0
0

Pohled z výšky na stejnojmenné městečko spolu s fjordem je nezapomenutelný. Po Geirangerfjordu plují trajekty a výletní lodě. Z té výšky vypadají jako malé hračky. Z vysokých skalních stěn svírajících fjord spadají četné vodopády, včetně nejmalebnějšího zvaného Sedm sester.

Sjíždíme ostrými serpentinami až k hladině fjordu. Celé město žije turistickým ruchem, proto se zde dlouho nezdržujeme a hned za městem se začínáme škrábat opět někam na horu.

Následuje jedna serpentina za druhou. Na teplém asfaltu se vyhřívají ovečky a vůbec jim nevadí, že řidiči nemohou projet.

Postupně přejíždíme pásmo sněhu a stoupáme stále výš a výš, až do výšky 1030 m.n.m. To nám zabírá celé odpoledne. Odtud vede odbočka na vrchol 1465 metrů vysoké hory Dalsnibba. Je to sice jen 5 kilometrů na vyhlídkové parkoviště na vrcholu, ale sklon silnice po celou dobu stoupání neklesne pod 12%.

Kolem dokola se tyčí zasněžené vrcholky pohoří Romsdal. Kromě silnice, která je prohrnutá, je sníh všude. Výšku sněhu podél cesty odhadujeme minimálně na tři metry. V kontrastu s temně modrou oblohou a paprsky zářícího slunce je to prostě nádhera, kterou může vykouzlit pouze příroda.

V podvečer jedeme po náhorní planině. Stále zůstáváme ve výšce nad tisíc metrů. Míjíme zamrzlé jezero Breidalsvaten, u kterého děláme v šest večer pozdní teplý oběd. Asi po dvaceti kilometrech mění silnice sklon a klesá do údolí.

Ve vesničce Nordberg hledáme nocleh. Po několika marných pokusech obydlujeme opuštěnou garáž u rozestavěného rodinného domku. Sice se v něm svítí, ale nikdo nikde. To nás nechává v klidu. Všimli jsme si totiž už několikrát, že před vchodem do domu svítí celý den lucerna a dům je přesto neobydlený.

„Dnes bude odpočinkový den“, byla první Martinova slova po probuzení třináctého dne na cestě. To jsme však ještě netušili, co nás dnes skutečně čeká. Minulé dny byly oproti tomu dnešnímu procházka růžovým sadem. Ale postupně.

Po snídani ještě 25 km mírně klesáme údolím řeky Otty, až k jezeru Ottavan. Na jeho pobřeží leží městečko Lom. První zmínka o něm pochází z roku 1020, kdy král Olav II. ušetřil tento nádherný kraj před jeho vypálením a zplundrováním. V roce 1170 tady křesťané postavili dřevěný kostel, který stojí dodnes. Pokud si ho však chcete prohlédnout zevnitř, musíte zaplatit vstupné.

Za Lomem pokládají silničáři nový asfaltový koberec. Desetikilometrový úsek překonáváme po štěrkové silnici. Pro značnou zátěž našich zadních zavazadel jedeme krokem. Po řádném vytřesení jsme rádi, že se před námi objevuje zase asfalt.

Projíždíme nádherným údolím, nad kterým se vypínají okolní dvoutisícové vrcholy. K nim patří i dvě nejvyšší hory nejen Norska, ale přímo celé Skandinávie – Galdhopigen a Glittertind.

S přibývajícími kilometry mění silnice svůj sklon a my začínáme stoupat. Vjíždíme do pohoří Jotunheimen – Domova obrů. Tento nejvyšší horský masiv Norska čítá více než 200 dvoutisícových vrcholů. V roce 1980 byl v oblasti Jotunheimenu vyhlášený národní park přesahující svou rozlohou 100 000 ha.

Celé odpoledne tak jedeme nahoru, až se v sedm hodin večer konečně dostáváme na nejvyšší vrchol putování – sedlo Fantestein (1434 m.n.m). Kam oko dohlédne, leží čistý bílý sníh pokrývající vršky okolních štítů hor.

Děláme zaslouženou pauzu, připravujeme jídlo a v půl deváté se těšíme na odpočinkový sjezd do údolí.

Po půlhodině klesání se ocitáme na rozcestí, kde však zjišťujeme, že naše cesta pokračuje znova nahoru. Sbíráme poslední zbytky sil, které ještě máme a vydáváme se vzhůru. Za hodinu jsme na dalším pomyslném vrcholku. Pohled vpřed nám ale bere dech. Cesta se vlní v několika serpentinách dolů, aby se po chvíli zvedla do dalšího kopce. Protože nechceme nocovat na sněhu, nezbývá nám nic jiného, než se pustit opět vzhůru. Tentokrát většinu kopce jdeme pěšky a kola tlačíme. Dnes už nemáme sílu. Obloha se navíc zatahuje a spouští se první dešťové kapky doplněné sněhovými vločkami.

Ve čtvrt na dvanáct zdoláváme konečně poslední dnešní vrcholek. Nahoře na kopci, v dřevěné budce, sedí děda, v klidu popíjí čaj a vybírá mýtné.

Cestou z vršku odrovnáváme v krásných serpentinách brzdové špalíky. Provoz je téměř nulový, a tak to můžeme pořádně rozjet a vykrajovat jednu zatáčku za druhou.

Konečně v údolí, kde je tráva a stromy opět zelené a po sněhu ani památka, projíždíme chatovou oblastí. Hned u cesty stojí starý seník. Rozpadající se dřevěná dvířka má otevřené. Nakukujeme dovnitř, a protože je prázdný, zalézáme dovnitř. V jednu hodinu po půlnoci jdeme spát.

Venku už je téměř tma. V nohách máme 130 km s převýšením 2300 metrů. Takový byl náš odpočinkový den.

Protože jsme se dostali do postele, nebo spíš do sena, pro cykloturisty až v pozdních nočních hodinách, následující ráno ani nevstáváme. První aktivitu vyvíjíme až v pokročilém dopoledni.

Do městečka Övre Ardal ležícího u Ardalsfjordu sjíždíme ještě pět kilometrů ostrými serpentinami. Jdeme si nakoupit jídlo a dlouhou dobu sedíme na lavičce v parku. Nohy máme po třech náročných dnech těžké a nikam se nám jet nechce. Sledujeme okolní čilý ruch, plánujeme další cestu, ale hlavně odpočíváme.

Když velí Martin k opuštění pozic, jsou dvě hodiny po poledni. Protože ve městečku nic k vidění není, tedy kromě obrovského průmyslového závodu na výrobu hliníku, jedeme přímo k nedalekému vodopádu Vettifossen. Opět se má jednat o jeden z nejvyšších vodopádů v Norsku. Jeho výška činí 275 metrů.

Proti proudu řeky projíždíme malebným údolím Utladalen. V osadě Vetti, po sedmi kilometrech jízdy, silnička končí. Dál se dá jít pouze pěšky. Necháváme tedy kola u silniční závory, bereme jen to nejnutnější a šlapeme po svých. Přes kameny a kořeny stromů pokračujeme vyšlapanou pěšinkou v lese. Pod námi teče rozbouřená řeka Utla, z okolních skalních stěn teče spousta malých vodopádů. Po chvíli míjíme vodopád Hjellefossen a Ardalsfossen. Oba spadají z výšky 150 metrů. Pěkná podívaná.

Po půl druhé hodině vycházíme na vršek skály, kde se nám otevírá pohled do údolí. Někde na konci údolí za další skálou tušíme dlouho očekávaný vodopád. Začíná pršet. Unaveni usedáme pod skalní převis a odpočíváme. Přichází rozhodnutí. Vzdáváme to. Dolů už nemáme sílu sestoupit.

Po půlhodince deště se vracíme zpátky ke kolům a v šest večer se vydáváme z Övre Ardalu překonat jeden z posledních kopců v pohoří Jotunheimen.

Protože jsme znova u fjordu, víme co nás čeká. Několika serpentinami nabíráme výšku, až máme celé městečko jako na dlani. Znovu přejíždíme pásmo sněhu a znovu se ocitáme navečer v tisícimetrové výšce. Pohled do mapy nás ale uklidňuje. Zanedlouho budeme klesat do údolí. Včerejšek se určitě opakovat nebude.

Po deváté hodině se dostáváme až do výšky 1117 m.n.m, kde se rozprostírá zamrzlé jezero Tyin, sloužící jako zásobárna vody pro okolní elektrárny. U něj se potkáváme s partou čechů, kteří sem dneska přijeli autem. Prohodíme spolu pár slov, ještě chvíli šlapeme po rovince a pak si to frčíme pořádným sešupem dolů. V první osadě, kterou projíždíme nám cedule hlásí: Oslo – 250 km.

V jedenáct hodin rozbalujeme spacáky ve staré garáži a jdeme spát.

V patnáctý den našeho putování necháváme definitivně pohoří Jotunheimen za zády. Kopce jsou nenávratně pryč a my neustále klesáme, nebo frčíme po rovince. Fouká silný severní vítr, který se nám opírá přímo do zad. Průměrná rychlost se šplhá nad 25 km/h. Ačkoli se blížíme k Oslu a jedeme po hlavní silnici, provoz je zatím minimální.

Podporováni neutichajícím větrem, šlapeme celé odpoledne stále k jihu. Sem tam zastavíme jen na malou přestávku k doplnění kalorií v podobě výborné marmelády, kterou jsme pořídili v obchůdku v jedné z mnoha osad při cestě.

Večer, po 130 km v nohách, zastavujeme u lesíka a odpočíváme. Je půl osmé a není kam spěchat.

Oproti cest z předchozích let v Alpách jsme úplně změnili denní harmonogram. Vstáváme až před devátou a spát chodíme nejdříve kolem jedenácté. Hlavním důvodem je samozřejmě denní světlo, které trvá minimálně do půlnoci.

Večer se snažíme najít nějaký seník, nebo boudu na přespání. Jenže pokud se zrovna nějaká vhodná objeví, stojí hned u obydleného domku. V posledních dnech jsme si nějak zvykli přespávat pod pevnou střechou, a přestože by se dalo pohodlně v lese postavit stan, moc se nám do něho nechce.

Ve vesnici Fonhus, kterou posléze projíždíme Martin povídá: „Buď tady u lesa postavíme stan, nebo se půjdeme zeptat naproti do toho baráku na nocleh.“ A ukazuje na domek stojící opodál.

Jedeme tedy k domku. Vychází starší babička. Bohužel neumí anglicky, takže se dorozumíváme jak se dá. Nakonec naši gestikulaci pochopila a z domu přináší velký klíč. Nejprve si myslíme, že je od některé z početných kůlen stojících na dvorku. Její kroky ale míří k dřevěné chatce, která je postavena na zahradě. Vcházíme dovnitř. Pod oknem stojí malý stoleček, vedle truhlice, umyvadlo, lednička a skříň. Nahoře na patře dvě postele.

Po patnácti nocích spíme opět na měkkém lůžku zasyceni dobrou večeří, kterou nám připravila.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .