0
0

Ráno se od Martina dozvídám, že jsme měli v noci návštěvu. Zbudil ho nějaký šramot a viděl, jak u vybitého okna na nás hledí chlap s ženskou. Ale nechali nás spát a odešli.

Do Trondheimu, po Oslu a Bergenu třetího největšího města Norska se sto padesáti tisíci obyvateli, přijíždíme během dopoledne. Chvíli nám trvá najít cestu do centra, ale nakonec se vše daří a my můžeme obdivovat dominantu města – katedrálu Nidaros. Některý průvodce se o ní zmiňuje jako o největším gotickém kostele Skandinávie. Na délku má totiž více než 100 metrů. S její stavbou se začalo už v roce 1070, kdy slavilo město 73 let od svého založení. Za celou dobu své existence byla několikrát restaurována, protože byla často poškozena požárem. Uvnitř jsou uloženy korunovační klenoty norských králů.

Nedaleko katedrály se nachází guvernérský palác Stiftsgarden. Jde o největší dřevěnou stavbu Skandinávie, kde občas pobývá královská rodina.

Ačkoli je ulice Munkegata proslulá svými velkolepými rybářskými trhy, dnes zeje prázdnotou. Přejíždíme proto přes řeku Nidelva po dřevěném mostě z roku 1861 do pevnosti Kristiansten Festing. Bílá kamenná pevnost z roku 1681 skýtá krásnou vyhlídku na město sevřené v Trondheimském zálivu.

Ve městě se marně pokoušíme najít otevřený obchod, abychom koupili chleba. Přitom je všední den a průvodce se nezmiňuje, že by byl 1.červen státní svátek.

Naštěstí pro nás se dá koupit pořádný bochník i na benzince a to za stejnou cenu jako v obchodě.

Od polárního kruhu jsme vzdáleni už 600 km. To je samozřejmě poznat na okolní přírodě. Kolem cest rozkvétají šeříky, louky se žlutají květy pampelišek a v sadech kvetou ovocné stromy.

Když máme k večeru najeto sto kilometrů, šlapeme táhlé stoupání. Přitom hledáme vhodné místo na přenocování. Bez úspěchu najít nějaký přístřešek vyjíždíme až na kopec. Před námi se rozevírá pohled do malebné krajiny. Po pravé ruce leží fjord, v dálce na jihu a na východě stoupají ze země vysoké hory.

Po novém asfaltu frčíme dolů do údolí. V něm stojí u cesty docela zachovalý seník, který se stává na dnešní noc našim útočištěm.

Ráno prší. Kapky deště bubnují na střechu seníku a nám se nikam nechce. Ležíme až do deváté hodiny. Než se vydáme na cestu, svítí sluníčko a deštivé mraky jsou ty tam.

Ve vesničce Kvanne se trajektem dostáváme na druhou stranu Todalsfjordu. Plavba trvá 12 minut. Pak znovu stoupáme od fjordu nahoru. Za námi jsou v dálce vidět čáry deště prostupující černými mraky. Být o několik desítek kilometrů na sever, zase bychom zmokli.

V cestě nám stojí tunely. A hned tři najednou. Já se jich snad nezbavím ani tady v Norsku. Martin si naopak libuje.

Po pětikilometrovém stoupání se ocitáme v necelých sedmi stech metrech. Ve stínu a na severních svazích hor leží ještě zbytky rozbředlého sněhu.

Silnice se chvíli klikatí mezi drobnými břízkami a pak poznenáhlu padá k dalšímu fjordu.

K večeru nás déšť dostihuje a smáčí nás svými ledovými kapkami. V malé osadě, která není ani zakreslená na mapě zalézáme do autobusové zastávky. Přemýšlíme, kde strávíme v tomto nečase dnešní noc. Na stan to nevypadá ani omylem. Chtělo by to mít pevnou střechu nad hlavou.

Nedaleko od nás, v otevřené garáži, něco kutí dva chlapi. Že bychom se zkusili zeptat na nocleh? Proč, ne. Za to nic nedáme. Naše snaha slaví úspěch. Starší děda se nás ujal a ubytoval nás ve staré garáži. Mezi řečí se nás ptá:

„A odkud jste?“

„Z České republiky“, odpovídáme.

„A máte pivo?“

Bohužel ho musíme zklamat. Poslední české pivo jsme dopili před Trondheimem.

Rozděláváme na zemi spacáky. Leje jak z konve. Proudy deště se intenzivně a v pravidelných intervalech pod poryvy větru opírají o stěnu boudy. Vítr fičí tak silně, že máme obavy, aby nás neodfoukl i s boudou. Libujeme si jak jsme to zmákli. Být někde v lese ve stanu, určitě by to nebyla klidná noc.

Než se definitivně uložíme ke spánku, přichází děda. V ruce drží termosku s horkou kávou. Rozlévá ji do hrníčků a přisedá na kus řeči. Jako důchodce bere 12 000 norských korun měsíčně a nemá se prý vůbec špatně. Tak to mu věříme. Na oplátku vyděláváme rum a slivovici z domova. Očividně mu chutná. Asi důsledek prohibice.

Ráno jsme pozvaní do domu na snídani. Po deseti dnech na cestě to do nás padá, až se musíme stydět. Po jídle se jen zaprášilo.

Až před polednem se definitivně loučíme a míříme do hor. I když se jedná o třicetikilometrovou zajížďku, pohořím Romsdal jedeme k vodopádu Mardalsfossen. Má to být nejvyšší vodopád v Evropě spadající z výšky 655 metrů. Jak nám ale ráno sdělil děda, vodopád je regulovatelný. Jeho průtok je řízen z nedaleké vodní elektrárny a nejvíce vody protéká v červenci a srpnu.

Celou cestu k vodopádu jedeme podél jezera Eikesdal. Kolem dokola jsou vrcholky hor pokryté čerstvým, krásně bílým sněhem. Zatímco tady v údolí prší, nahoře, o nějakých 500 metrů výš padá sníh.

Projíždíme nejdelším tunelem, kterým jsme kdy na kole jeli. Má 3530 metrů. Naštěstí jsme na vedlejší silnici, bez hustého provozu. Uvnitř potkáváme na celém úseku jen jedno auto.

U osady Eikesdal končí asfaltka. Další dva kilometry pod vodopád jdeme pěšky. Místy se prodíráme hustým porostem křoví a šplháme po kamenité stezce mezi stromy. Když přicházíme na místo, naše obavy a dědova slova se potvrzují. Vody z vodopádu padá opravdu poskromnu. Navíc je všude kolem mlha, a k dešti se přidávají ještě sněhové vločky. Promrzlí na kost si děláme v šest večer velmi pozdní oběd, a na zahřátí vaříme horký čaj. Ještě tentýž den se pak vracíme zpět stejnou cestou na křižovatku směrem na Andalsnes, ze které jsme v poledne odbočili.

Ve výšce 500 m.n.m projíždíme zasněženou krajinou. Na silnici je pěticentimetrová vrstva nově napadaného sněhu. Při sjezdu do údolí šlehají do očí ostré sněhové vločky z pořádné chumelenice, která se nad námi spustila. Oblečení máme mokré do poslední nitky a ruce zebou v promočených rukavicích.

V nejbližší vesnici se znovu, tak jako minulou noc, ptáme na nocleh. První pokus se nezdařil a majitel garáže nás posílá pryč, v sousedním stavení ale mají po chvíli váhání slitování a nechávají nás přespat v nedalekém seníku u cesty.

V noci mě probudil déšť. Zima však nebyla. Na spacák jsem si nahrnul vrstvu sena, které pěkně hřálo.

Po rychlé snídani opouštíme seník už před osmou hodinou. Chceme odtud co nejdříve zmizet. Přestože nás nechal sedlák včera večer přespat ve svém seníku, poznali jsme na něm, že nás tady moc rád nevidí.

Po šedesáti kilometrech nepřetržité jízdy se před polednem ocitáme v Andalsnesu. Na plácku u benzinky usedáme ke stolku s lavičkami a vaříme oběd. Sbíráme sílu na dlouho očekávanou a plánovanou cestu Trollů. Ta na 18 kilometrech překonává výškový rozdíl 900 metrů. Nejprve stoupá silnice pozvolna, pak se objevují první serpentiny. Těch je celkem 11. Pod vrcholem stoupání spadá vodopád Stigfossen z výšky 180 metrů.

Svítí sluníčko a nálada je po včerejším propršeném dni stoprocentní. Při stoupání k vrcholu jsme často povzbuzováni lidmi z kolemjedoucích aut a autobusů, což nám dodává stále nové síly a žene nás to kupředu. Pod námi se klikatí silnička po které jsme ještě před hodinou jeli. S přibývající nadmořskou výškou postupně narůstá i vrstva sněhu.

Na sedlo Stigrora, které je vrcholem cesty Trollů, dojíždíme po dvou hodinách. Tady také překračujeme tisící kilometr na cestě napříč Norskem. Kolem silnice ční třímetrové bariéry sněhu.

Na severu se otevírá hluboké údolí pevně sevřené v moci majestátných kopců. Tam někde v dálce, kam oko nedohlédne, se ztrácí cesta po které jsme před pár dny jeli.

Teď stojíme jak omámení a opíjíme se tou nebeskou krásou.

Norskem na koleV jednom z mnoha stánků se suvenýry si každý kupujeme na památku malého Trolla pro štěstí a pár pohlednic. Pak se pouštíme asi dvacetikilometrovým sjezdem ke břehům Norddalsfjordu.

K jeho překonání potřebujeme využít trajekt, který nám bohužel před nosem ujel. Propásli jsme ho jen o pět minut. Teď musíme čekat hodinu na další. Poslední, co tento den ještě pojede.

Protože se docela ochladilo zalézáme do vyhřívané čekárny. Nikdo tady už není a tak uleháme na dřevěné lavice. Jsme unavení. Chvíli uvažujeme o tom, že si roztáhneme na zemi spacáky a přečkáme tady noc. Jenže co když místnost po posledním odjezdu trajektu zamykají. Vyženou nás ven a co si pak počneme. Raději si najdeme něco sami mimo dohled lidských očí.

Ve 22.30 se tedy naloďujeme na trajekt plující přes Norddalsfjord. Na jeho druhé straně nacházíme kousek za molem starou kůlnu, ve které nocujeme.

Probouzím se kolem šesté hodiny. Od fjordu vane škvírami v boudě chladný vzduch. Přestože mám na nohách tři páry ponožek, v hadrovém spacáku je zima.

Jdeme do obchodu pro chleba a po paštikové snídani se pouštíme do dalšího pořádného kopce. Ale jsme na něj připraveni. Vždyť jsme u fjordu, kde je ve většině případů nulová nadmořská výška.

Po dvou hodinách přijíždíme do sedla Korsmyra, které leží ve výšce 624 metrů, kde začíná tzv. Cesta orlů. Jedná se vyhlídkový úsek silnice dlouhý devět kilometrů. Silnice zde klesá jedenácti serpentinami k nejznámějšímu, nejkrásnějšímu a tudíž nejnavštěvovanějšímu norskému fjordu – Geiranger.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .