0
0

Český Těšín – Ačkoli to za oknem ještě na léto zdaleka nevypadá, plánování letních dovolených už je v plném proudu. Nebude proto na škodu trocha inspirace. Co třeba Norsko? V létě roku 2007 jsem dovolenou strávil společně s přáteli dvoutýdenním cestováním právě po této skandinávské zemi. V následujícím pětidílném seriálu se s vámi podělím o zážitky a zkušenosti, které nějakým způsobem souvisejí se železnicí. Po půlročních přípravách jsme vyrazili 3. srpna 2007 v osmi lidech (tři ženy a pět mužů) z Českého Těšína v minibusu Ford Transit směr Norsko. Před námi byly dva týdny, které jsme hodlali strávit cestováním a poznáváním této nádherné země. Dovolenou jsme pojali v trampském stylu – stany, stravování z vlastních zásob, ubytování „nadivoko“ a pokaždé jinde. Já se těšil zejména na to, že Norsko poznám také z pohledu železničního fanouška a fotografa. Nejvzdálenějším místem naší cesty se měl stát daleký Narvik. Ale nepředbíhejme…

Po třiceti hodinách jízdy přes Polsko, Německo, Dánsko a Švédsko jsme konečně dorazili do Norského království. Cesta nám uběhla vcelku rychle – počasí přálo a nálada v našem minibusu byla výborná a plná očekávání.

První zastávkou se stalo hlavní město Oslo. Mí přátelé se rozhodli, že navštívíme populární Vigeland Park, známý svými kamennými sochami. Už dopředu jsem ale své kamarády upozorňoval, že jako fanda do železnice budu mít při poznávání cizí země trochu jiné priority než ostatní „běžní“ turisté. Zde poprvé jsem se od skupiny oddělil a vyžádal si svolení na individuální program – návštěvu hlavního nádraží. Takto jsem se odloučil od naší skupiny v Norsku ještě mnohokrát. Mí společníci byli ovšem velmi tolerantní a tuto skutečnost brali statečně – zřejmě i díky faktu, že jako jediný z nás všech jsem byl schopen se dorozumět anglicky. Po mém odloučení tak naše skupina prakticky přestala s Norskem komunikovat.

Hlavní nádraží Oslo

Nádraží v Oslo (Oslo Sentralstasjon) je největším norským nádražím, co se týče rozlohy, velikosti, přepravní kapacity a počtu spojení. Nachází se v samotném centru města a poskytuje železniční spojení v pěti různých směrech, včetně mezinárodního spojení se Švédskem. Cestujícím své služby nabízejí čtyři dopravní společnosti: Norské státní dráhy (Norges Statsbaner, dále jen NSB), NSB ANBUD AS (dceřinná společnost NSB), Flytoget AS (rychlovlaky na letiště) a Švédské dráhy SJ AB (Statens Järnvägar). Kromě těchto společností se na norských kolejích setkáte s vlaky jiných dopravců, podnikajících zejména v nákladní dopravě – CargoNet (dceřiná společnost NSB), Green Cargo (dceřiná společnost SJ AB) a další (Hector Rail, Ofotbanen AS, Connex, LKAB…). Hlavní nádraží v Oslo mne na první pohled překvapilo svou multikulturností: kromě domácích Norů a cestujících ze všech koutů Evropy zde bylo také mnoho lidí afrického či asijského původu. Vstupní prostory a vestibul nádraží připomínaly spíše velkou obchodní pasáž než klasické pojetí nádraží, jak jej známe u nás.

Mě ale více zajímal provoz, a proto jsem se brzy přesunul na nástupiště. Byla neděle odpoledne a panoval zde čilý ruch. Zorientoval jsem se, postupně obhlédnul všechna nástupiště a patřičně vše zdokumentoval. Asi jsem vypadal trochu jako exot, když jsem stál na nejvzdálenějším cípu nástupiště, široko daleko nikdo, a horlivě fotil vše, co se na kolejích hýbalo. A co všechno se zde hýbalo? V příměstské dopravě se vyskytují obstarožní elektrické soupravy řady BM69 nebo moderní jednotky BM72. Vozbu rychlíků a osobních vlaků zajišťují elektrické jednotky BM70 a na expresy jsou nasazovány jednotky BM73 se zajímavým aerodynamickým designem. Ojediněle lze zahlédnout klasické soupravy tažené elektrickými lokomotivami El18. Nejvíce mne zaujaly rychlovlaky BM71 – u těch bych se chtěl krátce zastavit.

Vzhledem k tomu, že letiště je od města vzdáleno více než 60 km, vyvstal logický požadavek na rychlé a pohodlné spojení. Volba padla na elektrické jednotky řady BM71 (obdoba BM73), které provozuje společnost Flytoget. Během špičky spojují tyto rychlovlaky centrum s letištěm v desetiminutovém taktu, přičemž trasu dlouhou 65 km urazí za necelých 20 minut. Maximální rychlost dosahuje až 210 km/hod. Jedná se tak o jedinou rychlodráhu v Norsku; ostatní hlavní tratě označení rychlodráhy v žádném případě nevystihuje.

Po dvou hodinách strávených na perónech nádraží, patřičně uspokojen fotografickými úlovky a získanými informacemi, jsem se vydal zpět za přáteli. Po radostném shledání jsme vyrazili vstříc dalším zážitkům. Následující den nás čekala návštěva Norského železničního muzea v Hamaru.

Železniční muzeum v Hamaru

V Hamaru jsme se probudili do krásného slunečného rána a rozhodli se, že část dne strávíme prohlídkou železničního muzea. Norsk Jernbanemuseum je největším norským železničním muzeem. Bylo vybudováno a určitou dobu také provozováno soukromými osobami – železničními nadšenci. Teprve v nedávné době přešlo do státního vlastnictví, zejména kvůli finanční náročnosti provozu muzea. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že část železničního muzea je propojená s místním národopisným muzeem a skanzenem. Přátele jsem přesvědčil, že návštěva muzeí bude stát rozhodně zato, a tak jsme vyrazili všichni společně na prohlídku. Nejprve jsme si prohlédli skanzen a poté procházkou kolem jezera Mjøsa (největší norské jezero) dorazili do železničního muzea. Do větší části expozice byl vstup zdarma, pouze na konkrétních místech a atrakcích se platilo zvláštní vstupné.

Muzeum zahrnovalo velký otevřený areál na břehu jezera, s navzájem propojenými úseky a různými atrakcemi. Byla zde funkční modelová železnice v měřítku cca 1:4, stylová restaurace ve vagónu, úzkokolejná dráha o délce jednoho kilometru, několik hal s muzejními exponáty a venkovní expozice historických vagónů a lokomotiv. Celé muzeum bylo koncipováno jako příjemné místo pro rodinnou odpolední návštěvu. Protože jsem dosud nebyl v našem největším železničním muzeu v Lužné u Rakovníka, nemohu srovnat; v jedné věci ovšem Lužná vítězí na celé čáře: hamarské železniční muzeum nemá napojení na železnici! Areálem muzea prochází jak úzkorozchodná, tak normálněrozchodná trať – existují ovšem samy o sobě a vedou odnikud nikam. Z toho důvodu mi přišlo norské železniční muzeu tak trochu „mrtvé“.

Modelovou železnici v měřítku 1:4 představoval stometrový okruh, na kterém akumulátorová lokomotiva řízená krásnou slečnou strojvedoucí vozila na dvou vagóncích děti. I my jsme dostali povolení se (zadarmo) svézt a lze říct, že to byl pro všechny příjemný zážitek. Po projížďce jsme dorazili k první výstavní hale. V přístavku haly měla čestné místo největší norská parní lokomotiva, NSB 49c 470 „Dovregubben“. Bohužel stísněné prostory, ve kterých se tato mohutná parní kráska nacházela, neumožňovaly kromě detailů prakticky žádné kloudné focení. V hale pak byly vystaveny různé drezíny, motorové vozy, akumulátorová parní lokomotiva a stylové vozy, včetně královského vagonu.

Za první halou se nacházelo nástupiště na 750mm úzkokolejnou železnici. Její délka zahrnovala přibližně kilometr kolejí včetně několika výhybek, koncová nástupiště a tři repliky malých nádražíček na trati. V pravidelném časovém intervalu trať včetně zastávek projížděla souprava osobního vláčku v čele s parní lokomotivou. Jízdné na této dráze se platilo zvlášť a nebylo levné. Proto jsme nabídku na svezení odmítli a pokračovali dál po svých. Celá atrakce na mne působila trochu kýčovitě. Podél úzkorozchodné železnice jsme se vydali směrem ke druhé výstavní hale. Zde byly umístěny další exponáty – většinou norské parní lokomotivy, staré elektriky a vagony. Na konci areálu muzea leží třetí, největší výstavní hala, jejiž prohlídka ovšem opět vyžadovala samostatné vstupné. Vzhledem k jeho výši jsme i tento bod programu prohlídku zavrhli.

Protože bylo krásně teplo, návštěvu muzea jsme zakončili koupáním v přilehlém jezeře Mjøsa (teplota vzduchu 25, teplota vody 18 stupňů). Mimo jiné to byla naše první očista od chvíle, kdy jsme před třemi dny vyrazili z domova na cestu. Čistí, voňaví a příjemně unavení jsme vyrazili směrem na Lillehammer.

Dále na sever

Lillehammer

Městečko Lillehammer je pro většinu Čechů známý pojem — příznivci sportu vědí, že se zde v roce 1994 odehrávala velká část norských zimních olympijských her. Po této události zůstalo ve městě a okolí množství sportovišť, hal a sportovních areálů, které slouží dodnes. Pro mne samotného bylo město zajímavé tím, že se zde nachází, na norské poměry, celkem velká železniční stanice, ležící na frekventované trati Oslo – Trondheim. Zároveň slouží Lillehammer jako konečná stanice pro velkou část spojů z Osla. Naše skupina vyrazila prohlédnout areál skokanských můstků, zatímco já se vydal tradičně na nádraží.

Samotné nádraží mě z hlediska architektury zaujalo kombinací staré a nové, moderní budovy a dále faktem, že se zde nenachází žádný personál. Chyběl tu výpravčí, pokladní a nebyla zde žádná obsluha provozu – to vše ve městě, které má 25 tisíc obyvatel. Podle jízdního řádu jsem zjistil, co kdy pojede, a rozhodl se na několik spojů počkat a vyfotografovat je. Stanici jsem obešel dokola, našel vhodná místa a čekal. Během hodiny se mi podařilo zachytit expres (řada BM73) do Trondheimu, průjezd kontejnerové soupravy CargoNet (lokomotiva 14-2170) směrem na Oslo, odjezd a příjezd rychlíkové jednotky BM70 ze směru Oslo. Na jednokolejnou trať vcelku slušný provoz! Poslední BM70 byla v konečné stanici Lillehammer odstavována a bylo zajímavé sledovat, jak se posun na odstavnou kolej koná plně v režii strojvedoucího, včetně manuálního nastavování výhybek. Po setkání s kamarády, kteří mne na nádraží po dvou hodinách vyzvedli, jsme společně vyrazili do Trondheimu, vzdáleného asi 400 km a pak dále na sever.

Mo i Rana

Přibližně ve dvou třetinách cesty mezi Trondheimem a Narvikem se nachází město s poetickým názvem Mo i Rana (cca 25 tisíc obyvatel). Je to poslední velké město před severním polárním kruhem. Měli jsme zde krátkou zastávku, jež jsme využili k doplnění našich zásob a přípravě na překročení severního polárního kruhu. Bylo nádherné počasí a já si odskočil prohlédnout zdejší nádraží. Po zkušenosti z Lillehammeru mne nepřekvapilo, že se jedná o nádražíčko, kde se vedle nádražní budovy nachází jedno nástupiště, dvě průběžné koleje a jedna odstavná kolej. Kromě odstaveného pluhu pusto, prázdno. Nečekal jsem, že bych zde zachytil nějaký vlak, v čemž mě následně utvrdil pohled do jízdního řádu. Úsměvné bylo zjištění, že také na tomto mininádraží budují bezbariérový podchod. Nutno ovšem říci, že norská společnost velmi dbá na to, aby osoby tělesně hendikepované měly veškerý komfort a dostupnost služeb, stejně jako zdraví lidé. Z Mo i Rany nám zbývalo již jen nějakých 80 km k severnímu polárnímu kruhu.

Severní polární kruh

Na mapě magická kružnice o souřadnicích 66° 33’ severní šířky, ve skutečnosti prázdná pláň v zemi nikoho. Přesto jsme cítili vzrušení, když jsme se k tomuto místu blížili. Pro našince je překročení severního polárního kruhu velká událost — zejména při pohledu do mapy zjistíte, jak daleko od domova se v této chvíli nacházíte.

Severní polární kruh na norském území protíná pouze jediná silnice – hlavní cesta E6 vedoucí z Trondheimu úplně na sever země. Na průsečíku této silnice a severního polárního kruhu bylo vybudováno velké parkoviště s restaurací, obchodem s upomínkovými předměty, poštou, památníkem a vyhlídkou. Kromě toho široko daleko nic není, pouze neurčitá holá krajina s velmi řídkým osídlením. Ve stejném místě jako silnice E6 se také nachází železniční trať vedoucí z Trondheimu do Bodø. Doufal jsem, že spatřím na tomto místě také nějaký vlak a mé přání se mi splnilo: ačkoliv jsme již seděli v autě a odjížděli z parkoviště, v dálce jsem zahlédl blížící se nákladní soupravu. Přinutil jsem řidiče, aby zastavil vozidlo, vyskočil a pořídil několik záběrů. Podařilo se mi vyfotografovat průjezd nákladního kontejnerového vlaku CargoNet v čele s dvojicí lokomotiv řady CD66 severním polárním kruhem. Vzhledem ke zdejší řídké hustotě provozu to bylo opravdu štěstí. Naplněn radostí z tohoto úlovku jsem se těšil na další zážitky ze severního Norska. Čekal nás Narvik.

Za polárním kruhem

Po pěti dnech strávených putováním na sever jsme dorazili do přístavu Narvik. Ten se stal nejsevernějším místem naší cesty. V té chvíli jsme se nacházeli 3000 km severně od našeho domova. Město Narvik s 18 000 obyvateli patří k největším na severu Norska. Představuje důležitý přístav a průmyslové centrum severní části země. Během druhé světové války měl Narvik strategický význam pro zásobovací cesty v Severním moři, přepravu železné rudy ze Švédska do Evropy a proslul také výrobou těžké vody, potřebné pro pokusy s jadernou energií. V jeho okolí se proto svedly těžké boje při obsazování země německým Wehrmachtem a v závěrečné fázi války se Narvik stal místem velkých námořních bitev mezi nacistickými vojsky a spojenci při osvobozování Norska. V okolí Narviku tak nalezneme spoustu muzeí, památníků a památek na válečné období.

Já se do Narviku těšil zejména proto, že zde končí železniční trať Kiruna – Narvik. Ta byla vybudována pro přepravu železné rudy ze švédské Kiruny do zdejšího přístavu a je pověstná extrémně těžkými vlaky a výkonnými lokomotivami. V městském infocentru jsem si vyhledal mapu Narviku a vyrazil na obhlídku. Moje nadšení chladil vytrvalý déšť a velmi špatné světelné podmínky – zataženo, mlha, téměř šero. Takto jsem si Narvik nepředstavoval. Dorazil jsem na malé nádraží, kde právě přijel rychlík ze Švédska. Tento spoj má konečnou v Narviku, přijíždí dopoledne a v odpoledních hodinách se vrací zpět do Stockholmu. Po obhlídce čekárny, kde jsem objevil partu českých studentů, schovaných před deštěm a čekajících na vlak zpět do Švédska, jsem vyrazil podél kolejí směrem do přístavu. Nemohl jsem se dočkat. Asi po deseti minutách jsem dorazil na most, ze kterého bylo vidět kolejiště přístavu.

A opravdu tam byly! V kolejišti stály v celé své mohutnosti jedny z nejzajímavějších a nejsilnějších funkčních elektrických lokomotiv v Evropě – tříčlánkové DM3. Jeden stroj čekal na odjezd s prázdným vlakem do Kiruny, druhý posunoval na vykládce. Pravda, nejedná se o žádné krasavice, ale vzhledem ke své mohutnosti a síle udělají opravdu dojem. Zůstal jsem na mostě, dokud první souprava neodjela a poté jsem se vydal blíže k terminálu. Mou snahu ale překazily všudypřítomné zákazy vstupu, zamčené brány a ploty. Alespoň přestalo pršet; bylo však stále zataženo. Vydal jsem se proto zpět směrem k městu, kde mě čekal zbytek naší skupiny. Po cestě jsem zahlédl, že druhá souprava odjíždí z terminálu, našel jsem aspoň trochu slušné místo a pořídil dokumentační fotografie. I když počasí nepřálo, byl jsem rád, že jsem na vlastní oči mohl vidět lokomotivy DM3 ještě v provozu. Po čtyřiceti letech služby jsou nahrazovány moderními, ještě výkonnějšími lokomotivami IORE a je pouze otázkou času, kdy jejich aktivní služba skončí úplně.

Narvik byl nejsevernějším a nejvzdálenějším místem našeho putování a od této chvíle jsme se již vraceli zpátky, směrem na jih. Vydali jsme se na Lofoty, ale vzhledem k nepříznivému počasí, jsme program na lofotských ostrovech zkrátili a trajektem se přeplavili zpět na pevninu. Jeli jsme podél pobřeží a navštěvovali mnohá zajímavá místa. Velkým zážitkem pro nás bylo koupání v mořské zátoce 200 km za polárním kruhem. Využili jsme příjemného teplého počasí, našli krásnou písčitou pláž a osvěžili se plaváním v Norském moři.

Bodø

Město Bodø je konečnou stanicí tratě Trondheim – Bodø. Jedná se o nejseverněji položenou stanici norského železničního sytému. (Pozn.: Norský Narvik je sice výše, ale je konečnou stanicí švédské železniční sítě a s jinými norskými městy není železnicí vůbec propojen. Také dopravce LKAB/MTAB, provozující rudné vlaky, je švédská společnost). Železniční doprava je zde velmi řídká – z osobní dopravy se provozuje kromě lokálních spojů Fauske – Bodø pouze několik párů rychlíků denně do Trondheimu a do Mosjøen. Na trati je možné zahlédnout zastaralé lokomotivy řady Di4 v čele rychlíků a moderní dieselové jednotky BM93 jako lokální osobní vlaky. Nákladní doprava stojí na provozu kontejnerových vlaků společnosti CargoNet. Jejich vozbu zajišťují tři páry silných dieselelektrických lokomotiv řady CD66. Tyto stroje, konkrétně čísla 66 406 a 66 401, jsem měl možnost si prohlédnout na kontejnerovém překladišti při čekání na nakládku kontejnerů.

V Bodø jsme navštívili velmi zajímavé letecké muzeum s expozicemi vojenského a civilního letectví a vychutnali si koupání v aquaparku. Poté jsme vyrazili dále na jih, směrem na Trondheim. Protože hlavní silnici E6 většinu její délky kopíruje také železniční trať Bodø – Trondheim, měli jsme při cestování možnost obdivovat scenérii železniční tratě v krásné norské přírodě, včetně mnoha mostů a tunelů.

Cestou zpět

Flåmsbana

Zřejmě nejzajímavější, nejkrásnější a nejpopulárnější tratí v Norsku je úsek Myrdal – Flåm, tzv. Flåmsbana. Jedná se o odbočku z hlavní tratě Oslo – Bergen. Mohu-li srovnat, je to norská obdoba trati Tanvald – Kořenov. Dočtete se o ní ve všech norských průvodcích a je vyhledávanou turistickou atrakci. Jedná se o dvacetikilometrový elektrifikovaný úsek s nádhernými vyhlídkami, mosty, tunely a velkým převýšením. Na trati jezdí souprava historických vagonů B3 s dvojicí lokomotiv typu El17. Cesta tímto vlakem je velkým zážitkem a lze ji také zkombinovat v rámci zájezdu s cestou autobusem a lodí po fjordu Sognefjord (tzv. Norsko v kapse). Musím ale podotknout, že jízdné je velmi drahé, stejně jako všechny další atrakce a služby, které lze v Norsku nalézt.

Vzhledem k určitému zpoždění během našeho putování zbyl čas pouze na rychlou prohlídku stanice Flåm, nikoliv na plánovaný výlet podél tratě. Nádraží je sevřeno vysokými srázy fjordu s mnoha vodopády a raritou je jeho nadmořská výška – celé 3 metry nad mořem. Počáteční stanice Myrdal přitom leží ve výšce 866 m.n.m.! Vlak, který vjíždí do stanice Flam, zastavuje přímo v přístavu, prakticky na úrovni hladiny největšího norského fjordu Sognefjord. Je to opravdu úžasný pohled. Naše dojmy nám bohužel kazilo proměnlivé počasí; bylo zataženo a pršelo. Ve stanici Flåm se mi podařilo zastihnout, kromě odstavené posunovací lokomotivy Di 224 220, příjezd soupravy ze stanice Myrdal.

Nakkerud

Putování po Norsku se pomalu chýlilo ke konci a před námi byla poslední noc strávená v této zemi. Vybrali jsme si krásné místo u sladkovodního fjordu asi 50 km od Osla, nedaleko vesnice Nakkerud. Z místa jsem byl nadšen, jelikož asi 200 metrů od našeho tábora procházela elektrifikovaná železniční trať Oslo – Bergen. Bylo krásné pozdní odpoledne, slunce svítilo a já se rozhodl, že se vypravím k trati, abych pořídil několik posledních záběrů norských vlaků. S několika posledními plechovkami piva jsem se posadil u železničního přejezdu a čekal, co pojede. Takto jsem strávil u trati přibližně dvě hodiny a zatím jsem přemýšlel, co všechno jsem v Norsku viděl a zažil. Přitom jsem si uvědomil, že jako železniční fanoušek jsem rád, že žiji v Česku. Máme bohatou železniční historii, větší hustotu a pestrost železniční sítě, vyšší četnost spojů, rozmanitá hnací vozidla a obecně lepší podmínky pro fotografování. Já bych tedy neměnil.

Po dvou hodinách pivo došlo a stále nic nejelo. Trochu rozmrzelý jsem se vrátil do tábora s nepořízenou. Později jsem zjistil, že po spuštění signalizace na přejezdu stihnu doběhnout ke kolejím a ještě se mi podaří vyfotit vlak. Takto jsem k večeru a následující den ráno několikrát sprintoval k trati a podařilo se mi několik souprav zachytit: zdvojenou jednotku řady BM73 na expresu Oslo – Bergen a nákladní kontejnerový vlak společnosti Hector Rail v čele s lokomotivou 161.106-0, na cestě do Bergenu a zpět.

Závěr

Následující den jsme vyrazili na zpáteční cestu a po 35 hodinách jízdy jsme 18. srpna 2007 šťastně dojeli domů. Na cestách jsem strávili 15 dní a ujeli jsme celkem 7600 km. Z dovolené jsme se vrátili spokojení, nadšení a plní zážitků. Měli jsme štěstí na dobré počasí a dobrou partu, se kterou jsme prožili dva společné týdny. Na zážitky z dovolené v Norsku vzpomínáme dodnes; dva týdny strávené v této zemi jsou však velmi málo na to, abyste ji dokonale poznali. My jsme měli možnost alespoň „nahlédnout“ a „ochutnat“. Případným zájemcům o cestování do této nádherné země bych na závěr sdělil několik mých postřehů:

Norsko je nádherná a čistá země. Hlavními důvody cestování do Norska jsou turistika, cyklistika, rybaření, zimní sporty a poznávání přírodních krás. Norsko je velmi pestré, najdete zde fjordy, jezera, vodopády, ledovce, hory, divokou přírodu, ale i krásné pláže u moře.

Nejvýhodnější variantou cestování je vlastní automobil. Jste flexibilní, nezávislí, ve více lidech vychází náklady na dopravu velmi příznivě. Cesta je daleká, vezměte s sebou opravdu dobré přátele. Buďte tolerantní a pozor na „ponorkovou“ nemoc!

Norsko má nejvyšší životní úroveň na světě; je to ale drahá země – ceny zboží a služeb jsou zde velmi vysoké. Potraviny lze zakoupit nejvýhodněji v supermarketech nebo diskontech (REMA1000, KIWI, apod.), ale je vhodné si vézt potraviny s sebou – ušetříte. Nepočítejte se stravováním v restauracích.

Všude se platí, vaše náklady na cestu výrazně navýší poplatky za trajekty, mýtné za průjezdy mostů a tunelů a drahé vstupné všude tam, kde je něco zajímavého k vidění.

Spokojenost z dovolené velkou měrou závisí na počasí. Tato veličina se nedá ovlivnit, buď vyjde nebo ne. Připravte se na to, že počasí v Norsku je proměnlivé!

Norsko nabízí mnoho možností ubytování, od hotelů po kempy, záleží na financích a požadavcích na pohodlí. V celé zemi lze také stanovat „nadivoko“, za dodržení určitých podmínek. Velkou výhodou a pomocí při cestování jsou velmi dobře udržované odpočívky se sociálním zázemím a hustá síť infocenter s širokou nabídkou letáků a propagačních materiálů.

Připravte si itinerář a naplánujte si časový plán cesty. Dohodněte se předem, kam pojedete a co chcete vidět. Improvizovat se dá vždycky, ale pamatujte, že štěstí přeje připraveným.

Výhodou je znalost jazyků, nejlépe angličtiny. Norové jsou obecně příjemní a milí lidé. Dodržujte dopravní předpisy a hlavně rychlosti, pokuty jsou velmi drahé (nejvyšší v Evropě) a policisté naprosto nesmlouvaví (bohužel vlastní zkušenost).

Pro zájemce o fotografování železnice nabízí norská železniční síť nádherná místa a scenérie. Chce to ale velkou trpělivost, dostatek času a kamarády mající pochopení. A samozřejmě štěstí na počasí. ´Profi´ focení lze ale skloubit s dovolenou velmi těžko.

Toužíte po dobrodružství? Chcete vidět krásnou krajinu, úžasnou přírodu, poznat zajímavé lidi? Počítáte s nepohodlím? Vydržíte jíst dva týdny veku se salámem a ohřívané konzervy? Jste připraveni na to, že budete spát po dva týdny ve stanu/na sedadle auta/na podlaze auta? Těšíte se, že se pár dní po sobě neumyjete? Jste trpěliví a tolerantní?

Pokud jste zodpověděli na všechny otázky ANO, pak je dovolená v Norsku to pravé pro vás. A já vám mohu z vlastní zkušenosti slíbit, že prožijete dovolenou, na kterou dlouho nezapomenete.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .