Norsko 2007 - aneb cesta tam a zase zpátky

Jedeme do Norska! Ani už nevím, kdo s tím nápadem přišel jako první, ale jedeme a to je hlavní. Ze začátku nedosažitelný sen se pomalu stává skutečností a my v průvodcích Marco Polo a Merian zuřivě hledáme všechny místa v Norsku, které stojí za to. A že jich vážně není málo. Nakonec už předem vzdáváme některé cíle jako Nordkap, protože na cestu máme „jen“ necelý měsíc. Snažím se pomyslně spojit všechna hezká místa a udělal z nich jakž takž souvislou cestu, ale to je skoro nemožné a tak sem šťastná, když Vojta nachází na netu cestovní deník Stanislava Kaczora Jak chutná sever. Jsou tam nádherné fotky, zajímavé povídání a navíc naplánovaná perfektní trasa. Takže trasu máme, auto taky (touto cestou bych ráda poděkovala Vojtovým rodičům za odvážné zapůjčení Voyagera), ještě nějaké parťáky. Zkoušíme Otu a ten asi tak týden před odjezdem ještě zlanařuje Matěje. Tak a jsme komplet. Severe, teš se, jdeme tě pokořit!

Anička

Den 1 (5. 8. neděle)

Vojta se pro mě stavil okolo třetí hodiny. Po naložení mě a Matěje vyrážíme pro poslední členku naší výpravy. Od Ani vyjíždíme kolem půl páté vybaveni veškerým proviantem a několika rodičovskými radami. Po cestě se ještě v Albertu dovybavujeme pečivem a českou vodkou na norské úplatky. Poslední zastávka je opět u mě. Zachraňuju celou výpravu poskytnutím impregnace na textil a rybářského vlasce. Hurá v půl šesté konečně opouštíme Prahu. Trasu na trajekt do Sassnitz jsme zvládáme poměrně rychle, jen jsme lehce zakufrovali v Drážďanech a hodně těžce v Berlíně (později jsme zjistili že kvůli stáří naší mapy). Když jsme se konečně po jeden a půl hodině našli, zjistili jsme, že už v Berlíně dávno nejsme. Do cíle jsme dorážíme asi ve 3 hodiny ráno. Všichni jsme velice znaveni. Páč jsme se všichni až na Aničku vystřídali za volantem.

Ota

Den 2 (6. 8. pondělí)

Ráno se probouzíme šokem. Všechna auta, co už stála před námi v řadě na trajekt, odjela a nad námi stojí a směje se nějaký němec, který naopak stojí v řadě za námi. Pokaždé, když nás pak během dopoledne potkává, dostává záchvat smíchu, protože naše spaní na asfaltu vedle auta mu přišlo asi neobvyklé. Ještě než se naloďujeme nás čeká nepříjemný rozhovor s celníkem. Máme totiž v autě více než malé množství alkoholu. Něco přiznáváme a většinu ututláváme. Prošlo to J Další plavba za naším Skandinávským snem už ubíhá bez celníků a díky Upírům(takový hra) i docela rychle. Brzy se i s trajektem Scandlines objevujeme mezi útulnými červenými domečky Švédského Trelleborgu. Další celní kontrolou procházíme hladce bez zastavení a vydáváme se směrem na sever. Zastávku, kterou ještě dneska podnikáme je nečekaně letní. Koupáme se na písečné pláži u Falkenbergu. Dokonce si i plácáme beach volleyball. Prostě typická letní idylka. Jen se trochu divíme varování všech našich kamarádů a teplé bundy zahrabáváme dolů do kufru. Poslední zastávka je už těsně před hranicemi s

Norskem, kde hystericky schováváme naše „nelegální“ vajíčka, mléko, léky a pití a v zápětí zjišťujeme, že hranice není skoro označená, natož aby nás někdo kontrolovat.

Na spaní zastavujeme kousek od Friedrichstadu. Ještě večeře a povídka z Thora Heyerdahla „Ve znamení Kon Tiky“ a už usínáme s pomyšlením, že zítra originál vor Kon Tiky opravdu na vlastní oči uvidíme.

Anička

Den 3 (7. 8. úterý)

Ráno jsme to krapet nezvládli a vstali okolo čtvrt na jedenáct (což se nakonec stalo naší denní rutinou). Na druhou stranu jsme to po minulých probdělých nocích celkem potřebovali. Andulka nám připravila vodu na kafe a snídani a opět předvedla svou úžasnou znalost průvodců a map. Vlastně jsme díky ní znali celé Oslo dřív než jsme vůbec vyrazili J. Sbalili jsme se a vydali na cestu. Za hodinku cesty jsme v Oslu. Je to nádherné místo doslova uprostřed lesa. Norové mají úžasný cit spojovat kulturu s přírodou. Nejprve trochu bloudíme a zjišťujeme, že parkoviště jsou opravdu velmi drahá (okolo 50 NOK/hod) až nakonec Anička s Otou vyrážejí pěšky nalézt turistickou kancelář. Chvilku to trvá, ale nakonec jí nacházejí. Nakupujeme teda lístky na MHD a jeden OSLOPASS, na který se dá zdarma parkovat, jezdit MHD a jít do muzeí. Skvělá věc J. Ota, Anička a Matěj vyrážejí koupit mapy národních parků, zatímco já jedu přes půl města na vyhrazené parkoviště, abych se následně už bez auta vrátil neznámým způsobem zpět. Nakonec jedu tramvají a moc si užívám vše kolem. Sraz máme v přístavišti, kde je open air volně přístupná výstava nádherných fotek přírody. Brzo ale vyrážíme na ostrov Bygdøy kam jede součást MHD- loď. Už se těšíme na Kon Tiki muzeum, muzeum polární lodi Fram a vikingské muzeum. Celou cestu z Prahy jsme si četli Ve znamení Kon Tiki a tak máme dobrý základ, abychom originál vor Kon Tiki, se kterým se Thor Heyerdahl přeplavil z Peru až do Polynésie, pořádně ocenily. Cesta lodí byla pro nás velký zážitek, protože jsme se na ní setkali s naší první norskou průvodkyní. Tato 85-letá dáma je v důchodu a v mládí ráda jachtovala, tak se teď aspoň občas projíždí na lodi MHD, kterou má zdarma J. Popsala nám vše, co bylo v okolí vidět (třeba královu osobní jachtu) a také nám řekla, že posledních 6 týdnu v Norsku pršelo až teď se udělalo krásně. Jsme prostě klikaři J. Z lodě Anička doslova vybíhá se zářivým usměvem a snaží se vše, co o Kon Tiki ví vtěsnat do několika vteřin než vstoupíme do muzea. Expozice je to vážně vydařená. Trávíme tu něco přes hodinu koukáním na 2 originál vory (Kon Tiki a Ra II) a plno dalších věcí, které prošli rukou badatele, etnologa, archeologa, dobrodruha, spisovatele a mimo jiné držitele Zlatého Oskara, Thora Heyerdahla. Čas nás ale tlačí a tak pospícháme do muzea vikingských lodí, abychom stihli otvírací dobu. Obdivujeme kvalitní práci na více než 1000let starých lodích, které byli pohřbeny do země se svými majiteli. Jak nás Norové poučili- to byl klasický způsob pohřbívání bohaté honorace a nějaké posílání hořící pohřební lodi po moři je prý jen výmysl hollywoodských filmařů.J Brzo nás doslova „vykopuje“ ostraha, tak ještě běžíme shlédnout tradiční kostel Stavkirke, ale přicházíme pozdě a kostel je zavřený. Fotíme si ho alespoň přes plot. Ostrovní muzea jsou zavřená, dnes už tu není co vidět, tak se vracíme ke kotvišti lodní linky 91. Zpět v centru se dělíme na dvojice. Ota s Aničkou se jdou podívat na vyhlídku z pevnosti Akershus a já s Matějem jdeme pro vodu. Pak už všichni společně míříme k naší poslední oslozastávce- Vigerlandparku. Cestou se ještě odděluju vyfotit místní metro. Park je nádherný a „Strom života“ uprostřed ještě víc. Prohlížíme si sochy a bavíme se. Např. Ota „Pane, a nevadí vám, že máte na rameni lejno?“. Poté skáčeme do auta a vyrážíme hledat tábořiště. Cestou nás ještě děsí šílený kamioňák, ale jinak už nic.

Vojta

Den 4 (8. 8. středa)

Tentokrát se nám podařilo vstát podle plánu, takže nám nic nebránilo se po vydatné snídani vypravit na cestu. Dnes nás, na rozdíl od včerejška, čeká spíš cestovní než kulturně-poznávací část cesty. Jak se tak ubíráme na sever, dají se jasně pozorovat změny krajiny a počasí. Co se pitoreskní přírody týče, začíná se čím dál víc vlnit, od kopečků až po opravdu masivní skály. Zároveň byla ráno už poměrně zima, takže konečně začínáme mít pocit, že jsme v severních zemích. Kolem poledne dospíváme až k jezeru Krøderen, které nás tak uchvacuje, že se nedokážeme ubránit koupeli. Takže zastavujeme na odpočívadle a střemhlav se vrháme do chladivých vln. Dokonce u břehu objevujeme i zapomenutý balón, tak s ním rozšiřujeme náš sortiment her proti trudomyslnosti.

Konečně je poznat, že jsem v Norsku. Dostihly nás dešťové mraky (nebo jsme spíš dostihli my je) a začaly nás skrápět občasnými přeháňkami. To nám ale nemůže zkazit náladu, protože stoupáme stále výš a výš a otevírají se nám nové netušené scenérie. Při jedné z mnoha kochacích zastávek potkáváme i spřátelenou partu Čechů. Narážíme na ně i při pozdější zastávce u něčeho, co vypadá jako obydlené drny.

Nejzajímavější je ovšem vodopád Vøringfossen, kde z výšky 180ti metrů padají masy vody do hlubokého údolí a nabízejí tak opravdovou pastvu pro oči. K večeru pak sjíždíme do blízkého údolí, kde se navzdory dešti krásně utábořujeme. S večeří nám dokonce pomáhají i dvě ovce, které nakonec mizí za nedalekými skálami…

Matěj

Den 5 (9. 8. čtvrtek)

Dnes ráno nás opět budí svým milým hláskem Aňa. Opatrně se nám sděluje, že prší jen trošku a tak žádná snídaně do postele nebude. Je 7:15, takže tuhle část plánu jsme docela zvládli. Chystáme se dnes dobít severozápadní okraj Hardangerviddy, obří náhorní plošiny ve výšce až 1400m.n.m. Během snídaně přestává pršet už úplně, takže necháváme ještě trochu okapat stany. Tím pádem úplně nezvládáme další část plánu (tedy odjezd) a vyrážíme až v 8:45. Jedeme po uzoučké, klikaté silničce vlevo od osady Hjølmo skoro až na její konec. Tam, na spodním parkovišti začínáme v husté mlze náš výstup. Asi o hodinu později se vynořujeme z mlhy na tomtéž parkovišti aniž bychom měli ponětí, jak jsme se tam vlastně octli. V zápětí padá rozhodnutí, že zkusíme štěstí znovu na horním parkplatzu, jak nám ostatně radí průvodce. Na druhý pokus vyrážíme opět za poměrně husté mlhy, ale ta se rychle rozpouští a nám se otevírá pohled na úžasná panoramata. Cestou děláme odbočku k vodopádu Valurfossen. Podle průvodce to vypadá na krátkou zacházku, tak 3km. Takže vpřed. Ťap, ťap, ťap, bažina, bažina, bažina, 1015 komárů, kopec, horko, komáři, kopec. Bloudíme, azimut, bažina, 1012 komárů. Ale odměna stojí za to. Vodopád jsme našli podle sluchu. Obrovské množství vody vodopádu Valurfossen se s řevem řítí do hluboké propasti. Celou scenérii pozorujeme vleže na hraně obřího kotle, ve kterém vře celá padající řeka. Další cesta k chatě Viveli už probíhá bez problémů, jen ti komáři. Na mostě, kus proti proudu nad chatou, nás opět dohnala mlha. Proto jsme se rozhodli, že výlet zkrátíme, vrátíme se k autu a popojedeme blíž k Søgnefjordu. Na příští výlet musíme určitě sehnat mapu.

Z horního parkoviště sjíždíme zpět na dolní, protože chceme páchat hygienu a protože tam mají WC free of charge. Osvěžení, odlehčení a s vysušenými stany vyjíždíme na další trasu. Cestou podnikáme obligátní zastávky u dalšího vodopádu a u živého soba, bohužel jen ve výběhu. Silnice č. 13 nám nabízí nádherná panoramata a tak co chvíli zastavujeme a rozjímáme. Na véču jsme vybrali obzvlášť vypečené odpočívadlo s výhledem i dostatečným prostorem na frisbee. Muži si hrají, žena vaří. Jí všichni. Po večeři odhalujeme spoušť v lednici. Vymýváme ji, kontrolujeme jídlo a konzumujeme lehce plesnivý salám. Pak pokračujeme k Søgnefjordu. Cestou používáme 2 trajekty, které na Norsko vycházejí až podivuhodně levně a pokračujeme po silnici č. 55 podél Søgnefjordu. Cestou jsem Aňou mnohokrát upozorňování, abychom se více kochali vyhlídkou, protože tato silnice s množstvím odpočívadel byla postavena právě za tímto účelem a vede nás podél 205km dlouhého a 1200m hlubokého fjordu. Nocležiště nacházíme až za tmy na hezkém odpočívadle těsně za Sogndalsfjørem.

Ota

Den 6 (10. 8. pátek)

Ani dneska nám není souzeno probudit se do klidného a krásného rána. Tentokrát za to nemůže déšť, ale pilný zahradník, co chce sekat naše odpočívadlo. Za zvuku motorové sekačky snídáme a vyrážíme do města koupit mapu národního parku Jotundheimen. Slečna v informacích umí, ostatně jako všichni Norové, perfektně anglicky a mapa je, ostatně jako všechno tady, ukrutně drahá. Na to jsme si ale už zvykli, tak i s mapou jedeme dál po krásné silnici č.55. Cestou ještě stavíme u lososí řeky Årøyela. Lososi nevidíme (není jejich sezóna) a na most, který kluky tak zaujal tím, že je podélně, je vstup zakázán a tak plynule pokračujeme dál na sever do „domova obrů“, parku Jotunheim. Jméno získal podle obrů Jotunů, kteří žijí ve zdejších skalách. Jsou veliký a zlý a až přijde den zkázy Ragnarok, utkají se s dobrými bohy včele s Odinem.

U vstupu do Jotunheimu obry nevidíme, zato narážíme na partu Čechů, kteří nám dávají rady o našem plánovaném 3 denním treku. Během balení pak ještě zjišťujeme, že oba naše slunečnicové chleby jsou obalené penicilínem. Kluci se snaží zachránit, co jde a vyřezávají z nich modely „Totem“ a „Ultralight“. No, uvidíme, jak nám z nich zítra bude…

Balíme dlouho, ale nakonec opravdu do domoviny obrů vyrážíme. Už se ani nedivíme, že se to tak tady jmenuje, protože park je plný obrovských balvanů, potůčků, jezer a na to všechno ze všech čtyř světových stran shlíží z 2000m.n.m majestátní ledovce. A dokonce nacházíme i jednoho lumíka! J To je takový malý pruhatý křeček, který umí dobře plavat a rád se sdružuje do hejn a pak podniká sebevražedné seskoky z útesů. Teda aspoň tak to tvrdí náš zemědělec Bc. Ota. Náš lumík se ale jen zoufale snaží utéct a Ota se neméně zoufale snaží ho vyfotit. Lumík nakonec vítězí a my i se zhrzeným Otou pokračujeme dál překrásnou krajinou. Místo na spaní poznáme na první pohled. Teda spíš Vojtu ostrůvek uprostřed ledovcového jezera, k nelibosti zimoumřivého zbytku výpravy, okamžitě uchvátil. Dokázal se ale na ostrov v klidu přebrodit a tak i my zbylí vyhrnujeme kalhoty a přes šíleně ledovou vodu míříme za ním. Byla to ale dobrá volba a u těstovin Carbonara (Ota sem opravdu dotáhl vajíčko) si vychutnáváme překrásný západ slunce na našem vlastní ostrově.

Anička

Den 7 (11.8. sobota)

Dnes se Otovi splnil sen protože načapal jednoho nepozorného lumíka který se z mladické nerozvážnosti nechal vyfotografovat. Tudíž můžeme jet domů do Čech s klidným srdcem a Ota se spoustou fotek J Dnes jsme toho hodně ušli ale nic zvláštního se nestalo. Brodili jsme – zase, všude šutry – zase, cesta je mnohem delší než se zdá – zase ale je to skvělý.

Vojta

Den 8 (12.8. neděle)

Ráno probíhá poměrně standardně. Po 12ti hodinách ve spacáku (opravdu) nás vzbudila vůně lahodné, Aničkou připravené krupičky. Té se člověk nikdy nenabaží, takže po chvíli byl kotlíku konec a my mohli vyrazit.

Dnes nás čeká asi jen 13km k našemu autu u chaty Leirvassbu, takže s elánem nám vlastním vybíháme na trasu. Krom občasných útoků lumíků se v první části cesty nic zvláštního nestalo. To bylo ale jen ticho před bouří. Po asi pěti kilometrech jsem došli k malému mostu, který jsem se jali srdnatě přecházet. Anička se utrhla asi 100m dopředu a Ota s Vojtou něco fotili tak 50m za mnou. Kousek proti proudu od mostu jsem začal nabírat nějakou vodu z ledovcové říčky na pití, když vtom se mi smekly nohy a já se najednou ocitl uprostřed proudu dost silného na to, abych s baťohem na zádech nebyl pořádně schopen se z něho vyškrábat. Jen jsem se snažil být unášen co nejpomaleji, neboť jsem věděl, že pod mostkem číhá nejeden velký kámen. Chvilku jsem se mlel v říčce, než jsem zahlédl Vojtovu natahující se ruku. S vypětím všech sil jsem se k němu dosmýkal po kamení a byl vytažen na břeh. Tam, potom, co jsem vykašlal trochu vody, jsem se rychle převlékl do suchého. Jen je škoda, že Ota vyměkl a šel mě zachraňovat ze druhého břehu místo, aby se chopil foťáku. J

Zbytek cesty k autu už probíhá v klidu, akorát mě trochu začíná pobolívat ve vodě namlácené koleno, ale snad to nebude nic vážného. Po příchodu k autu vyráží nezdolný Ota ještě na tříhodinovou cestu na vrcholek Kirkje, odkud přináší spoustu krásných fotek. Pak už jen přejíždíme asi 2 km od chaty a rozbíjíme tábor.

Matěj

Den 9 (13.8. pondělí)

Ovce pitomý! Zajímalo by mě, kdo vymyslel ten blbej zvyk dávat jim na krk zvonečky. Pobíhají kolem stanu už asi od 5 ráno a hrozně cinkají. V 8:30 se konečně hrabu ze stanu, kupodivu 1. Než stihnu postavit na čaj, následuje mě Matěj se slovy, že jde pomočit lumíka. Když je čaj hotov, jdu pobudit zbývající spáče. Po snídani balíme stany ještě mokré od nočního deště a vyrážíme dál po 55 směr městečko Lom, kde je typický dřevěný kostelík Stavkirke a pak dál pokračujeme na Geirangerfjord. Po cestě ještě obnovujeme alternativní chlazení lednice, které spočívá v jejím naplnění do ½ sněhem. K tomuto kroku jsme byli nuceni přistoupit potom, co nám vypověděla službu autozásuvka. Nad fjordem se zastavujeme na údajně „Probably the most beautiful view in the world“. Platíme 70 NOK a škrábeme se autem 5km do kopce na vyhlídku Dalsnibba. Na vrcholu nás vítá „Probably the most expensive fog in the world“. Co se dá dělat, čekání na lepší počasí si krátíme četbou Thora Heyerdahla. Asi po ½ hodině se mlha trhá a nám se otevírá impozantní pohled do údolí na Geirangerfjord, nejfotografovanější místo celého Norska. Po sjezdu na břeh fjordu se rozhodujeme, jak se nejlépe dostaneme k vodopádům 7 Sester a Ženich, které padají z úbočí rovnou na hladinu fjordu. Jsem jednoznačně přehlasován, a tak si v kempu půjčujeme motorový člun, na který nejen, že nemusíme mít asi zkoušku, ale dokonce po nás nechtějí ani ID ani zálohu. Po základním ústním seznámení se s funkcemi motoru zn. Honda 10HP usedáme do člunu a já ke kormidlu. Cesta k vodopádům je proti větru a vlnám a já zjišťuju, že jsem to zase fakt vychytal, protože jsem jediný z posádky, který na kterého necáká skoro žádná mořská voda. U vodopádů fotíme, baštíme sůšy, já předávám kormidlo a ostatní klepou kosu. Ať žiju! Nebe se začíná hrozivě černat a tak obracíme zpět k přístavu. Příjezd máme načasovaný na vteřiny. Jen co jsem uvázali lana, začíná lejt jako z konve. Zachraňujeme se v autě a pokračujeme v cestě na Trollstigen. Už se však pomalu snáší noc a tak po překonání Norddalsfjordenu trajektem hledáme nocleh. Táboříme u řeky a tak se rozhodujeme vyzkoušet naše rybářské háčky. Bohužel nikdo z nás není ani trochu rybář. Po chvíli zápolení Matěj navazuje háček. Prý rybářský uzel. Nikdo z nás tomu nerozumí, tak mu to holt musíme věřit. Ale háček vypadá, že drží. Samozřejmě chytáme prd, tak aspoň před spaním posloucháme Vojtu s Aňou, kteří hrají na kytaru, abychom si spravili náladu. Začíná zase pršet….

Ota

Den 10 (14.8.úterý)

Ráno nás probouzí sluníčko a zvuk zurčící řeky vedle. Kluci jdou s kulichama ledovou vodu vyzkoušet a já mezitím připravuju oblíbenou snídani, ovesnou kaši se skořicí. Kluci moje nadšení nesdílejí, peskují a zbytek kaše proto necháváme místním zvířátkům. Taky ještě zkoušíme udělat něco s aute, kde to vypadá jako po 3. světové. Nepovedlo se, tak radši pokračujeme po další vyhlídkové silnici č. 63 až k Trollstigen. I přes záplavu turistů je pohled na obří klikatící se serpentiny nezapomenutelný. Chvíle se bavíme koukáním se na malinkaté autobusy a pak to jedeme vyzkoušet na vlastní kůži. Vojta nás bezpečně dopravuje na odpočívadlo pod kopcem a my si vykrucujeme hlavy, abychom našli Trollsveggen, nejvyšší kolmou stěnu v Evropě s 50m převisem. Její kolmá část má 1000m, ale my vidíme houby. Až o den později zjišťuju, že tahle stěna byla z druhé strany masívu a tím, že to nebylo na mapě, tak jsme ji prošvihli. Nu co, aspoň se máme pro co vrátit. J Necháváme si toho ostatně na příště hodně, protože místa jako národní park Rondane, Prekestolen a Nordkapp jsou mimo trasu, kterou jsme schopni za 3 týdny ujet. Škoda, ale dneska nás ještě čeká krásné přístavní město Alesund. V roce 1904 úplně vyhořelo a bylo celé přestavěno v secesním stylu. Na vlastní oči se přesvědčujeme, že mu to prospělo. Je tu moc příjemná atmosféra rybářského městečka, která nás s Vojtou nutí ochutnat severskou rybí dobrůtku, Fiskekaker. Je to takový rybí karbanátek, mňam, mňam. Taky nevynecháváme vyhlídku na město z kopce Aksla i když nás to přijde na 418 schodů. Námaha stojí za to, protože Alesund je z ptačí perspektivy ještě malebnější než zezdola.

U ptačího tématu zůstáváme a přejíždíme na blízký ostrov Runde se 170 000 ptačími páry. Největší zajímavost, Papuchalci, sice už odletěla do teplých krajů, ale i tak se chceme kouknout. Už samotná cesta na ostrov stojí za to. Typické mahagonově červené domečky jsou zality teplými paprsky zapadajícího slunce a my se nemůžeme nabažit výhledů. Na jednom z mostů, které spojují místní ostrovy poprvé sledujeme norský západ slunce. Je 22 hodin…

Anička

Den 11 (15.8. středa)

Po hodně mokré noci nás Ota budí do podmračeného rána. Snídaně je na stole, Ota se činil, zatímco já neumyl nádobí od večeře. Počasí nám opravdu přeje, zatím pršelo vždy jen, když jsme v autě nebo ve spacáku. Dnes vyrážíme opravdu brzo. Jsme totiž zvědavi, co zbylo z ptačí sezóny na ostrově Runde. Parkujeme na posledním možném parkovišti a vyrážíme po silnici a pak značenou cestou k ptačím koloniím. Chvíli nám to trvá, ale nakonec přece jen nacházíme útes celý od ptačích h…… a spousty křičících „racků“ okolo. Papuchalci jsou už sice pryč, ale i tak je to velký zážitek. Nemám zrovna výletní náladu a tak se courám vzadu a o to víc si užívám výhledů na moře, které se naskýtají. Nevadí ani lehký deštík a vítr síly orkánu. Zpět se vracíme dobrodružnou cestou kolem několika jezírek. Na parkovišti s Aničkou ještě chvíli obléháme umyvadla na toaletách,abychom si umyli hlavy a pak už mizíme na sever směrem na Tronheim přes Atlantskou cestu. Je to silnice, která pomocí několika mostů spojuje asi 8 ostrovů, má necelých 9 km a Norové si ji zvolili za svoji stavbu století. Už jsme Norskem zhýčkaní tak moc, že nás trochu zklamala, asi jsme čekali víc než jsme měli. Pak už míříme co nejblíže k Tronheimu. Cestou nás čeká ještě jeden trajekt a doplnění benzínu. Benzínka je ovšem opět automatická a opět s námi a našimi kartami odmítá komunikovat. Naštěstí nás zachraňuje Nor, který používá svojí kartu a on nás si bere hotovost. Ještě za „tmy“ (tady totiž úplná tma není) se snažíme dojet co nejdál, ale nakonec to vzdáváme cca 130km před Tronheimem na odpočívadle. Anička ještě obětavě vaří večeři, zatímco my jako supy kroužíme okolo.

Vojta

Den 12 (16.8. čtvrtek)

Dneska trháme všechny rekordy! Podařilo se nám vstát už v neuvěřitelných 7:00! Žene nás touha okusit věhlasný rybí trh v Tronheimu, takže jsem si radši přivstali, než promeškáme tuhle příležitost. Do Trondheimu jsme se dostali bez nejmenších obtíží, cestou dokonce nabíráme vodu. Po zaparkování, rychlém prokličkování městem a návštěvě informací probíhá oběd a po něm se dělíme na dvě dvojice a propátráváme město. Já s Otou vyrážím na sever k proslavené katedrále Nidaros Dom, kde náhodou narážíme i na Aničku s Vojtou. Jaká náhoda. Takhle katedrála je vlastně jedinou katedrálou tady v Norsku a je taky významným poutním místem, neboť jsou tam uchovány ostatky sv. Olafa, krále, který přinesl do Norska křesťanství. Vypadá naprosto impozantně a zatímco nám s Otou ji stačí obdivovat zvenčí, Vojta s Aňou se rozhodli prozkoumat ji zevnitř. V přilehlém panství arcibiskupa probíhá několik výstav. Jsou zde korunovační klenoty, ale nás nejvíc upoutává muzeum zbraní, které v několika místnostech přestavuje výzbroj Norské armády v průběhu věků. Pak se zacházíme podívat na ony slavné rybí trhy, ale nijak zvlášť nás neupoutaly a obchod se neuskutečnil. Škoda, že jsme nestihli kouknout se i do opravdového rybářského města Bergenu, kde rybí trhy údajně stojí za to. Pak už jen rychlá procházka po centru Trondheimu, koupit nějaké peníze a už je čas vypravit se na parkoviště na sraz s naší druhou polovinou. Po našem šťastném shledání nás ve městě již nic nedrží, takže naskakujeme do auta a konečně se začínáme ubírat k severu. Celé odpoledne nás pronásledují silné deště, ale tím si nenecháváme zkazit náladu. Tu nám drobně pokazilo až zjištění, že lososí sezóna už dávno minula a z lososích řek ani lososího muzea a peřejí Laksfossen nic nebude. Nakonec zastavujeme kousek od silnice E6, po které jedeme už od Trondheimu. Dokonce táboříme vedle kadibudky. Už jí běžím vyzkoušet…

Matěj

Den 13 (17.8. pátek)

Ráno se budíme do poměrně pěkného počasí a tak se po snídani rozhodujeme, že spácháme ranní koupel v jezeře, na jehož břehu jsme předešlého večera zakempili. Po vyplavbení se naposledy potěšíme pohledem na až kýčovitou scenerii a pokračujme po E6 kam jinam než na sever. V Mo i Rana odbočujeme k vyhlídkové silnici č.17, po které pokračujeme podél pobřeží dál. Cestou jsme nuceni použít dva trajekty. Ten 1.trvá něco přes hodinu a během plavby překonáváme severní polární kruh. Na tuto skutečnost jsme upozorněni kapitánem z rozhlasu. Na břehu stojí veliký drátěný glóbus, ale jinak nic zvláštního, ani nezahřmělo… Takže se vracíme zpět k rozehrané partii Upírů. Před 2.trajektem usuzujeme, že uzrál čas na rozšíření trochu té české korupce. Přijíždíme na odjezdové molo a čekáme na výběrčího. Vojta se, jakož to řidič, ujímá vyjednávání. Vysvětluje pánovi, že mu můžeme zaplatit penězi, které se nám budou ještě hodit, nebo vodkou. Pán se tváří velmi zmateně a odkazuje nás do své kanceláře na trajektu. Netrpělivě vyčkáváme, až se nalodí i cisterna mléka. Konečně stojíme na prahu pánovy kanceláře a Vojta mu znovu vysvětluje, že bychom raději platili v naturáliích. Problém nastává, když pán přiznává, že neumí moc dobře anglicky. Vojta mu vysvětluje celou situaci ještě 2x a přitom mu mává před nosem lahví Hanácké vodky s kolkem. To zřejmě zabralo. Pán rádoby „nenápadně“ šilhá přes naše záda na chodbu, zda někdo celou transakci nesleduje. Pak přebírá kontraband a hekticky hledá po celé kanceláři nějakou dobrou skrýš na láhev. Nakonec ji nechává pod stolem. Tím je celá záležitost uzavřena. ulehčeně se vracíme k Matějovi s Aňou do hlavní kajuty, kde také ihned zavládá dobrá nálada, a celé to znovu probíráme. Po výjezdu z trajektu se snažíme ujet ještě co největší kus cesty k Bodø a zároveň vyjet z poměrně husté průtrže mračen. To se sice moc nedaří, ale alespoň nalézáme krásné spací místo přímo na břehu moře. Uspává nás dunění příboje a bubnování dešťových kapek na stanovou celtu.

Ota

Den 14 (18.8. sobota)

Dnešní den je opět ve znamení přesunu na sever. Jedeme, jedeme a jedeme. Děláme vlastně jen jednu delší zastávku a to 33km od Bodø u Saltstraumenu. To je největší mořský vír mezi přílivem a odlivem na světě. Během 6 hodin se tu prožene 400m3 vody a dělají vír s průměrem 10m. Do hlavního momentu mezi přílivem a odlivem nám zbývají 2 hodiny a tak si půjčujeme prut a zkoušíme své rybářské štěstí. Po hodině máme díky své obří návnadě prd. Na takovou by se nejspíš chytil akorát žralok a tak prut potupně zase vracíme a jdeme se z mostu koukat na Saltstraumen. Voda se výří sem a tam a co chvilku na hladinu vybublá voda a zatočí se v malých vírech po stranách hlavního jazyku. Jak se voda postupně zase uklidňuje, tak i my se balíme a míříme na trajekt ze Skutviku, který nás převeze z Ofot na Lofoty. J Štěstí při chytání trajektu máme asi tak jako při chytání ryb. V 19:05 dorážíme do Skutviku a smutně máváme „našemu“ trajektu. Další jede až v 21:30 a tak si čekání zpříjemňujeme gulášovou polívkou a partií Upírů a Skatu. Nakonec jsme se ale dočkali a zaříkadlem „vodka“ se nám cesta na Lofoty zlevňuje o 350 NOKů. Dorážíme už za „úplné“ tmy a tak jen stavíme stan kus za Svolvaerem a čekáme, co okolo sebe ráno uvidíme…

Anička

Den 15 (19.8. neděle)

Ráno jsem byl opět poslední ve spacáku. Anička s Otou se pustili do přípravy chlebů s marmeládou a šutry byly všude okolo. Zjistili jsme totiž, že jsme se utábořili přímo pod utrženým svahem a cesta na které jsme je o kus výš zavalená. Měli jsme kliku. Chystáme se na nejjižnější část Lofot, do vesnice Å. Cestou narážíme na vikingské muzeum v Borge. Je to 83m dlouhý dům vykopaný ze země, ve kterém žilo přes 80 vikingů. Absolvujeme prohlídku v angličtině (průvodce je Němec J ) a opravdu to stojí za to. Všem nám zvedá náladu i rozšiřuje obzory. Na vše se dá sáhnout, na vše se dá zeptat místních průvodců- vikingských nadšenců. J Brzy se ale už ozývají naše žaludky v době obědové, ale my nemáme chleba na oběd a tak se vydáváme hledat prodejnu otevřenou v neděli a na třetí pokus se nám daří a chleba je dokonce teplý. Následuje nezřízená žranice teplého chleba s promáčeným salámem z naší zmražené lednice. Po jídle už bez zastávky jedeme až do Å. Cestou začíná opravdu hodně pršet, takže naše plány na odpoledne se zdají nereálné. Zkoušíme alespoň rybí muzeum, ale přicházíme akorát na zavíračku. L V autě rychle klesá nálada. Místo plánovaného treku k jezeru a do sedýlka s rozhledem to vypadá na odpoledne v autě. Zoufale se snažíme vymyslet náhradní plán a naše názory se rozcházejí. Nakonec přestává jako zázrakem pršet a my můžeme pěkně na večer vyrazit. Chceme jen obejít jezero Ågvatnet a najít místečko na spaní. Nakonec se výtel stává vysoce dobrodružnou akcí, protože fouká tak silný vítr, že máme problémy udržet se na nohou, natož postavit stany na podmáčené půdě na konci jezera. Otův ošlehaný Hannah extreme series drží vše s klidem, zato my s Aničkou jsme zvědaví zda NÁŠ J Jurek vydrží. Vydržel. Právem jsme hrdí na naše stavitelské schopnosti, protože v těchto podmínkách jsme stan ještě nestavěli. Večeře se vaří i jí u kluků. Vlastně je to snad náš první klidný společný večer a téma „trhání zubů“ se opravdu vydařilo. V noci se ještě několikrát budím náporem větru a deště, ale stan je přikolíkován a „přišutrován“ dobře, takže rozmary počasí zdatně zdolává.

Vojta

Den 16 (20.8. pondělí)

Ráno vypadá, jako bysme se probudili do úplně jiného světa. Po dešti a vichřici ani památky, mlha je tatam. Místo ní nás vítá svěží prosluněné ránko. Ve stanech je skoro až teplo. Meterologové, kteří na dnešek svorně předpovídali průtrž mračen, se můžou jít bodnout.

Plni sil vzhlížíme k vrcholové prémii, kterou je asi 400 m vysoký svah… Bohužel vinou zdravotních potíží jsou Anička s Vojtou nuceni k předčasnému návratu k autu, takže vzhůru se ubíráme pouze ve dvou. Po smrtícím výstupu, kdy nás kupředu hnala jen síla našeho přátelství, vzájemné povzbuzování a touha přežít, jsme konečně dosáhli vrcholu. Nahoře jsme ale seznali, že ta vyhlídka za nelidskou námahu rozhodně stála. Po kochací pauze s vysokoenergetickou sváčou sestupujeme zase dolů. Pod kopcem probíhá koupel v ledovém jezeře, a pak se brodíme blátem až k autu a obědu.

Po obědě je na programu návštěva muzea v městečku Å, nejjižnějšího dostupného místa na celých Lofotech. Muzeum je stylizováno do podoby rybářské vesničky. Po exkurzi po výrobně rybího tuku ztrácíme definitivně chuť na sušenou tresku, místní specialitu, a raději vyjíždíme vstříc odpolednímu výletu. Ten vypadá tak, že zastavujeme ve vesnici Nesland, kde se loučíme s Aňou a Vojtou a jedeme autem dál až do vesnice zapsané do seznamu UNESCO Nusfjordu. To je zároveň i cíl druhé skupinky, kdežto my směřujeme v protisměru podél pobřeží do Neslandu. Po chvíli jsme se na stezce setkali, dali si Jojo Kyselé rybičky, vyměnili si klíče a kvačili každý zase svým směrem. Cesta byl nádherná, nelze zážitky dostatečně vypovědět. Nakonec jsme dorazili do Neslandu, nechali se vyzvednout Aňou a Vojtou a vyjli na blízké odpočívadlo. Po nabití baterií a doplnění vody jsme se napytlili na plácek u oceánu a spokojeně usnuli.

Matěj

Den 1 (21. 8. úterý)

Zápis do palubního deníku dopravní lodi Voyager

Budíme se ku podivu do slunečného dne, jen tak pro změnu. Po obligátní snídani vyrážíme dále po E10 směr Narvik. Tentokráte probíhá cesta už víceméně bez tradičních zastávek na očumování panoramat. Vojta oživil svůj iPod a tak posloucháme Červeného trpaslíka až do zblbnutí. Kolem 13:00 nacházíme krásné odpočívadlo s výhledem na moře a s vyhlídkovým dřevěným chodníčkem. To samozřejmě nemůžeme nechat bez odezvy a obědváme tu. Odpoledne děláme kratší zastávku v Svolvaeru, hlavním městě Lofot. Zastavujeme se v informacích, kde nakupujeme suvenýry a navštěvujeme výstavu fotografií o Lofotech. Působivé… Pak, protože nás už tlačí čas, pokračujeme v cestě. Přejíždíme trajektem na Vestrály a spěcháme dál po E10. Loučíme se s nimi, s posledním naším norským fjordem i s Norskem samotným. První nocleh ve Švédsku nacházíme asi 20km za Abiskem na jednom odpočívadle. Využíváme pohostinství čerstvě natřené a otevřené chatičky určené pro nouzové přespání. O tom, zda jsme nebo nejsme v nouzi nemůže být vůbec pochyb. Právě nám došel Fernet!

Ota

Den 18 (22. 8. středa)

Hned po probuzení si vychutnáváme komfort chatky. Snídáme u stolu a nemusíme balit stany. Nádhera. Hned ale zase vyrážíme směr Botnický záliv převratnou rychlostí 110km/hod!!!! (Celé Norsko jsme se proplížili 80-sátkou) Cestou nás zaujímá ukazatel na Icehotel a tak to hned jdeme prozkoumat.

A opravdu u Jukkasjärvi kousek od Kiruny nacházíme místo, kde normálně stojí Icehotel. Teď je 25°C, tak jdeme s Vojtou aspoň na IceExibition, výstavu vytesanou do ledu a sněhu. Fíha. Máme na sobě dlouhé teplé hábity a kocháme se ledovými sochami. Neuvěřitelné a pro nás středoevropany něco naprosto nového. Čas nás ale zase tlačí a tak zase brzy jedeme dál. Teda aspoň se snažíme, ale brzy nás zastavuje skutečný, živý a jedinečný SOB! Konečně jsme se dočkali. Náš první sob je bílý a klidně se pase přímo u cesty. J Po chvilce jízdy zjišťujeme, že tady to asi není nic neobvyklého, protože potkáváme dokonce celou sobí rodinku. A ostatně kde jinde bychom je měli potkat než právě tady, kousek od Laponské brány, nepřehlédnutelného sedla, kudy Laponci dřív táhli se tvými sobími stády. Dnes žije na území Norska, Švédska, Finska a Ruska asi 60´000 Samů, jak si Laponci říkají. Už ale nejsou co dřív, žijí spíš z turistického ruchu než z lovu a chovu sobů. Vyrábějí tzv. „Sami products“ (třeba bačkory z kůže, nůž s rukojetí ze sobích parohů), které si můžete koupit na každém odpočívadle.

Jak pokračujeme dál na jihovýchod, krajina okolo nás se začíná postupně měnit. Je čím dál víc placatější a ubývá tu lesů. Prostě severská tundra. Když už potkáme nějaký smrk, tak vypadá úplně jinak než ty u nás. Snaží se chytit, co nejvíc místního rozptýleného bočního světla a proto má zvláštní kuželovitý tvar. Další novinka. J

Podruhé překračujeme polární kruh, zamačkáváme slzu a pokračujeme dál po E6 na jih. Už za šera sem podél silnici zahlédla pást se nějaké velké zvíře, které nemělo parohy. Byl to snad los? To se asi bohužel nikdy nedozvím…

Anička

Den 19 (23.8. čtvrtek)

Dnes jsme toho moc nenaděli. Celé dopoledne jsme strávili akorát jízdou. Před obědem trochu bloudíme kolo národního parku Skuleskogen než se nám daří sjet z E4 na Kial (značené je to ale na úplně něco jiného). Na parkoviště dlabeme místní chleba a vyrážíme na 4 hodinový okruh k jezernímu koupání. J Cestou potkáváme dvě české rodiny cachtající se na pláži v moři. Následně vybíháme cca 300výškových metrů a mě se kupodivu zdají nekonečné, než narazíme na nádhernou 40m hlubokou soutěsku s ozvěnou a na ještě nádhernější vyhlídku nad ní. Už jen kvůli tomu výhledu stál tenhle výlet za to. Asi 1 km za soutěskou nalézáme jezírko s otevřenou chatičkou, která je naprosto luxusně vybavena. Koupeme se tady a litujeme, že tu nemáme spacáky a že není čas na to tu přespat. Na parkovišti opět dostáváme přes nos smradem z našeho auta, ale po chvíli jízdy si !opět! zvykáme. Večeříme už za tmy a těšíme se do spacáků.

Vojta

Den 20 (24. 8. pátek)

Hrozný vedro. V životě by mě nenapadlo, že takhle to vypadá ve Skandinávii. Na slušnou zimu prostě člověk v létě nenarazí. Ráno, po obligátní krupičce k snídani, naskakujeme do auta a upalujeme směrem na Uppsalu. Tohle švédské universitní městečko je známe především díky své katedrále. Švédové o ní říkají, že je to největší ve Skandinávii. To samé ale tvrdí i Norové o svém dómu v Trondheimu, takže těžko říct, kdo má pravdu. Já sám, ač jsem je viděl obě, bych si netroufl je soudit. Další zastávkou na naší cestě za domovem je hlavní město Švédska, Stockholm. Když se nám tu konečně jakš takš daří vymotat se ze spleti dopravních tepen, zažíváme silný šok z místních individuí bloumajících po zřejmě nejrušnějším náměstí. Možná je to dáno naším dlouhým pobytem v divočině, ale přísahal bych, že děsivé typy, kterým se při pochodu Václavákem zdálky vyhýbám, zdají se být opravdu jen slabým odvarem místního obludária. Jako by každý pobral ze šatníku několik těch nejdivočejších a nejúchylnějších věcí, vzal si to na sebe a vyšel do ulic. Takže zamykáme auto a o pár ulic dál parkujeme. O několik zabloudění a hromadu exotů dál nacházíme informace a jednohlasně se shodujeme na výpravě po starém městě. Panorama mají hezká, hodně podobná těm pražským, ba i královský palác jsme objevili. Jen ty hradní stáže, co se úplně klidně hýbaly, nebyly tak lákává turistická atrakce jako u nás. Ale i tak přes to se na ně lepily stovky Japonců.

Po shromáždění se u auta a několika podivných nadjezdech a tunelech se znovu ocitáme na E04 a utíkáme z tohoto sídla neřesti. Teď už nás čeká jen cesta trajektem do Sassnitz a pak nejkratší cestou zpátky domů.

Tak a je to za námi. Neuvěřitelný měsíc strávený jízdou křížem krážem severem. A rozhodně to stálo za to. Víceméně celou cestu jsme kopírovali cestopis pana Kaczora. Plno míst jsme bohužel nestihli, ale aspoň máme kopu důvodů vrátit se zpátky. Nebo třeba příště zkusit zase nějaký nový cíl. Kdo ví, teď máme před sebou zase rok přednášek ve škole během kterých můžeme vymýšlet, co podniknout příští prázdniny.

Anička