0
0

DEN 10 – pátek 11.7. POZDRAVY Z DOBY LEDOVÉ

Na lodičce k ledovci / Pozor, padající kameny / Ledovcové jezero uchvátilo / Spíme opět u fjordu

trasa: Sogndal – Gaupne – Nigardsbreen – Styggevatnet – Gaupne – Luster

ujeto: 195,7 km (z toho samotný přesun 59 km, odbočka k ledovcům 108 km a zajížďka na nákup 29 km)

spotřeba: 7,3/100 km

čas přesunu: 10:30 – 19:00

počasí: dole polojasno, oblačno, přeháňka 17-20°C, nahoře zataženo, větrno, 14°C

nocleh: Dalsoren Camping, 700 NOK

Naše dnešní chatka měla tu zvláštnost, že v rámci vyšší exkluzivity pobytu do už takto malé ložnice vestavěli záchůdek. Takže ten, kdo ležel na jedné z postelí a přitočil se ke stěně, byl cca 10 centimetrů od toho, kde zrovna seděl na míse. Samozřejmě přes tenkou dřevěnou stěnu. Otázka, pro koho z těch dvou to bylo příjemnější… Než jsme vyjeli, sledovali jsme s půlkou kempu jako na divadle, jak řidič dodávky nešikovným couváním likviduje dřevěný plotek. A jak se do něj zapletl, likvidoval pořád víc.

V Sogndalu jsme čepovali za 12,66 NOK/l, což byla na zájezdu asi nejnižší cena, při aktuálním kursu 3,00 Kč/NOK to celkově vyšlo na 38 Kč/l. Jak známo, v Norsku je dlouhodobě nejdražší nafta v Evropě, což pro nás toto léto ale taková změna nebyla, protože ceny v Česku se v tu dobu pohybovaly kolem 35 Kč/l. Jinak rozpětí cen je i v Norsku celkem velké, nejdražší naftu jsme viděli za 14,92 NOK/l, tj. 45 Kč/l. Podél maličkého Barsnesfjordenu jsme pokračovali severovýchodně a v Gaupne odbočili z hlavní silnice 55 na vedlejší 504. Ta nás vedla k Jostedalsbreenu, což je ledovec, který známe už z minulé expedice, ovšem z jiné strany.

Jostedalsbreen je největší ledovec pevninské Evropy, má plochu 487 km? a nejvyšší bod dosahuje 2083 m.n.m. Jednotlivá ramena či splazy tohoto centrálního ledovce mají svá specifická jména. Takže zatímco minule jsme ze severu poznávali Brigsdalsbreen, letos jsme z východu chtěli atakovat Nigardsbreen. Před ním ve vesničce Nigard je muzeum, jedno ze tří v ledovcovém národním parku. Samozřejmě jsme nemohli odolat, muzea nejrůznějšího druhu – to je něco pro náčelníka. Kromě běžných ledovcových exponátů nás zaujal rotoped, na kterém jsme si mohli vyzkoušet, kolik jsme schopni vyrobit energie. Na elektrárnu to nebylo.

Ledovec se pohledem jeví celkem nedaleko a váhal jsem, zda k němu hned od muzea nejít pěšky. Ale jak bych byl opět naivní, tady ty ledovce se zdají vždycky blízko, ale přitom jsou úplně jinde, mnohem dále. Několik kilometrů jsme popojeli až k jezírku Nigardsbrevatnet a tam silnička končila. Protože se naskytla možnost lodičky, dohodli jsme se, že tam po vodě a zpět po souši. Byli jsme prvními ve frontě a zaujali tedy místečka s nejlepším výhledem. Loďka ale nevedla až k ledovci, ještě asi kilometr se muselo pěšky.

Asi dvacet metrů před samotným Nigardsbreenem jsou vizuální zábrany ze zákazem přístupu k ledovci, prý je to „dangerous“. To nás poněkud zaskočilo, protože takovou cestu vážíme a teď abychom čumákovali z dvaceti metrů a ani si nešáhli?! Po prvotním nesmělém rozhlížení se (hlídá to tu snad někdo? a co na zákaz praví ostatní?) a oťukávání přepážkového lanka jsem ho v jednom povislém místě jakoby nenápadně překročil a rodina mě následovala. Bílomodrou masu ledu jsme si tedy mohli zkusit na vlastní ruce. Na fotkách jsou ledovce takové jako že normálka, ale přímo u něj člověk pociťuje takovou zvláštní, pravěce posvátnou úctu… V levé části se nahoru vydávaly výpravy se speciálním vybavením. Naše děti se jen otřásly strachem a děsem z hrozícího fyzického výkonu, byť ve skupinách byly děti i mnohem menší. No jo no, aspoň ušetříme.

Ledovci i jeho muzeu jsme věnovali dlouhý čas, 3,5 hodiny. To ale neznamenalo, že pojedeme zpátky dolů a pryč. Naopak – vydali jsme se silničkou dále na severovýchod, pojedeme až na její konec. Cesta to byla hodně naturalistická. Ačkoli jsem se v norských tunelech cítil bezpečně, tak tady v jednom moc ne. Působil hodně neudržovaně, sem tak nějaký popadaný kámen a tma jako v řiti. Podvědomě jsme se v autě přikrčili, kdyby náhodou… Silnička se dále hodně zvedala a kolem nás poměrně příkrý, několik set metrů vysoký skalnatý svah s uvolněnými obřími kameny. Tady by značky o padajících kamenech ani neměly smysl a zbytečně by stresovaly. Po 18 km od muzea jsme vystoupali až do výšky 1200 m.n.m., před námi obří kamenitá hráz a za ní dvojice ledovcových jezer Styggevatnet a Austdalsvatnet.

Udělali jsme procházku po hrázi a hltali syrovost ledovcové krajiny. Byl jsem tou atmosférou doslova unešen a až tady jsem si uvědomoval nespoutanost, ryzost a sílu zdejší přírody. Lidi tu sice uměle vybudovali hráz, ale jinak je to naprosto svoje, přírodní a nevyumělkované. Tady padnout dolů a utopit se, ani tě snad hledat nebudou… Napadalo mě, proč tu kromě tři jiných lidí a nás nejsou žádní turisté. U Nigardsbreenu jich bylo desítky, spíš stovky, a tady nic. Tam je to takové povinné, muzejní, tady takové zapadlé a více přírodní, o to větší zážitek to pro mě byl.

Bylo 5 hodin, bylo jasné, že teď už fakt sjedeme dolů a najdeme chatu. Podél Lustrafjordenu je jeden kemp za druhým, takže v jednom z nich, v obci Luster, nám kývli yeees. Protože naše zásoby vykazovaly jisté mezery, zajel jsem s dětma zpátky do Gaupne nakoupit… Jsme u nejsevernějšího ramene nejdelšího norského fjordu – Sognefjordenu. A možná i naposledy i fjordu? Dál už hory a pak na sever, kde jsou jen takové malé fjordíky.

DEN 11 – sobota 12.7. U OBRŮ V PŘEDPOKOJI

Jotunheimen, střecha Norska / Poprvé obědváme / Konečně sobi / V 1840 m.n.m. / Koncert Martyny zrušen

trasa: Luster – Skjolden – Røysheim – Juvasshytta – Raubergstulen

ujeto: 101,2 km (z toho samotný přesun cca 81 km a vyjížďka do hor 20 km)

spotřeba: 10,6/100 km

čas přesunu: 11:30 – 17:00

počasí: ráno dole oblačno 18°C, nahoře zataženo, déšť 11°C, odpoledne 14-17°C

nocleh: Raubergstulen, 800 NOK

Dopoledne jsme dokončili ojetí Lustrafjordenu a spočinuli v obci Skjolden. Tady jsme na samotném konci fjordu, ale především na úplném konci celého hlavního Sognefjordenu. Ten je nejdelším v Norsku, ale také druhým nejdelším na světě, po nějakém grónském. Dosahuje největší hloubky 1308 metrů a až sem, do téhle vesničky, má délku 205 kilometrů! On má samozřejmě mnohem více ramen, ale právě tady se zařezává do pevniny nejdále. Skjolden je zároveň vstupní branou do nejvyššího norského pohoří, do Jotunheimenu. Takže nyní se z 0 metrů nad mořem dostaneme během pár chvil do cca 1500 m.n.m. a pod dvaapůltisícové hory.

Jotunheimen znamená česky „Domov obrů“. Více jak 250 vrcholů tu dosahuje výšky nad 1900 m.n.m., nejvyšší hora se jmenuje Galdhopiggen s 2467 m.n.m. Velká část pohoří na ploše cca 4000 km2 je zároveň národním parkem. Po absolvování serpentin, kde se průměrná spotřeba hondy vyšplhala na 12,5 l/100 km, jsme se dostali na několik kilometrů dlouhý, celkem rovných úsek. Právě tady se začala rozprostírat ta očekávaná panoramata. Počasí nahoře se dost zhoršilo, nejen že nižší eplota, ale především začalo nepříjemně pršet. To mi však samozřejmě nemohlo zabránit k častým fotografickým výpadům. Škoda jen, že objektiv foťáku nemá stěrač.

Na jednom centrálním parkovišti jsme to odstavili a k velkém jásotu dětí šli ven všichni. Poběhali jsme něco po pláních, nechali se ošlehat větry i dešti a jen jsem musel litovat, že pro focení záběrů do turistických průvodců je příliš temno. Ale zase lepší komplikovaná mračna než trvalé zataženo. Na konci této rovné části jsme zastavili u chaty „Sognefjell Turisthytte“. Povidám – ještě jsme neobědvali v restauraci (vlastně – my jsme zatím vůbec neobědvali, vždy přišla rovnou večeře), tak to tady zkusíme napravit. Výběr tam neměli největší a nejednalo se o žádné speciality, ale zase to moc nestálo. V Norsku i obyčejná hlavní jídla nestojí pod 300 našich korun.

Poté už se cesta začala svažovat do údolí, ale pěkný vodopádek znamenal další zastávku. Takových je tu spousta, takže nemají ani své názvy. Terka byla z předchozí ovesné kaše tak unavená, že zůstala v autě. Klouček měl naopak síly dost, šplhal nahoru po individuální trase, až se ocitl nebezpečně vysoko. Vystresovaná Marťa nevěděla, zda na něj křičet, ať jde rychle dolů, nebo ho uklidňovat, ať v klidu vyčká pomoci. Celé údolíčko působilo velmi jarně, seshora tudy stékal tající sníh. Terka z auta vylezla až na dalším stanovišti, kde jí nalákala trampolína.

Měl jsem v úmyslu použít některou z odboček doprava a vjet co nejvýše a co nejblíže jotunheimenským velikánům. To jsme udělali ve vesnici Røysheim, kde navíc odbočovací cedule slibovaly nahoře nějaké ubytování. Chatová osada „Raubergstulen“ mě zaujala na první pohled. Hodně jsem si přál, aby to tady vyšlo. Vyšlo. Špica prostředí ve výšce 1000 m.n.m. A panečku, ta chata! 800 NOK sice byla jedna z těch vyšších cen, ale za to jsme dostali nádherné a prostorné bydlení. Dominantou byla obývací místnost s krbem a kuchyňským koutem. K tomu celkem tři ložničky (dvě dole, jedna nahoře), v průměru 0,75 ložničky na obyvatele. Moc jsme toho v chatce nepobyli, neboť jsem záhy všechny zase zahnal do auta, ještě máme nějakou práci, musíme nahoru do oblak.

Zaplatili jsme mýto 85 NOK, překonali závoru a stoupali do těch nejvyšších poloh. Taďa zahlédl první norské sobí stádo. A to už byl nějaký zážitek, vždyť i proto jsme sem jeli! Cestou nahoru jsme sobů potkali stovky. Je zvláštní, že se jim líbí na tak kamenitém povrchu, vždyť se jim v tom musí špatně chodit. Asi mezi kameny rostou ty nejlepší lišejníky… Po 10 kilometrech jsme přijeli na náhorní plošinku s chatou Juvasshytta. Ta už je v pořádné výšce – 1840 m.n.m., což byl i nejvyšší bod, kam jsme se na expedici dostali. Nad plošinou se zvedají nejvyšší vrcholy Norska včetně samotného Galdhopiggenu. V chatě jsme chtěli dát kávu, čaj, ale vypadala nehezky, tak nějak cigánsky, a snad ani pro normální turisty nebyla určena. Ubytovna pro dělníky? Co by tu dělníci dělali? Rekonstruují sjezdovky?

Doma jsme dali už po několikáté kroket a aby bylo i nějaké zpestření, náčelník vymyslel pěveckou soutěž N-Factor, po vzoru X-Factor a N jakože Norsko. Úkolem bylo nejprve zhotovit atraktivní zvací plakáty a udělat si vlastní promo. Taďa upoutával na koncert tajné agentky Kim Possible, Terka byla imaginární Ashly Karny z High School Musical, Martina si dala umělecké jméno Martyna a lákala na Vzpomínkové songy. Já alias Tom Jones se vytasil s koncertem Sex Bomb. Jenomže bohužel – k samotným koncertů už nedošlo, Martyna náhle onemocněla a šla si lehnout. Inu, v tak oslabené sestavě to postrádá smyslu, takže s Ashly, mojí nejvěrnější soupeřkou, jsme šli zase mastit kroket.

DEN 12 – neděle 13.7. MNIŠI Z RUKOU MIMOZEMŠŤANŮ

Benzínky v neděli otevřeno / Malí Vikingové / Rondane bez mlhy / Bílí mniši / Přichází okluzní fronta

trasa: Raubergstulen – Lom – Otta – Rondane – Kvitskriuprestene – Furuhaugli

ujeto: 177,2 km

spotřeba: 7,2/100 km

čas přesunu: 11:45 – 18:30

počasí: poledne v údolí polojasno 20°C, v Rondane oblačno 12°C, večer zataženo 13°C

nocleh: Furuhaugli Turisthytte , 740 NOK

Už uschopněná Martyna (šlo jen o nějakou rychlou virózu) ráno vstala a byla dokonce tak zdravá, že vzala Taďu a vyběhla s ním na nedaleký kopec. My s Terkou – no opět kroket, je potřeba formu průběžně zlepšovat… Odjížděli jsme až před polednem, jakýpak spěch, na Nordkapp a do Laponska ještě tisíce kilometrů. Stále po silnici č. 55, vpravo stále Jotunheimen, ale to jsme jen mohli tušit, protože přes svahy u silnice už do dáli nebylo vidět.

Brzy jsme přijeli do známé osady Lom. Bydlí tady jen 700 obyvatel, ale je to významné centrum oblasti s rozvinutým turismem. Povinnou sestavou pro každého návštěvníka je především kostel, původně ze 13. století. Ročně ho prý navštíví 150 000 lidí. V Lomu je i spousta jiných atrakcí a muzeí, ale my jsme se jen tak prošli a skončili v krámku s turistickými potřebami, kde děti musely pózovat ve vikinských helmách… Nějak jsme si včera neuvědomili, že dnes bude neděle, takže jsme se nevybavili žádnou potravinou. V Norsku se neděle v obchodech poctivě dodržují. Naštěstí benzínky fungují stále, takže jsme na jedné lomské pumpě napakovali „obědovými buchtičkami“.

Pokračovali jsme po silnici č. 15 kolem řeky Otty a tenhle úsek cesty byl vcelku nudný. Silnice, řeka, žádné meandry, žádná převýšení. Tudy, ale v opačném směru, jsme pár kilometrů jeli i před čtyřmi lety – aspoň jsem rodince ukázal, ve kterém kempu jsme tenkrát spali. Na řece Otta leží městečko Otta. Podle vzoru Ústí nad Labem by se řeklo Otta nad Ottou. To je významný silniční bod, kde se stýká cesta od Jotunheimenu s hlavní norskou severojižní tepnou, E šestkou. Kdybychom v autě zase pociťovali krizi jako před pár dny, tady by to bylo celkem jednoduché – jeli bychom doprava na jih, za chvilku Oslo a pak celá Evropa včetně Lipůvky. Ale u nás vládla totální nedělní pohoda, takže jsme zabočili doleva a směr sever. Ovšem nikoli ještě zrychlený přesun, čeká nás Rondane. Tedy jedno z nejznámějších a nejvyšších norských pohoří.

Před čtyřmi lety jsme z Rondane viděli jen pustou mlhu. Tentokrát bylo počasí mnohem příznivější, a tak jsme po zaplacení mýta mohli vyjet nahoru až k samotné hranici národního parku. Na parkovišti vybírali poplatek až nad 60 minut, řekli jsme, že se zdržíme asi hodinu. Rondane je nejstarší norský národní park a oproti Hardangerviddě či Jotunheimenu zaujímá mnohem menší plochu. Hory jsou docela vysoké, deset vrcholů jsou dvoutisícovky, tou nejvyšší je Rondeslottet s 2178 m.n.m. Mezi nejvyššími kopci je ovšem náhorní plošina, takže jsme šli procházkou v podstatě po rovině a bez zadýchání, což pro naše elitní turistické družstvo bylo to pravé. Když se malinko pokazilo počasí a začalo pršet, zrychlili jsme návrat k autu a skoro se vešli do 60 minut.

Cestu zpět jsem zvolil alternativní. Mezi stromy u řeky jsem si všiml malého parkovišťátka. To sem jakoby nepatří, takže tady asi bude nějaká turistická atrakce. Našli jsme směrovku s nicneříkajícím složitým textem „Kvitskriuprestene“ a vydali se po ní netuše za čím. Protože tentokrát žádná plošina, ale lesem a do prudkého kopce, Taďa naříkal a dokonce vyhrožoval. Musel jsem ho nalákat, že tam nahoře je opravdu něco, co v životě neviděl a z čeho bude nadšením bez sebe. A copak to bude, že? A – byl to přírodní útvar zvaný Kvitskriuprestene – Bílí mniši nebo Bílí kněží. Pro větší atraktivitu místa jsem dětem napovídal, že je to dílo mimozemšťanů. Což zaujalo známou ufoložku Terku. Klouček na to neskočil – sice souhlasil, že to nevzniklo samo, ale udělali to prý lidi, aby turisti měli nějakou atrakci.

Co jsem o Bílých kněžích našel na webu: Světlé pyramidy jsou vytvořeny z měkkých usazenin, které ve zdejším údolí zanechal ustupující ledovec. Zdejší usazeniny obsahují kromě jemnozrnných písků a jílů také množství valounů různé velikosti. Když zaprší, voda snadno odplavuje méně odolné písky a jíly, až narazí na větší valouny, které pak fungují jako deštníky ochraňující sedimenty pod nimi. Zdejší pyramidy dosahují výšky až šesti metrů. To proto, že odplavovaný jíl vytváří jakýsi zpevňující tmel, který vzniklou pyramidu zpevní… No jestli je to skutečně tak, tak opravdu div, že to stojí. Zázrak. Co na to vandalové?

No. A to bylo prakticky všechno, co jsme ve „středojižním“ Norsku v první části expedice provedli. Teď se jen zajedeme někam ubytovat a pak už pouze sever… Projeli jsme městem Dombås a za ním nahoru do kopce na plošinu před pohoří Dovrefjell, kde jsme v jednom z kempů vzali nocleh. Nebyl to sice tentokrát nějaký vzorový kemp z časopisu na křídovém papíře, chatka taková mírně jetá, se zbytky jídla ve dřezu, ale pořád nemůžeme bydlet luxusně. A aspoň jednu velkou výhodu to mělo – nejsme přímo u frekventované „é šestky“, ale dobrých 600 metrů bokem. Počasí se postupně horšilo, ale to teprve byla měkká předzvěst dalších dnů.

DEN 13 – pondělí 14.7. E6

Přes domov pižmoňů / E6, E6, pořád jenom E6 / Prší, ale v autě neprší / U lososího akvárka

trasa: Furuhaugli – Trondheim – Steinkjer – Grong – Harran

ujeto: 404,3 km

spotřeba: 6,4/100 km

čas přesunu: 11:00 – 19:00

počasí: ráno poprchávání a 9°C, pak celodenní déšť a 12-14°C

nocleh: Harran Camping, 500 NOK

Třináctý den na cestě a zároveň jeden z dnů přelomových. Dnes opouštíme široké jižní Norsko, vjedeme do toho dlouhatánského ocásku, překonáme expedici 2004 a dostaneme se nejseverněji v životě. Všichni, jak tu sedíme. To taky znamená, že dočasně končí období poznávání a krátkých přesunů. Ano, ano, například minulé tři dny jsme nikdy nenajezdili více jak 200 kilometrů, a to část z toho byly vždy i různé odbočky a zajížďky. Teď nastanou minimálně dva tranzitní dny s cílem dostat se co nejvýše… Posnídali jsme jen vločky, protože kvůli včerejší neděli nic jiného nebylo. Terka zase po čase přišla s nějakým chabrusáctvím, bolela jí záda, tak jsme jí mazali voltaren emulgenem.

Počasí nám vycházelo vstříc: na poznávací dny je potřeba sucho, ale na tranzit může i pršet. V klasických 11 hodin start dlouhé etapy. Nejprve Národní park Dovrefjell. Rozkládá se na pouhých 265 km2 a je rozdílný na obě strany od „é šestky“ – východně jsou močály, vřesoviště a zakulacené kopce, západně se v dáli týčí ostré vrcholky. Po celém území parku jsou drobné ledovce anebo – jak píší v jednom průvodci – „trvalá firnoviska“. Nejvyšší hora má 2286 m.n.m. Unikátem Dovrefjellu ovšem je, že jde o jediné místo v Evropě a jedno z mála na světě, kde se volně pohybují pižmoni severní. To jsou takoví velcí chlupatí divocí bejci, kteří už mají na kontě pár turistů. Tomu docela dobře věřím, protože pižmoně jsme poznali o pár dní později v polárním zoo, a že z něj šly strachy i přes ohradu. V národním parku nejsou odjakživa, v roce 1923 jich sem několik přivezli z Grónska a oni se tu zabydleli a rozmnožili, dnes je jich asi 60.

Dalším bodem bylo město Oppdal, a po svižných 180 km od startu i metropole Trondheim. Se 170 tisíci obyvateli třetí největší město Norska, tady je ta krásná katedrála, co jsme před čtyřmi lety navštívili. Letos jsme centrum vynechali, najeli na obchvat a po deštivé E6 dále na sever. Pravidelné směrovky na Narvik s číslovkami 1000 a pak méně byly důkazem, že jedeme opravdu dobře. Krajina se dávno změnila. Hory nikde, jen pahrbky. Tu a tam do pevniny zasahovaly i nějaké fjordy, i když toto označení bych jim tady odepřel. Šlo spíš o mělké zálivy, a protože hladina vody byla povážlivě nízká, břehy a okrajové mělčiny tvořily takové nevábné chuchvalce žlutých travin s bahnem, kupečky hnoje to připomínalo. Napřed to pro nás byla atrakce, ale v dalších dnech jsme si zvykli. Ony totiž takové břehy jsou už všude na severu, kde je plochá mělčina. Ale proč je ta mořská hladina tak nízká, to jsme nikde nezjišťovali.

Z větších měst jsme projeli Steinkjerem, objížděli asi 50 km dlouhé jezero Snåsavatnet, a i když „é šestka“ je hlavní tepnou na sever, doprava byla celkem řídká. Takže to šlo hladce, akorát Martina mě vytýkala expediční životosprávu. Že prý jsem v Česku slíbil, že po poledni budeme obědvávat a přitom vždycky sedíme v autě. Sakra, všimla si toho!… Vždycky, když měla takovéto a podobné nálady, bylo potřeba jakoby mimochodem zastavit u nějakého supermarketu a tam se jí nálada pokaždé zvedla. Jednoduchý lék, užívat podle potřeby. Dnes jsme nakoupili i nějaké zmražené ryby a že s Taďou zase po čase navaříme.

Před sedmou, někde za obcí Grong, jsme se zastavili u Namsen Laksakvarium. To je lososí akvárium nebo taky se dá říci muzeum lososa. Sice už měli zavřeno, ale zjišťoval jsem otevíračku, protože tady někde přespíme a zítra sem zajedeme. Narazili jsme na čtyři Slováky v karavanu a vlastně poprvé v Norsku si popovídali s nahodilými krajany, byť federálnymi. Borci jsou na cestě teprve čtvrtý den a vida jak daleko se dostali. Ale oni spěchají na sever rovnou… Ubytování jsme sehnali po pár minutách v Harranu, u řeky Namsen. Dnes ujeto solidních 404 kilometrů a průměrná spotřeba zatím nejnižší, pouhých 6,4 l/100 km.

Bydlení už na výběr nebylo, tak jsme vyfasovali chatku bez sprchy a WC, ale jen za 500 NOK. Občas jsem jako finanční ředitel zájezdu uvítal menší komfort za menší peníze. Kuchyňku jsme v chatce neměli, tak jsme s kloučkem kuchtili v té veřejné. I jsme tam v místní jídelně povečeřeli. Děti jako skoro každý večer hrály na superšpioni, tentokrát opravdu s velkým nasazením. Na dobu před spaním jsem vymyslel novinkovou soutěž „Jak se vzájemně známe“. Každý napíše 10 nějakých otázek či situací a k tomu připíše tři možnosti odpovědí. Všechno těm ostatním třem přečte a tipuje se, co je správně. Takhle jsme se jako autoři všichni čtyři protočili a na závěr vyhodnotili. Co si vzpomínám, tak já neznám nejlépe nikoho. Ani vlastní manželku. To je zvláštní.

DEN 14 – úterý 15.7. KDO JSTE, MEDVĚDÍ KRÁVY?

Lososi umí vodopád nahoru / Hamburgr za čtyři stovky / Vjíždíme do Nordlandu / Došel alkohol

trasa: Harran – Fiskumfossen – Laksfossen – Ranfjorden

ujeto: 260,7 km

spotřeba: 6,8/100 km

čas přesunu: 13:00 – 18:45

počasí: ráno zataženo 14°C, později i 17°C, ale pak deštík a 11°C, večer už jen oblačno

nocleh: Yttervik Camping, 800 NOK

Noc a ráno nebyly úplně klidné, protože v kempu přespával konvoj motorkářů, a o co šli v noci později spát, o to ráno dříve ráno vstávali. A odjezd motorkářů – to je obřad, to musejí nejprve pořádně natúrovat, pak párkrát projet kempem sem a tam jestli je všechno OK, a teprve potom vyrážejí… U snídaně jsme rozebírali téma „mámin alkoholismus“, neboť párkrát (tedy dvakrát) byla při krizi přistižena, že to přepíjí. Terka to nesla těžce. Máma se marně rozčilovala, že je to jinak než si myslíme. Jinak – měli jsme dost času, protože lososí akvárium dle včera zjištěných informací otvírá až v poledne. Bylo zataženo, ale už nepršelo. Kroket jsme nehráli, v loužích vody se koule nekoulí moc dobře.

S předstihem na půl dvanáctou jsme se k lososáriu přesunuli a já se dost podivil, proč je už před otvíračkou narvané parkoviště. Snad proto, že zahájili už v 10. No nic. Laksakvarium je velkou atrakcí, stojí u vodopádu Fiskumfossen a stejnojmenné hydroelektrárny, která se údajně může pochlubit nejdelšími lososími schody na severu Evropy – 291 m. Ale my jsme vodopádu moc neviděli, z nějakého důvodu bylo málo vody. Lososi mají schopnost prodrat se tekoucí vodou vzhůru. Systém přepouštěcích nádrží pro ně nebyl problém, čekali jsme nahoře, až se vyškrábou k nám. Všechny možné lososí a jiné rybí pochoutky nabízejí i ve zdejší restauraci, kde je možno zaplatit paušál a cpát se bez omezení. Ale protože tam byl narvaný zájezd francouzských důchodců, tuto možnost jsme nevyužili.

Po náhradním obědě (pražská šunka u auta na parkovišti) jsme se vydali dále. V jedné zahradě nás zaujala nějaká zvířata. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že mláďata vypadají skoro jako medvíďata a stará, ta vypadá jako chlupatá medvědí kráva. Ale co to bylo, to tedy fakt nevíme. Napřed jsme mysleli, že právě to jsou ti pižmoni, ale o pár dní později v zoo zjistili mejlku. Za malou chvíli, za 65. stupněm severní šířky, nás vítala brána do Nordlandu. To je jedna z norských provincií, která už znamená takový ten opravdový sever. Součástí Nordlandu jsou i Lofoty a část Vesterál, a probíhá tudy i severní polární kruh. A když opravdový sever, tak stylově – u stánku jsme se natlačili zmrzlinou.

Čekaly nás ještě další dnešní lososové, u vodopádu Laksfossen. Protože venku pršelo a od divoké vody přicházela oblaka drobných kapiček, venku se fotit nedalo. A z chaty vedle vodopádu taky ne, protože to tam bylo kupodivu zakázáno. A já zákazy zásadně neporušuju. Dlouho jsme se nestravovali v restauraci, tak jsem objednal nějaké hamburgery s hranolkama. To je totiž většinou to nejlevnější jídlo, a i tak tady stálo 132 NOK, což bylo v přepočtu 400 Kč!!! A o nějaké kvalitě nemohla být řeč, hranolky takové rozmokvané a maso umělohmotné. Mimochodem – kdo by čekal, že v běžných norských bufetech a restauracích nabízejí především ryby, tak by byl zklamán. Je to většinou taková pseudoamerická kuchyně.

Počasí se zvolna zhoršovalo a na sedadlech poklesla nálada. To znamenalo, že musíme udělat větší nákup v samošce. Už zas, léčení manželčiných cestovních depresí ale leze do peněz… Mimo jiné jsme v pytlících koupili lofotskou a grónskou polívku. A to už jsme se blížili městu Mo i Rana, což je na cestě poměrně klíčový bod – po dobrých 800 km opustíme é šestku a vydáme se alternativní pobřežní cestou. Ale to až zítra, teď už chceme bydlet. „Yttervik Camping“ vypadal celkem roztomile, především proto, že byl na břehu Ranfjordenu a že jeho povrch tvořil takový optimistický šedobílý písek, který navíc krásně nasával vodu.

Tentokrát jsme dokonce dostali na výběr, zvolili jsme chatku moc hezky vybavenou. Měla balkón s výhledem přímo na fjord. Tak takovýhle luxusní pohled na vodu jsme ještě neměli. Na zábradlí nám posedávali rackové. Myslel jsem, že tam v noci trošku zapaříme, ale všichni před půlnocí nějak odpadli, tak jsem ten poslední gin dojel sám. No, a tím veškerý z Česka vezený alkohol došel, dál budeme závislí už jen na místních zdrojích. To znamená na řetězci „Vinmonopolet“, což je monopolní prodejce destilátů, v normálních marketech se kořalka koupit nedá.

DEN 15 – středa 16.7. PŘES POLÁRNÍ KRUH

Pobřežní „movie road“ po silnici č.17 / Přeplouváme polární kruh / Ledovec skoro do moře/ Kemp až o půlnoci

trasa: Ranfjorden – Mo i Rana – Sjonbotn – Stokkvågen – Bodø – Fauske

ujeto: 432,9 km (z toho samotný přesun cca 370 km a nutná zajížďka za noclehem 60 km)

spotřeba: 7,3/100 km

čas přesunu: 11:15 – 24:00

počasí: napřed polojasno, 14-17°C, odpoledne chvíli déšť 11°C, večer oteplení

nocleh: Fauske Camping, 690 NOK

Moje dnešní snídaně byla stylová – chleba se sardinkama, zapíjená zbytkem lofotské polívky. To abych jako náčelník a řidič měl sílu na dnešní den, protože překročíme polární kruh… Spali jsme pár kilometrů před Mo i Ranou, takže v ní jsme byli co by úzký fjord kamenem přehodil. Mo i Rana je nejjižnější významné město na norském severu, má 25 tisíc obyvatel. Slovo „i“ značí v norštině předložku „v“, takže česky je to „Mo v Raně“, přičemž Rana je jméno obce, což tady neznamená obec jakože vesnici, ale něco ve smyslu okresu.

Kdybychom jako všichni standardní turisté spěchali na Nordkapp, jedeme dále na sever po E6. Ale to my ne. My máme času dost, é šestky už máme taky dost a chceme poznat nějakou jinou krajinu. Zvolili jsme tedy silnici č. 12, která objíždí Ranfjorden a směřuje dále k západnímu pobřeží. A byl to skvělý nápad, změna byla patrná hned. Mnohem méně aut a zábavnější krajina. Tušil jsem, že dnes mi budou kvůli častým fotografickým zastávkám asi vyčítat.

Po 30 kilometrech v obci Sjonbotn se dvanáctka napojuje na pro fajnšmekry „kultovní“ pobřežní silnici č. 17. Ta vede už několik set kilometrů z jihu a poměrně věrně kopíruje pobřeží, my jsme se kvůli úspoře času připojili až teď – kdyby dříve, místo nudné é šestky bychom stále byli u moře, ale tolik času jsme zase neměli. O silnici 17 vycházejí speciální turistické příručky, co se na ní dá potkat nejzajímavějšího. Je to úplně jiný svět než ve vnitrozemí. Pyramidovité hory, skály, voda, bizarní oblaka. U Stokkvågenu jsme udělali trošku výsadek, škoda, že si trajektíkem nezaplujeme na nějaký z menších ostrovů. Až pojedu do Norska počtvrté, cesta bude už od jihu jen o západním pobřeží, panečku!

Trajekt nás ovšem čekal i na silnici. Měli jsme překlenout asi 25-kilometrovou trasu Kilboghamn – Jektvik. Neměli jsme úplně štěstí s načasováním a tak proběhlo asi hodinové čekání. Mezitím se významně zhoršilo počasí a hned po nalodění (234 NOK) se dokonce spustila průtrž, která se později změnila ve vytrvalý déšť. Ale o to plavba byla dobrodružnější, syrovější. V jeden okamžik se z lodního rozhlasu ozvalo něco jako „Pozor, pozor. Upozorňujeme pasažéry, že právě překročili severní polární kruh. Blahopřejeme. Konec hlášení v norském a anglickém jazyce.“ Ano, překročili jsme severní šířku 66°33´. Neformálně na lodi, ne jako spěchající masňáci na é šestce :-). Vzrušením byla i rychle rozkřiknutá zpráva, že se nedaleko nás vynořila velryba. Kdo ví, řešila to však celá loď. Pak ještě dlouho všichni koukali do toho údajného místa, jako jestli se velryba nevynoří ještě jednou a třeba nezamává.

Čekal nás ještě jeden lodní přesun na trase ågskardet – Forøoya. Ten byl mnohem kratší, za 100 NOK. Počasí už hodnou chvíli vypadalo beznadějně, když tu během chvíle se záhadně změnilo. To už jsme jeli pod ledovcem Svartisen, který byl jedním z hlavních argumentů absolvování silnice 17. Ledovce máme my středoevropané rádi. Svartisen je s plochou 370 km² druhý největší ledovec v Norsku. Není to však jednolitý ledovec, ale puklinou rozdělený na západní a východní, k této změně došlo začátkem minulého století. Jeho zvláštností je, že ze všech ledovců v celé Evropě má nejnižší nadmořskou výšku, jde až do 20 m.n.m. Nejvyšší bod má 1594 m.n.m. a největší tloušťka ledu je 450 metrů. Svartisen znamená „Černý led“, ale tento mi nepřipadl o nic černější než ostatní ledovce. Aspoň zdálky.

Čas běžel, ale absolvovat pobřežní silnici rychle, to se prostě nedá. Slíbil jsem, že už tedy tolik fotit nebudu. S postupujícím časem už nebyly prioritou přírodní krásy, ale dobré bydlo. Na kempy před 19. hodinou jsme zatím ještě nereflektovali, což se rovnalo výraznému podcenění. Po 19. hod. jsme sice my už reflektovat začali, ale zase nereflektovali v těch kempech. Párkrát po sobě jsme slyšeli „ne“, takže bylo evidentní, že to tedy dotáhneme až do Bodø, což je velké město, kde se jistě upíchneme. Jenomže hotely byly přece jen příliš mastné a městský kemp – byť obrovský – taky plný. Našli jsme aspoň přístav, abychom se podívali na časy ranních trajektů na Lofoty.

No nic, jdeme dále hledat nocleh. V této oblasti zbývala poslední naděje: ještě dále severně u Storvollenu, ale pak už nic, protože jsme na konci úzkého poloostrova. Ovšem ani tamější kemp nás nepotěšil. Jediná volná chatka byla dvoulůžková, hodnou chvíli jsme do ní nahlíželi a představovali si potenciální zúženou noc s dvěma pasažéry na každé posteli. Bylo už 22:00 a paní recepční říkala, že jednu větší chatku rezervuje pro nějaké Belgičany a že prý určitě přijedou. Přesvědčoval jsem jí, že takto pozdě už nepřijedou, ale byla příliš seriózní. Jako náčelník jsem uznal porážku, vzal bedekr s telefony do hotelů v Bodø a cena-necena, volal jsem. Kupodivu měli plno i v drahých hotelech. Paní recepční pozorovala mé zoufalé snahy a taky se telefonicky snažila a prý ve Fauske mají volno! Že nám tam nechají klíče ve schránce a že se vyrovnáme ráno. Co na tom, že je to odsud asi 70 kilometrů.

Děkoval jsem všem svým kolegům, že mi nenadávají a jak to krásně snášejí. To jsem fakt ocenil. Ono při takovém nočním hledání a ježdění sem a tam je velká výhoda, že je pořád světlo. Takže nikomu ani pořádně nedochází, že je hodin a hodin. 10 km zpět do Bodø a dalších 60 km na východ do Fauske.

Tam jsme dorazili právě o půlnoci a jak bylo domluveno, klíče ležely ve schránce na recepci. Sláva! Hodně svižně jsme ulehli s tím, že za pár hodin vstáváme stihnout loď na vysněné Lofoty.

DEN 16 – čtvrtek 17.7. ŠIRÝM MOŘEM NA LOFOTY

Budíček, rychle na moře! / Vlny velké, chůze vratká / Fenomén rorbu / Klovou racci mozky?

trasa: Fauske – Bodø – Moskenes – Å – Reine – Hamnøya

ujeto: 103,2 km (z toho cca 60 km návrat z noclehu, pak trajekt a cca 40 km po Lofotách)

spotřeba: 7,2/100 km

čas přesunu: 07:45 – 15:45

počasí: ráno oblačno až mírný déšť 13°C, na Lofotách polooblačno, stále cca 13°C

nocleh: Hamnøy Rorbuer, 750 NOK

Jeden z mála dní, kdy jsme vstávali na budík. V 6:55, spěcháme zpět do Bodø a optimálně co nejdřív trajektem na Lofoty. Na recepci jsem se šel poklonit a zaplatit za půlnoční ubytování. Odjet z kempu se nám podařilo v 7:40, jak vidno, ranní úkony se dají stlačit do třičtvrtěhodinky, ale není to žádná velká pohoda… Fauske, Fauske, tudy vede severojižní E6, tudy za X dní asi budeme zase projíždět.

Bodø se nám podařilo už před devátou, a protože jsme ze včerejška měli najetý přístav, nebylo proč hledat a bloudit. Kolona aut nebyla příliš dlouhá a to nás zaplnilo optimismem, jo, trajekt v 10:15 by měl vyjít. Bodø má cca 45.000 obyvatel, je největším městem v kraji Nordland a po Tromsø druhým největším v severním Norsku. Na jeho poznávačku však není čas, včera jsem centrem jen projeli, Martina s Taďou aspoň někam odskočili pro nějakej rohlik a my s Terkou hlídali dění v přístavu. Začalo trošku pršet, což nás namíchlo, protože na lodi jsme se chtěli kochat na odkryté palubě.

Po chvíli přišel pan výběrčí a chtěl 870 NOK, což je v přepočtu nějakých 2.610 Kč. Na dlouhý trajekt na Lofoty solidní cena, na úrovni jednoho lepšího ubytování. Loď „Super“ vyplula dokonce s několikaminutovým předstihem, což mě překvapilo, protože kdybych přijel na čas – jak bývá mým častým zvykem – viděl bych už jen lodi záda. Ale možná se naplnila kapacita a nebylo proč čekat. Deštík ustal, takže i to kochání bude. To jsem ještě netušil, že nahoře se kvůli větru a především velkým vlnám stejně nedá být pořád.

Plavba trvala 10:15 – 14:00, na monitorech jsme průběžně mohli sledovat, kde se zrovna nacházíme, za kolik to máme a jakou rychlostí plujeme (mezi 40 a 45 km/hod.). Střídavě jsme se přemisťovali na palubu i dovnitř, chůze po lodi byla jen velmi obtížná. Vlny totiž byly pravdu velké, pro mě překvapivě velké, až jsem měl obavu, aby se někomu neudělalo šoufl. Pro jistotu jsme si zjistili polohu všech záchodů na lodi. Trošku jsme doufali, že potkáme nějakou tu velrybu, ale štěstí jsme neměli.

Z oblak se nořilo charakteristické špičaté panorama Lofot a pasažéři se tedy houfně přesouvali ze zadní na boční paluby (přední jsme neměli). Směřovali jsme do přístavní obce Moskenes. Ta není úplně na jihu, takže abychom mohli projet opravdu celými Lofotami, na jih musíme nejprve zajet. Přemítal jsem, jaký je asi vzorec chování autoturistů na souostroví. Když teď ve 14 hod. připlují, co udělají? Pojedou jako my nejprve na jih, nebo ubytování hledají hned, či snad vyrazí co nejvíce na sever a až tam hledají? A pak – za dvě hodiny připluje další trajekt a vyplivne sem desítky jiných aut a za další dvě hodiny další loď. Je čtvrtek, to už je skoro víkend… Tušil jsem, že o dobré ubytování bude boj. Navíc spousta turistů nejezdí na blind jako my a má rezervaci. Po včerejšku bych nerad ještě více zhoršoval reputaci.

Nejjižnější obcí Lofot je Å, cca 8 km od Moskenes. Těžko se na světě najde obec s kratším názvem, maximálně se stejně dlouhým. Tady končí a začíná silnice, stejně jako putování mnoha turistů. Podle toho to tu vypadá. Turistická informační centra, pomalu chodící lidé s foťáky a typické červené domky. Těm rybářským, co stojí přímo u moře na pylonech, se říká „rorbu“ (v mn. č. „rorbuer“). Rorbuery dříve sloužily opravdu jen pro rybáře: aby v sezóně po náročné výpravě po moři nemuseli domů, tak přespali v takovýchto domcích a brzo ráno opět vyrazili. Postupně se z domků staly turistické atrakce a dnes už je to na některých místech skoro „rorbu průmysl“. Už se nepřestavují původní rybářské domky, ale stavějí se rovnou celé kolonie nových rorbuerů, rorbuerové kempy. Ty už někdy nejsou ani u vody.

Protože Å je takhle na ráně, všechny přijatelné rorbuery už byly obsazené. Nabízeli nám sice nějaké luxusní, hodně přes tisíc NOK, ale to mi přišlo zbytečně moc a především by nebylo špatné posunout se více na sever. Cesta dále byla napůl turismem a napůl sháněním. Nezadařilo se ani v Reine, ani jinde, až na osmý pokus ve vesničce Hamnøya. Super, bylo před čtvrtou, za chvíli připluje další trajekt a to už by mohlo být zle. Do Fauske už bych se dnes opravdu nerad vracel… Náš rorbu sice nebyl u vody, ale na dřevěných nohách stál. Hamnøya byla mnohem přívětivější a klidnější než předchozí vesničky, nebylo tu tolik lidí, vůbec jsme si nemohli stěžovat.

Po jídle šla Marťa spát a protože dnes má svátek, zajeli jsme s dětmi na nákupy. Mezi dárky nechyběla údajně tradiční lofotská specialita – usušená, speciálním pachem prý velmi smradlavá treska. Říkám „prý“, protože jsme jí ze zataveného igelitového obalu nikdy nevytáhli… Bylo požehnaně času, řádně jsme si to ve vesničce užívali. Taďa operoval u vody, kde objevoval různá tajemství, já běhal s foťákem a rozšířenýma zornicema. Na typicky lofotském, obloukovém mostě (mostovka není vodorovná, ale do oblouku), mě těsně nad hlavou lítali rackové, měl jsem strach, že mi sednou na hlavu a budou klovat a klovat. Těsně před tím jsem totiž fotil jejich mlaďochy a Taďa mě varoval, že když se k nim moc přibližuju, že se mě za to staří budou mstít.

Když Marťa měla osmý den tu požehnaně velkou krizi, prohlásila poté, že to tedy dotáhne aspoň na Lofoty. Teď uplynulo dalších osm dnů a jsme tady. Co dál, to už bude chtít domů? Snad neee. Teď spí, nebudeme jí rušit, aby si na to nevzpomněla. Vždyť teprve dneškem bychom se měli dostávat do druhé poloviny zájezdu.

DEN 17 – pátek 18.7. OD VESNIČKY K VESNIČCE

Skanzen Unesco / Vikingové nenadchli / Benátky nenadchly / Superkemp od Honzy Nedvěda, nadchl

trasa: Hamnøya – Ramberg – Nusfjord – Leknes – Borge – Eggum – Henningsvær – Eidet

ujeto: 212,1 km

spotřeba: 7,2/100 km

čas přesunu: 10:45 – 19:30

počasí: ráno polooblačno, postupně polojasno až jasno, teplota stabilní 14-16°C

nocleh: Sandsletta Camping, 400 NOK

­Souostroví Lofoty se skládá ze čtyř velkých a mnoha malých ostrovů oddělených většinou jen úzkými mořskými průlivy a fjordy. Ostrovy jsou velmi hornaté a příkré skalní svahy dosahují 700 – 900 m.n.m. Celým souostrovím prochází páteřní silnice E10, která je dlouhá cca 170 km. Takže včetně nějakých bokovek se Lofoty dají projet asi dvěstěpadesáti kilometry. Obrázky z Lofot jsou velmi charakteristické a samozřejmě nechybí v žádném turistickém materiálu o Norsku. Lofoty jsou sice krásné, ale zároveň už poněkud profláklé. A tak sem jezdí stále více turistů – je jich tady více než by každý jednotlivý turista uvítal, na velký rozmach turismu tu není moc místa.

Marťa včera odpoledne a večer pospávala, a ráno si to chtěla vynahradit brzkým vstáváním. Už v 7:30 chtěla vytahat i nás. Ale dali jsme jí srozumitelně najevo, že my jsme teda nepospávali a že jsme na dovolené. Vstali jsme a odjeli v obvyklém čase. Ze samostudia ostrovů v průvodcích jsem měl v mapě zakroužkováno pár míst, která jsem navrhl k navštívení. Prvním z dnešních byla vesnička Ramberg, u které jsem si poznamenal „pláž, kostel“. Před Rambergem mě zaujala dvojice mostů, ve kterých byli jasně skryti pravěcí dinosauři. Kostel ve vesnici jsme vypustili, pláž si ujít nenechali. Na koupačku to sice nebylo, ale brouzdačka byla nadstandardní.

Dalším místečkem byl Nusfjord, kam jsme museli z páteřní E10 sjet po vedlejší silnici. Nusfjord je typická turistická atrakce – skanzen norské rybářské vesničky, ale na rozdíl od některých jiných vesniček se dá ocenit, že si na nic jiného ani nehraje. Však je to zároveň památka Unesco. Při vstupu do vesničky vybírají vstupné, což jsem zjistil až při odchodu. Já jsem do ní totiž kvůli focení zvolil alternativní přístup přes skály a zbývající kolegové asi omylem proklouzli. Potěšilo mě, že tu nebylo narváno, příjemná procházka… Z ostrova Flakstadøya na ostrov Vestågøya jsme se přes mořskou úžinu dostali podvodním tunelem. Hned poté následovalo Leknes, které je s 11 tisíci obyvateli největší obcí na Lofotách i Vesterálách. Krajina v okolí už je tady poněkud jiná – už tu není tak těsno, vše se rozkládá do větší plochy a nejsou tady ani ony typické rybářské vesničky se strmými skalními svahy.

Hladem strádající posádku jsem uspokojil teplou sekanou z řeznictví a v bance při výměně málem přišel o hodnotu 500 €. Ještě, že kalkulačka v hlavě byla v pohotovosti, dlouho se bankovní úřednice bičovala. V Borge nás čekal kostel a vikinské muzeum. To stojí na místě, kde teprve v roce 1981 našli základy domu vikinského náčelníka a kde dům znovu postavili – 83 metrů je na soukromý barák dost, náčelník byl tehdy asi slušně za vodou. Dnes je tu expozice všeho vikinského a přiznávám, že mě to trošku zklamalo. Čekal bych větší atrakci i autentičnost. Podruhé jsme opustili hlavní é desítku a zajeli na severozápadní pobřeží do Eggumu. Připomínalo nám to tady typicky českou zemědělskou obec někde na Znojemsku, s traktory zaparkovanými ve dvorech. Pro pěstování plodin byly okolo dost velké a rovné plochy. Po rorbuerech ani památky, klídek, pohodička, žádný turista. Ale hrozná nuda :-).

Na posledním z větších lofotských ostrovů – na Austvågøya – už jsme se začali živě zajímat o možnosti ubytování a nafty. Měřidlo se povážlivě dostávalo k nule, pumpy nikde, já se dostával do drobného stresu. Přijeli jsem do obce Henningsvær, kterou v průvodcích přirovnávají k Benátkám. Hmm, panečku, Benátky… Ti průvodci, to jsou taškáři! Průvodcovská nadsázka se ale samozřejmě projevuje často a turista s ní musí počítat. Přesto nás dvě tři zákoutí zaujala a především jsme tam dost stáli o bydlení. Jenže plno, plno, plno. Když ne na volné postele, tak alespoň na naftu jsme narazili, jeden takový osamělý samoobslužný stojan na platební kartu. Musel jsem zazvonit na vedlejší barák nechat si udělat instruktáž.

S bydlením se z různých důvodů nedařilo ani nadále. U jedné opravdu luxusní chaty jsem měl velké svrbění – ale smrádek z laku na dřevo a cena 1850 NOK (5,5 tisíc našich) rozhodly. Jednou už jsem dokonce kývl, Marťa nastěhovávala zavazadla a já vyřizoval agendu, když tu přiběhla Terka, že se mám ihned dostavit za mámou. Prý tam objevila nějaké smradlavé spodky a kdovíco a že tam nezůstane. Agendu jsem s omluvou ukončil, vystrčenou bankovku zase zastrčil a pryč. Projeli jsme druhým největším městem Svolvær, což už skoro znamená konec Lofot, a situace se nám zdála stále neutěšenější. Jako předevčírem, jako trošku i včera. Hold tady na severu to není tak snadné jako někde na jihu.

Kolem půl osmé jsme se blížili k jednomu z posledních možných kempů, mimo hlavní E10, u vesničky Eidet. Před námi jeli Holanďani a zahnuli tam taky. Věděl jsem, že jako naše konkurenty je musím fiknout. Zastavili u recepce, zastavil jsem i já, rychle vyskočil a několika skoky byl v recepci dříve! Bylo to tam krásné a volné! Takový kempík hodně v přírodě s nádhernými panoramaty, jako bych z dáli slyšel tklivou píseň norského Honzy Nedvěda (á la český Honza Nedvěd z 80. let). Chatka sice malá, ale kouzelně modrá a za snových 400 NOK. Finanční ředitel zájezdu se radoval. Byl krásný sluneční večer, udělali jsme parádní procházku po hřebínku nad kempem. Druhá a poslední noc na Lofotách, včera v rorbu, dneska v horách. Super… Mimochodem – ty Holanďany po nás ubytovali též.

DEN 18 – sobota 19.7. U VELRYB SE BLINKÁ

Sychravo venku i v ženách / Z Lofot na Vesterály / Shopoterapie / Booking ptačího ostrova

trasa: Eidet – Fiskebøl – Melbu – Stokmarknes – Sortland

ujeto: 88,5 km

spotřeba: 7,1/100 km

čas přesunu: 11:30 – 16:15

počasí: ráno oblačno a sychravo 10°C, později polojasno 16°C

nocleh: Sortland Camping, 950 NOK

­Po krásném slunečném večeru přišel noční lijavec a ranní sychravo. A to bylo i v Martině, která se s náladou opravdu nepotkala. Brzy to chytla i Terka, naštěstí aspoň Taďa zůstal opět imunní a podržel mě. Ono se to vlastně dalo očekávat – po osmém krizovém dnu se Marťa upnula k Lofotám. A ty už jsme skoro měli za sebou, navíc to pro ni nebylo tak snové, jak čekala. Takže se to nashromáždilo a jen se vlastně vrátila ta odložená krize z osmého dne. Bylo jasné, že dnešním úspěchem bude, když nebudeme řešit návrat domů. Musíme jet krátce a jasně, brzo bydlet.

Z ostrova Austvågøya vedly dvě alternativní cesty – buď na východ na norskou pevninu (s výhledem na předčasný návrat domů či rychleji k Nordkappu) anebo na sever s přeplutím na sesterské souostroví Vesterály. Náčelník neměl jednoduché rozhodování. Ale protože byl náčelník, nevyměkl a zvolil tu delší cestu. Takže přeplutí. Byli jsme ve Fiskebølu a čekali na trajekt. Časování se trošku nezadařilo, lodička 11:50 nám ujela před nosem a další následovala až 13:15. Nečekal jsem, že právě tohle by osádce mělo zvednout náladu.

Po cca 47 hodinách jsme opouštěli Lofoty a před sebou vyhlíželi Vesterály. Souostroví Vesterålen je plošně zhruba stejně velké jako Lofoten, nejsou na něm tak špičaté a vysoké kopce, a především – Vesterály nejsou tolik populární, proto je na nich mnohem menší výskyt turistů. Kdo projede Lofoty od jihu, už na Vesterály nemá čas a kdo jede z pevniny ze západu, zvolí známější Lofoty. Ale, jak jsem postupně zjišťoval, nevesterálci dělají veelkou chybu… Trajekt přistál v Melbu na ostrově Hadseløya. Tipl bych, že pojedu spíš po rychlejší hlavní č.82, ale já ne – prostě mě napadlo objet ostrov po vedlejší silnici po západním pobřeží. A už jsem stavěl, takový kousek moře s kraby a ptáky jsem nemohl ignorovat. Ženské zůstaly v autě, my s Taďou se radovali na mořských kamenech.

V poměrně velkém městečku Stokmarknes jsem zahlédl supermarket a bylo jasné, že proběhne osvědčená terapie nákupem, tzv. shopoterapie. Jak prosté, opět to zaúčinkovalo. Nakonec – i pro mě to bylo příjemné, vždy jsem si mohl koupit na večer několik piv… Jeli jsme kolem přístavu, kde právě stála jedna z lodí „pobřežního expresu“ Hurtigruten. Tato linka vede z jihonorského Bergenu až na úplný severovýchod do Kirkenes a spojuje 34 norských přístavních měst. Linka má v současnosti 11 lodí, plavba tam a zpět trvá asi 12 dnů a Stokmarknes je zhruba v půli celé štreky. S lodí jsme se pak cestou po Vesterálách ještě chvíli honili.

Na další ostrov Langøya jsme se dostali po mostě a za nějakých 40 kilometrů v Sortlandu jsem hodlal splnit slib brzkého ubytování. Sortland je s 5 tisíci největším vesterálským městem. Kemp nebyl přímo v obydlené části, ale asi dva kilometry nahoře. A protože jsme po silnicích mnoho turistů nepotkali a protože bylo teprve po čtvrté hodině, nebylo překvapením, že byl zatím skoro prázdný a my si mohli vybírat z několika chatek. Brzy po obědo-večeři všichni ostatní popadali ospalostí a já měl před sebou dlouhé individuální odpoledne. Aspoň jsem tak mohl zkoumat zákonitosti přesunů komářích hejn v blízkých hájcích i kemp samotný.

Na recepci měli vyvěšeno spoustu plakátků s různými vesterálskými atrakcemi. Jako určitě největší lákadlo se jevilo proslulé velrybí safari v Andenes. Lákalo mě dát rodince tento originální dárek, ale když jsem zjistil podrobnosti, postupně jsem to z hlavy odboural. Vyšlo by nás to celkem asi na 8 tisíc, na moři bychom strávili cca 5 hodin a pozor – prý nejednomu účastníku se udělá šoufl. Představil jsem si plačící Terku, jak jí bolí bříško a jak už chce na břeh a bylo to. Vůči peněžence nevděčná záležitost. Zvolil jsem proto méně náročný výlet na ptačí ostrov. Na bookačním telefonu jsem poptal 4 místečka na zítřejších 13:00. Teda doufal jsem, že zarezervoval – z telefonu bylo znatelné, že borec je na širém moři, a po jeho rychlém oukej, oukej a žádných doplňujících otázkách nebylo jasné, jak dobře mu funguje rezervační systém. Pro jistotu jsem mu ještě poslal esemesku. Neodpověděl, ale věřil jsem.

Mí parťáci si totiž udělali podvečer vskutku sanitární, spali od půl šesté až do osmé, a to jsem je ještě musel vzbudit! Před spaním jsme se šli ještě projít všichni, potěšit místní ovce.

DEN 19 – neděle 20.7. PUPPIN – TO JE PAPUCHALK

Losi bez fotodokumentace / Laurou na ptačí ostrov / Trajekt je polámaný / Slunce se chýlí k Arktidě

trasa: Sortland – Meby – Bleik – Andenes – Stave

ujeto: 143,2 km (z toho kvůli zrušení trajektu cca 20 km zpět na jih do kempu)

spotřeba: 7,2/100 km

čas přesunu: 10:00 – 17:00

počasí: celý den polojasno či jasno, teplo, 17-22°C

nocleh: Stave Camping, 425 NOK

Krásné vesterálské ráno se 17 stupni. Optimistická nálada před ptačí výpravou. Měli jsme před sebou asi 90 km a vyjeli s předstihem, abychom u lodi byli pro jistotu mezi prvními – tomu ptačímu rezervačnímu systému jsem prostě tak úplně nevěřil… Hned v Sortlandu se po mostě přejede na další ostrov, Hinnøya. Ten má být s 2204 km² největším norským ostrovem (nepočítáme-li Špicberky), ale ono v reálu se to ani nepozná, kdy jste na ostrově a kdy ne. Zvláštní je, že jihozápadní část ostrova patří ještě k Lofotám, takže pomyslná hranice mezi Lofotami a Vesterálami jde po pevnině. Jinými slovy – nejde vlastně o dvě souostroví, ale o jedno.

Jeli jsme na sever silnicí č.82. A co se někde u obce Meby nestalo. Vpravo v příkopě jsem zahlédl tři zvířata, napřed jsem myslel, že to jsou koně. Ale oni to byli losi! Dva těsně před námi přeběhli silnici a koukali zpět na toho třetího, který se lekl a přejít se zdráhal. Ideální situace pro fotografa. Chtěl jsem zastavit a vyskočit z auta, ale koukám, za mnou jiné auto. Tak jsem chtěl zajet ke kraji a vyskočit tam, ale rodinka na mě ne, ne, ne, vždyť tě ušlapou. Tyhle dvě okolnosti mě tak rozhodily, že jsem jako akční fotograf zklamal a z losů nebylo nic. Marťa mě uklidňovala, že takových ještě potkám, ale mě bylo jasné, že jsem propásl výjimečnou příležitost. Sobů se dá na silnici v Norsku potkat hodně, ale losové – ti tam moc nelezou. A taky že jo, pak už jsme žádného jiného kromě zajatého v zoo nezahlédli.

Dostali jsme se na nejsevernější ostrov, Andøyu, a pokračovali po jejím východním pobřeží. Krajina už bylo dávno jiná než předtím, je tady hodně rovin, nejvyšší kopečky dosahují 400 m.n.m, je to poseto malými farmami. Silnice prázdné, turisti nikde. Na chvíli jsem poprvé na zájezdu auto předal Martině, tady jo. Kousek před nejsevernějším cípem cesta míří na severozápad do vnitrozemí a pak do městečka Andenes, odkud vyplouvají ony velrybářské turistické výpravy. Ale my to střihli jižním směrem po západním pobřeží na úplně jinou výpravu. Před námi se rozprostřel široširý Atlantický oceán… (Tedy – ono je to správněji Norské moře, ovšem to náleží do vod velkého Atlantiku. Tedy – někde dokonce píší, že už spíš patří Severnímu ledovému oceánu, ale v každém případě to bylo široširé…). Tak průzračný pohled na oceán bez nějaké blízké pevniny či ostrůvků jsme ještě neměli. Tady prostě jen voda, voda, voda a pak už jen Grónsko (západně) nebo Arktida (severně)… Vlevo jižním směrem pohled na krásnou pláž, za ní na městečko Bleik a kus v moři na očekávaný ptačí ostrov.

Přístaviště na „Puppin Safari“ bylo přímo v Bleiku, měli jsme předstih asi 45 minut a byli tam opravdu mezi prvními. Jenomže žádná pořadová čísla, žádný pokladník, žádný organizátor, takže nám to stejně nebylo moc platné. Auta se sjížděla, popocházejících lidí přibývalo a já se jen mohl domnívat, kterou že to lodí poplujeme a jestli se tam vůbec vejdeme. Situaci jsem si ale pohlídal a jakmile přišel někdo, kdo byl velmi usměvavý a podobal se organizátorovi, přiskočil jsem k němu a řekl mu, kdo že my jsme. Pokýval a už jsme se mezi prvními cpali na loď. Na „Lauru“ se nakonec vešli kupodivu všichni, takže ten nesofistikovaný rezervační systém byl zřejmě dokonalý.

Ostrůvek, ke kterému jsme směřovali, se jmenuje Bleiksøya. Je to skalnatá, 160 metrů vysoká pyramida, kde hnízdí mnoho ptačích kolonií, především několik desítek tisíc papuchalků. Těmi byla záhy pokryta hladina, ale mršky se lodi bály a brzo před ní odlétávaly do klidu. Pro fotografy bez dlouhých objektivů to byla velmi těžká práce. Původně jsem si myslel, že na ostrově se na chvíli vylodíme, abychom ptákům prohrabali hnízda, ale nebylo tomu tak. Jen jsme tak poplouvali sem a tam ve vzdálenosti pár desítek metrů a viděli mimo jiné orla běloocasého. Možná byl zahlédnut i tuleň, ale jestli, tak to fakt byla pidivteřina… Jo, velryby to tedy nebyly, ale Laura a ptáci taky dobrý a navíc jsme nemuseli zvracet. A ještě jsme ušetřili spoustu peněz, tahle sranda stála 350 NOK pro velkoše a 200 NOK pro maloše. Takže dohromady cca 3300 Kč, namísto velrybích osmi.

Po vylodění jsme popojeli kousek na pláž a mezi dunami si udělali piknik. V dalším plánu bylo nastoupit v Andenes na trajekt, dostat se na norskou pevninu a už směřovat k Nordkappu. Do Andenes jsme přijeli s velkým předstihem a aspoň se podívali, odkud že se na velrybí safari vyráží. Takový hodně náhradní zážitek… Trajekt měl plout v 17:00. Přístaviště velmi skromné, nájezdové lajny prašné, aut jen pár a v nich nikdo. Postavili jsme se do fronty a pár minut čekali, než mě došlo, že tady něco nehraje. Vystoupil jsem a šel dopředu, kde stála malinká cedulka věštící problém. Ten potvrdil nedaleko stojící muž v uniformě. Zběžně jsem porozuměl, že je nějaká technická potíž (snad s kormidlem? říkal „wheel“) a že dnes se teda určitě nepojede. Jestli zítra ráno, ukáže se v noci… S takovým hrozícím výpadkem jsme tedy nepočítali. Tady v těch končinách by to totiž bylo dosti zásadní, znamenalo by to dlouhou vracečku na jih a pak dlouhý zbytečný úsek na sever, zajížďka cca 250 kilometrů. No, uvidíme ráno.

Kemp jsme dostali kousek za Bleikem a byl jsem z něj uchvácen. A to kvůli poloze jen pár desítek metrů od písečné pláže a širého Atlantiku. Kromě trampolíny a kroketu jsem hlavně já dlouhé chvíle strávil na pláži. Postupně jsme vyfotil, jak moc nebo málo slunce zapadá v 18, 20, 22, 23 a 24 hodin. Vedle nás bydleli Lotyši a udělali si romantický piknik přímo na pláži. Rodinka šla spát už v deset (jsou teď nějací ospalci) a já až do půlnoci stál jen tak v sandálech kousek od vody, hleděl ke Grónsku a nasával životasílu. Kdyby trajekt neměl poruchu, nenasával bych. Norsko vesterálský Bůh to tak chtěl.

DEN 20 – pondělí 21.7. JDE PO MNĚ PIŽMOŇ

Trajekt fakt nepojede / Zajížďka 250 km / Polární zoo / První laponská týpý / 39,997 let

trasa: Stave – Andenes – Strand – Storfossen – Salangsdalen – Nordkjosbotn – Ramfjorden

ujeto: 476,6 km

spotřeba: 6,6/100 km

čas přesunu: 08:15 – 19:00

počasí: zpočátku polojasno 16°C, během dne až 22°C, postupně zataženo, 16°C

nocleh: Ramfjord Camping, 650 NOK

Vstávat jsme museli už v 7, protože v 9 může z Andenes odplout opravený trajekt. Nebo taky nemusí. Takže nemusel. Byť jsme to všechno krásně stihli, kormidlo se jim opravit nepodařilo. Věděli jsme, co to znamená… V první řadě se skoro celými Vesterálami vrátit na jih, dokonce ještě dál než byl náš předvčerejší kemp v Sortlandu. Z 69°20´ na 68°30´, téměř o celý jeden severní stupeň zpátky! Aspoň jsem měl v podstatě jistotu, že nebudu stavět na fotopauzy. Ovšem, co se nedalo odpustit, bylo vyhlížení včerejších losů v okolí Meby. Nebudou náhodou zase chtít přecházet cestu? Je zvláštní, jak jsem tomu na chvíli dokázal věřit a jak důsledně se rozhlížet.

Minuli jsme most mezi Sortlandem a Strandem, silnice se začala stáčet k jihovýchodu, pak k východu a pak už konečně k severu. Jeli jsme po E10 a mezitím skončily Vesterály. Tady se ani nepozná kde přesně. Ostrov Hinnøya patří částečně na Lofoty, částečně na Vesterály a zbytek už je považován za pevninské Norsko. Zároveň jsme opustili kraj Nordland a vjeli do kraje Troms. Po přejetí mostu na již nezpochybnitelnou část pevninského Norska jsme nepokračovali po rychlejší E10, ale zvolili velmi alternativní a o něco kratší a jistě pomalejší silničku 825. Ta vedla kolem fjordíků a byla samá zákruta. U Storfossenu jsme se po pěti dnech napojili na starou známou é šestku, což znamenalo rychlejší postup k severu.

Jenomže rychle jsme postupovali jen chvíli, na dvě hodiny nás u Salangsdalenu zbrzdilo polární zoo. Tady?? Myslel, že je úplně jinde, v Tromsø. Pro děti to bylo jedno z lákadel zájezdu, o kterém jsem často mluvil, abych zvýšil bojovou morálku. Kdyby ten trajekt z Vesterál plul, mineme to a v Tromsø bych se marně rozčiloval, kde to zoo je. Inu inu, to rozbité kormidlo mělo opravdu své opodstatnění. Family ticket za 450 NOK. Že se jedná o nejsevernější zoo na světě, asi nepřekvapí. Je úžasně zasazeno do přírody a zatímco v mnoha českých zoo jsou na prvním místě lidi a až po nich zvířata, tady to vypadá naopak. Některá zvěř má tak velké a členité výběhy, že se třeba ani nepodaří je uvidět. Proto dělají organizované prohlídky, kdy paní průvodkyně zvířátko dokáže nalákat a obecenstvu i něco předvést. My jsme se ale organizovat nechtěli a tak chodili sami.

Hodně jsme se zdrželi hned u losa, protože jsem si potřeboval aspoň částečně vykompenzovat předvčerejší zklamání. Dobrej byl medvěd, těch jsme pak viděli více. Šikovnej byl rys. Ještě šikovnější „wolverine“, což – jak jsem ze slovníku

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .