyndat síťka proti komárům, taky si bereme jedno balení místního pivka Lapin kulta, což v překladu znamená laponské zlato. Pivko jsme zkoušeli již předloni a je opravdu dobré, srovnatelné s českými pivy.

13.20 Přejezd finsko – norské hranice. Zhruba na 34. kilometru od Palojärvi nacházíme „naše“ tábořiště u štičího jezera – v mírném kopci se odbočí vpravo, je zde sjezd lesní cesty, před vesnicí Siebe.

Rychle stavíme stany, vaříme „vytuněnou“ gulášovou polévku a chystáme se na lov. Komáři nezklamali a okamžitě se na nás vrhli. Charakterem se tato oblast blíží tajze – hustý podrost nízkých, zhruba třímetrových bříz, bažiny, jezera … ideální líhniště pro komáry a jinou havěť. Zakoupené klobouky nám přijdou náramně vhod, moskytiéru mají samozřejmě i Petr a Jiří.

S Petrem jsme nachystaní jako první, tak vyrážíme k jezeru. Jdeme rovnou do zátoky k rákosí. Cestou vidíme nějaké menší ryby podél břehu ( velikost 20 – 25 cm ), nejsou nikterak plaché a typuji, že se jedná o nějaký druh síha ( stříbřité rybky s tukovou ploutvičkou ). Honza potom dokonce jednoznačně rozpoznal menšího lipana, v jezeře tedy nežijí pouze štiky, jak jsme se původně domnívali. Zahlédli jsme i dvě menší štiky, takže tu jsou a snad budou i po dvou letech při chuti. Na první štiku, kterou vidím u břehu – má asi 50 cm – házím svým muškařským popperem. Asi 2. hodem ho štika registruje a po krátkém zaváhání útočí. Pěkná podívaná, bohužel ryba padá a vyplašená prchá na hloubku.

Pak asi 15 minut prohazujeme top fleky a nic se neděje. Jsme trochu rozpačití, nechce se nám věřit, že by tu štiky nebyly. Posunujeme se tedy o kus vlevo a pak to přichází.Nejdřív Petr vytahuje postupně asi 5 – 6 štik, jednu sedmdesátku bereme na gril. Jinak jsou štiky o něco menší.

Já jsem u břehu v rákosí vyplašil dvě slušné štiky, jsou to pořádné závary, jak ryby prchají rákosím. Štiky však zůstávají stát na hraně hned za rákosovým polem, jsou velmi dobře vidět, voda v jezeře je extrémně čistá. Opatrně jim nabízím strímr a druhým hodem jedna ze štik chňapne po nástraze. Útok vidím jako v přímém přenosu pod špičkou prutu. Krásný boj a štika 73 cm. Pak dostávám ještě jednu pětasedmdesátku, ta má háček tak hluboko v žábrech, že ji raději zabíjím a přidávám k té první – na večeři dnes budou konečně čerstvé ryby. Další štika na sebe nenechává dlouho čekat, po nádherném souboji se na břehu ocitá štika 85 cm. Dostává svobodu.

Bohužel následně přichází šok, to když při nahazování zachytávám strímrem na břehu za trávy a aniž bych nějak prudce trhl, špička Z-Axise je na kusy. Nikdy jsem v minulosti žádný prut nezlomil, až teď dvakrát po sobě během jednoho roku právě špičku zmiňované série zn. SAGE. No nic, utěšuji se, že jsou na světě horší věci. Chvíli to rozdýchávám a jdu si pro náhradní prut do tábora. Naštěstí mám rezervní osmičku – levnější, ale vcelku přijatelný prut zn. Sedge. Je poněkud těžší, ale už jsem s ním zdolal spoustu bolenů, štik a dokonce i dva lososy na Mandalselvě.

Po příchodu k vodě, kdy kluci neměli ani záběr, co jsem byl pryč, jako jakási satisfakce přichází na nové náčiní záběr hned na první hod, výsledek – štika přes 70 čísel.Pak mi ještě jedna menší padá. Petr a Honza končí dnešní lov, já a Jura ještě zůstáváme u vody. Jura je odměněn krásnou sedmdesátkou, já vytahuji štiku kolem šedesáti.

Štik jsme sice ulovili o něco méně a menších než předloni, přesto to na začátek není vůbec špatné a jsme spokojeni. Štikám dnes evidentně vadilo lanko před nástrahou, voda je neskutečně průhledná, záběry se dostavily teprve poté, co jsme lovili pouze se silonem co by předvazem. Občas to sice nějaká štika ukousla, hlavně že přišly záběry.

Večer ještě smažíme štiky na pánvi. Kupodivu jsou velmi chutné a mají pevné maso. K tomu si dopřáváme bílé vínko a vůbec nic nám nechybí …

neděle 25.7.

08.00 Vstáváme kolem osmé hodiny, balíme tábor, vaříme čaj a přesunujeme se nad Kautokeino na další nám známá štičí a okouní jezera. Petr a Honza se rozhodují pro nedalekou řeku – Kautokeinoelvu, což je v podstatě jeden z horních přítoků Alty. Vyskytují se zde prý pěkní pstruzi, Petis zde posledně zdolal jednoho krásně zbarveného kolem 45 cm. Kluci chtějí lovit na nymfy pomocí francouze, Honza se hodlá tomuto stylu trochu přiučit. Já a Jura zůstáváme na jezerech. Je teplo a polojasno, jen těch komárů! Bez síťky se nedá pořádně vegetovat. Na přítoku na spodním jezeře, kde před dvěma lety šli krásní okouni prakticky na hod, nemáme ani jeden záběr. Je méně vody a okouni jsou zřejmě staženi někde na hloubce.

Přecházíme silnici a po houpající se bažinatém břehu jdeme k výtoku horního jezera. Tady konečně přichází záběry okounů. Z jednoho místa většinou přichází 2 – 4 záběry, ve dvou případech mám dokonce dubletu. Osm ryb si bereme na jídlo – pro každého dva kousky. Upražení okouni jsou výborní a zatím ryb přejezení nejsme. Okouni nejsou velcí, v rozmezí 26 – 30 cm, hodně tmavě zbarvení. Asi po hodině končíme s lovem na tomto jezeře, čistíme okouny – Jura má origoš škrabku, s kterou jdou čerstvě zabité ryby dobře očistit a pak přejíždíme autem asi 1 km směrem k městu na další jezero. Opět je méně vody a tam, kde posledně bylo plno štik, mám jen tři záběry, které jsem nijak nezužitkoval, i když útok na hladinového poppera byl opravdu impozantní. Velká štika napoprvé nástrahu minula, druhý útok byl snad ještě prudší. Bohužel jsem neměl lanko, tak jsem cítil jen prudký náraz v prutu a štika byla i nástrahou pryč. Nádherný zážitek. Další slušná štika mi spadla chvíli po záběru, tak to zachraňuji jen jednou malou ani ne čtyřiceticentimetrovou štičkou. Jura o kus výš také nebyl úspěšný. Kašleme na to, jsou dvě odpoledne, jdeme si uvařit něco k jídlu, protože už máme pořádný hlad.

14.00 Vaříme polévku ze sáčku, za chvíli se vrací i Honza s Petrem od řeky. Nesou dva pstruhy přes třicet na jídlo. Prý si docela zachytali, dost menších ryb, Petr zabodoval nádherným potočákem cca 57 cm. Po vyfocení dostal svobodu. Chytil ho na francouze se silonem 0,14 mm na malou přívěsnou černou tungstenovou mušku. Zabral v silném hrčáku, prý to byl docela mazec.

Doplňujeme energii gulášovkou a chlebem, přitom nám mušky a komáři lezou úplně všude. Je to děs. Ještě do večera chceme přejet na řeku Reisu. Čeká nás dobrých 300km.

Odsud do Alty je to nějakých 100 km. Krajina se mění, zvětšují se kopce, projíždíme samým srdcem Viddy. Před Altou jsou pořádné hory a nádherné scenérie, míjíme lososí řeku Eibyelvu, přítok Alty. Protéká úzkou soutěskou a je vhodná spíš pro rafting, a to ještě pro pořádné odvážlivce. Pak vidíme samotnou mohutnou Altu v její dolní části. Na břehu odpočívá plno rybářských loděk, z kterých se zde loví lososi.

17.20 Vjíždíme do města Alta. Je jasno, sice větrno, ale krásně hřeje slunko. Stav tachometru 2468 km.

Čeká nás ještě docela dlouhá cesta. Ne Reisu to není ani tak daleko ( z Alty do Nordreisa asi 175 km, pak je třeba připočítat ještě asi 30 km proti proudu řeky, kde by mělo být podle Lubbeho místo na kempování ), spíš cesta pomalu utíká. Silnice se hodně klikatí skalami podél rozeklaného mořského pobřeží, v dálce na horách jsou vidět sněhové čepice, sníh leží i v horských průsmycích, kterými tu a tam projíždíme, když cesta odbočí od moře a proráží skrz horské hřbety. Kolem cesty v poklidu popocházejí stádečka sobů. Na auta jsou zvyklí a většinou chodí způsobně v zástupu, někdy dokonce vzorně za svodidly. Ve fjordech také vidíme několik lososích farem – mohutné kruhové obruče potažené sítěmi, i na tu dálku jsou vidět skákající ryby. Lososi z farem jsou prý pro divoké ryby docela pohromou a např. na Beiarelvě – jak jsme později zjistili – přísně evidují, zda ulovený losos byl divoký nebo utekl z umělého chovu.

Na trase přejíždíme přes velký most v Nordstraumen, který vede přes úžinu fjordu, kudy se neustále valí masy vody tam a zpět podle přílivu a odlivu. Vypadá to jako na nějaké mohutné proudné řece. Toto místo nám doporučil Lubbe na lov tresek, prý se dají dobře nalovit i ze břehu. Dnes se tu ale moc nezdržujeme, pouze děláme kratičkou zastávku, abychom to tady omrkli. Chceme tu lovit až na zpáteční cestě. Teď už nás trochu tlačí čas, tak pokračujeme dál.

20.30 Konečně jsme minuli město při ústí řeky Reisy – Nordreisa a pokračujeme proti proudu řeky. Za silničním mostem nacházíme odpočívadlo, kde dřív Lubbe kempoval. Nejdřív potkáváme mladšího rybáře, Petr se ho ptá, jak to jde a jestli neví, jak je to tu se stanováním. Říká, že si myslí, že by to neměl být problém. Pak ale potkáváme dva podivné chlapíky, co nakládají rybářské lodě na vozík svého auta a ti nás víceméně zastrašují, že se zde kempovat nesmí a že by nám taky někdo mohl propíchnout gumy u auta. Nejbližší kemp prý je 20 km proti proudu řeky. To se nám vůbec nelíbí, ale místo opouštíme a jedeme bezradně dál. Zničehonic na nás asi po 2 km vykoukne cedule – poutač na nějaký kemp. Tak hned sjíždíme na boční cestu a zhruba po dalších 2 kilometrech je stavení sedláka a kemping na osečené louce. Máme štěstí, otvírá nám pohledná mladá Norka ( však si Jura potom z Petra pořád dělal srandu, že ho tu ožení a jestli už má papíry na traktor atd …), s ubytováním není problém, platíme 100 NOK za dvě noci a stan, v ceně je i WC a teplá sprcha, přípojka na elektřinu, dokonce sauna ( vše kromě posledně uvedeného využíváme a taková sprcha po celodenním lovu je moc bezva ). Pro úplnost, camp se jmenuje Torfoss.

21.30 Jen co jsme postavili stany a vybalili věci, smažíme okouny a pstruhy, desinfikujeme svá těla. Zítra nás ještě čeká desinfekce nářadí a pak už dlouho očekávaná lososí rybařina.

pondělí 26.7.

07.00 Vstáváme celkem brzy, je jasno a horko. Předpověď počasí zatím moc nevychází. U nás v Česku prý prší a je do 20 stupňů. Snídáme a vaříme tradiční čaj a kafe.

08.50 Vyrážíme hledat desinfekční stanici. Prý je asi 5 km odsud u jednoho sedláka. Podle cedule u hlavní cesty bez problému nacházíme statek a provádíme desinfekci nářadí, především tedy brodících kalhot a bot. Starý pán sotva chodí, ale je vcelku pečlivý, snažíme se pomoci tím, že veškeré naše věci mu strkáme doslova pod nos. Poplatek je 50 NOK na osobu. Taky nám kontroluje povolenky, které jsme objednávali přes internet, vše je v pořádku, přidává razítko a svůj podpis a nám nic nebrání vyrazit na lov. Povolenka nám platí od 10.00 hodin do 2 hodin do rána, pak je období klidu, kdy se lovit nesmí až zase do desáté.

Na statku potkáváme dva rybáře z Finska. Prohodíme s nima pár slov, jsou zde také poprvé a začínají lovit až dnes. Prý byli předtím ve Viddě a hodně tam pršelo, 12 hodin v kuse. Voda v řekách stoupla až o půl metru, ale tak za 3 – 4 dny by se měla vrátit do normálu. Tedy pokud nebude pršet.

Loučíme se s přáním dobrého lovu, balíme broďáky a přejíždíme k řece.

10.45 Začínáme lovit. Honza má povolenku na zónu 3, tak ho vysazujeme u mostu na odpočívadle, dáváme si jednu „desinfekci“ a přejeme si hodně štěstí. My ostatní máme povolenku na dvojku. Když jsem totiž objednával povolenky přes internet, byla na dvojce volná pouze 3 místa ze 4. Proto jsem musel vzít Honzovi tu sousední zónu. Bláhově jsme si mysleli, že budou na jedné zóně jen 4 rybáři, ale toto omezení platí zřejmě jen pro cizince, protože rybářů jsme potkávali mnohem víc. Místní asi mají jiná pravidla. Věřím, že i kdybychom neměli zabukované povolenky dopředu, tak nás na některou zónu upíchnou. Nakonec jsou to peníze do jejich kapsy.

Jedeme podle mapky asi 7 km po proudu, kde jsou vyznačená parkoviště, nakonec stejně volíme odbočku, která je sice v mapě uvedena, ale ne jako parkovací místo. Zjišťujeme, že už tu parkuje nějaký karavan a že by se tu dalo i pohodě stanovat. No nevadí, alespoň máme teplou sprchu, splachovací WC a připojení k el. proudu, kde si můžeme dobít naše mobilní telefony. To vše za rozumnou cenu.

Řeka i zde dole vypadá dobře, hned u našeho parkoviště jsou dva pěkné proudy. Obavy, že dolní tok bude olej s hlubokou vodou, vhodnou tak na přívlač nebo pro žížaláře, se naštěstí nenaplnily. Reisa je opravdu moc krásná řeka – mohutná, naprosto čistá a průhledná, neváhám se z ní napít. Čistá voda hodně zkresluje a při brození je třeba dávat pozor, občas mi v hlubší vodě začal ujíždět štěrk pod nohama. Síla proudu je opravdu značná, řeka se samozřejmě nikde nedá přebrodit.

Všichni jsme bez záběru, stejně tak okolní rybáři. Je sice jasno a teplo, ale korytem řeky fouká ostrý a studený protivítr, který nám dost komplikuje házení.V silnějších poryvech je to docela boj. Navíc ani nevidíme vyskočit rybu.

Po prolovení dvou poolů poblíž auta scházíme s Petrem níž, je tu hluboká tůň, kde se muškařit nedá a pak následuje mohutný proud, který je ovšem z našeho břehu nepřístupný. Tak se vracíme za Jurou. Kluci zůstávají na těch dvou poolech, já jdu po vyšlapané stezce prozkoumat řeku výš, přestože zde následuje dlouhý, táhlý a hluboký proud. Podle mapy by se ale řeka měla stáčet a měla by být lovitelná z naší strany.

Tak šlapu asi 15 minut po úzké zarostlé cestičce proti vodě. Cestou vidím nějaké křemenáče, ale ty mě teď nezajímají. Řeka pode mnou je hodně hluboká a přestože je voda naprosto čistá, není vidět na dno.

Konečně nacházím chytatelný proud, uprostřed řeky je štěrkový ostrov, na který se dá přebrodit. Hned to tu zkouším, ale strašně tu fouká studený protivítr, házení je hodně složité. Jsem bez záběru. Kdyby mi tady zabrala ryba, tak bych s ní nemohl jít moc daleko s proudem, protože za ostrovem je hloubka. Musel bych ji udolat na začátku tůně nebo se nějak dostat přes to hluboké místo i za cenu koupele.

Přecházím z ostrova na „svůj“ pravý břeh řeky, je zde takové rameno – úzké, ale se silnou peřejí, pod kterou je nenápadná tůň, spíše tůňka. Moc nevěřím, že by tudy protahovali lososi, spíš pojedou hlavním tahem podél levého břehu, který jsem před chvílí prolovil z ostrova. Po několika nahozeních mám ťukanec do mouchy. Nemohlo to být dno ani kámen, je zde hluboko a silný proud. Zbystřím a nához opakuji do stejných míst, když najednou zničehonic přichází nekompromisní záběr a jen cítím mohutné rány do prutu, jak s sebou ryba prudce mele v kotrmelcích u dna. Na udici je pořádný losos ! Bohužel vše trvá příliš krátkou dobu, snad 10 vteřin. Za tu dobu jsem jen jednou zahlédl na dně tůně nepatrný záblesk mohutného stříbřitého těla. Později jen hrubým odhadem typuji, že měl losos 80 cm a výš. Pak tah najednou polevuje a já nechápavě smotávám splihlou šňůru. Kdo to někdy zažil, ví, jak je to hrozný pocit a jak člověk ještě hodnou chvíli nemůže uvěřit tomu, že už je všechno pryč. Silon Stroft 0.28 mm nevydržel nápor silného lososa, přestože po neblahých zkušenostech z loňského lovu na Byske jsem pečlivě a opakovaně kontroloval návazec i všechny uzly, tentokrát praskl silon přímo u trojháčku. Musím konstatovat, že tento průměr vlasce je zkrátka na takovéto ryby a na tak mohutné a proudné řece prostě nedostačující. Zklamání je obrovské a já jen doufám, že konečně lososí komplex prolomím. Sice ještě chvíli zkouším chytat, ale jsem samozřejmě bez záběru. Jdu zklamaně za klukama. Ti prý viděli vyskočit dvě ryby, ale jinak nikdo ani ťuk. Vracíme se do tábora.

15.00 Jsme v kempu. Honza došel pěšky, což znamenalo šlapat asi 4 km. pěkně zabodoval. Chytil totiž tažnou formu arktického sivena, rybu asi půl metru dlouhou. Siveni jsou na norských řekách posledních několik let celoročně hájení, jelikož jsou hodně vzácní. Rapidní úbytek je prý způsoben drancováním těchto krásných ryb sítěmi v ústí řek a v mořských fjordech. Siven samozřejmě po vyfocení putoval zpět do svého rodného živlu. Pak prý měl ještě jednu rybu na prutě, ale jen chvilku, vůbec ji neviděl, tak se nedala ani přibližně odhadnout její velikost plus ještě jeden kontakt. To je skvělý úspěch !

Vaříme jídlo – segedínský guláš s těstovinami, pak relaxujeme, já dopisuji deník a popíjím pivko. Přestože je příjemně teplo ( zajímavé, tady dál od řeky skoro vůbec nefouká ), nedá se tu v klidu ležet ani ne tak kvůli komárům, kterých tu zdaleka není tolik, jako spíš kvůli velikým turbo hovadům, které nepříjemně koušou.

19.30 Po odpočinku a spánku jdeme opět „na značky“. Honza vystupuje na trojce a my sjíždíme níž na už dobře známá místa. Petr s Jurou zůstávají poblíž auta a jdu rovnou na místo, kde jsem přišel o lososa. Jsem rozhodnutý točit se na třech flecích, které tu jsou a vypadají slibně. V peřeji jsem samozřejmě bez kontaktu, ale v proudu pod peřejí překvapivě brzy, snad po půlhodině lovu, přichází záběr a já vodím nějakou menší rybu. Buď je to malý grils nebo dokonce arktický siven. Bohužel snad po 5 vteřinách ryba padá z trojháčku, aniž bych ji jen trochu zahlédl. Tak to je fakt smůla, dva záběry v jeden den a ani jeden nezužitkovat. Vydržím tu až do půl dvanácté, pak to vzdávám a jdu za klukama. Ti zůstali zcela bez záběru. Lovíme do půlnoci a pak jedeme zpátky do kempu. Máme toho plné zuby.

Honza už leží ve stanu, opět se prošel pěšky a opět nezůstal bez ryby. tentokrát chytil malého grilse něco málo přes 40 cm. Dostal samozřejmě svobodu. Jinak neviděl nikoho vytáhnout rybu, zato uviděl v řece mohutného lososa, prý obrovské zvíře, snad kolem metru. Honza jen konstatoval, že by ho snad ani nechtěl mít na udici. Je pravda, že se sedmičkovým jednoručákem by toho asi moc nezmohl.