0
0

Po delší době jsem zase při brouzdání internetem navštívil stránky maďarské nízkonákladové letecké společnosti Vizz Air. A dopadlo to jako obvykle! Opět jsem narazil na lahůdku, které zkrátka nešlo odolat. Uznejte sami, že zpáteční letenky z Prahy do Norska za necelou tisícikorunu, navíc na začátek srpna, by byl hřích nekoupit.

A tak jsme si s manželkou Gábinou mohli splnit náš malý cestovatelský sen (velkým snem je Island). Potom už jenom zbývalo přemluvit dědy a babičky, aby nám na prodloužený víkend pohlídali potomstvo, nakoupit zásoby potravin, vyměnit peníze, sestavit itinerář a byli jsme připraveni vyrazit…

Do Prahy jsme to vzali autem a jelikož nechceme podporovat lichvářské ceny parkování na letišti Ruzyně, přemýšleli jsme, kde ho nechat. Chvíli jsme zvažovali nabídky soukromých parkovišť v okolí letiště, které finančně vycházejí přece jenom o něco rozumněji, ale nakonec jsme se rozhodli odstavit auto v Praze na sídlišti Na dědině, které je k letišti asi nejblíže. Toto řešení se nakonec ukázalo jako dobré. Na sídlišti je dostatek parkovacích míst, jsou zdarma a autobusové spojení s letištěm je časté a rychlé.

Před vstupem na palubu letadla proběhla poměrně přísná kontrola rozměrů příručních zavazadel, kterou jsem do té doby zažil snad jenom v Anglii. My jsme byli v pohodě, neboť jsme si k letenkám poctivě přikoupili jedno zavazadlo k odbavení, do kterého jsme dali stan, spacáky a věci na táboření. Do letadla jsme si tedy brali jenom malé batůžky, které předepsané limity splňovaly. Našli se však i koumáci, kteří chtěli pronést kufry a krabice, jenž se do kontrolního boxu ani při nejlepší vůli (a použití značného násilí) vejít nemohly. V tom vynikli zejména dva starší vietnamci, jejichž zavazadla měla rozměry nejméně dvojnásobné. Nejprve to chtěli vyřešit několika větami typu „neumíme česky, to dobrý šéfe“, ale pracovník letiště byl neoblomný. Nakonec museli za každé zavazadlo zaplatit asi čtyřnásobek ceny, kterou jsme my platili na internetu. Zajímavé je, že při zpáteční cestě z Norska rozměry příručáků nekontroloval nikdo…

Samotný let proběhl bez problémů a turbulencí, Gábina si ho však přesto moc nevychutnala, neboť jí výšky nedělají dobře (překonala se jenom kvůli vysněnému Norsku). Pytlík na zvracení ale nakonec zůstal prázdný 🙂 Na letišti Sandefjord Torp (asi 120 km jižně od Osla) jsme přistáli o půl desáté večer. Na toaletách jsme si nabrali do prázdných pet lahví vodu a zamířili z letištní budovy do nedalekého lesa, hledat místo na spaní. Potkali jsme zde dva kluky z Rokycan, kteří dělali to samé. Po chvilce jsme (již za drobného deště) našli palouk, kam se náš i jejich stan bez problémů vešly. Kluci říkali, že přiletěli na týden a zítra se přesunou autobusem do Bergenu. My měli v plánu pěšky prozkoumat poloostrovy a fjordy v okolí letiště a také dvanáct kilometrů vzdálené město Sandefjord. Doma jsme si pohrávali i s myšlenkou na návštěvu Osla, ale jenom do chvíle než jsme zjistili, že by nás cesta tam vyšla dráž než celá letenka.

Stanování ve volné přírodě je v Norsku zcela bez problémů. Platí zde totiž právo allemansrett, které umožňuje volný pohyb po krajině a využívání přírodních zdrojů pro vlastní potřebu. Každý tedy může stanovat kdekoli a kdykoli, maximálně však dvě noci na stejném místě a ve vzdálenosti min. 150 metrů od nejbližšího obydlí. Stejná zásada platí i pro vstupování na cizí pozemky, koupání v cizích vodách a plavení v člunu. Vždy se však musí dodržovat základní pravidlo: nerušit a neničit.

Po nočním dešti nebylo ráno ani památky a tak jsme hned vyrazili k našemu prvnímu cíly, kterým byl 13 km vzdálený ostrov Nattholmen. Ještě předtím jsme však na letišti zdarma získali podrobnou mapu celé oblasti, což se následně ukázalo jako klíčové, protože naše navigace nepracovala v pěším režimu zcela správně. To se projevilo hned na začátku túry, kdy jsme si kvůli ní zbytečně zašli nejméně dva kilometry.

Během dopoledne se počasí stále zlepšovalo a tak se šlo hezky. Provoz na silnicích byl minimální a vesnice vypadaly jako opuštěné. Vůbec jsme nechápali, kde všichni Norové v sobotu vlastně jsou. Mírně zvlněná krajina s lesy, poli a jablečnými sady, hodně připomínala tu naši. Bohužel nám brzy začala docházet voda, které jsme s sebou měli jenom něco přes dva litry. Vzhledem k tomu, že zde na venkově nejsou vůbec žádné obchody či benzínové pumpy, museli jsme o ni požádat u jednoho z rodinných domků. Gábina to se svojí angličtinou hravě zvládla a starší Nor nám ochotně láhev naplnil až po okraj.

Čím více jsme se blížili k pobřeží, tím více se měnil i ráz krajiny. Když jsme konečně dorazili na ostrov Nattholmen, který je s pevninou spojen mostem, připadali jsme si spíše jako někde v Řecku nebo v Chorvatsku. Vzduch voněl mořem a voda byla průzračně čistá. Pobřeží bylo hodně skalnaté, po skálách se však dalo chodit a byly odtud krásné výhledy na fjord. To bylo něco pro moji duši fotografa! Zatímco se manželka na jedné ze skal uvelebila k odpočinku, já běhal po celém jižním cípu ostrova a pořizoval jeden snímek za druhým. Když jsem se dostatečně vyblbnul, začali jsme přemýšlet, jestli na tomhle nádherném místě přespat anebo ještě popojít na poloostrov Osteroya, který byl naším dalším cílem. Jelikož dle předpovědi mělo celý zítřek pršet, rozhodli jsme se že to odťapkáme raději dnes, dokud je hezky. Ještě předtím jsme si však na pobřeží uvařili pozdní oběd, v místním kempu doplnili zásoby vody a vykoupali se v nádherně teplém moři.

Cesta na Osteroyu už byla fyzicky docela namáhavá. Jednak bylo hodně teplo, nohy nebyly první den ještě rozchozené a taky batohy něco vážily. Byli jsme hodně rádi za supermarket REMA 1000, který nás překvapil v jedné zatáčce na předměstí Sandefjordu. Vyjma vody a Coca-coly jsme nakoupili také chleba, čokoládu a jablka. Norsko je opravdu drahé, za těchhle pár věcí jsme platili přes sto norských korun. Potom jsme pokračovali ještě asi tři kilometry směrem k západnímu pobřeží Osteroyi, kde jsme se už za šera, zcela vyčerpaní, utábořili na pěkném místě v lese.

V noci pršelo a provazy vody nepřestaly padat z nebe ani ráno, ba ani dopoledne. Všechno špatné je však pro něco dobré a tak jsme si lenošili ve stanu a zotavovali se z předešlého náročného dne. Když jsme to počítali, vyšlo nám, že jsme ušli celkem skoro 30 kilometrů! Během odpočinku ve stanu nám však opět začala docházet voda. Gábina však problém bez zaváhání vyřešila a nachytala do ešusu dešťovku stékající po nedaleké skále. Pravda je, že měla nažloutlou barvu jako…, no řekněme že měla barvu spadaného listí 🙂 Čaj z ní však chutnal znamenitě.

Okolo třetí odpoledne déšť konečně ustal a my se vydali na průzkum okolí. Zjistili jsme, že spíme kousek od rozsáhlého skalního útvaru, ze kterého je krásný výhled na počátek Mefjordu a řadu ostrůvků. Na jednom z nich se dokonce pásly ovce a jejich bečení doléhalo až k nám. Poté jsme se vrátili zpět a sešli po značené pěšině dolů na pláž. Tráva zde měla sytě zelenou barvu jako někde v Irsku. Byli jsme tu samozřejmě sami. Ve vodě jsme objevili několik medúz a bavili se jejich fotografováním. Asi po dvou hodinách jsme zjistili, že nebe nad námi už není šedé ale modré a že začíná vykukovat sluníčko. Celý fjord se doslova rozzářil barvami a my před sebou měli obrázky jak z nějakého katalogu cestovní kanceláře. Jelikož jsme chtěli, aby to tu po nás zůstalo ještě hezčí než před námi, posbírali jsme pár odpadků které vyplavilo moře a vyrazili zase nahoru na skály, odkud byl pohled ještě hezčí. Stihli jsme to akorát, neboť asi po patnácti minutách se sluníčko zase schovalo a nebe opět zahalily mraky. Těch patnáct minut pohledu na členitý Mefjord zalitý sluncem však patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsme kdy viděli. Slovy to ani nelze popsat. Do fotogalerie záměrně dávám dva snímky pořízené ze stejného místa: jeden bezprostředně po dešti a druhý za svitu slunce. Na nich člověk nejlépe pochopí, jak je důležité mít v Norsku štěstí na počasí…

Poslední noc jsme přespali na stejném místě jako tu předchozí, ráno sbalili stan a vyrazili do centra třicetitisícového Sandefjordu. Byli jsme už úplně bez vody a tak jsme si nejprve udělali zastávku v supermarketu, doplněnou o romantickou snídani na parkovišti u popelnic 🙂

Ve městě jsme si nejprve prohlédli přístav a čtvrť Bjerggata, která je tvořena typickými dřevěnými bíle natřenými domy z 19. století. Velmi se nám líbil i Hvalfangstmonument, což je jakýsi památník věnovaný rybolovu. Na něj hned navazuje park s umělým jezírkem a množstvím laviček. Potom jsme se šli zeptat do budovy bývalých lázní, v níž sídlí informační středisko, odkud a jak často jezdí autobusy na cca 12 kilometrů vzdálené letiště. Paní nám však vysvětlila, že s letištěm není z města žádné přímé spojení. To mě docela překvapilo, neboť jsem ze svých cest zvyklý, že k prvnímu většímu městu vždy funguje z letiště pravidelná kyvadlová doprava. Paní nám ukazovala, že máme jít na vlakové nádraží, dojet na jakousi stanici a tam přestoupit na autobus jedoucí na letiště. To se nám zdálo hodně komplikované a hlavně jsme se báli, že bychom s naší nulovou znalostí norštiny mohli dorazit někam úplně jinam, než jsme chtěli. Rozhodli jsme se proto, že raději půjdeme pěšky. Ještě předtím jsme však chtěli navštívit Velrybářské muzeum a velrybářskou loď Southern Actor, která byla postavena v roce 1950 a je stále funkční. Vstupné na loď činí 55 norských korun, stejnou částku je nutné zaplatit i za lístek do muzea. My jsme však z informací na internetu věděli, že existuje i kombinovaná zvýhodněná vstupenka za 80 NOK. Jako první jsme se vypravili na prohlídku lodě. Zde jsme však zjistili, že kombinovaný lístek prodávají nelogicky pouze v muzeu, které je vzdáleno asi 500 metrů. Na lodi lze koupit pouze lístek na loď.

V muzeu jsme byli téměř sami. Expozice není příliš rozsáhlá, ale za návštěvu rozhodně stojí. Je to jediné velrybářské muzeum v Evropě. Nejvíce se nám líbila obrovská velrybí kostra, která zabírá značnou část hlavní haly. Z muzea jsme se vrátili zpět k lodi Southern Actor, jejíž prohlídku můžeme doporučit. Návštěvník si loď může prolézt úplně celou, od strojovny až po kapitánský můstek. S manželkou jsme se ale shodli, že v miniaturních, depresivně tmavých kajutách v podpalubí, bychom rozhodně spát nechtěli.

Poté už nás za krásného počasí čekala jenom cesta na letiště. Po ujití několika kilometrů u nás zastavilo auto se sympatickou Norkou, která nás chtěla svést, protože měla namířeno ke stejnému cíly. S díky jsme však odmítli, neboť jsme to chtěli dojít po svých a završit tak naše pěší putování touto krásnou zemí. Je jisté, že jsme tu nebyli naposled!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .