0
0

(Hardangervidda, Norsko) Poslední dobou se ptám sama sebe, jestli moje cestovatelské nadšení nehraničí s cestovatelskou závislostí. Jak říká jeden můj kamarád: „Cestování je jako droga. Jakmile to jednou zkusíš, něco tě pohání, abys jel pořád dál a dál.“ A protože se i pro mě cestování stalo nejspíš jakousi drogou, nad výletem do Norska jsem dlouho přemýšlet nemusela.

Byl prosinec a mě došel e-mail od mého kamaráda: „Nechceš jet v únoru na přechod jedné norské planiny? Šli bychom na skialpech nebo sněžnicích, spali bychom ve stanu a vyšlo by to levně… Moje myšlenky byly zcela racionální: „Norsko, tam jsem ještě nebyla. Spaní pod stanem na sněhu bych si chtěla taky někdy zkusit. Skialpy jsou mým dlouhodobým snem a zrovna v únoru se rozjíždí škola, takže není problém jeden týden chybět. Jo, jasně, jedu!“ rozhodnutí mi trvalo asi 10 vteřin. Až následně mi začaly docházet všechny „detaily“ celého výletu, který se v mém případě odehrával ve smyslu hesla: „Přežít!“.

Sešli jsme se v pátek v noci. Na zádech jsem táhla půjčené skialpové vybavení a velký batoh, který byl z poloviny naplněný spacákem s údajným teplotním komfortem do -17°C a který se po první bezesné noci jevil jako výrazně teplotně nadsazený. Další místo zabralo teplé funkční oblečení a jídlo (konkrétně 3 velké plynové bomby, vakuované chleby, čínské polívky, oříšky, čokoláda, polenta, kuskus a uvařené polozmrzlé omáčky v ziplockových pytlíčcích). Se sprchou, ručníkem, mýdlem a teplotním komfortem jsem se na příští týden rozloučila ve chvíli, kdy jsem za sebou zamknula dveře od bytu.

Nabalili jsme dvě velká auta a vyrazili směrem do dánského přístavu Hirsthals, odkud nám druhý den odpoledne odjížděl trajekt do norského Larviku. Co vám budu povídat, jsem zimomřivý typ, takže mě nohy začaly zábst už cestou autem a to jsem na sobě měla hned několik vrstev oblečení. Když jsme se začali bavit o průměrných teplotách v norském národním parku Hardangervidda, kam jsme se každým ujetým kilometrem blížili, začala mi celá situace postupně docházet. Přes den okolo -3 až -6°C a v noci až -14°C. Taková byla předpověď na další dny. Navíc by mělo být převážně slunečno- na Hardangerviddu zcela výjimečné počasí. Mohli jsme se tedy těšit na krásné a na místní poměry v celku teplé počasí.

Abyste tomu správně rozuměli, jeden příklad za všechny: Roald Amundsen tady trénoval na pochod na jižní pól. Podmínky zde totiž bývají ideální: většinu dní je obloha zatažená, sněží, je šílená zima a vítr fouká tak, že si přejete nevystrčit nos z vyhřáté chaty (nebo alespoň v našem případě z ledového stanu).

Konečně jsme dorazili na parkoviště. Před námi bylo posledních pár hodin odpočinku, které jsme využili kvalitním spánkem. Současně s vybalováním z tašek a batohů, přebalováním a zabalováním do pulek (sněžných saní), jsme začali rozpouštět sníh na vodu. Hned nám došlo, na co jsme zapomněli: čaj a cukr! „Jak jsem jen mohla zapomenout na takový základ!“ blesklo mi hlavou. Naštěstí jsme si potřebné vybavení půjčili od kolegů. Pít celý týden neochucenou roztátou vodu ze sněhu, která má minimum minerálů, byla jedna z těch věcí, která měla testovat mé hranice snášenlivosti.

Konečně jsme se vydali na cestu. Předpověď nelhala. Obloha byla úplně vymetená! Postupně jsme míjeli poslední známky civilizace, až jsme se dostali do pusté zasněžené krajiny, ve které nebylo nic než bílý sníh, led zmrzlých jezer a jen občas na nás vykoukl nějaký ten obnažený kámen s lišejníkem. Byla to nádhera a já zcela zapomněla na předpovědi o velké zimě, která nás měla dostihnout v noci.

Byly tři hodiny odpoledne a my jsme se rozhodli první den příliš nedramatizovat. Dostali jsme se do mírně členitého terénu, ve kterém jsme mohli postavit stany v příjemném bezvětří, a proto jsme se rozhodli dnešní putování ukončit dříve. Vypnula jsem vázání svých lyží a začala stavět stan. Honza zatím začal odhazovat sníh. Nejdřív jsem vlastně nechápala, proč to dělá. Nefoukalo, obloha jasná a tvrdý sníh mě – naivku- přesvědčil, že je to zcela zbytečná práce navíc. Až druhý den ráno jsem se dozvěděla od kluků z vedlejšího stanu, že si sníh natolik vyleželi, že se skoro nedalo spát. A navíc- i když vám zrovna odpoledne nefouká, nikdy nevíte, jak rychle se počasí může změnit!

Od chvíle, co jsem si sundala lyže, uběhlo necelých deset minut. Za tu dobu jsem stihla obrátit skialpy tuleními pásy vzhůru proti slunci a postavit stan. Teď ho stačilo jen ukotvit. Co teď? No jistě- postavit na vodu! Tedy opět rozmrazit sníh, protože je potřeba uvařit nejen jídlo ale i rozmrazit sníh na vodu! Opět jsem začala cítit, jak se do mě postupně vkrádá chlad. Začaly mě nepříjemně zábst prsty na nohou i na rukou a to přesto, že jsem měla nasazené rukavice. Honza co nejrychleji ukotvil stan a já jsem zatím připravila ležení.

Možná si říkáte: „A co teď? Slunce ještě nezapadlo, je brzké odpoledne, stan je postavený a voda na první čaj se začíná postupně oteplovat.“ Jenže dovést vodu z pevného skupenství až do varu se kvůli místním poměrům jeví jako téměř nekonečný proces. První várku vody se nám podařilo uvařit za 20 minut! Já už jsem během tohoto procesu samozřejmě nabalená ve všem možném oblečení a poctivě si zahřívám spacák. V takové zimě se nejlépe vaří v předsíňce stanu- nefouká a přitom vaříte v částečném teple spacáku. Musíte ale tak trochu zapomenout na všechny ty zákazy od výrobců stanů o otevřeném ohni v jeho okolí. A abychom ušetřili co nejvíce dobu vaření, vymyslela jsem skvělý systém omáček- jídlo jsem uvařila už doma (schválně jsem nepřidávala vodu nebo něco těžkého) a hotový polotovar vložila do zazipovaných sáčků. Díky místním podmínkám všechny sáčky ihned první den perfektně zmrzly. Když jsme si pak chtěli uvařit, stačilo pouze nabrat do ešusu dostatek sněhu, přidat zmrzlý patvar omáčky, vše přivést do varu, přisypat kuskus, případně polentu a jídlo bylo hotové.

Po vaření jsme byli tak unavení, že jsme si na chvíli zdřímli. Vzbudil mě až vkrádající se chlad a nutkavý pocit nutnosti jít na záchod. „Co teď?!“ tak trochu zděšeně jsem si představovala, jaká musí být asi venku zima, když je mi chladno i ve spacáku ve stanu. Myšlenky typu: „Ven nemusíš, to zaspíš“ mi vydržely přibližně půl hodiny. Pak mi došlo, že veškeré přesvědčování mého těla je zcela zbytečné. Abych usnula, musela jsem mít prázdný močový měchýř. Obula jsem si péřové botičky, které mi půjčil Honza. Za jeho lítostivých slov: „Ty jo, tak to bych teda nechtěl. To tě upřímně lituju“ jsem vylezla ze spacáku. Okamžitě se mi rozklepaly zuby. A to jsem ještě nebyla venku ze stanu. Pak následoval příval nepublikovatelných nadávek na všechno okolo a hlavně na mojí vlastní osobu, že si vymýšlím takové blbosti jako spát v únoru v Norsku pod stanem. Otevřela jsem první zip a na mojí hlavu se snesl jemný poprašek jinovatky. Zastudilo mě za krkem. „Tak jo, teď už to nejde vrátit zpět. Musíš ven, tak to udělej, co nejrychleji to jde!“ začala jsem se motivovat. Vyběhla jsem ze stanu a napůl jsem se dobrodila k nejbližšímu kameni. Venku byla úplně jasná obloha a světla tolik, jako by byl jasný den. Rychle jsem vykonala svou potřebu a odběhla zpátky do stanu. Nohy a ruce byly opět zmrzlé. Navrácení teplotního komfortu na takovou úroveň, abych mohla opět usnout, trvalo neskutečně dlouho a mě čekala jedna z bezesných nocí.

„Konečně ráno!“ oddychla jsem si, když jsem uslyšela zvolání: „Tak bando, vstáváme!“ V noci jsem se příliš nevyspala- byla mi zima, kvůli které jsem se neustále znovu a znovu probouzela. Zkontrolovala jsem nohy- byly jak jinak studené. Ze spacáku jsem vyndala vnitřní botičky do skialpových bot, byly mokré a studené stejně jako ponožky, které jsem k nim přidala. Podle rady ostatních si důležité věci, které chcete mít ráno vyschlé a teplé musíte dát do spacáku. Nikdo ale nepočítal se mnou: „tepelným konzumentem“, který teplo nevytváří, ale jen spotřebovává. Sedla jsem si- nohy ještě pořád ve spacáku a jediná myšlenka, která mi probíhala už tak zimou zpomaleným mozkem byla: „Pane bože, ještě 6 nocí. Tohle musím nějak přežít.“

Pět dní na skialpovém pochodu po norské Hardangerviddě uběhlo jako voda. Člověk by řekl, že to musí být velká nuda každý den se probudit, rozmrazit sníh na pití a vaření, zabalit ležení, nasadit skialpy, vyrazit pustou bílou krajinou směrem nejasný cíl, zastavit se, pojíst, popít, vyrazit zase dál, ve tři hodiny (nejpozději v půl čtvrté) se zastavit, sundat skalpy, začít kopat díru na stan, rozmrazit sníh na pití a vaření, postavit stan, vybalit, najíst se a jít spát. Dennodenně stejný program. Jenže my měli štěstí- kromě naprosto dokonalého počasí jsme během pěti dní zažili i nějaké to „vzrůšo“.

Jednou z prvních absurdních situací bylo předvádění a focení péřových sukní a funkčního prádla. Na místě, kde řešíte každé deko, které si s sebou na túru zabalíte, jsem si vzala 5 péřových sukní 🙂 . Pro někoho zbytečnost, já jsem je ale plně využila každým dnem a nocí a můžu jenom doporučit. Vtipná situace nastala, když někdo „objevil“ mobilní signál. To si pak i všichni ostatní začali zapínat mobilní telefony a zkoušeli se spojit se světem. Aneb moderní technologie vládnou lidským duším téměř všude, jen ne 3 dny od nejbližší silnice, za což jsem byla často vděčná.

Dalším úžasným zážitkem bylo proběhnuvší stádo sobů nedaleko našeho ležení. Ne příliš vzrušené zavolání: „Hele, vylezte, jsou tu sobi,“ mě dokonce donutilo opustit svůj zahřátý spacák! Přeci jenom, soba jsem viděla tak akorát v zoo, a tak jsem byla zvědavá, jak malé stádečko, které jsem venku očekávala, bude vypadat. To, co jsem venku uviděla, mě ale úplně rozhodilo. Na protějším kopci běželo OBROVSKÉ (odhaduji cca 200 ks a možná i víc) stádo sobů, které vypadalo spíš jako řítící se světle hnědá lavina. (Viz video sobí běh )

Zažili jsme i šílený vítr, který nám během jedné noci zasypal stan sněhem do půl metru a druhý den ráno nás přesvědčil, že bude lepší norskou planinu opustit předčasně. Nevím, kolik z vás si dokáže představit jít v takovém počasí jenom na záchod, který jsme samozřejmě „vytvořili“ pouze vykopáním díry do sněhu.

I přes překrásné počasí jsme se na zimních cestách, které byly vyznačeny někdy jen vzorkem od pásů zimních skútrů někdy čerstvě vysázenými stromky, dokázali ztratit. V takovém případě, stejně jako během větrné bouře, jsme si cestu hledali podle GPS. Jít přes kopce jen podle azimutu, bez předem vyšlapaných cest, byl pro mě opravdu velmi emotivní zážitek.

Zažili jsme i mnoho romantických situací. I přes velké noční mrazy bylo úžasné vyjít v noci ven ze stanu a pozorovat okolní krajinu, která se třpytila v záři úplňkového měsíce. Stejně jako vzhlédnout nahoru a obdivovat oblohu posetou hvězdami. Romantiku výletu nekazily ani západy slunce, během kterých bylo nebe zbarvené do všech odstínů oranžové-žluté a červené. A nejoblíbenější část celého výletu? Období přibližně hodinu po začátku každodenní túry, kdy mi konečně rozmrzly nohy, a já mohla obdivovat neskutečnou stříbřitou krásu okolní krajiny.

Nyní už vím, že na Amundsena nikdy mít nebudu. Ani na spoustu dalších nadšenců, kteří se s obrovskou odvahou a entuziazmem hrnou do polárních dobrodružství. Co mi ale Hardangervidda dala je pochopení a velký respekt, který cítím vůči všem horalům, kteří se během svých výprav snaží překonat kromě extrémních přírodních podmínek hlavně sami sebe.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .